Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Němcovi.
Sen. dr Němec: Slavný senáte! Podle návrhu rozpočtového výboru nemá býti na rozpočtu ničeho měněno. Ale proto nepovažuji tuto debatu o rozpočtu za zbytečnou, protože může býti dobrá pro příští rozpočet, jelikož máme zde příležitost, abychom k sestavování příštího rozpočtu přednesli své kritické poznámky a svá přání. Každý rozpočet státu, který chce udržeti své finance v rovnováze, jest kompromisem mezi požadavky a prostředky, které stát má. Takovým kompromisem jest také rozpočet nám předložený a už z toho důvodu jest zřejmo, že můžeme míti jednotlivci i strany rozmanitá přání k tomuto rozpočtu, a jak jsem řekl, tato přání mohou platiti především pro rozpočet příštího roku. Hospodářské poměry našeho státu vyžadovaly úspory. Tyto úspory byly prováděny ve všech ministerstvech, ovšem v různé míře, a je to docela správné, ale myslím, že nebudu ani prvým, ani posledním, který bude míti k těmto úsporám své >ale<, a toto moje >ale< týká se především vysokých škol. Ve srovnání s loňským rozpočtem v nynějším rozpočtu na vysokých školách bylo ušetřeno něco přes 30 mil., v celém rozpočtu jen asi 20 mil., takže zjevně to činí dojem, jako kdyby bylo šetřeno na vysokých školách především a z toho, co se ušetřilo, dokonce dáváno na jiné položky. Při tom zvláště těžce se nás dotýká, že bylo šetřeno na českých vysokých školách a německým vysokým školám bylo dokonce přidáváno. Já proti tomu konec konců bych nic neměl, kdyby současně na českých šetřeno nebylo a kdyby bylo při tom vzpomenuto toho, jak naše vysoké školy byly dříve vyhraněny, že jsme některých vůbec neměli, a že potřeby těchto vysokých škol dávno nejsou ještě takové, abychom s jejich vypravením mohli býti spokojeni. K vysokým školám a k jejich rozpočtu se ještě vrátím a počnu některými poznámkami ke školství národnímu. Bylo řečeno, že čí je škola, toho že bude stát. Tato slova nejsou úplně pravdivá, ale je v nich velmi mnoho pravdy. Škola nemůže úplně potlačiti individuelní schopnosti, které si do ní žáci přinášejí, nehledě k tomu, že vedle školy na žáky všech škol působí rodina, společenské prostředí, ve kterém žijí. Přes to všechno škola velmi mnoho působí na to, aby specielní schopnosti žáků v určitém směru se rozvíjely. Nám musí především běžet o to, aby škola vzbuzovala zájem o stát a podporovala schopnosti a vlohy státotvorné v žactvu. Máme-li toho dosíci, myslím, že musíme tedy především pro stát získati učitelstvo. Jeho právní i hmotné postavení musí býti do té míry zabezpečeno, aby nedocházelo ke zbytečnému jeho znepokojení, neboť musíme si přiznat, že právě tím znepokojením dosti mnoho učitelů pozbylo aspoň částečně vědomí své odpovědnosti v tomto ohledu. Do značné míry jsou na tom vinny, pokud se týče administrativy školní, také přechodní poměry v této administrativě, která se stala po převrate značně složitější, nežli byla dříve.
Jistě se přehlíží význam zemských školních rad, o kterých se myslí, že jsou již ve skutečném stavu likvidace, ačkoliv na druhé straně se nechávají existovat. Bylo by zajímavo stanoviti poměr, v jakém ministerstvo vykonává jmenování vzhledem k ternálním návrhům zemské školní rady. Zemská školní rada bývá z mnoha stran považována za jakousi zastaralou instituci. Pokud se týče české zemské školní rady, myslím, že k tomu přispívá také to, že v obou sekcích máme značné mezery. V české sekci na př. po dlouhou dobu nejsou obsazena místa zástupců učitelstva, ani středoškolského, ani ze škol národních. Kdyby tato místa byla obsazena, jistě by se učitelé přesvědčili, že zemská školní rada není tak zlá, jak se velmi často oni na ni dívají.
Při té příležitosti musím říci, že bych považoval za velkou škodu pro školství, kdyby vlivu na ně měli býti úplně zbaveni činitelé laičtí. Laikové ve správě školní mohou zastávat do jisté míry zdravý lidský rozum proti rozumu byrokratickému. V nich mohou být zástupcové rodičů, kteří přece mají na škole nemenší zájem, jako mají na ní zájem učitelé sami, a školská administrativa.
Pokud se týče našeho národního školství, je třeba říci, že můžeme býti stále ještě v celku s ním spokojeni, a dokonce i na ně hrdi. Zvláště jsou to venkovské školy, ty malé školy s několika odděleními, v nichž naše učitelstvo dělá divy činnosti.
Pokud se týče městských škol národních, tedy vyslovil bych zde požadavek, aby v nich žactvo bylo více učeno učiti se, aby bylo vedeno více k samočinnosti. Kdyby tomu tak bylo, jsem přesvědčen, že by odpadlo velmi mnoho obtíží, které pociťuje žactvo při přechodu ze škol národních na školy střední. V poslední době byly zavedeny některé nové předměty na národních školách, na př. ruční práce, občanská nauka. Pokud se týče ručních prací, musím jmenovitě poukázati na to, že předpoklady pro zavedení jejich nejsou ve většině případů splněny, neboť opravdový úspěch takových ručních prací vyžadoval by jak místností, tak také potřebných nástrojů, čehož z velké části pro velké náklady s tím spojené dosud není. A je pochopitelno, že na př. ve třídě, která má 60 žáků, takové ruční práce konec konců mohou se vyvíjeti jen ve způsobe dokonce nějakého hračkářství.
Já bych ruční práce opravdu velice vítal a myslím, že by bylo dobré pro každého inteligenta - jak se to skutečně v některých státech děje - kdyby měl možnost naučiti se nějakému řemeslu. Ale za těch poměrů, jak u nás nyní jsou, sotva budou míti ruční práce ten výsledek, jaký byl jimi zamýšlen.
Pokud se týče občanské nauky, tu, myslím, že by zde mělo ministerstvo do jisté míry autoritativně vystupovati, tak aby její vyučování nebylo naprosto individuální, podle nálady a podle přesvědčení učitelů, protože to může vésti vlastně k úplnému znehodnocení autority tohoto předmětu u žáků.
Velice by přispělo jistě také k upokojení v našem národním školství, kdyby bylo vydáno prováděcí nařízení k malému školskému zákonu. My to v zemské školní radě velmi dobře vidíme, k jakým nesrovnalostem to vede, když na jedné straně je zákon, který ode dne publikování má býti prováděn, a na druhé straně schází k němu prováděcí nařízení. (Sen. dr Mareš: Hotová anarchie!)
Velmi mnoho se mluví mezi učitelstvem a sice pro i proti - proti ovšem z velké části dosti skrytě - o oné části zákona, týkající se t. zv. starešinství. Jedna část učitelů, zvláště ti, kteří byli podle dosavadních poměrů odsouzeni k tomu, aby trvale žili v zapadlých venkovských obcích, v zapadlých venkovských školách působili, jsou pro přísné provádění tohoto zákona. Nyní však - můžeme to otevřeně říci - zvláště učitelstvo pražské poukazuje na jeho veliké tvrdosti vůči němu. A skutečně musíme říci, že nemůže býti v zájmu školství, aby na vynikající místa dostávali se lidé jenom proto, že dosáhli určitého stáří. My máme jistě před stářím všichni velký respekt, ale stáří samo nestačí ke kvalifikaci. V té příčině by se velmi mnoho dalo napraviti tím, kdyby kvalifikace byla prováděna ne povrchně, nýbrž skutečně seriosně, a kdyby inspektoři okresní měli v té příčině opravdovou podporu se strany nejvyšší správy školské.
Já tedy nejsem pro odstranění paragrafu o starešinství proto, poněvadž dobře vím ze své zkušenosti ze zemské školní rady, jak mnoho nespravedlnosti dříve učitelé trpěli při obsazování učitelských míst. Ale jsem pro to, aby vedle stáří bylo také, pokud možno seriosně přihlíženo ke kvalifikaci žadatelů. My máme zvláště veliký zájem na tom, aby školy národní i občanské pracovaly pro stát. Z toho důvodu musíme míti také velký zájem na našich menšinových školách. Uznáváme se skutečnou radostí, že jsme od převratu, pokud se týče menšinových škol, učinili veliký pokrok. Bylo to jednou z nějvětších nespravedlivostí vůči našim školám, že se nám tolik dětí odnárodňovalo ve školách cizích v celém nynějším území republiky. Peníze, které se věnují na menšinové školy, jsou nejlépe investovaným kapitálem proto, že v naších pohraničních a ohrožených územích vychovávají se občané se smyslem pro stát a poněvadž jsou tam zároveň pevnými pilíři naší české kultury. Ale ovšem to vše, co se dosud udělalo, nestačí a jest třeba menšinové školství nadále podporovati. Učitelstvu na menšinových školách jest třeba dáti se strany úřadů dostatečnou autoritativní podporu, jest třeba i hmotně na ně pamatovati, je třeba pamatovati na ně také s dostatečnými byty a je především třeba pečovati o to, aby naše minoritní školy byly důstojně umístěny. Mohl bych uvésti veliké množství případů, které jsou přímo křiklavými a které nikterak nesluší ke cti a autoritě našeho státu.
Tak na př. v Zahrádkách - uvedu jen některé - je umístěna naše škola se 26 žáky v pokoji soukromého bytu správce tamní německé školy.
V Blatnici, kde máme 83 žáků, je škola umístěna v obecní budově velmi vlhké, staré. Pod třídou jest sklep, ve kterém celý rok stojí voda. V obou třídách je houba, plíseň, a dětí přibývá tak, že je třeba nové české děti dokonce i odmítati.
V Hostouni je škola v pokoji soukromého bytu. V tomto soukromém bytu jsou lavice určené pro dva žáky a v těch se musí tísniti 4 žáci.
Ve Vyšším Brodě je umístěna škola v bývalém zámeckém špýcharu. Její místnosti jsou naprosto tmavé, takže děti tam trpí očními chorobami. Rodiče z toho důvodu je tam nechtějí dokonce posílati.
V Rožnově, kde máme trojtřídní školu se 165 žáky, je jedna třída umístěna v bývalém špatně adaptovaném chlévě.
V Dolních Chrášťanech je česká škola umístěna ve staré vlhké hospodě, která r. 1906 byla prohlášena za nevhodnou německou školu, pro kterou potom byla vystavěna nová budova.
V Kaplici, kde máme občanskou a obecnou školu, jsou obě školy umístěny v jedné budově. Vedle toho v téže budově je umístěna pokračovací škola živnostenská a lidová škola hospodářská.
V Květné je naše třída se 16 žáky umístěna v budově německé školy a sice v místnosti bývalého sklepa, jehož okna vůbec nelze otvírati.
Mohl bych jíti podél hranic naší republiky kolem dokola. Nebudu vaší trpělivost vyčerpávati těmito smutnými příklady. Vzpomenu ještě, že na Těšínsku, kde se nyní tak opulentně rozdává Polákům, naše školy, ačkoliv se pro ně velmi mnoho od převratu udělalo, potřebují velmi pečlivé starosti, poněvadž velmi mnohé jsou umístěny např. v polských školách, v dřevěných soukromých barácích, pokojích soukromých bytů atd.
Když mluvím o národním školství, tedy bych se zde zmínil také o učitelských ústavech. Reforma učitelských ústavů byla jako nezbytná pociťována již před převratem a od převratu tím více bylo se všech stran poukazováno k tomu, že jest této reformy nezbytně potřebí. Také nyní považuji reformu učitelských ústavů za nejnaléhavější ze všech reforem školských, o kterých se mluví. Tyto učitelské ústavy dosavadní podávají příliš mnoho, ale při tom příliš málo. Je třeba program, řekl bych, omezit, ale při tom látku podstatně prohloubiti.
Připravuje se nově zákon o živnostenských školách. Tu třeba poukázat na to, že především by bylo nutno zmodernisovat osnovy těchto živnostenských škol a že i zde, mají-li živnostenské školy míti nějaký úspěch, bude třeba pamatovati na vhodné místnosti s cvičnými dílnami a spojití tyto školy s péčí o živnostenský dorost, zvláště podporou živnostenských besídek, které se tak dobře osvědčily.
Nyní, slavný senáte, několik slov o školství středním. Naše školství střední vyvinulo se historicky, vyvinovalo se po velmi dlouhou dobu. Jestliže se říká, že poskytuje všeobecné vzdělání, tedy jest to jenom oblíbené rčení. My víme, že prakticky střední školy připravují pro studium na vysokých školách nebo na odborných školách vyšších. Mluví-li se o reformě střední školy, tedy právě z toho důvodu, že střední škola připravuje pro další odbornější a vědecké studium, musíme trvat na tom, že její úroveň nesmí býti snížena. Vyplývá to již z toho, že naše vysoké školy si stěžují, že materiál, který ze středních škol na ně přichází, vlastně v leckterém ohledu není dosti připraven a reforma středních škol musí se díti tím způsobem, aby tomuto nedostatku bylo odpomoženo.
Jestliže se spojuje reforma středních škol s občanskými školami, takže by snad tyto občanské školy měly nahraditi nižší střední školy, je třeba připomenouti, že naše občanské školy mají přece jen poněkud jiný úkol, než školy střední. Možnost přechodu z občanské školy na školu střední by se dal usnadnit snad tím, kdyby při IV. třídě občanských škol byly zavedeny kursy, které by jej usnadňovaly.
Vytýká se naší střední škole, že je školou aristokratickou a že absolventi její jsou vedeni k jakémusi aristokraticismu, ať kulturnímu, ať hospodářskému.
Tu je třeba říci, že největší část žactva na středních školách se rekrutuje z vrstev docela nemajetných anebo poměrně nemajetných. Je to viděti z toho, že více než 75 procent těch žáků je osvobozeno od školného.
Mluví se nyní velmi mnoho o socialisaci vzdělání. Nelze upříti, že opravdu velmi často nyní, rozhoduje náhoda a ne úlohy o tom, komu se má nebo může dostati vyššího vzdělání, méně na středních školách jako na školách vysokých. Ale je třeba připomenouti, že i studium není zábavou, nýbrž že je to opravdovou námahou a prací, a že ne všichni mají jednali chuti a jednak schopnosti k vyššímu studiu. Kdybychom se na středních školách tázali důvěrně žáků, zdali studují a pracují opravdu s radostí a z vnitřní vlastní vůle, tedy bychom velmi často slyšeli odpovědi docela nečekané. Sám jsem jednou udělal takový pokus a našel jsem jenom část takových kteří řekli opravdu, že studují na škole rádi, značná část řekla, že kdyby nemusili, že by raději vzali do ruky něco jiného, nežli knihy. Myslím, že otázka nezní tak po socialisaci vzdělání jako po individualisací vzdělání. Je úkolem státu a školství, aby bylo umožněno všem, kdo mají schopnosti, kdo mají chuť a vůli, aby opravdu se dostali ke studiu a k dostatečnému vzdělání tak, aby jejich talenty nepřišly na zmar. S velikým interesem sleduji pokus, který byl v Praze učiněn s kursy dělnickými ku přípravě ke zkouškám dospělosti. Těchto kusů se však neúčastní jenom dělníci, ačkoliv jsou tam také ve značné míře, nýbrž účastní se jich také ti, kdož z rozmanitých důvodů, jmenovitě poměry válkou přivoděnými anebo z materiálních důvodů nemají možnosti, aby se byli ke zkoušce dospělosti dostali a je třeba říci, že výsledky těchto kursů jsou docela uspokojivé a že tímto způsobem by bylo možno snad velmi mnoho talentů, které by jinak neměly možnosti dojíti k platnosti, zachránit.
Stěžujeme si na velký nával na středních školách. Upozorňujeme na př., že máme tolik žactva na středních školách, jako snad ve Francii atd. Byly také navrhovány rozmanité prostředky proti tomu, avšak myslím, že nejlepším prostředkem bude zde život sám, který jistě uvede na pravou míru množství těch, kdož budou choditi na střední školy. Jmenovitě bych varoval před pokusem o nějaký umělý výběr žactva středoškolského k dalšímu studiu, protože vím, a jmenovitě pěkně Ostwald o tom promluvil ve své knize >O velkých mužích<, že ne vždycky ti, kteří na škole byli vzornými žáky, jsou opravdu talenty a genii, nýbrž naopak.
Naopak ti, kteří nejsou spokojeni s tím, co se jim na škole dává, ti že obyčejné objeví se býti opravdu nadanými. Několika slovy bych se zde zmínil ještě o hmotných poměrech středoškolských profesorů. Platí o nich ovšem to, co o ostatních státních zřízencích. Já zde mám na mysli především suplující profesory, kteří mají, pokud jsou svobodni, měsíčního platu 697 korun a v té příčině se vyrovnávají, nebo jen zcela nepatrně liší od kategorií zřízenců, od nichž se nevyžaduje žádné předběžné vzdělání. Já ovšem nechci, aby z toho byl dělán závěr, že se oněm zřízencům má bráti. Myslím, že naší zásadou má býti: Nám dobře a nikomu zle. Ale na suplenty by mělo býti pamatováno nějakým zvláštním přídavkem, poněvadž s těmi sedmi sty korunami je nyní opravdu pro suplenta velmi těžko býti živu. Dále bych vyslovil přání, aby se benevolentněji postupovalo při započítávání jejich služební doby do služby před úplnou kvalifikací. Z té se jim počítá rok jen za půl roku, ačkoliv vojenská služba se jim počítá za celý rok.
Dále bych se zmínil o ředitelích středních škol. Také to nejsou lidé, kteří by snad byli výlupkem nějakého reakcionářství. Víme nyní, že na školách poměr mezi řediteli a učitelskými sbory je většinou docela urovnaný a přátelský, a že ředitelé věnují z největší části všechen svůj čas škole. Za tuto administrativní práci
mají jen 150 korun měsíčního přídavku. Tedy také na ně mělo by býti nějak lépe pamatováno. Povyšování profesorů do vyšší hodnostní třídy, již nemá žádného praktického významu, ale stále ještě děje se na zvláštní návrhy. Mohlo by se, když není žádného disciplinárního důvodu, díti vlastně zcela autonomně.
Mluví-li se o reformě střední školy, tedy bych připomenul, že je také třeba pomýšleti na reformu zkoušek profesorů na střední škole. Jsem přesvědčen, že zkoušky jsou nutným zlem, a, pokud budou, že míra vědomostí, množství vědomostí bude při nich hráti hlavní úlohu. Ale, vážené shromáždění, lidský mozek má jen zcela určitou kapacitu. Jestliže středoškolský profesor je nucen najednou dělati z celé řady předmětů zkoušku, tedy může se státi, že při nejlepší dobré vůli jeho mozek nestačí, a v té věci jsme již podali návrhy, aby zkoušky byly věcně, nikoliv stupňově rozděleny ve dvě části, a aby rozsah jednotlivých oborů byl stejnoměrněji upraven.
Měl bych se také zmíniti o potřebě novostaveb pro střední školy. Upozorňuji např. na nedostatečné umístění reformního gymnasia v Bubenči, jehož otázka po tak dlouhou dobu se vleče, na naprosto nedostatečné umístění nové reálky na Smíchově, jejíž rozvoj bude velmi bržděn tím, že není dostatečných místností, nebude-li včas o ně postaráno, ačkoliv tu právě jde o děti z vrstev nemajetných, Radlic, Košíř, Nového Smíchova atd.
Také vnitřní zařízení velmi mnohých středoškolských ústavů vyžaduje pozornosti, ale, bohužel, nemám čas, abych se o tom déle rozšiřoval.
Přejdu nyní nemnohými slovy k vysokým školám.
Pan ministr školství prohlásil, že jeho snahou bude zlidovění těchto vysokých škol. Myslím, že naše vysoké školy jsou opravdu nejlidovější. Srovnejme je s anglickými nebo francouzskými i s mnohými vysokými školami americkými. Mělo býti tím zlidověním rozuměno umožnění přístupu na vysoké školy? Pak je třeba říci, že naše vysoké školy jsou velice liberální, neboť jako mimořádné posluchače připouštějí každého, kdo je nejméně 16 roků stár a má takový stupeň vzdělání ducha, dle něhož >návštěva čtení přednášek vidí se býti žádoucnou a užitečnou<. Pro hospitanty platí jen omezení věkové. To druhé vůbec ne a vyžaduje se jen, aby si opatřili svolení příslušného docenta. Neznám žádný případ, že by byl býval někdo hospitantovi odmítl dovolení, aby navštěvoval jeho přednášky. Měla býti tím zlidověním míněna popularisační činnost vysokých škol, rozšíření vědeckých poznatků do lidu? Myslím, že naše vysoké školy plní svou povinnost v dostatečné míře, a je jen na ministerstvu, aby opravdu umožnilo našemu extensnímu výboru, aby ve svých intencích své kursy uspořádal v systém, v soustavu, která by podávala nikoliv roztržené jednotlivostí ze vzdělání, nýbrž soustavné vzdělání. Ovšem, kdyby šlo o zlidovění v tom smyslu, že by měla býti snížena míra odbornictví těch, kdož dosahují na vysokých školách určitých průkazů opravňujících je k určitému povolání, tu by se musily vysoké školy proti takovému zlidovění postaviti a to z toho důvodu, poněvadž by to bylo spojeno s velikým nebezpečím pro veřejné zájmy l pro stát.
Není zajisté myslitelno, aby nějakým způsobem byla zlidověna medicina, t. j. snížena úroveň jejího studia, poněvadž by niveau takového lékaře ze skutečného lékaře kleslo na niveau nějakého lékaře-fušera, jako by niveau právníka kleslo na niveau nějakého pokoutního písaře, jako by niveau technika kleslo tak, že by tím veřejné zájmy mohly býti ohroženy.
Naše vysoké školy mají dvojí úkol, je to především pěstování vědy, tedy vědecká práce, a za druhé je to výchova odborníků. Těchto odborníků každý stát, i stát socialistický, nezbytně potřebuje, má-li míti úspěch. Proto jsem přesvědčen, že ve všech státech kulturních bude při dostatečné rozvaze hleděno vždy k tomu, aby odbornictví mělo pokud možno nejsolidnější basi.
Pokud se týče vědecké práce samé, je potřebí říci, že věda se stává stále dražší. Proto se nás těžce dotýká, že výdaje na vysokých školách českých jsou v rozpočtu sníženy. Můžeme prohlásiti, že se alespoň desetkráte zdražily věcné potřeby k vědecké práci ve srovnání s dobou předválečnou. Vypočítal jsem podle posledního rozpočtu rakouského na rok 1914/15, že přírodovědecké ústavy Karlovy university měly řádných dotací 30.150 K. Od té doby na Karlově universitě byla zřízena celá řada nových ústavů, rozděleny semináře, znovu zřízeny nové semináře, nová oddělení atd. a měli jsme vloni 233.600 Kč v rozpočtu na věcná vydání, letos jen 206.000 Kč. Tedy rozhodně neodpovídá |o tomu požadavku, aby aspoň desetkráte byly zvýšeny tyto věcné výdaje ve srovnání s předválečnými poměry.
Mám zde čísla, týkající se také lékařské fakulty. Nebudu jich uváděti dále čísla týkající se celé university české, která měla v rozpočtu rakouském na r. 1914, 1915 2 miliony a něco a nyní má 18 mil. v rozpočtu. Ale prosím, tenkráte měla řádných a mimořádných profesorů 118, a nyní jich má 179, a je nutno počítati s tím, že značná část toho, oč na rozpočtu naší university přibylo, jde vlastně na osobní náklad na těchto 61 nových profesorů.
Zvláště pokud se týče Karlovy university, jsou neustále nesprávné předpoklady o tom, že tato universita je vypravena velmi dobře. Naše universita trpěla před válkou skutečnou nepřízní Vídně. Mohl bych uvésti toho konkrétní příklady, které vypadají nyní přímo komicky. Proto nesmí na ni býti zapomínáno v domnění, že její vypravení je již úplně hotové.
V sousedním Německu vidíme, že v posledních dobách se staly případy velmi vážného zasažení vlády a jiných činitelů politických do autonomie vysokých škol v personaliích. Tato autonomie, kterou vysoké školy mají, je vlastně jejich nejcennějším majetkem, datuje se již ze středověku, kdy university měly cechovní charakter, a tato autonomie se osvědčila. Přiznávám, že každá autonomie má svůj rub a líc. Může se snad státi, poněvadž tu jde velmi často, zvláště pokud se týče personálií, o oceňování, že je někdo nedoceněn neprávem. Ale sbory profesorské jsou přece jen mnohohlavé a v této mnohohlavosti i ve vědomí odpovědnosti a i ve vědecké odbornosti je přece jen dána jistá záruka, že takovéhoto rubu autonomie objeví se poměrně málo. A je to viděti, že tu nerozhodují politické zřetele, nýbrž zřetele čistě věcné, z toho, že snad v každém sboru vysokých škol naší republiky nalézáme přívržence od pravého křídla až k levému křídlu a že tomu sboru nikterak nevadilo, ke kterému křídlu dotyčný odborník náleží.
Přál bych si, aby, jak tato objektivnost v autonomii vysokých škol byla zachována uvnitř sboru, tak bych si také přál, aby náš stát tuto autonomii šetřil, poněvadž jest v ní dána nejlepší záruka zdárného dalšího rozvoje vysokých škol.
Vývoj vysokých škol směřuje nyní rozhodně ke koncentraci. Tato koncentrace může míti velmi dobré výsledky. My vidíme na př., jak theorie a prakse velmi dobře se osvědčila ve spojení na medicínských fakultách. Rozdíl mezí technikami a universitami dávno již není takovým, jako byl kdysi. A doporučoval bych naší školské správě, aby aspoň, pokud jde o školy určitého rázu, snažila se je sbližovati a koncentrovati. Upozorňuji na příklad na Brno, kde docela dobře by mohlo býti jedno veliké vzorné učení technické, které by zaujímalo jak vlastní techniku, tak vysokou školu zemědělskou, lesnickou i vysokou školu zvěrolékařskou. Bylo by to rozhodně na prospěch těchto vysokých škol. Jsem přesvědčen, že v budoucnosti dojde k takovéto koncentraci i mezi technikami a mezi universitami.
Nalézáme v rozpočtu položku na přípravy na školu technického rázu na Slovensku. Myslím, že tato položka není právem v rozpočtu, poněvadž podle zákona, jehož autorem je pan kolega Mareš, musí změny v organisaci vysokých škol a zřizování vysokých škol i fakult býti učiněny zákonem a, má-li v té příčině býti učiněno zákonné opatření, jsem přesvědčen, že také ohlášené zrušení 7. odboru na naší české pražské technice, nebude možno udělat jinak než zákonem.
Máme v naší republice tři vysoké školy zemědělské. Jestliže se nyní provádí pozemková reforma, která vede k tomu, že velké hospodářské zemědělské podniky se vyrobí, tedy by měla vyučovací správa vážně přemýšlet o tom, jak by novým poměrům přiměřeně tyto vysoké zemědělské školy upravila. Myslím, že by bylo docela dobře, kdyby tu nastala jakási dělba práce, kdyby jedna z vysokých zemědělských škol českých byla přizpůsobena k tomu, aby se věnovala více směru praktickému a vychovávala zemědělce pro podniky střední, anebo podniky, které budou utvořeny ze zbytkových statků, a druhá více teoretická, by působila k vychovávání na př. učitelstva pro naše zemědělské školy. Pokud se týče hmotných poměrů personálu vysokých škol, tu bych se přimlouval především za opravdové proletáře, t. j. demonstrátory našich vysokých škol, jichž měsíční remunerace činí průměrně 150 Kč. Dále bych se přimlouval za to, aby byly zvýšeny odměny, které podle § l zákona z 8. dubna 1919 mohou býti udíleny asistentům, kteří jsou zároveň docenty. V tom případě mohu upozorniti, že na příklad na německé universitě v Praze mají dva docenti remuneraci 4200 Kč, podobně jiný na německé technice v Brně, kdežto největší osobní příspěvek pro asistenta na české vysoké škole je 3150 Kč. Jeden docent s titulem mimořádného profesora má příspěvek pouze 2625 Kč. (Hlas: Ročně?) Ročně.