Odstraňování německého státního zaměstnance ze státní služby vymstí se jednou trpce na státu samém. Co v té příčině žádáme, jest oprávněno. Především žádáme bezpečnost existence německého státního zaměstnance vůbec. Příslušnost k německému národu a otázka jazyková nesmí zavdávati podnět, aby německý státní zaměstnanec byl připravován o svoji existenci. Máme dosti příkladů, že čeští úředníci, kteří měli v Rakousku 20 a ještě více služebních let, přes to neumí ještě německy a od německých úředníků žádáte, aby ovládali český jazyk úplně za rok či za dvě léta? Žádáme tudíž úlevy v otázce jazykové a to v té míře, aby se znalost českého jazyka požadovala pouze potud, pokud je toho pro službu potřebí. Musí se konečně jednou přestati s šikanujícím přesazováním do českého území, jež slouží pouze jednomu účelu, aby se počešťovaly německé obce. Lhůta přesazení za účelem osvojení si českého jazyka musí býti omezena, a nemají býti posíleni prosazením úředníci, kteří umějí česky a vykonávají bezvadně službu. Dále žádáme, aby byli němečtí státní zaměstnanci podle klíče povoláváni do správních korporací a aby se v stejné poměru bral zřetel na německý dorost.

To jsou požadavky, které jsou v každém právním státě vlastně samozřejmé a mluví zřetelnou řečí o útisku německého lidu, musí-li se ještě žádati toto samozřejmé právo. I v ryze hospodářských otázkách nakládá se s Němci zcela jinak, nežli s Čechy. Vezmeme jednou falknovskou uhelnou pánev. Falknovské uhlí narazí při dopravě na jedné straně na plzeňskou, na druhé straně na mosteckou pánev. Jediným odbytištěm, jež přicházelo v úvahu, bylo pro Falknov Bavorsko. Kontingentováním, které vláda nařídila, pozbyl Falknov téměř celé odbytiště v Bavorsku. Již dnes, několik týdnů po stávce, je zase asi 400 horníků bez práce. Bylo by tudíž povinností vlády, přispěti horníkům zavedením nouzové sazby a použitím falknovského uhlí na drahách a v jiných státních podnicích, bylo by její povinností zaopatřovati nezaměstnaným práci zahájením rekultivace pozemků zpustošených dolováním. Bylo by její povinností zmírniti konečně jednou strašlivou bytovou nouzi, která ve Falknově panuje, pojetím obce Falknova do zákona o podpoře stavebního ruchu. Na místo toho zamýšlí se zříditi ze známého uhelného fondu representační dům, jehož si žádný z dělníků nepřeje. Podal jsem jménem horníků proti tomuto záměru u ministerstva veřejných prací před měsíci protest. Činím k ministerstvu dotaz, proč se tomuto protestu nevyhovuje, a dále, zakládá-li se na pravdě, že byl tento fond v částce 9 a půl milionů vládou zabaven a jakým právem. Přáním dělnictva je, aby se tohoto fondu za bezútěšné situace, v jaké se nalézá, použilo k jeho podpoře.

Rovněž takové zanedbávání nacházíme v oboru školství. Pouze jediný případ. Nenajde se nikdo, kdo by neuznával veliké ceny občanské školy pro široké vrstvy lidové. Čtyřicet německých obcí v Čechách usiluje o zřízení občanských škol. Přes drahotu poskytly budovu a všecky věcné potřeby, avšak zemský správní výbor, který má hraditi osobní náklad, odpírá souhlasu pouze proto, poněvadž běží právě o německé školy.

A nyní ke kapitole pozemkové reformy. Samozřejmou povinností, kterou popírati byla by se i vláda sama ostýchala, bylo zabezpečení existence zaměstnanců při provádění t. zv. pozemkové reformy. Aby se vyhnula této povinnosti, jde-li o Němce, používá vládá této vytáčky. Prohlašuje: Ovšem, že zajišťujeme existence zaměstnanců, jde-li o převzetí zabraných nemovitostí. Avšak, kde běží o prodej z volné ruky celého velkostatku, který nelze se zřetelem na jasné znění zákonitých předpisů považovati za převzetí za účelem pozemkové reformy, nemá vůči zaměstnancům žádné povinnosti. Na to nutno odvětiti, že tato odpověď vlády naprosto přehlíží skutečný stav, jelikož jest pozemkový úřad především zavázán neuděliti dříve povolení k t. zv. odprodeji z volné ruky, dokud není zabezpečena existence zaměstnanců. O nějakém skutečném odprodeji z volné ruky nelze se zřetelem k zákonům o pozemková reformě mluviti, nýbrž také odprodej z volné ruky jest následkem vytvořeného zákonného stavu prodejem nuceným. Stát vydělává nesčetné miliony při dávce z majetku, která se zapravuje ve formě pozemků, majitel zase vydělává při odprodeji z volné ruky více, nežli při vlastní pozemkové reformě. Pouze zaměstnanci mají vyjíti při tom s holýma rukama. Protestujeme proti tomuto postupu a žádáme, aby nebyli poškozeni zaměstnanci, kteří touto famosní vytáčkou vlády přišli o svoji existenci.

Tak daly by se po celé hodiny uváděti případy našeho útlaku ve všech oborech politického, kulturního a hospodářského života. Je v tomto nakládání systém, kterému vy chcete a nevykládám vám nic nového. Snad působím vám tím dokonce radost, poněvadž slyšíte z mých slov, jak jde a klape všecko pěkně podle přání. Dnes opíjíte se svými úspěchy. Leč po každém opojení dostaví se kocovina. Byl to kolega Klofáč, který jednou řekl: >Němci jsou s námi na jedné lodi. Budou-li ji sabotovati, zhynou s námi.< Tato slova, jež vystihují jádro věci, praví vše, uznávají také význam německého lidu ve státě. Ona nám praví: ve vašich rukou je život a smrt, je váš osud, avšak i osud státu. Na konec dávám vám napomenutí: >Obraťte se, aby na vás jednou vaše děti nežalovaly a neřekly vám: >Chtěli jste býti strážci říše, hrobaři jejími jste byli.< (Potlesk na levici.)

Předseda: Debata ke skupině druhé jest skončena. Zahajuji debatu ke skupině třetí a uděluji slovo jako prvnímu řečníkovi panu sen. dr Koperniczkymu.

Sen. dr Koperniczky (německy): Slavný senáte! Byly nám rozdány silné sešity rozpočtu jednotlivých ministerstev, abychom projevili svoje mínění o příjmech a vydáních zamýšlených pro budoucí rok. Výsledek zahájené rozpravy zde jest větším dílem ostrá kritika. Z úst pánů senátorů, zúčastněných na rozpravě, ozývala se většinou všeobecná nespokojenost přes to, že konečný výsledek rozpočtu vykazuje v poměru k minulému roku menší schodek.

Tato nespokojenost, která se zde projevuje, má svůj důvod v tom, že se užilo spravedlivých námitek a výstrah, které jsme pronesli před rokem stran racionelní spořivosti jen v nepatrné míře a nikoliv na pravém místě. Před rokem jsem rovněž upozornil, že na zájmy národních menšin jest příliš málo pamatováno a bylo mi proti tomu namítnuto, že 4 léta jsou ještě příliš krátkou dobou, aby se mohlo s dostatek vyhověti všem nárokům menšin. Nuže, připouštím že ve 4 letech nemohlo se státi všechno, čeho bychom byli mohli očekávati; toho však nemohu nahlédnouti, proč při dodržování a uskutečňování zcela spravedlivě žádané spořivosti musí právě národní menšiny republiky přinésti oběť zakrnění, oběť odříkání, oběť sebezapření. Proč při takové nouzi má se právě nejubožejším vyrvati poslední kus chleba z rukou a dáti jiným méně potřebným? Nebylo by daleko rozumnějším, mnohem spravedlivějším, k tomu také uspokojivějším, šetřiti u těch, kteří nouzi ještě tak příliš necítí a vyplniti veliké, zející mezery nouze u těch, kteří toho potřebují nejvíce? Snad mi někdo namítne, že u nového státu jsou stále ještě mezery; vláda zacpává tyto mezery především tam, kde je nejdříve sama vidí. Avšak tato zásada otevírá dveře dokořán nespravedlivému nepotismu a jest také nespravedlivá, poněvadž přece daně a jiná veřejná břemena v poměru majetku nesou všichni občané stejnou měrou a podle nestranného uvážení spravedlnosti, největší mezery dlužno ucpati nejdříve.

Necítím se povolán, vysloviti své mínění o odborech všech ministerstev. Postačí mi sešít školství, abych posílil svá tvrzení. Pátravý pohled o údajích sešitu XIII a XIIIA může a musí přesvědčiti každého, jak na Slovensku a také zde jest hlavně maďarská kultura odstrkována, nebo úplně zcela zanedbávána. Je zde úplně opravně na poznámka, že z daní, jež platí maďarští státní občané republice, jen mizivé nepatrné částky se užívá ve prospěch maďarské osvěty. Nechť však provedou důkaz toho čísla, která uvedu. V první kapitole uvádějí se vydání ústředního ředitelství Kč 13,445.304. Že se z této částky Maďarům nedostane ani haléře, víme všichni, poněvadž ani v ministerstvu školství v Praze, ani ve školském referátu v Bratislavě není jediného maďarského státního občana jako úředníka.

Pod titulem 2, který se vztahuje na školní inspektorát, jest zařazeno 11,680.981 Kč vydání, z kteréžto částky jsou maďarští státní občané z téhož důvodu rovněž vyloučeni.

Pod titulem 3 jsou zařazena vydání na vysoké školy v celé republice 114,462.117 Kč. Z této vysoké částky dostává se maďarským vysokým školám 73.669 Kč a to jako plat úředníka a zřízence v Košicích na právní akademii v likvidaci, a na některá vydání.

Pod titulem 4 jsou zařazena vydání na veškeré střední školy v republice téměř 100,000.000 Kč. Na této částí participuje celé Slovensko 14,716.294 Kč a z této částky nepřipadá na maďarské střední školy více, než 1,894.124 Kč, tedy 1/8 částky připadající na Slovensko, naproti čemuž však maďarské obyvatelstvo činí aspoň čtvrtinu obyvatelstva Slovenska.

Na podporu ústavů pro vzdělání učitelů vynakládá se v celé republice 13,363.574 Kč, z čehož připadá na Slovensko 2,452.063 Kč. Na vzdělání maďarských učitelů není z této částky vynaložen ani jediný haléř, ač v Bratislavě jest zcela znamenitý ústav pro vzdělání učitelů. S učiteli a učitelkami tohoto ústavu nakládá vláda tak macešsky, že nedostávají naprosto žádné podpory, ač školní inspektorát nemůže proti těmto učitelům nalezli naprosto žádných námitek a dokonce při častějších příležitostech byl nucen projeviti svou úplnou spokojenost. Učitelé tohoto ústava dostávali za maďarského režimu značné subvence. Od r. 1919 bylo jim zakázáno přijímati od maďarské vlády nějakou subvenci. Lze to odůvodniti lehce, pak se však přece měla vláda nového státu postarati o subvence pro tento ústav, resp. učitele. U ministerstva byla podána. žádost;o jmenovanou subvenci jíž v květnu 1921, Slíbena byla několikráte, r. 1922 rozhodl prý pan ministr školství také pod číslem 39626 o částce této subvence. Referent slíbil ředitelovi ústavu rukoudáním: >Pane řediteli, nyní již to není slib, jest to definitivní ujištění, že všichni tři dostanete státní subvenci ještě během tohoto měsíce června 1922, nejpozději počátkem července do rukou. Od té doby uplynulo l a půl roku a dobře zasloužená subvence nebyla učitelům stále ještě poslána. Učitelka tohoto ústavu, Gisela Schusterová, vyčerpala se při pracích mimo školu, které konati musila, aby svou starou matku a svou nemocnou švakrovou přece nějak mohla ve velké bídě uživiti, tak, že onemocněla a v říjnu 1922 v největší bídě zemřela. Stará její matka může si uběhat nohy, aby mohla dosíci požitků po své dceři; než marně. Prosím pana ministra naléhavě, aby tuto věc dal přísně vyšetřiti a oznámiti, abychom se dověděli, kde zůstaly vězeti tyto požitky kdysi již schválené a proč tyto vskutku zasloužené požitky nejsou po léta oněm čestně pracujícím učitelům vypláceny.

Pod titulem 6 jest sub l preliminováno na obyčejná a pravidelná vydání obecných škol na Slovensku 85,523.801 Kč; poněvadž však jednotlivé třídy nejsou zde uvedeny zvláště, nemohu udati, kolik se z toho má dostati maďarským školám. Nemohu se však přece-vyhnouti, abych mezi specifikovanými vydáními nepoukázál na jeden velmi smutný.titul, v němž jsou stanoveny podpory pro propuštěné a nepřevzaté učitele. Abych neztrácel mnoho času, chci jen z. mnoha-případů uvésti jeden. V časopise >Slovenská národní jednota<, v lučenském slovenském časopisu, sdělovala počátkem listopadu t. r. jedna propuštěná učitelka: Máme sice málo naděje, že si toho někdo povšimne, avšak v zájmu spravedlnosti jsme nuceny oznámiti veřejnosti tuto věc: Alžběta Hopfnerová vyučuje v Lučenci jako učitelka přes 30 let na státní obecné škole. Škola byla maďarská, učitelka byla vzdělaná dívka, nezabývala se nikdy politikou, jen horlivým vyučováním dětí. Školní referát ji propustil přes to 1. listopadu 1919, nikoliv však po disciplinárním řízení, nýbrž prostě bez vyšetřování, a od této doby odňal jí plat. Tak byla bez své viny bez chleba, ačkoliv se domnívala, že bude přeložena na jinou maďarskou školu, a ač později zažádala o pensi, zůstala bez místa a bez pense. Ztrávila tedy těch pár haléřů, které si dosud vydělala. Aby se uživila, dávala soukromé hodiny, brzy však i tyto přestaly. Dostavila se zima, na dříví a stravu a byt jest potřebí peněz, ona však stojí bez platu a bez pense, vydána na pospas bídě a hladu. Což Maďara právě tak bolí, jako Slováka. Chceme-li býti spravedliví, nemůže nám v tom brániti okolnost, že jest Maďarkou, abychom věc této učitelky nevzali za svou, poněvadž víme, že proti ní nemůže býti vznesena skutečná žaloba.< V tomto smyslu píše slovenský časopis ještě dále o pobuřujícím jednání proti maďarské učitelce.

V dalších titulech jsou zařazeny sub 7 pro kulturní spojení s cizinou 4,5 milionů, pro podporu studentů 7,5 milionů, sub 9 a 10 na umění, vědu a ústavy podporující domácí průmysl velmi pěkné částky. Také tyto odborné tituly nejsou specifikovány a není tedy zřejmo, zda a jak vysoko jest pamatováno v těchto odborech na maďarskou kulturu. Podle svého vlastního výroku žádá pan ministr, aby školská otázka nebyla posuzována s hlediska národního, nýbrž se stanoviska potřeby. Této zásady chtěli bychom velmi rádi užíti také na maďarské školy. Maďarské školy jsou však v poměru k maďarskému obyvatelstvu na Slovensku tak nepříznivě postaveny, jest jich tak málo, že naprosto nevyhovují kulturním potřebám maďarského obyvatelstva.

Na vysoké školy jest v celé republice preliminováno přes 114 milionů, z toho připadá na maďarské vysoké školy necelých 74.000 Kč, jak již řečeno, jako likvidační částky. Na meritorní vysokoškolské účely není zařazen ani haléř. Převládá snad mínění, že přes l milion maďarského obyvatelstva nepotřebuje vůbec žádné vysokoškolské kultury? Velmi mnoho maďarských mladíků jest nuceno, poněvadž neumějí slovensky nebo česky, docházeti na německé vysoké školy zde v Praze nebo v cizině. Než studium v cizině jest spojeno s nesmírnými vydáními a jinými potížemi. Jak snadno by bylo lze tomuto zlu odpomoci, kdyby se při Komenského universitě v Bratislavě, kde se má v brzku stavěti nová universita, zřídily maďarské stolice jako pobočky, a jak by toto zařízení mohlo velmi přispětí k upokojení tolik sužovaného maďarského obyvatelstva. Právě tak podivně a tísnivě působí okolnost, že maďarská středoškolská mládež - 660 žáků - jest v Bratislavě vyučováno polodenně v budově německého reálného gymnasia. Tomuto povážlivému stavu, na nějž si rodičové mladých lidí stěžovali z důvodů zdravotních a jiných již několikráte u různých úřadů, leč marně, bylo by lze přece odpomoci několika tisíci korunami, tedy minimální obětí. Velmi dobře by se k tomuto účelu hodily kadetní kasárny. Nedojde-li vbrzku k této nápravě, musí se zahnízditi v myslích podezření, že se má kultura maďarské menšiny omeziti také tímto způsobem, což by bylo přece těžkým pokleskem proti smlouvě st.-germainské, která zajišťuje menšinám školské vyučování v jejich vlastním jazyku na státní útraty. Či chce snad někdo tvrditi, že maďarská kultura jest na nižším stupni než Čechů, Slováků a Rusínů? To by prozrazovalo zajisté nesmírnou neznalost poměrů.

Při tomto bodě jsem nucen zmíniti se o zneužití, jehož nelze pochopiti, které způsobilo v Bratislavě velikou sensaci a rozčilení. V Bratislavě jest sirotčinec známý pod jménem >Mariaschutz<. Byl postaven po choleře v létech 1830 ze sbírky, která byla tak vydatná, že r. 1832 byly pohromadě nejen peníze, potřebné na vystavění budovy, nýbrž mohly býti zřízeny značné fundace na vydržování 50-75 sirotků. Roku 1900 byla zřízena na místě staré budovy na mnohem příznivějším místě krásná, velká a moderní budova a dána do správy >milosrdných sester sv. Vincence<. Tento sirotčinec - ač byl soukromým vlastnictvím a ve službách humanity a osvěty - byl zabrán po prvé r. 1920 pro československý internát a to zabrán jen na jeden rok. Sirotci byli tehdy vyhnáni ze svého vlastního domova a nacpáni do několika nepotřebných, tmavých, vlhkých a nezdravých místností dětského útulku sv. Alžběty. Musily se tím spokojiti, neměly-li ubohé děti bez rodičů býti ponechány pod širým nebem. Když uplynul prvý rok v bídném stavu, nejen že nebyl sirotčinec opět obnoven, nýbrž přes všechen odpor a všechny možné žádosti a námahy kuratoria znovu byl zabrán pro jmenovaný internát a to na neurčitou dobu. Všechny možné páky byly uvedeny do pohybu, aby se ubohým sirotkům dopomohlo z jejích žalostného stavu k jejich vlastnímu domovu. Než marně. Sirotci musí i dále bydliti tak, že 60 dívek spí v jedné místnosti a 30 chlapců v místnosti jako díře, i kdyby snad vypukla dětská nákaza, jak se to stalo minulého roku, musí spáti zdraví s nemocnými společně, poněvadž na oddělení nemocných nelze vůbec mysliti pro omezený počet místností. Pan president, jemuž rodičové podali také žádost, pověřil dvě ministerstva, ministerstvo školství a ministerstvo veřejných prací úkolem, napraviti toto zlo, a přes to věc vázne bez vyhlídky na nějakou změnu. Což by při takovém nelidském rekvirování a nemilosrdném nakládání s nejubožejšími dětmi, poněvadž nemají rodičů, příslušní páni ministři nenašli potřebných peněz ve státní pokladně, tak štědré pro jiné, méně důležité účely, aby zajistili jiné přístřeší pro internát, zajisté nikoli tak důležitý? Na tyto okolnosti jsem myslil při svém tvrzení, že se mnohým lidem bere poslední kousek chleba z ruky a podporují se jiní, méně potřební. Žádám a prosím pány ministry, pověřené panem presidentem, velmi naléhavě, aby se této věci co nejvřeleji ujali a aby příslušným způsobem v nejkratší době učinili přítrž právě vylíčenému stavu.

Ještě s jiným křiklavým požadavkem maďarské menšiny chtěl bych zaklepati na citlivé srdce pana ministra školství a národní osvěty, a to jest nedostatek maďarského ústavu pro vzdělání učitelů, poněvadž na celém Slovensku není pro tento účel ani jediné školy, kterou nutno přece pokládati, vzhledem na více než l milion Maďarů, za nesmírnou potřebu pro budoucnost maďarské kultury. Kdo bude příště vyučovati na maďarských obecných školách, jestliže nyní žijící maďarští učitelé jednou vymrou? Nechci být tak zlomyslným a předpokládám, že příslušné úřady nedoufají v takovýto obrat poměrů. Bude se mi proti tomu namítati, že žádám příliš mnoho: paralelní stolice na Komenského universitě, celodenní vyučování na reálném gymnasiu a maďarský ústav pro vzdělání učitelů na Slovensku. To vše přece stojí příliš mnoho peněz a kde se jich má nabrati? Nuže, to vše jsou samé kulturní potřeby, které jsou skutečně nutny a které také pro paritu nesmějí býti zanedbávány a konečně také bez čarodějnictví mohou býti opatřeny, ba dokonce sehnány býti musí. Najdou-li se peníze na podporu kulturních účelů ruské bolševické mládeže, jestliže se může dovolit vynakládat na zahraniční propagandu a zahraniční representační účely tolik milionů, jestliže se cítíte oprávněnými udržovati stav vojáků tak vysoký, a řekl bych tak luxusní, pak nesmí se také nedostávati palčivě potřebného příspěvku na vydržování škol národní menšiny, která se snaží přesně a s velkými obětmi dostáti svým povinnostem vůči státu. Neboť jinak musili bychom i v budoucnosti přijmouti za smutnou pravdu, že se v našem státě neměří stejnou měrou, což by přece nebylo důstojné právního státu. Bolestně musíme si stěžovati na "stav středoškolských profesorů, kteří po převratu bez jakéhokoliv odůvodnění byli propuštěni, ač byli diplomovanými a zkoušenými učiteli, kteří do konce roku 1918-1919 vyučovali a vyhovujíce zmíněným poměrům, složili také státu požadovaný slib loyality a ani stávkou, ani jinými nepřístojnostmi nedopustili se nějaké viny. Brzy se poznala nepřípustnost tohoto opatření a byla zmírněna tím, že ti, kdo mohli prokázati svou příslušnost a tedy své státní občanství, dostali prozatím od školního referátu 60 % svého bývalého platu. Konečné vyřízení záležitostí bylo však odsunuto do budoucnosti a ještě dnes leží nevyřízeno ve školském referáte. Toto řízení zvláště postihuje ony profesory, jejichž právní nárok byl již delší dobu prokázán, kteří slouží 30-45 let, jsou otci rodin a občany státu a přece ještě nejsou definitivně pensionováni podle nového pensijního zákona. Na to nelze vůbec spoléhati, že by byli přijati v Maďarsku, poněvadž příslušejí na Slovensko a mnoho let tam vyučovali. Jak dlouho musí ještě tito služebníci kultury strádati, poněvadž jíž před 4 léty podali své žádosti a na jejich vyřízení čekají s těžkými starostmi o život.

V červenci 1922 žádali od propuštěných profesorů, aby prokázali svou domovskou příslušnost a své občanské právo. Těm, kteří si tyto doklady musili opatřiti teprve u ministerstva a nemohli jich tudíž hned předložiti, nebylo těchto 60 % vyplaceno. A poněvadž se toto odnětí příjmů týká hlavně mladších maďarských profesorů, táži se, proč tito diplomovaní, osvědčení učitelé nejsou reaktivováni, ač o to žádají 5 let. Proč se nedbá žádostí těchto učitelů a proč se tyto žádosti nepošlou z Bratislavy k vyřízení ministerstvu školství? Tato otázka jest tím oprávněnější, když se přece ví, že na maďarských středních školách jest tak veliký nedostatek učitelů, že mnohý profesor musí vyučovati týdně 30-35 hodin a jinak jest také známo, že na mnohých středních školách, jako v Lučenci a Levicích, byli ustanovení mužové bez zákonité kvalifikace a bez znalosti maďarského jazyka za profesory, ve kteréžto věci poslanec dr Körmendy Ékes podal nedávno také interpelaci v poslanecké sněmovně, Nominibus parco. Kdyby se někdo o věc zajímal podrobněji, mohl bych mu posloužiti také jmény. Kam povedou takováto jmenování, ne-li ke zničení jmenovaných škol, zároveň však také k rozdmýchání hněvu a záští v myslích proti takovémuto nakládání s maďarskými středními školami a vůbec proti takovémuto makavému podceňování maďarské kultury. To jsme si od československého právního státu nezasloužili. Proto se také nikdo nemůže diviti, že budeme hlasovati proti návrhu.

Dne 15. listopadu byl úmrtní den velkého humanisty a velkého učence profesora Jána Amose Komenského. Tento den také oslavoval československý denní tisk s náležitou národní pýchou a slávou přiměřenou vysoké učeností zemřelého. Dobře, honorem, cui honor. Že však Komenský v době, kdy byl jako vyhnanec vykázán, byl přijat velmi přívětivě Zuzanou Loranffy, vdovou po maďarském knížeti Jiřím Rákoczym I., učil na vysoké škole v Sárospataku jako profesor a velkodušně byl podporován, to zdá se, že zde jest málo známo, nebo se o tom nechce věděti, aby se snad tím neupomínalo na nějaký pocit vděčnosti vůči maďarskému národu. Domnívám se však, že takové historické reminiscence mají býti přece také osvěženy, aby se razila cesta bratrské dohodě, národností, poněvadž přece i k nám blížící se vánoční dny, volají tak nebesky krásně a přívětivě: >Chvála na výsostech Bohu, a pokoj lidem dobré vůle na zemi.< (Potlesk na levici.)