Prosím, nechci mluviti vůbec o státních dodávkách. Soudruh Link řekl již, čeho byla třeba, že i zde také německý průmysl byl zvláště zkrácen. Jak lze ospravedlniti, že dnes, kdy máme zákon, že ministerstvo sociální péče jest oprávněno, podporu v nezaměstnanosti rozšířiti až na 1 roku, že se dnes na námitku ministerstva financí zcela prostě řekne: Podpora v nezaměstnanosti bude se vypláceti jen 1/2 roku. Do 9 měsíců činí 75 %, od 9, do 12. měsíce nejvýše 50 % a po roce se neplatí vůbec ničeho. Zákon máme, avšak pro námitky a z rozkazu ministerstva financí jest ministerstvo sociální péče nuceno jednati proti duchu zákona. (Předseda Prášek ujímá se předsednictví. ) Žádáme tedy - vím ovšem, že opět naše návrhy zamítnete, avšak přes to jsme je podali a budeme je tak dlouho podávati, až spravedlnost přijde k platnosti - aby se podpora v nezaměstnanosti vyplácela v plném rozsahu, v duchu zákona aspoň rok v nynější výši.

A jak se vyplácí? To jest opět kapitola pro sebe. Kdo o tom rozhoduje, kdo má dostati podporu v nezaměstnanosti? Člověk nemusí to být ani zlý člověk - který se nedovede vžíti do stavu dělníkova, který není informován o celém postupu práce a o velmi mnohé věci v dělnickém životě. Již 2 nebo 3 roky žádají odborové organisace, aby dělnictvo mohlo v té věci raditi, aby po okresech byly zřízeny stížnostní komise, kde by nerozhodoval jen jednotlivý politický úředník, nýbrž kde by dělnictvo mohlo aspoň poraditi. Avšak všechno bylo zamítnuto. Také to dokazuje vedle mnoha jiných věcí, jak daleko u nás byrokratismus nabyl vrchu.

Avšak nejen po této stránce vidíme zpátečnictví. Nevím, znáte-li všichni onen výnos, který před několika týdny byl vydán okresním politickým správám, v nichž se žádalo od politických okresních správ a policejních ředitelstev posudek o odstranění pracovní knížky. Pokládali jsme to vždy za velkou vymoženost a pokrok v tomto státě, že tento starý zatykač nebude konečně dělníkům více vnucován. (Výkřiky. ) Sotvaže se věc vžila, ministerstvo sociální péče přichází nikoliv k příslušným a odborným organisacím a sborům, nýbrž žádá o posudek policii a okresní politické správy. Zde vycházejí na jevo nejpodivnější věci. V Liberci byla odevzdána dvě dobrá zdání a to jest velmi podivuhodné - policejní ředitelství podalo posudek v tom smyslu, že to jde také bez pracovní knížky, že by jí nemohlo zvláště doporučovati. Okresní politická správa, okresní hejtmanství v Liberci odevzdal posudek docela v opačném smyslu. Žádá a doporučuje, aby byla opět zavedena, že jest nutná. Místo, jestliže jde o takovéto věci, aby byl učiněn dotaz na dělnické a odborové organisace, dělá se to docela pod rukou. Rozhoduje o tom člověk, který nikdy neměl s pracovní knížkou co dělat, který neví, co to znamená. Nestačí, že se podnikateli zakáže, aby tam zapisoval něco, co se příčí zákonu. Bod, čárka na pravém místě, nějaké písmeno, opatřené nějakou ozdůbkou, bylo dříve pro tisíce dělníků zatykačem, takže nemohl nikde více dostati práce. Pracovní knížkou mohl podnikatel nahlížeti dělníkovi do srdce od prvního dne, kdy vstoupil do továrny až na jeho smrtelnou postel. Tak měl před sebou otevřen život dělníkův. To si přejí podnikatelé opět. Ženou útokem. Přeji si to všude a vše to se trpí přes naše oznámení. V Jablonci společenstvo - myslím, že to byli řezníci nebo obuvníci přes to, že pracovní knížka byla zrušena, se usnesli, vydávati nyní tak zvané tovaryšské knížky. (Výřiky. ) Zavázali se, že žádný mistr nesmí přijmouti tovaryše bez tovaryšské knížky. Zároveň se však usnesli, že není povinností každému knížku vydávati, nýbrž jen komu chtějí. To znamená, že oni pomocníci, kteří se jím právě nelíbí, jimž nevydají knížku, nesmějí dostati práci. To se děje před očima úřadů, které to musí věděti, poněvadž jsme jim to oznámili. Domníváme se, že po této stránce byl by to krok zpět, který by musil dělnictvo co nejostřeji vyprovokovati, kdyby vláda mohla zamýšleti zavésti opět pracovní knížky.

Nechci se dnes pouštěti do našich starých požadavků, nechci mluviti podrobně o živnostenské inspekci. Živnostenští inspektorové nás předbíhají a prohlašují, že nemohli agendu zdolati. Jsou většinou přetíženi kancelářskými pracemi, takže vlastní inspekční práci nemohou buď vůbec anebo jen mimochodem prováděti. Pak se podívejme, jak to vypadá v závodech. O osmihodinové době nelze dnes takřka ani mluviti. Tu se na to hřeší a dělají se nejen dovolené, nýbrž i nedovolené hodiny přes čas. Živnostenští inspektoři při nejlepší vůli nemohou více všeho toho přehlédnouti. Tak nám dnes osmihodinová doba není nic platná. Když žádáme rozmnožení počtu živnostenských inspektorů, pomocníky, aby administrativní kancelářské práce mohli prováděti spíše pomocní úředníci, ztroskotají se naše požadavky na odporu vlády. Po této stránce bylo by ještě mnoho říci. Jestliže dnes říkáte, že dnes se rodí veliké dílo sociálního pojištění, odpovíme vám, že jsme bylí tímto ujišťováním již dlouhou dobu klamáni. Prohlédneme-li si pojištění, jak jest navrhováno, můžeme říci, že čím déle přípravy trvají, tím to dopadne hůře. Samospráva v tomto pojišťovacím odvětví a dělníci byli z toho odstraněni. Bude samozřejmým úkolem socialistických stran bez rozdílu, všech, které tohoto jména zaslouží, aby se skutečně přičinily o to, aby sociální pojištění brzy v zájmu pracující třídy nastalo.

Jedinou poznámku, jak se věci jinak dělají. Před několika dny zasedala jako každoročně mezinárodní konference práce. Jest to zvláštní zjev, že letos široké vrstvy dělnictva v tomto státě - jest to také krok zpět - byly z této konference vyloučeny. V dřívějších létech byli němečtí dělnici zváni na tyto konference, byl zván německý průmysl a oni zájemníci, kteří vlastně při tom měli býti. Letos však byli vyloučeni a na otázku po příčině toho dostali odpověď: Ono to již nyní není jako dříve, nyní se již nepřipouští několik zastupitelských sborů z jednoho státu. Při této důležité věci bylo tedy statisíce německých dělníků a zástupci průmyslu a živností jednoduše úplně vyloučeno. Nechcete-li míti dvoje delegace, bylo tedy při nejmenším příkazem spravedlnosti, aby byli aspoň přibráni poměrně němečtí zástupci. To se však nestalo. Či obává se vskutku tento stát a jeho vláda tolik, že před mezinárodním forem, jakým jest konference práce, mohlo by se promluviti také o poměrech, jaké zde vládnou? Je-li tomu tak, měli bychom tím spíše příčinu tyto věci kritisovati.

Konec konců věc je tak, jak jsem jíž prohlásil, že všechny návrhy, které podáváme, jsou přece zamítány. Chtěl bych jen projeviti souhlas s jedním řečníkem přede mnou: Naše kritika neděje se jen k vůli kritice, nýbrž to, co zde přednášíme jako oposiční strany, to jsou skutečnosti, jimiž chceme aspoň probudili vaše svědomí, lze-li vůbec o nějakém svědomí mluviti. Kdyby však přes to naše výstraha měla zaniknouti neslyšena, budeme přes to nadále v zájmu našeho dělnictva plniti zde svoji povinnost. Avšak před jednou věcí chtěl bych vás varovati a platí to jak pro německé, tak také pro české dělníky: Nevzbuzujte dojem, že se smí v tomto státě nakládati s dělnickou třídou jak je komu libo. Nežeňte dělnickou třídu tam, aby nabyla snad přesvědčení, že bez ochrany a bezbranná má býti vydána na pospas svévoli podnikatelů a vykořisťovatelů. V té chvíli, kdy toto mínění, které již beztoho jest velmi rozšířeno, ještě více sesílí mezi dělnickou třídou, bude pak tím obtížnějším přivoditi v tomto státě spořádané poměry. Proto myslím, a tím chci také skončiti, že vláda a společnost musí jako první a nejvyšší svoji povinnost spatřovati v tom, aby oné třídě národa, oněm lidem, kteří jsou obětí kapitalistické soustavy, pomohla k jejich právu. Tím si získáte zásluhy. My však jako zástupci dělnictva nesložíme ruce v klín a neodpočineme, dokud dělníci nejen v oněch případech, které jsou dnes na denním pořadu, nýbrž dokud dělníci vůbec nebudou osvobozeni z okovů kapitalistického systému soukromého vlastnictví a z okovů kapitalistického státu vůbec. (Souhlas na levici. )

Předseda: Uděluji slovo panu sen. dr Karasovi.

Sen. dr Karas: Slavný senáte! Řečník, který má mluviti ke skupině finanční a národohospodářské, má zdánlivě mnohem vděčnější úlohu, než řečník předcházející skupiny politické. Vždyť finančně a národohospodářsky jsme předmětem závisti svých nejbližších sousedů a předmětem obdivu naších přátel vzdálenějších. Naše oposice, když vytýká tu nebo onu věc našemu rozpočtu a hospodářství, věru to vytýkání nemyslí upřímně; v duchu ví, že u nás je lépe než v nejbližším okolí, kde jejich ostatní spolučlenové té národnosti bydlí. Spiše se stran naší koaliční většiny slyšíme tu a tam leckdy vážné námitky více méně upřímné, nikoli jen, aby pouze do rozpočtu, jak se říká, nějak šťourali.

Předseda londýnské obchodní komory Sir Symonds na schůzi její dne 24. ledna letošního roku ve společnosti lidí praktických, Angličanů, obchodníků, reelních lidí, výslovně pravil, že Angličané nejsou pyšni na spojenectví žádného jiného státu tak, jako na spojenectví Československé republiky, neboť prý pokládají československý stát za smetánku bývalé rakousko-uherské říše. A státní tajemník anglické vlády, který na téže schůzi obchodní komory byl přítomen, Sir Hoar, pravil, že Praha je nejen geografickým centrem pevniny evropské, ale zároveň nejdůležitějším centrem veškerého života v Evropě. Jiní přední státníci západu nazývají nás přímo ostrovem šťastných. Můžeme s plnou hrdostí a přesvědčením zpívati svou národní hymnu >Zemský ráj to na pohled<. Když všechnu tu chválu svých přátel zahraničních a obdiv ciziny nad svým státem mezi čtyřma očima rozvažujeme, častokráte nám napadne skeptická poznámka, že ta hymna praví: Zemský ráj to na >pohled<, ne ve skutečnosti. Ten ráj se zdá na pohled krásný, ale má ve skutečnosti leckde červivé jablko. Poplatník ve státě našem musí dobývat svůj denní chleba v potu tváře a je při tom zatížen dávkami a daněmi všeho druhu. A přes to vše nemůžeme se vybaviti ze svých chronických schodků každoročních. Občan náš nemá skutečně ničeho, co by nebylo několikanásobně zdaněno. Nejen potrava jeho nejobyčejnější, jeho oblek ve většině případů je luxusem, na to se dívá naše finanční správa jako na luxus, - jeho byt - což je teprve luxusem, zejména bydlí-li v Praze, jeho zábava, jeho nápoje i voda - ta v Praze je hrozně zdaněna. Ještě dnes jsem dostal dodatečný rozkaz za půl roku, abych doplácel 75 Kč za vodu, ačkoliv jsem svojí dávku již správně zaplatil. I vzduch, který dýcháme, je zdaněn, rozřezán v krychlové metry a kolik ho máme v bytě, z toho musíme platiti luxusní daň. I na venku na letním bytě si obec každá v podobě luxusní daně za pohostinnost svou dává hodně platiti. U nás všechno podléhá zdanění, i smrt a pohřeb. Je mnoho a mnoho obcí vysokými dávkami skutečně tak zatížených, že poplatníci skutečně nevědí, jak z toho vyjíti. U nás také těch daní státních a obacních, přímých i nepřímých, je tak důkladné mtnožství, že poplatník nejen nevychází celý den z povinnosti daňové: každý krok, který kdo učiní, podléhá již nějakému zdanění, bud obecnímu nebo státnímu. Ale poplatník se ani nemůže brániti tomu zdanění, neví, zda a co má platiti, zdali jest správné to, co se mu vyměřuje k placení. Ta motanice zákonů jest taková, že se v tom nevyzná ani odborník, snad jenom ten úředník se v tom vyzná, který v tom kterém odvětví daňovém specielně pracuje. Dnes ráno prvním bodem našeho programu byla předloha o t. zv. válečných přirážkách, o kterých referoval dr Fáček. Ta předloha měla jen 6 stránek, několik paragrafů, ale jaké množství zákonů bylo v každém jednotlivém paragrafu této předlohy citováno! Tomu poplatníku, který si to přečte, musí vlasy na hlavě vstávati z toho množství zákonů, jaké je tam uvedeno. Jen ta daň domovní má dnes 535 předpisů. Kdo by se v tom vyznal, zda skutečně tu daň správně platí, nebo zda daň ta se na něm správné žádá! (Hlas: Jen jeden rada tomu rozuměl a ten už umřel!) Ano, tak jest. Ale není to, pane kolego, žádný vzácný případ, že berní úředník, který se svou hubenou gáží nemůže býti živ, odpoledne píše soukromým osobám rekursy proti platebním rozkazům, které sám dopoledne koncipoval. Sám ministr financí dr Rašín řekl, že je to něco nepřípustného, nemravného. Ale divte se tomu; když úředník s tou gáží nemůže býti živ, musí si nějaký výděleček opatřiti, zejména když ze samých advokátů - nechci urážeti toho stavu - v těch specielních daňových předpisech málo který se vyzná. Tedy není divu, že poplatník jde přímo k tomu prameni, aby dostal poučení, zda správně platí, čili nic. Faktem to zůstává. Rozpočtový výbor při jednání v roce 1922 se usnesl a slavný senát také schválil resoluci, jíž se vláda vyzývá, aby vypracovala se všemožným urychlením a předložila parlamentu osnovu zákona o unifikaci, o zjednodušení finančního našeho práva, našeho berního systému. V rozpočtovém výboru sdělil zástupce vlády, že na té finanční reformě se pracuje, že hodně pokročila, a pravděpodobně bude se parlament osnovou tou v jarním zasedání zabývati. Náš poplatník ovšem nesmí se kojiti tou nadějí, že tato unifikace bude proň znamenati také úlevu daňovou, že by snad méně platil, než dosud. Bude jen věděti, kolik, jak a kdy má platili a jakých prostředků opravných by se měl uchopiti, aby zjistil, zda se mu neukládají snad břemena větší, než zákon dovoluje. Šeky, které berní úřady posílají poplatníkům, jsou dnes skutečným postrachem poplatníků, neboť poplatník z toho nedovede zjistiti, zač a co má platiti, a není divu, že zaplatí, ale bručí na to, poněvadž neví, zda to, co platí, bylo mu skutečně správně předepsáno. V tomto směru by poněkud tato osnova měla nahraditi dnešní spletitost. Ideálem poplatníka i státní správy by bylo, aby poplatník měl jaksi svou stránku v té knize státních dlužníků, aby jeho berní schopnost byla oceněna a vyslovena jedinou daní - snad by to byla ideální nějaká osobní daň - a tato jediná daň byla by pak přehlednou a pak by předpisování její a vymáhání i obrana proti takové dani měly za následek veliké zjednodušení celé agendy, nejen menší břemena poplatníků, ale i menší počet úředníků berní správy k předpisování a vymáhání daní. Aniž bych se zabýval technikou této jediné daně, jak možno schopnost poplatníkovu a jednotku daňovou zde zjisiti, musím doznati, že přítomná neklidná doba není příhodná k velikým pronikavým změnám berního systému. Při těch pracech musíme si uvědomiti, že v době hospodářského přerodu, jaký prožíváme dnes po světové, dlouho trvající válce, můžeme upravovat svůj berní systém pouze příštipkářsky nikoli organicky v celku. Až dosud všechny naše berní zákony měly za účel nové anebo zvýšené potřeby státní krýti buď zvýšením dosavadních daní - tedy tu jejich nespravedlnost ještě stupňovat - anebo vymýšlet nové daně a tím dosavadní nejasností a nepřehlednosti ještě dále rozmnožovat. Co divu, že stále hlasitěji ozývá se volání těch, kteří pod tímto systémem trpí, aby se přistoupilo k veliké, odvážné a organické úpravě celého berního systému.

Slavný senáte, s dosavadním příštipkářstvím na dlouho již nevystačíme, nehledě ani k tomu, že zavedením nových daní docilujeme nové stížnosti, buď favorisujíce neb naopak utiskujíce jisté třídy. Račte uvážiti jen daň vodní, co ta způsobila stížností; nebo na př. změny celních předpisů: co jedné skupině bylo vhod, tím druhá skupina cítila se dotčena - vždy při takových částečných úpravách vyvolává se nevůle u strany druhé. A nesmíme zapomenouti, že veliká organická úprava daňového systému může se s uspokojivým výsledkem prováděti jen za dob klidných, normálních, při stabilitě hospodářské a měnové. Při nestálosti obou - i když valuta naše v posledním roce se jaks taks ustálila na své mírové parity - kdy stále nám hrozí neklid ze sousedství a kdy čekáme jednak na zvýšení vnitřní ceny koruny a naopak se obáváme jejího klesnutí, jsou ovšem skupiny občanstva, které naopak obávají se zvýšení ceny koruny a očekávají její klesnutí - když povážíme, jak každý výchvěv koruny, její ceny zahraniční má nesmírný význam pro to, když máme zahraniční dluhy kolem třiceti miliard a úroky z nich musíme platiti za hranice a když své pořeby ministerstvo zahraničí na vyslanectví a konsuláty musí platiti v cizích valutách, račte uvážiti, že v letošním rozpočtu zařazena jest částka 170 milionů Kč - má v každém směru sebe menší odklon kursu naší koruny veliké důsledky finanční. Za takových okolností přirozeně organická reforma berní není možná.

O tom však není pochyby, že musíme si co nejdříve vytvořiti aspoň částečně systém, jenž by více odpovídal době a poměrům poválečným. V tom směru jak vláda, tak i Národní shromáždění vykonají svoji povinnost.

Slavný senáte! Zásluhou pana finančního ministra a jeho resortu je, že nám sestaví a předloží rozpočet s takovými daněmi a takovými dávkami dobrými a zajisté rozumně rozvrženými. Ale sejdou-li se také skutečně tyto dávky a daně, to už není zásluhou pana ministra financí, ačkoliv on se jistě svědomitě přičinil o to, aby berní správy vyždímaly do poslední kapky, do posledního haléře to, co parlament mu v rozpočtu na ten rok povolil. Sejdou-li se ty peníze, je to spíše zásluhou poplatníků, kteří svou pracovitostí, šetrností a častokráte i svou nešetrností - i na to máme daně na takové vyhození si z kopýtka - dávají ministrovi možnost, aby on ty daně rozvržené vybral; ale nesejdou-li se přes to, že ministr vymáhal svými orgány tyto daně, tu zajisté musíme uznati, že ty daně byly rozvrženy nespravedlivě, anebo že poplatníci skutečně fysicky nebo hmotně daně ty zaplatiti nemohou.

Vážený senáte! Četl jsem v jedněch nedělních novinách pojednání jednoho bývalého člena rakouského parlamentu dr Horského, kde skutečně drastickým způsobem vyličoval ten případ, kdy poplatník daň platiti nemůže. Je to kněz a asi před 50ti lety byl kaplanem ve Staré Boleslavi a tam byl volán do sousedního města Brandýsa nad Labem k nemocnému rolníku. Přišel k němu: ten byl celý bledý v posledním tažení, šel jej zaopatřiti svátostmi umírajících. Co se stalo? Tam prý v tom městě byl felčar jménem Mikšl a ten měl zvyk pouštěti pacientům žílou; tomu rolníku, kterému bylo špatně, též pustil a to hodné mázů krve prý mu vzal. Když ležel sesláblý, dávali mu ještě baňky, pijavice. Ty prý vytáhnou tu nemoc. Ty pijavice rolníka, který před krátkou dobou kypěl zdravím, byl červený a teď bledý, vyssály tak, že teď byl bledý a skutečně zemřel. On přirovnává felčara k našemu bernímu systému. Ty země Čechy, Morava a Slezsko kypěly také zdravím, blahobytem hospodářským, ale přišel převrat, pustilo se jim žilou vysokou daní z majetku. Peníze, které měly býti produktivním zdrojem příjmů státních, zde jsou vzaty z oběhu státního a užito jich způsobem neproduktivním. Nepostačilo toto velké pouštění žilou: nastavili ještě i pijavice, baňky, ve způsobe velkých daní, a co nevytáhly z pacienta pijavice, vytáhly daně u poplatníka. Ty pijavice prý byly lepší než ty daně. Taková pijavice když se napije, odpadne; ale daně nepustí, trvají stále. Tedy za takových případů se stává, že ten poplatník z kvetoucího občana se stane bledým, až po případě zemře. Skutečně ono finanční zatížení našeho poplatníka je nesnesitelné. Vyplývá to i z přirovnání zatížení poplatníků jiných států. Nemám na mysli Německo; tam schválně nevybírali vyšších daní, nežádali na poplatnících zvýšení. Je známo, že z Prahy do Berlína po českých tratích, ačkoliv je to jen jedna třetina tratí, byly ceny třicetkráte dražší nežli jízdné na drahách německých. Německo chtělo tam uměle způsobiti rozvrat svých financí, a občané nejsou tam zatíženi příliš daněmi a dávkami. Německo nemůžeme vzíti za vzor poplatnosti. A zase beru přirovnání, které pronesl Klotz, ministr financí francouzský, na jedné schůzí zemědělců v jižní Francii letos v září, kdy doslovně praví: Anglický poplatník odvádí svému státu ročně 10 liber a 10 šilinků přímých daní a 6 liber, a 2 šilinky nepřímých daní. Libra znamená 25 Kč; v naší koruně by to bylo asi 400 Kč. Francouzský poplatník odvádí 242 fr. daní přímých a 193 fr. daní nepřímých, našich 435 Kč v předválečné relaci. Americký poplatník odvádí 13 dolarů 60 centů přímých daní a 12 dolarů 70 centů daní nepřímých. To by u nás dělalo asi 132 Kč. Československý poplatník však odvádí podle našeho rozpočtu na příští rok okrouhle 1170 Kč průměrně. V tom je čtvrtina daní přímých a tři čtvrtiny daní nepřímých. (Hlas: To platí pracující třídy!) Je to počítáno průměrně na hlavu, je v tom započítáno i malé dítě. Máme 14 milionů obyvatel, 16 a 1/2 miliardy stát přijme od poplatníka, když se to dělí, vyjde 1170. To je průměrně i na každé dítě. Fakticky dítě neplatí, jednotlivý poplatník platí tedy více než 1170 Kč.

Z toho vidíme, že v jiných státech přímé daně jsou větší, jsouce hlavním zdrojem příjmů a nepřímé vedlejším, U. nás to máme naopak. Dále, že zatížení celkové je menší, než zatížení u nás. V Rakousku roku 1913 vypadlo na hlavu ročně 100 K, dnes u nás 1178 Kč, tedy skoro dvanáctkráte více. Před válkou rakouské daně v území naší republiky činily l a 1/2 miliardy, nyní 16 a 1/2 miliard. Tedy je to zdanění asi jedenáctkrát více. Koruna naše na mezinárodním trhu je znehodnocena 6 a 1/2krát, jak již ráno pan generální zpravodaj dr Horáček se o tom zmínil. Z toho je patrno, že dnešní zatížení poplatníka je mnohem vyšší, než bylo před válkou, čili že jeho důchod je zdaněn více, než před válkou.

Namane se otázka, proč nastalo toto vyšší zdanění u nás. Pan generální zpravodaj ráno se o tom zmínil, že státní hospodářství řídí se jinou zásadou, než hospodářství soukromníka. Soukromník má pevný svůj příjem, podle toho příjmu zařídí své výdaje na ten rok, nechce-li se shroutit. Říká se prostonárodně, >každýse natáhne podle přikrývky<. Ale stát a svazky autonomní mají předem své výdaje, které hraditi musí, a teprve teď podle výdajů zařídí své příjmy, šroub berní buď víc utáhnou nebo povolí, když vidí, že by takových příjmů nepotřeboval.

Potřeba státu v posledních létech u nás ohromně stoupla. Pan president republiky nazval nás >politickými dětmi<. My se chováme jako děti, dnes jíž aspoň pětileté, neboť, jak pan ministr obchodu při projednávání rozpočtu řekl, každý viděl v té své republice mámu: té mámy držel se za šos a volal, mámo, dej, mámo dej: ať to bylo dítě fňukavé ať to bylo dítě křiklavé, máma neměla odvahy mu odepříti, co na ní chtělo a plnýma rukama stále dávala. Když máma neměla pohádkového >stolečku, pokrej se<, aby stále dávala, čeho by mohla rozdávati, když jsme nechtěli tisknouti bankovky milionové, jako v Rakousku, miliardové, jako v Rusku nebo dokonce bilionové jako v Německu, co jiného zbylo, než zvyšovali příjmy v podobě daní a dávek? A když státní statky a podniky v tom hospodaření poválečném ve svém výnosu poklesy co divu, že finanční ministr musil žádati větší zvýšení dosavadních daní nebo zaváděti daně nové. Konečně jsme nahlédli, že stálé zvyšování je nemožné, že musíme začíti se snížením příjmů.

Vláda letos podruhé přichází s takovým snížením. V loni, před rokem, zákonem ze dne 20. prosince 1922 o restrinkci platů státních zaměstnanců začalo se s tím šetřením, ale víme, jak to skončilo. Ten náběh na šetření brzy se zastavil, neboť vlna láce, kteroužto větou tentokráte vládní zpráva motivová výslovně začínala, jako by byla někde zamrzla, k nám se nedostala, a naopak z té vlny zde povstává příval opačný: větší drahota zase znovu na nás jde.

Tedy bylo jisto, že s tou restrinkcí to tak dále nejde. Je zajímavo, že sami členové rozpočtového výboru při projednávání rozpočtu se pozastavovali nad tím šetřením a že vládě doporučovali zvýšení jednotlivých pokožek. Já sám se přiznám, že jsem byl také jeden z těch hříšníků a nezastavoval jsem se nad tím, že pan ministr národní obrany zejména restringoval náklad na zdravotnictví a náklad na opatřování munice do zásob vojenských a že je to skutečně nebezpečné v tomto směru, aby armáda šetřila. Tedy nepřímo jsem říkal, že měla býti ta položka vyšší. Ale nebyl jsem sám: brzy přišli také jiní, zejména zástupci strany, která tvrdí, že nyní střední stav je nejvíce zatížen, a vytýkali panu ministrovi obchodu, že prý by měl býti rozpočet vyšší, že ta položka je příliš nízká a že by měla býti zvýšena. Zastánce zemědělství zase se pozastavoval nad tím, že rozpočet zemědělství je příliš zkrácen letos, ačkoliv loni měl schodek 100 milionů a letos 129 milionů, tedy vlastně na státu vyžaduje zemědělství letos o 29 milionů více než loni. Tedy já nějakou úsporu v tom rozpočtu nevidím. Jiní členové se pozastavovali nad tím, že ministerstvo sociální péče na různé a různé potřeby má nesmírně malé částky, že by tyto měly býti vyšší.

Ráčíte viděti z toho, že každý škrt v rozpočtu nebo snížení kteréhokoliv výdaje vyvolává zase nesouhlas u některých kruhů, jichž se to pak týče, zrovna tak jako zvýšení kterékoliv daně a dávky vyvolává zase stížností u těch druhých postižených občanů.

Tedy nastává těžký výběr, které výdaje zrušiti nebo omeziti. Zrušiti ty automobily státní, zemské i obecní, jež dnes máme a které projíždějí Prahou ráno, v poledne - i v noci? No, za to snad by to nestálo? Těch státních máme pouze 79 na jednom by se uspořilo asi 100.000: těch 7 milionů by prý za to nestálo, ty by republiku nezachránily. Omeziti přepych v některých kancelářích? To by bylo také nějakých 100.000 Kč, to také za to nestojí. Úsporná komise se zabývala těmito nepatrnými úsporami a konečně od toho upustila a řekla, že to za to nestojí. A po těžkém lámání hlavy úsporná komise skutečně doznala, že nedovede ničeho uspořiti: a tedy se splnil vtip který tenkráte při odhlasování zákona zde v senátě se stal - a přenechala tu starost o úspory vládě. No, a vláda skutečně letošním rozpočtem nám dokazuje, že upřímně se snaží o to snížení: rozpočet letošní skutečně vykazuje asi o 15 % menší požadavky než rozpočet loňský. Pan generální zpravodaj ovšem poukázal správně na to, že to šetření ani tak není zásluhou vlády, že by ona byla škrtla některé položky, jako spíše to, že potřeby věcné sklesly, takže tentýž předmět, který bychom koupili loni za vyšší cenu, koupí se letos laciněji, takže vlastně v tomto směru nějaké úspory není a že ta zásluha vlády je skutečně prý problematická.

Letos chce vláda šetřiti pouze na výdajích věcných. Nepřichází se žádnou restrinkcí nebo šetřením na výdajích osobních, neboť vidí, že není možno odhodlati se k restrinkci počtu státních zaměstnanců, kde jedině by se docílilo nějakých úspor, a tím méně k restrinkci platů úřednictva. Vždyť platy většiny úřednictva nedosahují ani indexu čísel drahotních a vlna zlevnovaci, jak jsem se zmínil, někde se zastavila. Zejména obce a stát ze všech sil braní se každému snížení, zlevňování. Nutí sice soukromníky, aby snížili, ale sami nechtějí snižovati. V ministerstvu obchodu právě byla porada průmyslníků, kde ministerstvo je nutilo, aby slevili na ceně železa, neboť prý to palivo, které hraje tak velkou částku v režii nákladů výrobních u železa, kleslo velmi na ceně a tedy ta sleva měla by se v ceně železa viděti. Totéž platí o státních železnicích, o městských elektrických podnicích. Jinde mají lacinější palivo jako průmyslníci, výrobci železa, ale nechtějí snížiti. Lacinější uhlí u nich cítiti není. A dokonce jsme svědky - dnes to bylo v novinách - že pivovary, ačkoliv vyplácejí 50 % ze zisku za letošní rok, vznášejí otázku zvýšiti cenu piva a při tom nutí dělníky, aby snížili své mzdy.

Úřednictvo samo již bez toho tak těžce nese tu stálou nivelisaci svých platů. Pan dr Fořt, bývalý rakouský ministr obchodu, na schůzi národohospodářské společnosti předevčírem výslovně nazval tu nivelisaci platů úřednických expropriací duševního vlastnictví, že stát expopriuje, vyvlastňuje, úřednictvu dotyčnou způsobilost, ale nezaplatí mu za to, kdežto při jiné expropriaci zaplatiti musí. Podle toho úředník není již kvantitativně odměňován za prácí, za vnitřní cenu a množství práce, nýbrž je to jakési sociální vyrovnávání nesrovnalostí v postavení sociálním, ba přímo jakýsi trest pro ty, kdo snažili se dlouhými studiemi osvojiti si způsobilost k vykonávání prací obtížnějších. Posl. Matoušek v poslanecké sněmovně při projednávání rozpočtu drastickými případy tam dokazoval ty zlé účinky nivelisace. Jestliže se poukazuje na to, proč nivelisace se provádí, že každý má stejný žaludek a potřebuje i stejného nasycení, já bych se proti tomu bránil. Předně není pravda, že lidé mají fysicky stejný žaludek. Ani v továrnách dělníci nemají nivelisaci mzdy: i tam se rozeznává mezi kvalifikovaným, kvalifikovanějším a méně kvalifikovaným dělníkem. Tedy to, co je správným v továrnách, to musí býti také správným v továrnách duševní práce, v úřadech (Sen. Pánek: Pan dr Matoušek zavinil vlastně ta nivelisaci!), já jen povídám, že tam vypočítavá číselně důsledek nivelisace, a dál se do toho nepouštím. (Sen. Pánek: Vy to uvádíte jako autoritu!) On vlastně dokazuje škody té nivelisace. Ale jinak s obsahem řeči samé se neztotožňuji. Jedinou schůdnou cestou k snížení těchto osobních nákladů, které v dnešním rozpočtu vyžadují takřka polovinu všech nákladu, a až sklesnou věcné náklady a úřednictvo - máme většinou mladší úřednictvo - automatem postoupí do vyšší hodnostní třídy, ta potřeba bude růsti a až pujdou do pense, jisto je, že osobní náklady piřkročí polovinu našeho rozpočtu. Je nutno se zabývati nějakým šetřením v tom směru a jedinou cestou těch úspor bude pouze reforma veřejné správy, která by tu potřebu toho velkého množství úřednictva omezila, a ten menší počet úřednictva by pak mohl skutečně správným způsobem býti honorován. (Hlas: Americkou samosprávu! ) Této methody šetřicí použila i italská vláda letošního roku, zejména italský ministr de Steffani provedl takové různé restrinkce a reorganisace služby, že ten ohromný deficit italského rozpočtu letos srazil na polovinu. A četli jsme včera v novinách zprávy, že očekává, že rozpočet na rok 1925 bude v rovnováze. I když naše vláda a parlament i úsporná komise jsou hluchými k volání po zjednodušení správy já jsem právě rok s tohoto místa na tuto jedině možnou cestu úspor poukázal měli jsme se rozkývati aspoň nyní a trochu blíže se podívati na ten italský způsob v úsporách, zda u nás by se nedalo něco podobného užíti, jako tam v Itálii to vláda zavedla. Vždyť poplatník náš je zdaněn třikráte tolik jako italský poplatník. Také my bychom měli na tom interes, aby u nás nastaly úspory. Naše poměry národohospodářské naprosto nesnesou dosavadního zatížení daňového. Je to skutečně vážné, když my nyní po tak veliké restrinkci výdajů a po námitkách proti této restrinkci z různých stran, v pátém až šestém roce republiky, nemáme stálé rozpočtové rovnováhy a uzavíráme své rozpočty chronickým schodkem 3 miliard. My ovšem opatrné říkáme, že jisté potřeby investiční vylučujeme z rozpočtu normálního, že jaksi je pokládáme za potřeby druhého řádu, za jaksi luxusní náklady, takže je chceme realisovati jen tenkráte, jestliže nám něco zbude z našich peněz, jestli nám na ně někdo půjčí. Ale nebylo by vhodno i jiné položky z našeho rozpočtu převésti do rozpočtu investic a provésti je jen tenkráte, když budou peníze?