Na tyto okolnosti, vážený senáte, upozorňuji s velikým pochopením, a sotva kdo z nás může být názoru jiného. Připravme se tedy na to, že nebudeme nejen pohoršeni, jestliže ministerstvo národní obrany přijde s návrhy na zvýšení platů vojenských, nýbrž že budeme ochotně pro ně hlasovat. Sice nám důstojníci jedni pomřou a druzí budou hledat spásu v útěku a utekou, jakmile najdou první příležitost. Mám doklady, že se tak nyní děje.

Z nás jistě nikdo nezná zájem na tom, abychom stvořili novou kategorii proletariátu, nota bene proletariátu ozbrojeného. Českoslovenští důstojníci vymizeli z větších zábavních místností. Ne vždy z nouze, nejspíš proto, že mají po službě na cvičišti úkoly vzdělávací mezi mužstvem. Toho za Rakouska nebylo, to musí být československým důstojníkům připočteno k dobrému.

A to jest také jeden důvod, proč se jim mají platy i služné zvýšiti.

Při této příležitosti nemohu zamlčeti nesouhlas s tím, že důstojníci v Československé republice platí daň z příjmů. Nevím, kdo to vymyslil, ale za Rakouska toho nebylo. Dosti na tom, že důstojníci naši platí na pensi. Daň z příjmů platí se od stupně, jak známo, od 6000 Kč existenčního minima. Jsem pevně přesvědčen, že této dani z příjmů unikají tisíce jiných občanů, ale ovšem gážista uniknout nemůže, poněvadž právě stálý jeho plat zjednodušuje berní administrativu.

A nebylo na tom dosti. V ministerstvu financí vymyslil kdosi v minulém čase, že důstojnické jídelny jsou podniky výdělečné a že tedy musejí platiti daň z obratu. Myslím, že tato daň z obratu u jídelen důstojnických jest nespravedlivá. Důstojnická jídelna jest podnik svépomocný, nevýdělečný, jídelna má usnadňovati důstojníkům výživu pří nízkých jejich příjmech. Návštěva důstojnických jídelen jest také pro svobodné důstojníky povinná. Možná, že by důstojník jinde mohl obědvati laciněji. Je to zařízení jakési společné domácnosti, kterou si důstojníci platí. Vojenská správa dává místnosti, propůjčuje personál k vaření a obsluze zdarma a povoluje výdej potravin a paliva z vojenských zásob za peníze. Důstojníci platí na jídelnu jen tolik, aby se mohlo vařiti beze ztráty. Důstojnické jídelny nemají tedy podnikatelův, kteří by na nich vydělávali. Naopak všechny jídelny důstojnické, všechny bez výjimky, jsou neustále pasivní. Tedy důstojnické jídelny nejsou ničím jiným než svého času, roku 1919 a 1920, jídelny státních zaměstnanců rozličných ústředních úřadů. Daň z obratu státu však neuniká, neboť obchodníci, u kterých jídelny nakupují potraviny, připočítávají si 2%ní daň z obratu již sami. Jestliže by naše vojenské jídelny musily platiti ještě daň z obratu, tedy by se vlastně daň od nich žádala dvakráte.

Ještě mrzutější byl nápad v ministerstvu financí - řekněte to tam - kterým uložena byla daň důstojnickým knihovnám a to ještě se zpětnou platností od 1. ledna 1920. Této dani jsem nerozuměl. A nebudu o ní už mluviti, neboť ministr financí Bečka zasluhuje uznání, že už tuto daň odvolal. Doufám, že ministerstvo financí stejně rozumně odvolá daň z obratu z jídelen důstojnických.

Jestliže kdo nuzné postavení gážistů vojenských zná, je to ministerstvo národní obrany. Neboť ono všechno to vidí a denně o tom slýchá stesky a žaloby, které přicházejí do branných výborů i jemu samému přímo. Mohu říci, že náš branný výbor senátní vyslechl s potěšením nedávné sdělení ministra Udržala, že pro rok 1924 - ale jen pro tento rok zatím - připravuje se menažování důstojnictva, t. j. bude platit důstojníkům aspoň tolik, kolik se počítá denně na stravu mužstvu, t. j. 5,50 Kč. Důstojníkům ženatým, kteří nenavštěvují menáž, vyplatí se těch 5,50 Kč v hotovosti. Je to ždibec výpomocí, ale i ten ždibec prospěje.

Je to, vážený senáte, ždibec výpomoci, ale ždibec užitečný, i ten bude naším důstojníkům vítán. Když o těch jídelnách důstojnických mluvím, připojím také svůj skromný názor o menážích pro mužstvo. Stravování mužstva, pokud jsem slyšela mohl se i osobně přesvědčiti na několika cestách, je uspokojivé. Výjimek nespokojeností je velmi málo. Přece ale bych si přál všeobecné zlepšení. Do vojenských menáží totiž kupuje se tolik dobrých potravin, že je, pravím, přímo hříchem, když se tyto potraviny připravují a předkládají k jídlu vojákům nechutně. To je v některých kasárnách a také v jedněch kasárnách v Praze. Upozorňuji na to povolané činitele, že se z těch dobrých potravin vojákům někde předkládá hotová šlichta. Bylo to za Rakouska, u nás to je velmi zlepšeno. Vyprosil jsem si několik takových ukázek. Mohu říci, že my v domácnosti nevaříme lépe. Ani výjimky nesmí zůstati, protože je to hřích, když se za drahé peníze dobré potraviny kupují, aby se špatně upravily. Vada je nepochybně v tom, že není cvičených kuchařů, a proto předkládám ministerstvu národní obrany přání, nebylo-li by možno zříditi v naší armádě pří každém pluku kuchařskou školu.

Vážený senáte! Chtěl bych dnes ještě promluviti také o volebním právu vojáků, ale doba rozpočtená na debatu je příliš krátká, a théma by vyžadovalo většího rozsahu a více klidu a času. Zatím tedy aspoň prohlašuji své credo. Zdá se mi, že je to credo celé naší strany a zejména našeho klubu senátního. Jsem proti volebnímu právu vojáků a to z těch důvodů, ze kterých vojáci sami svého práva se chtějí vzdáti. Generální inspektor Machar dal po volbách r. 1920 uspořádati anketu ve všech posádkách, i těch nejmenších. Když se ty hlasy sečtou, více než 80 % posádek vyslovilo se proti volebnímu právu. (Sen. Matuščák: Neveríme! Dôstojnici snad áno, ale mužstvo ne!) Božská věda mathematika zasluhuje, aby se jí věřilo. Když se něco čítá, tak to platí. A většinou to naši vojáci krásně odůvodňují. V některých případech, jako kdyby si řekli na různých místech, odůvodňují to takto: >My jsme bylí až do vypsání voleb kamarádi - bratři. Jakmile nastalaagitace v kasárnách, nastaly mezi námi spory, nevraživost a dokonce i bitky. A po volbáchzůstala roztrpčenost, nechuť a kamarádství zmizelo. Dokud sloužíme a žijemepohromadě, chceme zůstat bratry a proto nechceme volební právo, které nás roztřišťuje.To nemá být.< stojí v jednom tom prohlášení.

Vážené shromáždění! Zkušenost ukázala, že vojáci někde při volbách dělají si z voleb švandu. Jsou posádky, kde mají dvojnásobný počet hlasů, než obec, ve které žijí. Vojáci dávají do obcí navoliti lidí, o kterých občané nic nevědí. Vojáci za rok zmizí, ale zastupitelstvo volené vojáky zůstane po 4 léta.

To je, co se týče mužstva. U důstojnictva je volební právo ještě nebezpečnější, neboť nám tu hrozí demagogie. Proti demagogii plukovníků a generálů bychom měli státi velmi na stráži. Jsou státy, kde vojsko provozuje politickou demagogii. U nás by to bylo velmi nebezpečné, ale já zůstávám na tomto stručném prohlášení a tvrdím, když vojáci volebního práva se vzdávají více než v osmdesáti procentech, vezměme jim je. Proti své vůli nemůže býti nikdo spasen. Budou za to na jedné straně... (Hluk. )

Místopředseda Klofáč: Pane kolego Chlumecký, račte zachovati klid!

Sen. dr Herben (pokračuje): Kolego, já vás nikdy nevyrušuji!

Konec své řeči chci věnovati organisaci, která na prvý pohled vás překvapí; musím totiž se zmíniti o skautingu. Zdá se mí však, že skauting přece jen s vojskem souvisí. Vždyť jest to orgainisace mládeže pro výchovu tělesnou i mravní. Kdo se v skatitingu tělesně otuží a naučí svépomoci a bude v skautingu vychován na čestný charakter mladíka, toho nebude musiti otužovati služba vojenská a ten čestný mladík jako voják bude jaksi na přídavek.

Představitelem našeho českého skautingu jest Svaz junáků, skautů. V tomto Svazu jsou soustředěni skauti všech politických stran, socialisté i nesocialisté až na komunisty, a nějaké divoké skauty, kteří vlastně nejsou organisováni, nýbrž čas od času jakýmsi pokoutním způsobem se uplatňují. Představitel naších skautů, Svaz junáků, skautů, jest přičleněn pod dozor ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy. Pohříchu nedochází podpory, ba nalézá přímo nepřátelství v tomto ministerstvu, ačkoliv právě tento Svaz, který jest členem mezinárodní organisace skautské, účastňuje se mezinárodních sjezdů a porad a mezinárodní zástupcové opět, když přijíždějí, dostavují se do Svazu českých skautů, má v cizině pověst dobrou, ba výbornou. Stala se, že i v Anglii některá opatření našeho skautingu přijali do svého řádu.

Prvým starostou Svazu byl generální inspektor J. S. Machar a vzdal se této funkce, když pro vojenské záležitostí nemohl ji zastávati. Druhým starostou jest dr Šrobár. Tento Svaz má tak dobrou pověst i doma, že němečtí skauti, kteří se jmenují >Pfadfinder< v Praze a Liberci, hodlali se přičlenit do našeho českého svazu skautského. Zdá se, že byli zastrašeni některými radikálními německými poslanci, aspoň tak vykládali, proč přerušili jednání. které sami nabídli. Ale budiž, uvádím jen to, že náš skautský spolek jest věc dobrá. Tento skauting, do něhož se mládež hrne, má přes 23.000 členů v 900 oddílech.

Snad, vážení pánové a dámy, se ptáte, jakou mám legitimaci mluviti o těchto věcech, když sám nejsem skautem. Já jsem se do skautingu dostal jako Pilát do kréda. Dotkl jsem se některých věcí, o kterých také dnes mluvím, před 2 léty v rozpočtové debatě, když jsem viděl, že jest přítomen ministr dr Vrbenský, a poněvadž jsem některé stesky na ministerstvo zdravotnictví znal, tedy jsem pří debatě rozpočtové tyto stesky přednesl a tím se stalo, že skautové bylí na mne upozorněni jako na domnělého svého příznivce. Stalo se časem, že zástupci Svazu mne žádali, abych je uvedl k audienci k ministru Vrbenskému - bylo to asi v květnu r. 1922. Tak jsem se dostal do skautinigu jako Pilát do kréda. Ale já nechci hrát Piláta a dokonce nechci předkládat ošemetnou otázku, co je pravda, a nechci si umývat ruce. Naopak chtěl bych si hodně zamazati ruce, abych v té věci, ačkoli je to maličkost, dopídil se pravdy, V mé přítomnosti ministr dr Vrbenský slíbil dvěma zástupcům Svazu, že dosavadní křivdy napraví a že z 30.000 korun, které má povoleny v rozpočtu na tělesnou výchovu, dá Svazu 200.000 korun podle klíče, podle počtu členů. Dva dny po odchodu ministra dr Vrbenského jeden větší Svaz dostal 40.000 korun. Tenkráte bylo členů Svazu 21.620 a srovnávejte to prosím s tím, že komunistická organisace skautů - skauti práce - dostala pro 1100 členů 25.000 korun, tedy osmkráte tolik. To nebylo v pořádku. Jeden učitel z okolí Prahy podnikl v roce 1922 skautskou výpravu k Černému moři, věc naprosto dobrodružnou, která se do skautingu nehodí, podnikl jí se >skauty<, kteří před tím nikdy skauty nebyli, a dostali od ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy na >přírodní sběr< 5.000 korun. To přírodní >sběr< je mně termín poněkud záhadný. (Sen. dr Malinský: Snad sbírali houby?) Patrně sbírali přírodniny. Výprava skončila ošklivým fiaskem, o čemž mají v našem ministerstvu zahraničí nepříjemné záznamy.

Dva spisovatelé knih o skautingu dostali podporu. Jedna z těch knih je dokonce vyloučena ze školních knihoven. Naproti tomu spisovatelé dvojdílného díla o skautingu Svojsík a Novák, psali ty knihy jako zástupci Svazu, nedostali ničeho, ani odpovědi na svou žádost. Litanie Svazu je velmi dlouhá a nebudu tím unavovati, ale když už jednou takové tvrzení před vámi přednáším, prosím, abyste mi trochu věnovali pozorností, abych mohl odůvodniti své tvrzení. Dne 27. února 1922 podal Svaz žádost o podporu na národní skautské slavnosti. To byla velká slavnost, které se súčastnili skauti z Francie, ze severských zemí a snad i z Ameriky. Vyřízení dodnes nedošlo. Téhož měsíce podal Svaz žádost o řádnou subvenci na rok 1922. Ministr dr Vrbenský, jak známo, slíbil 200.000, došlo ale 30. září jen 40.000. Dne 17. února 1922 žádal Svaz o podporu na skauting v Podkarpatské Rusi, kde Svaz během roku získal 2.000 skautů všech národností. Na tento skauting v Podkarpatské Rusi bylo v rozpočtu povoleno 120.000 korun na tělesnou výchovu. Odpověď na žádost Svazu vůbec nedošla, za to je v letošním rozpočtu poznámka, že položka tato se ruší vzhledem ke špatným zkušenostem minulých let. Se Svazem pokus nebyl vůbec učiněn, Svaz nedostal nic a ta poznámka týká se nepochybně okolnosti, že tamější organisace komunistická musila býti vládou rozpuštěna, poněvadž provozovala protistátní rejdy. Dne 21. února podal Svaz žádost o příspěvek na knihu >Základové skautingu< vzhledem k tomu, že kniha Seifertova a Müllerova, to jsou z těch podružných spolků skautských, byla subvencována. Odpověď dosud nedošla - od února 1922. Dne 16. listopadu žádal Svaz o zvýšení subvence na rok 1922 vzhledem ke slibu ministra dr Vrbenského, že dostane těch 200. 000 a nějaký schodek měli z těch národních slavností. Starosta Svazu dr Šrobár intervenoval v ministerstvu: bylo mu slíbeno, že z rozpočtu na rok 1922 ještě Svaz něco dostane. Přes rok však ministerstvo nedalo na tuto žádost ani odpovědi, až nedávno některé spolky, které nedostávaly od ministerstva tělesné výchovy podpory, svolaly novinami schůzi a asi za 3 dny na to po otištění zprávy o této schůzí Svaz skautů dostal 50.000 Kč na doplnění skautské výzbroje, na táborový materiál a na krytí schodku národní slavnosti z roku 1922 a tím je také pro letošní rok odbyt, neboť, ačkoliv podal žádost na řádnou podporu na rok 1923, až do dnešního dne, tedy do 13. prosince t. r., nedostal ještě nic. Svaz nevěda si rady, odhodlal se podat 17. května 1923 žádost na ministerskou radu, resp. memorandum, ve kterém všelijaké nepříjemnosti vylíčil a žádal, aby obor výchovy skautské byl vyňat z kompetence ministerstva pro zdravotnictví a tělesnou výchovu a přidělen byl ministerstvu školství a národní osvěty. Důkazy o nepřátelském odmítnutí V. odboru ministerstva zdravotnictví, staré i nové, jsou vytištěny dokonce v knize, která se jmenuje >Na obranu českéhoskautingu<. Zdá se, že tato žádost byla zamítnuta, poněvadž ministerstvo školství si nepřálo rozšířiti se o tento obor, ačkoliv myslím, že by skautství mohlo přináležeti jemu, poněvadž ve skautingu se klade důraz na mravní charakter, na výchovu mravní, tak i na výchovu tělesnou.

A tak již, vážení pánové a dámy, zavírám. Naše vojsko je pěkné, jsem přesvědčen, že prostý voják vrátí se po vykonané službě presenční vzdělanější a ušlechtilejší nežli přišel. Poměr důstojníků k mužstvu a naopak je dobrý a přátelský. Kázeň a výcvik jsou bezvadné. Všechno bude ještě lepší, budeme-li armádu lépe živiti. Chudý král, který se vypravuje na vojnu velmi špatně, je naším národním příslovím. Hladoví důstojníci, jdoucí na vojnu, ti by v našem národním přísloví se neměli objevit. Tím končím. (Výborně! Potlesk. )

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Přikročíme k projednávání skupiny druhé. Přihlášeni jsou tito řečníci: >proti<: sen. dr Vetter-Lilie, Knesch, Hübner,Jelinek, Spies, Meissner, Reyzl, Hecker, Průša, Dúrčanský, Kotrba, Fahrner, Oberleithner; >pro<: sen. dr Fáček, Petřík, Ackermann, Roháček, Pánek, Lisý, dr Karas, Hrejsa.

Udělují slovo prvému řečníku přihlášenému >proti<, jímž je pan sen. dr Vetter-Lilie.Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Vetter-Lilie (německy): Slavný senáte! Chci dnes věnovati několik slov předmětu, který po mém názoru zasluhuje největší pozornosti, poněvadž všechny s ním související otázky hluboce a rozhodujícím způsobem zasahují do národního hospodářství, jakož i do hospodářství každého jednotlivce.

Jedná se o dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku, o kterémžto předmětu byla nyní předložena vládní osnova. S touto však se nechci zabývati, neboť není na denním pořádku; ostatně vyhýbá se tomu úzkostlivě, aby se nedotkla důležitých problémů starého zákona, které čekají na vyřešení, i zdá se mi býti spíše jakousi akcí rozpaků vlády, ut aliquid fecisse videatur.

Mé vývody platí výhradně zákonu z 8. dubna 1920. Slavný senáte! Nelze popříti, že rozhodnutí, vybírati dávku z majetku, jakož i důsledné přidržení se původního plánu znamená veliké aktívum české finanční politiky. Finanční správa tím ukázala, že béře vážně úmysl, dáti státnímu a národnímu hospodářství republiky zdravý základ. Finanční správa však neměla, když předsevzala zákonitou úpravu tohoto opatření, takových zkušeností, kterých je potřebí pro úplně účelnou úpravu; nemohla jích míti, poněvadž vybírání dávky z majetku nemá příkladů, kterých by se bylo lze přidržeti, plán sice není nový, k jeho uskutečnění však posud nikdy nedošlo. Proto obsahuje v sobě konstrukce československého zákona o dávce z majetku, který vůbec dělá dojem, že jeho původcové ztrávili svůj život u zeleného stolu a že nemají potuchy o skutečném životě mimo jejich úřední místnosti, některé těžké chyby, které způsobily, že dávka z majetku a z přírůstku na majetku znamená zatížení soukromého hospodářství, jež toto snésti nemůže. Při posuzování dávky z majetku a z přírůstku na majetku musíme stále míti na mysli, že tuto dávku si její tvůrcové představovali jakožto prostředek k dosažení deflačního stavu v československém hospodářství. Tato její funkce vysvítá zcela jasně z různých výroků finančního ministra dra Rašína: také v důvodové zprávě k tehdejší osnově zákona nalézáme poznámky, které dávce z majetku dávají tuto finančně-politickou funkci. Nechci rozhodovati o tom, zda-li tento způsob použití jest správný. Deflační politika má netoliko v Československu mnoho odpůrců: a tito odpůrci deflační politiky berou své argumenty ze zkušenosti. Poukazují vždy na to, že následky této deflační politiky způsobují národnímu hospodářství větší škody, nežli deflace má úspěchů. Ale jak řečeno, nechci se touto otázkou blíže zabývati: chci jen, a to s veškerým důrazem, poukázati k tomu, že nebylo vždy dbáno této funkce dávky z majetku v její konstrukci, to jest jejího použití jakožto prostředku k dosažení deflačního stavu, a že z tohoto opomenutí pochází valná část krutostí pro osoby touto dávkou povinné, která znemožňuje vybírati dávku v její nynější formě a výši. Představme si přece jednou účinek dávky, má-li tato dávka vyhovovati svému vlastnímu účelu. Bude-li dávkou z majetku v našem národním hospodářství dosaženo deflace, pak ztroskotán bude celý systém hospodářských cifer, vzedmutý inflací válečného a poválečného hospodářství. Ceny, mzdy a jinaké příjmy, zkrátka všechny hospodářské cifry, které inflací vzrostly, budou nyní zmenšeny. Každý systém hospodářských cifer národního hospodářství obsahuje však také cifry, které vlivem inflace a deflace zůstávají nedotčeny, to jsou takové cifry, které buď zákonem nebo smlouvou v jejích jmenovité hodnotě trvale jsou stanoveny; reální hodnota těchto hospodářských cifer kolísá tudíž inflací a deflací. Promiňte mně tyto poněkud abstraktní vývody, jsou však pro náš problém velice důležitý. Placení dávky z majetku má se podle zákona z 8. dubna 1920 jak známo díti ve splátkách, které podle zákona v jejich nominelní výši zůstávají stejné. Zde tudíž máme jednu takovou nezměnitelnou hospodářskou cifru, o které jsem před tím mluvil. Poněvadž tedy dávkou z majetku mělo se docíliti deflace, má to za následek, že jednotlivé splátky úměrně k docílené deflaci stoupají ve své reální hodnotě. Příklad objasní to, co chci říci.

Dávka, předepsaná osobě dávkou povinné, má býti zapravena ve 3 splátkách po 100 Kč. Index velkoobchodu činí při zapravení prvé splátky 1500, při zapravení 2. splátky 1200, při 3. splátce 1000 atd. Index velkoobchodu musí v době vybírání dávky míti tendencí sestupnou, neboť to přece jest symptomem skutečně nastalé deflace. Úměrně k vývoji indexu velkoobchodu mění se také reální hodnota jednotlivých splátek; stoupá pří druhé splátce o 20 %, při třetí o 33 %. Jinými slovy: kdo podle svých majetkových poměrů nemohl v den předpisu majetkové dávky zaplatiti první splátku - velmi málo lidí tak mohlo učiniti - a kdo také dnes ještě nemůže zaplatiti první splátku - a takových jest ještě velmi mnoho - ten musí s ohledem na stav naší koruny platiti skoro trojnásobně tolik, co zákon od něho původně žádal.

Slavný senáte! Prosím abyste stále měli na myslí, že mezi vybíráním majetkové dávky a vývojem indexu velkoobchodu musíme předpokládati poměr mezi příčinou a účinkem. Myslím tedy, že mohu hájiti názor, že finanční správa nezamýšlela toto stoupání reální hodnoty jednotlivých splátek, neboť nikdy to žádná ze směrodatných osob neprohlásila, ačkoli to, kdyby to skutečně bývalo zamýšleno, tvořiti by musilo podstatné ustanovení zákona. Myslím naopak, že se zde jedná o konstrukční chybu zákona, kterou ovšem by bylo bývalo lze velmi snadno odstraniti; bylo by bývalo jen potřebí stanoviti jednotlivé splátky podle její nominelní hodnoty, nikoli stejné, a stanoviti spíše proměnlivou nominelní hodnotu, jejíž proměnlivost by bylo bývalo lze učiniti závislou buď od toho, jak se utváří kurs koruny, anebo jak se utváří index velkoobchodu v Československé republice. Jedním slovem, splátky na dávku měly býti valorisovány. (Souhlas. )

Ještě na jinou velikou chybu v konstrukcí zákona chtěl bych poukázati. Také tato chyba vznikla tím, že bylo opomenuto přihlédnouti k funkci dávky při stanovení jednotlivých ustanovení. Vy všichni víte, že obzvláště dávku z přírůstku na majetku soukromé hospodářství velice tíživé pociťuje. Dávkou povinní poukazují vždy znovu na to, že dnes vlastně mají platiti dávku z objektu, ačkoli tento není jíž v takovém stavu, v jakém se snad nalézal v době, kdy jmění bylo zachyceno. Také zde máme co činiti se zjevem deflace. Dávka z přírůstku jest vybudována na nominelním přírůstku a dlužno jí zapraviti také tehdy, když v reálním jmění nenastaly změny. Postihuje majitele půdy také tehdy, když nepřibylo ani jednoho čtverečního metru. (Souhlas a výkřiky. ) Postihuje majitele domu také tehdy, když tento nevykonal ani nejnutnějších oprav, když se tedy v jeho reálním jmění ukázalo jeho zmenšení. Postihuje stejnou měrou také majitele cenných papírů přes to, že jeho majetek cenných papírů zůstal nezměněn. Vždy jest směrodatnou skutečnost, že ocenění nominelně stouplo. (Výkřik německy: Měli přece postihnouti válečné zbohatlíky!) O tom již promluvím. S tímto nominálním přírůstkem ceny jest to ale zvláštní. Mám za to, že takovýto přírůstek jest zcela neschopným předmětem dávky z přírůstku na majetku, má-li tato dávka míti onu finančně-politickou funkci, jak tomu jest u nás.

Tento nominální přírůstek na majetku se totiž stále zmenšuje, čím silněji se uplatňuje deflace v národním hospodářství, aby konečně zcela zmizel, když zjevy inflace byly odstraněny. Naše dávka z přírůstku na majetku jest však vybudována na fikci, že přírůstek na majetku zůstává konstantním. Také zde lze zajisté míti za to, že se jedná o omyl zákonodárce, nikoli o zamýšlenou tvrdost. Byl tu patrně úmysl zjednati zcela jiný objekt pro tuto dávku. Inflace válečné a poválečné doby měla za následek netoliko vzestup nominální hodnoty jednotlivého jmění, způsobila však také silné přesuny majetkové, jejichž výsledkem Jest stup reální ceny. Takřka přes noc vznikli milionáři. Tento vzestup reálního jmění byl by měl tvořiti předmět dávky z přírůstku, ten měl býti ihned s největší přísností zachycen. Tím také dána odpověď na předchozí výkřik.

Slavný senáte! Pokusil jsem se předvésti vám dvě konstrukční chyby zákona, výpočet tím není ovšem nikterak vyčerpán. Chci nyní poukázati na to, že problém financování dávky vlastně není ještě rozřešen. Bylo by však nebezpečno podceňovati právě tento problém, i nesmíme se k tomu dát svésti skutečností, že se placení na dávku z majetku dálo dosud dosti hladce. Platby na dávku obnášejí dnes 3459 milionů Kč, to jest něco více nežli čtvrtina původně preliminované částky, něco více nežli třetina výtěžku, který očekáváme od dávky po novelisaci ve formě, kterou vláda zamýšlí. Veliká část tohoto obnosu byla však zaplacena pomocí vkladních lístků někdejších nucených půjček, uzavřenými vklady atd., tudíž majetkovými předměty, které do jisté míry již dlouho byly vyloučeny z hospodářského života. Ve všech těchto případech neznamená toto placení nic jiného nežli převedení na jiný účet. Tento způsob placení byl by dnes asi sotva možným ve větším rozsahu. Dávku bude v budoucnosti třeba zapravovati většinou mobilisováním součástí majetku osob dávkou povinných anebo zjednáním úvěru. Obojí jest obtížno a ve větším rozsahu nemožno, nemá-li býti zabita slepice, která pro běžné požadavky pana ministra financí má snášeti zlatá vajíčka.

Slavný senáte! Chtěl bych konečně ještě poukázati také na to, že vážní hospodářští politikové pochybují také o účelnosti použití výnosu dávky z majetku, jmenují jen Fořta a Engliše; tohoto problému se však nechci blíže dotknouti, myslím však, že musím, s veškerým důrazem vytknouti, že mám za to, že tuto otázku dlužno v nějaké formě rozřešiti. Soukromé hospodářství snese rádo nejtěžší obětí, je-li přesvědčeno o tom, že se to děje v zájmu veškerého národního hospodářství: jest však škoda každého krejcaru, obětuje-li se za opatření, které není účelné.

Nepodceňuji nikterak obtíže tohoto problému, neví-li však vláda, jak ho má rozřešiti, pak má se dáti tou cestou, kterou jí ukázalí čeští a němečtí hospodářští politikové. Dr Fořt navrhl, aby svolána byla anketa pro úpravu měny: stejný návrh podal poslanec dr Medinger ve výboru a dr Kostka v plenu poslanecké sněmovny. Připojují se plně k těmto návrhům a jsem přesvědčen, že sbor vážných hospodářských politiků najde pravé východisko. Dovolím si v té příčině předložiti senátu resoluci, i prosím o její přijetí. Ale ještě jiný důvod to jest, proč se právě tak vřele zasazuji pro takovouto anketu.

Poprvé objevila se pro naše veškeré národní hospodářství tak nesmírně důležitá otázka, která se stejnou měrou dotýká všech národů, jež tento stát obývají, i domnívám se, že se nemýlím, která ještě není dotčena neblahou politikou. Kdybyste nám nyní podali ruku k mírumilovné hospodářské práci, jistě ji nezamítneme, poněvadž víme příliš dobře, že práce jest půdou, na které se nejdříve musíme shledati, a která jistě se jeví způsobilou, aby zahájila vyrovnání protiv. A tak se mi zdá, že by nejlepší příležitost ke společné práci, při kteréž bychom však musili míti pocit, že jsme rovni mezi rovnými, záležela v důkladné revisi zákona, o kterém jsem dnes promluvil, jehož krutosti ba nemožností se dotýkají Čechů jak Němců a Maďarů, zkrátka všech národů, jež tento stát obývají, stejnou měrou, a právě toto společné břemeno má býti společnou a svornou, veskrze věcnou prací odstraněno a tím také urovnány cesty, které nás všechny mají vésti vstříc lepší budoucnosti. A tím obracím se k většině slavného senátu, která by nám měla podati ruku ke klidné hospodářské práci. Dovolují si slavnému senátu navrhnouti, aby přijal následující resoluci:

>Vláda se vybízí, aby svolala anketu, která by důkladně prozkoumala podklady, nakterých jest vybudován zákon o dávce z majetku a z přírůstku na majetku ze dne 8.dubna 1920, a která by vládě podala návrhy na důkladnou změnu a přizpůsobenítohoto zákona k dnešním hospodářským a valutárním poměrům, na kteréžto návrhyby vláda při další potřebné novelisaci zákona měla vzíti zřetel. Do této anketybuď též povolání uznaní hospodářští a finanční politikové všech národnostív republice bydlících, obzvláště však zástupcové vedoucích organisaci průmyslnickýcha zemědělských.<

Tím končím. (Souhlas na levici. )

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Petřík.

Sen. Petřík: Slavný senáte! Chci v krátké řeči zabývati se záležitostmi státního pozemkového úřadu.

Státní pozemkový úřad provésti má veliký úkol - upraviti poměr v držbě půdy. Latifundie zaplavovány jsou jeho inženýry a úředníky, kteří z nich přidělují větší nebo menší plochy půdy těm, kteří tak dlouho po ní marně toužili a sotva by se před 10 lety byli nadáli, že se stanou jejími vlastníky.

V rozpočtu na rok 1923 bylo stanoveno, že bude převzato 140.000 ha půdy zemědělské a ve skutečnosti přiděleno bylo 104.000 ha asi 60.000 rodinám.

V roce 1924 chce státní pozemkový úřad převzíti a přiděliti 17.000 ha půdy zemědělské, a to v Čechách 80.000, na Moravě a ve Slezsku 40.000 a na Slovensku a Podkarpatské Rusí 50.000 ha.

Považuji za nutno žádati státní pozemkový úřad, aby energicky působil na komisariáty, aby hned na jaře pilně pracovaly k tomu, aby počátkem října mohly půdu předati přídělcům, neboť stane-li se to později, nemohou tito pozemky obdělati a ozimek osíti, z čehož vzniká veliká škoda národohospodářská.

Tak na panství Kouto v západních Čechách vyměřována byla letos půda pro 2 obce ještě kolem 15. listopadu. To by se nemělo více opakovati, protože vzniká tím škoda pro toho jednotlivce, který nemohl půdu obdělati, a přece u drobného člověka je základní plodinou žito, a když žito nemůže síti, jest hospodářsky velmi dotčen.

Dále jsou tu škody národohospodářské pro stát, který je takto postižen, a pak dává se nepřátelům pozemkové reformy do rukou zbraň proti pozemkové reformě, neboť včas neobdělaný pozemek nemůže dáti dobrou sklizeň. Toho se pak využívá poukazováním na to, že nabyvatelé půdy nedbale hospodaří a že drobení velkostatků těžce se na státu vymstí, poněvadž výsledky byly prý dříve lepší.

Úředníkům komisariátu budiž dávána zákonem jim náležející dovolená na jaře nebo nejpozději v létě, ale nikdy na podzim, kdy jest nejvíce práce a kdy každý uniklý den znamená citelnou ztrátu.