To jsou naše přání k této kapitole a žádáme, abyste jích dbalí a ujali se dělnictva. Odmítáme nejen rozpočet, nýbrž zvláště i požadavky militarismu. (Potlesk na levici. )
Místopředseda Kadlčák: Udělují dále slovo panu sen. Matuščákovi.
Sen. Matuščák: Slavný senát! Máme ešte dočasné niekoľko dní t. zv. starý kalendář, který bude ešte niekoľko dní v platnosti. Ale už narobila tlačiareň nový kalendář na r. 1924. Či to je z roku 1922 alebo 1923 alebo 1924, to je jedno zrkadlo. Právě na tento statný rozpočet na r. 1924 chcem kritiku previesť. Dobré vidím, že naša kritika tak ako tak není nič platná alebo že vy pánovia z druhých stráň povedáte na ten rozpočet amen či je dobrý alebo neni. Ale mojou povinnosťou je za našu stranu komunistickú zdôrazniť ten fakt, že jak na r. 1923 tak na r. 1924 ten rozpočet XX kapitálových není tak finančně urobený, ako by to odpovedalo pracujúcemu národu v tejto republike. Samozřejmé, my nezapierame si, že bez rozpočtu nemôže byť žiaidny štát, že bez rozpočtu nemôže fungovat, poneváč finančně prostriedky potrebuje každý štát. Ale z rozpočtu na pr. ministerstva železnic, sociálnej pečlivosti, národnej obrany, vnútra atď. vidíme číslice také, že faktične neodpovedajú ani z ďaleka demokratickému smyslu.
Všeobecné je hovořené - páni kolegovia nemôžete to zapierať - že je hlavným heslom dnešným: >šetriť musíme v tejto republike<, abysme si náš finančný a hospodársky stav zachovali. Ale keď sa podíváme na fakta, vidíme, že sa vlastně nešetří. X. X, páni senátori alebo páni kolegovia poslanci povedajú ano, šetri sa v tejto republike, ale nikto nevidí kde.
Na příklad máme ministerstvo železnic. Poneváč som z toho oboru, je mojou povinnosťou, stanovisko železničiarov, ich záujmy, fakta předložit slavnému senátu. Ako sa šetří ministerstve železnic, o tom mám tento príklad, faktum. Pri československej štátnej dráhe v Košiciach, drive to bola K. B., teraz je Čs., je 22 žien zaměstnané pri čistění vozov osobných vlakov. Taká žena má denně 22,50 Kč. Po srážkách dostane mesačne 686 Kč. Neviem, páni kolegovia zo všetkých stráň, jestli ste sa přesvědčili už o tom, že keď cestujete v prvej alebo druhej triede, ako sa tam lepí špína na šaty atď. Všetky tie vozy sú nečisté. Ale keď je zasedanie v poslaneckéj sněmovni alebo v senátu, z Prahy pošlu voz do Košíc a 10-15 tých žien sa naženie do vozu a poveda sa im: to musí byť pěkné vyčištěné, v tom pojedú páni poslanci alebo sanátori. Ja som do takého vozu nešiel, ale šiel som do vedľajšieho, nechcem žiedne privilegia, nech je čisto pre každého. Ja som schválné vošiel do druhého vozu (Hlas: Ten byl stejně čistý?). Ano, ja som ho vyčistil, svojími šaty. Ministerstvo šetří na tých silách, ktorých je nedostatok. Tam miesto tých 22 žien by mohlo byť aspoň 40 žien zaměstnané. Na úkor cestovateľského ľudu sa šetrí.
Mám na to iný příklad. Cestoval som z Prahy minulý týždeň. Od Prahy nebol o vůbec topené až do Prerova. Tu som šiel do dopravnej kancelárie a žiadal som prednostu, aby sa vo vlaku zatopilo. Až od Prerova sa topilo, nie pre moju osobu, ale pre všetkých cestovateľov, ktorí si zaplatili lístok, to všetko občianstvo, ktoré cestuje a dáva ministerstvu peniaze.
Iný prípad: 24 kg uhlia dávajú na topenie v dopravnej kanceláři na 24 hodin pre dopravčieho, ktorý tam 24 hodin službu musí robiť, ktorý musí ku každému vlaku von vyskočiť, představte si, že každý vlakový dopravčí má so 24 kg uhlia svoju kanceláriu vytopit, to je nemožné. Keď pozřeme po ministerstvách a úradoch, vidíme nie 24 kg uhlia ale niečo viace.
V Košiciach je Barbara Figurová, zaměstnaná pri čistění vozu od roku 1917. Jej muž bol 8 rokov topičom, zaměstnaný pri železnici. Zomrel. Vdova má 2 deti, ale pensie vôbec nedostává. Na takejto chudobe sa šetrí.
Josef Szábo. Prišiel na železnicu roku 1905, 1915 bol narukovaný a šiel na vojnu. Po prevrate sa hlásil do služby. Dostal odpověď: Maďarov nemáme potrebí.
Prosím uctivé, slavný senát, či to má byť alebo nie, nech je to Čech alebo Němec, keď urobil povinnosť takúto, že v zaujme republiky pod bajonetom bol proti Maďarsku mobilizovaný, tenkrát nesměl odmietnuť; dnes je len člověk bez chleba a žobrákom. (Sen. Babka: Je naším příslušníkem?) Jak bojoval za republiku, tedy sa musí uznať příslušnosť. Proti tomu je Leňdelová zaměstnaná pri čistění osobných vozov v Košiciach, bývalá košická Nová Ves, jej muž je aktivným topičom a má vlastný dom a jedného prenájomníka, druhá, Anderková, je zaměstnaná, jej muž je posunovač zaměstnáním, má pozemok a dom a obývá v Tahonoviciach. Prosím uctivé, ministerstvo železníc malo by si všímať tých, ktorí majú pozemok, barák a dostávajú aktivné platy ako ti dva mužovia, poneváč v prvom rade keď možno zaměstnávať pri čistení železničných vozov vdovy, potom invalidy, tedy tým chudobným možno, třeba kúsok chleba dať.
Ďalej v ministerstve železnic ako ide dobré šetriť, udám vám. V Lipt. Sv. Martine, tam je železničný odbor 7, oddelenie preložené z Košic, poněvadž je v Martine jeden pán, ktorý má zbytočne 2 velké baráky. (Hlas: Zbytečně?) Ano, zbytočne, on to neobýva, prez to, že je bytová nudza, ostaly mu 2 baráky prázdne. Podal žiadosť, aby dostal v Lipt. Sv. Martine úrad. (Hlas: V Turčianském Sv. Martině!) Pardon, v Turčianskom Sv. Martine, to nič nevadí, Franta či Josef, to je člověk. Zadal si prosbu, aby dostal úrad v Košiciach, riaditeľstvo doporučilo ministerstvu železnic, že by oddelenie 7. bolo do Martina přeložené, tie 2 baráky boly na ten účel vzaté a štatna dráha naša platí ročně za tieto 2 baráky 122 tisíc Kč prenájom a krom tých 122 tisíc Kč tým zamestnancom, ktorí sú tam v Martine platí na rok 22 tisíc, takže to robí na l rok 144 tisíc Kč prenájmu, prosím, třetí rok je oddelenie siedme v Martine a keby za tie peniaze ministerstvo bolo dalo staveť, jednotlivec má v kapsoch a štát musí platiť ten vysoký prenájem. Jak siedme oddelenie tam prešlo, presadilo 18 zamestnancov do Martina, ktorí majú rodiny v Košiciach a v Martine byt nemohli dostáť. Proti tomu boly dosadené z Čiech a Moravy výpomocné síly kancelárské. Ti, kterí boly z Košíc s rodinami, dostávali z počiatku denně na dietách 20 Kč a druhi >bratři< 40 až 46 Kč diet. To trvalo 4 mesiace, čo dostávali tieto diety zaměstnanci presadení z Košic, potom nič a konečné teraz dostávajú 4 až 6 korun diet. Tí, jichž rodiny sú v Košiciach a oni v Martine, musia robiť službu, v sobotu ídú premeniť šaty a zase idú zpäť. Prosím, je-li to správne? Jeden, t. zv. Winš, ktorý má stály byt, má kuchyň a pokoj a pomáhajú mu dve deti v Martine, ktoré chodia už dva roky do školy, na papieri je vedený ako exponovaný a dostává 46 Kč denně diet. Tak šetri naše ministerstvo železnic.
Jak je isté, dotyční z Košíc presadení podali žiadiosť, aby aspoň postupom bolí presadení nazpäť k svojim rodinám, boli však odmietnutí a proti tomu presadení istý Hanuš Pokorný a Kristina Vlková, ktorí boli slobodní, ale zamestnancov, ktorí majú rodinu v Košiciach, až do tej doby nepresadili. Tiež si zadali tito ľudia z Košic žiadosť, aby dostali audienciu u pána ministra železníc, avšak ani dodnes žiadnej odpovedi nedostali, ani neboli pripuštění. (Sen. Kouša: Koupil jsi si již mluvnici slovenskou?) Nechaj to, kolego, v tomto smysle v reštaurácií môžem hovoriť, tuna nie!
Ešte jeden príklad šetrenia uvediem. V roku 1919 bolo prepustené 14 železničiarov a to z toho dôvodu, ako bolo o nich hovorené, že utiekli s Maďarmi, bolševikmi atď. 6 ich bolo u M. V. v Maďárii a 8 od dráhy Košícko-Bohumínskéj. Týchto 14 ľudí, ako sa hlásili na riaditeľstve v Košiciach do služby, ani výslechu, ani disciplinárky nedostalo a bez slova bolo prepustené. Zadali si tedy apeláciu k riaditeľstvu, ale prez tú apeláciu s nimi nevyjednávali, ale riekli im: >Idzte s bohom, steprepustení, nemáte chlieb, obraťte sa na súkromý súd, podajte si to!< 14 železničiarov vzalo si obhájcu a vec sa prejednávala od roku 1920 až v minulom mesiaci prišiel rozsudok od okresného súdu v Košiciach, že vypovedal okresný súd v Košiciach, že oní zaměstnanci majú nárok, a sice odsúdil železnicu na 1,800.000 Kč. Poneváč obhajca dostane sám 80.000 Kč za jeho prácu, je vidieť, že je to ohromný materiál a faktične tu sa stala u čsl. statných dráh juristická blamáž. Keď videl obhajca od železnic, že materiál je ohromný, videl, že marné budú juristi špekulovať, zda majú nebo nemajú nároky na svoje peniaze. Ja som s kol. sen. Drábom bol na ministerstve železnic, mal som sebou ten rozsudok a ukázal som ho min. radovi Kepkovi a riekol som, tu máme zbytočný výdaj, čo ti právnicky páni udelajú, 1,800.000 Kč musí platiť náš stát len preto, že nebolo dorozumenie a planý referát bol sdělený ministerstvu železníc. Ten personál bol ochotný vyjednávať na 60 % a 70 % a takto sa stal zbytočný výdaj. Keď železnica podá dovolanie ku tretiemu foru a ztratí to, môže to pri 1,800.000 Kč prísť i na 3 miliony a to by bolo zbytočné. Ja som ten rozsudok nechal na ministerstve železníc ku skúmaniu, aby si ho prehliadli a ak som predpokládal, podali apeláciu proti tomuto rozsudku.
Tiež máme ministerské nariadenie pri železniciach, že ako staničný personál a pri vrchných stavbách len ten má byť zaměstnávaný, kto je skutočne nemajetný a má na to nárok. Ja som zistil na jednej stanici Štrba, je to vrchná stavba oddelenia Poprad-Veľká, soznam som sostavil o takých ľudoch, ktorí majú majetok, dobytok i sluhu držia a vydelávajú peniaze, lebo im peniaze mesačne prináležia. Ja som ten soznam dal pánu riaditeľovi Dolanskému, aby učinil vyšetrovanie, aby tí skutočne chudobní ľudia, ktorí nemajú vôbec žiadneho majetku alebo majú na to nárok, aby přišli do práce, nedali im nič a už je to 8 mesiacov. Vidíme tu, že sú to zbytočné namáhania a darmo, pretože sa riekne: >To je Maďar, to je bolševik,< to musíme hladieť na to so správného stanoviska. Keď niekto povinnosť poriadne koná, nemajú sa mu dávať žiadne priezviská, to je zbytočné nadávať.
Dotknem sa ešte jednej veci, a síce otázky o tom šetrení, o tomto hesle, ako sa stále hovorí. Ministerstvo sociálnej pečlivosti. Mám jedného člověka, Nikolaja Laš, býval v Bairovkách, v russkej vesnici, ktorý v roku 1919 bol uznaný invalidom na 60 %, pretože je bez oka. Dostal v roku 1919 v mesiaci červenci 240 korún, v sebtembri 120, potom 90 korun, v roku 1921 dostal z Bratislavi oznámenie od zemského úradu, aby se znova postavil pred komisiu, aby sa zistilo, zda sa jeho zdravotný stav nezlepšil. Bol tam uznaný zo 60 % na 33 %. Ale od tej prehliadky neviděl ani haliera vzdor tomu, že má 33 % invalidity uznané v Bratislavě. Ja som zistil jeho stav, má malý hostinec v tej vesnici, ktorá má 140 čisiel. Tam je ubohý národ, tam je ubohý rusinský ľud. A masa i chleba nevidí medzi týma horami a on hovoril, že predá tej vody 2 litry do týždňa. Majetku nemá, má chalupu, ktorú si dal vystávať na dlh a není tedy odôvodnené, aby ten člověk nedostal svoju invalídnu podporu.
Janova Semanová. Jej muž, narodený v roku 1896, narukoval v roku 1915 a v roce 1916 zomrel v temešvárskej nemocnici. Tu je, prosím, telegram od garnizonného špitálu. To nemôžeme zatajiť a zaprieť, že by to nebola pravda. Muž jej zomrel na bojišti, syn šiel za vojáka, narukoval v 15. roku, ako jeho otec šiel k 77. pluku do Viedne a v tomže roku v Petříkové zomrel. Vdova je nemocná, je raněná mrtvicou na celú ľavú stranu, má 283 Kč ročného dôchodu, otec 2 roky nemocný leží. A tu četníci přijdu vyšetrovať jej majetok! Je predsa nemožné, aby u takejto vdovy četníci vyšetrili, že má dôchodok 4-6. 000 Kč. Bol som tam osobné a přesvědčil som sa, že nemôže to vyrobiť, poneváč má pozemok kvality druhej, ba tretej triedy, na ktorom vyrastie sotva trochu ovsa, ktorý však nemôže viezť do mlýna, ale sama si ho na kameňoch rozmele a niečo si z toho urobí. Domnievam sa, že tu šetriť se nemá a nesmie na vdovách, invalidoch, sirotkoch a iných ožobračených ľudoch, ktorí sú často bez nohy a bez ruky, lebo obětovali za Československu republiku svoje životy. Vláda je povinná o týchto ubožákov sa postarať. Z toho dôvodu popieram, že vláda šetří v tomto smysle, že by potřebovala šetriť. (Sen. Babka: Na nepravom mieste!) Tým chudobným vdovám a sirotkám a starým penzistom, ako železničiarom, pošťakom atď. malo by sa niečo dať, ako tomu žebrákovi dáme kúsek chleba, keď má hlad.
Ešte bych sa dotknúl ministerstva národnej obrany. Molnár slúžil v r. 1920 v Košiciach pri delostreleckom pluku, bol mobilizovaný a jak sa riekalo, je československej národnosti, odmietli mu, že nemá příslušnosti československej. Ako som už poukázal, je tu vojenská knížka a tam je zapísaná jeho mobilízácia. Keď se to vyšetřovalo, bol zavolaný na vojenský súd a bolo mu řečené, aby vojenskú knížku odovzdal, že môže ísť domov, že to bol omyl. Takáto vec by sa nemala stať. Je-li vojakom, má nárok na štátnu príslušnosť.
Ku konci, nechcem dlho slavný senát zdržovať, chcel bych pána ministra národnej obrany v jednom smysle pochváliť. Že totiž začíná už veľmi šetriť pri tejto kapitole, ale nie vo finančnom smysle, ale v smysle demokracie, poneváč pri posledných obecných volbách bolo u nás na Slovensku vyšetrené, ako ten Jozef, alebo Jánoš, kaprál alebo cuksfíra hlasoval a soznam tajnou cestou robili, lebo ak je známe, že pán kol. dr Kramář vo svojom časopise sa vyslovil, že má veľkú obavu a dal to i na javo, že medzi jednou četou vojakov 20 vojakov hlasovalo pri obecných voľbách pre komunistov. Samozrejme so strany pána ministra národnej obrany nič sa nevie, alebo nechcie vedieť, že také nariadenie bolo.
Ale ešte jednu vec. Už sa niečo pracuje, zase tajnou cestou, že je naše nešťastie, že sme dali vojakom hlasovacie právo a že tedy nějakou cestou musíme hľadieť, abysme vojakov odpolitizovali, aby vojáci nepolitizovali, aby nemali volebného práva. Ja s tohoto odpovedného miesta protestujem proti tomu, že by vojakom bolo hlasovacie právo odebrané. Ten vojak je tým istým rovnoprávnym občanom tejto republiky, ešte viac, poneváč on chráni tento tak zvaný štát. De facto je samozřejmé, že preplnenie kasárieň nenie na ochranu proletariátu. To dobra vieme, ale musíme protestovať proti tým myšlienkám, že by vojákom hlasovacie právo zamedzili.
Tu mám tiež jeden dopis, intervenciu, ktorou som žiadal u ministerstva sociálnej pečlivosti o jedného chudobného bojovníka, ktorý zomrel na bojišti. Je to Ján Mezeňák, obyvateľ v Bajerovciach, ktorý padol na bojišti. A potom ta matka mala jedného syna, ktorého vzali v r. 1920 za vojaka. V mesiacov slúžil tento pri vojsku a konečné si páni dôstojníci, ktorí teraz nové šable dostali, toho vojáka, tak zvaného nováčka, tak vycvičili, že sa zbláznil a bol v 3 vojenských nemocniciach. A posledně ho prepustiti z nemocníce z Košic, ako sa možno o tom presvedčiť z tamojšej knihy. Nemôžem potvedať, že za vojáka ako blázen šiel, poneváč kebych tak hovořil, tak mohol byť blázen ten lekár, ktorý toho vojáka asentíroval. A keby bol zdravý, tedy by ho v nemocnici nekurírovali. Tedy toho vojáka konečné prepustili z Košic do domáceho liečenia a už 2 roky je doma. Ja som oným dopisom, ktorý som ukazoval, žiadal v tej veci, aby bol postavený pred komisní vojenskú a bol prehliednutý. A keď bude uznaný, aby tá chudobná vdova, ktorá okrem toho blázna má ešte 4 deti, nejakú podporu dostávala. Prosím pri týchto veciach nesmieme šetriť. Zkrátka takými věcmi sa robí potom antipatia medzi občianstvom. Sama vláda takýmto postupom robí a rozširuje nielen bolševizmus, ale anarchiu, keď to tak pojde ďalej a keď nebude vláda pozerať na to, aby, kde je třeba, náprava v správnom smysle sa stala.
Potom je tu ešte jeden prípad. Je to jedna vdova. Muž slúžil 10 rokov pri financoch, to je ťiež v hlavnej knihe č. 81, kde one po svojom mužovi dostaa riadnú penziu. Nie moc, len 136 Kč na mesiac, ale predsa niečo. To je ešte od bývalého finančného riaditeľstva, a toto (ukazuje lístek): je už od československej administratívy, ten istý výťah pod istým číslom, ktorým dostává od nasej vlády roku 1921 v decembru 116 Kč bez odôvodnenia. Tá chudobná vdova, ktorá ešte mala nějaký nábytok zbytočný, ten popredala, aby si svoj denný chlebíčok mohla udržať. Popredala, čo mala v izbe. Konečne nemalá sa čoho chytiť, prišla ko mne, a prosila mňa, abych intervenoval. Na koniec dostala 50 Kč na jeden mesiac podpory. Jedného maličkého chlapočka 5 až 6ročného má vychovat, za 50 Kč za jeden mesiac! Pýtám sa, slavný senát, jestli môže takáto 50tiročná vdova ho živiť za 50 Kč? To není možné.
Budete namietať, že pravé len s komunistickej strany sa předkládá tento materiál. Je tomu tak tiež u iných stráň, všade je niečo. Není možné, aby terajšia vláda v týchto prípadoch skutočnú nápravu ustanovila. Z toho dôvodu nemôžeme súhlasiť s týmto rozpočtom vzdor tomu, že musíme uznať, že potrebujeme rozpočet, ale že nebol zmenený, nebudeme preň hlasovať. (Souhlas u stoupenců řečníkových. )
Místopředseda Kadlčák: Slovo dále má pan sen. Stark.
Sen. Stark (německy): Slavný senáte! Vychází-li se ze zásady, že hospodářství znamená tolik jako plánovitá péče o budoucnost, tož platí tato zásada tím více pro stát.
Stát jest povolán, aby svým zákonodárstvím vytvořil zařízení, která zaručují plánovitou péči o budoucnost.
Dosud se v té příčině téměř ničeho nevykonalo a bylo by těžkým, kdyby měla vláda kromě slibu uvésti nějaké činy: či myslí vážně, že to, co se dosud proslýchalo o činnosti pozemkového úřadu, obsahuje plánovitou péči o budoucnost? Musíme tuto otázku zodpověděti záporně. Naprosto a bez jakékoliv kontroly národů menšinových a stran oposičních není pozemkový úřad s to, i kdyby měl k tomu nejlepší vůli, aby se plánovitě postaral o budoucnost. Naopak, jest vysazen čirým náhodám a nemůže ve svém jednostranném složení v žádném směru vykonati nic prospěšného. Ačkoliv jsme pro reformu majetkových poměrů velkostatků, musíme odmítnouti dosavadní způsob přidělování zabraných pozemků. Místo aby se přidělovalo přiměřeně složeným zájmovým skupinám spotřebitelů, státu a malorolníků, byl vzat zřetel na docela jiné živly. (Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup).
Jak skvělé obchody dovede dělat pozemkový úřad, budiž doloženo těmito příklady, které přineslo >Rudé Právo<. Obvodní úřad pozemkového úřadu v Českém Brodě měl rozděliti asi 795 hektarů půdy. Žádostí došlo o 11. 697 ha. Přes 4. 000 žadatelů bylo odmítnuto a k jejich škodě vytvořeny byly zbytkové statky. V roce 1914 a 1915 stál hektar 3.000 až 3.500 K a dnes žádá pozemkový úřad 8.000 Kč.
Něco podobného sděluje >Domovina<. Dvůr Waldorf u Želetavy byl z větší části rozparcelován. Domkáři dostali průměrně měřici za 730 Kč, kdežto pozemkový úřad platil za měřici 239 Kč a dostal budovy zdarma. Týž list uvádí ještě několik takových a podobných případů, v nichž pozemkový úřad udělal skvělý obchod. Taková pozemková reforma zasluhuje, aby byla pranýřována. Žádáme tudíž, aby se upustilo od dosavadního provádění pozemkové reformy, žádáme zřízení a utvoření družstev pro obhospodařování půdy, která se musí skládati z volených zástupců organisovaných konsumentů, zástupců organisovaných polních a lesních dělníků, malorolníků a domkářů a zástupců státu. Pouze taková správa velkých statků přivede výrobu zemědělských výrobků na takovou výší, která uspokojí potřeby lidu. Tím docílíme vyřadění neracionelního spekulativního hospodářství jednotlivých majitelů a na jejich místo nastoupí vědecká plánovitá péče o budoucnost, plánovité hospodářství.
Nyní několik slov o dávce z majetku a o dávce z přírůstku na majetku. Naše stanovisko k tomu jest známo, takže ho nemusíme teprve formulovati. Chtěl bych poukázat pouze k tomu, že ve většině rodin domkářů a malorolníků panuje teskná obava, jak se má předepsaná dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku platiti. Většina nemá prostě potřebných k tomu peněz, a musí se v té příčině provésti změna. Vláda budiž s tohoto místa upozorněna na nesmírně zlý stav těchto státních občanů a nechť splní zde rychle svoji povinnost, totiž, aby žádala dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku od těch, kteří za války a v době poválečné nalichvařili mnoho deseti a stotisíců. Rovněž bylo by kritisovati, jak se postupuje při předpisování těchto dávek. I při těchto dávkách jest předpisování po výtce zůstaveno libovůli mnohých úředníků, při čemž prý se nezřídka přiházívá, že hraje udavačství velkou úlohu. Ohledy, jaké by nezbytně měly býti, nebéřou se téměř žádné. Při sestavování předpisů neuvažuje se naprosto o tom, jde-li zde o malá hospodářství ve výše položených aneb dokonce v horských polohách, aneb, je-li to co nejhorší půda, kterou obdělává malorolník s četnou rodinou. Proto žádáme, aby se i v té příčině braly ohledy. Provede-lí stát bezohledné vybírání takovým způsobem předepsaným dávek na dávku z majetku, tu znamená to zkázu mnoha desetitisíců malých rolníků.
Naléhavým a důležitým jest uskutečnění sociálního pojištění mass zemědělského dělnictva. Bída, obzvláště zemědělských a lesních dělníků, volá do nebe. Jejích děti, jsouce nuceny žíti co možná v nejnuznějších poměrech, stojí proti brutálním zaměstnavatelům, kteří se snaží potlačiti organisaci zemědělských a lesních dělníků nejmizernějšími prostředky. Žádáme tudíž, aby zemědělští a lesní dělníci byli co nejrychleji pojati v kruh živnostenské inspekce a aby hospodářské a lesnické podniky podřízeny byly příslušným živnostenským inspektorátům a konečně, aby zákonitá povinnost úrazového pojištění rozšířena byla na zemědělství a lesnictví.
Pří nové úpravě přejímání lesů nesmí autonomní korporace zůstati nepovšimnuty. Budeme proto žádati se vším důrazem, aby obce převzaly zabrané lesy, aneb nebylo-li by jinak možno, aby je mohly spravovati ve formě svazů, za tím účelem zřízených.
Slavný senáte! Jakkoli mladým je tento stát co do počtu let, mohl by podle dosavadních, ve známost uvedených korupčních afér býti již několik set let stár. Neradujeme se z toho, poněvadž víme, že buržoasie žádné země není jiného druhu a mravu. Konstatujeme to proto, poněvadž musíme žádati, když se již buržoasie tohoto státu snaží ututlati každou byť sebe špinavější skandální historku, aby to nesmělo nikdy nalézti podporu socialistických stran tohoto státu. Proto k těmto voláme, aby byli veřejným svědomím tohoto státu. Nemohou-li, neb nechtějí-li jím býti, pak se nesmějí diviti, spěje-li tento stát vzrůstem takových afér nevyhnutelně vstříc mravní a fysické záhubě.
Držitelé moci v tomto státě žádají od nečeských obyvatelů tohoto státu loyalitu. Tomuto požadavku, jejž klade pokleslá, nemám-li říci shnilá buržoasie, nemůžeme dotud vyhověti, pokud nám nebudou přiznána práva, jež nám byla zajištěna mírovou smlouvou.
Z těchto důvodů nemůžeme míti k této vládě a jejímu rozpočtu žádné důvěry, pročež budeme hlasovati proti předloženému rozpočtu. (Souhlas na levici).
Místopředseda dr Soukup! Další slovo má pan sen. dr Herben. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. dr Herben: Slavný senáte! Jakožto prvý řečník klubu národně-demokratického prohlašuji za klub náš i za naší stranu, že budeme hlasovati pro rozpočet. Já mnohem více než za stranu. (Hluk. )
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid.
Sen. dr Herben (pokračuje): chci mluviti za branný výbor senátu. My členové tohoto senátu máme příležitost poznávati život ve vojsku a jeho potřeby nejvíce, a proto pokládám jaksi za svou povinnost, abych všech těch vědomostí našich použil a vštípil je také vám, pánové a dámy, v senátě, zejména abych připravil členy senátu na to, kdyby nám ministerstvo národní obrany předložilo větší rozpočet pro ministerstvo národní obrany, že bychom měli a snad budeme musiti pro něj hlasovati, abychom své vojáky lépe živili. My jsme od počátku republiky odsoudili československého důstojníka k nejskromnějšímu živobytí. Proti mírovému platu, který důstojníci měli, zvýšili jsme plat ten čtyřnásobně, kdežto životní potřeby zvýšily se desateronásobně i dvanáctinásobně. Tedy když v míru míval poručík za Rakouska 200 Kč měsíčně, měl by míti náš důstojník v době poválečné 2000 Kč, po případě 2400 Kč, což však u nás nemá ani svobodný generál! Tudíž naši důstojníci žijí velmi chatrně a někde jsou tyto poměry křiklavé. Tedy na př. civilní dělnicí ve vojenských dílnách mají denního platu 60 Kč, kdežto velitel, správce toho oddílu pracovního, důstojník, má sotva polovinu toho. Neříkám tím, že se těm dělníkům má ubrati, jen ukazují na ten nepoměr mezi platy, který nás tísní. A nyní přišlo opatření, že jsme důstojníkům od 1. dubna t. r. snížili plat podle zákona z prosince loňského roku o jednu pětinu. Byl k tomu předpoklad, že životní potřeby se zlevní, ale tento předpoklad se nesplnil.
Mám přesně zjištěné rozpočty poručíků, nadporučíků a vyšších důstojníků. Z těch můžeme názorně viděti, jak tito pánové žijí. Nebudu vás obtěžovati všemi těmi rozpočty, ale uvedu vám alespoň jeden vyšetřený určitý případ.
Poručík XI. hodnostní třídy, II. stupně má měsíčního příjmu 892 Kč 80 h. Z těchto peněz se mu hned na 1. každého měsíce srazí pensijní příspěvek 41 Kč 44 h, z příjmů 17 Kč 72 h, splátka na oděv 18 Kč, Svazu důstojníků 21 Kč, do podpůrného fondu 5 Kč, na obědy v důstojnické jídelně 200 Kč. Tedy když 1. každého měsíce tento důstojník jde od pokladny, má méně jíž o 303 Kč 16 h a zbývá mu jenom 589 Kč. Ale jeho měsíční vydání 1. dubna bylo takové: Za byt s osvětlením platil 150 Kč, snídaně 45 Kč - to jistě není mnoho - za posluhu 30 Kč, za praní a žehlení prádla 60 Kč,, za opravu šatstva, obuvi 100 Kč, nové součástky uniformy, prádlo, obuv 150 Kč, toaletní potřeby asi 40 Kč, v celku 575 Kč, takže poručíkovi, jehož mám na myslí, zbylo na útratu, jak my občansky říkáme, 14 Kč 44 h na měsíc. Z toho, je-li kuřákem, má si koupiti kouření, má si topiti v bytě, má se vykoupati, po případě věnovati něco na sebevzdělání, jíti do divadla, do koncertu. Za 15 Kč je to docela nemožno. Tato suma je i pro člověka nejskromnějšího velmi nepatrná, velmi chatrná. Mohl bych vám, vážené dámy a pánové, předkládati další rozpočty, ale řeknu raději všeobecně: Připočítáte-li, že důstojník chce někdy do divadla, že chce nebo musí někam jeti drahou na návštěvu nebo podobně, tu je to prostě chudák a prožívá každodenní boj o skývu chleba.
Mám v rukou doklady z několika posádek, tedy žádná fantasie, které toto chudáctví smutné dokazují. Např. Plzeň: 1. dubna t. r. žilo následkem bytové krise v Plzni ze 602 vojenských gážistů 120 gážistů odloučeno od rodiny. Mnozí žili sice s rodinami, ale v podnájmu. Za zařízení pokoje se 2 postelemi se platí v Plzni měsíčně 300 Kč i více. Mnozí z odloučení pozbyli nároku na sustentaci. Smutný je pohled na ženaté důstojníky bydlící mimo Plzeň, ranními vlaky přijíždějí do města a nesou si balíček v ruce. To je výživa na celý den. Jsou to otcové rodin, kteří šetří, aby nestrádala rodina, že však stálé šetření a požívání studené stravy měsíc co měsíc jistě nepřispívá k jejich zdraví, to je samozřejmé. Ostatně potkávám podobně důstojníky i v okolí Prahy, kteří přijíždějí z Lysé a Nymburka a také s takovými smutnými balíčky. Nepochybujme tedy, následky jsou již makavé! Množí se, slavný senáte, plicní choroby, zaviněné podvýživou, a množí se úmrtí mezi důstojníky a mezi rotmistry, ale hlavně mezi důstojníky. Mladý důstojník potřebuje v době své zvýšené tělesné námahy vydatné stravy, ale ani starší důstojníci, válkou vyčerpaní, nemohou žíti způsobem tak hubeným, k jakému je nynější platy odsuzují. Račte vzíti na vědomí, dámy a pánové, že statistika každého našeho pluku vykazuje zdravotní stav povážlivý a to z důvodů, že důstojníci trpí podvýživou, tělesnou slabostí, chudokrevností a zárodky plicních chorob. Mám hlášení z 30ti pluků, které jsem měl v ruce. Uvedu jen hlášení telegrafního pluku: Tuberkulosou zemřeli poručík Martínek r. 1921, nadporučík Chrtek r. 1922, v sanatoriu v Pasekách léčí se rotmistr Kovařík a následkem podvýživy hrozí onemocnění nadporučíka Linka, poručíka Pažouta, rotmistrů Zdáska a Svobody. To je u jednoho pluku povážlivý stav. Ostatně stačí pánům, kteří by potřebovali více důkazů, než mohu ve stručném náčrtku říci, aby se podívali do sanatoria na Pleši. Velitel jednoho oddílu hlásil před nedávném: >Je mi známo, že u dvouporučíků a u jednoho nadporučíka jejich večeře záleží téměř denně jen zčaje a suchého chleba, což je zajisté pro mladé tělo strava nedostatečná, najmě,je-li důstojník nucen jezditi tři koně, jak tomu u nás skutečně je.<
Bylo pozorováno, vážený senáte, že důstojníci pří udílení obědů pro mužstvo rádi přicházejí ochutnávat jídla a je patrno, že ochutnávají, aby zahnali hlad a nahradili tím oběd. Ještě smutnější byla by řeč této statistiky, kdyby se rozšířila na lékařské výkazy rodin důstojníků. Velitelství voj. lázeňského ústavu ve Frant. Lázních hlásilo, že v loňské sezóně byly tam léčeny čtyři manželky důstojníků z chudokrevnosti. Sumárně řečeno: Mezi důstojníky a v jejich rodinách souchotin přibývá, úmrtnost stoupá. Náš nynější zdravotní pán, generál Fischer, hlásil ministerstvu národní obrany, že 70 % dětí důstojníků, které prošly jeho rukama v ambulanci divisní nemocnice na Karlově náměstí v Praze, mělo větší nebo menší zárodky tuberkulosy.
My jsme si zakládali na tom, že jsme zákonem stanovili požitky pro vojenské gážisty přesně tak, aby byly rovné s jinými státními zaměstnanci. Pokládám to za veliký omyl, který, myslím, musí býti napraven. Přehlédli jsme při sdělávání zákona, že zaměstnání vojenské je jiné než kancelářské. Žádné odvětví státní správy nevyžaduje tolik tělesné námahy, jako služba vojenská. K tomu dodávám, že u vojáka klade se větší důraz na jeho zevnějšek. V kanceláří může sedět i v ošoupaném kabátě, voják, důstojník, nesmí vzbudit pozornost ošumělým, chatrným oblekem. A konečně žádný úředník státní není vydán tolik nebezpečí úrazu jako důstojník, nehledě k tomu, že naši důstojníci jsou přísahou zavázáni jíti včas potřeby na život a na smrt, to v jiných kategoriích není.