V první řadě jde o otázku jazykovou. To jest zcela jasné, to jest to nejdůležitější, jazyk to jest, proč se zoveme Němci. Když se jedná o hospodářskou nebo kulturní věc anebo o cokoli, má to vždy jazykovou stránku. Jazyková otázka stojí uprostřed toho, čeho musíme dbáti. V této jazykové otázce, musíme říci, vy nás stále potlačujete, stále dráždíte. Musíme si stěžovati proti jazykovým předpisům, a obzvláště proti jazykovému zákonu samotnému, musíme si stěžovati proti provádění jazykového zákona a proti jeho výkladu, musíme si stěžovati proti porušování jazykového zákona.

Stěžujeme si proti jazykovému zákonu samému. Jazykový zákon propůjčuje státnímu jazyku, t. zv. státnímu, oficielnímu jazyku pole pro jeho užívání, které daleko přesahuje praktickou potřebu. Zatlačujete všechny menšinové jazyky, abyste všude ponechali místo státnímu jazyku, který jest vám fetišem. Pokud vůbec popřáváte místa menšinovému jazyku, popřáváte mu platnost v okresech, kde jest alespoň 20 % příslušníků dotyčného jazyka, v t. zv. sčítacích okresech. Za tím účelem jste stát rozkouskovali, rozdělili v atomy, v soudní okresy, v nejmenší okresy vůbec, a dle soudního okresu posuzujete jazykové právo jednotlivcovo. Nekladete důraz na to, zdali jde o styk s podřízeným úřadem, středním úřadem anebo s ústředním úřadem, vždy přijde na to, ze kterého soudního okresu kdo pochází. Ministerstvo rozumí zcela dobře německy, jedná-lí s někým z Karlových Var, Litoměřic anebo z Liberce. Ministerstvo však nerozumí německy tam, kde jedná s někým Z Prahy, Plzně nebo Budějovic. V Čechách, v jiných zemích platí totéž - pro Slezsko dokonce ještě více - nebere se zřetele na to, že žijeme v dvoujazyčné zemí. Tak jako na jedné straně zavádíte fikci československého jazyka, tak na druhé straně zavádíte fikcí, že Čechy a Československá republika vůbec jsou jednojazyčné. To není pravda. Proč bych nesměl mluviti s ministerstvem ve svém jazyce, lhostejno, zdali pocházím z Prahy, Chebu nebo Liberce. To je zcela nesrozumitelné. Chtěl bych psychiatry upozorniti na to, že u nás máme zvláštní nemoc, psychosucensu. Každému Čechu přešlo do masa a do krve, že jen Litoměřičan, Cheban atd., který pochází z některého sčítacího okresu, smí mluviti německy. Bylo mně vypravováno, nemohu zaručiti, zdali to je pravda, že jistý český poslanec, když jede z Prahy do Liberce, nejdříve v první části jízdy nerozumí německému slovu, nepromluví německé slovo, vůči německému rozhovoru zůstává bez jakékoli účastí. Jakmile však vlak přijede do sčítacího okresu, kde v okresu jest 20 % Němců, tu najednou rozumí německy a účastní se německého hovoru. (Sen. Hartl [německy]: Mám to v rukou písemně, potvrdil názor konduktérův!) Ne konduktér, mluvím o poslanci, o cestujícím. (Sen. Kroiher: A rozumí také pan Hartl v Čáslavi česky? Ten Čech rozumí v Liberci německy!) Snad ne, ale ten poslanec, ten rozumí německy. Ale on rozumí německy, avšak podivným způsobem rozumí německy jen v německém jazykovém území, v českém jazykovém území tomu nerozumí. Jest to snad také podivná lékařská zvláštnost. Myslím, že to přece jest bláznovství, tak daleko by nemělo docházeti. Mysleme na naše poměry zde v domě. Mohu zde mluviti německy a vím, že mně také většina pánů bude rozuměti, pan kolega Kroiher mně také rozumí znamenitě. (Sen. Kroiher: Natürlich!) To jest ovšem porušení jednacího řádu, poněvadž nesmíte říci >natürlich<. To smím říci já, ale nikoli vy. (Sen. Kroiher: Já vám rozumím, ale pochopiti vás často nemohu!) To přece může býti, to snad je vzájemné, ale myslím, že se s vámi mohu přece docela dobře dorozuměti německy. Pan místopředseda však mně smí rozuměti jen potud, aby mně mohl volatí k věci nebo k pořádku (Výkřiky. ), když ho pan Trmal upozorní. Zde mohu mluviti německy a vy mně rozumíte všichni, a když vy mluvíte česky, tak vám také mnozí z nás rozumějí, ale kdybych zde měl podávati zprávu, pak ji nesmím podávati německy. (Sen. dr Krouský: Poněvadž ji podávají za výbor a ne za sebe!) Ano, zajisté, ale když mluvím za výbor, jsem přece také členem výboru, a pak přece nepřestávám býti Němcem. Vy mně však berete národnost v tom okamžiku, jakmile mluvím jménem výborů. To však nelze uznati. Kdybych jako zpravodaj mluvil německy, vyhodili byste mně, učinili byste mně totéž, co jste svého času učinili kolegovi dr Hilgenreinerovi.(Výkřiky. )

Promluvím nyní o výkladu jazykového zákona. Jsou zde někteří pánové, myslím, že také P. Kroiher k nim patří, kteří byli již v dřívějším revolučním Národním shromáždění. Myslím, že také senátor dr Krouský. Táži se nyní jednoho z pánů, zda jeden z pánů při poradě o jazykovém zákoně jen z daleka myslil na to, že by telefonické zavolání centrály bylo lze považovati za podání, které se musí státi v jazyce státním? To přece bylo revoltou, kterou pak později uspořádal nižší poštovní personál a telefonní personál, a kterou pak ovšem, jak to u nás chodí, ministerstvo akceptovalo. Přináším ještě jeden, křiklavý případ. Mohu se obmeziti na hesla, na příklady. V revolučním Národním shromáždění, zde v tomto domě, předsevzata byla pří poradě o jazykovém zákoně změna zákona v tom smyslu, že se jazykové právo menšin ve sčítacích okresech nesmí omezovati na tuzemce, nýbrž že také přísluší cizincům. To se přece skutečně stalo, o tom podávají plný důkaz stenografické zápisy dřívějšího Národního shromáždění. Nicméně bylo v praxi cizincům jazykové právo odpíráno a věc šla k nejvyššímu správnímu soudu, a Nejvyšší správní soud dopomohl zákonu k vítězství. >Dopomohl k vítězství< však není snad správný výraz. Neboť Nejvyšší správní soud promluvil, ale úřady a soudy nadále odpíraly cizincům jazykové právo a dokonce došlo podruhé k tomu, že Nejvyšší správní soud svůj výrok opětoval. Došlo tak daleko - i upozorňuji pana ministra spravedlností, jenž právě jest přítomen, na to, že zde povstala skutečná revolta, a sice řádných soudů, které panu ministru spravedlností podléhají, proti správnímu soudu. To jsou poměry, které nám zavdávají příčinu ke stížnostem.

Nechci také zde tento bod dále rozváděti. Nyní přicházím k třetímu bodu. Stěžujeme si do porušování jazykových předpisů. Takovéto porušování jazykových předpisů shledáváme zde v Praze, kde se netrpějí nápisy v německém jazyce, ačkoli to vaše ústava výslovně stanoví, poněvadž vám to bylo uloženo v mírové smlouvě St. Germainské. Pojali jste do ústavy větu, že v soukromém a obchodním styku lze použíti jakéhokoli jazyka. Nemyslím, že by bylo závady, kdyby některý obchodník chtěl vyvěsiti čínskou tabuli. To by úřad s největší ochotou dovolil. Ale německý nápis jest vyloučen. (Sen. dr Heller [německy]: Také francouzský nápis se smí umístiti!) Francouzský ovšem. Nyní chci pánům něco vypravovati, čeho nevíte, co vás však bude asi zajímati. Stěžovali jsme si do tohoto jednání pražské obce a pražského obyvatelstva, a československá vláda byla nucena poslati o tom vysvětlení do Ženevy, a toto vysvětlení jest velice zajímavé. Chci použíti jen tohoto výrazu >zajímavé<, neboť se bojím pana předsedy. Československá vláda měla se v Ženevě ospravedlniti stran odstranění německých nápisů firem atd. v Praze. Co řekla? Že pražské obyvatelstvo, že pražští němečtí obchodníci se vzdali dobrovolně svého práva na vyvěšování německých nápisů. (Výkřiky německy: Slyšte, slyšte!) To si dovolila vláda sděliti Svazu národů.

Chtěl bych vytknouti ještě jiný bod, také ještě ve příčině jazykové otázky. (Místopředseda Klofáč přejímá předsednictví. Ruch. Řečník obrácen k předsedovi): Oh, pan kolega Klofáč. (Veselost. ) Vy nenecháte náš německý jazyk přijíti k platností, vy ho zatlačujete. Máte snad důvody pro to, kterých neuznávám, kterých neschvaluji. Ale vy jste jednou nepřáteli německého jazyka a němectví. Vy nejste jedinými ve světě. (Sen. Kroiher: To je pravda, že my nejsme jediný národ na světě, který nemáme německý národ rádi, ale že bychom nenáviděli německou řeč, to není pravda, my v ni rádi čteme!) Těší mne, když kolega Kroiher jednou se mnou souhlasí. Béřu to s potěšením na vědomí. Ale jak potom přijde, že vy sami hudlaříte do našeho jazyka a že ho znásilňujete a chcete nám vnutiti písemné značky, kterých náš jazyk nezná? Nechtě náš jazyk na pokoji, jako my necháváme na pokojí váš jazyk, vy nemáte ani ve svých vlastních vládních listech stejnoměrný pravopis. Slovo >čechoslovakisch< píše se v >PragerAbendblatt< jinak nežli v >Prager Presse<. Proč nás to nenecháte psáti, jak chceme? Dozvěděl jsem se z hodnověrných úst, že německý nakladatel žádal u vlády o subvenci pro jakousi publikaci. A co se mu řeklo v ministerstvu? Dáme vám s potěšením peníze, ale musíte >čechisch< psáti s >č<. To jest přece znásilňování německého jazyka, k tomu nemáte práva. My nemáme právo mluviti do vašeho jazyka, ale vy přece také ne do našeho.

Jazyková otázka jest nejdůležitější otázkou, kterou musíme nadhoditi. Přes hospodářské a finanční otázky chci přejíti již z toho důvodu, poněvadž přece jsou předmětem zvláštní debaty. Nechci tedy mluviti o útisku německého hospodářství, o potížích, které se činí německým podnikatelům, o rozdělování státních peněz, jež se přece tak nerovně děje mezi Čechy a Němce. O všem tom nechci mluviti. Z nesmírného komplexu otázek chci vyjmouti jen jeden bod: válečnou půjčku. A také zde nechci se dotknouti finanční stránky, nýbrž chci říci jen jedno: vaše politika válečných půjček nebyla jen nespravedlivá, byla dle mého nejlepšího přesvědčení nemoudrá, anebo jak praví Francouz: c´est plus qu´un crime, c´est une faute. >Bylo to horšínežli zločin, byla to chyba. < Bylo to nemoudré, poněvadž jsme tím zabránili, že se jisté poněkud vlažné německé živly k vám nepřidaly. My s oposičního stanoviska můžeme to přece jen vítati, že jistí lidé byli učiněni neoblomnými, kteří jimi daleko nebyli anebo by se nebyli stali, ale jakými obětmi se to zaplatí! Odvolávali jste se při otázce válečných půjček na to, že vám mírové smlouvy neukládají za povinnost platiti válečné půjčky. Pro vás jest vždy směrodatným - a to jest to smutné, co zde shledáváme, a naše řečí v tom nespomáhají ničeho, pro vás jest směrodatným vždy diktát zvenčí, směrodatným, zda se vám něco poroučí z ciziny. Mnohem důležitější však nežli diktát zvenčí jest přece požadavek vycházející z vašeho nitra. Mnohem důležitějším jest, abyste v zájmu svého státu, svých státních financí, svého státního úvěru šťastně vyřešili válečnou půjčku. Vy sami přece trpíte tím ve svém státním úvěru. Vy nemůžete přece dáti na trh žádnou vnitřní půjčku, poněvadž jste u Němců i u Čechů pozbyli úvěru. Částka, které byste musili použíti na válečné půjčky, byla by směšně nepatrná v poměru ku škodě, kterou jste nešťastným řešením anebo lépe řečeno: neřešením válečné půjčky způsobili svým státním financím tím, že jste se připravili o veškerý úvěr.

Také o kulturních otázkách nechci nyní blíže pojednati, poněvadž tyto přece také jsou předmětem zvláštní debaty. Také zde chtěl bych vytknouti jen něco, k čemu se cítím povinen jako člen jiného senátu, totiž akademického senátu pražské německé university. Musím přičiniti několik poznámek o naší universitě, které nemohu zamlčeti. Pan ministr školství, nevím, zdali jest přítomen, citoval ve druhé sněmovně Hamleta. Ale necitoval snad větu: >Jest něco shnilého ve státě Dánském.< (Veselost. ), anebo větu: >Hospodař, Horatio,< anebo snad větu: >Jest mnoho věcímezí nebem a zemí<, o kterých se vaší moudrostí ministerstva školství nezdá, nýbrž citoval známou otázku: >Být či nebýt<, a to jakožto otázku, na kterou my Němci bychom měli odpověděti. My, to znamená: německá universita obzvláště a německý lid vůbec. Ale domnívám se, že se zde pan ministr školství mýlí. Otázku nemáme zodpověděti my, nýbrž vy máte odpověděti na otázku, kterou jsme vám dali. Otázali jsme se vás, zdali nás pustíte do německého území. Tuto otázku jsme položili slavnostní formou, my jako universita zaslali jsme školské správě podání v této příčině a němečtí členové parlamentu v obou komorách vypracovali a předložili osnovu zákona. Odpovíte-li na tuto otázku kladně, pak vystěhujeme se s radostí do německého území a pak doufáme, že naše vysoká škola, anebo připočtu-li také německou techniku, naše vysoké školy zapustí pevné kořeny a že tím zaručen bude rozkvět německo-českého lidu a německé kultury. Odpovíte-li na tuto otázku záporně, a dosud jste důsledně odpovídali záporně, pak musíte pečovati o lepší stavební poměry v Praze, pak musíte pečovati o to, aby německá universita, která přece jest universitou tohoto státu, nezakrněla. Pak musíte vyhověti všem našim požadavkům a to netoliko snad jen stavebním požadavkům, nýbrž musíte se postarati také o naše vědecké potřeby, pro to, čeho právě potřebujeme k vědeckým účelům. Pan ministr spravedlnosti, jak jsem četl v novinách, poukázal v rozpočtovém výboru na to, že justiční správa povolila pro první sjezd německých právníkův Československu v Karlových Varech subvencí a že také jinak se poskytují subvence pro vědecké účele. Uznáváme to s povděkem. Vítáme, co se děje v náš prospěch. Ale poznamenávám, že toho jest málo v poměru k tomu, co Němci platí na daních, a že toho jest směšně málo v poměru k tomu, co se poskytuje pro české účele stejného druhu. Chci zde uvésti dva příkré příklady, které mně jsou známy, poněvadž se tykají naší fakulty, ku které mám čest přináležeti. Starší profesor a vynikající učenec žádal o neveliký příspěvek pro tisk vědeckého díla, a byl zamítnut. A mladý muž, kterého jsme chtěli s cestovním stipendiem poslati do ciziny, aby pokračoval ve svých studiích, nemohl stipendium obdržeti ad ministerstva, ačkoliv návrh fakulty pojat byl jednomyslně. A nyní uvažte, co se na druhé straně všechno děje pro české účele, jak čeští učenci - nezávidím jim toho naprosto, vítám to naopak - stále cestují po celém světě na státní útraty, jak se jim všechno činí přístupným, a jak se každým způsobem podporuje česká věda.

Chtěl bych se v této souvislostí zmíniti ještě o jiné korporaci, které jsem členem, o společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Tato společnost žádala již před dlouhou dobou za přeměnu v akademii. Jest to zajisté požadavek, který nemá politické stránky, ale vláda ho chápala jako politikum, zcela beze všeho práva. Proč odpíráte této společností přeměnu v akademií? Upamatujte se přece, že jste svojí akademii nestvořili teprve po převratu, když jste se sami stali pány, nýbrž že jste tuto akademii obdrželi za dob Rakouska, a že jste tuto akademii obdrželi, ačkoli jste již měli českou společnost nauk. Není tedy žádným neskromným požadavkem s naší strany, když rozvinujeme tento projekt akademie, i prosím vás, abyste konečně jednou v této věci byli spravedlivými. A s tím zároveň spojuji ještě finanční poznámku. Subvence, kterou společnost pro podporování německé vědy, umění a literatury dostává, jest velmi, velmi nepatrná, i apeluji na vás, abyste tuto subvenci přiměřeně zvýšili.

Jestliže tedy krátce nastiňuji německé požadavky, tož musím ke konci mluviti ještě o požadavku, který pro nás jest nejvyšším, jenž znamená korunu budovy, požadavek to německé samosprávy. Této jest zapotřebí, aby se našemu národnímu rázu přiměřeně dařilo. Ničili jste od 28. října 1918 systematicky naši národní správu v této zemi. Vymýtili jste německý živel ze státní správy. Vím, že vláda vždycky říká, že jsou také němečtí úředníci. Zajisté jsou také němečtí úředníci. Ale nejsou to přece nikdy úředníci, kteří jsou pověřeni vůdčí úlohou, jsou to úředníci, kteří sedí v některém koutku státní správy, a nemají naprosto žádného vlivu na státní správu, na vedení státu, a kteří živoří, nehledě k tomu, že se na ně kladou přehnané požadavky jazykové. Promluvil jsem o tom již při jiné příležitostí. Nespokojujete, se jíž tím, že se někdo naučí českému jazyku, žádáte také ještě znalost dějin české literatury, chcete věděti, kdy se Neruda narodil, kdy Vrchlický zemřel atd. Také na důstojníky kladou se takovéto požadavky. Vymýtili jste německý živel ze státní správy, vymýtili jste však také naší německou samosprávu, zničili jste náš německý život v obcích systematickými zásahy zákonodárství, zásahy správy. Chci vytknouti jen jeden příznačný příklad, že Mariánské Lázně, jedno z největších a nejdůležitějších měst republiky, nemohou provésti obecní volby. A proč? Protože jediný český volič do obce vždy znovu zamezí vypsání obecních voleb, a tento jediný volič nalézá u okresního hejtmana, který, jak bohužel musím říci, jest německý okresní hejtman. (Výkřik německy: Jak pak se jmenuje ten muž?) Jest to synovec jednoho vůdce Němců z dob Rakouska, jmenuje se Lehrmann, synovec německého historika a vůdce německo-liberální strany Adolfa Bachmanna. Jest přístupen všem přáním českého voliče a my nemůžeme u ústředních úřadů dosíci nápravy tohoto neudržitelného stavu. Že okresní samospráva vůbec jest zničena, jest přece všem pánům dobře známo. Žádáme tudíž obnovení dřívějšího stavu potud, aby také Němcům dáno bylo zastoupení ve státní správě, jejich počtu přiměřené, ale důstojné a vyhovující. Žádáme znovu vybudování samosprávy obecní a okresní, ale také semknutí německých území a semknutí německých soukmenovců v jediné národní samosprávné těleso. To jest požadavek, který trvale nemůžete odmítati.

Pokusil jsem se dovodit, že tento rok končíme pasivní bilancí, poněvadž se nestalo ničeho, aby v nejnaléhavějších otázkách státu dosaženo bylo změny a dokonce zlepšení. Mohu-li přece proti tomuto negativu postaviti nějaké positivům, pak může to býti jen to, že uplynulý rok 1923 byl úrodný pokud jde o ochranné zákonodárství. Zákonů na ochranu republiky přijali jsme v tomto roce v poměrně velikém počtu anebo je ještě přijmeme. Především zákon na ochranu republiky, který, myslím, že vyšel v den svatého Josefa. Potom telegrafní zákon s jeho policejně-státními ustanoveními. Dnes přijat byl v poslanecké sněmovně zákon na ochranu měny v prvém čtení, a my budeme se raditi příští týden o zákoně o radiotelegrafii, který také není ničím jiným nežli zákonem ochranným, jenž naplněn jest policejně-státním duchem a jenž slouží pouze zájmům byrokratismu. Kdysi stavily se nové technické vymoženosti do služeb státu a veřejného zájmu, nyní používá se technických vymožeností k tomu, aby se průmyslu a všemu, co s tím souvisí, tedy dopravě a obchodu připravovaly potíže. S těmito ochrannými zákony nebudete míti žádné štěstí. Mají přece zcela nedostatečný účinek. Co se týče velikého ochranného zákona, tu mohli jsme dosud jen pozorovati, že se ho užívá vlastně proti Čechům a Slovákům a vlastně v podřízených případech; něco velikého se nestalo. Skutečné ochrany tímto způsobem nedosáhnete, cestou byrokratismu a policejního státu se nedostanete ku předu. Ale tu bych si dovolil, a tím chci svojí řeč ukončiti, doporučiti vám jiný zákon na ochranu, návrh zákona na ochranu, který zde chci přednésti ovšem jen v náčrtku. Můj návrh zákona na ochranu republiky zní, krátce načrtnut, asi takto: § l. Všechny v zemí obvyklé řeči a národní kmeny jsou rovnoprávné. Každému národnímu kmenu se zaručuje samospráva. § 2. Přihlížejíc k těmto zásadám má vláda co nejdříve vypracovati a Národnímu shromáždění předložiti osnovy jazykového zákona, školského zákona, pozemkového zákona, obecního řádu atd. § 3. V pozměnění jednacího řádu poslanecké sněmovny a senátu se stanoví, že každý poslanec a senátor smí užívati kteréhokoli v zemi obvyklého jazyka, i když vystupuje jako člen předsednictva nebo jako zpravodaj. § 4. Universitní zákon z roku 1920, pověstná lex Mareš, se tímto zrušuje. § 5. Vykonávací doložky. Přijměte tento zákon na ochranu a provádějte ho loyalně, pak jste republiku ochránili. (Potlesk na levici. )

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Zimák. Uděluji mu slovo.

Sen. Zimák: Slavný senát! Strana československých socialnych demoktratov, ako loyálna složka koalicie, bude hlasovat za schválenie finančného zákona a položiek statného rozpočtu na r. 1924.

Ako socialisti nie sme unesení ani nie oduševnení za tento statný rozpočet, ale vidíme v ňom predsa istý pokrok a to nie len na cestě k mierovým pomerom, lež aj k modernejšej štátnej správe.

Najsámprv vidíme, že sa vyhovuje, síce v malom procente, ale predsa tej nasej požíadavke, že sa snižujú náklady na vojsko a to temer o 1/2 miliardy a poukazuje sa 2 1/4 miliardy na investície, tedy na produktívnu prácu. Tieto investície budú sa síce na dlh podnikat, ale znamená to predsa práčů s praktickým, primeraným rozdělením tiarch na budúcu generáciu, čím sa do istej miery rozdělí terajšia generácia o válečné škody.

Hovoril som, že nie sme za tento rozpočet oduševnení. Nie sme preto, že predsa straní podla starých metod majetným vrstvám a majiteľom výrobných prostriedkov, čo umožňuje obchacovanie jednotlivcov a jednotlivých skupin, čo naproti tomu na druhej straně zaťažuje tento rozpočet žívotnú úroveň vyděděných, zproletarizovaných pracovných vrstiev. Väčšina preliminovaných daní dá sa predsa přesunút, na najnutnejšie životné potřeby a ešte vedla tých nepriamych daní ukladajú sa priame dane z príjmov, čo všetko znamená, že robotníkovi sa zťažuje výživa, zväčšuje sa starosť o rodinu a ide to až do podlamovania zdravia.

Keď však pozorujeme beh událostí v Europe a v celom světe, uznáváme, že Československá republika je predsa tým štátom, ktorý najistejšie vybrieda z válečných ruin a že socializmus, ktorému v tomto státe razí cestu československá sociálne-demokratická strana, pokračuje najistejšie k svojmu cieľu. Postup sa zdá síce pozvolný, pomalý, ale právě pri objektívnom posudzovaní okoličných štátov musí sa uznat, že tento postup stupeň po stupni je najistější.

Blíží sa doba, kedy správcovia štátov a tón udávajucí činitelia dnešného společenského poriadku poznajú nad slnko jasnejšie, že z chaosu, do ktorého ľudstvo uvádza súkromokapitalistický výrobny systém, môže ho vyviesť len změna tohoto systému na systém kolektívny.

Dnes vidí každý, kto videť chce, že chaos v hospodárstve, nestává tým, že najširšie ľudové vrsvy nemajú tých príjmov, aby to najnutnejšie, čo k životu potrebujú, mohli kupovat veci, ktoré potrebujú, preplňujú skladišťá, čili výroba sa hrdúsi vo vlastnom tuku. Raz musí prísť k tomu poznaniu že člověk má pracovať pre to, aby člověk dôstojne žil, aby vyrábal to, čo najviac potřebuje k životu a k ochraně pred rozmary přírody a potom teprve z nadbytku tvoril si rozkoše, pohodlie a přepych.

Kde sa holduje prepychu vedla zbiedačených ľudových vrstiev, tam sa tančí na sopke. Preto, pánovia - každý žobrák, ktorý je nútený naťahovať ruku k blížnemu, nech je nám >mene tekel<.

Našou smernicou musí byť zdvihnúť úroveň tých spodných vrstiev a primať k prikloneniu sa tých vyše stojacich vrstiev k istej spoločenskej vyrovnávacej čiare. Táto smernica nám ukáže tiež cestu k hospodářským reformám a k riešeniu ochranářských otázok.

Máme toľko porozumenia, že isté odvetvia priemyslu v ich počiatku potrebujú ochrany, ale naša snaha musí isť vždy tým smerom, kde je uvolnenie.

To nám ukazuje výsledok volieb v Anglicku, že ochranárstvo neuznává sa za elixír k ozdraveniu hospodářského života.

Nám musí tanúť na mysli, že robotník, rolník, úradník, čili člověk žijúci z ruky do úst, svoje příjmy neodnesie do cudziny, že ich dá priemyselníkovi, obchodníkovi, živnostnikovi, zkrátka zase na práčů, na dane, na potreby státu a spoločnosti, čili je to primeraný, zdravý obeh životnej šťavy v tele hospodářského života.

Pánovia, vzrast a zdravý vývin nášho štatneho tělesa vyžaduje toho, aby ten obeh nebol rušený. Z Prahy, z toho srdca republiky, nech ide občerstvená zdravá krv do všekých končin tohoto statného tela. Radi vidíme vzrast nášho hlavného města Prahy, ale neradi bysme viděli, aby na úkor iných miest sa rozdmychovala a keby sa neudržovala primeranosť, mohlo by to spôsobiť ochrnutie iných častí statného tela a srdce by mohlo trpieť na pretučnenie. Máme v tom příklad v Budapešti. Z tých obáv vychádzajúc podotýkám, že nás zvlášť naplňuje útěchou to, že právě v prejednávanej časti rozpočtu je len v investičněj časti preliminované vyše 300 milionov korún, pre Slovensko a Podkarpatsku Rus, čo znamená práčů, chieb a vybudovanie tej části republiky, ktorá bola monarchistickým režimom zanedbávaná až do ochorenia.

Predpokladáme ovšem, že investičný program neostane na papieri, ako to bolo, žiaľ, z valnej čiasti v minulom roku.

Žiadame pri tom, aby ministerstvo financií dalo k dispozicii neobchodným bankám zvláštně obnosy za tým účelom, aby k súkromému podnikaniu boly možné lacnejšie pôžičky. Najma bych žiadal, aby zo statných podpor, poskytovaných podľe zvláštneho zákona sporiteľniam na Slovensku, boly tieto podpory aspoň v budúcom roku poskytnuté samostatným slovenským sporiteľniam, keď už prvých 5 milionov na rok 1923 dostala sporiteľňa pražská.

Ku konců svojich vývodov tlumočím žeľanie československej štátotvornej delegácie zo Slovenska, aby historické zeme republiky sa nerozpakovaly dlho s převedením zákona o župnom sriadení, lebo prevedenie tohoto zákona prispeje k tomu, aby slovo telom učinené bolo, aby, čo sa hlásá z jednotnosti štátnej, stalo sa skutkom.

Sriadením žúp v celej republike, myslím, stane sa tiež akútnou otázka ministerstva správy Slovenska a s tou tiež otázka ministerstiev vôbec, alebo aspoň otázky kompetencie rezortov.

Ministerstvo s plnou mocou je bez toho ministerstvo bez moci, lebo niet tam právo ani len podúradníka přijať do štátnej služby bez svolenia Prahy. Toto miesto zaujme hlavný župan a tak to musí byť i v Čechách a na Moravě. Nerátam s tým, že by bol úmysel udržovať v týchto zemiach správné výbory, ktoré sú bez parlamentnej kontroly.

A konečné cítím za povinnosť poznamenať k starostiam pána prof. Spiegela len toľko: Pánovia zo strany p. prof. Spiegela nikdy v ich strede nepočuli a nevedeli, že jestvuje slovenský národ. Pánovia, jestli ste sa to dozvěděli v Československej republike, tedy verte, že tá Československá republika to bola, ktorá tento národ vzkriesila a tá Československá republika je tým štátom, ktorý zaručuje blahý a zdárný vývin tohoto národa. (Výborně! Potlesk. )

Pán sen. prof. Spiegel mohol už aj z poznámky jedného z pánov z ľudovej strany slovenskej poznať, že ani týmto pánom z ľudovej strany nie je vhod, keď sa páni zo strany nacionálne-nemeckej starajú o slovenské veci. Už raz sa v tomto váženom sbore poznamenalo, že pod křidlami německých orlov a maďarských turulov bol by zo slovenských holubic guláš.

Tedy keď pánovia z německých stráň zo starosti o Slovensko a Slovákov nebudu hlasovať pre rozpočet, to nás právě povzbudzuje, aby sme v opravdovom záujme o Slovensko a o slovenský národ s väčším oduševnením hlasovali za rozpočet. (Potlesk. )

Místopředseda Klofáč: Slovo má dále pan sen.Zuleger.

Sen. Zuleger (německy): Slavný senáte! Zdá se, že se vyjasňuje zachmuřené politické nebe v Evropě. I na této straně Rýna ujímá se, jak se zdá, mírnější politické pojetí a nálada. Je to snad potěšitelný zjev, kdyby se proměnil v čin. Všichni, kdož obýváme tuto zem, máme zajisté největší zájem na tom, aby se poměr jednotlivých národů a státu konsolidoval, abychom mohli vzájemně navázati celní a obchodní smlouvy, I naše Československá republika hodlá nyní uzavříti s cizinou obchodní smlouvy. Bylo by si přáti, aby se podařilo uzavříti takové smlouvy, aby se výrobky vzájemné naší práce mohly snadno vyměňovati. Doufejme a přejme si, že nastane v dohledné době jakési vyrovnání, byť jsme ho byli dnes ještě vzdáleni se zřetelem na valutární poměry, jež obzvláště sousední naše státy tak hrozně stísnily.

Slavný senáte! Nám Němcům bylo zde, jakož i v parlamentu na druhé straně často předhozeno, že jsme prý vás v době absolutismu od roku 1620 utlačovali. Jest nepochopitelno, jak se nám může předhazovati, že my Němci utlačovali jsme český národ, který obývá s námi v téže zemi. Činiti nás odpovědny za útlak, jest vlastně tvrzení, jež neodpovídá skutečnostem. (Sen. Albert Friedrich [německy]: Byli to hlavně jezuité po bitvě na Bílé Hoře!) Musíme bráti poměry tak, jakými tenkráte byly. České stavy vyvolaly s dynastií Habsburků boj, a jest pozoruhodno, že právě v čele českých stavů, jež tenkráte representovaly váš národ, stál jako polní hejtman jakýsi Pflug z Rabensteinů, který nebyl vlastně Čechem, nýbrž augšpurgským občanem, jemuž se dostalo v Čechách od českého krále kutacího práva, který také přispíval potřebným penízem na válku. (Sen. Albert Friedrich [německy]: Také hrabě Šlik!) Ano, i ten. Na jedné straně stál šlechtic a to jeden z těch, kdož zejména v politice hráli zde velkou úlohu, na straně českých velkostatkářů, a to byl hrabě Buquoy. Tak zmatenými jsou dějinné názory na absolutismus před rokem 1620.

A přišla jiná doba; za roku 1848, kdy povalen byl absolutismus revolucí proti Vídní, byli to zejména Němci, kdož to provedli. To jest historicky zjištěno. Oslavovali-li jsme nyní syna německého rolníka, jehož tělesné pozůstatky také sem převážíme z Ameriky, totiž dra Hanse Kudlicha, tož uctíváme v něm obzvláště reka svobody, který pomáhal potříti absolutismus. A jest to zajisté jeho největší zásluhou, že jako poslanec navrhl zrušení roboty a že prosadil také přijetí tohoto návrhu na říšské radě v Kroměříží. A jest zvláštním zjevem, že právě v roce 1848 na říšské radě v Kroměříži byli to zástupci českého národa, kteří vlastně Kudlicha vydali. Neboť rozhodovala pomoc Čechů. Jest příznačno, že v době, kdy jsme potírali absolutismus, byli to právě němečtí mužové, jako Fischhof, neb Kudlich, neb dr Pfritschner a lékař dr Willomitzer, kdož za tuto metu dávali život v šanc. Na vaší straně jsme toho nepozorovali, a jest příznačným, že jste při povalení absolutismu šli jinou cestou. Žádali jste znovuzřízení svého státu, jak byl před rokem 1620, stanovili jste si nejvyšší zásadou svůj samostatný český stát a ponechali jste boj proti moci takového Metternicha atd. Němcům. (Výkřiky.) Dějiny jsou dějiny. Jeden je vykládá tak, druhý zas onak. Tomu nebylo na světě nikdy jinak. Ale jest to zřejmo ze zápisů ustavujícího zemského sněmu a z protokolů a análů říšské rady, která již měla konstituci, a ty nejsou zajisté falšovány.