Obzvláště dovoluji si jen, pokud povolený čas vystačuje, několik poznámek k návrhům, které jsem podal - jest nejvýš na čase, aby konečně ve skutečností vypláceny byly úroky předválečných rent a to také uherských předválečných papírů, konečně aby vídeňská konta byla spravedlivým způsobem uzavřena, to věru! nepotřebuje žádného zvláštního výkladu.

Jest utlačováním německého lidu, jež nelze ospravedlniti, když ministerstvo pošt ani přílohu k věstníku tohoto ministerstva nevydává v jazyce německém. To způsobuje veliké poruchy v obchodech v našich krajinách i prosím naléhavě, alby tomuto zlořádu bylo odpomoženo. Pošta jest podnikem pro všechny obyvatele republiky, jenž nesmí pěstovati žádnou jazykovou politiku. Jestliže pán ministr pošt předl nedávnem řekl, že jazykový zákon káže, aby >Věstník< a přílohy byly vydávány v jazyce státním, pak to nemá co činiti s tímto požadavkem, neboť překlady jazykový zákon nezakazuje.

Jest dále nepochybně oprávněným požadavkem německého lidu, když žádá, aby v ministerstvech a ústředních úřadech bylo používáno také úředníků německé národnosti, jak to odpovídá počtu obyvatelstva. Jest dosti co nejlépe kvalifikovaných německých úředníků, a jestliže se tito úředníci nepřibírají, pak existuje pro německý národ jen jedno vysvětlení, že nechcete Neniče připustiti na vedoucí místa. Dále chtěl bych se na tomto místě ujmouti skupiny státních zaměstnanců, se kterými se od převratu zacházelo macešsky. Jsou to státní úředníci s vysokoškolským vzděláním. Od nich se požadují nejvyšší výkony bez jakékoli náhrady za oběti a peněžní výdaje, jež věnovány byly studiu. Již včera pan kolega dr Heller zevrubně promluvil pokud jde o soudcovské úředníky, totéž platí přece pro všechny úředníky s vysokoškolským vzděláním, ať již patří ke kterémukoli ministerstvu. Dovolil jsem si podati návrh, aby tito úřednicí odškodněni bylí podle návrhů svazů těchto kategorií zvláštním přídavkem a především otevřením vyšší hodnostní třídy, totiž páté hodnostní třídy.

Konečně chci poukázati na abnormalitu prosincového zákona úřednického, jenž úředníka, jemuž zemře žena, není-li zde dětí, zařazuje zpět do kategorie svobodných. To jest věc zcela nepřirozená. Neboť jest zcela nepřirozeno a přímo nelidské, nutiti takovéhoto muže, osudem beztak stiženého, také ještě náhle k úplné změně jeho celého posavadního způsobu života, bráti mu prostředky, aby vedl dále svoji domácnost a nutiti ho, aby vedl život mladého svobodného člověka. Mluvil jsem proto, aby toto ustanovení prosincového zákona bylo změněno. Jest přede ještě stav vdovců, jest možno zařaditi ho do této kategorie vdovců a přiměřeně ho odměňovati, Bylo by jen aktem spravedlnosti, kdyby slavný senát tyto mé formální návrhy přijal. Bylo by jen aktem spravedlnosti se strany Vlády, kdyby ještě v době předvánoční podala osnovu, mně v rozpočtovém výboru přislíbenou, stran na roven postavení, staropensistů a novopensistů. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji dále slovo panu sen. Thořovi.

Sen. Thoř: Vážený senáte! Jsem pověřen úkolem, abych jménem živnostenské strany promluvil několik slov k letošnímu rozpočtu.

Musím s politováním konstatovati, že zájem o projednávání rozpočtu není tak veliký, jaký by býti měl, jaký by také sám rozpočet zasluhoval. Příčiny jsou na snadě. Je to sice příležitost jednou v roce, kdy do státního hospodářství mohli bychom zblízka nahlédnouti, nedostatky odstraniti a zaříditi jeho chod tak, aby potřebám obyvatelstva vyhovoval, ale jsme zde úplně bezmocni. Nám ponechána jest pouze kritika, na rozpočtu nemůžeme ani o haléř ničeho změnit. Proto jest také tak malý zájem.

Kritika, jak zde bylo panem generálním referentem dr Horáčkem dopoledne zdůrazněno, jest nejen dobrá, ale i potřebná a nutná, ale musí prý býti věcná, žádající nápravy, kritika schopná vytvořit něco lepšího. Rád bych byl slyšel, kdyby byla zároveň se naznačila cesta, jak něco lepšího vytvořiti, když oposice k nějaké práci připuštěna není. To zde ovšem řečeno nebylo. Přináležím ke straně, která jest také v oposici, ale ovšem z věcných důvodů a musím odmítnouti jakékoliv podezření, jako bychom byli protistátní. Záleží-li někomu na udržení tohoto státu, pak je to bez odporu živnostnictvo. Živnostnictvo má na vzkříšení našeho národa největší zásluhu a živnostnictvo by také v případě potřeby a nebezpečí nasadilo všechno, aby těmto stát si zachovalo. Ale ovšem je velký rozdíl mezi státem a vládou. Jestliže nemůžeme schvalovati vedení tohoto státu, tedy to neznamená, že bychom se stavěli proti státu, a když musíme býti proti vysokému rozpočtu, který přesahuje síly našeho poplatnictva, pak stát spíše chráníme před úplným vyčerpáním, než aby to byl čin protistátní. Tedy nebyl kritik úplně spravedlivý, jestliže shrnul celou oposici na jednu hromadu. Je rozdíl v oposici. My nemůžeme býti za ostatní oposici odpovědní. Jestliže však kritik oposice chce býti spravedlivým, pak musí také podrobiti kritice vládní strany. Jestliže na jediné straně je vyžadována věcná kritika, tak na druhé straně musí býti také věcná obhajoba. Útoky, které jsou nevěcné, nespravedlivé a nesprávné, nejsou s to, aby někoho přesvědčily a dokonce přispěly ke klidnému soužití. V >Národní Demokracii< ze dne 7. září 1923 na čelné straně stoji: >Němci, komunisté a političtí živnostnícichtějí rozbíti všenárodní koalici. Zdar jejich plánu znamenal by konec národníhorázu státu a ohrožení naší samostatnosti.<

Vážení přátelé! Táži se, kde je důvod takového podezření? Je zde někde mezi námi nějaká úmluva, že bychom chtěli rozbíti stát, který je nám vším na světě? Takovým způsobem není možno dojíti ke klidnému soužití. Takové podezírání je nesprávné, nepoctivé a také proti němu protestuje. To nejsou důvody k potírání oposice, nýbrž odsouzení hodné štvaní. Zde by se měl kritik jako člen vládní strany zasaditi o nápravu.

Mám-li mluviti jménem naší opoisice, musím poznamenati, že je vedena ze dvou hledisek. Předně nemůžeme za nynější systém bráti žádnou odpovědnost. Není té spravedlnosti a také ne rovnoprávnosti, jaká by býti měla a jak by se v demokratickém státě dalo očekávati. Je zde dvojí loket, Měří-li se výhody, pak pro živnostníky měří se tím kratším, nebo se vůbec neměří. Přidělují-li se povinnosti, pak je vláda příliš štědrá a měří nám tím delším loktem. Vidíme to i v letošním rozpočtu. Všechny daně a dávky doznaly číselného snížení, každému se chtělo vyjíti vstříc, jen zase živnostnictvu ne. Naproti tomu co daň pozemková a daň výdělková veřejně účtujících podniků jsou snižovány, daň výdělková všeobecná, tedy daň týkající se středních a malých vrstev byla zvýšena o 16 %, a to o 39 milionů. Tedy veliké podniky, ať peněžní ústavy nebo velké průmyslové závody, mají podle rozpočtu býti šetřeny, kdežto malým a středním má býti berní šroub ještě více přitažen. V rozpočtovém výboru vysvětloval zástupce ministerstva financí, že prý preliminovaný obnos není pevným předpisem, který se vybere nebo vybrati musí, nýbrž obnosem jen pravděpodobným, který se vybrati může. Měřítko prý je vzato z vybraných daní, jež určuje výši očekávaného příjmu. Podle toho tedy závody podléhající daní veřejně účtujících podniků přesto, že mají miliardové obraty a že mnohé z nich vyplácejí až 50%ní dividendu, platily dříve méně nežli my, malí a střední živnostnicí, a mohly docíliti přirozeně tak velkých zisků. Zatím co hromadí tyto závody kapitál, který ani celý přiznán býti nemusí, poněvadž mají právo zakládati různé tajné fondy, malý živnostník zápasí krutě o existenci a má a musí míti obavu o uhájení toho nejnutnějšího.

Ale vysvětlení zástupce ministerstva financí nutno posouditi ještě s jiného hlediska. Zvýšení či snížení té které daňové položky ve státním rozpočtu znamená jemný pokyn našim berním správám, jak si při předpisech mají počínati. Je-li některá daň v rozpočtu snížena, pak se berní správy zařídí na snížení, ale je-li některá zvýšena, jistě porozumí tomu pokynu a příslušnou daň zvýší. Vždyť není citlivějšího barometru nad některé berní správy, které cítí každý nepatrný vánek, podle toho daň stoupá, nebo nestoupá. Takové vysvětlení nás proto nemůže uspokojiti.

Jak jsem ukázal, živnostnictvu se neměří stejně, nýbrž je předaněno. To je jeden důvod naší oposice. Druhý důvod spočívá v lůně nynější koalice, ale zejména v nepřízní vůdčích činitelů vládních vůči nám. Je přece známo, že naše strana po prvních volbách se hlásila k práci, chtěla spolubudovati a spolupracovati pro tento stát. Vždyť ještě stále se nám vytýká účastenství v rudozelené koalici, důsledky to tehdejší naší ochoty. Ještě dnes se nám vytýká, a snad bude to dlouho trvati, co se nám bude vytýkat některými stranami, naše spoluúčast v první vládě, jsme stále ještě odsuzování některými veličinami, že jsme věřili v demokracii a podporovali první vládu. Ale straně, která nejvíce na nás útočí, před několika týdny bylo veřejně dokázáno, že právě ona nesprávným tvrzením poškodila svým vystoupením z vlády nejvíce vládu sama. A tak dnes všechna mizérie, jako vysoké daně, byrokratismus, komplikovaná administrativa, přeplnění některých úřadů, dosazování neschopných státních zaměstnanců a různé jiné nedostatky se svaluji na naší hlavu proto, že jsme byli v té rudozelené koalici. Hlasatelé dobře vědí, že veřejnost klamou, ale proti straně živnostenské je všechno dobré. Tenkráte ovšem nevadilo, že strana ta, která na nás dnes nejvíce útočí, hlasovala proti rozpočtu bez jakýchkoliv důvodů. To byl státnický čin. Dnes, kdy neschvalujeme tento režim, jsme prý protistátní.

Jsem nucen s tohoto místa prohlásiti, že t. zv. rudozelená koalice převzala již všecko z revolučního Národního shromáždění, že za této rudozelené koalice nestalo nic, co se tvrdí dnes, a to, co se stalo proti naší vůli a našemu odporu, odhlasování moučné půjčky ve Stálém výboru, kde jsme neměli ani jednoho zástupce, uvolnilo poměr mezi námi a vládou. A tohoto okamžiku bylo využito, poněvadž mouřenín vykonal svoji povinnost a mouřenín mohl jíti. Dnešní vůdci vlády se dožadovali tehdy naší pomocí, když náš ovšem potřebovali. Dnes nás ignorují a dokonce, jak jsme bylí svědky při projednávání rozpočtu v poslanecké sněmovně, hodně podivně i kritisují. Stojíme-li tedy v oposici, je to také přání těch, kteří osud tohoto státu řídí. Proto, prosím, aby se nám naše oposiční stanovisko nevytýkalo.

My dnes nemáme příčiny přejímati odpovědnost a tím méně nebo dokonce se o ní ucházeti. Jsme si jisti, že náš vzrůst donutí i ty největší odpůrce, aby se s námi počítalo. Poslední volby jsou toho jasným důkazem. Tyto volby nejsou ani náležitým měřítkem naší síly, poněvadž bylo zde dosti těch, kteří poctivě se starali, aby nás rozdělili. Byla využitkována každá osobní čí místní záležitost, jimiž se působilo na celek i jednotlivce strany živnostenské, aby je navzájem znepřátelili.

V témž čísle, které jsem již citoval, stojí dále:> Kolegové - to bylo naživnostníky- položte si otázku, můžete-li jíti hlasovati se stranouživnostenskou, jejíž největší snaha je rozbití všenárodní koalice nynější anastolení vlády česko-německé?< Vážení přátelé! Takovým způsobem se pracovalo proti straně živnostenské, jen aby její skutečná síla nějakým způsobem nevynikla. Při volbách do Národního shromáždění tyto vlivy odpadnou, a vzrůst strany s náležitým zastoupením v zákonodárných sborech se ukáže.

Tedy nynější protiživnostenský režim, ignorování a odstrkování se strany vlády je příčinou naší oposice.

Často je nám vytýkáno, že prý naše stížnosti do vysokých daní jsou nesprávné, poněvadž prý daně neplatíme, nýbrž konsumenti a živnostníci jsou prý pouhými výběrčími. Tento názor je nesprávný. Definice placení daní musí býti posuzována tak, jak je prováděna a ne jak si jí kdo v hlavě zkombinuje. Já chci ukázati na příkladu, jak je zatížen živnostník a jak je zatížen občan s pevným platem. Má-li nějaký občan s pevným platem na příklad 20.000 Kč ročních příjmů, zaplatí na dani z příjmu za rok 1.131,68 Kč. Za tentýž příjem zaplatí živnostník 3.280 Kč. (Hlas: Na Slovensku ještě víc!) Ještě větší rozdíl se jeví pří příjmu 40.000 Kč. Z tohoto obnosu zaplatí občan s pevným platem 3.176,63 Kč, kdežto živnostník 11.219,85 Kč. Ovšem bez daně z obratu, která se platí zvlášť.

Po léta domáháme se jednotné vzestupné daně a odstranění záhubné daně výdělkové, ale není dosti dobré vůle nynější jednostranný systém daňový změniti. Politika té které obce připravuje maše živnostníky o výsledky jejich přičinění, poněvadž obce kryjí deficity často abnormálně vysokými přirážkami. Je to důsledek nynějšího daňového systému, ježto poplatníci pouze přímých daní přirážky obecní a jakékoliv jiné platiti nemusí. Tedy zde je nutno, aby v daňové reformě byla na to pamatováno, jednak aby všichni občané dle svých, sil a platebních schopností stejně a rovnoměrně nesli břemena okresní, obecní a státní, a pak je nutno, aby stát dozíral na obecní hospodářství, aby své poplatníky přirážkami a dávkami nepřetěžovala.

Výdělková daň je tudíž příčinou velikých stížností, což dokazuje řada podaných rekursů.

Při té příležitosti žádáme opětně vládu, aby nebyly předepsané daně zplna exekucí vymáhány do vyřízení rekursu, poněvadž v hustých případech jsou, přes síly poplatníků, často vyšší, než je celý jeho majetek a přivádí se vedle jiných nesnází poplatník do nových vydání.

Předevčírem byl u mne jeden živnostník z Hradce Králové a stěžoval si do vysokých předpisů. Je to člověk, který vyráběl za války malinové šťávy, kterých mu po válce zbyly >ohromné spousty< a ty jsou mu počítány jako aktiva. Člověk, který má 4 děti, malou chaloupku a několik sudů té bezcenné šťávy, má předepsáno na dani jednou 57.000 Kč a dostal druhý příkaz na 47.000 Kč. (Výkřiky.) Tady je vidět, že se daně nerovnoměrně rozdělují. (Hlas: Ale to měl před tím čtyři domy, ne? - Veselost.) Myslím, že před válkou ten člověk měl více než má dnes. Té výdělkové daně, na kterou si my stěžujeme, jsou ušetřeni všichni, kdo po živnostenskou neprovozují buď obchod nebo řemeslo. A tato daň nedá se vybírati určitým způsobem, nějakou percentuelní přirážkou, tu nikdo nevidí. Ale protože značně zdražuje výrobu a obchod, nelze ji také pilně zakalkulovati do zákonem stanovené doby pracovní, nevydělalo by se na ní a na jiné daně a dávky za tak krátkou dobu a proto tyto daně zvyšují každému živnostníku jeho pracovní dobu.

V té delší pracovní době a ve zvětšené činnosti musí nalézti zvýšený příjem a musí na tuto daň také vydělati. A pracovní dobu malý a střední živnostník pro sebe a svou rodinu nezná a také jí znáti nesmí. Nemůžeme se říditi podle hodin, nýbrž podle povinnosti. Čím více povinnosti, tím delší doba pracovní. Je proto nesprávné tvrzení, že živnostník daně neplatí, že je jenom vybírá, nýbrž on musí zvýšené daně a dávky vydělati zvýšenou pracovní dobou a zvýšenou energií nejen svojí, ale i celé rodiny. (Tak jest!) Čím více pracuje, tím více naň doléhá stávající berní systém, Připočteme-li hodně zdelšenou dobu pracovní svojí a práci své ženy a dětí, pak se nedivme, když výsledek práce jím pod rukama utíká, že spokojeni býti nemohou, Ušetří-li některý něco pro případ zlé doby, ať nemoci či stáří, je v očích některé veřejnosti lichvář.

Nikdo neporovnává pracovní dobu zaměstnavatele a zaměstnance, neoceňuje se práce ženy a často celé rodiny, jen se ukazuje na jeho obrat, ze kterého mu nezbude ani tolik, kolik za vícepráci svoji a za práci rodiny by zasluhoval. Tedy co zaměstnanec vydělává zpravidla na celou rodinu sám, musí u živnostníka vydělati celá rodina.

Letošní rozpočet je sice číselně nižší, ne však hodnotně. Vláda a strany koalice si pochvalují své ministry, jak umí hospodařiti a šetřiti. Mýlil by se však každý, kdo by soudil, že číselné snížení znamená ulehčení poplatnictvu, zejména živnostnictvu. Ukázal jsem již u daně výdělkové, která je naopak zvýšená a sice ze 211,480.000 Kč na 250,000.000 Kč, rovněž tak úroky z prodlení daní, exekuční poplatky a pokuty z 18,820.000 Kč na 57,330.000 Kč, dále daň z masa z venkova ze 70 mil. na 80 mil. Tedy daně přímé jsou živnostnictvu zvýšené, takže se mu neulehčí.

Jestliže ale k číselnému snížení rozpočtu došlo, pak musilo k němu dojíti následkem poměrů, které svou železnou vůlí donutily vládu, jak na stránce 270 finančního zákona sama doznává. Menší příjem ji k tomu prostě donutil.

Ale snížení jde na úkor věcných výdajů a ne na účet výdajů osobních. Osobní výdaje jsou vyšší než loni. Tato vláda vzala do svého programu zjednodušení administrativy, ale ačkoliv je již dva roky u vesla, dosud s touto palčivou otázkou nehnula.

A tak snížení státního rozpočtu není úsporou skutečnou, jak dokázal již dnes generální referent pan dr Horáček, nýbrž je jen zdánlivou, poněvadž o to, co vláda v rozpočtu seškrtala, přijde průmysl, obchod, živností i dělnictvo. Není správné tvrzení, že snížení je následkem snížení cen potřeb: o to ty ceny neklesly. O 2 1/2 miliardy nucena je vláda učiniti méně objednávek a nákupů, kterýžto úbytek bude v těchto kruzích pociťován. Bude míti důsledek v menším obratu a v menších příjmech. Dá se na základě toho očekávati i menší příliv daní. Taková úspora nevyplývá ze šetrností nebo hospodárností, nýbrž to je násilné stlačování, které bude více škodlivé než prospěšné. Vždyť je celá řada úřadů úplně zbytečných, dnes často naprosto neužitečných. Jestliže pouhý účet, než je vyplacen, musí projíti rukama 40 úředníků, a tato procedura trvá přes 60 dnů, pak je to práce z 90 % úplně zbytečná. Je pravda, že zase v důležitých úřadech, jako je úřad stavebního ruchu, jsou přetíženi a nemohou ke škodě stavebníků včas věci vyřizovati. Ale jsou zase jiné naprosto nepotřebné. Nejsou dosud zlikvidovány ústředny, není zlikvidováno ministerstvo zásobování, které je dávno zbytečné. Tu je vidět, že se miliony zbytečně vyhazují a že se nešetří.

Šetřilo se zase poměrně nejvíce v ministerstvu obchodu, které má právě zase značné potřeby pro své zanedbané vybudování. Položky, které toto ministerstvo má ve svém rozpočtu pro účely živnostenské, jsou nepatrně vyšší, než má zbytečné ministerstvo zásobování na potírání lichvy. 500 tisíc živnostníků je odbyto pakatelem 7 1/2 milionu, o které se musí ještě děliti, jako při kursech, s dělnictvem. Za to zbytečné ministerstvo zásobování má na potírání lichvy 4 1/2 miliony. Je v tom jistě hodný nepoměr.

Kdyby ministerstvo zásobování potíralo skutečnou lichvu, pak by snad tento obnos nebyl plně vyhozen. Ale tohoto obnosu se používá téměř výhradně na šikanování malých lidí a veliká a skutečná lichva se nejen nepotírá, ale i podporuje. Viděli jsme to u cukru. V tomto případě prohlásil pan ministr v zásobovacím výboru sněmovny, že pří ceně cukru nutno brát zřetel na ceny světové a že nemůžeme se říditi cenou výrobní. K výrobě cukru není nám přece třeba dovážet z ciziny žádné suroviny, nepotřebujeme nic kupovat a proto bylo věcí vlády, aby nenechala k vůli nějaké spekulaci vyvážet surový cukr, aby tuto spekulací nemuseli konsumenti zaplatiti. Tady se lichva nepotírala, naopak podporovala; bylo dovoleno přes ohromné zisky cukrovarů zvýšení této důležité životní potřeby. Ale i jiné případy, zejména veřejně přiznané zisky a veliké vyplácené dividendy kapitalistických podniků dokazují, že skutečnou lichvu ministerstvo nepotírá. Tedy lichva se nepotírá u kořene, nýbrž na vrcholu stromu, v hustých případech tam, kde jí vůbec není.

Zásluhy, které si toto ministerstvo, přisvojuje o zlevnění životních potřeb, nejsou jeho, to jsou zásluhy volné soutěže, proti které se spíše stavělo, to si vynutily poměry, které byly silnější, než rozkaz nebo nařízení nějakého ministerstva.

Pan ministr v rozpočtovém výboru prohlásil, že s tak důležitou institucí, jako je ministerstvo zásobování, nemohou se pochlubiti v žádném, ani vítězném státě. Jsem přesvědčen, že tolik státnického rozhledu, jako máme u nás, mají jistě v Anglii, ve Francii a jinde a proto také jistě vědí, že by tento úřad byl úplně zbytečný a proto se také ani na takový luxus nezařizují.

Otázka zlevnění spočívá v rozumné politice vlády. Má-li dojíti ku pronikavému zlevnění, musí v prvé řadě zlevniti vláda. Jestli ale vláda na základě udržování stávajícího byrokratismu nejde s daněmi, s dopravným, portem a jinými poplatky sama dolů, pak nemůže se očekávati snížení cen, neboť režie spotřebuje 50 % výrobní ceny.

Jak daně a tím režie stoupaly, ukázal nejvyšší kontrolní úřad při předložení závěrky účtů za rok 1918 a za rok 1919. V nich je uvedeno, že jen daně přímé a nepřímé stouply od roku 1914 do roku 1923 z 50,88 Kč na 428,67 Kč. Připočteme-li ale dávky samosprávných svazků, které samy jsou podle statistiky kontrolního úřadu vyšší o 2.727 %, vidíme, jak režie výrobců a obchodníků stoupla. Ale v tom nejsou započítána ještě jiná vydání, jako kolky, dovozné, porta, cla a jiné výdaje, které činí značnou položku. Proto také je stále ještě drahota, na kterou tolik žehráme.

A vážení, když jsem žehral proti vysokým daním, které na živnostnictvo se nakládají, musím se ještě zmíniti o tom, že kapitalisté naší dovedou se daním dobře vyhnouti pouhou hrozbou, že zavrou továrny a propustí dělnictvo. To ovšem u živnostníka nejde, ten musí platiti.

Zde jest viděti nerovnoměrné zatížení a jistou nespravedlnost. Proto nemůžeme schvalovati stávající systém a bráti zaň odpovědnost.

Nežádáme nic více než stejná práva a stejné povinností pro každého stejně, žádáme šetrné a úsporné hospodářství, aby život občanů byl ulehčen. Dokavad toho nebude, nemůžeme se stávajícím režimem souhlasiti. (Potlesk u stoupenců řečníkových.)

Místopředseda Kadlčák: Byly mi předloženy návrhy řádně podepsané, a to první návrh sen. Donáta a soudr. a druhý návrh sen. Jelinka a soudr. Žádám za jejích přečtení.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

>Návrh sen. Donáta, dr Fáčka, Zavorala, Dědice, dr Krouskéhoa soudr.:

Navrhujeme, aby se slavný senát podle §u 46 jedn. řádu usnesl, aby ministři,ohledně jichž oboru se rozpočet v senátě právě projednává, byli vyzvání, aby sedostavili ihned do schůze senátu.<

>Návrh sen. Jelinka, dr Spiegela a soudr.:

Slavný senát račiž se usnésti:

Na základě §u 40 ústavní listiny vyzývají se ministři, aby se dostavili doschůze senátu. <

Místopředseda Kadlčák (zvoní):

Ve smyslu jedn. řádu dám ihned hlasovati o těchto návrzích, a to napřed o návrhu sen. Donáta a soudr., pak o návrhu sen. Jelinka a soudr.

Račte zaujmouti svá místa. (Děje se.)

Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s návrhem sen. Donáta a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh je přijat.

Kdo souhlasí s návrhem sen. Jelinka a soudr., nechť zvedne ruka. (Děje se.)

To je většina. I. tento návrh jest přijat (Bravo!), čímž záležitost tato je vyřízena.

Po nahlédnutí do stenografického zápisu přesvědčil jsem se, že pan sen. dr Mayr-Harting ve své kritice různých zjevů současných užil neparlamentárních a nepřípustných výroků o ministru národní obrany, pro které pana řečníka volám dodatečně k pořádku. Budeme pokračovati v jednání.

Udělují slovo panu sen. Hartlovi.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Jest zajisté zcela přirozeno, že my Němci ke zkoumání státního rozpočtu přistupujeme s otázkou: jaké vyhlídky otevírá nám v národnostním směru jak na poli vnitřní, tak také zahraniční politiky tohoto státu, která, se přece do určité míry zrcadlí v řadě číslic rozpočtu. Víte, že vedle panujícího českého národa, jenž nečiní ani polovinu obyvatelstva, máte v tomto státě nic méně nežli 4 jiné národy, které panující systém pociťují jako těžce snesitelné panství cizinců. To platí právě tak o Slovácích, kteří přece právě v rozpočtové debatě v poslanecké sněmovně tak vášnivě zdůrazňovali svoje autonomistické snahy a při tom hluboký odpor proti české ústřední vládě, jako to platí o německém obyvatelstvu, jež - nehledě k jeho kulturnímu a hospodářskému významu - tvoří jednu čtvrtinu obyvatelstva. Měli bychom se domnívati, že vy sami byste musili považovati za nejdůležitější vnitropolitickou úlohu, smířiti t. zv. menšiny tohoto státu, jež tvoří alespoň polovinu jeho obyvatelstva, moudrým, umírněným zákonodárstvím a správou s jejich přivtělením do tohoto státu, jež nastalo bez jejich vůle. K tomu by především patřilo nezdolné zabezpečení jejich národní existence zákonitým stanovením všeho toho, co tvoří obsah poctivé národnostní autonomie.

Místo toho však neslyšíme z českého tábora, obzvláště z některých stran, jejichž projevům vláda bohužel příliš úzkostlivě naslouchá, skoro ničeho nežli sítová nenávisti, a, co ještě hlouběji ztrpčuje, pohrdání.

S tím ruku v ruce jdou projevy niterně i zevně stejně neoprávněné a snad právě proto tak vášnivě se projevující zvůle vítězů, že i z těch německých řad, které zajisté nejsou v podezření ze zásadní nesmířlivosti, padnou někdy slova, která, chcete-li souditi věcně a poctivě, připsati musíte své vlastní vině. Síla skutečností jest právě silnější, než jakákoli sebe jemněji vymýšlená diplomatická politická doktrína, a nejkrásnější vůle pracovati zůstává odsouzena k neplodnosti, pokud jí držitelé mocí ve státě odpírají příležitost k prácí. A massy našeho lidu nejsou ochotny vzdáti se své národnostní ctí, nemohou se smířiti s vládní politickou, která jim připravuje jen bezpráví a příkoří všeho druhu, jakož i trvalé poškozování jejich hospodářského a kulturního majetku. Také pro naše poměry v tomto státě platí slovo, ktaréž Schiller vkládá do úst markýzi Posovi: >Ó, škoda, že oběť válející se ve své krvi hodí se málo ktomu, aby duchu obětníka zapěla chvalozpěv!< Tím chtěl jsem odpověděti na vaši častou výzvu k nám, abychom se loyálně postavili na půdu tohoto státu. Namáhali jsme se marně, abychom v předloženém státním rozpočtu nalezli známku toho, že se počínáte odvraceti od myšlénky, panovati v tomto státě podle formule >panující aopanovaní<. Nic neukazuje na takovýto obrat, na počínající poznání, že zdravé, spolehlivé základy pro stát zjednati lze jen ze spokojenosti všech jeho národů. Naopak: také těmito státní rozpočet ukazuje, že nadále trvá nám nepřátelská, k další národnostní, hospodářské a kulturní porobě směřující tendence vládní politiky. Víte zcela dobře, že jsme měli jistou hospodářskou a kulturní převahu, a tato skutečnost to přece byla, která vás vedla k tomu, že jste líčili přivtělení sudetských německých území jakožto existenční nutnost tohoto státu, a že jste je prosadili u umělců pařížského mírového diktátu. Rozumíme tomu zplna, že jste se pak namáhali, nahraditi náskok, kterého jsme si dobyli v oboru kulturního a hospodářského života, obzvláště v průmyslovém rozvoji, nikoli snad, jak se tak často neprávem tvrdí, následkem státní přízně, nýbrž výhradně vlastní silou a prací. A nebyli bychom měli námitek, kdybyste se toho byli domáhali pouze povznesením svého kulturního a hospodářského života, aniž byste se dotýkali toho, čeho jsme v tomto oboru spravedlivě nabyli. Místo toho snažili jste se tohoto >vyrovnání< docíliti především rozbitím a znetvořením toho, co my máme, rozpočet ukazuje, že jste se tohoto způsobu přidrželi. Připomínám jen to, že jste ochromením našeho školství a přeměnou výše organisovaných škol ve školy níže organisované naše všeobecné vzdělání lidu a tím výdělečnou zdatnost našeho národního dorostu připravili o celá desetiletí a státní péči o náš hospodářský rozvoj nelze zajisté lépe charakterisovati nežli triumfujícím výkřikem v jednom z vedoucích českých časopisů: >Německý textilní průmysl je již na mizině a sklářský průmysl hobude brzy následovati!<

Měli bychom se tedy domnívati, že se přece konečně vzpamatujete a že dojdete k poznání, že takovéto herostratické počínání zasype také značnou část pramenů, ze kterých přece stát sám čerpati musí svojí vnitřní sílu. Bohužel, jak již řečeno, předložený státní rozpočet nejeví takovéhoto poznání.

Dovolte mi, abych, nyní alespoň poněkud osvětlil rozpočet a jevící se v něm poškozování našeho lidu. Chci nejdříve vzíti v úvahu školství. Na celkovém nákladu 207 milionů pro školství má náš národ podíl 27 milionů, to jest 13 %, kdežto jeho podíl na počtu obyvatelstva i podle sčítání lidu z roku 1921 činí 23,4 %. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku vydržuje se 753 českých a jen 12 německých menšinových škol, a kdežto od roku 1918 zřízeno bylo nově 90 českých a slovenských středních škol, bylo v této době zrušeno 25 německých středních škol, v posledním roce samotném 5, kdežto jiných 5 se znenáhla zrušuje. Již v těchto číslicích projevuje se jasně úmysl zmenšovati naše všeobecné vzdělání lidu.

Podobné odstrkování a poškozování našeho lidu jeví se u vysokých škol, zejména v investičním rozpočtu, ve kterém se nejzřetelněji jeví péče o moderní vypravení ústavů. Tu tedy zařaděno jest do státního rozpočtu pro české vysoké školy 57,9, pro německé jen 4,7 milionů, to jest 8 % celkového nákladu, kdežto německý podíl akademického posluchačstva činí přes 27 %. Při tom však dlužno ještě jako přitěžující okolnost vytknouti, že německé vysoké školy, na příklad německá technika v Praze, právě pokud jde o stavební a vědecká zařízení, již za Rakouska byly obzvláště zanedbávány. Na posléze jmenované technické vysoké škole, která částečně jest umístěna v činžácích, daleko od sebe vzdálených, se stává, že studující v.jednom dni musí běžeti do pěti různých domů, aby poslouchali přednášky. Pro čtyři nově sytstemisované stolice není dodnes vůbec ještě žádných místností! (Hluk.) Prosím pana předsedu, aby přece zjednal trochu klidu, vždyť nelze mluviti. V chemické technologii pro anorganické a organické látky postačují pracovní místa pouze pro čtvrtinu resp. pro polovici studujících.