Ale netoliko vnitřní, nýbrž také zahraniční zadlužení ve všech státech vzrostlo. Co znamená zahraniční zadlužení pro národní hospodářství? Znamená, že velká část práce, kterou obyvatelstvo tohoto státu koná, děje se na obohacení majetných tříd jiných států. Znamená, že třídní protiva mezi nemajetnými a majetnými se stává protivou celých států, že jsou státy, které se dostávají do služeb jiných kapitalistických států, a že tento nesmírný hospodářský rozpor skrývá v sobě nebezpečí hospodářského zániku Evropy, že toto nebezpečí se stává mezinárodním, a že by bylo povinností skutečně široce založené a velkorysé zahraniční politiky učiniti vše, aby znemožněno bylo další trvání tohoto nepřirozeného stavu, způsobeného francouzskou politikou.

Ještě několik skutečností: deset milionů lidí na světě jest nyní bez práce. To znamená roční úbytek 26 miliard pracovních hodin. Co to znamená pro kulturní prácí, co to znamená pro blahobyt veškerého lidstva, můžete si zajisté představiti. Ještě jedno chtěl bych uvésti: nezaměstnanost a její náklady. Jest velice falešným vypočteni domnívati se, že stát může býti bohatým, když část obyvatelstva jest bez práce. Slavný německý národohospodář dr Hilfferding vypočetl z úředních dat, že náklad na podporu v nezaměstnanosti v průmyslových státech evropských činil ve třech letech 8 miliard zlatých marek. To znamená více, nežli by byly činily annuity z reparačních závazků Německa, takže by úplné odpadnutí dluhů a s tím související odstranění nezaměstnanosti pro dotyčné státy by bylo bývalo ve skutečnosti lepším obchodem nežli udržení dluhů. Existuje jen jedno skutečné radikální a rozumné řešení. Není pochybnosti o tom, že likvidace vzájemných dluhů, která se stala aktuálním hospodářským problémem světovým, tvořiti bude předpoklad pro úlevu platebních závazků Německa, že by však teprve ochotou, dáti na tomto poli za pravdu rozumu, mnohem snáze bylo by lze k tomu pohnouti státy, které se dodnes ještě jakožto věřitelské státy brání proti slevení dluhů. Jest již dosti hlasů také mezi americkými kapitalisty, kteří za těchto předpokladů uznávají slevení dluhů také pro sebe za lepší obchod.

A nyní ke stanovisku vůči Německu samotnému! Problémem světového hospodářství, světové politiky jest problém stanoviska vůči Německu. My, jakožto němečtí sociální demokraté, chtěli bychom také zde, jako při každé příležitosti, projeviti, že musíme rozeznávati dvojí Německo, že Německo má dvojí tvářnost: jednak Německo velikých hospodářských, uměleckých a technických výkonů, které celému světu tak mnoho přinesly, Německo se vzornou organisaci svého průmyslu, Německo s mnoho obdivovaným a vzorným hnutím dělnickým, kteréž ve svých politických organisacích a ve svých sdruženích, ve svých družstvech a ve svých vzdělávacích formách vykonalo nesmírnou kulturní práci. Oproti tomuto Německu stojí Německo nezaměstnaných důstojníků se svými Ludendorffy, se svými Hittlery, se svými dobrodruhy, Německo s trůnu zbavenou monarchistickou byrokracií, Německo s rychle zproletarisovaným a proto reakcionářským středním stavem. Toto obojí Německo bojuje navzájem a výsledek tohoto zápasu závisí od toho, zdali konečně v ostatní Evropě nabude vrchu rozum a poznání, že Německo pokroku, Německo kultury musí zvítěziti nad Německem reakce. Naše zahraniční politika měla by se zde postaviti do služeb státu, a jestliže pan zpravodaj prof. Horáček se zmiňuje chvalitebně o veliké prestiži, které dnes Československo mezinárodně požívá, pak myslím, že by bylo lze tuto prestiž po stránce morální velice zvýšiti, kdyby se konečně upustilo od politiky pomstychtivosti, malichernosti, od politiky šovinisticky nelogické a kdyby se došlo k poznání - a tím by se zájmům státním nejlépe posloužilo - že podpora konsolidační politiky Československem jest jediným prostředkem a jedinou cestou, způsobiti zlepšení těchto poměrů.

V této souvislosti budiž poukázáno k tomu, že to, co dnes můžeme pro Německo učiniti, jest záchrana Německa před hladem. Vzhledem k této skutečnosti jest velice malicherným, že úřady malicherně a nenávistně omezují organisaci pomoci pro Německo v její činnosti, že se při sbírkách činí omezení, že se těchto sbírek smí použíti jen pro československé státní občany, kteří v Německu žijí, a že při rozdělování těchto sbírek se dovoláváme součinnosti zahraničních úřadů československých. Kladou se tedy překážky také při díle lidskosti, a malicherným a nenávistným způsobem omezuje se činnost, která prýští ze srdcí lidských, takovým jednáním, kteréž my se žádného stanoviska nemůžeme schvalovati. (Sen. dr Heller [německy]: Nemáme se zkrátka ptáti!) Toho se zajisté přidržíme při pomoci Německu, kterouž jsme zahájili pro dělnictvo v Německu.

Dovolte mi, abych v této souvislosti řekl něco o nynější národnostní politice státu. Slavný senáte! Národnostní politika státu - víte, že my jakožto sociální demokraté jsme úplně prosti všech šovinistických citů - národnostní politika státu, jak musíme objektivně konstatovati, stojí stále ještě ve znamení pomsty, nikoli ve znamení spravedlnosti. A slovo >spravedlivý<, které stále máte v ústech, zní stále tak, jako by se říkalo >pomstěný<, jako byste se na věky chtěli mstíti podle logiky a podle morálky šovinistů na těch, kteří věru ničeho za to nemohou, že dějinný vývoj postavil jejich osud na půdu tohoto státu. Logika šovinismu praví: splatíme vám, co jste nám učinili! Tato logika jest falešným výpočtem také se stanoviska zájmu státního. Jest nesprávnou a musí stát a obyvatelstvo státu udržovati ve stálém neklidu.

Přicházíte vždy, kdykoli se činí tyto výtky, s národnostní statistikou úřednickou a školskou. Nepotřebuji vám, kteří věru nejste naivními, teprve říkati, že statistikou lze konečně dokázati vše, čeho potřebujeme. Jsou, jak známo, vědomé lži a nevědomé lži, a mimo to ještě statistické lži. (Sen. dr Brabec: Konvencionelní!) Zajisté, také pravdivost statistiky jest jednou z konvencionelních lží naší doby a konvencionelní lží politiky našeho státu. Se všemi statistickými uměleckými kousky nemůžete ospravedlniti a nemůžete učiniti právem těžké bezpráví, které způsobeno bylo potlačováním škol, odnímáním školních budov, jakož i tím, že přes tisíc učitelů bylo zbaveno služby. Ve jménu národnostních oprav začata byla tato politika a ve jménu spořivosti se v ní pokračuje. Spořivost dotýká se dnes také již českých škol, ale mám za to, že spořivost u škol, u kulturních věcí, u výchovy mládeže, jest ve skutečnosti mrháním nejcennějšího majetku, kterýž máme. To znamená: K vůli okamžité úspoře zničiti budoucí kapitál lidstva. Ale otázka národnostní spravedlnosti není vůbec žádnou otázkou statistiky, nýbrž jest to otázkou autonomní správy nejdůležitějších, životních zájmů národnostních. Není žádného jiného stanoviska spravedlnosti nežli stanovisko národnostní samosprávy, a všechny důvody, které proti tomu přinášíte a které jsou důvody centralismu národního státu, nemohou to popříti. Přejete-li si - a myslím, že mezi vámi Jest mnoho těch, kteří si skutečné přejí, aby obyvatelstvo všech národů zakořenilo v tomto státě přejete-li si tedy toto zakořenění, pak jest to možné jen tehdy, jestliže každému národu, pokud jde o jeho právo na kulturní život, umožníte organisační formu, která tomuto právu propůjčuje uskutečnění a obsah.

My, němečtí sociální demokraté, stojíme jako dříve tak také dnes na stanovisku požadavku národnostní samosprávy. Dovolte, abych opětoval slovo, které tak často citujete, slovo, že se obyvatelstvo menšinových národů musí dříve postaviti na půdu tohoto státu. Myslím, že se vám dnes nemůže vůbec dostati silnějšího ubezpečení, pokud jde o to, >státi na půdě tohoto státu<, nežli jak to vyslovil teprve před několika dny mluvčí svazu německých občanských stran. Nedomníváte se přece vážně, že stoupenci lidové strany, křesťanského názoru světového, nestojí na půdě státu? Myslím, že tom jest naopak: jsou strany v koalici, které se obávají, že by každému mohlo býti jasno, že se obyvatelstvo menšinových národů staví na půdu státu. Není pro nás pochybnosti o tom, že tento požadavek jest jen ideologickým zastřením skutečnosti, že česká buržosie, že zástupcové české kapitalistické politiky chtějí jednoduše vytvořiti šibolet, aby dali působiti svému panství jakož i všem jiným chorobným zjevům v krátké době trvání státu. Důkazem toho jest, jak rychlým a nepřirozené ukvapeným jest tempo, se kterým česká buržoasie hledí nastoupili a provésti kapitalistické panství v tomto státě. Myslím, že byste byli velice nešťastni, kdybyste se již nemohli více držeti argumentu, že nestojíme ha půdě státu. Co se týče nás, sociálních demokratů, více, jak se k tomu stavíme, my nejsme žádní irredentisté, i mohu vám říci, že pro nás má vedlejší význam otázka, kde máme bojovati pro přítomné zájmy proletariátu a kde máme bojovati pro uskutečnění svých socialistických ideálů. Dovedeme vésti tento boj a dáti jemu obsah na každé půdě. Nestáti na půdě státu znamená ve skutečnosti nepěstovati politiku přítomné vlády, a že to jest důkazem toho, že nestojíme na půdě státu, to, myslím, jest přece jen příliš smělé tvrzení, které jest politickou neupřímností, abych neužil méně krásného slova >nepravdou<.

Ale máme netoliko v tomto zásadním ohledu, máme také v jednotlivostech celou řadu stížností. Řeknete, že jsme nacionálními, poněvadž tyto stížnosti se jeví ve formě národnostních požadavků, anebo se zakládají na národnostním útisku. Ve skutečnosti stojí za národnostním útiskem menšinových národů, na jaký si musí stěžovati němečtí dělníci, němečtí zaměstnanci, většinou útisk sociální; zhoršení školství jest zhoršením podmínek pro životní boj německých dělníků. Ztěžovati dosazování německých úředníků s poukazem na to,že neovládají dostatečně státního jazyka,že neobstáli při jazykových zkouškách,neznamená ve skutečnosti takej nic jiného, nežli zadržovati konkurenty. Neboť jest přece jasno, že jest celá řada zaměstnání v tomto státě, kde důkladná znalost německého jazyka není možná, kde dosaženi velice dalekosáhlé znalosti českého jazyka jest také zbytečno, kde jí služba vůbec nevyžaduje. Žádáte od pracujících lidí, kteří s obecenstvem nepřijdou vůbec do styku, na příklad od dělníků při vrchních stavbách na dráze, od topičů, od dílenských dělníků jazykové znalosti, kterýchž tito při nejlepší vůli vůbec nemohou dosáhnouti. Příznačnou jest přece skutečnost, že při jazykových zkouškách propadá tolik německých úředníků, ačkoliv i největší nepřítel nemůže říci, že by se Němcům nedostávalo schopností naučiti se cizím jazykům. Myslím, že existuje sotva některý národ, který do své kultury převzal tolik z cizích jazyků, jako německý: nemůžete zajisté také říci, že tito ubozí zaměstnanci, kteří se o své místo bojí a kteří si je chtějí zachovati, nechtějí se zúmyslně naučiti řeči. Máte zde před sebou namnoze starší lidi, kterým tato příprava sama sebou působí potíže, a kterým se zkoušky zařídí tak - jak tomu bylo před nedávném u poštovních zaměstnanců v Ústí - že se z jazykové zkoušky udělá odborná zkouška, a že se na nemožnost, vyznati se v odborných výrazech pohlíží jako na důkaz neznalosti jazyka. Tímto způsobem můžete skutečně zabrániti tomu, aby němečtí zaměstnanci vůbec nezůstali ve státní službě, anebo aby se nedomohli svého práva, neboť také již zřízenci bývají s poukazem na tyto výsledky jazykových zkoušek ve svém postupu nesmírně poškozováni. Tak jako jest nemožností vidím zde jednoho kolegu, který kdysi se mnou vyučoval na témže místě - aby existovala škola, ve které procento propadlých dosahuje skoro 100 - takovouto školu i mládež by považovala za nemožnost - tak chcete tuto krutou, vědomou, nespravedlivou zásadu učiniti základem, ačkoli dnes ještě ani nemáme prováděcího nařízení k jazykovému zákonu, nýbrž podřízeným úřadům se dává možnost, vykládati úmysly ve svém smyslu, aniž by se teprve vyčkávalo, až přijde prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, kde tedy takto mohou volně uplatňovati svůj šovinismus. K našim stížnostem, které se zdají nacionalistickými, které však jsou čistě sociální, patří také protest proti zatlačování německých, dělníků z jejich práce. Před nedávném dožili jsme se v poslanecké sněmovně známky morálního politického poklesu: vedoucí politik české strany, funkcionář parlamentu obral sobě za úkol, provésti očisťovací akci, to jest německé zřízence pomocí českých zřízenců vytlačiti z jejich místa, při čemž používá nízkého motivu konkurence; a tato neslýchaně nemorální skutečnost nenašla skoro žádné ozvěny v českém tisku u českého lidu, u českých stran. (Sen. dr Heller [německy]: Něco takového se dělá, ale nemluví se o tom!) To máte pravdu. Připouštím ovšem, že nynější kritický stav ztěžuje boj o pracovní místo, že u lidí, kteří musí bojovati o místo, jako v každém zbědovaném stavu, odpadají mnohé pochybnosti; ale tu by bylo úlohou zodpovědných osobnosti, aby neničili, nýbrž naopak upevňovali základ spolužití pracujících lidi, totiž morálku.

Sociální nespravedlnosti dopouštíte se také v oboru státních dodávek. Existuje ustanovení, ve zmocňovacím zákoně, myslím č. 337, podle kterého lze práce do 80.000 Kč zadati bez vypsání. Ale zde jest možnost, které vy používáte, rozděliti totiž zakázky většího rozsahu v zakázky pod 80.000 Kč. Tím sami maříte smysl tohoto ochranného zákona, jenž sám o sobě naprosto málo poskytuje, pro pracující lid v německém území.

A pak ještě několik slov o kulturní politice státu. Kulturní politika zase utichla, zákona o sesvětšění školy, o odluce školy od církve, programového to bodu tolika českých stran, jste se dnes téměř vzdali. Co z toho vzešlo, viděli jsme při tvorbě malého školského zákona. Ale také školská reforma, která má za úkol přizpůsobiti naše školství praktickým potřebám života, zastavila se zase, jak se zdá, po prvním, velice skromném pokusu. Jak známo, učinil nynější ministr vyučování Bechyně pokus o školskou reformu a dal vykonati k tomu přípravné práce. Zásada záležela v tom, že zde byl úmysl spojili obecnou a nižší střední školu v organickou jednotku, ale - budeme snad v jiné souvislosti míli příležitost o tom promluviti udělalo se to po stránce organisační tak nedokonale, že útoky proti této školské reformě tak sesílily, že si ministerstvo vyučování více netroufá na této cestě pokračovati. A tak věc zase utichla. Nemyslete si jen, že bychom snad nebyli pro to, kdybyste nám dali dokonalejší organisační formu školy, kdybyste zmenšili přespřílišný počet dnešních středních škol. Naše dnešní střední školy nestaly se, bohužel, ničím jiným, nežli továrnami na úředníky. Zaopatřiti ne smírné množství lidí, kteří vycházejí ze školy, která k lomu ještě pro příští úřad špatně připravuje, bude zajisté nesmírně obtížným problémem. Kdyby se střední školy, i při zmenšení jejich počtu, přeorganisovaly tak, aby se jim dostalo podstatného přizpůsobení k těmto úlohám a také v tom smyslu, že by zjednávaly mírů vzdělání netoliko pro příštího úředníka, nýbrž i pro příštího dělníka a živnostníka atd., pak byli bychom samozřejmě také srozuměni s takovouto reformou, která by snad zmenšila výdaje pro střední školy. Zde nejsme proti spořeni. Spořiti v oboru obecného školství, to jest veliký národohospodářský a kulturní zločin, jehož se dopouštíte a jest charakteristické, že výdaje na střední školy v našem rozpočtu jsou myslím o 40 anebo 50 milionů vyšší nežli roku loňského, že však spoříte v oboru obecného školství.

Nyní ještě něco k této otázce školství. Před nějakou dobou vyslovil jistý poslanec německé národní strany v poslanecké sněmovně potřebu, aby na středních školách zaveden byl numerus clausus. Nevyjádřím se k tomu, chci jen říci: máme v kultuře a ve školské politice našeho státu sociální numerus clausus (Výkřiky německy: Velmi dobře!), jenž záleží v tom, že nadané děti nemajetných, pracujících, se nedostanou ke studiu, že přes všechny zdánlivé úlevy jest nemožno vydržovati takovéto dítě po dobu studií, obzvláště není-li střední škola v témže místě. To znamená škodu pro stát, poněvadž se. takovýmto způsobem zasypává tak důležitý prameň výběru zdatných a schopných lidí, kdežto na druhé straně máme, pokud jde o vzdělání, výsady, poněvadž majetné třídy mohou také syna bez nadání nechati uměle školou projíti, na škodu úloh, které by později zdatnější mohl splniti. Chci-li krátce shrnouti naše požadavky po stránce kulturně-politické, pokud jde o organisaci školství, tu bych řekl: tento požadavek vrcholí v tom, aby se vytvořil výběr podle zdatnosti a aby sociální poměry dnešní, které tomuto výběru brání a které jej mění v pravý opak, aby tyto zásady školské politiky byly odstraněny a paralysovány.

Ať pohlédneme na kterýkoli obor politiky tohoto státu, nemáme z důvodů zahraniční politiky, kulturní politiky tohoto státu, z důvodů daňové politiky a veškerých výdajů státních žádného důvodu, abychom nynější vládě vyslovili svoji důvěru. Jsou to vesměs věcné důvody, nikoli jedině formální povinnost oposice, které nás vedou k tomu, prohlásiti, že této vládě a této politice odpíráme svůj souhlas, a že budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk na levici.)

Předseda: Uděluji slovo panu sen. dr Procházkovi.

Sen. dr Procházka: Vážený senáte! Ve státní rozpočtu odráží se veškeré státní hospodářství jako v zrcadle. Je-li státní hospodářství spořádané, je-li politika státní dobrá, jsou-li poměry státní konsolidované, uzříme též jasný obraz státního rozpočtu. Jest zajisté státní rozpočet dílo umělecké a sestavovatelé státního rozpočtu, úředníci jednotlivých resortů, finanční ministr a ministerská rada, kteří vytvoří dobrý státní rozpočet, získávají sobě velkých zásluh o stát.

Dobrý rozpočet státní nepůsobí jen na vnitřní život státní, nýbrž i na význam státu oproti státům jiným. Prestiž státu, vliv, moc a blaho jeho obyvatelstva jsou podmíněny dobrým rozpočtem. A je-li rozpočet vyřízen včas, je to důkazem spořádaných poměrů ve státě a určité stability poměrů politických.

Pan. prof. Polach zmínil se ve své řeči, že rozpočet byl podán pozdě a že se to děje systematicky. Rozpočet byl podán již koncem října a je to přirozeno, že to trvá určitou dobu, než se rozpočet vyřídí. Ovšem v dnešní době nemá rozpočtová debata toho významu jako dříve, kdy se pronášela všechna možná přání a stesky stran, nýbrž dnes se jedná o to, aby do hospodářství státního byl uveden pořádek tím, že se rozpočet včas předloží a projedná. Páni s německé strany mají dosti příležitosti, aby mluvili při kterékoliv věci, a také této příležitosti využívají, takže tím způsobem oposici nemusí nikterak na tom záležeti, aby při státním rozpočtu ještě debatu svými návrhy prodlužovala.

Já ponechávám tu úplně volné slovo oposici, ale mám za to, že státní rozpočet není k tomu, aby se snad bojovalo proti zájmům státním a proti politice státní v tom smyslu, jak se to stalo panu sen. Polachovi.

Pan sen. Polach obrátil se proti koalovaným stranám většinovým. Mám za to, že je to právě velkou zásluhou koalovaných stran většinových, že uvedly ve státní hospodářství pořádek, že státní poměry jsou konsolidované, a že to přijde pánům z oposice a obyvatelstvu minorit národních vhod, že žijí v našem státě jako ve státě spořádaném, a že mají také veškery ty výhody, které tato spořádanost státu s sebou přináší.

Senát není žádná parodie ústavy, jak to naznačil pan kol. Polach. Senát má svůj význam a také tento svůj význam odůvodnil, a vidíme, že této druhé sněmovny je absolutně nutno, že veškerý náš národní život a naše ústava podmíněny jsou touto druhou komorou Národního shromáždění.

Jestliže pan kol. Polach mluvil proti koalici českých stran a pravil, že není v ní žádné morální síly, to jest podle mého názoru pouhá závist. Němci byli zvyklí dříve >hráti prim<, dnes to ovšem nejde, poněvadž jsou odkázáni na oposici, a proto užívají takových závistivých slov o koalici, o většinové straně. Koalice ukázala skutečnou morální sílu a schopnost, vésti státní záležitosti. Důkazem toho právě je, že za koalice, již za třetí vlády, byly předloženy rozpočty a že nyní vláda Švehlova předkládá již druhý rozpočet. To, pánové, jest zajisté velkým důkazem té oprávněnosti koncentrovaných většinových stran českých.

Není divu, že pan profesor Polach, jako Němec, zastává se politiky Německa, i pánové nemají cítění, že oni jsou státními občany našeho státu, oni pořád se pokládají za státní občany Německa, Rakouska nebo Maďarska. Když oni hájí zájmy Německa, je to jejich věcí, my však jsme povinni hájiti politiku a zájmy našeho státu, kterýžto stát jest československý, a naších spojenců, mezi nimiž je Francie. Když Francie zastává se svých zájmů a žádá, aby škody, které jí německým vpádem za války byly způsobeny, byly nahrazeny, tak je to stanovisko Francie úplně spravedlivé a my s tímto spravedlivým stanoviskem Francie jenom musíme souhlasiti. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

Vnitřní politika je naznačována panem sen. Polachem jako šovinistická: že prý chceme, aby se dostala záplata tomu, co nám bylo dříve učiněno. Co pak Němci mají nějaké důvodné stížnosti? Ve školství mají ještě více škol, než jim podle počtu patří. V úřadech se jim vychází všemožně vstříc a všude se může Němec svou řečí uplatniti. A zde v senátě, velectění pánové, sami to vidíte, že se Němcům neděje žádná křivda. Němci chtějí národnostní samosprávu. My víme, co za tím slovem jest. To by značilo rozdělení naší republiky a následkem toho její rozpadnutí. My tedy na něco takového nikdy nepřistoupíme.

Pan sen. Polach zmínil se také o kulturní politice, zejména o odluce církve a školy a pravil, že ta byla odbyta malým školským zákonem. Já myslím, že je to naší věcí, věcí českých stran, jak my si upravíme svou kulturní politiku podle potřeb svého státu. Němci byli za Rakouska vždy proti veškerým kulturním požadavkům našim, zejména proti kulturním požadavkům školským, a tedy nemají práva do toho se míchati, jak my si své věci uspořádáme.

Jak jsem jíž uvedl, jsou naše poměry konsolidovány a stabilisovány. Tato stabilisace poměrů v naší republice oproti rozháranosti poměrů v mnoha státech evropských jest zajisté důsledkem loyální spolupráce českých státotvorných stran, tvořících nynější většinu v Národním shromáždění, kterážto koncentrace, jak jsem již uvedl, trvá již po 3 vlády. Zajisté je to jen výhoda naše, že tato koncentrace je vedena sborem mužů, >Pětkou<, kteří záležitosti státní obstarávají způsobem nejlepším.

Uspořádanost a konsolidace poměrů v naší republice zračí se také v rozpočtu pro rok 1924. Rozpočet tento je přesnější a spolehlivější, než byly rozpočty předcházející, takže lze na základě jeho již dobře přehlédnouti státní hospodářství v naší republice.

Strana lidová, k níž mám čest náležeti, hlásá vždy co největší šetrnost při státních výdajích. Vítá proto s povděkem, že rozpočet pro rok 1924 oproti rozpočtu pro rok 1922, který s připočtením nouzových výpomocí tvořil kulminační bod vydání v naší republice, jakož i oproti rozpočtu pro rok 1923 s připočtením nouzových výpomocí znamená snížení výdajů v prvém případě o více než 5 miliard a v druhém případě o více než 4 ¹ miliardy Kč. Toto značné snížení výdajů docíleno částečnými novými metodami při sestavování rozpočtu, zjednodušením při výkazu položek příjmových a výdajových a vypuštěním průběžných položek.

Také všeobecný pokles cen má svůj vliv na snížení výdajů věcných. Avšak i šetrností ve vydáních, snížením státních subvencí, podpor, odměn a různých příspěvků, pak úspornými opatřeními a odsunutím na příští dobu mnohých nákladů na zařízení, jež nebyly nyní absolutně nutný, docíleno zmenšení výdajů.

Ovšem snížení státních výdajů stalo se též nutností následkem poklesu státních příjmů, zejména na daních, dávkách a výnosu ze státních podniků.

Pozoruhodným jest při projednávaném rozpočtu poměr mezi vydáním věcným a osobním. V rozpočtu pro rok 1923 činila okrouhle věcná vydání 11.731,000.000 Kč, vydání osobní včetně nouzových výpomocí okrouhle 9.140,000.000 Kč. Tu již byla vydání věcná větší okrouhle o 2.591,000.000 Kč. V rozpočtu projednávaném činí okrouhle vydání věcná 8.872,000.000 Kč, vydání osobní včetně výpomocí nouzových 8.122,000000 Kč.

Tudíž jsou vydání věcná větší okrouhle jen o 750 mil. Kč než vydání osobní.

Vydání osobní včetně nouzových výpomoci jsou okrouhle pro rok 1923 9.140 milionů Kč a pro rok 1924 8.122 milionů Kč a jsou tudíž pro rozpočet projednávaný menší o 1.018 mil. Kč.

Toto absolutní zmenšení osobních vydání je hlavně důsledkem zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n. o služebních odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních i vojenských státních zaměstnanců.

Podle zákona toho provedena sice určitá stabilisace požitků státních zaměstnanců tím, že na účet dosavadního drahotního přídavku a pak dosavadních mimořádných nouzových výpomocí - z nichž všech utvořen sloučením nový jednotný drahotní přídavek - zvýšeno základní služné o 75 %.

Avšak jinak nastaly různé restrikce dosavadních požitků státních zaměstnanců, zejména snížen o 20 %, počínajíc 1. dubnem 1923, jednotný drahotní přídavek, od jehož dalšího odbourávání roku letošního však upuštěno proto, poněvadž drahotní poměry se nezlepšily, naopak se zhoršily.

Celá úprava požitků státních zaměstnanců měla vynésti státu okrouhle 700 mil. Kč. Ale snížení osobních výdajů pro rok 1924 činí proti roku 1923, jak jsem uvedl, více než jednu miliardu Kč. Jak tedy vysvětliti toto ohromné snížení osobních výdajů, jež se stalo zajisté jen na účet požitků státních zaměstnanců?

Vždyť my máme v rozpočtu projednávaném i mnohé položky, podle nichž v dotčených oborech osobní výdaje oproti roku 1923 dokonce stouply. Je to na příklad zřízení státního soudu, rozmnožení personálu u Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, zřízení nových státních policejních úřadů a rozmnožení stavu stráže bezpečnosti, postupné doplňování nově založených škol a provádění postátňovací akce u odborných škol. Ale největší zvýšení osobních výdajů spojeno jest s péči o válečné poškozence důsledkem novely k zákonu o požitcích válečných invalidů a jich pozůstalých, pak vyšší spotřebou na pensijní a zaopatřovací požitky u státních zaměstnanců, důsledkem zákonné úpravy požitků a pensí státních zaměstnanců všeho druhu a usnadnění odchodů jich na odpočinek. K tomu přistupují ještě větší vydání osobní následkem časového postupu státních zaměstnanců do vyšších platových stupňů a tříd, jmenování úředníků o vyšších hodnostních tříd, jmenování kancelářských pomocníků kancelářskými cianty a zřízenců podúředníky. Ovšem nastalo též snížení osobních výdajů redukci personálu, úspornými opatřeními, restrikci potřeb na odměny a výpomoci a úpravou mezd důsledkem nových smluv kolektivních.

Avšak vezmeme-li v úvahu všechny tyto důvody snížení a zvýšení osobních výdajů, přicházíme k názoru, že hlavní příčinou snížení osobních výdajů o více než jednu miliardu jest úprava požitků státních zaměstnanců podle zákona shora uvedeného.

Platí tudíž státní zaměstnanectvo útraty tohoto snížení a dává státu velikou obět na svých příjmech, za nynější drahoty vůbec nedostačujících.

K tomu ještě přistoupilo to, že státní zaměstnanci musí platiti státu též osobní daň z příjmů a pensijní příspěvky, které za války a po válce neplatili, a jež znamenají veliké snížení příjmů.

Přináší-li státní zaměstnanectvo tuto oběť ve prospěch státu, očekává, že i jiné kruhy, třídy a stavy budou souhlasiti se snížením svých důchodů a příjmů.

To nejde, aby ve státě jedna třída žila na úkor druhých a tyto zakrňovaly, kdežto jiné bohatly.

Ve státě a v jeho hospodářství nesmí platiti zásada >kdo s koho<, nesmí jedni vytahovati druhým z kapes peníze a plniti jimi své peněžní žoky, ale je nutno podle zásad křesťanského solidarismu, aby nastalo vyrovnání protiv jednotlivých tříd a stavů, aby každý mohl žíti a zůstalo mu jeho místo na sluncí.

Zmenšení osobních výdajů lze také částečně vysvětliti zmenšením počtu státních zaměstnanců. Nelze ovšem snižovati ty nedostatečné požitky státních zaměstnanců avšak zajisté lze souhlasili se snížením počtu státních zaměstnanců tam, kde jest to odůvodněno.

Toto snížení lze především provésti redukcí zaměstnanectva tam, kde ho není potřebí. Jsou zajisté obory a místa, kde následkem odpadnutí různých úkolů jest přebytek státních zaměstnanců, kteří následkem toho nejsou dostatečně zaměstnány. Tuto redukci lze provésti, přeložením na jiná místa, aneb do příbuzných oborů. Nastane také redukce pensionováním a jiným odchodem ze státní služby. Avšak nelze propouštěti zejména definitivní státní zaměstnance a nutno vůbec se varovati, aby propouštěním státních zaměstnanců byl rozmnožován stav nezaměstnaných. (Sen. Matuščák: Z armády by sa malo niekolko tisiac dôstojníkov přepustiti! To stojí zbytočné miliony!)

Snížení potřeby zaměstnanectva státního lze také provésti odnětím úkolů ukládaných státním zaměstnancům, pak zjednodušením formálního vyřizování agendy, reformou správy a úpravou instancí atd. Musíme především opustiti od názoru, že stát jest všemohoucí a že lze státní správě míchati se do veškerého života státních občanů. Nutno ponechati státním občanům co nejširší samosprávu jejich záležitostí a upraviti zasahování státní správy do záletostí občanů jen tam, kde toho vyžaduje veřejné blaho a státní zájmy. Bývalý stát rakouský je státem policejním, který vedl občany zrovna za ruku. (Sen. Matuščák: Viac policajtov nemal ako dnes!)... a dovoloval milostivě, aby státní občan mohl žíti určitým způsobem. Tento policejní režim nutno opustiti a ponechati občanu státnímu v republice, aby žil svobodně, demokratický a samostatně.