Téměř zcela dobrý, úplnější než moravský, je bývalý zákon uherský na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Zákon ten upravuje chov plemeníků skotu, vepřů, ovcí i koní. Toliko kozy vynechává. Ukládá povinnost, opatřovati a vydržovati plemeníky obcím bez výhrady, stanoví počet plemenic na jednoho plemeníka, rozděluje zemí na chovné obvody. Nařízením k tomuto zákonu upravuje se též působnost státních hospodářských inspektorů při zvelebovacích akcích dobytkářských, při úpravě pastvin a při poskytování poplatkových výhod.
Vzhledem k této nejednotnosti zákonodárství jevila se nutnost zákony tyto sjednotiti. Při poradách, konaných zástupci všech zemí při ministerstvu zemědělství, bylo usneseno navrhnouti jednotný zákon pro celou republiku >O zvelebení chovu hospodářských zvířat< pro všecky záležitosti, týkající se chovu skotu, vepřového dobytka, ovcí a koz. Zákonem tímto měla býti stanovena povinná organisace chovatelů v obci, okresu, župě, v zemi a říší. Po delších poradách usneseno omeziti se na zákonnou úpravu plemenitby hospodářského zvířectva, a to koní, dobytka hovězího a vepřového, ovcí a koz.
Na základě těchto porad byl vypracován návrh zákona vládou předložený, který omezuje se toliko na vytčení zásadních pravidel, podle nichž má se při plemenitbě hospodářských zvířat postupovati. Všechny podrobné předpisy mají býti vydány prováděcím nařízením.
Zásady, které zákon stanoví pro chov dobytka jsou tyto:
a) Chovatelé koní, hovězího dobytka, vepřů, ovcí a koz smějí plemenice těchto zvířat připouštěti toliko k plemeníkům vybraným - licentovaným.
b) Výběr plemeníků obstará komise pro chov hospodářských zvířat.
c) Povinnost opatřovati a chovati v dostatečném počtu plemeníky - s výjimkou hřebců - přísluší obci, o hřebce dosud stará se stát. Plemeníky, chová bud' obec sama, nebo je dá k živení jednotlivcům na smlouvu.
d) Náklad na opatřování a chování plemeníků rozvrhne se na všechny chovatele podle, počtu plemeníc příslušné kategorie zvířat, a konečně
g) zřídí se chovné obvody pro určitá plemena.
To jsou hlavní zásady zákona, podrobnosti mají býti ponechány prováděcímu nařízení.
Ke stylisaci zákona v této zhuštěné formě, kde stanoveny jsou pouze hlavní zásady, podle nichž má veřejná moc zasahovati do záležitostí plemenářských, vedla úvaha, že v přítomnosti musíme počítati s celou řadou určitých provisorií - státní administrativa, nemáme dosud provedeno župní zřízení, nemáme dosud rozhodnuto o pravomocí zřízení zemědělských rad, event. o přetvoření na zemědělské komory se zájmovými zemědělskými společenstvy- o něž však nutno při provádění zákona se opírati, a že definitivní úpravou těchto provisorií mohly by nastati v blízké době takové změny, které by mohly vésti k tomu, že by zákon v krátké době musil býti měněn. Aby se tomu předešlo, je stylisován zákon tak, aby nebyl dotčen možnými změnami těchto okolností, právě naznačených, a podrobností ponechány prováděcímu nařízení, které lze měniti podle zkušeností, které se získají při provádění zákona.
Národohospodářský výbor senátu, jemuž tento návrh byl přikázán, projednal předložený vládní návrh zákona a usnesl se na některých změnách tohoto původního vládního návrhu, obzvláště v §u 8, kde se stanoví nyní jako úřad k podání stížností proti rozvrhu nákladu na vydržování plemeníků (do doby, než bude proveden zákon o zřízení župních a okresních úřadů) v Čechách okresní výbor nebo okresní správní komise, event. zemský správní výbor - pokud jde o města s vlastním statutem, to se jedná o Velkou Prahu - na Moravě Zemský výbor, ve Slezsku Zemská správní komise, kdežto v návrhu vládním navrhoval se politický úřad I., případně II. stolice.
Tedy pouze tato malá změna byla provedena v původním vládním návrhu, jinak byl národohospodářským výborem vládní návrh zákona schválen tak, jak byl vládou předložen.
Výbor národohospodářský navrhuje tudíž, aby senát schválil připojenou osnovu zákona, jakož i resoluci národohospodářským výborem usnesenou. Resoluce zní:
>VIádě se ukládá, aby při vydání prováděcích nařízení k tomuto zákonu dbala těchto zásad:
Do komise pro chov hospodářských zvířat, jež má býti čtyřčlenná, buďtež jmenováni: l zástupce chovatelů hovězího dobytka a l zástupce chovatelů drobného zvířectva. Malé obce, které nemají dostatečný počet plemenic jednotlivých druhů zvířat, aby mohly držeti potřebné plemeníky, buďtež sloučeny v obvody, nebo připojeny k vedlejším větším obcím. Při opatřování plemeníků budiž brán zřetel na odchov u drobných chovatelů.<
Jménem národohospodářského výboru doporučuji senátu vládní návrh zákona o plemenitbě hospodářských zvířat ke schválení, (Pochvala.)
Předseda: Zahajuji debatu. Navrhuji řečnickou lhůtu čtvrt hodiny.
Není námitek? (Nebyly.)
Oznamuji, že za ministerstvo zemědělství dostavil se pan odborný inspektor Kouba.
Ke slovu se přihlásil pan sen. Zuleger, uděluji mu slovo.
Sen. Zuleger (německy): Slavný senáte! K předloženému zákonů o zvelebení plemenitby hospodářských zvířat mám doplniti ještě některé věci, kterých pan zpravodaj snad nemohl uvésti, poněvadž do dnešního dne ještě neznáme nařízení k zákonu, o kterém se máme usnésti. Musím říci upřímně: dlužno litovati, že alespoň v obrysech neznáme nařízení, které má býti vydáno. Požádal jsem pana zpravodaje, aby obzvláště pojal také dva důležité návrhy a jsem jemu a dotyčným stranám, které v národohospodářském výboru sepsaly zprávu, povděčen za to, že tyto naše návrhy přijaly. Dovolím-li si k zákonu připojiti ještě několik poznámek, činím tak z toho důvodu, poněvadž v zákonité úpravě chovu hřebců, býků, kanců, kozlů a beranů spatřuji veliký pokrok. Jest od základu pochybeno, říká-li se v jednotlivých obcích: co je nám do chovu plemeníků? Do toho nám ničeho není. Právě konsumující obyvatelstvo má největší zájem na tom, abychom svoji živočišnou výrobu zemědělskou měli doma, ve své vlasti. Podíváte-li se dnes na naši obchodní statistiku a vidíte-li, jak obrovské sumy se vydávají za dovoz jatečného a chovného dobytka z ciziny, a povážíme-li, jak obrovské náklady to způsobuje již vzhledem k různosti valuty, béřeme-li ho z Holandska a Dánska, pak musí se nám přece pří těchto obrovských sumách ujasniti, že jest naléhavě zapotřebí, abychom ve své vlastí, tedy v Československé republice, umožnili domácí výrobu zvířecí a abychom pro to zjednali předpoklady. Pánové, k tomu patří široký rozhled. Dlužno žasnouti, že jen za zvířecí výrobu, nejen za maso, také za živá zvířata, obzvláště za vepře z Rumunska, Maďarska a Jugoslávie vydáváme miliardy, a jest hanbou pro nás a říkám také, že mojí vlastní hanbou, že nejsme s to, abychom svůj lid sami uživili. Ale - nyní přichází to >ale< - musí tu býti předpoklady. Zajisté může mi každý namítnouti, že náš chov dobytka byl válkou zdecimován. To říkám také. Museli jsme během války obětovati nesmírně mnoho dobytka, byli jsme dále také ještě pronásledováni živelními pohromami posledních let. Obrovská neúroda v posledních letech následkem sucha způsobila nesmírnou nouzi o píci. Uvážíme-li to vše, domnívám se, že máme všechnu příčinu podnikati vše, abychom společnou prací pokud možno rychle doplnili to, co nám schází. To jest veliká otázka znovuvybudování v našem státě, a část tohoto znovuvybudování leží v intencích zákona na zvelebení domácího chovu dobytka. Kdo má dnes ještě držeti býka? Nechci se nikoho dotknouti, ale po převratu beze vší pochyby staly se mnohé chyby. Ve všech obcích západních Čech jsou t. zv. býčí louky. Prvním činem obecních zastupitelstev po převratu bylo, že ihned chovatelům býků odebraly býčí louky a pronajaly je tomu, kdo nejvíce podával. Má-li to býti činem obecního zastupitelstva, pak musí pánové v obecních zastupitelstvech říci:. >Když obec nyní bére vyšší nájemné za louku, musí také převzíti povinnost starati se o držení býka.< Bylo tomu tak také v obcích druhých národností, alespoň u nás tomu tak bylo často. Prvním činem, bylo právě, že se býčí louka pronajata tomu, kdo nejvíce podával, bez ohledu na to, zdali chová býka čili nic. Tím jsme chování býků ztížili. Dnes byla by pro chování býka popudem býčí louka sama. Jestliže ji však chovateli býka odejmeme, pak si řekne: >Ať si býka chová kdo chce. < Tím došli jsme k poměrům, které chov zvířat nezvelebují, nýbrž ničí.
(Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)
Je potěšitelno, že dnes konečně máme před sebou předlohu zákona, která věc má upraviti, i dlužno uvítati, že obce mají obligatorně převzíti chování býků. Takováto povinnost existuje také v jiných státech. V Bádensku na př. jest zákon, který chování býka činí věcí obce. Když dnes jako sedlák platím osvětlování obce ve formě pozemkové daně, pak jest zajisté samozřejmo, že ostatní páni poplatníci, kteří nejsou zemědělci, kteří nemají půdy, musí míti něco také pro nás a že mají platiti, aby obec mohla chovati plemenitý dobytek. To konečně jest stanoveno zde v zákoně. Obci jako takové se ukládá, aby pečovala o chování býků. Jest to potřeba, kterouž jsme již svého času v Rakousku opětovně zdůrazňovali; bohužel, nemohli jsme dosáhnouti jejího uskutečnění, poněvadž jistí lidé si říkali: > Já nepotřebuji býka, já přece nejsem rolníkem!< Tu mohu jakožto rolník zrovna tak říci: >Já nepotřebuji vodovodu, poněvadž mám vlastní studnu, já nepotřebují také kostkového dláždění, ani plynového osvětlení atd.< Bohužel, my rolníci jsme nikdy tak nejednali. My jsme na příklad na periferii města za staletí skoupili snad tisíce jiter, ale nikdy jsme se nezpěčovali platiti za město plyn, kostkové dláždění, chodníky atd; ale v okamžiku, kdy jsme řekli, že chceme z našich daňových peněz také chovati býka v městě - tu nebylo lze ničeho dosáhnouti. Když my s pozemkovou daní jsme povinni zaplatiti všechny potřeby obcí, musejí také ostatní poplatníci, kteří náhodou nejsou rolníky, přispívati také k chování býků, kanců, kozlů a beranů. Z tohoto důvodu vítám předlohu a pravím: konečně podniknut byl v Československé republice tento krok, kterého jsme se marně domáhali. Navrhovali jsme to v zemském sněmu opětovně, poněvadž agrární zákonodárství nespadalo do kompetence říšské řady, nýbrž zemského sněmu; ani v zemském sněmu samém nemohli jsme dosíci této úpravy chování býků. Malé východisko bylo nám poskytnuto, byl to zákon o licentování; ale také tento zákon o licentování má svoje stinné stránky, V zákoně o licentování bylo stanoveno, že komise má prohlížeti plemeníky při chovu hovězího dobytka a koní. Chov koní byl tedy v rukou ministerstva orby. Ale, pánové, jak jsme my rolníci vypadali tehdy, a jak vypadáme ještě dnes! Ani chování hřebců nám totiž nebylo přenecháno. Byli jsme rozděleni na chovné okresy, teplokrevné a chladnokrevné. Běda tomu, kdo v okresu chladnokrevném byl by choval hřebce teplokrevného! V každé obci a v každém okresu jsou, jak se každý může přesvědčiti, koně teplokrevní a koně chladnokrevní. To závisí od toho, jak to potřeba vyžaduje. Speditéři a velcí rolníci potřebují těžkých koní, tito pro vazačky a obracovačky. Byli jsme však podle rozdělení ministra války nuceni chovati jen koně teplokrevné, abychom pěstovali jezdecké koně pro armádu. Následkem toho byl chov koní podvázán. A co jsme viděli ještě? Hřebce nám diktoval stát, hlavně ministerstvo války. Vojenské náhradní koně nám vůbec nikdo neodkoupil, neprodali jsme za 50 let v Čechách ani jediného vojenského náhradního koně, Čechy nemají vojenských koní. Když přišla válka, vzali nám za jediný den 158.000 koní. Náhle tedy vojenská správa řekla: Potřebujeme z Čech 158.000 koní. Jedná-li se takto, zařídí-li se chov koní jen pro vojenskou správu a nikoli pro zemědělství ani pro ostatní národní hospodářství, pak nemůžeme dosáhnouti nějakých výsledků. Viděli jsme také, že když těchto 158.000 koní bylo odvedeno vojenské správě, koně stali se vzácností. Za koně, kterého nám stát odkoupil za předepsanou cenu 800-900 korun, museli jsme za války platiti 20-30 tisíc korun; zde máte hned příklad pro to, že není správné často citované slovo, že rolník ve válce lichvařil. Naopak: nadělali z nás za nuceného hospodářství žebráky, to mohu na své vlastní osobě prokázati pozemkovými knihami, leda že to byl nějaký lichvář anebo keťas, jenž ovšem musel nésti také případné trestní následky. Chceme-li to napraviti, chceme-li zemědělství znovu vybudovati, nechceme-li více kupovati koně z Uher, Polska a z Německa, pak musíme to vše vyráběti sami. K tomu však jest zapotřebí zákonité úpravy, a jest nesprávno, strčí-li nás do uniformy a řekne-li se: V tomto okresu smí se pěstovati jenom chladnokrevní, v jiném okresu jen teplokrevní koně. Tento zákon odstraňuje tyto vady a praví: Není žádných čistě teplokrevných a žádných čistě chladnokrevných okresů; v každém okresu možno pěstovati koně teplokrevné i chladnokrevné. Z tohoto důvodu jest státní správa povinna do každého okresu podle potřeby - a o tom rozhoduje komise - postaviti současně hřebce teplokrevné a chladnokrevné. Pravím tedy ještě jednou: podařilo se nám konečně po třicetileté práci, že jsme dostali osnovu zákona, která alespoň částečně vyhovuje našemu národnímu hospodářství. Řekl jsem již zprvu, že předložený zákon jest rámcový zákon, a že neznáme nařízení, jež má tento zákon doplniti. To jest nedostatek. Nevíme, co toto nařízení přinese. Chtěl bych při této příležitosti na něco poukázati. Při takovémto agrárním zákoně - nevím, zdali pan ministr dr Hodža jest přítomen - bylo by již podle starých platných zákonů přece jen stálo za námahu, pozvati naše zájmové organisace, to jest zemědělské rady v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, k anketě a alespoň ukázati anebo s nimi projednati osnovu nařízení. Podle někdejších zemských zákonů jest přece zemědělská rada povinna podávati dobrozdání k zákonitým předlohám o agrárních věcech. K čemu pak máme zemědělské rady? To přece jest odborná korporace, která k tomu jest povolána; a přece nám přiznáte, že mezí 42 členy výboru a 180 českými a snad 120 německými delegáty - při volbě delegátů brali jsme zřetel ke každému oboru, k pěstování dobytka, rostlin k lesnictví atd. a k jejich způsobilostí - máme zkušené odborníky. Mimo to máme přece počet odborných úředníků, kteří vlastně také jsou k tomu povoláni, aby zvelebovali chov dobytka. Tak máme u německého odboru ústředního inspektora nad inspektorátem pro chov zvířectva, máme inspektora pro chov koní, český odbor má vzhledem k většímu obvodu dva inspektory, máme mimo to 6 inspekčních adjunktů chovu zvířectva a 2 asistenty chovu zvířectva. Musím dáti čest pravdě a říci, že tito odborní úředníci mají veliké zkušenosti a že vykonali prácí, kterou nelze podceňovati. Jsme v obou sekcích 30 let. A můžeme-li pohlížeti zpět na třicetiletou úspěšnou práci, stojí to konečně za povšimnutí. Chceme-li pak vytvořiti zákon, jenž spadá do příslušného oboru, jest zajisté na místě poraditi se se všemi těmito odbornými korporacemi v jednotlivých zemích; bylo by to bývalo zajisté výhodným, a tak mnohá zákonitá předloha byla by dopadla lépe a jasněji. Poukazuji na jeden případ: Morava zavedla již organisaci, která nesouvisí s obcí; zde existují družstva pro chování býků. O těchto družstvech pro chování býků zdá se, že v předloženém zákoně není vůbec zmínky, neboť zůstává zase přenecháno volnému uvážení, zdali obecní zastupitelstvo chce chování býků přenechati dotyčnému družstvu pro chování býků. Nevím, jak to dnes bude vypadati v jednotlivých obcích, má-li se v obcí rozřešiti otázka chování býka. V této příčině máme za sebou také velké zkušenosti, a můžeme na Moravě prokázati, obzvláště v německých krajinách, že se družstva pro chování býků zcela dobře osvědčila. Neboť měl by míti největší zájem na tom: obecní zastupitelstvo, které se skládá ze všech možných tříd povolání, anebo rolník, jenž pěstuje chov dobytka? Nechci mluviti o malých rolnících. U malých rolníků, obzvláště u domkářů, kteří mají jen kozy anebo u pěstitelů vepřů jest věc již horší. Nikdo nebude chovati kozla, poněvadž ten ovšem strašně zapáchá, a když některé z dětí, které v dotyčném domě bydlí, přijde do školy, pak nechce žádné jiné dítě vedle něho seděti. To jsou samé věci, jež ovšem nelze změniti. Ale na úpravu chování kozlů nikdo ani nepomýšlí a také se nikdo o to nezajímal. Vidíme, že u malých lidí chov koz má největší význam; koza jest krávou malého člověka, a kladu nesmírnou váhu na to, aby obzvláště o tyto malé domkáře, malorolníky, kteří chovají jen kozy, jak tomu často jest na horách, bylo postaráno, tím, že v takovýchto krajinách chování kozlů spadne do kompetence obce anebo se zařídí na útraty obce. (Sen. Walló [německy]: Měli jsme přes 300 kusů, museli jsme je však zrušiti, kozy nadělají nesmírných škod!) To vím, ale chcete nechat tyto lidí zahynout hlady? Zajisté: kozy nadělají velkých škod, na druhé straně však se přece upamatujete, že pro malého člověka bylo ve válce štěstím, když měl kozu. (Sen. Walló [německy]: Ano, ale jen ve válce!) Nu, dobře, vy můžete býti o tom jiného mínění, nemám ničeho proti tomu. Pokládáme-li chov koz za špatný, mohlo by se také říci, že chov slepic jest ještě horší, slepice žerou obilí, pobíhají po vsi a nadělají škod a přes to, když vejce stálo 2 koruny, každý nahlížel, že jest přece chytřejší držeti si několik slepic. Cena vajec jest ještě dnes tak vysoká, že vidíme, že jest lépe produkovati vejce doma a všechny třídy povolání zajímaly se o chov drůbeže, poněvadž nemohly kupovati vejce po dvou korunách. Hlad, nouze a drahota donutily nás, že jsme dospěli k jiným názorům.
Jak bude osnova zákona vypadati, když přijde do parlamentu, nevím. Celkem vzato jest alespoň začátkem úpravy chovu dobytka a předpokladem zdárného chovu dobytka. Jak pak se má provozovati chov dobytka, když se nedostává dotyčných plemeníků? Jednotlivý malý člověk nemůže na vlastní útraty chovati býka pro jednu krávu anebo svoje dvě nebo tři krávy. To by přece toho člověka zahubilo, to jest peněžitě zničilo. Tu tedy jsme povinni beze všeho ohledu tuto otázku učiniti společnou věcí veškerého obyvatelstva. V tom spočívá sociální pokrok tohoto zákona. Je-li nutností, tuto otázku upraviti, pak nesmíme se uzavírati tomu, že jest zapotřebí jak pro chov koz tak také pro chov koní, tuto věc zákonitě upraviti, abychom konečně jednou s úspěchem náležitě zvelebili veškeren chov, ať to již jest chov koní, ovcí, vepřů anebo hovězího dobytka.
Řekl jsem již, že kdybychom byli bývali přibráni k poradám o osnově zákona, jakožto zemědělské korporace, jakožto odborové organisace, pak že by se nám bylo asi podařilo rozšířiti tato zákonitá ustanoveni také na jiné otázky. Promluvil jsem již o úpravě t. zv. býčích luk. Nevím, bude-li možno upraviti věc ještě nařízením, bude-li možno louky, které kdysi po staletí byly věnovány tomuto účelu, opětně odevzdati tomuto účelu, aby bylo možno býky dobře živiti. To jest přece předpokladem, neboť chovatel býka, který má kupovati seno na týdenním trhu, se asi nenajde, nemůže-li potřebnou píci vyráběti sám a nevrátí-li mu zastoupení obce zase býčí louku. Ohledně jiných ustanovení byli bychom také nalezli snazší úpravu, kdybychom se byli mohli jednáním dorozuměti s vládou. Poukazují na příklad na zmíněné komise. Kdo pak jsou tyto komise? Zákon praví o komisích, které mají tyto plemeníky licentovati anebo uznati, že tuto komisi ustanoví župní úřad. Máme dnes tyto župní úřady? Nikoli. Musíme právě zase zjednati výjimku, neboť v zákoně není řečeno: pokud župní úřady nebudou, existuje staré zařízení dále, že totiž zemský výbor musí jmenovati předsedu komise pro licentování býků a při našich poměrech také nevíme, kdy župní zařízení přijde. Jest to nepopsaný list papíru. Nevím, zdali vláda může říci, kterého dne zavedeny budou župní úřady; a tento župní úřad přece, jak řečeno, má býti úřadem, jenž stanoví tuto komisi. Prohlašuji, že jest to nedostatek zákona, že jej děláme takřka na sklad a čekáme, až župní úřady budou zavedeny. Také o nich nevíme, jak budou vypadati. (Sen. Petřík [německy]: § 8 jest přece náhradou za župní úřady!) Tedy jen náhradou. Vytýkal jsem, že úřad vůbec ještě neexistuje. Že tedy následkem toho župní úřad zatím nemůže o komisi rozhodovati, takže musel teprve, zase býti pojat § 8, podle kterého zatím, pokud právě, župní úřad neexistuje, jak zemský výbor tak také okresní zastupitelstva jmenují anebo povolávají předsedu resp. komisi.
Nalézám ještě druhou vadu. Bylo by bývalo důležitým, kdyby se bylo v zákoně stanovilo, že také k této komisi, která prohlíží a licentuje zvířata, přibrán býti má zvěrolékařský orgán, jenž by vyjel osm dní napřed, zvířata by očkoval tuberkulinem a dohlédl, zdali tato zvířata také jsou zdráva. Od toho přece také závisí výsledek celého chovu dobytka. Když takový plemeník, jenž za rok může míti sta potomků, jest tuberkulosní, pak jest samozřejmé, že potomstvo rovněž bude tuberkulosní. Zavedli jsme to již v jednotlivých okresech obligatorně, že bez očkování tuberkulinem vůbec žádná komise nesmí vyjeti. Snad mi moji soudruzi v povolání vytknou, že tím chci zdražiti chov býků. Rozmysleme si však věc: zajisté tento státní zvěrolékař nepojede ven zadarmo, bude se mu museti zaplatiti, ale myslím, že se tento výdaj vyplatí v zájmu zdravého chovu dobytka, dáme-li plemeníka zvěrolékařsky prohlédnouti. A pak musíme stanoviti, - a to jest nejdůležitější -- že všechny nemocné plemeníky dlužno vyřaditi z plemenitby. Až dosud tomu tak není. Doufám, že budeme míti příležitost cestou nařízení doplniti to, co bychom zde ještě mohli vytknouti.