Zákon jest však také technicky špatný. A tím snad panu zpravodaji ubližují, ale jest mí líto, nemohu mu pomoci: zákon jest jako síť se širokými oky, jest nejasný. Skutkové povahy jsou neurčitý v objektivním a ještě neurčitější v subjektivním ohledu. Chci uvésti příklad: nechci vás nuditi textem a ostatně jest zde pan zpravodaj, jenž může říci, že tomu nerozumím. To přece může býti! Praví se v zákoně asi takto: >Kdo v úmyslu poškoditi republiku vydá stát nebezpečí války anebo nebezpečí nepřátelského činu zahraniční moci, anebo toto nebezpečí zvýší...< Co to znamená? Můžeme si představiti, v čem záleží skutková povaha, když se někdo dopustí vraždy, loupeže, krádeže, vydírání, žhářství atd.; ale co znamená >vydávati stát nebezpečí anebo zvyšovati toto nebezpečíspatřuji v tom skutečnost, že dotyčný vydal stát, republiku nějakému nebezpečí anebo dokonce zvýšil nebezpečí, které beztoho zde již bylo<. To jest samý kaučuk, nemohu to chápati jinak. Zvětšení nebezpečí. Je-li ve vzduchu nějaké nebezpečí války, má přece všechno, co činíme, nějaký vliv na nebezpečí války. Nebezpečí se zvětšuje nebo zmenšuje, anebo snad se jedno nebezpečí zmenšuje, druhé zvětšuje. Představte si přece jen, co má činiti státní občan, když zde jest taková kritická doba!

Zákon jest lehkověrný, ježto státního občana takovýmto způsobem vydává nebezpečí, že padne za oběť trestnímu vyšetřování soudnímu. Přirozeně půjde pak o to, zdali dotyčný jest stoupencem koalice čili nic. Je-li jím, nepotřebuje se báti. Má-li však neštěstí, že jest Němcem nebo Slovákem, a to žádným vládním Slovákem, pocítí ovšem krutost zákona.

A jak tomu jest s objektivní skutkovou povahou, tak anebo ještě více tomu jest se subjektivní skutkovou povahou. Kdo stát uvádí v nebezpečí války nebo v jiné nebezpečí, v úmyslu poškoditi republiku. Co to znamená? Jak projevujeme skutkem úmysl poškoditi republiku? Kdo to chce zjistiti? Zde přece jsou soudcovské zvůli otevřeny dveře dokořán. Prostý lid nemyslí tak komplikovaně a abstraktně, jak si to zákon představuje. Činí-li nebo opomíjí-li někdo něco, nečiní tak, aby republiku poškodil, nýbrž sleduje konkrétní cíl a teprve úvahami a kombinacemi docházíme k úsudku, že chce poškoditi republiku. Také zde jedná se zase jen o soudcovskou zvůli. Dovolte mi, abych z jiného oboru podal příklad, prosím však abyste se nehoršili. Pánové jsou velmi citliví, pan kolega dr Procházka jest velíce citlivý, ale pomýšlím na lidový humor, který stejnou měrou nalézáme u Němců, Čechů a Slováků, může se státi a stává se také, že v žertu někdy učiní poznámku o českém lvu s dvojím ohonem. To jest samo o sobě něco zcela nevinného. Stane-li se však takto v úmyslu, poškoditi vážnost nebo důstojnost - nevím, jak do slova přeložiti slovo >vážnost< -, pak propadne dotyčný pachatel zákonu na ochranu republiky. Ano, tažte se toho člověka, zdali měl úmysl snížiti vážnost republiky, řekne ovšem >nikoli<. Soudce naproti tomu bude ovšem moci vždy říci >ano<. Zde vůbec již není žádné právní jistoty. Není to také, přihlédneme-li k věci blíže, vůbec úmysl, který se zde trestá anebo trestati chce, nýbrž jest to smýšlení, které má býti trestáno. A nejhorší ze všech trestních práv jest trestní právo smýšlení. A takovéto se zde zjednává.

Zákon je dále nedemokratický. Mohu se zde vyjádřiti snad poněkud kratčeji, poněvadž pan řečník přede mnou právě tento bod obzvláště projednal. >Demokracie jest diskuse<, pravil vysoký hodnostář. A autorita tohoto hodnostáře jest tak veliká, že také pan ministr Stříbrný ve druhé sněmovně se viděl nucena, vykládati toto slovo způsobem omezujícím a chrániti tak zákon, o kterém zde jednáme, proti výtce, že ubíjí diskusi to však ničeho nespomáhá. Nepodaří se na tom něco změniti nebo nějak vykládati. Demokracie jest diskuse a tento zákon ubíjí diskusi, tento zákon ochromuje diskusi způsobem zcela nedemokratickým. (Sen. Niessner [německy/: Demokracie jest diskuse s deseti lety těžkého žaláře!) Zajisté, diskuse postavená pod trestní sankci. Jak se pan řečník přede mnou již zmínil, byla první vymožeností revoluce z roku 1848 svoboda tisku. Svoboda tisků byla vždy vážena, a nyní jest ubíjena, ubíjena tím, že úřady a to správní úřady obdržely právo, zakročovati proti časopisům jejich zastavením do jednoho roku, když byly konfiskovány ap. Nechci vás nuditi bližšími předpoklady. Uvažujte jednou o tom, pánové, a chci vás upozorniti na to, do jaké společnosti se zde přivádí tisk. Jsou dva vzory v našem trestním právu, ku kterým se toto ustanovení pojí. Jedním vzorem jest postavení pod policejní dozor. Pod policejní dozor může správní úřad postaviti někoho, jestliže soudní výrok trestní to prohlásil za přípustné, a do donucovací pracovny může někdo býti dán za stejných předpokladů. Do společnosti těchto lidí, kteří se dávají pod policejní dozor a přikazují do donucovacích pracoven, přivádí demokratická republika volný tisk. V těchto šlépějích policejního státu kráčí dnešní zákonodárství dále, a vy činíte něco, co by se nebylo odvážilo dovoliti si staré Rakousko. Zákon jest nedemokratický, ochromuje politický zápas, znemožňuje politický zápas. Chci rád uznati - a doufám, že mi to přičtete za zásluhu - chci rád uznati, že v této příčině předloha, jak nám dnes byla předložena, jest poněkud lepší než původní vládní předloha, lepší v tom směru, že slovo >nedílnost<, které se nalézalo v prvém návrhu, nahrazeno bylo slovy >jednotnost státu<. V důvodové zprávě poslanecké sněmovny se praví, že touto sankcí, která jest stanovena na potírání jednotnosti státního území, nemají býti postiženy snahy na uskutečnění správní autonomie. Boj o autonomii jest tedy dovolen. Vítám, uznávám to. Ale musím k tomu přece připojiti dvojí poznámku. Předně nestojí tyto krátké věty bohužel v zákoně, nýbrž v důvodové zprávě, a žádný soudce není vázán důvodovou zprávou. Ale důležitější námitkou jest ještě toto: co zde praví důvodová zpráva, jest příliš úzké, ježto se mluví o správní autonomií. Neboť správní autonomie nestačí. To, k čemu lze pracovati, jest také autonomie zákonodárství a soudnictví. To jest obzvláště okolnost, kterou zde musím vytknouti jménem slovenské strany ľudové (Veselost na pravici.), i když se pánové nad tím sebe více veselí; že Slováci se zápasu o autonomii, a sice ve všech třech směrech, zákonodárství, správy a soudnictví vzdáti nemohou a nevzdají. Shledávám to se svého stanoviska - a nyní zase mluvím jako Němec a jako odborník - zcela oprávněným. Předně jest to přece vůbec právem státního občana, přáti sobě a přivoditi takovou změnu, a upozorňuji, se centralismus zde prováděný jest s to, aby stát uvrhl v nebezpečí, dokonce v nebezpečí války. Mluvě pro to, aby centralismus byl uvolněn, neuplatňuji se jako nepřítel státu, spíše naopak. Ale nehledě k tomu jest přece autonomie ve všech třech směrech, o kterých jsem se zmínil, stanovena v t. zv. Pittsburské smlouvě, na kterou Slováci vždy kladou důraz, a to právem. Tato Pittsburská smlouva jest podepsána presidentem Masarykem. Doufám, že nebudu, dle zákona na ochranu stihán pro roztrušování nepravdivých zpráv. (Veselost.) Jest podepsána presidentem Masarykem a Slováci mají oprávněný nárok na to, aby tato smlouva byla uskutečněna. Poukazuje-li se snad na to, jak se to jíž stalo, že tato smlouva není smlouvou mezi dvěma státy, že není mezinárodní smlouvou, a i kdyby v ohledu právním to neb ono této smlouvě bylo vytýkáno; jest přece smlouvou a závaznou smlouvou. Již přirozené právo jest vybudováno na větě: >smlouvy dlužno plniti<, a neplní-li se smlouvy, pak podkopává se věrnost a víra, a je-li podkopána věrnost a víra, pak shroutí se stát. (Veselost na pravici.) Jest mi velmi příjemno, že vzbuzují takovou veselost, pan kolega Hrubý jest vždy vesel, když my mluvíme, a nejveselejší, když přednášíme stesky, to mu dělá obzvláštní zábavu. Já však mohu jen říci, co považuji za správné, přes nebezpečí, že se kolega Hrubý baví. (Výkřik německy: Hrubý jest již dětinský. - Veselost na levici)

Nedemokratickým jest tento zákon tím že omezuje porotní soudnictví. Zákon omezuje porotní soudnictví, to již řekl kolega Heller. Nuže, nechci naprosto popírati, že můžeme míti různý názor o porotních soudech. Jest o tom theoretický spor. Jsou lidé, kteří porotní soudy zavrhují, a jiní, kteří je schvalují. Můžeme o tom míti různý názor, ačkoli jest zvláštní, chceme-li v této příčině býti v republice zdrženlivějšími nežli v monarchii. Neboť nelze přece popříti, že porotní soudnictví jest přece v jisté souvislosti se suverenitou lidu, která zde jest učiněna základním pilířem ústavní listiny. Můžeme o tom smýšleti jakkoli. Máme-li však vůbec porotní soudy - a my je přece máme - pak smíme se jich nejméně vzdávati tehdy, jedná-li se o delikty proti státu. Zde jest, pak-li vůbec, nedůvěra vůči státním soudcům z povolání a, jak rád pravím, také vůči právníkům z povolání nejvíce odůvodněna. Jestliže někde, pak právě zde, kde někomu chceme vytýkati úmysl poškoditi republiku, jest nejvíce zapotřebí jakožto soudců mužů z lidu.

Zákon jest protiústavní, pojednal jsem o tom již svého času v tisku i mám za to, že odpověď, která ve zprávě výboru poslanecké sněmovny v této příčině jest obsažena, jest asi namířena na moji adresu. Nechci pány nuditi ústavně-právními výklady, musím také pomýšleti na to, že čas můj ex presidio jest omezen. Chci říci jen to nejdůležitější. Jeden bod, na který kladu velký důraz, jehož se musím dotknouti, ačkoliv vzbudím nelibost u pana kolegy Procházky, jest, že ústava praví: president může být trestně stihán pouze pro velezrádu, prosím, to neříkám já, nýbrž ústavní listina, která se neobávala bráti v úvahu trestní činy se strany presidenta. President smí pouze pro velezradu býti brán v trestní zodpovědnost. A nyní se praví v tomto zákone: paragraf o velezradě se odstraňuje. Za to nastupují úklady proti republice. Kde se mluví o velezradě, míněny jsou úklady proti republice. To jest změna ústavy, a tato změna mohla by býti předsevzata pouze ústavním zákonem. A není-li předsevzata tímto způsobem, pak jest to porušení ústavy.

Druhý bod, na který chci upozorniti, jest tento: dle ústavy nemohou přicházeti v úvahu výjimečné soudy v trestních věcech ohledně případů, které se udaly před tím, a smějí takové výjimečné soudy být zřizovány pouze pro omezenou dobu. Toto ustanovení jest porušeno v obou směrech. Jednak má zákon zpětnou platnost. Trestní případy, které se udaly před platností zákona, mají přijíti před státní soud. To jest případ Šoupalův. Dále nemá tento státní soud býti zřízen na určitou dobu, nýbrž má býti trvalým zařízením. V obou těchto směrech jest to zřejmé porušení ústavní listiny, Nyní říkají ovšem shodně parlament i vláda, že tu není změny ústavy, poněvadž státní soud není žádným výjimečným soudem, státní soud že jest pravidelným, normálním, řádným soudem. (Výkřik.) V důvodové zprávě poslanecké sněmovny stojí, že >státní soud německé říše jest výjimečným zákonem, tento státní soud však nikoli<. Jestliže, což od vás ovšem nemohu žádati, se podíváte na německý zákon a čtete ustanovení o státním soudu, shledáte, že jest našemu k nerozeznání podoben. Jestliže tedy tento soud venku jest výjimečným soudem, pak jest tento soud zde rovněž takovým. Jest vůbec možno popírati výjimečnou povahu. Soud jest přece pro výjimky. Kdo se dopustí vraždy, přijde před porotu, zavraždí-li všade poslance, a sice vzhledem k jeho politické činnosti, přijde před státní soud. Nestojí tyto oba případy proti sobě jako pravidlo a výjimka? Není pravidlem, na štěstí, že někdo zavraždí poslance, jest to jen výjimkou. Jeden poslanec byl dosud zavražděn, ale nikoli z politických důvodů, věc by tedy nespadala pod tento zákon, i kdyby byl jíž tehdy platil. Jest to tedy výjimečné ustanovení, jedná se o typický výjimečný soud. Nechápu, jak lze popírati výjimečnou povahu. Výbor poslanecké sněmovny nepodal v té příčině vysvětlení, a co řekla vláda ve své zprávě, jest vůbec bezvýznamné.

Ještě jeden třetí bod bych vytknul, mluvím-li o protiústavnosti. Jedná se o nepochybné omezení práva svobody státního občana. Nuže, to pánové z české sírany nechtějí přiznati, A mají pro to určitý podklad, poněvadž ustanovení o právech svobody v ústavě jsou tak neurčitá a mají tolik klíček, že o tom skutečně lze míti různé mínění. Ale my máme zákon o výjimečném stavu tak jako rakouský zákon o mimořádných opatřeních, a tento zákon jest pro výklad ústavní listiny velice cenný. Neboť to, co přípustno jest pouze pro případ výjimečného stavu, jest přirozeně nepřípustno za normálních poměrů, a pouze v případě výjimečného stavu jest přípustno zastavení novin a tiskopisů cestou správní. Z toho můžeme souditi, že za normálních poměrů, když není výjimečný stav a nejsou tu také předpoklady pro vyhlášení výjimečného stavu, že správním úřadům takovéto oprávnění nepřísluší; ale tento zákon jim toto oprávnění dává a potud je zákon na ochranu zákonem, jenž porušuje ústavu.

Musím si pospíšiti, poněvadž řečnická doba obnáší pouze hodinu a shrnu tudíž další výtky proti tomuto zákonu kratčeji.

Zákon jest despotický. Poukazuji na zcela, zvláštní ustanovení, na ono ustanovení, ke kterému se vztahuje důvodová zpráva mluvíc o sabotáži ústavy. Míněni jsou tím úředníci a také samosprávné organy, obce, patrně německé, snad také slovenské obce. Aby tyto orgány veřejné moci také nadále, jak to prý posud činily, ústavu nesabotovaly, stanoví se na tuto sabotáž tresty; dobře! Tresty - proti tomu jsme otužilí, neboť celý zákon jest trestním zákonem. Avšak tyto tresty neukládá soud ani v nějakém řádném, řízení nějaký správní úřad, tyto tresty jednoduše ukládá úřad, který má dozor nad dotyčnými úředníky, a není-li takového úřadu, pak ukládá tresty ten úřad, který vláda k tomu určí. To stojí doslova tak v zákoně. Tímto zcela, neuvěřitelným způsobem vydávají se úředníci, jakož i obce zvůlí správy. Řekl jsem zprvu, že zákon porušuje ústavní zákony, a pomýšlel jsem pří tom na státní ústavu; ale jest také ústava úředníků, služební pragmatika. Právě před válkou získalo si Rakousko slávu vytvořením služební pragmatik. Tato pragmatika chrání úředníka před svévolným vyšetřováním, také v disciplinárním řízení, ale vše se zahazuje zákonem na ochranu republiky; neboť úředník může jednoduše podle libovůle některého dozorčího úřadu býti odsouzen k vysoké pokutě anebo do vězení, bez jakékoli ochranné formy anebo opatření. Všechny právní podklady jsou úplně zavrženy, nelze vůbec pochopiti, jak mohl někdo takovéto ustanovení pojmouti do zákona.

Zákon jest dále militaristický. Všechna zbroj ze staré monarchie byla převzatá, stát chrání se proti ozbrojení svých občanů, proti vojenské zradě a pod. Všechno to, co dříve vzbuzovalo hrůzu, vyzvídání, špionáž atd. převzato bylo do republiky. Mluvil jsem již dříve o služebních knihách, Mám za to, pánové, že od toho, zdali cizina zná naše služební knihy čili nic, od toho nezávisí výsledek budoucí války, to bude zcela lhostejné, dnes jsou hospodářská a jiná opatření důležitější nežli všechny služební knihy, a myslím, že kdyby Dohoda byla znala všechny rakousko-uherské služební knihy - ostatně myslím, že je znala, že jí nebyly žádným tajemstvem, neboť vyzvědačství pracovalo dobře - že by válka proto nebyla bývala ani o den kratší. Prozrazení knih to neudělalo. Jsem přesvědčen, a pan ministr národní obrany Udržal mně zde snad přisvědčí, že naše služební knihy nejsou o nic lepší nezlí v Rakousko-Uhersku, doufám, že také nejsou horší, ale jsou lhostejný pro výsledek války, nemají žádného vlivu a jest pouze vojenskou hračkou, když se pátrá, co se s takovou služební knihou stalo. Snad ji vyslanectví, jemuž byla odevzdána, vůbec nečte a hodí do koše a snad spočívá zločin právě v tom, že jsme se odevzdáním takovéto služební knihy blamovali.

Zákon jest byzantinistický. Mluvil jsem již o urážce veličenstva proti presidentu republiky, neboť ve skutečnosti jest urážka presidenta, i když není charakterisována jako zločin, což rád s povděkem uznávám, přece dělána po vzoru urážky veličenstva monarchistického práva. Přirozeně nelze ničeho namítati proti ochraně cti presidenta republiky, každý člověk požívá ochrany cti, proč by president republiky neměl býti chráněn, a to zvýšenou měrou přihlížeje k vysokému postavení? Nejsem tak zaslepen, abych toho neuznával. Ale tak daleko nemusila by jíti ochrana ctí, jak daleko jde zde. Snad srazím se také já jako můj předchůdce s panem zpravodajem Procházkou, ale nemohu si pomoci. Zákon praví: obviňuje-li někdo presidenta z nějakého činu, pak jest vyloučen netoliko důkaz pravdy, nýbrž také důkaz o tom, že dotyčný byl o pravdě přesvědčen. Proč jest pojato toto ustanovení? Co pak to znamená? Když někdo tvrdí něco pravdivého, má za to bývá trestám? A co znamená to: tvrdí-li někdo něco co považuje za pravdivé, má býti trestán? Že jest možno, že se president dopustí trestního činu - jak by to také nemělo býti možno, neboť proti zákonu na ochranu může se prohřešiti každý - lze vyčísti také jasně z ústavní listiny samotné, jinak nepotřebovala by ústava říkati: trestně může president býti stíhán jen pro velezradu; to jest zcela samozřejmé a také v monarchistickém státě bylo zcela bez závady hlásáno: dopustí-li se císař trestního činu, nemůže býti stíhán. O této nedotknutelnosti, této nezodpovědnosti císaře jsem vždycky přednášel, a v monarchistickém státě nenalezl se nikdo, kdo by to byl shledal závadným. Takové věci se mohou přihoditi, obzvláště když povážíme, že se u těchto zákonů jedná o trvalý zákon. Ale nelze nahlédnouti, proč by někdo měl býti přestán pro pravdivé tvrzení. A trestáme-li ho, není pro to jiného výrazu nežli byzantinisimus. A to také pociťoval výbor poslanecké sněmovny. Prosím pana kolegu dra Procházku, aby četl zprávu výboru. Výbor nepostavil se na stanovisko, že president nemůže se dopustiti ničeho nesprávného, jak to na př. říká anglické státní právo: Král nemůže jednati nesprávně, - čemuž tam nemá se rozuměti tak, že král skutečně nemůže jednati nesprávně, nýbrž tak, že králi nemůže se přičítati žádná nesprávnost. Výbor praví, že povstávají veliké potíže. Předpokládejme, že by se připustil takovýto důkaz pravdy. Jak má se president hájiti? Nezasáhne přece sám do trestního jednání, proti němu nemůže býti veden proces. Poněvadž tedy se nemůže očistiti, musíme vyloučiti důkaz pravdy. Až sem jest to, co řečeno, přijatelné; ale zpráva praví dále: z toho ovšem nenásleduje, že by někdo nemohl tvrditi takovýto trestní čin také ve sporu o náhradu škody, když odsouzený musí nahraditi škodu. Pak může ve sporu o náhradu, škody býti tvrzeno, že se president trestního činu dopustil. Výborová zpráva tedy výslovně přiznává, že také trestní čin presidenta lze dokazovati dle zásady: qui suo jure utitur, neminem laedit. Kdo svého práva užívá, nikomu neubližuje. Jest tomu přece tak, že jest možno bráti do úst takovouto neuvěřitelnou věc. Ale já pravím: ano, potíž pro presidenta jest přece úplně stejná, když jest osočován ve sporu o náhradu škody jako v trestním přelíčení. Udělá-li se díra v jednom směru, proč ne také ve druhém směru, proč podkopává se také zde zase věrnost a víra, smysl pro pravdu u obyvatelstva, tím že se od něho žádá, aby přijalo trest pro pravdivé anebo za pravdu považované tvrzení?

Ale byzantinismus jde ještě dále, ukazuje se nejjasněji v ustanovení o obraze presidentově. V rakouském státním zákoně, to podotýkám výslovně, nebylo ochrany obrazu císařova, Rakousko trvalo tak dlouho, ale vystačilo bez trestních, ustanovení ve příčině obrazu císařova. Zde však v této demokratické republice trestá se, kdo obraz presidentův odstraní, poškodí atd., ovšem jen tehdy, když to činí, aby snížil vážnost republiky. Zmínil jsem se již před tím, že tím mění mnoho pomoženo. Nuže, pánové, musím se vám k něčemu přiznati. Stává se, že se v neděli kupují >Prager Presse<, abych ji četl, abych se informoval o tom, co tam stojí. A když si tuto >Prager Presse< v neděli koupím, obsahuje vždy obrázkovou přílohu, a mohu říci, v každém čísle jest tam obraz presidentův. Není skoro žádného čísla, ve kterém by tomu tak nebylo. Přirozeně nedávám tuto >Prager Presse< do archívu, nýbrž když jsem ji přečetl, vykonala >Prager Presse< svoji službu. Neschovává se. Nechci vypravovati, co se s >Prager Presse< dále stane. Ale až jednou zákon bude platiti, ano, pak bude věc mnohem nebezpečnější, neboť kdo presidentův obraz odstraní nebo poškodí, vydává se v nebezpečí, že bude odsouzen trestním soudem. Není to byzantinismus? (Výkřik: Ale! ale!) Ano, >ale!<, ukažte mi dle zákona, že to není správné! K čemu potřebujeme takovéto ustanovení? Myslíte, že si president Masaryk přeje takovéto ustanovení? Jsem přesvědčen, že si ho nepřeje, jsem přesvědčen, že presidentu Masarykovi bude nepříjemno takovýto zákon podpisovati. Urážíte ho, domníváte-li se, že mu takováto ochrana ctí jest příjemná, to mohu dobře říci, ačkoli s ním nejsem v žádném spojení a nikdy jsem s ním nemluvil, ale po všem, co o něm vím, jsem přesvědčen, že to jeho přání neodpovídá.

Zákon jest fetišistický. Fetišistický, ježto, čeho ani rakouský trestní zákon neposkytoval, poskytuje ochranu státnímu znaku a státním barvám. Tento státní znak, který jste si zde utvořili a který spatřujeme zde naproti, ovšem v podobě, která právě není velmi zřetelná, poněvadž dělá záhyby, tento státní znak není žádným mistrovským dílem: vytvořili jej nevím kteří heraldikové, ale nikoli prvotřídní, a tento znak dle mého přesvědčení, a myslím, že se pánové na české straně klidně o tom mohou přesvědčiti, úplně a jasně odporuje ústavě. Neboť ústava praví; státní území jest nedílné, ústava klade váhu na jednotnost státního území, jakto činí předložený zákon, A tento znak není žádným republikánským státním znakem, neboť jest ilustrovaným titulem panovníka, K tomu by patřil titul: my, z boží milosti, Tomáš Masaryk, král český, markrabě moravský, vévoda slezský a nevím jaké označení Slovenska a Podkarpatské Rusi a ještě různé jiné věci. To jest znak monarchistický. Podívejte se na skutečné republiky, zda-li tyto mají takové znaky. A nyní přichází klička ochranného zákona, Zavrhuji-li tento 'znak, jak jsem nyní učinil, pak stojím na půdě jednotnosti státního území, chválím-li však tento znak, pak zavrhuji jednotnost státního území: Tak či onak spadám pod ochranný zákon a jest jen štěstí, že pro své výroky nemohu býti stihán ani tehdy, kdyby to imunitní výbor považoval za vhodné. Myslím tedy, že jest neuvěřitelno, když tento znak, jenž teprve před málo lety u zeleného stolu byl vynalezen, jenž jest nedostatečný a proti kterému i čeští učenci činili námitky, stavíte pod ochranu trestního práva. Poukázal jsem již na to, že tento znak zde přede mnou naproti jest nejasný, dělá záhyby, nevím proč; myslím, že znak byl stěsnán pro ventilační otvory, aby mohly fungovati. Dříve byl mnohem širší. Ale předpokládejme, že by se to stalo v nějaké německé místnosti, že by znak byl tam složen do záhybů - nebude ovšem mnoho německých místností, kde bychom ho nalezli - ale možným jest to přece, že když dnes Němci si zakoupí taneční sál s takovýmto znakem, že znak nesmí býti odstraněn, neboť kdo ho odstraní, propadá trestu. Dotyčný by se tedy vydal v nebezpečí, že bude postaven pod zákon na ochranu republiky, kdyby tento znak k vůlí ventilačním otvorům v pokoji shrnul dohromady. (Sen. Walló [německy]: Ale znak dává přece mnoho naděje! Stojí tam: Pravda vítězi!) Ani to nemůžete pořádně čísti. Mám tedy za to, že přece jest jasno, že nelze takovýto zákon bráti vážně. A tento znak 'jest, jak jsem zprvu řekl, pouze ilustrovaným titulem panovníkovým, a měl by vlastně zníti: my, z boží milosti, Tomáš Masaryk atd. Upozorňuji na to, že království české se neodstraňuje, nikoli, heraldicky není odstraněno. Podívejte se jednou žide na tento znak, podívejte se na českého lva, uvidíte, že nese svoji korunu klidně na hlavě. A snad se nyní na základě paragrafu o pomnících, lvu tato koruna vezme.

Zákon jest demoralisující, neboť pěstuje denunciantsví. Každý jest zavázán k denuncianství. Prosím, když se dozvím, že nějaký kojenec z domu Habsbursko-Lotrinského byl sem přinesen - a jsou tahoví kojenci, kteří jsou československými státními občany - jsem povinen oznámiti to úřadu. Dozvím-li se, že se chystá atentát - ovšem, považují-li to za pravdu - ale jest přece dost bab obojího pohlaví, které všemu věří, když tedy něco takového se dozvím, musím to oznámiti. A tu si ještě výborová zpráva na tom zakládá, když praví: >to mění žádné denunciatorní ustanovení, neboť mění zapotřebí učiniti tuto denunciaci úřadu, stačí dotyčného člověka zpraviti o atentátu.< Představte si nyní situací ministra - nemám v úmyslu státi se ministrem, mohu tedy klidně o tom mluviti - představíte si, když takovýto ministr s každou poštou obdrží dopisy, ve kterých se vypravuje o atentátech, které se na něho chystají, představte si 'ženu tohoto ministra, která tuto poštu přijímá. Jest to udržitelný stav? Můžeme obyvatelstvo zavazovati k tomu, aby takovéto povídačky sdělovalo tomu, koho se to týká? Nepodkopává se tím veškerá morálka a duch obyvatelstva? Také v rakouském právu byly denunciační paragrafy, ale předně pocházela tato ustanovení z policejního státu a za drahé byla velmi umírněna v poměru k denunciační povinností, kterou tento zákon, ukládá.

Zákon jest konečně - učiním vám radost, že přicházím již k poslednímu bodu - zákon jest konečně nepřátelský dějinám, a kultuře. Chcete vymýtiti veškeré děj hry, jako kdybyste se měli styděti právě svých dějin. Není tomu ještě tak příliš dlouho, kdy purkmistr pražský jednou mluvil o královské Praze. Vždycky jste kladli důraz na království české, a nyní chcete všechno vymýtiti, co vzpomíná na dřívější dobu. pokáceti pomníky? A kterak? Chcete policejnímu úřadu, politickému úřadu I. instance dáti zmocnění, aby jednoduše nařizoval odstranění pomníků, poněvadž tyto pomníky nejsou úřadu vhod. A kdyby to byly jen pomníky. Vždyť zde není tolik pomníků, nejsme jimi tak bohatí; ale pomníkům jest na roven postaviti nápisy a historické vzpomínky. Každý stát, každý národ, každá země ctí své dějinné vzpomínky. I když dějinné vzpomínky jsou spjaty se jmény panovníků a dotyčný stát přešel k republikánské státní formě, jsou mu vzpomínky jako takové historicky cennými. Nebudete přece snad chtíti prováděti falšování dějin! Jděte do Francie a podívejte se, zdali tam byly vymýtěny vzpomínky na dobu panovníků! Zde však má policejní úřad, politický úřad I. instance - smím tedy říci - podřízená instance právo, nařizovati odstranění takovýchto pomníků, odstranění takovýchto nápisů, odstranění takovýchto památek. Do téže skupiny patří také paragraf o Habsburcích. Rozumíme tomu, pojme-li se dá zákona paragraf o vypovězení, rozumíme tomu, že snad prvnímu nápadníku trůnu, jak to učinilo francouzské zákonodárství, zapoví vejíti do štábního území, a i kdyby se všem členům bývalého panovnického domu zakázalo přijíti do Československa, co zákon šprýmovně označuje výrazem >návrat<, jako kdyby Habsburkové zde v Čechách bylí bydleli, i tu bych přece tomuto zákonu rozuměl a řekl bych, že se v něm jeví republikánské smýšlení. Ale na to se zákon neobmezuje. Zákon, zakazuje také každému potomku takovéhoto člena císařského domu domnělý návrat do Československého státu, a zákon přikazuje, aby každý, kdo se doví o tom, že takovýto potomek Habsburků sem přišel, úřadům to oznámil, když se o tom hodnověrně dozvěděl. Pánové! Potomstvo Habsbursko-Lotrinské nelze přece zjistiti. Mohou to býti dobří Čechoslováci, mohou to býti Češí, kteří patří k potomkům tohoto rodu, to se dnes vymyká naprosto jakémukoli zjištění. Nechci vůbec mluviti o illegitimním potomstvu; pokud někdo z rodu Habsbursko-Lotrinského vešel v nerovné manželství, ztrácí se jeho potomstvo v občanstvu. Ale neexistuje přece žádný zákaz manželství mezí Čechoslováky a potomky bývalého panovnického rodu, a jestliže Čechoslovák pojme za manželku dámu, která pochází z Habsbursko-Lotrinského domu, pak stává se tato tím československou státní občankou a žádná moc na světě nemůže jí zakázati, aby zde v Československu nebydlela. Neboť státní území jest přístřeším pro všechny státní občany, Zde zákon nezná vůbec míry. (Výkřik.) Upozorňuji na to, že jsem včas upozornil na tento makavý nesmysl ta že se ho přes to dopouštíte. (Sen, dr Klouda: S dovolením!<) To je přece zcela, spravné, ale jak má dotyčný, který se o tom dozví, věděti, že potomek Habsburků obdržel takovéto >dovolení