Anebo co znamená, mluví-li se v §u 15 o vybízení k hromadnému neplnění věřejno-právních povinností? Tím má patrně býti postižena výzva k daňové stávce. Ale co všechno nedá se interpretovati do tohoto znění, právě tak jako do ostatního obsahu tohoto paragrafu. Anebo dále: v §u 1 vládního návrhu bylo při úkladech proti republice zapovězeno nejen užití násilí, nýbrž také hrozba násilím. Výbor poslanecké sněmovny odstranil hrozbu v §u 1, zavedl ji však zadními dvířkami zase v §u 39, řka, že pod násilím rozuměti jest netoliko skutečný násilný čin, nýbrž také nebezpečná vyhrůžka bezodkladným násilným činem. Zůstávají tedy veškery obavy, které se pojí k možnosti rozšiřovati pojem >vyhrůžky<, Co všechno lze rozuměti pod ustanovením, jež obsaženo jest v §u 2: >Kdo k úkladům vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizími činiteli, zejména vojenským nebo finančními<. Bude snad pod toto ustanovení zákona spadati Nazaren, který odmítá nositi zbraň a vejde ve styk se zahraničními soudruhy téhož smyšlení, aby společně s nimi v případě války odmítl použití zbraně v různých vlastech? Pravým pokladem pro státní zástupce a soudce, kteří baží po různých výkladech, jest § 5, který mluví o zradě státního tajemství a který u státních občanů předpokládá znalost těch skutečností, opatření anebo předmětů, jež vláda v zájmu republiky taji a tudíž neuvádí ve všeobecnou známost. Jaká to nehoráznost! Chci se jen ještě zmíniti o §u 20, jenž mluví o hrubé neslušnosti a který ohřáni výkon pravomoci presidenta, parlamentu, ba dokonce výboru nebo komise a vlády. Případy bylo by lze rozmnožiti. Téměř každý paragraf poskytuje příležitost k všemožnému umění výkladu. Ale tím přicházíme k podstatné námitce, kterou proti tomuto zákonu vznášíme. Politické delikty mají tu zvláštnost, že nelze je vyjádřiti jasnými, konkrétními slovy, kteréž netřeba vykládati. Lze jasně a přesné říci, kdy jde o vraždu, o loupež, o krádež. Není však možno bezvadně definovati, co jest >úkladem< proti >republice<, státním tajemstvím, hrubou neslušností anebo popuzením. To vše připouští výklady a rozklady, ponechává subjektivnímu posouzení nejširší pole. Pro delikty tohoto druhu byl tudíž, a to pro všechny politické delikty, vyjímaje urážku veličenstva a vyzvědačství, posud příslušným porotní soud. Zde byl nejdůležitější korektiv proti nehoráznému ustanovení starého zákona. Soudcové z lidu, soudící podle volného uvážení, kteří nebyli vázáni ani zněním zákona, ani nelpěli na právnických úvahách, kteří byli neodvislými od dočasné vlády, poskytovali záruku proti přehnanému používání kaučukových ustanovení trestního zákona. A tento korektiv působil tak znamenitě, že po 20 let až do války téměř nebylo obžalob pro politické delikty. Státní zástupcové se jim z daleka vyhýbali. Předložený zákon činí v tom základní změnu, tím, že politické delikty theoreticky větším dílem, v praxi však zúplna, odnímá porotním soudům a přikazuje je dílem státnímu soudu, dílem sborovým soudům, dílem okresním soudům.

Deset nejtěžších deliktů, jimž hrozí nejvyšší tresty, přijde v budoucnosti před státní soud. Jen 4 delikty přikazují se porotnímu soudu, ale tyto také jen theoreticky, poněvadž státnímu zástupci tím, že navrhne trest až do 5 let, dána jest možnost také tyto delikty dostati před sborový soud. Již proti této volnosti, poskytnuté státnímu zástupci, možno se stanoviska práva státního občana, aby byl postaven před řádného soudce, vznésti důrazné námitky. V praxi přestaly tím porotní soudy rozsuzovati ve věcech politických. Tak slaví Československá republika památku revoluce z roku 1848!

Jednou znej důležitějších vymožeností této revoluce jakož i liberální epochy měšťáctví vůbec bylo zřízení porotních soudů, obzvláště pro delikty politické. Této demokratické republice zůstalo vyhrazeno, aby tuto vymoženost vydala na pospas, a pří tom pomáhají socialistické strany. Již tato okolnost samotná stačí, aby vzbudila nejprudší nepřátelství proti tomuto zákonu.

Zastánci zákona tvrdí, že tento zákon jest mírnějším než posud platné trestní právo. Chci se pokusiti, zkoumali správnost tohoto tvrzení. Jest pravda, že trest smrtí, který posud podle §u 59 tr. z. stanoven byl všeobecně pro velezradu, není již stanoven pro delikty, které nastupují na místo §u 58 tr. z., tedy §§ 1 až 3 zákona. Zdá se, že tato skutečnost pro zákon na ochranu republiky má hráti stejnou úlohu, jakou hraje zavedení rovného práva hlasovacího pro náš ústavní život vůbec. Vládnoucí strany uvádějí jako důkaz pro demokracií, v tomto státě panující, vždy znovu rovné právo hlasovací a přičítají si zvláštní zásluhu, že se všemi třídami a národnostmi ve státě v této příčině jedná se stejně. Že vedle toho ústava a obzvláště správa daleko jest vzdálena od skutečné demokracie, to stydlivě zamlčují. Tatáž hra má se patrně prováděti s odstraněním trestu smrti pro ony delikty, které posud byly označovány jako velezrada. Že vedle toho jsou v zákone obsaženy barbarské tresty, že v budoucností namnoze politické delikty budou se trestati přísněji nežli sprosté delikty stejného druhu, o tom pokoušejí se veřejnost klamati. Nechme stranou otázku, zdali doživotní žalář vůbec jest mírnějším trestem nežli smrt. Užívá, se ho však v tomto zákoně takovým způsobem, kterého posud platný trestní zákon neznal. Není také přílišnou neskromností, když se někdo chlubí - a jak jsem slyšel, učinil tak také dnes zpravodaj - že jest mírnější nežli zákon z roku 1803 a 1853, tedy z dob Metternichových a Bachových, tedy z dob nejhorší reakce. Věru, demokratická republika stala se skromnou! Již srovnání s návrhem, na kterém se roku 1913 usnesla rakouská panská sněmovna, a ve kterém na velezradu byl stanoven žalář anebo vězení od 5 do 20 let, tento zákon nevydrží. Eklatantním příkladem pro >mírnost< zákona jest jeho § 7, Kdežto posud pokus vraždy podle §u 138 trestního zákona trestán byl žalářem od 1 do 5 let a pouze při loupežné vraždě, úkladné vraždě, zjednané vraždě anebo Vraždě blízkých příbuzných těžkým žalářem od 10 do 20 let a pouze při obzvláště přitěžujících okolnostech doživotním žalářem, má budoucně pokus vraždy spáchaný na dočasném nebo bývalém presidentu, jeho zástupci, na dočasném nebo bývalém předsedovi nebo členu vlády, na členu zákonodárného sboru, na dočasném nebo bývalém guvernéru Podkarpatské Rusi, na dočasném nebo bývalém členu státního soudu - již výpočet sám působí podivně - trestán býti doživotním žalářem. Jak mírný přece jest tento zákon! Tělesné poškození bylo posud, nebylo-li těžkým, trestáno jako přestupek vězením od 3 dnů do 6 měsíců, bylo-li těžkým, tedy žalářem od 6 měsíců do l roku, za přitěžujících okolností do 5 let, v případech obzvláště těžkých do 10 let. Budoucně bude podle §u 8 zákona také nejmenší tělesné poškození, spáchané na presidentovi, jeho zástupci, předsedovi anebo členu vlády, předsedovi parlamentu anebo guvernéru Podkarpatské Rusi trestáno žalářem od 6 měsíců do 5 let, pří těžkém poškození některé z těchto osob těžkým žalářem od 5 do 20 let, ba doživotním žalářem. Anebo jest >mírností<, když pachatelé, kteří 20. roku věku ještě nedokonalí, trestání jsou jen, těžkým žalářem od 2 do 10 let?

Ve všech skutečně demokratických státech - poukazuji pouze na Anglií - musí hlava státu, která někým ve své cti byla uražena, jako každý jiný státní občan hledati své právo před soudem. (Sen. Ferd. Jirásek: Vy jste 40 let železnou pěstí vyhrožovali Evropě! Proč dělali v Německu ten zákon? Tam je jděte komandovat a ne nás! - Hluk. - Odpor německých sociálních demokratů!) Jestliže jste ještě nepochopil, proč to dělali v Německu, soudruhu Jirásku, pak je mně vás líto! V §u 11 zákona jest urážka, na cti presidenta anebo jeho zástupce spáchaná deliktem oficiosním a ohrožena obzvláště přísnými tresty. Jak lze sloučiti tento postup se zásadou, že všichni státní občané jsou si před zákonem rovni, zůstává nevysvětlitelno. (Slovní potyčka mezi sen. Jiráskem a sen. Niessnerem. - Sen. Jirásek: Vy jste nácionalisti!) Mluvil jsem o kozlu, kterého učinili zahradníkem. Mluví-li pan kolega Jirásek o nacionalismu, pak jest tím kozlem. Zvláštní pikanterií jest ustanoveni, které vylučuje důkaz pravdy pro obvinění vznesená proti presidentovi, takže pak, kdyby někdo mohl některému příštímu presidentovi snad dokázati krádež, nebude volán tento k zodpovědnosti, nýbrž ten, kdo toto obvinění vznese. (Odpor sen. dr Procházky.) Což můžete za každého člověka vložiti ruku do ohně, víte, že se při volbě některého příštího presidenta nezmýlíte? Jste neomylní? (Sen. dr - Procházka: O budoucím presidentu tvrdit, že by mohl býti trestán pro krádež, to je drzost židovská. - Hluk a odpor na levici. - Sen. Niessner [německy]: Jaký tón si to dovoluje zpravodaj? To přestává všechno! Rada zemského soudu, který se chová tak nevzdělaně!)

Předseda (zvoní): Volám pana dr Procházku k pořádku pro neparlamentární výrok.

Sen. dr Heller (pokračuje): § 14, odstavec 2. zákona, připouští tresty do li roku, kdežto se § 302 trestního zákona spokojoval tresty do 6 měsíců. Při tom tvoří první odstavec §u 14 zcela nové delikty - pobuřování proti státu pro jeho vznik a proti ústavní jednotnosti - a stanoví na ně tuhé vězení až do 2 let.

Zákon, nemůže si také odepříti toho, aby zostřil § 308 trestního zákona v §u 18, jestliže rozšiřovatel znepokojujících zpráv ví o jejich nepravdě. Zákon stanoví však také celou řadu nových trestních činů, z nichž zmíniti se dlužno obzvláště o §u 20 o hrubé neslušnosti, kterýžto paragraf lze velmi různě vykládati a jenž stanoví tresty až do 6 měsíců. Pří tom jest ochrana obrazu presidenta unikem, které připomíná staré uctívání model.

Trapné, zkušenosti, učiněné se špicly v procesu Baeranově, vedly k ustanovení o beztrestnosti těchto gentlemenů v §u 27, takže vládní orgány příště budou mocí používati služeb agentů provokatérů a krutě trestáni budou nikoli svůdcové, nýbrž svedení.

Těžké zostření dosavadního stavu jest také v tom, že vedle trestů na svobodě mohou, bytí. také uloženy peněžité pokuty až do 500.000 Kč (§ 29), a že v případě ne-dobytnosti nastupuje další trest na svobodě až do 1 roku. Tím zjednává se pro nemajetné obyvatelstvo ještě zvláštní zostření trestu, jež odporuje ústavně zaručené rovností před zákonem. Myslíme, že těmito vývody, které by bylo lze ještě podle libosti rozšířiti, vyvrácena jest konečně pohádka o >mírnosti< tohoto zákona.

Z těchto vývodů však také vysvítá, že tímto zákonem se uskutečňují ve dvou směrech zásady, které každé skutečné demokracií bijí ve tvář, a to: 1. Tvoří se okruh privilegovaných osob, vedle presidenta republiky členové vlády, parlamentu, státního soudu a guvernér Podkarpatské Rusí. Trestní činy spáchané proti těmto osobám pro výkon jejich politické činnosti trestají se s jistým, odstupněním přísněji, nežli stejné delikty spáchané na jiných osobách, Asi 600 lidí bude v budoucností zaujímati výjimečné postavení. Každý, kdo jest činným V politickém životě, jest vydán útokům více nežli lidé, kteří jdou jen za svým povoláními. To platí netoliko o členech vlády a parlamentu, nýbrž stejnou měrou o každém funkcionáři politické sírany. Tito musí nalézti náhradu za toto zvýšené nebezpečí ve zvýšené vážnosti, které požívají, ve zvýšeném vlivu, kterýž vykonávají, často také ve zvýšených příjmech. Chrániti je obzvláště znamená udíleti jim privilegium, jež nelze sloučiti s demokracií, jejíž nejdůležitějším principem jest rovnost státních občanů. 2. Tento zákon má však za následek, že v budoucnosti politické delikty budou trestány přísněji nežli sprosté delikty. Trestní čin, spáchaný ze ziskuchtivosti, pomsty, tedy čin, který vyplývá z nízkých, sprostých motivů, bude trestán mírně jí nežli trestní čin, spáchaný z motivů politických, z motivů, které valnou většinou nelze označovati za nízké, nýbrž které zpravidla vyplývají z pohnutek byť i špatně pochopených, tož přece ideálních. Čin Charlotty Cordayové byl vraždou; kdo by jí odsoudil bez výhrady? Kotzebue zavražděn byl Sandem, jenž ho považoval za zrádce. Svobodomyslná mládež jásala vstříc vrahovi, V Československu, demokratickém státě, byli by oba - a příkladů bylo by nespočetně - svojí lásku ke svobodě odpykali doživotním žalářem. Rváč, který svému bližnímu na těle ublíží, vyjde z toho lépe nežli ten, kdo v přemíře vášně, která přece vždy vylučuje sobeckost a zúmyslné násilí, ublíží politickému protivníkovi, je-li tento jen privilegovanou, osobou. Takováto ustanovení odporují každému modernímu trestnímu právu, kteréž při vyměření trestu především hledí k pohnutce, ona přenášejí nás zpět do nejtemnějších dob politické reakce a absolutismu. Na místě >posvátné< osoby císařovy nastupuje 600 >posvátných< osob, věru to úspěch, o kterém se revoluci z roku 1918 nikdy nezdálo, jenž jest výmluvným dokladem panující reakce. (Sen. Havlena: Budeš také mezi nimi!) Bohužel, bohužel, nestojím o to! Jest velmi příznačno, že existují lidé, kteří říkají: Ty přece také budeš chráněn! To jest příznačné pro celou mentalitu. Nesmírně příznačným jest, jak mluvčí většinových stran a obzvláště pan dr Meissner přecházejí přes jistá ustanovení zákona, která mají dalekosáhlý význam a která znamenají obrovský krok nazpět netoliko vůči době poválečné, nýbrž vůči rakouskému trestnímu zákonu. Špatné svědomí pánů dokumentuje se zde zcela jasně.

Míním ustanovení o použití mimořádného práva zmírňovacího, podmínečného odsouzení, ztráty občanských čestných práv a zpětného působení zákona. Poukazuje-li se na krutost rakouského zákona, pak dlužno spravedlivě poukázati na ustanovení §§ 54 a 266 tr. z., která soudci dovolovala jíti daleko pod nejmenší výměru trestu, stanovenou v zákoně, a která v praxi vedla k tomu, že krutost zákona, pokud jde o vyměření trestu, sotva více bylo cítiti. Předložený zákon vylučuje téměř úplně použití mimořádného práva zmírňovacího. Vylučuje je pro neméně nežli 7 trestních činů úplně, takže těžké nejmenší tresty, v dotyčných paragrafech stanovené, stávají se obligatorními bez rozdílu, zdali a V jakém počtu a v jakém stupni tu jsou polechčovací okolnosti čili nic. Ve všech jiných případech- se zcela nepatrnými výjimkami - zakazuje zákon použití mimořádného práva zmírňovacího tehdy, když čin spáchán byl v době války anebo V době, kdy veřejný pořádek ve větším rozsahu byl porušen a kdy k jeho obnovení bylo třeba užíti mimořádných prostředků. Prakticky vzato znamená to vyloučení zmírňovacího práva vůbec. Neboť kdy, za jakých dob dochází ve větším počtu k politickým deliktům? V dobách politicky rozčilených, tedy v takových, ve kterých rušeno bývá to, co zákonodárce nazývá >veřejným pořádkem<. Každá stávka, při které k udržení >veřejného pořádku< použito bude mimořádných prostředků, to jest vojska anebo četnictva ve větším počtu, poskytne žádoucí příležitost, přísnými tresty přiváděti k rozumu neposlušné otroky kapitálu. Reakcionářská vláda, a skoro od tří let máme takovou, bude mocí zardousiti 'každou větší stávku a tak v praxi odstraniti právo dělníků stávkovati. S přesností lepší věci hodnou omezuje zákon zmírňovací právo soudcovo na určité nejmenší tresty také v těch několika málo případech, ve kterých ho vůbec ještě smí býti použito. Věru, jak mírným jest tento zákon, který soudci bére možnost dáti průchod mírností. Pohlížíte přece;jako by hypnotisování na šlechetnou, velikou Francii. Proč nevezmete sobě příklad z onoho věru velikého a šlechetného Francouze, soudce, jenž byl zván >dobrým soudcem<, poněvadž povinností -a práva svého úřadu nespatřoval v tuhém lpění na písmeně zákona, nýbrž v mírném a moudrém posouzení pohnutek pachatelových. Pro vás stělesňuje se šlechetná a veliká Francie v lidech jako Poincaré a Foch, kteří ji věru nerepresentují.

Jednu z vymožeností poválečné doby, na kterou republika byla hrdou - ostatně dnes ve všech kulturních státech je to samozřejmostí - zákon pro obor politických deliktů částečně ruší, částečně v podstatě omezuje - míním podmínečné odsouzení. Dobrodiní, že netřeba odpykati trest, jestliže se viník během lhůty soudcem určené nedopustí žádného trestního činu, bezpodmínečně je zrušeno pro všechny zločiny podle zákona na ochranu republiky, pro přečiny a přestupky dáno jest do rukou soudce úplně tím, že rozhodujícím má býti veřejný zájem. Zase o jeden kaučukový pojem více! Zdá se, že na tvůrce tohoto hanebného zákona přišla jakási sadistická rozkoš z věznění. Také v otázce podmínečného odsouzení zvítězila reakce.

Zákon činí dále obligatorním ztrátu občanských čestných práv - považte: pří politických deliktech! - pro všechny případy, Ve kterých trest obnáší alespoň jeden rok, při všech menších trestech, byl-li čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, Jak zlomyslným zde jest zákon, ukazuje se však v dalším ustanovení, že ztráta těchto práv trvá také přes dobu odpykání trestu, a to ztráta aktivního a pasivního práva volebního ještě po tří roky, ostatních práv vyjímaje akademické hodnosti ještě 3 až 10 let. Jak vidíme, také zde vybraná krutost, která jest v neslučitelném rozporu s mnoho vychvalovanou mírností zákona.

Zákon obsahuje však také přímá ustanovení, která z něho činí tendenční zákon nejhoršího druhu, přizpůsobený jednotlivému případu. Tohoto druhu jest ustanovení §u 36, podle něhož se zákonu v určitých případech přiznává zpětná působnost, takže se příslušnost státního soudu rozšiřuje také na ty případy, ve kterých Čin byl spáchán před účinností zákona, jestliže žaloba ještě nenabyla právní moci. Toto ustanovení pojato bylo do zákona jen za tím účelem, aby mladík, který spáchal atentát na dr Rašína, mohl býti odňat svému řádnému soudci, postaven před státní soud a pokud možno přísně potrestán. Tím opouští zákon jednu z nejdůležitějších zásad trestního práva, podle něhož toto nemá nikdy působiti nazpět, k vůli jednotlivému případu, K zaokrouhlení krásného obrazu, kterýž jsem zde byl nucen podati, patří zhoršení dosavadního stavu, pokud jde o mladé zločince. Také mladík ve věku mezí 18 a 20 lety bude budoucně moci nebo musit býti odsouzen k doživotnímu žaláři. Devatenáctiletý sprostý vrah, který ze ziskuchtivosti anebo surovosti se dopustí vraždy, bude moci obdržeti nejvýše 20 let žaláře, poněvadž ho chrání tvrdý, ukrutný, rakouský zákon; politickými vášněmi opředený, ve svém myšlení pobloudilý 19ti letý mladík, který z pohnutek naprosto čistých se pokouší násilím, otřásati jednotností státu, bude moci dík mírnému československému zákonu o svém skutku přemýšleti po celý zbytek svého života. To v době, ve které péče o dorůstající mládež tvoří nebo tvořiti má jednu z nejdůležitějších úloh státu.

Zbývá nyní jen promluviti ještě o jedné z nejsmutnějších kapitol tohoto zákona, to jest jednání, jakého se dostává tisku. Podle posud platných zákonů patřily trestné skutky, spáchané veřejným tiskem, bez výjimky před porotu. Toto přikázání tiskových deliktů před porotce bylo jedním z prvých požadavků revoluce z roku 1848 a liberalismu vůbec.

Jeho dosažení bylo slaveno jako vítězství pokroku, poněvadž tím zaručena byla svoboda tisku. Již starý reakcionářský rakouský stát zasadil tiskové svobodě těžkou ránu, t. zv, objektivním řízením, liteře umožňovalo státnímu zástupci, aby zabavil místo, jež mu nebylo vhod, aniž ho nutilo k subjektivnímu stíhání pisatele anebo redaktora. Ve skutečně demokratických státech, ba dokonce v Německu Hohenzollernů neznalí tohoto objektivního řízení... (Sen. Kroiher: Je Německo demokratický stát?) Pravím >dokonce v Německu HohenzollernůKroiher zdá se, že nerozumí tolik německy.... a následnické státy, pokud jím demokracie nebyla pouhou dekorací, odstranily je v praxi po převrate. Tak Rakousko, Horthyovo Maďarsko a Československo konfiskovaly vesele dále, a ministr spravedlností sdělil dokonce v jedné odpovědí na interpelaci, že v době od l, ledna do 30. listopadu 1922 bylo provedeno >jen< 1498 konfiskací. Jest také ještě na to pyšný, poněvadž počet konfiskací ve stejné době roku předešlého obnášel 1536, tedy ještě o 38 více. Od doby trvání státu slibovaly všechny vlády změniti tento stav. Splněn tento slib ovšem nebyl, Také slib, obsažený v písemné zprávě výborové, setkává se s našimi největšími pochybnostmi. Předložená osnova zákona dostává nyní danému slíbu, ovšem svým způsobem, Mohl-li státní zástupce konfiskovati jednotlivá čísla některého časopisu, tož bude mu nyní nad to dána možnost, noviny jemu nemilé jednoduše odstraniti. V neméně nežli v devíti případech, jež v zákoně jsou tresty ohroženy, bude mocí sond zastaviti noviny, jestliže tytéž noviny již před tím pro týž delikt byly zabaveny a možno-li se >obávati<, že týž čin bude opětován. Nabyl-li jednou takovýto výrok právní mocí, pak jednoduše zemská politická správa nařídí zastavení na dobu od jednoho do šesti měsíců podle toho, jak často noviny vycházejí. Ale nedosti na tom! Judikatura o tiskových deliktech odnímá se v politických věcech porotním soudům a přikazuje se v praxi státnímu soudu a sborovým soudům. Pouze v několika málo případech bude míti státní zástupce možnost přivésti věc před porotu, kteréžto možnosti použije, kde z národnostních anebo ze třídních poměrů bude moci očekávati odsouzení. A tak nyní státní zástupce stává se pánem nad životem a smrtí novin. Co to znamená při odvislosti státního zastupitelství od dočasné vlády, nepotřebuji vyličovati. Zákon neznamená nic více a nic méně nežli konec neodvislého tisku, jenž má snad býti snížen na úroveň >Prager Presse< anebo >Československé republiky<. Jednu z nejdůležitějších vymožeností revoluce měšťanstva z jeho zápasu proti feudalismu ničí tato vláda a její většina, která má odvahu nazývati se demokratickou.

Tak slaví Československá republika, tak slaví čeští sociální demokraté památku revoluce, tak ctí památku Karla Marxe 40 let po jeho smrtí!

Domnívám se, že jsem vám nyní vyložil důvody anebo lépe řečeno část důvodů, které nás vedou k tomu, abychom se nezúčastnili porad o tomto hanebném zákoně. Musíme se obávati, že se pošpiníme jeho dotekem. Naše čest jakožto lidí a sociálních demokratů zakazuje nám zúčastniti se porad o tomto zákoně, jenž znamená konec jakékoli svobodě v tomto státě. Domníváte se, že se musíte rychle usnésti o tomto zákoně, abyste uklidnili veřejnost, kterou prý my jsme rozrušili, abyste ukázalí, že se jedná o mírný, snesitelný zákon. Ano, tak by vám to bylo vhod! Klid, klid hřbitova, to jest atmosféra, ve které se cítíte šťastnými. Damoklův meč tohoto zákona má se vznášeti nad občany a nutiti je ke klidu, první to povinnosti občana. My však vám pravíme: nebude klidu v tomto státě, pokud tento zákon bude existovati. Všem vašim hrozbám se vysmíváme. Mnozí z našich předchůdců a mnozí z nás dožili se socialistického zákona v Německu, výjimečného stavu v Rakousku! A Bismark byl přece jinší chlapík nežli nějaký Šrámek nebo Kramář! Jste příliš ubohými, nežli abyste mohli zadržeti vývoj, i tehdy, když se vám podařilo před káru reakce zapřáhnouti strany, které se nazývají socialistickými!

Ze všeho pronásledování vyšel socialismus posílen! Ano, proti vašemu násilí, proti vaší nezákonností klademe zákon a právo, proti vaší reakci pokrok, proti porobě svobodu! (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Klofáč: K slovu je dále přihlášen pan sen. dr Spiegel. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Bylo mi uloženo, abych jménem netoliko vlastní strany, německé dem. strany svobody, nýbrž také německého svazu zemědělců, německé národní strany, křesťansko-sociální strany lidové, německé národně-sociální strany dělnické a slovenské strany ludové k oběma zákonům, které jsou dnes na denním poradě... (Veselost, různé výkřiky, hluk, potlesk na levici a na pravici).

Místopředseda Klofáč: Prosím pana senátora, aby pokračoval.

Sen. dr Spiegel (pokračuje): Slavný senáte! Ačkoli to u vás vzbudilo velikou veselost, mám přece čest jménem uvedených šesti stran protestovati proti oběma zákonům, které mocným slovem koalice se dostaly na dnešní denní pořad. Vděčím, za okolnost, že zde funguji jako mluvčí těchto síran, nikoli své osobě, nýbrž vděčím za toto vyznamenání pouze okolnosti, že následkem svého povolání se zabývám státním právem. Bylo mi tedy uloženo, abych zde podal odbornou kritiku obou zákonů. Mluvím-li zde jako odborník - není jích příliš mnoho v Československé republice (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) - upokojuje mne okolnost, když vím, že je na mé straně odborník totiž jeden ze tří českých učitelů trestního práva, kteří na těchto zákonech spolupracovali, prof. Kallab z Brna. Prof. Kallab z Brna byl proto v našem tisku chválen; naše chvála byla mu ovšem nepříjemná; a pochopuji to, neboť cítil se naší chválou kompromitován. Odmítl jí a považuji za povinnost kolegiality, přijíti mu na^- pomoc a oslabiti poněkud chválu, kterou jsme mu vzdali. Prof. Kallab není jedním z našich... (Veselost.)... nikoli, prof. Kallab není jedním z našich; zdali to je veselé čili nic, to nevím, jeden jest Němec a druhý jest Čech. Prof. Kallab právě jest Čech, To není veselé, to není smutné, to není nic jiného u nás, tomu tak jednou jest, žijeme zde v tomto státě Němci a Češi vedle sebe. Prof. Kallab uveřejnil po uzavření mírových smluv spis o mírových smlouvách a tvrdil v něm, že se mírové smlouvy úplně kryjí se čtrnácti body Wilsonovými a schvaloval všechna protiněmecká ustanovení mírových smluv. Tedy nemáme žádného důvodu, abychom na prof. Kallaba pohlíželi nějak jako na svého spojence, ale - prof. Kallab může chválu s díky odmítnouti čili nic - zůstává přece při tom, že řekl, že tento zákon, na ochranu repujr bliky jest zbytečný a nebezpečný, A to je také to, co říkáme my, A můžeme z toho seznati, že lze dokonce se spřáteliti s mírovými smlouvami a zákon na ochranu republiky shledávati přece špatným. (Německy: Velmi dobře!) Připojuji zde k posudku, jejž projevil prof. Kallab: Zákon jest zbytečný a nebezpečný. Jest zbytečný, neboť mohli bychom zcela dobře vystačiti se starým trestním zákonem. Nelze vůbec na to pomýšleti, že by starý trestní zákon nebyl dosti ostrý, aby se vystoupilo proti všemu, co naší republiku poškozuje. Jak by také mohlo býti jinak? Trestní zákon z roku 1852 nebo vlastně 1803 pochází přece z dynastické, aristokratické, byrokratické monarchie, a tento trestní zákon že by neměl s dostatek chrániti stát? Čeho dnes potřebujeme, je zajisté změna trestního zákona, ale přece nikoli změna, v tom smyslu, že se ještě zostří, dnes jest potřebí změny v tom smyslu, že se trestní zákon zmírní, ano, zde také ve smyslu tohoto odůvodnění zahájena byla reforma trestního práva v tomto směru. Byl zde úmysl zmírniti starý trestní zákon, a nepopírám - v této příčině souhlasím úplně s panem zpravodajem Kloudou a také s ministrem spravedlností, jsem-li správně informován, - bylo zde skutečně úmyslem změniti trestní zákon a také tento zákon, o kterém se dnes zde radíme, začíná tak, jako by měl v úmyslu zmírniti nynější trestní zákon. Byly zde tedy dobré začátky, ale jak se zde vůbec děje: desinit in piscem, končí to rybím ohonem; přes dobrý začátek převalí se nacionalisticky šovinistická vlna a tak vše, i když míněno jest sebe lépe, stává se karikaturou. Pan zpravodaj poukázal na to, že přece trest smrti v tomto zákoně byl odstraněn. Zcela tomu tak není, úplně bych s ním nesouhlasil, neboť jest zde příloha (Výkřiky!), prosím, podívejte se na přílohu, v této příloze jest t. zv. zákon o dynamitu z rakouských dob, zde stojí také o trestu smrtí, a tento zákon o dynamitu rozšiřuje předložený zákon také na Slovensko a na Podkarpatskou Rus a na vojenské osoby; zadními dvířkami dostává se tedy trest smrti přece do zákona. Nechci na to dále klásti váhu; trest smrtí jest zajisté celkem odstraněn, a to dlužno uvítati, to jest pokrok; ale na druhé straně dostaly se do zákona těžké tresty, a jest otázkou, zdali doživotní trest žaláře v mnohém ohledu není těžším, a úleva, kterou doposud měly osoby, jímž není 20 let, že totiž nemohou býti trestány doživotním trestem na svobodě, odpadla. Alespoň snížena byla hraníce věku. Tedy s mírností zákona to není tak zlé. Nečekalo se, až reforma trestního práva uzraje a zákon byl uspíšen a to se zřetelem na atentát na dra Rašína. Jest vždy špatným znamením, když se zákonodárství odhodlá tvořiti příležitostné zákony. Nevím, jak se zákonu budoucně bude říkati, zdali lex Rašín anebo lex Šoupal, nevím, zdali se bude klásti větší důraz na toho, jenž atentátu padl za oběť anebo na zatracení hodného vraha. Ale jest to přece příležitostný zákon, a to jest velmi zlé, neboť příležitost netvoří dobrých zákonů, tak tomu jednou jest. Pan dr. Kramář řekl v poslanecké sněmovně: >My si přece nenecháme postřílet naše nejlepší lidí, my musíme tento zákon míti.< Ale, pánové, což pak byla vražda dosud dovolena, nebylo dosud žádného trestního ustanovení proti -vraždě a bude nyní vraždě zabráněno, nebude nyní více žádných vrahů?

Kdo se nedá zastrašiti trestním zákonem, nedá se zastrašiti zákonem na ochranu republiky, A trest také není přísnější, myslím, že náhoda, že právě viník jest skoro 20 let a přece ještě mu není 20 let, není přece rozhodující. To přece nemůže býti dostatečným základem k odůvodnění takovéhoto zákona, jenž chce někoho doživotně zavříti, komu ještě není 20 let. Co se týče atentátu na Rašína, tu stojím na témže stanovisku jako pan řečník přede mnou. Není nikoho mezí námi, kdo by tento atentát nezatracoval a nikoho, kdo by nešťastné obětí tohoto atentátu a jeho rodiny nelitoval. To konstatuji, jak jsem to učinil při dřívějších příležitostech. Ale při vší lidské účasti, kterou máme s bezprostředně poškozeným a také s vámi, pánové, musíme přece říci: tato věc není naší záležitostí. Dr. Rašín nebyl z naších a také Šoupal na štěstí není z našich. A my odmítáme, abychom byli bíti za lidi, které vy máte ve svých řadách. (Výkřiky!) Odmítáme, aby se nám z takovéto příčiny dostalo výjimečného zákona. Přednesl jsem to jíž jednou v tisku a byl jsem českým listem napaden. Shledal má slova velmi málo něžnými a vytýkal mí rouhání. Tato výtka rouhání odsuzuje se sama sebou. Rozmlouval jsem tyto dny s jedním velíce vtipným českým pánem, a během rozhovoru řekl mi: >Já se nebojím, já přece nejsem žádný Němec,< načež jsem se ho udiveně tázal: >Co pak Němci jsou takovými bázlivci?< >Ano, neboť Bismarck řekl: >My Němci bojíme se Boha<, Nuže dobře; Bismarck to řekl: Bojíme-li se však my Němci boha, pak kladete boha proti lidem, neděláte z lidí bohy. Neznáme rouhání proti člověku, a kdyby to byl nejlepší z lidí. Vy však děláte zákon, který vytváří urážku veličenstva proti presidentu republiky a rouhání proti finančnímu ministrovi a jiným vládním bohům. (Veselost.) Že jsme nepotřebovali zákona na ochranu, to přece ukazuje jasně, že bez zákona na ochranu a ačkoli se jednalo o imunního poslance, proveden býti mohl proces Baeranův, Baeran byl odsouzen, když byl vydán, a s neuvěřitelnou rychlostí, kdežto jinak imunitní výbor poslanecké sněmovny prý není zrovna obzvláště rychlý, Baeran byl vydán a odsouzen pro hození smrduté pumy, která se prokázala jako zcela nenebezpečná, a pro vyzvědačství, které spočívalo v tom, že nějaké služební knihy byly vydány nějaké cizí mocnosti. Nuže, domnívám se skutečně, že tyto služební knihy, nevím liteře mocnosti byly vydány, republice naprosto neuškodily, to jest tak lhostejná věc! A nevím, zdali by nebylo bývalo významnějším, kdyby kuchařka tohoto cizího vyslanectví byla obdržela kuchařskou knihu, neboť české koláče a vdolky atd. jsou alespoň chutné. (Sen. dr Procházka: Proč to dělal!) Proč to dělal? To nevím, po tom jsem se ho netázal, ale nejedná se o to, proč se zločinu dopustil a zdali zločin to ospravedlňuje, že se obětuje imunita a že se veřejností předvádí podívaná na tento proces. Ostatně, když se pan zpravodaj Procházka ptá, proč to Baeran učinil, pak bych se ho tázal, odkud ví, že Baeran to vůbec učinil. (Sen. dr Procházka: Podle výsledku toho řízení!) Podle výsledku řízení! Soudce, anebo lépe řečeno porotci nabyli přesvědčení, budiž, ale já jako kritik procesu jsem oprávněn říci a pravím to tímto, že důkaz víny Baeranovy podán nebyl a při tom trvám, a věc jest přece ještě ve druhé instanci. (Sen. dr Procházka: Porota ho nabyla.) To přece není žádnou nezvratnou pravdou, nepopírám přece závaznost rozsudku, nikoli z formálně právního stanoviska, nýbrž se stanoviska věcného, a vy jako soudce měl byste sám věděti, že jsou případy, kdy soudce rozhodne nesprávně, ať to již je soudce z povolání nebo soudce laik, zcela lhostejno. Porotci také v případě Baeranově vyslovili, že se Baeran dopustil tohoto vyzvědačství z pohnutek nečestných. (Výkřiky.) Musím říci, že se tomu naprosto nedivím; z pohnutek nečestných! Vždyť přece česká národně-sociální strana v poslanecké sněmovně vyloučila bývalého ministra Vrbenského a poslance Bartoška, poněvadž z nečestných pohnutek hlasovali proti tomuto zákonu. Předpokládají-li se zde nečestné důvody, pak jsme nečestnými my všichni, kteří hlasujeme proti zákonu. (Sen. dr Mayr-Harting [německy].Každý cikán podle sebe hádá!) Každý, kdo nepatří ke koalici, anebo se zřekl koalice, jest nečestný. Zákon, praví prof. Kallab, jest netoliko zbytečný, jest také nebezpečný. Pročtěte si, pánové, zákon a ještě lépe pročtěte si důvodovou zprávu poslanecké sněmovny. Nevím, zdali si každý z pánů koalice pročetl tuto důvodovou zprávu. Ale necháme-lí na sebe nepředpojatě věc působiti - vláda opomenula sepsati vlastní důvodovou zprávu, neboť co tam stojí, skutečně nic neznamená, poslanecká sněmovna to jíž provedla lépe - pročtěte si tuto důvodovou zprávu, tož jest od začátku do konce obžalobou proti veškerému obyvatelstvu a to netoliko proti Němcům a Slovákům, nýbrž také proti Čechům. Praví se tam zcela, zřetelné a týmiž slovy, kterých zde užívám - prosím, čtěte a nevěříte-li tomu, mohu to také předčítati - >že jest skutečnou zkušeností, že orgánové vládní moci od delší doby sabotují ústavní zákony a prováděcí předpisy vydané k ústavním zákonům. (Německy: Slyšte! Slyšte!) To jest v důvodové zprávě výslovně řečeno a nemyslím... (Zpravodaj sen. dr Klouda: To není dobře přeloženo.) Snad, snad neumím dosti dobře česky, může býti, že jsem špatně rozuměl. Ale zde jest výslovně řečeno, že ústavní zákony bývají sabotovány. To místo zní - nepřekládám-li správně, jest to na stránce 36, prosím pana kolegu dra Kloudu, aby mne opravil: >Zkušenosti delší doby ukázaly, že ústavní zákony, jakož i zákony a nařízení, která k jejích provedení byla vydána, bývají v praxí zřejmě sabotovány.< Jestliže pánové tomu ještě nechtějí věřiti, přečtu to česky a užiji práva, mluviti československy: >Bývají v praxí zřejmě sabotovány.< Myslím, že jsem správně překládal, že v praxi bývají zřejmé sabotovány, a to právě od těch, kdož v prvé řadě jsou povolání uváděti je v život. Tak to zde stojí. A to jsou přece dle mého mínění jen Češi, nejvýš ještě Slováci, ale přece nikoli Němci. Co se týče Němců, Slováků, Podkarpatských Rusů, Poláků a Maďarů, kteří snad tu jsou, ti jsou ovšem dle názoru vlády a dle názoru koalice všichni nepřátelí státu. Pánové, jestliže ti všichni jsou nepřátelí státu, pak jest to nesmírně tragická věc pro stát, pak přece musí se stát snažiti, aby toto nepřátelství proti státu odstranil, musí se snažiti, aby vypátral příčinu, musí se snažiti tyto příčiny odstraniti. Ale neodstraňuje jich přece, když bojuje proti symptomům, neodstraňuje jich přece drakonickými trestními zákony, poslední to a nejméně vhodný prostředek, jehož vůbec může použíti.