Ale chci připojiti ještě něco. Jest přece ještě na denním pořadu celý jídelní lístek zákonů. Jest to ničemný system násilí, kterého se zde používá proti senátu, aby v několika málo hodinách měl vyříditi tak důležité předlohy, a to ještě k tomu takovým způsobem, jenž skutečně odporuje důstojnosti senátu. Senát není drábem poslanecké sněmovny, jenž každou předlohu musí vyříditi právě ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny. A to dlužno zapsati na účet většiny. Jestliže se zde dějí takové hanebnosti, je-li senát zbytečným kusem nábytku, pak má býti rozpuštěn, ale takovéto poměry nemají se dále trpěti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pan řečník pronesl slova, která jsou naprosto neparlamentární a já pro tyto výroky ho volám k pořádku.

Uděluji závěrečné slovo panu zpravodaji sen. Lukešovi.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Chci několika slovy reagovat na to, co bylo zde předneseno. Většinou bylo řečeno, že zákon tento je povahy ryze nacionální a že jen proto byl usnesen a má býti obnoven, resp. působnost jeho prodloužena, aby prý to našim zájmům národnostním vyhovělo.

Velevážení, to tvrzení je nepravdivé a nesprávné. (Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Lukeš (pokračuje): Mně nejvíce těší, jak mluvil poslední řečník, poněvadž bych právě mohl dokázat, že každé slovo, které řekl, je nepravdivé. Ze Slezska nemohl konstatovat ani jeden případ, že by nastala rozluka anebo sloučení obcí z důvodů národnostních. Uvedl jen dvě obce: Tábor a Lodenice. Ty byly rozloučeny proto, ze Tábor je německý a Lodenice české, což si přáli na obou stranách. Pak uvedl Javornici, že se sloučila obec venkovská s městskou. To se stalo jen proto, že obě byly tak malé, že nemohly míti ani vyšší organisovanou školu. To je ostatně jejich věc v ryze německém kraji. Chtěl jsem jen říci, že nemohl ani jediného případu uvést. Pokud se týká ostatních pánů, myslím, že jejich námitky nebyly správné, a že i zde v Čechách, na Moravě a v ostatním území se postupuje nikoliv z důvodů národnostních, nýbrž v zájmu obyvatelstva a obcí, aby se vyhovělo tam, kde se toho vidí potřeba. Brno neřídilo se při tvoření Velkého Brna tímto zákonem, nýbrž to byl zákon samostatný. Ale když se zde mluví o slučování obcí příliš vzdálených, vzpomeňme na Velkou Vídeň, jak daleké osady spojeny byly s Vídní, aby byla velká. Jeden řečník se zmínil o Moravské Ostravě, že prý tam obce nesouvisejí. Myslím, že jakživ v Ostravě nebyl. Kdyby tam byl, byl by viděl, že Moravská Ostrava, Slezská, Mariánské Hory, Přívoz, Vítkovice, Zábřeh tvoří jednotku a sice jednotku kompaktní, že domy nejsou vůbec přerušeny. Jak něco takového může zde býti tvrzeno, nepochopuji, a když je to tvrzeno, tedy jistě jest to z důvodů jiných, než věcných.

Bylo zde, velevážení, též řečeno p. kol. Hartlem, že prý postupujeme v území německém agresivně proti německému živlu, že prý zavádíme dvojjazyčnost. Co by odpověděl kol. Hartl, kdybych mu řekl, že v Prusku v ryze české obci, kde nebylo žádných Němců, nesměl býti ani jediný český nápis, všechno musilo býti německé, ve školách se nesmělo vyučovati česky, co by tomu řekl, že dítky nesměly na ulici promluviti česky, a že v žádném hostinci nesměly býti vyvěšeny české noviny? Co by tomu řekl, nevím. Aneb v Uhrách. Zda v Uhrách byl jediný nápis slovenský? Mohli jsme projeti celé Uhry, žádného nápisu slovenského jste neviděli. (Hlas: Co bylo ve Vávrách, odkud jest p. kol. Meissner?) Kol. Meissner byl velmi umírněný, nechci mu to připomínati. Ohledně kol. Meissner abych řekl: Byl starostou přes 20 let v ryze české obci, ve které byla jen německá škola a když jsem se zasazoval, aby tu byla vystavěna alespoň škola společná, řekl mi: >Spíše poteče voda proti proudu, než ta česká škola bude státi.< Dnes je tu česká dvojtřídní škola, a žádné německé dítky. (Hlas: A voda teče proti proudu? - Smích.) Tak postupují naši spoluobčané němečtí resp. maďarští na Slovensku. Jest dobře si toho povšimnouti. Ohledně kol. Meissnera, nebyl bych to řekl, ale když jsem byl vyzván, tedy jsem to konstatoval. Myslím, že se již v tom změnil.

Zákon tento není povahy národnostní a není též třeba tak jej vykládati.

Z toho důvodu navrhuji, aby zákon, jak byl navržen, byl též přijat. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Byly podány pozměňovací návrhy. Prosím, aby byly přečteny.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Návrh sen. Reyzla, Bartha a soudr. k tisku 1541:

Ve článku I., bod 1 škrtnuta buďtež slova >písemným podáním dán k tomu podnět< a nahrazena buďtež slovu >některou ze zúčastněných obcí v té příčině podán písemný návrh<.

Návrh sen. Löwa, Heckera a soudr. k tisku 1541:

Ve čl. I. škrtnut budiž bod 4.

Návrh sen. Hladika, Kiesewettera a soudr. k tisku 1541:

Ve článku II. škrtnuta budiž poslední věta a na její místo dáno: >V takových případech provedeny buďtež volby nejdéle do 2 měsíců<.

Eventuelní návrh:

>Pro případ zamítnutí předchozího návrhu se navrhuje, aby poslední věta článku II. zněla: >V takových případech rozepsány buďtež volby nejdéle do 1 měsíce.<

Místopředseda dr Soukup: Panu zpravodaji uděluji k těmto návrhům slova.

Zpravodaj sen. Lukeš: Pokud se týká všech pozměňovacích návrhů, vyslovuji se proti nim z důvodů mnou v mém obsažném referátu uvedených.

Místopředseda dr Soukup: Budeme hlasovati.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli dám ve čtení prvém hlasovati s ohledem na podané pozměňovací návrhy.

O článku I. jeho úvodu a o odstavci podle návrhu sen. Reyzla a soudr., bude-li zamítnut, podle zprávy výborové.

O odstavci 2, a 3. článku I. podle zprávy výborové.

O odstavci 4. článku h podle návrhu sen. Löwa a soudr., bude-li zamítnut, podle zprávy výborové.

O článku II. podle návrhu sen. Hladika a soudr., bude-li zamítnut, podle eventuelního návrhu sen. Hladika a soudr., bude-li zamítnut, podle zprávy výborové.

O článku III. osnovy zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové.

Námitek proti tomuto způsobu hlasování není? (Nebyly).

Námitek není. Přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s úvodem článku I. a 1. odstavcem článku I. podle návrhu sen. Reyzla a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh je zamítnut.

Kdo souhlasí s úvodem článku I. a jeho 1. odstavcem podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá většinou hlasů.

Kdo souhlasí, aby odstavec 2. a 3. článku I. zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Kdo souhlasí, aby odstavec 4. článku I. byl škrtnut podle návrhu sen. Löwa a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh je zamítnut.

Kdo souhlasí, aby odstavec 4. článku I. zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Kdo souhlasí, aby článek II. zněl podle pozměňovacího návrhu sen. Hladika a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh se zamítá.

Kdo souhlasí, aby článek II. zněl podle eventuelního návrhu sen. Hladika a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh se zamítá.

Kdo souhlasí, aby článek II., III. osnovy zákona, jeho nadpis a úvodní formule zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Ve smyslu přiznané pilností přikročíme ihned ku hlasování ve čtení druhém.

Má pan. zpravodaj nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Lukeš: V nadpisu zákona má státi místo >k změně< >ke změně.<

Místopředseda dr Soukup: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí i s tiskovou opravou, jak ji navrhuje p. zpravodaj tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Tím osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se také ve čtení druhém i s tiskovou opravou, navrženou p. zpravodajem.

Přikročíme k dalšímu bodu denního pořadu, jímž jest

8. Zpráva výboru branného a rozpočtového stran usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1542) o vládním návrhu zákona o úvěru repatriačním.

Zpravodajem za výbor branný jest p. sen. Dědic, za výbor rozpočtový p. sen. dr. Karas.

Uděluji slovo p. zpravodaji za výbor branný p. sen. Dědicovi.

Zpravodaj sen. Dědic: Vážený senáte! Podávám zprávu branného výboru senátu Národního shromáždění tisk č. 1542 o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu tisk č. 3902 o úvěru repatriačním, tisk 3931. Je to zákon, jímž se schvaluje úvěr poskytnutý vládám států zastoupených v mezinárodním výboru pro pomocné úvěry hospodářské na repatriaci válečných zajatců československé státní příslušnosti z Ruska. Vláda Československé republiky přistoupila k t. zv. Nansenově akci Svazu národů, která prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže v Ženevě řídí dopravu našich zajatců z Ruska do jejich domovů. Dosud bylo dopraveno 18.219 našich příslušníků. Ostatní se dále dopravují. Počet jejich není ještě znám. Zákonem usneseným poslaneckou sněmovnou splnomocňuje se vláda k repatriačním úvěrům, které bude nutno na účet Československé republiky v Nansenově akci hraditi.

Branný výbor doporučuje usnesení poslanecké sněmovny váženému senátu ke schválení. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má zpravodaj rozpočtového výboru p. sen. dr Karas.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Náklady s touto repatriací spojené obnášejí skutečně 413.700 liber šterlinků a mají býti rozvrženy na všechny státy, jichž příslušníci, zajatci v Rusku, byli dopravováni nazpět do své vlasti. Jako měřítko rozvrhu měl býti počet těchto dopravovaných zajatců. Z celkového počtu má Československá republika - to jest právě ta číslice, 18 tisíc do 30. dubna 1920, která byla vzata za podklad - 21.16% příslušníků, tedy taktéž tento zlomek náhrad na Československou republiku vypadá. Poněvadž mezinárodní výbor pro pomocný úvěr náklad ten vybral zatím od států ostatních, které vydaly k tomu účelu obligace, naléhá na vládu republiky Československé, aby i ona příslušnou kvotu těchto obligací mezinárodních převzala na sebe. A sice odevzdává našemu státu jistý počet těchto obligací dosud nepodepsaných, aby československá vláda je podepsala a pak na mezinárodním trhu světovém umístila. Jsou to obligace jednak v měně dánské, pak francouzské, anglické, holandské, norské, švédské a švýcarské, a celkem na nás připadá 87.539 liber šterlinků. Přesně to stanoveno býti nemůže, poněvadž kurs naší koruny je pohyblivý a dosud tyto papíry na bursách nebyly umístěny.

Poněvadž tedy mezinárodní komise naléhá na převzetí těchto obligací, žádá vláda, aby předloha ta urychlenou cestou byla vyřízena, aby ona právě tyto obligace mohla podepsati a na mezinárodním obchodním trhu umístiti, vzhledem k tomu, že skutečně tito naši příslušníci jsou touto komisí repatriováni. Odpadá ovšem náklad na legionáře a s nimi na některé ty repatrianty, kteří cestou mořskou přes Sibiř a Japonsko k nám byli dopraveni a náklad ten jde zvláště a byl většinou zaplacen. Zde jde o ony náklady těch repatriantů, kteří přes Baltické moře, po případě Polsko k nám byli dopraveni. Tedy vzhledem k tomu, že náklad tento byl učiněn a že na nás tato částka vypadá, žádá vláda za zmocnění, aby mohla tyto papíry podepsati a na světovém trhu je umístiti. V tom směru právě § 1 zmocňuje vládu, aby převzala tyto obligace a v §u 2 je zmocnění, podle kterého je může uvésti na burse. V § 3, jako normálně, obligace tyto sprošťují se daně důchodkové, po případě kolků a poplatků.

Rozpočtový výbor navrhuje, aby slavný senát tuto osnovu zákona, kterou poslanecká sněmovna schválila, taktéž schválil. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Jednání je skončeno, budeme hlasovati.

O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli, míním dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly).

Námitek proti tomu není.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina, tím osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijímají se ve čtení prvém.

Podle přiznané pilnosti přikročíme ihned k hlasování ve čtení druhém.

Jsou snad nějaké korektury?

Zpravodaj sen. dr Karas: Nemám změn.

Místopředseda dr Soukup: Kdo tedy souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, tím se osnova zákona přijímá také ve čtení druhém.

Dalším bodem je:

9. Zpráva výboru sociálně-politického stran usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1544) o vládním návrhu zákona o překládání státních zaměstnanců na jiné služební místo. Tisk 1550.

Zpravodajem k této věci jest pan sen. Smrtka, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Smrtka: Slavný senáte! Předloha, o které jest mi referovati, je typickou ukázkou, jakým způsobem se u nás pěstuje demagogie a jak se zneužívá veřejného mínění. Již tenkráte, když tato osnova tvořila se ve vládě, bylo burcováno státní zaměstnanectvo proti ní, že je to zákon protisociální, že je to zákon namířený k tomu, aby se jím persekvovalo státní zaměstnanectvo. (Sen. Matuščák: To je fakt, prosím! Hlas: Ty tomu nerozumíš!) Věc vedla tak daleko, že když předloha se dostala do poslanecké sněmovny, nebylo pro ni lze nalézti ani referenta a že musila býti vzata třikráte z denního pořadu sociálně-politického výboru. A já, přece nerozpakoval bych se ani okamžik uvázati se v referentství o této předloze v poslanecké sněmovně proto, poněvadž jsem hluboce přesvědčen, že je to předloha humanitní na prospěch státního zaměstnanectva a to proto, že by mi byla dána možnost, abych přispěl k jejímu zlepšení na prospěch státního zaměstnanectva. Ale takto se z toho učinila otázka politicko-stranická, učinila se z toho demagogie mezi státním zaměstnanectvem a musíme děkovati, že přes tu všechnu demagogii přece jen byla věc vyřešena na prospěch státního zaměstnanectva. Neboť uvědomíme-li si dobře, co bylo podnětem k jejímu podání, musíme uznati, že za války a po válce nastaly takové přesuny v jednotlivých oborech státní správy, že v některých se zjevila a nyní teprve tím více se jeví nadbytečná potřeba státních zaměstnanců. A jaký důsledek toho stavu by byl? Žádný jiný, než že by státní zaměstnanectvo, které jest zatímně ustanoveno, musilo býti propouštěno a státní zaměstnanci, kteří mají definitivu, musili by býti dáni na odpočinek s nepatrným čekatelným. A tu vláda uvažovala následky takovéhoto opatření a musila si položiti otázku, co je lepší: rozmnožiti nezaměstnané, přivoditi do těch, kteří budou odstaveni na nepatrné příjmy zase nové hnutí nespokojenecké, anebo umožniti, aby mohli býti z jednoho odvětví do druhého přeloženi? Když si tuto otázku klidně předložíme, musíme říci, že přece jen na prospěch státního zaměstnanectva je ten druhý způsob řešení. Jak demagogicky se právě toho využilo, je nejlepším dokladem řeč posl. Hakena v poslanecké sněmovně, který poukázal na to, proč prý vláda nevyužila již toho zmocnění, které mají státní úředníci v pragmatice z roku 1914? Ale právě pragmatika z roku 1914 praví, že úředník jednoho odboru nemůže být do druhého odboru překládán, že může být jen v tom svém odboru přeložen. A jak může být na příklad v oboru železnic, kde se všeobecně má za to, že počet zaměstnanců jest mnohem větší, zaměstnanec překládán za tím účelem, aby se tomuto stavu odlehčilo, jak může býti přeložen státní úředník nebo zaměstnanec z jedné strany republiky do druhé, když na druhé straně jest v témže resortu také nadbytek? (Sen. Al. Friedrich (německy): Já myslím, pane referente, že ten železniční zřízenec by v berním úřadě nebo finančním byl málo platen!) Já ale naproti tomu kladu otázku, čemu jako sociální demokrat bych dal přednost: aby tomu zaměstnanci, poněvadž je ustanoven zatímně, byl propuštěn nebo jest definitivní, ale není pro něho zaměstnání, byla mu dána dovolená a dostalo se mu nepatrné čekatelné, anebo aby se přece jenom pro něho našlo místo, kde by mu byly zachovány dosavadní požitky, jak to činí předloha? Já podle svého sociálního cítění pokládám to druhé za výhodnější pro toho zaměstnance. To jest důvod, který vedl sociálně-politický výbor senátu k tomu, že se rozhodl ve své schůzi navrhnouti, aby předloha, přijatá poslaneckou sněmovnou, byla v senátu přijata a to se zřetelem k důvodům, které vedly ke změnám v poslanecké sněmovně přijatým, a sledují ten cíl, aby čeleno bylo pochybnostem a námitkám prýštícím z obavy, že by snad mohlo býti toho zákona zneužito k utiskování státních zaměstnanců. Bylať předloha rozšířena o dva velmi důležité body, a kromě toho ještě do důvodové zprávy sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny přijaty byly klausule, ke kterým se vláda konformovala a které sociálně-politický výbor senátu vzal za své a do důvodové zprávy zařadil jež obsahují ještě další omezení branné moci a to za tím účelem, aby domněnka, že by mohlo býti zneužito tohoto zákona, byla odvrácena. Tedy i z tohoto předpokladu doporučuje sociální výbor senátu, aby tuto předlohu schválil.

Dodávám k tomu ještě, že obavy tím více jsou rozptýleny, poněvadž toto zmocnění pro vládu má trvati jen do konce roku 1924, což jest právě na prospěch zaměstnancům, že může býti vyšetřeno, kde jest přebytek a kde jest možno překládání činiti.

Kromě toho dovoluji si upozorniti ještě na jednu zvláštní okolnost. V § 2 předlohy jsou vyňati z pravomoci tohoto zákona soudcové. Sociálně-politický výbor senátu byl přesvědčen, že se tak stalo asi ze dvou důvodů. Předně, že soudců máme nedostatek, ale hlavně proto, aby byla tím vyloučena jakákoliv pochybnost, že by vláda měla v úmyslu zbavovati soudce jejich imunitního postavení. Ale na jednu věc bylo snad zapomenuto, a to pokud se týká profesorů vysokoškolských. Paragrafem 2 ze dne 13. února 1919, č. 79 byla profesorům vysokoškolským zaručena svoboda učení. To pokládá sociálně-politický výbor za věc neméně důležitou jako imunitu soudcovskou, neboť na svobodě bádání vysokoškolského spočívá zajisté všecka osvěta a svoboda v demokracii. Zákon ze dne 13. února 1919 výslovně v následujícím § 3 ustanovuje, že vysokoškolští, učitelé nemohou býti překládáni ani na jinou vysokou školu, neřku-li snad na kterékoliv jiné místo.

Tu je důkaz, jak revoluční Národní shromáždění dovedlo ceniti význam vědeckého bádání. Sociálně-politický výbor zjistil také dotazem na vládu, že nebylo úmyslu jakýmkoliv způsobem tuto imunitu učitelstva vysokoškolského rušiti a proto také toto zdůraznění do důvodové zprávy pojal.

Po tomto objasnění dovoluji si vám doporučiti celou předlohu k přijetí beze změny za předpokladu, že zachovány budou všechny kautely, které jsou v důvodové zprávě uvedeny. (Výborně!)

Místopředseda dr Soukup: Zahajuji debatu a navrhuji, aby lhůta řečnická trvala čtvrt hodiny. Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.)

Námitek není.

Uděluji slovo prvému řečníku přihlášenému proti pánu sen. A. Friedrichovi. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. A. Friedrich (německy): Slavný senáte! Chápu-li se slova k této předloze, děje se to z té jednoduché příčiny, poněvadž proti tomu mám právní námitky. Přečtu-li vám § 40 služebního řádu železničního, shledáte, že dle něho mají železničáři nabytá práva, která předloženou osnovou zákona více nebo méně jsou dotčena. Dle §u 40 služebního řádu má železničář právo na trvalé zaměstnání na místě, které odpovídá kategorii zaměstnancově. Zde shledáváte, výslovně vyjádřeno, že úředník u dráhy nemůže býti přeložen k jiné službě. Může ho býti použito pouze ve službě železniční i nemůže nikdy ubýti přeložen k jinému státnímu služebnímu odvětví. Myslím, že bychom neměli takto přecházeti přes nabytá práva zaměstnanců. Před takovýmito nabytými právy měli bychom zajisté míti jistou úctu. Vždyť konečně celý civilisovaný život, státní a společenský život přece se zakládá jen na úctě před zákonem.Vidíme-li, že se přes nabytá práva jednoduše přechází k dennímu pořádku, zajisté tím nebude posílena víra v zákonitost. (Sen. Löw (německy): Především nikoli ve spravedlnost!) Také v tuto nikoli. Již staří Římané říkali: Justitia fundamentum regnorum. Toho se musíme držeti, nechceme-li upadnouti v anarchistický zmatek.

§ 22 služebního řádu pro státní úředníky praví: >Vyžadují-li toho důležité ohledy služby, úředník ku příkazu svých představených musí dočasně obstarávati u úřadu, u kterého jest zaměstnán nebo u jiných státních úřadů také úřední práce, které nenáležejí obyčejným služebním úkonům úředníků téhož služebního odvětví.< To jest jakýmsi opatřením z nouze, že úředníka skutečně lze použíti k jiné službě. Ale z tohoto paragrafu naprosto neseznávám, že jest tím míněno přeložení k jinému služebnímu oboru. Ale zde myslím, že tangováno jest stanovené právo úředníkovo. Myslím, že ti, kdož by byli poškozeni zákonem, na kterém se chceme usnésti, mohli by hledati své právo dokonce u soudů, a myslím, že by jim soudy musily dáti úplně za pravdu. Z toho můžete seznati zvláštní situaci, kdybyste se na tomto zákoně usnesli, jak se to snášeti bude s těmito dvěma paragrafy služebního řádu.

§ 67 služební pragmatiky zní: >Úředník ve svém služebním odvětví a oboru, které mu náleží, může přeložen býti z úřední moci na jiné místo.< Tedy zde také zase jen ve svém služebním odvětví. Nuže, slavný senáte, jsem si toho úplně vědom, co vláda tímto zákonem zamýšlí. Praví to také v důvodové zprávě. Chce přebytek úředníků jednoho služebního odvětví přeložiti tam, kde jest nedostatek úředníků. (Výkřik německy: A kteří budou přebytečnými?) To je zase jiná otázka. Jest otázkou, zdali zákon bude prakticky proveditelný. Myslím, že nelze železničáře strčiti do berního úřadu a poštovního úředníka dáti do ministerstva financí. Věc bude muset míti jisté obmezení.

Dále neshledávám v tomto zákoně také žádné záruky pro to, že zákona nebude zneužíváno. My všichni jsme přece lidé a zneužití moci úřední dálo se vždycky, pokud jsou lidé, i jest povinností prozíravého zákonodárství, aby opatřilo zákon takovými zárukami, že naprosto nikdy nemůže, dojíti k zneužití moci úřední.

Pak chtěl bych ještě promluviti všeobecně o přesazování. Já sám jako železničář mohu to posouditi. Přeložení jest pro úředníka vždycky nepříjemnou věcí. Přiznávám otevřeně, že přeložení úředníka má pro něho mnohé finanční a hospodářské následky, které se mohou státi katastrofálními. Již proto bylo by dobře, kdyby se při tomto přesazování jednalo velice rigorosně. Z tohoto místa máme státní správě položiti na srdce, aby jen v případech plně oprávněných úředníky překládala. Obyčejně vzejdou úředníku veliké škody v ohledu rodinném a hmotném a také státu z mnohého přesazování zbytečné výlohy. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že předsevzato bylo mnohé přesazování, jež nemusilo býti předsedvzato. Proto bylo by již zapotřebí, aby zde v tomto zákoně o překládání úředníků byly dány potřebné záruky, že se zákona tohoto bude také skutečně používati jen k tomu účelu, pro který se ho domáháte.

Od několika státních úředníků bylo mně také sděleno, že se překládání děje za účelem naučení se jazyku českému. To je také taková zvláštnost. Připouštím docela, že se na mladou generaci úředníků má klásti tento požadavek. Ale pomyslete přece na staré úředníky, kteří se dnes ve svém služebním odvětví namáhají a plahočí, a pak mají večer jíti domů a studovati státní jazyk. Znám český jazyk a vím, že jest velmi těžký. Jest velmi těžký svojí gramatikou a také výslovnost jest obzvláště pro Němce těžká, poněvadž jest to řeč pro něho úplně cizí. Když Němec studuje jazyk anglický nebo skandinávský anebo Rus nebo Polák jazyk český, jsou to pro něho příbuzné jazyky. Ale pro Němce je to skutečně tvrdý oříšek, má-li se učiti česky. To nic nepomáhá. Žádejte to od mladé generace, to je zcela v pořádku. Ale ušetřte ty staré úředníky. To nic nepomáhá. Jak se říká? Starý. již se neučí anebo již netáhne. Nechci to slovo vysloviti celé. Zde mělo by také z tohoto místa býti vysloveno naše přání, aby se s našimi starými úředníky jednalo přece trochu rozumněji. Nahlédnete přece sami, že starý člověk těžko může studovati jazyky. Alespoň v této příčině mělo by se jednati mírně.

Poněvadž, jak jsem se již zmínil, tento zákon ve své nynější formě se dotýká nabytých práv obzvláště železničářů a v dalším důsledku také státních úředníků, jsme nuceni, ačkoli účel tohoto zákona velmi dobře známe a chápeme, zákon tento odmítnouti. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. prof. dr Naegle.

Sen. dr Naegle (německy): Slavný senáte! Ukončil jsem včera svoji řeč proti snížení platů státních úředníků poznámkou, že státní úředníci nemají pouze povinnosti, nýbrž také práva. Dnes mohu počíti tam, kde jsem včera přestal, neboť stojíme dnes v předložené osnově zákona zase před novým pokusem, jenž směřuje k omezení práv státních úředníků. Jsem toho dalek, abych zastupoval učení, že státní správa, nemá žádného práva činiti jistá opatření ve příčině používání svých úředníků. To dlužno beze všeho přiznati. Ale toto právo nemůže především býti právem absolutním. Nesmí také jíti tak daleko, aby státní úředník více nebo méně nebo dokonce úplně byl vydán libovůli státní správy. Také státní úředník jest člověkem a žádným zbožím, které se posílá sem a tam jako poštovní balík. Býti člověkem znamená býti rozumným tvorem, který až do jisté míry svobodně o sobě může rozhodovati. Toto žádoucí právo svobodného rozhodnutí zdá se mi býti nesnesitelným způsobem porušeno, jestliže sobě stát osvojuje právo překládati státního úředníka z jednoho oboru do druhého, jak se to žádá v předložené osnově zákona. Spatřujeme v této osnově zákona zastoupenu tendenci, která znovu u vlády převládá, kterou jsem včera právě tak zjistil a káral v předloze o snížení platů. Fantom stát znamená všechno, jednotlivý občan a tím také státní úředník není ničím. Jak dnes seznávám z novinářských zpráv, varoval při včerejší debatě zpravodaj pan senátor Pánek státní úředníky před námi, kteříž jsme vystoupili proti včerejšímu zákonu na potlačení, že prý to se státními úředníky dobře nemyslíme, že nám jejich blaho neleží na srdci, že chceme pouze štváti státní úředníky proti státu. To poslední obstarává zajisté mnohem lépe vláda pod vedením Rašínovým a obstaráváte vy, pánové z koalice. Patří k tomu již jistý cynismus, chtít aby státní úředníci uvěřili, že to byl projev nejčistší blahovůle, laskavosti a péče, když se jim posavadní hladová mzda ještě zkrátí a když se včera přijatým zmocňovacím zákonem, pokud jde o další snížení jejich platů, a dnešním zákonem, pokud jde o jejich přeložitelnost a o jejich postavení vůbec, vydávají libovůli vlády. V nedávno konané schůzi na Žofíně dostalo se vám již správné odpovědi na vaši péči o státní úřednictvo a to, co vám dnes večer bude zníti vstříc ze schůze státních úředníků v Německém domě, prokáže neméně jasně a s důrazem, na které straně státní úředníci samotní spatřují zastánce svých skutečných zájmů.