Kdežto veliká část lidí v obchodě vydělávajících a mezi nimi také mnozí zaměstnanci byli v příjemném postavení, že příjmy své způsobem drahoty odpovídajícím zvýšili a tak svoji dosavadní životní míru nejen udrželi, ale také namnoze mohli zlepšiti, při čemž tělesná práce obzvláště se uplatnila, stát, jak řečeno, jen pomalu a váhavě, jaksi hlemýždím tempem vyvozoval nezbytné důsledky ze stále rostoucí drahoty, ale nikdy tou měrou - na to dlužno dnes bráti zvláštní zřetel - že by zvýšení jmenovitých příjmů bylo i jen přibližně paralisovalo pokleslou kupní sílu peněz. Množství statků, jež státní zaměstnanec za tento číselně větší příjem může zaměniti, reální příjem jest mnohem menší nežli v době míru, a proto musili se doposud již skoro všichni státní zaměstnanci omezovati buďto na uspokojení nejnutnějších životních potřeb a opotřebovati šatstvo a domácí nářadí tak dlouho, až přestala možnost dalšího upotřebení, anebo musili spotřebovati beztak nepříliš veliké úspory, pakli nebyly uloženy ve válečných půjčkách, namnoze také vyhledávati vedlejší zaměstnání, což ovšem zájmům vlastní služby nebylo na prospěch. (Předsednictví ujímá se místopředseda Kadlčák.)

Při tom se při zvyšování požitků nepostupovalo u všech státních zaměstnanců stejnou měrou. Byla zde - a to naprosto nemá býti vytýkáno - především snaha pomoci malým a nejmenším ve státní službě a zvýšiti nepatrné požitky tak, aby mohli alespoň trochu lidsky žíti. Čím výše stál úředník, tím procentuelně bylo menší zvýšení jeho příjmů, jež na něho připadalo. Tato tendence zákonodárná, vyplývající z potřeby doby, vedla k tomu, čemu říkáme nivelisace. Rozdíly v platech všech státních zaměstnanců mizely stále více, při čemž nebylo bráno zřetele na předběžné vzdělání, na obtíže a zodpovědnost služby. Jest jasno, že následkem této tendence silně byli poškozeni obzvláště absolvovaní žáci středních škol, nejvíce však akademicky, to jest na vysokých školách vzdělaní úředníci.

Srovnání mezi nynějšími platy akademiků a mezi dřívějšími služebními požitky poskytuje odstrašující výsledek. U nižších státních zaměstnanců obnášejí nynější požitky 10 až 15krát tolik co za míru. Naproti tomu má svobodný úředník V. hodnostní třídy jen 2 ¹/₂ násobný plat mírový, asi šestinu dřívějšího reálního příjmu. Akademik dosahuje jen o 25% vyššího platu a jen o 15% vyšší pense nežli úředník s obecnou a občanskou školou a pouze dvojnásobného platu a pense nežli zaměstnanec, který patří do kategorie sluhů, jak také poslanec Navrátil zjistil v listopadu 1921 v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny. Praktický příklad osvětlí tento poměr ještě správněji. Vrchní rada státních drah, právník nebo technik, který jest správcem oddělení, ženatý se 2 nezaopatřenými dětmi, má po 30tileté služební době úhrnný měsíční příjem 3207 K, jeho kancelářský úředník má za těchže podmínek 2723 K, ale strojvůdce s kilometrovným již 3233 K, tedy více nežli jeho představený. Ale ještě lépe jest placen zámečník v železničních dílnách, který za stejných okolností s mimořádným výdělkem má 3351 K měsíčně. Nikdo nebude vyráběti zboží, nemůže-li přijíti na své výrobní náklady. A tak smí také akademicky vzdělaný úředník žádati, aby také v jeho platu došly výrazu nikoli nepatrné náklady jeho dlouholetého vzdělávání, práce a námaha vynaložená na studia v době, kdy jiní lidé stejného stáří již brali pevný plat, jeho výše kvalifikovaná činnost v zájmu státu. Každý z nás ví, že dnes akademicky vzdělanému státnímu úředníku jest nedosažitelno všechno to, co nazýváme obvyklým a stavu přiměřeným způsobem života. Měsíční příjem stačí sotva pro nejnutnější, aby sotva bylo lze zachrániti pouhý fysický život. Již opatření prádla, obuvi atd. jest předmětem největších starostí, jest pokaždé těžkým matematickým problémem. A jak teprve uvrhne domácnost do tísnivých dluhů onemocnění některého člena rodiny, slehnutí ženy? Namáhavá duševní činnost bezpodmínečně vyžaduje dovolenou na zotavení. Ale jak má ubohý hladovící státní úředník k tomu sehnati hmotné prostředky, nemluvě ani o dalších vyšších duševních potřebách, pokud jde o vědy a umění. Ani vysokoškolský profesor nemůže sobě ze svých nynějších příjmů opatřiti knihy a literární pomůcky, potřebné k nezbytnému dalšímu vzdělání á k výkonu jeho vědeckého povolání. A tak není žádnou nadsázkou, když všechno to, co se dnes označuje pojmem proletáře, nyní již platí o státních zaměstnancích, akademicky vzdělané nevyjímaje.

Ale jdu dále. Co pak se teprve má státi z ubohých zproletarisovaných státních zaměstnanců, když tato neblahá osnova zákona se svými neblahými následky skutečně se stane zákonem? Zdali pak jste to všechno vážně a svědomitě rozvážili, vy z většiny, kteří přece v prvé řadě jste povinni hájiti a podporovati blaho státu a jeho občanů, a k těm přece patří také státní zaměstnanci? Neboť tato předloha znamená přímo katastrofu pro lidi, které postihne. Abych nejdříve zase začal s lidmi akademicky vzdělanými, tož při dalším zkrácení jejich příjmů beze vší pochybnosti ještě větší měrou vzmáhati se bude odchod právě nejlépe kvalifikovaných akademiků ze státní služby do lépe placené soukromé služby, jenž nyní nápadným způsobem se objevuje, a příliv bude stále menší. Nedostatek akademiků ve státní službě, již nyní citelný, mohl by se rozšířiti tak, že by státní stroj musil utrpěti vážné škody. Ovšem se namítá: Máme beztoho příliš státních zaměstnanců. Avšak tento nadbytek vztahuje se výhradně na nižší kategorie. Byl způsoben nepotřebným přibíráním mnohých přebytečných a nepotřebných protekčních dětí různých stran, které ze stranických politických důvodů měly býti zaopatřeny na nějakém místě, kteréž zastávati z valné části nejsou ani kvalifikovány a proto také ani schopny. Naproti tomu panuje jak známo veliký nedostatek kvalifikovaných úředníků ve službě finanční, správní a soudní a také na středních školách. Tak vrhá na příklad na poměry v tomto státě panující křiklavé světlo, když slyšíme, že na nádraží brněnském úřaduje nyní 31 vrátných oproti 7 vrátným v době mírové.

Jak nesmírné nebezpečí pro stát v sobě chová další zproletarisování stavu úřednického, vysvítá bez dalšího pro každého rozumného člověka z následujících úvah: Spokojený státní úředník bude nejen plniti své povinnosti lépe, nežli nespokojený anebo hladovící a nouzi trpící, on také nad to svojí autoritou a nedotknutelností chrániti bude myšlenku státní a nebude také ničeho namítati proti potřebné snad větší práci. Jinak úředník hladovící a nouzi trpící. V nejpříznivějším případě bude musit svoji pracovní sílu rozděliti a hledati vedlejší příjem, chce-li se vůbec udržeti nad vodou. Ale tímto východem z nouze půjdou pouze lidé morálně upevnění. Lidé méně upevnění dostanou se a musí se dostati naproti tomu na scestí. Toto scestí jmenuje se korupce a defraudace. Měli bychom se domnívati, že v tomto špinavém oboru jsme přece již učinili dosti smutných zkušeností, nežli abychom se jen tak lehce směli pokoušeti o to, dalším podvazováním životního nervu vyvolávati ještě větší nebezpečí a svody. Do poměrů již nyní u nás panujících můžeme maloučko nahlédnouti, když na příklad dnes čteme v novinách, že včera poslanec Patzel, aniž mu kdo odporoval, v poslanecké sněmovně mohl konstatovati, že u jistých politických úřadů úředníci dle své hodnostní třídy zavedli korupční tarif a že starosta v Brně v tamní schůzi městské rady musil sděliti, že ve dvou českých předměstích byla revisemi zjištěna ztráta obecních peněz; která jde do mnohých desítek tisíců. Jak lid soudí o zločinech, spáchaných z hladu a bídy, dokazují dotyčné soudní přelíčení a občas osvobozující rozsudky našich porot. Tím nepřímo lid jasně a správně smýšlející vyslovil svůj rozsudek také o předloze, kterou dnes projednáváme. Že však také ve vládních kruzích předvídali takovéto zlé následky dalšího snižování platů státních úředníků, dokazuje pokusný balon vlády, že přímo nastala nutnost všechny případy defraudací veřejných zaměstnanců vzíti soudcům z lidu a přikázati je soudcům z povolání.

Než jaké jsou důvody, přednesené k ospravedlnění zákona? Jednak má se nepravdivými tabulkami a umělými indexními číslicemi vzbuditi zdání, jako by v československém eldorádě bylo nastalo značné snížení cen, jako bychom zde žili v pravém Edenu; v pravém hanáckém nebi. Ve skutečnosti však patří dnes Československo k nejdražším zemím na světě. To popírati nebude možno ani Rašínovi a jeho trabantům. Neboť přes všechna indexní čísla obnáší náklad na živobytí nyní stále ještě 12 až 14krát tolik jako v době míru, kdežto mnozí státní úředníci mají pouze 2¹/₂násobný příjem proti době míru. K tomu ještě přistupuje, že posavadní snížení cen právě státnímu úřednictvu nejméně prospívá, strojů nepotřebuje, oděv a prádlo nemůže si dosud zaopatřiti, kdežto většina potravin klesla v ceně jen málo, plyn, elektrické světlo, železniční a poštovní sazby a lístky. pouliční dráhy neklesly vůbec v ceně. Na druhé straně nový zákon o ochraně nájemníků způsobil, že zvýšené nájemné a přirážky a namnoze také na nájemníky přesunované opravy domů předstihují úspory, docílené nepatrným snížením cen. Na druhé straně finanční správa předstírá, že snížením platů a omezením nejnutnějších životních potřeb státních úředníků chce docíliti podpory v poklesu cen, a to právě v okamžiku, kdy československá koruna se pohybuje sestupně a kdy v cizině.klesá rychleji nežli zde tento zákon možno probičovati. Takovéto odůvodnění znamená vrchol perfidnosti, obzvláště ježto vychází od muže, od finančního ministra, který sám každoročně vydělává miliony, tedy jaksi plave ve zlatě.

Ale všechny tyto zde uvedené zdánlivé důvody přednášeny jsou jen proto, aby zdánlivě podepřen byl vlastní účel, pro nějž tato celá smutná komedie byla zase inscenována. Státní úředníci musí si nechat zkrátiti část své hladové mzdy, aby se v cizině vzbudil falešný dojem finančně konsolidovaného státu. Ale cizina, která v poslední době začala pohlížeti na poměry zdejší samostatněji a kritičtěji a nikoli již lživými brejlemi československé zahraniční propagandy, bude logicky souditi zcela jinak a řekne sobě: Stát, jenž svým zaměstnancům nemůže platiti ani existenční minimum, jenž své úředníky s chladným úsměvem vydává úplnému zproletarisování, dokazuje opak skutečné vnitřní a finanční konsolidace. Rozšiřovati tento dojem právě v cizině bude nejbližším úkolem organisací státních úředníků.

Pan dr. Rašín mluvil nedávno v jedné ze svých do syta známých řečí pouze o povinnostech, ale žádným slůvkem o právech státních zaměstnanců. Jak to ve skutečnosti vypadá s jejich právy, neukazuje nic jasněji nežli způsob, jakým došlo k této předloze, která se dotýká životního nervu státních zaměstnanců. Českému ústředí odborových organisací státních úředníků dostalo se od presidenta republiky výslovného slibu, že bude slyšeno, nežli vláda přikročí, k textu zákona o snížení platů. Když deputace téhož ústředí žádala u ministerského předsedy splnění tohoto slibu, přijal ji pan Švehla velmi nemilostivě. Ovšem, podle mínění takových mužů jako Rašín a Švehla mají státní úředníci pouze povinnosti a žádná práva. Ve vší tajnosti byla předloha připravena, nedemokratickým výborem desíti projednána, v poslanecké sněmovně probičována, přání lidí, postižených tímto pravým demokratickým násilným skutkem, nebyla vůbec slyšena, s nimi samotnými, s veškerým státním úřednictvem jednáno jako se zbožím, o kterémž rozhoduje jediný muž, pan finanční ministr, jako samovládný tyran. A nyní má zde v senátě tato příšerná tragedie býti dohrána do konce. Nevyslyšeno zaniká volání nouzi trpícího úřednictva o pomoc, kteréž ještě v posledním okamžiku očekává pomoc a záchranu od moudrosti a spravedlnosti obezřelého senátu. Ale marně! Všechny naše pozměňovací návrhy byly také v poradách výboru v senátě většinou přehlasovány. České koaliční strany chtějí ve své zaslepenosti pro abstraktní státní theorii, ve kteréž přelud státu jest vším, jednotlivý občan a úředník neznamená ničeho, dokonati zločin; který Rašín vymyslil a kterýž hájiti také zde v plenu senátu neměl odvahy.

Věcí těžce zkoušených státních úředníků však nyní bude, aby ukázali, že jsou skutečně muži, kteří jako československé koaliční strany neklesají před zamračením nějakého Švehly a Rašína, kteří si jsou vědomi toho, že mají netoliko povinnosti, nýbrž také práva, a kteří teprve tím více a tím vřeleji povedou po přijetí tohoto zákona boj o svá práva existenční a lidská. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Slovo má dále pan sen. Walló.

Sen. Walló: Slávny senát! Ja len v krátkosti dovolil bych si riecť niekoľko slov k tejto predlohe.

Nielen my, senátori slovenskej ľudovej strany, ale celá naša strana stojí od začiatku na tom stanovisku, aby sa šetrilo na celom poli v Československej republike. Šetrenie však má sa stať od koreňa, má sa stať svedomite, spravedlive a jasne. Šetrenie toto má ísť od hora dolu a nie s dola na hor, lebo s dola na hor nemôže to byť. Máme všelijaké zbytočné výlohy, ktoré by sa boly mohly dávno ušetriť, keby tu bolo svedomie a spravedlnosť na mieste a nechodilo by sa po jednostranných cestách a nezavádzalo by sa obyvateľstvo nielen slovenské, ale obyvateľstvo celej Československej republiky.

Ľutujem, že som odkázaný a vyzvaný poukázať na to, kde by sme mali šetriť, ačpráve, slávny senat, kritiky bolo tu toľko, toľko sa hovorilo o šetrení pri rozpočte, že to až človeka mrzí. V podobe kritiky vždy prázdnu slamu mlátiť, čo by nebolo zapotreba. My na Slovensku - a to je snáď naša vlastnosť, že sme sa vždy pozreli na krajcar, na čo ho máme vydať a rátali s ním a nemôže sa riecť, že je to skúposť a lakomstvo, ale prozreteľnosť, aby človek pamätoval na budúcnosť. Ale pri našich vydaniach sa na budúcnosť nepamätovalo, až tehdy, keď to nepamätovanie a preberanie stalo sa aktívnym a faktickým ohrožením, že teraz prinútení sú šetriť, ale nevedia, kde by sa malo začať šetriť, že sa to so slušnosťou nesrovnáva, a kde to dnešnému pomeru ani odpovedá. Keď ideme platy úradnictvu snižovať, musí to mať istý zdravý rozhodujúcí podneť. Čo je ten podnet? Nič iného, ako že všetky možné industriálne tovary majú byť najprv snížené. Na hospodárske tovary sa nemôžeme odvolávať, lebo tieto sú aj tak už snížené, ale máme ešte súkno, kože atď., ktoré ešte niesú dostatočne snížené.

A pánovia, je nás tu mnoho, ktorí si zvikli v prsá biť a hovoria: Ja som vlastenec, ty si vlastenec. Kde ste teraz vy vlastencovia? Pozorujem to, že nielen u nás na Slovensku, ale i tu v Čechách, kde aký vyšší úradník, odpusťte ja nikoho nechcem urážať, má automobil. Automobily tu len tak frkajú. Nuž, pánovia moji, keby sme opravdu chceli šetriť, tak by nám to svedomie dávno bolo zaklepalo a objasnilo, aby sme to šetrenie učinili i na vonok. Nemôžeme šetriť na tom bedárovi, ale na tom, kde sa nám dá šetriť. Chyba sa stala i v tom, že úradnictva sa vymenovalo na hory doly. Na Slovensku, kde bol pred tým jedon úradník, dnes ich tam trčí 5 až 8 osôb v jedném úrade. Presvedčil som sa, jedon úradník na Slovensku mne to sám prezradil a hovoril mne: Pane, ja som bol naučený pracovať a tu musím zaháľať. Koľkoráz som riekal svojej vrchnosti: Dajte mne prácu. Tu by sa malo šetriť. (Hlas: A čo riekala vrchnosť?) Nachádzajú sa, pánovia, záležitosti, ktoré by sa mali rychle a správne vybavovať, ale než sa takéto vybavovanie prevede, potrebujú k tomu najprve týždeň, aby sa nad ním študovalo, k akému politickému názoru patrí podateľ tej záležitosti a ku ktorému nie, obnožuje se teda tá prosba, poneváč ten istý, ktorý tú prosbu zadal, cítí sa v pravde v tejto požiadavke. Títo úrady zväčša jalovú prácu vykonávajú. Máme úrady preplnené úradníkmi, ktorí neodpovedajú ich kvalifikácii k tomu úradu, ktorý sprevádzajú. Koľkoráz sa to hlásalo odtiaľ: aby sa zistila kvalifikácia úradnictva spravedlive a jasne, nie ale jednostranne, takého nezodpovedajného úradnika. Bohužiaľ, že musím vsahať do týchto úradných záležitostí, ale robím to len potiaľ, pokiaľ to vyžaduje tá spravedlnosť. Takýchto úradníkov, ktorých ste nám poslali, mali by ste ich vziať nazpät a nezavádzať ich, lebo tomu nebude koniec tým, že sme sľavili platy zamestnancov. 70 tisíc zbytočných úradníkov sa nedá v šachu držať a snáď mnoho z ních by malo príležitosť zo svojej vlastnej iniciatívy, si niečo naísť a k tomu ich zaväzujete tým, že im dáte menšie platy a zdržujete ich aj naďalej? Ak dľho to bude môcť takto trvať? A všelijaké také záležitosti máme, kde by sa dalo ušetriť. Vzpomenúl som vojska. Vo Zvoleni stavälo sa 12 barákov pre vojsko. Bol som tam v tejto dobe niekoľkokráť a videl som, z akého materiálu sa tieto baráky postavily. Sám som z mojej iniciatívy urobil zprávu na pána ministra národnej. obrany a upozornil som ho, zdali vie, aký materiál sa tam upotrebuje a doporučil som mu, aby tam vyslal komisiu.

Ja, pánovia, čo som zbadal, to bol škandál. Jedon podujímateľ druhému predáva stavbu za istý dosť veľký zisk, tam sa materiál priamo vyhodil, dnes to vyzerá tak, že sa to nemôže skoro ani upotrebiť a keď sa to aj upotrebuje ako to budú tie z takého materiálu, zodreva stavané baráky vyzerať za jedon rok?

Potom sme tuna rozprávali o francúzskej misii, že i tá je nie celkom potrebná tu, to že tiež veľke peniaze sťojí. Tedy keď sa jedná o mozole celého obyvateľstva Československej republiky, vidíme, že prichádzame ku krajnosti tej, ktorá nám hovorí: Stoj, stoj a nie ďalej! Teraz už každý vidí, že už je raz ten čas tuna, kedy by sme mali spravedlive šetriť. Ale nás neviedla táto spravedlnosť a svetlosť, ale tma a v tejto tme sa pracovalo a preto nemôže celé dosavádne účinkovanie naše od samého začiatku nášho štátu až dosial niesť toho požehnania, ktoré by mohlo niesť, nenesie ale ani žiadnych pozoruhodných výsledkov. (Sen. dr. Soukup: Výsledky jsou!) Málo je tých výsledkov, tých by malo byť ešte viac, poneváč máme na to prostriedky. Ale najhlavnejšieho výsledku sa nám nedostáva a to je svornosť, tá nám chýba. A prečo ju nemôžeme dosiahnuť? Preto, že sa nepracuje spravedlive. Prosím, vo Zvoleni som na jedného zásobovacieho prednostu zadal jednu interpelláciu a odpusťte, pánovia, to bol škandál. Ja som na tú interpelláciu od bývalého pána ministra ani odpovedi nedostal. A 106.000 K ten človek z pokladnice štátnej vyzdvihnúl a keťasoval s rumom a nám prišiel na Slovensku rum k zakázaniu. To je tá nespravedlivosť. Vy ste mohli rum a iné liehoviny posielať, ale tam sa nesmely upotrebiť a tak bol národ všelijakými vecmi nespravedlive ubitý.

Celkom krátko rečeno poviem, že ja bych sa tešil abych to ešte raz dožíť mohol, že bysme prišli do tej svornosti, do tých dobrých pomerov, ktorých si Slovensko nadovšetko žiada. To môže sa stať len vtedy, keď poskytnete Slovensku to, čo mu patrí. (Sen. dr. Soukup: Všecko se mu dává, co je možno.) Ja krátko dovrším: Dokiaľ neuvidíme, že sa tu objektívne spravedlive pracuje pri všetkých záležitostiach, pri všetkých rezortoch Československej republiky, dotial my takýto zákon, takúto predlohu prijať nemôžeme. My sme nie opozicia absolútna, my sme opozicia len taká, kde je treba na stráž sa postaviť oproti všelijakým pohybom nespravedlnosti. A v tejto opozicii zostaneme. Ale keď uvidíme, bratia, a slávny senát, že sa tu vo veľkom ináč bude pracovať, že tí vrchní a vedčí celého štátu povedia, mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa, tak môžete na nás rátať ako na istý fundament pevnosti, spravedlnosti ku prospechu a blahobytu celej Československej republiky. (Sen. Meissner: Toho nedožijete!)

A preto ešte raz opakujem, že dokiaľ neuvidíme túto spravedlnosť, dokiaľ nebudeme videť, že sa vôbec na celej čiare republika polepšila, dotiaľ taku predlohu, ako je dnešná, nemôžeme súhlasiť. A tým som skončil. (Sen. Meissner: Bravo! Potlesk. Hlas: Podívejte se, kdo vám tleská!)

Místopředseda Kadlčák: Sděluji, že pro churavost udělil jsem dovolenou sen. Klofáčovi pro tento týden.

Uděluji slovo panu sen. Průšovi.

Sen. Průša: Ctění pánové a ctěné dámy! Předložený zákon právě projednávaný, opravdu velmi těžce se dotýká velké části. občanstva a zejména zaměstnanců státních. Pan zpravodaj Pánek ve svých vývodech přes to, že tolik chválil předložený zákon, přece jen jednou užil kousku pepřené pravdy v té době, když mluvil o pensijním pojištění a když řekl mimoděk, že těžko by bylo sahat na stávající plat zaměstnanců státních, poněvadž jest pro jich existenci nedostačitelný. Zrovna také dnes tato předloha jest jedním z oněch zákonů, který má za účel znovu upevniti kapitalistický ráz režimu státního - pánové, na tom se nedá nic měniti - znovu dokázati nejen naším kapitalistům, ale i kapitalistům západní Evropy i Ameriky, že jsme státem starých, dobrých mravů. (Sen. Kouša: Ruských kapitalistů! Tam jsou též!) Také! A že jsme státem, který velice rychle přibližuje se oněm zlatým dobám, kdy pracující člověk byl materiálem, z něhož pohodlně žili a tyli vrchní desetitisíce, ano, že náš stát ve svém mladickém rozmachu jest na nejlepší cestě co nejrychleji v tomto ohledu, to jest v konsolidování kapitalistických řádů, druhé předstihnouti, že tato republika jest na nejlepší cestě státi se svatyní boha Mamonu, kde opět jeho kněží požírati budou bohaté dary - pracovníky - na oltář přinesené. A ovšem, tak jako všechno se modernisuje, také tato modloslužba jest zmodernisována; otylou, žravostí rozšklebenou tvář Mamonu zakryli jeho kněží nevinnou maskou lásky k vlasti a věřící i nevěřící mají býti přinuceni přinášeti nové a nové oběti, aby velekněz dr. Rašína druzí přisluhovači mohli shromažďovati nové poklady. Po úpravě z loňského prosince, která sice zásluhou spontanního odporu učitelstva z části zkrachovala, která však měla svůj neblahý vliv na platy a mzdy zaměstnanců samosprávy a v soukromém podnikání, přichází vláda s novým zákonem o státních zaměstnancích, který daleko předčí zákon z prosince 1921. Je sice pravda - a já to zde veřejně konstatuji - že vláda tímto zákonem snaží se plniti to, co slíbila, to jest šetřiti, ale nelze pochopiti způsob, jak se to má díti, nemůžeme to pochopiti, že ačkoliv vláda při projednávání rozpočtu byla upozorněna na celou řadu možných úspor v oboru ministerstva národní obrany, vnitra a jinde, tyto návrhy pominula a chce prováděti šetření na účet těch, o nichž je známo, že jejich příjmy nejsou nijak skvělé. Pánové, my slyšeli jsme dost vytek do způsobu vedení jednotlivých podniků státních. Často zde slyšíme, že aparát státní jest příliš drahý, často slyšíme, že stát zaměstnává mnoho drahých sil, ale pánové, jest nutno zkoumati, do jaké míry a v čem jsou tyto výtky oprávněny. Zajisté přiznáte, že nižší třídu úředníků a zřízenců jsou dnes sotva dostatečně státem placeny, že jejich existenční úroveň nelze nijak nazvati skvělou, státní pensisté a zejména staropensisté jsou odbýváni žebráckou almužnou. To všecko pánové znáte, to zná pan dr. Rašín, to zná vláda, vy pánové dobře víte, že cena všech životních potřeb přes částečný pokles jest neustále příliš vysoká proti platům; a přes to přese vše přicházíte s tímto zákonem, který znamená ve svých důsledcích veliké snížení příjmů těchto státních zaměstnanců.

Vláda a její strany při sdělávání tohoto zákona měly na mysli - a celý zákon to plně potvrzuje, ono staré heslo vládců >chceš-li panovati, rozděluj< a proto také, co na jedné straně beřete dost skrovné sousto od úst nižším úředníkům a zřízencům, na druhé straně přidáváte vysoké byrokracii, totiž těm pánům, o kterých předešlý pan řečník mluvil, kteří tak příliš mnoho užívají těch autobusů s tím jejich frk frk - aby nalezli jste v ní s dostatek opory; tady se nešetří, nešetří se proto, že v zájmu božského pořádku jest nutno, aby navrátil se ten starý duch v úřadech, kde jedni byli bohorovnými pány a druzí bezprávnými otroky. Znovu mají svobodní občané státi se >poníženými služebníky<.

Ovšem nemůže u vás ani jinak býti, neboť vy demokraté musíte ukázati lži-demokracii západní Evropy, že jste jejími hodnými následovníky, že u vás ta štipka demokracie obsažená v nivelisaci, byla jen ctností z nouze.

V důvodové zprávě se praví, že přizpůsobení příjmů, to jest jejich snížení v poměru klesajících tendencí cen, jest nutným a závažným úkolem národohospodářské a tím finanční politiky; zde zřejmo jest působení dr. Rašína jeho deflační politika, jeho, řekl bych, čistě kapitalistické pojetí celé politiky státního hospodářství.

Dr. Rašín vycházel zde z předpokladu, že jeho plány na poli finančním jsou naprosto správné, dr. Rašín však zapomněl, na jedno, že jeho výpočty v otázce deflace mohou se zhroutiti buď tehdy, kdy jeho operace stanou se nepohodlnými kruhům kapitálově stejně nebo ještě silnějším, než jaké on zastupuje, aneb jestli celé poměry politické a hospodářské prostě nebudou moci nadále snésti takových násilných operací.

Pondělí ukázalo, jak vratké jsou důvody, jimiž odůvodňován jest celý tento zákon, snižující požitky státních zaměstnanců. Jest to kletba kapitalistického systému hospodářského, že všady, kde přichází k svému uplatnění, nemůže býti na jedné straně, a to na straně většiny, na straně hospodářsky slabých jen a jen bída, aby na druhé straně mohl růst blahobyt druhých.

Nyní často slyšíme stesky z kruhů agrárních do nízkých cen obilnin. Jest zde přání zavésti ochranná cla na obilí a dobytek. Co to znamená? Že jich zavedením enormně zvýší se ceny mouky a masa, jinými slovy, že znovu zvedla by se vlna drahoty. Tu jest rozpor. Vy odůvodňujete navrhované snížení platů státních zaměstnanců poklesem cen životních potřeb, ano, vy mluvíte o dalším snížení, ale proti tomu se bude brániti zuby nehty strana pana ministerského předsedy. To jest naprosto jisté, že nastane kolísání ve vašich řadách, v řadách koalice. To jest ovšem vaší věcí. Co potom, jak to splníte?

Bylo mluveno o tom, že srážky budou činiti nejvýše 14% v celku, ve skutečnosti budou činiti k 1. červenci od 7 do 18% a největší část bude 15, 16, 17, 18% u úředníků do V. hodn. třídy, u zřízenců poměrně ještě více, u hospodářsky slabších, bídně honorovaných. Odborová ústředí vypočítávají, že po provedení zákona podle §u 5, až budou odbourány jednotné drahotní přídavky, klesnou příjmy, počínaje XI. hodn. třídou o 41 % u této, dále 34, 32, 25, 15 až nejníže 8%, kdežto u III. třídy stoupnou. Zde, jasně se rýsuje, jak si to pánové představují s tou demokracií, najmě s demokracií hospodářskou. Čert vezmi nivelisaci - ať žijí privilegia stavovská! Pánové, jest možno, aby v demokratickém státě dal parlament do rukou vlády rozhodování o existenci statisíců státních zaměstnanců, zaměstnanců zemí, okresů a obcí v té míře, jak se to má státi §em 5 tohoto zákona? Je možno, aby zástupcové lidu dávali z rukou ten trošek pravomoci, rozhodování o tom, jak stát má platiti své zaměstnance, jak placeni mají býti naši učitelé a druzí zaměstnanci v samosprávě? Je to možno, aby socialisté zbavili sami sebe možností rozhodování o těchto důležitých otázkách? Je to políček ve tvář vaši slavené demokracie! Odhlasujete-li tento zákon, pak spášete těžkou křivdu na velikém počtu hospodářsky slabých, kteří od vás nečekali křivd, ale spravedlnosti! Tímto zákonem prodloužíte utrpení staropensistů, kteří tak dost se již nastrádali. My v tomto zákoně vidíme útok mocných proti chudákům, útok i na tu špetku demokracie obsaženou v nivelisaci, útok na právo a spravedlnost, na přirozené právo na život. Víme, že tento útok je veden proto, aby byla dána možnost zachrániti hroutící se hospodářství kapitalismu za cenu zbídačení statisíců zřízenců a zaměstnanců. A proto budeme hlasovati proti. (Sen. Kouša: Jak platí v Rusku zaměstnancům státním?) Já jsem vám již řekl, když vidíte něco špatného v Rusku, abyste nenásledovali špatných vzorů. Buďte hodnější, lépe vám to bude slušeti, Vy jste patentovaní demokraté! (Sen. Kouša: V Rusku stát dluží zaměstnancům mzdu, o tom nemluvíš ani slovíčka!)

Místopředseda Kadlčák: Byly podány pozměňovací návrhy a resoluce. Žádám, aby byly přečteny.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Návrh sen. prof. Polacha, Jarolima a soudr. k výborové zprávě o předloze tisku č. 1538:

Podepsaní navrhují dle §u 47 odst. 3. jednacího řádu přechod k dennímu pořádku.

Pozměňovací návrh sen. dr. Mayra-Hartinga a soudr. k osnově. zákona č. t. 1531.

K §u 1, odst. 4.:

Místo >počínaje 1. lednem 1923 o 75%< má zníti: >počínaje 1. lednem 1923 o 100 %<.

Návrh sen. Jarolima, prof. Polacha a soudr; k č. t. 1538.

V §u 1 odst. 4. škrtnouti jest >75< a místo toho dáti >100<.

Pozměňovací návrh sen. dr. Mayra-Hartinga a soudr. k osnově zákona č. t. 1531.

V §u 1 vsunut budiž jakožto poslední odstavec:

Rovněž tak zvyšují se zaopatřovací požitky, bývalých státních zaměstnanců, vysokoškolských profesorů, soudců, státních učitelů, důstojníků vojska a četnictva jakož i vojenských úředníků, kteří jsou již na odpočinku počínaje 1. lednem 1923 o 75%.