Podle rozpočtu ministerstva financí nemá však srážka 1. července 1923, to jsou daně; pensijní kvota, dále srážky z drahotních přídavků, jak jsem již naznačil, činiti více než průměrně 10 až 14%. Ovšem tam, kde v důsledku zostření oněch podmínek pro určení rodinného stavu, tedy pro hranici stáří dítek, jakož i u svobodných příslušníků rodiny, tam bude to ovšem činiti daleko větší procento a postihne to velmi citelně jednotlivce, kde nastane změna rodinného stavu.

V důsledku zvýšení pensijní základny zvyšuje se samozřejmě pensijní kvota. Státní zaměstnanci musí si platiti 8% na svoji pensi. To je opětně citelné zatížení. Kromě toho budou platiti státní zaměstnanci osobní daň z příjmu, a to od 1. ledna 1923 50 %, 1. dubna dalších 25% a 1. července dalších 25%, takže dnem 1. července budou platiti celou daň. O tom musím říci také několik slov.

Panuje totiž ve veřejnosti mylný názor, že státní zaměstnanci vůbec neplatí daní. Státní zaměstnanci až do roku 1917 platili daně, ale tehdy, když žádali zvýšení svých požitků v důsledku té strašlivé hospodářské krise, vláda převzala placení daní, placení tax a placení pensijní kvoty na svůj účet. (Sen. Časný: To byla chyba!) Ano, byla to chyba, a řekla jim toto: >My na místě zvýšení vašich požitků budeme za vás platiti tuto daň.< My to musíme tedy považovati za součástku služného. Jestliže tedy dnes státním zaměstnancům ukládáme placení daní a placeni pensijní kvoty, tak jim snižujeme jejich požitky.

Podle §u 17 upraví se poměry a požitky ostatních státních zaměstnanců nepragmatikálních, to jsou na př. železniční zaměstnanci, oficianti a také dělníci v trvalé vlastnosti. Jejich mzda se upraví podle těchto zásad, na nichž je vybudován tento zákon. I tam se musí základní požitky zvýšiti, o 75% a samozřejmě, kde není příbytečné, kde není ostatních přídavků, musí se v základní mzdě na tuto okolnost pamatovati. To jsme vložili do důvodové zprávy, aby nebylo sporu o tom, jak si představujeme zvýšení základního služného oněch státních zaměstnanců, kteří nepodléhají přímo služební pragmatice. V druhém odstavci tohoto §u 17 mluví se o kolektivních smlouvách, to jest, že podniky státní mají možnost uzavírati se svými zaměstnanci kolektivní smlouvy. Samozřejmo, že nastane účinnost tohoto zákona teprve tehdy, až kolektivní smlouvy budou sjednány, aby nenastalo snad nějaké vakuum v poměrech těchto státních zaměstnanců, jichž poměry budou kolektivními smlouvami upraveny.

Konečně podle §u 19 tohoto zákona upraví se také i požitky, právní nároky všech zaměstnanců zemí, okresů, žup atd., to jest, uvedou se na míru práv, nároků a požitků úředníků státních. Zde by mohlo skutečně dojíti k jakési diskrepanci a to vzhledem ke komplikovanosti hmotných a právních poměrů, jaké panovaly u úředníků samosprávných svazků. Jinak byl placen zemský úředník v Čechách, jinak na Moravě, jinak ve Slezsku, každá obec měla takořka svůj vlastní statut, podle kterého odměňovala své zaměstnance, a měly ho také i okresy. A tu, jak jsem již řekl, snadno by mohlo dojíti k jakési disharmonii, nebo nesprávnému výkladu tohoto zákona. Proto jsme pojali do důvodové zprávy ustanovení, resp. výklad tohoto paragrafu, v tom smyslu, že výsledky výhod, kterých dosáhli zaměstnanci samosprávní, nebudou jim přirozeně vzaty a teprve 1. lednem 192 budou postaveny na míru požitků a práv státních zaměstnanců. To znamená, že ty výsledky výhod, které až dosud měli u obcí, zemí, se jim nezkrátí, jak se mělo za to, že totiž o výsledky těchto výhod budou připraveni; o ty výhody, které získali od 1. ledna 1923, samozřejmě zaměstnanci připraveni nebudou.

Dalekosáhlým ustanovením v tomto paragrafu je také ta okolnost, že podle tohoto zákona budou upraveny též hmotné požitky a právní poměry úředníků veřejnoprávních korporací. Co nutno rozuměti veřejnoprávní korporací? Nutno rozuměti takovou korporaci, která podle platných zákonů má možnost autoritativním způsobem vybírati příspěvky. Tedy to by byly podle názoru ministerstva financí nemocenské pokladny, úrazová pojišťovna, obchodní a živnostenské komory, inženýrská komora, lékařská komora, advokátní komora a pod. Ale tato věc vzhledem ku své důležitosti a také veliké komplikovanosti samozřejmě se musila přenechati prováděcímu nařízení.

Nejvíce se pozastavovali státní zaměstnanci - a jsem také přesvědčen, že budou se pozastavovati i někteří členové Národního shromáždění - nad tím, že > vláda je zmocněna tímto zákonem, aby v příhodné době podle hospodářských poměrů snížila drahotní přídavky státním zaměstnancům <. Prosím, já nechci toto zmocnění snad nějak zvlášť chváliti, ale zde nezavádíme naprosto žádné novum. To bylo už v těch předchozích zákonech, i v tom fundamentálním zákoně z r. 1919 č. 541; a v tomto zákoně jsme zmocnili vládu, aby uložila nařízením státním zaměstnancům placení daní, pensijní kvoty a aby eventuelně snížila i drahotní přídavky. Tedy ve všech předchozích zákonech se tak stalo, vždy jsme zmocnili vládu, aby mohla snížiti drahotní přídavky - a vláda tohoto zmocnění nikdy nepoužila. Já jsem přesvědčen, že také toho neučiní, aniž by se poradila s politickými stranami, tedy se zákonodárnými sbory.

Slavný senáte! Mám za to, že jsem objektivně podal zprávu, aspoň mám to pevné svoje přesvědčení a klidné svědomí, že jsem nikterak nezveličoval přednosti tohoto zákona a nikterak snad nesnižoval jeho nedostatků. Ale já jsem zcela objektivně položil na jednu misku váhy přednosti, na druhou misku vady tohoto zákona a nyní je na vás, abyste rozhodli, kde je převaha. Sociálně-politický výbor zevrubně pojednal - řeknu velmi zevrubně - o této předloze a také mluvil nejen o této předloze, ale i o hospodářské, politické a finanční situaci tohoto státu a pod tlakem těchto poměrů doporučuje, abyste schválili tuto předlohu ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou a abyste také schválili příslušné dvě resoluce, které v poslanecké sněmovně byly odhlasovány a které se týkají jednak pensí četnictva, jednak oněch starobních příspěvků resp. odměn, o kterých jsem se byl ve své řeči zmínil. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Referentem za výbor rozpočtový je sen. dr. Fáček. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Fáček: Slavný senáte! Jako zpravodaj rozpočtového výboru považuji za svůj úkol toliko objasniti zákon o státních zaměstnancích po stránce rozpočtové a finanční. Mohu se takto omeziti tím spíše, poněvadž pan zpravodaj sociálně-politického výboru tak obšírně probral celou předlohu. Rozpočtově znamená uzákonění této předlohy především jistý přesun z výdajů mimořádných do řádných, při čemž jedná se o těch 75%, o které se zvýší základní platy úřednictva, což činiti bude 943 milionů korun. O ty se nám zvýší řádné výdaje v příštích rozpočtech. Za druhé dociluje se předlohou úspory, kterou je třeba číselně si objasniti. Především zvyšuje se státní příjem zvýšením příspěvků na pense, na druhé straně zmenšuje se výdaj tím, že odpadne náhrada daně z příjmů za úřednictvo, odečteme-li zvýšení místních přídavků, celkem vyplyne zvýšení řádných příjmů o 174 milionů korun. Úspora na přídavcích činiti bude 327 milionů korun, takže celková úspora činí 501 milionů korun. Vše to podle vládní předlohy. Změny předlohy, na kterých se usnesla poslanecká sněmovna, ovšem způsobují jistou změnu také v tomto finančním efektu. Především resolucí, kterou připojila poslanecká sněmovna, že těm, kdo došedše postupem do nejvyšší třídy platové jim přístupné, nemohou dále postoupiti, ale dále slouží, má se dostati časových přídavků. Tím se způsobí nový náklad 6 milionů korun. Dále poslanecká sněmovna vpravila do původní osnovy ustanovení, že na děti, které se narodí v roce 1923, má býti povolen dětský drahotní přídavek. Je to ustanovení jistě dosti zajímavé, kterého se také snad humoristé chytnou uvažujíce, má-li to býti záchrana těch, kdo již zhřešili, spoléhajíce na dosavadní přídavek dětský, nebo má to býti povzbuzení těm, kteří nemají rodiny, aby si pospíšili při >třetím zvonění<. Teprv statistika porodů příštích let sama ukáže, jaké budou výsledky tohoto ustanovení. Počítáme-li, že zůstane při normálním přírůstku, že se nebude roditi dětí víc, tato novota znamená vyšší výdaj státní o 30 milionů korun, na příspěvcích pro děti.

Tedy opravíme-li původní rozpočtovou cifru těmito dodatky, vyplyne nám skutečná úspora 465 milionů pro r. 1923. Dlužno míti na mysli, že některé ty srážky budou účinkovati teprve postupně od příštích kvartálů, nikoliv od počátku roku. V r. 1924, kdy budou již účinkovati po celý rok, by ta úspora činila 636 milionů korun, t. j. asi 12 % celkových osobních nákladů 5.300,000.000 korun, jak se jeví v rozpočtu v hlavních položkách osobních výdajů, a resp. 8 % z celkové sumy 8 miliard, na kterou se odhadují osobní výdaje všechny dohromady, tedy i s nouzovými výpomocemi, kterých v rozpočtu není a všelijakými jinými položkami, které jsou v rozpočtu roztroušeny, a jsou vlastně také výdaji osobními.

Chceme-li posouditi úsporný efekt zákona, nesmíme zůstati jen při státním rozpočtu. Zákon bude působiti automaticky i pro úpravu učitelských platů. To není v zákoně vyjádřeno, ale vyplývá to z parity zákona učitelského a dostalo se nám ujištění ve výborovém projednávání, že také u učitelů nastane účinek zákona hned od 1. ledna.

Nemáme správního podkladu pro vypočtení této úspory. Celkový etát učitelstva v Čechách činí 570 milionů korun. Můžeme počítati, že s Moravou a se Slezskem náklady na učitelstvo činí dohromady přes 1.140,000.000 korun. Kdybychom z toho vzali průměrné procento úspory; 12 %, přišli bychom na 80 milionů úspor při platech učitelských. Mnoho-li se uspoří při samosprávných zřízencích, jakož i zaměstnancích ostatních veřejných korporací, pro to ovšem nemáme vůbec žádného podkladu, nelze to ani přibližně oceniti.

Jaký bude vliv těchto číslic na náš celkový rozpočet státní? Rozpočet na r. 1923 končil, jak jsem naznačil, schodkem 559 milionů korun. Nebyly v něm ovšem nouzové výpomoci, které vyžadují 1400 milionů korun. Jestliže od těchto 1400 milionů korun odečteme úspory 465 milionů korun úspor, zbude nová potřeba 935 milionů a připočteme-li ji k dosavadnímu schodku rozpočtu, činí celkový schodek 1.494 milionů korun. Je to cifra všeho respektu hodná.

Vláda vyslovuje naději, že se podaří úsporami v jiných partiích rozpočtu nalézti krytí pro tuto větší potřebu. Kdyby se to nepodařilo, nezbude než rozpočtový schodek, také vyplývající z přítomného zákona, krýti novými výpůjčkami. Zákon dává vládě příslušné zmocnění a ustanovuje do zásoby, že úroky ze státních půjček takto uzavřených, budou prosty daně rentové.

Nová úprava platů státních zaměstnanců přinese státu ještě i nepřímé finanční výhody, totiž tím, že umožní pensionování státních zaměstnanců. V tom vidíme východisko z přeplnění některých odborů státní správy úřednictvem, východisko nejméně bolestné. Teprve nyní, když tento zákon dává pevný podklad, bude moci státní správa plniti ten svůj druhý veliký úkol, totiž redukovati postupně počet státních zaměstnanců na přiměřenou míru.

Víme ovšem všichni, že úsporou na platech státních zaměstnanců samou o sobě, nepřekonáme ještě našich finančních a hospodářských nesnází. Musí k tomu přijíti ještě řada jiných opatření v hospodářství veřejném, nejen státním, ale i v zemích, obcích a také i v podnikání soukromém. Ani z nich žádné samo o sobě by nestačilo, ale spojíme-li jedno ke druhému, doufáme, že dojdeme k tomu, aby se snížily výrobní náklady naše, abychom mohli snížiti daně, abychom došli ke snížení cen, životních potřeb a tím k podstatnému zlevnění celého živobytí. A pak, dojdeme-li k tomu, jistě také číselně snížený příjem státního zaměstnance reálně nebude vlastně nižší, než byl příjem posavadní. Za menší množství peněz bude státní zaměstnanec lépe živ, než byl dříve při platu vyšším. To je naše naděje, to je naše útěcha, která nám ulehčuje hlasovati dnes pro tuto vládní předlohu, která beze sporu pro široké vrstvy našeho občanstva je velmi bolestnou.

Rozpočtový výbor neusnášel se na žádných resolucích k zákonu, aby nekomplikoval jeho projednávání. Ale zmocnil mne, abych ve zprávě zdůraznil požadavek rozpočtového výboru, aby administrativní cestou byly zmírněny jisté tvrdosti, které zákon doprovázejí.

Na př. jedna taková krutost jest, že státní zaměstnanci, kteří v prosinci zažádali o pensionování a prvním lednem jdou na odpočinek, nebudou účastni nové výhodnější úpravy odpočivných požitků. Dostanou pensi podle staré normy. Kdo však teprve po prvém lednu, o jeden dva dny později, odchází do pense, bude těch výhod účasten. Zde se dá snad nějakými osobními přídavky nerovnost vyrovnati. (Sen. Hrejsa: Zákon platí od 1. ledna!) Ano, ale kdo jde prvním lednem do pense, pro toho neplatí. Ten dostane pensi podle starého výměru.

Rovněž § 19, o kterém pan kolega Pánek se již obšírně zmínil, jest bez odporu jedním z nejkrutějších ustanovení zákona; je to ustanovení, které jenom en passant se do zákona pojímá. Kdežto v titule zákona mluví se jen o státních zaměstnancích, v tomto §u 19 restringují se požitky i jiných zaměstnanců, samosprávných a jiných veřejných korporací, jichž nároky jsou vlastně založeny na smlouvách, a jsou nabytými právy. Také zde je jistě na místě, aby přizpůsobení platů těchto zaměstnanců novému zákonu bylo provedeno šetrným způsobem, pokud možno postupně anebo s náhradami, které by to ulehčily.

Rozpočtový výbor pojednával také podrobněji o §u 18 zákona. Tento paragraf zmocňuje vládu, aby zavedla nový způsob výplaty služného, aby totiž byly vypláceny státním zaměstnancům požitky ve čtvrtletních lhůtách předem splatných, poukazem na peněžní ústavy k tomu určené. Finanční zákon na rok 1923, o kterém jsme se docela nedávno usnesli, ustanovuje něco docela jiného. Ten přímo určuje, že peníze na výplatu státních zaměstnanců mohou býti příslušnými pokladnami požadovány jen jednou dvanáctinou rozpočteného obnosu pro každý měsíc, tedy vždy jen pro jednoměsíční potřebu. Z toho soudíme, že tento § 18 byl vpraven do vládní předlohy asi teprve v poslední chvíli, a z toho odvozoval rozpočtový výbor jisté obavy, zdali všechny důsledky tohoto §u 18 jsou promyšleny. Vláda v motivech své předlohy uvádí výhody, které si od tohoto nového způsobu slibuje, že bude uspořeno hotových peněz těmito převody platů na bankovní účty. Také se vyzdvihuje to, že státní zaměstnanectvo tím bude vychováváno k úsporností. (Hlas: Nebezpečí opaku!)

Ale rozpočtový výbor netajil se obavami, že se mohou dostaviti i následky velmi nepříjemné především pro státní finance, pro státní pokladnu. Víme, že bývalo dosti obtížno i jen jednoměsíční služné připraviti k prvnímu, pokladniční přebytky státní pokladny nejsou bohužel ještě tak velké, aby se mohla beze všeho z nich vypláceti služné úředníkům na tři měsíce předem. Tedy je na snadě, že po případě potřebou pro tuto výplatu bude stát nucen k používání nového přechodného úvěru, a vypočítali jsme si ztrátu úrokovou z těch anticipovaných výplat, která dělá sama o sobě 36 milionů Kč ročně. Jest i jiné nebezpečí. Pochybujeme, že každý úředník je tak vychován a má již ten smysl hospodárný, aby dovedl služným obdrženým na tři měsíce předem hospodařiti, aby mu na tři měsíce stačilo. Zejména v dnešní situaci, kde mnohý je již zadlužen a kde naléhavé odstavované potřeby na něho naléhají, je snadno možno, že spotřebuje celého kvartálu příliš rychle, a že se pak ocitne v opravdové nouzi, zaviněné vlastně tímto způsobem výplaty. Úředník upadne tím buď do dluhů, anebo bude naléhati na stát, aby ho zachránil výpomocemi a zálohami na služné. Nevíme, zdali bylo na to pamatováno, že úředník bude si musiti služné hned po prvním z banky vybírati, poněvadž je z pravidla jen na ten služební příjem odkázán, a to vybírání není tak snadné. Je spojeno se ztrátou času úředního, neboť banky úřadují v tytéž hodiny, co úřady, na konec budou snad musiti býti zaváděny bankovní dny, kdy se nebude úřadovati a kdy se bude choditi jen do banky pro peníze. Takové konsekvence se nám zdály býti dosti povážlivými a pochybnými, nehledě také k tomu, že ukládáním peněz v bance se budou způsobovati úředníkovi jisté výdaje.

Rozpočtový výbor mně proto uložil, abych do své zprávy pojal také doporučení vládě, aby zmocnění, které jí dává § 18, nepoužila hned, ale teprv po zralé úvaze, a aby pak s náležitými kautelami přikročila k zavedení tohoto nového způsobu výplaty služného.

Připojuji se jménem rozpočtového výboru k návrhu pana kol. Pánka a doporučuji, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo beze změny schváleno. (Potlesk. Výborně!)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Přikročíme k debatě, navrhuji lhůtu řečnickou v trvání půl hodiny. Jsou námitky proti tomuto návrhu? (Nebyly.)

Není jich. Uděluji slovo dalšímu řečníku přihlášenému k této věci, panu sen. Polachovi. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Předložený nám zákon zove se vládním návrhem ohledně služebních, odpočivných a zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců. Kdybychom tomuto zákonu dali správné označení, musili bychom ho nazvati zákonem na zhoršení sociálního postavení státních zaměstnanců. Mezi zákony, kteréž nám koaliční vláda od svého trvání předložila, jest přítomný zákon zajisté jedním z nejhorších, a musím říci, také jedním z nejméně pochopitelných. Potřebujete se jen poohlédnouti po krátká historii jeho uzákonění, abyste viděli, za jakých neuvěřitelných okolností k tomuto zákonu došlo. Vzpomeňte si na noční schůzi v poslanecké sněmovně před několika dny. V této schůzi měli jsme vládní krisi, měli jsme koaliční krisi, ministři vyhrožovali svou demisí, poslanci vyhrožovali složením mandátů a stal se také případ složení mandátu, měli jsme vzbouření mezi jistými stranami, obzvláště ve straně národně-sociální, a konečně bylo tu ještě něco, totiž obrovská potíž nalézti pro tento zákon zpravodaje. Myslím, že když k nějakému zákonu dojde za takovýchto okolností, když porod působí takovéto potíže, že jest to patrně důkazem, že se také se stanoviska vládních stran jednalo o zákon velice špatný. Ale pánové, vy jste tento zákon v poslanecké sněmovně konečně prosadili, vy jste konečně také v této bitvě dobyli vítězství, ovšem jest to Pyrrhovo vítězství, a vy členové koaličních stran, budete si musit ve svém nitru říci: Ještě jedno takové vítězství a já, koalice, jsem ztracena! (Ministerský předseda Švehla: Ještě deset!) A nyní po obrovských otřesech, jež skutečně koalice v projednávání doznala politicky a morálně (Odpor na pravici.), ano, opětuji toto slovo, v poslanecké sněmovně doznala morálně, přichází nyní senát na řadu, senát, který jest vždycky spolehlivý. Mluví-li spolu dva senátoři o politickém významu senátu, jest thema skoro vždy to, jak špatně vláda a poslanecká sněmovna zachází se senátem; jediné existenční oprávnění, kteréž vláda a poslanecká sněmovna senátu ještě může přiznati, jest, aby apportoval všechny zákony, které se mu předloží. Ale senát jest hodný, senát jest loyální, náš zpravodaj nemusil býti povoláván telegraficky, náš zpravodaj není také agrárníkem; agrárník přece již ode dávná není žádným vášnivým přítelem úředníků, to lze konstatovati zcela objektivně; se stanoviska agrárníků platili úředníci ve všech státech a vždycky za lenochy. (Sen. Smrtka: To není pravda! Rolníci jsou dobří přátelé úřednictva a učitelstva!) Jsou zajisté chvályhodné výjimky, obzvláště když člen agrární strany jest příslušníkem inteligentního stavu, takže již nezaujímá jako pan kolega Smrtka takovéhoto stanoviska s takovouto samozřejmostí. Náš zpravodaj jest členem strany národně-sociální; nevím, zdali to má býti jakýmsi druhem pokání za to, že to byli právě národní sociálové, kteří tomuto zákonu v poslanecké sněmovně kladli tak veliké překážky. Není to také žádný obyčejný člen národních socialistů, nýbrž kolega Pánek, jehož zásluhy o organisaci státních úředníků a jehož význam v této organisaci přece jest každému znám. A přece vám pravím, že kdyby senát chtěl prokázati své existenční oprávnění, kdyby chtěl předsevzíti svoji politickou a morální rehabilitaci, pak bylo by to možným jen tehdy, kdyby zamítl zákon za takových okolností vzniklý, kdyby co nejrozhodněji zamítl zákon takovéhoto obsahu, i kdyby z toho vznikla politická situace jakákoli. Zamítnutím tohoto zákona - do otázky potřeb koaliční politiky se nepotřebuji na štěstí pouštěti - zjednal by sobě dík veškerého úřednictva, úřednictva, velevážené dámy a pánové, kteréž jest přece exekutivním orgánem státu a státní vůle. Vykonal by tím - neostýchám se vysloviti to slovo - vlastenecký čin. Má-li vlastenectví vůbec míti nějaký smysl, pak má zajisté největší význam, aby nebyli uráženi ti, kdož mají býti vlastenci z povolání, kdož mají býti výkonnými orgány vůle vlasti. Oni smějí nyní protestovati a pozvednouti hlasu svého rozhořčení; tvrdím, že by zamítnutí tohoto zákona odpovídalo také vnitřnímu cítění, potřebám srdce většiny členů vládních stran. Jsem přesvědčen, že kdybyste tuto věc nebrali tak čistě politicky - a v jakém smyslu politicky! - že jste - a to dokazují události v poslanecké sněmovně - ve svém nitru proti tomuto zákonu, že jej však přijímáte, poněvadž jest to zákon, který skutečně jest základem obzvláště, neříkám všech stran, nýbrž několika vládních stran, na kterémž z valné části se zakládají socialistické strany uvnitř vládní koalice. Je pravděpodobno, je možno, že by odmítnutí tohoto zákona znamenalo ohrožení koalice. Jest možno, že by koalice mohla zemříti pro nedostatek většiny, ale táži se sebe sama a táži se vás. (Sen. Šťastný: Budoucnost ukáže, že to byla státní politika, ne jen koaliční!) Nu, pak byste asi musili utvořiti koalici na jiném základě, nikoli na starém, neboť že by koalice znamenala něco věčného, poněvadž jest vynálezem v Československém státě a poněvadž přežila koalice, které jinak všude se rozpadly v jiných státech, není stále ještě žádným silným důkazem. Ale čím jest dnes ve skutečnosti koalice? Koalice stala se fíkovým listem absolutismu, fíkovým listem měšťáckého absolutismu, stala se fasádou, za kterou dnes zastoupeny jsou, pokud jde o obsah politiky československého státu, pouze zájmy české buržoasie, českých kapitalistů, spolu s německými kapitalisty, pokud se tito ještě mohou zúčastniti. Neboť abyste viděli, čím koalice jest, potřebujete jen postaviti vedle sebe to, co se koaliční politice jeví nutným, a to, co připouští odklad. Koalice si popřává času pro kulturní a sociální problémy, jejichž řešení se neustále odkládá, koaliční politika popřává si času pro starobní zaopatření, pro pensijní zákon, kterýž jedna vláda po druhé od čtyř let protahuje, politika koalice popřává si času pro odluku církve od státu, pro školskou reformu a pro výchovu budoucího pokolení ve směru republikánském a svobodomyslném. Koaliční politika má dosti času na potírání krise; pro všechny tyto věci nechává si dosti času a také socialistické strany v koalici zdá se, že se domnívají, že jest na to dosti času; ale nezbytně nutným kalendářní lhůtou určeným a žádného odkladu nestrpícím jeví se jí tento zákon, kterýž nám dnes předkládáte. Čím jest tento zákon ospravedlněn? Pan kolega Pánek jako zpravodaj mínil jak v sociálně-politickém výboru tak také dnes zde, že tento zákon přináší stabilisaci, že stabilisace jest přáním všech úředníků, nezbytnou nutností. A odvolával se zde dnes na to, že není jediného úředníka, který by toho nyní nežádal. Odvažuji se tvrditi opak, odvažuji se tvrditi, že ani jediný úředník v Československu s touto stabilisací není spokojen anebo že to považuje za nějakou stabilisaci. (Sen. Jílek: Německý ano. Když mají Němci platiti daně, tak jich neplatí, jsou dlužni!) Kolego Jílku, nepřicházejte s takovýmito raubířskými povídačkami. Vy jste přece typickým Rakušákem, neznám typičtějšího, nežli jste vy.

Místopředseda dr. Soukup: Já volám za tyto výroky pány kolegy k pořádku.

Sen. Polach (pokračuje): Vy chcete, aby se zapomnělo na vaši minulost rakouského feldvébla tím, že nyní přeháníte ve druhém směru, a to vám, myslíte, někdo bude věřiti!

Mluvili jste o stabilisaci a tato stabilisace spočívá v tom, že stabilisujete moc vlády, nikoli však sociální poměry státních zaměstnanců. Praví se, a to jest charakteristické pro stabilisaci, na jiném místě zákona, že se vláda zmocňuje, aby v příhodné době, dle toho, jak to připustí drahotní poměry, provedla snížení všech výpomocných a posavadních drahotních přídavků, až k úplnému jejich zrušení. V čem tedy spočívá stabilisace, když část příjmů, pokud jde o její platnost anebo neplatnost, o její výměru, se dává do moci vládní, se přenechává jejímu rozhodnutí anebo když se vláda zmocňuje? Jest charakteristickým, že tímto ustanovením, kterýmž vládě dáváte tento vliv, kteréž přece stabilisaci zrušuje, jest v zákoně § 14. (Výkřiky německé: Velmi dobře!) Má totéž číslo jako neblahý § 14 rakouské ústavy. Myslím, že jest to přímo symptomatické. Stabilisuje se tedy moc vlády nad osudem úředníků, nikoli sociální postavení úředníků. Ale nehledě k tomu, lze mluviti o nějaké stabilisaci v době, ve které sociální poměry nejsou stabilisovány? Potřebuji vám poukázati jen na osud koruny v poslední době. Každým dnem jest obraz jiný. Pan ministr financí dr. Rašín mínil, že pokles ceny koruny na světovém trhu jest odůvodniti spekulací těch, kteří nyní spekulují ve směru inflace. Pokud tito spekulanti a keťasové spekulovali ve směru deflace, potud zde nebylo rozhořčení Rašínova. Jsou to titíž lepší páni vlastenci mezi spekulanty, kteří na trhu spekulují jednou s nižší a po druhé s vyšší korunou. Ale ať již vysvětlení vypadati bude jakkoli, zdali pan ministr financí Rašín bude míti pravdu se svým tvrzením, že jest to spekulace samotná, která zhoršuje cenu koruny anebo jak všichni druzí po vážném zkoumání tvrdí, že na tom má vinu hospodářská politika v tomto státě, že k tomu podstatně přispívá způsob, jakým pěstujeme politiku zahraniční - zdali to jest jeden nebo druhý směr, to nás dnes zajímá jen potud, že konstatujeme, že Rašín nevnutí svoji diktátorskou vůli ani hospodářství ani hospodářské vědě, a že jeho diktátorská moc není dosti silnou, aby přinutil keťasy, kteří dnes pracují v inflaci, k opačné politice. Ale jisto jest, že při této skutečnosti absolutní neurčitosti a neurčitelnosti ceny naší koruny a při souvislosti této neurčitelnosti s hospodářskými skutečnostmi nelze mluviti o stabilisaci, že nic není stabilisováno a dokonce už nikoli existenční možnost a existenční podmínky úředníků.

Vedle tohoto důvod o nutnosti stabilisace odůvodňuje vláda, důvodová zpráva a pan dr. Rašín tento zákon nutností šetřiti. Pánové, lze to nazvati spořivostí, když se zhoršuje životní postavení úředníků? Lze to nazvati spořivostí, když energie, když láska úředníka ke svému povolání trpiti musí následkem jeho zbídačelých hospodářských poměrů? Lze to nazvati spořivostí, když stát vůči svým vlastním orgánům jest otčímem? Jsou přece jiné cesty ke spořivosti! A jestliže dnes fanatismus spořivosti jest principem naší finanční politiky, pak jsme panu ministrovi financí dosti často jmenovali obory, ve kterýchž s mnohem větším výsledkem, s mnohem větším efektem by bylo lze spořiti. Pan ministr financí dr. Rašín v jedné ze svých posledních řečí - měl v poslední době, jak známo, velmi mnoho řečí - vyhrožoval úředníkům, kdyby se postavili na stanovisko poměru mezi poptávkou a nabídkou, a mínil, že nikdy nelze připustiti práva ku stávce u úředníků. Pánové z většiny, vy tím úředníků neodvrátíte od toho, aby šli cestou odborových organisací, poněvadž poměr věrnosti, na kterémž chcete vybudovati poměr úředníků ve státě, jest jen jednostranným poměrem věrnosti. Jest to věrnost úředníka vůči státu, na kterouž se odpovídá věrolomností státu vůči úředníkům. Donutíte-li i úředníky, aby až do posledních důsledků se dali cestou odborových organisací, donutíte-li je k tomu, aby těžiště své moci vynesli na trh práce, pak docílíte toho, čemu chcete zabrániti, totiž semknutí a sjednocení všech hospodářských a sociálních akcí mezi dělnictvem a úřednictvem.

Jsme tedy proti zákonu, o jehož krásách promluviti v jednotlivostech mně brání jen přesně vyměřený čas. Chci vyjmouti jen něco.

V §u 4 zákona činíte rozdíl v zacházení a odměně mezi dřívějšími a nynějšími úředníky. A sice činíte rozdíl v tomto paragrafu, pokud jde o přídavek na děti.

V §u 7 činíte rozdíl mezi dřívějšími a nynějšími úředníky, pokud jde o všechny požitky. K rozlišování mezi staropensisty a novopensisty, kteréž jest tragikou našeho úřednického života, které se skončí teprve, když hladem hynoucí staropensisté vymřou, k tragice těchto staropensistů a novopensistů připojujete nyní rozlišování mezi dřívějšími a novými aktivními úředníky. Tvoříte nové rozdělení, novou protivu a nové roztrpčující rozlišování u lidí téhož povolání a téže činnosti.