Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický p. sen. Pánek, za výbor rozpočtový p. sen. dr. Fáček.

Uděluji slovo p. zpravodaji sen. Pánkovi.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Dnes máme pojednat o předloze, kterou se upravují hmotné požitky státních zaměstnanců všech kategorií, o předloze, o které nikdo nechtěl v poslanecké sněmovně referovati. Já to nepokládám za zvláštní hrdinství, jestliže se utíká od odpovědnosti. Jsem-li klubovním usnesením a konečně také i z koaličních důvodů nucen pro předlohu hlasovati, nenahlížím, proč bych nemohl o ní také referovat i v tom případě, mám-li snad odchylný názor. (Výborně!)

Bylo by již opravdu na čase, abychom se dovedli se vší silou a vahou postaviti za věc, uznáme-li ji za nutnou a nezbytnou ve prospěch celku a státu, i když snad pro první okamžik zdá se býti nepopulární. (Výborně!) A právě tak jako jest to i s referentstvím, tak jest to i s nějakým imperativním mandátem, který by snad přicházel z venčí. Řeknu vám upřímně, kdybychom na této cestě postupovali, nedostaneme žádnou důležitou předlohu pod střechu. Dnes se zdá některá předloha tomu nepopulární a zítra zase onomu. (Tak jest!) Tato předloha zdá se býti přirozeně nepopulární státním zaměstnancům, ovšem pokud se týká těch srážek, pokud se týká však zvýšení základného služného a jiných výhod, již je populární, ale rozhodně populární zdá se býti tato předloha pro všecko poplatnictvo, poněvadž snižuje státní výdaje a dává tak možnost snížiti nesnesitelné daně a dávky. (Výborně!)

Tato předloha jest, jak jinak nemůže býti, při dnešní politické konstelaci dílem kompromisu, úmluvy, mezi koalovanými stranami. (Sen. Polach [německy]: Kompromis pochází od kompromitování!) Tak to bude vždycky, i kdybychom zítra utvořili jinou koalici, budou jiné úmluvy a kompromisy.

Předloha jest dílo úmluvy mezi koalovanými stranami, a smluvila se před utvořením této vlády. Jak jsem řekl, jako každé kompromisní dílo, tak také tato předloha má své stinné a světlé stránky, má také znaky, jako každý kompromis, neúplnosti a nedokonalosti, a já to řeknu hodně otevřeně, má také znaky i příkrosti. Přes to však neváhám říci, že jest jistým pokrokem proti dnešnímu stavu, neboť alespoň částečně stabilisuje platy státních zaměstnanců, t. j. přesunuje takřka jednu miliardu z nestálých požitků do požitků stálých.

Nikdo mi nemůže zaručiti, jak se v dohledné době utvoří hospodářské poměry, a zda by později vůbec bylo možno stabilisovati platy státním zaměstnancům v takové míře jako dnes. Státní zaměstnanci musí pochopiti jedno, že dnes čas pracuje proti nim, že každým dnem stává se jejich situace v důsledku hospodářských a finančních poměrů, které postihují každou vrstvu, svízelnější a svízelnější, a že nikdo nemůže převzíti záruky, že v budoucnosti bude snad lépe.

Státní zaměstnanci musí pochopiti, že 75% zvýšení základního služného nebo mzdy jest v uvážení dnešní situace nesporným pokrokem, jest výhodou, které bychom snad později nemohli jim poskytnouti. Budoucnost ukáže, kdo měl po této stránce pravdu a kdo upřímně a opravdově se státními zaměstnanci smýšlel. Nechť si státní zaměstnanci vzpomenou na služební pragmatiku z roku 1914. Tehdy také byl značný odpor u veliké části státních zaměstnanců proti této předloze, tehdy v rakouském parlamentu také nikdo nechtěl převzíti referentství, až se teprve této předlohy ujal český poslanec, poslanec Čech a byl za to také od státních zaměstnanců hodně bit. A to už něco znamenalo, když takovou předlohu svěřili tehdy ve vídeňském parlamentě českému poslanci, a ejhle, netrvalo to ani půl leta a státní zaměstnanci blahořečili při vypuknutí války, že vůbec mají služební pragmatiku, že mají automatický postup, tedy že mají úpravu svých právních a hmotných poměrů, které by třeba dnes ještě ani neměli. Nesmí se vždycky dávati na ty, kteří jenom křičí a jsou se vším nespokojeni. Také se nesmí dáti na ty, kteří dnes šmahem zavrhují tuto předlohu a přezírají tuto dobrou stránku předlohy, kteří dnes proti této předloze vyvinují takový odpor. Ti pánové před dvěma léty, když jsme zde odhlasovali tehdá zvýšení drahotních přídavků částkou 1.400,000.000 Kč, také se proti tomu vzpírali a říkali, že je to málo. (Souhlas.)

Já nechci tvrditi, že tato předloha jest ideální, že nás úplně uspokojuje, ale troufám si říct, že přece jenom přináší jistý pokrok a stabilisaci státním zaměstnancům, po které dvě léta marně volali. My zde právě v senátě jsme se touto otázkou již loňského roku zabývali a dostává se nám tedy po této stránce jakési satisfakce.

Proto nenahlížím, proč bychom se měli jaksi za tuto předlohu styděti. Snad proto, že 1. lednem zamýšlíme státním zaměstnancům z jejich drahotních přídavků sraziti nějaké procento? I po té stránce podívejme se hezky upřímně té věci do tváře. Jak pak se starala republika o státní zaměstnance po převratě? Já myslím, že hodně otcovsky. Nebudu líčiti, v jakém stavu se nalézali státní zaměstnanci po převratu - na to se již zapomnělo - nechci líčiti, jak se jim vedlo za války, jak se jim vedlo za Rakouska, ale řeknu jen, že hned v prvním roce trvání republiky dochází na zákon čís. 541 ze dne 7. října 1919, kterým se zvyšuje základní služné, upravuje a zvyšuje místní přídavek, zkracují se postupové lhůty a otvírá se nová hodnostní třída automatickému postupu a pod., zejména se však odstraňuje nedemokratické rozpětí mezi platem úředníkovým a zřízencovým, zkrátka, nastává přímo převrat v dosavadních zásadách a základech, na nichž je vybudován rakouský požitkový systém. Dále dochází ve druhém roce republiky na započtení válečných půlletí do postupu a také i do pense, dochází na propočtení celkové služební doby, čímž se dociluje rychleji vyšších požitků, kromě toho zvyšují se v roce 1920 dvakráte nouzové, tedy drahotní přídavky, což vyžaduje 2.000,000.000 Kč nákladu.

Každý rozumný člověk v této republice věděl a musil přijíti k doznání, že věčné zvyšování těchto požitků není dále možno a že, kdybychom měli postupovati na této cestě, octli bychom se na nakloněné rovině, po které bychom se sřítili tam, kam se sřítilo Rakousko a Německo, a konečně i okolní státy jiné, Polsko a Maďarsko. (Výborně!)

A zejména státní zaměstnanci by si měli toto uvědomiti. I oni by se měli zaleknouti toho postupu, neboť o jejich zájmy tu v první řadě šlo. Jejich osud je těsně spjat s osudem tohoto státu neboť jestli tomu státu se povede finančně zle, i jim se povede zle. (Výborně!)

To je logika, o které myslím, poněvadž je tak průzračná, není třeba příliš mnoho mluviti. Inflační politika postihuje v prvé řadě jen a jen gážisty. Kdo tomu nevěří, ať se jde podívati do Vídně nebo do Berlína a zeptá se jen prvního státního zaměstnance, který mu přijde do cesty, jak se mu vede, přes to že má v kapse třeba nějaké statisíce a miliony, zdali se mu vede lépe nežli v Československé republice státním zaměstnancům. Není vždy nejlepším přítelem, kdo stále volá po zvyšování požitků a nestará se nikterak o úhradu, nestará se o to, jak bychom hradili to nové zvýšení a nepřihlíží také k poplatní síle občanstva. Již Benešova vláda uznala, že toto hospodářství není možné, a proto tehdy přišla se známým heslem: >Šetřit!< Nutno snížiti náklady na státní administrativu. a důsledkem toho byl známý prosincový zákon, který byl jistě již signálem k postupnému snižování požitků státních zaměstnanců a tím také výdajů na státní administrativu. Neváhám říci, že to nebylo jenom signálem ke snižování požitků státních zaměstnanců, nýbrž i mezd dělnictva. Již tehdy se řeklo, že se jeví značný nepoměr mezi osobními a věcnými náklady a že tato disparita se musí postupně odstraňovati.

Při této příležitostí nesmím zamlčeti, že někteří vedoucí politikové nesprávně informují veřejnost, jestliže prohlašují, že náklady na státní zaměstnance činí 8 miliard. Tornu tak není. Prosím, podle důvodové zprávy, přiložené k této osnově, jeví se náklady na aktivní státní zaměstnance takto: Základní služné a stálé mzdy činí 2.121,750.000 Kč, místní přídavek 1.068,875.000 Kč, rodinné přídavky 364 milionů Kč a drahotní přídavky 2.108 milionů Kč. Tudíž v celku 5.564,625.000 Kč. Počítáme-li celkem 352.000 státních zaměstnanců v aktivitě, připadá na jednotlivce ročně průměrně 15.000 Kč příjmů. Ale i ta částka 5.564,625.000 Kč je značná a bude třeba ji postupem času zredukovati. Ovšem nesmí se tak státi unáhleně, překotně, nýbrž jen a jen podle skutečných drahotních poměrů. (Tak jest!) Ale i ve věcných nákladech bude třeba šetřiti, i tu si budeme musiti uložiti reservu. Tento snižovací proces ve státní administrativě nesmí se ovšem díti snad pouze na účet státních zaměstnanců. Také občanstvo musí si uložiti určitou reservu u vymáhání svých potřeba musí zachovávati určitou míru. I občanstvo zaviňovalo a zaviňuje, máme-li dnes snad větší počet státních zaměstnanců a vyžaduje-li to většího nákladu, než může snésti finanční stav naší republiky. Po převratu převzali jsme naše úřady, dráhy, pošty, telegrafy, telefony, školy a pod. Po celou dobu války se nic neinvestovalo, jenom se ničilo, a teď po převratu si občanstvo řeklo: Teď to musí tady rázem býti všechno v pořádku. Hned ty dráhy musily jezditi v pořádku, hned jsme musili stavěti, rozmnožovati pošty, telegrafy, telefony. Nikdy nebyla tak značná poptávka po telefonech jako nyní, ale to všechno vyžaduje peněz a personálu. Ty vlaky nebudou jezditi samy, ty musí někdo vypravovati, ty pošty, telegrafy, telefony musí někdo obstarávati a ve školách musí někdo učiti. (Sen. Meissner [německy]: Kdepak by jinak byly umístěny protekční děti?) Máte ještě značné procento úřednictva ve státní službě, nemluvte o protekčních dětech. Jsou to také vaše děti, které dosadil rakouský systém vůči nám. My stále o sobě říkáme, že jsme státem vítězným. Je to pravda. Politicky jsme válku vyhráli, ale hospodářsky neseme důsledky za poražené Rakousko, ba my musíme si svoji samostatnost a svobodu dokonce i vykoupiti. Dnes se nám ukládá, že máme zaplatiti největší díl předválečného rakouského dluhu, musíme také honorovati válečné půjčky (Výkřiky), že musíme nésti i jiná břemena. Prosím, snad to je dobře, že si to všechno musíme vykoupiti. Proč? Poněvadž potom snad si budeme té svobody také trochu lépe vážiti. (Výkřiky sen. Polacha.) Také se tvrdí, že máme příliš mnoho státních zaměstnanců a mluví se o cifře 352 tisíce. Neříkám, že je to málo, ale není správné, tvrdí-li se také - a také vedoucími politiky - že snad máme více zaměstnanců státních, nežli jich mělo Rakousko. Mluvilo se, že Rakousko mělo jich 260 tisíc a my 352 tisíce. V Rakousku počet jenom železničních zaměstnanců obnášel přes 200 tisíc. Kde by byli tedy ostatní? Ale my si tu otázku musíme postaviti trochu jinak, musíme se zeptati: Snese Československá republika, která převzala devastované hospodářství, která nemá moře, tolik zaměstnanců, jako jich mělo bohaté Rakousko? A tu musíme říci: Ne. Není možno, aby každý třicátý občan u nás byl ve státní službě. Jak tedy provésti redukci, ale bezbolestnou redukci? Jenom tak, když provedeme dokonalou reformu státní správy a zjednodušíme úřadování. (Hlas: Anglická samospráva úřední!) My jsme převzali celý ten rakouský těžkopádný zaostalý aparát, ale my jsme jej ještě vyšperkovali, my jsme jej zkomplikovali různými meziinstancemi a novými úřady. Já toho nevytýkám, že jsme tento aparát převzali - nebylo to ani jinak možno - ale co vytýkám, jest, že jsme posud neučinili; až na nepatrné výjimky u některých resortů ani jediného pokusu, abychom zjednodušili státní správu. Již více než před rokem jsem zde v senátě podal návrh - a jistě dobře vypracovaný a odůvodněný návrh - na reformu státní správy a zjednodušení úřadování, na dosazení komise, sestávající z odborníků, která by se zabývala touto otázkou, ale do dnes se tou věcí nehnulo. Co již mohlo býti nasbíráno materiálu! Když již nic, aspoň toho času je dnes škoda, je škoda, že se to nestalo, poněvadž, chceme-li provésti tuto reformu, musíme především sbírati materiál a statistická data. Toho jsme neudělali, ale za to jsme dosadili úspornou komisi, která nefunguje. Teprve tím, provedeme-li reformu státní správy, zjednodušíme-li úřadování, ukáže se v budoucnosti, že nebudeme potřebovati takového množství státního úřednictva, a redukce přijde sama automaticky a bezbolestně. Ale propouštěti státní zaměstnance dnes bezplánovitě ze státní služby, to by především ohrozilo chod státní administrativy, státního organismu, a v prvé řadě by to odneslo občanstvo a jeho zájmy. A pak - je možno, abychom tím způsobem dávali příklad soukromým zaměstnavatelům? Jak je mně známo, chceme dokonce zřizovati kontrolu nad závody, které by neoprávněně chtěly propouštěti dělnictvo, nesmí tedy předcházeti příkladem stát v propouštění, chceme-li kontrolovati dokonce soukromé závody.

Jak došlo k takové inflaci personálu? Je třeba, abychom měli po ruce statistiku, abychom viděli, jak a kde, ve kterém resortu došlo k takovému přebytku personálu. Ačkoliv uznávám, že po převratu se hned hlásilo zejména hodně invalidů do státní služby, přece nemohu pochopiti, že by došlo k tak značné cifře. Ani legionáři snad nezavinili toho přírůstku na personálu, poněvadž jich je dnes ve státní správě nepatrné procento. Ale naší povinností, prvou a svatou naší povinností je a bude vždycky, abychom těmto lidem umožnili živobytí, lidem, kteří se obětovali za stát, kteří se obětovali za tuto republiku. To je naší povinností a myslím, že je to pranepatrná odměna těm lidem, jestliže jim dáváme chudá, ubohá místa ve státní službě.

Tedy značný počet státního personálu a s tím souvisící celkový náklad jsou těmi hlavními příčinami, proč si vláda Benešova a po ní i tato vláda uložily za povinnost, zredukovati výdaje na státní správu. Také tato předloha sleduje cíl, docíliti úspor v rozpočtu a zjednati mu rovnováhu. Je však podstatný rozdíl mezi předlohou loni v prosinci a mezi předlohou letos. Loni jsme prostě snižovali požitky, byť ne v takové míře jako dnes, ale nedali jsme státním zaměstnancům za to naprosto žádných kompensací. Dnes však přicházíme s citelnějším sice snížením pro zaměstnance, zejména v některých relacích, ale za to jim poskytujeme stabilisaci platů. My tedy tu hořkou pilulku oslazujeme aspoň stabilisací platů, která je velmi cennou.

V republice Československé není ani jediného státního zaměstnance, který by nebyl přesvědčen, že tento dnešní systém byl neudržitelný. Každý říká a každý říkal: Jednou se bude musit odbourávati. I nejkrajnější oposice, se kterou dnes máme tu co činiti, i ta se nezdráhala dáti si snižovati požitky, ale jen říkala: až bude ten příhodný čas pro to snížení, až nadejdou příslušné hospodářské poměry. Tedy v zásadě jsme všichni za jedno. A tu se musíme podívati na věc hezky z blízka. Dělnické mzdy se snižují o 30-40 %, a to na základě výroku paritní komise, paritních komisí, kde oni také zasedají, a velmi mne to skutečně těšilo mnohde, když jsem slyšel, že důvěrníci sami hlasovali pro to.

Indexní číslo také vykazuje asi 30-38 %, tu se táži, komu to uděláme plausible, komu to uděláme přijatelné, že státním zaměstnancům nemáme vůbec snižovati požitků, máme je ponechati v dosavadní výši, když mzdy a jiné důchody v důsledku stále rostoucí hospodářské krise a v důsledku snižování těch hospodářských čísel bylo nutno snížiti. Komu to všechno dnes uděláme přijatelné? Já to říkám vše otevřeně. Dnes už se bohužel zapomíná, co vše musili státní zaměstnanci zkusiti za války, jak bídně byli placeni, pokud se týče zvyšování požitků, pokulhávali za všemi ostatními a přes to vše zvýšení těchto požitků dnešní ještě válečné platy státních zaměstnanců nedosáhly ani předválečné životní úrovně. Ale dnes už je pozdě, dnes se na to zapomnělo, dnes vidí každý svůj vlastní zájem před sebou. Ten dělník vidí, zač musí pracovati, vidí nad sebou ten Damoklův meč příšery nezaměstnanosti, ten zemědělec vidí, zač dnes prodává svoje produkty, ten živnostník, ten obchodník vidí, zač prodává své zboží, a všichni trpí nesnesitelnými dávkami a daněmi a proto všichni unisono, kteří pracují, a vyrábějí, dnes volají: >Snižte státní vydání, snižte daně a břemena, ať můžeme vyráběti!< (Výkřik z německých lavic.) Také vaši průmyslníci přirozeně takto volají, stejně tak jako čeští průmyslníci.

Tohoto psychologického momentu, který dnes v hospodářské krisi nadešel, neměli by právě státní zaměstnanci přezírati, a já jsem přesvědčen, že většina ho také nepřezírá, a byť měli tisíckrát pravdu, a mají také pravdu, když se jim vedlo špatně, že druzí měli zisky za války a oni trpěli hlad a bídu. Ale dnes se nikdo na to neptá, co bylo včera, nýbrž na to, co je dnes.

Pravím to jako přítel úřednictva. Jsem přece z jejich masa a krve. Tohoto psychologického momentu by neměli přezírati, aby se nepřipravili o sympatii veřejnosti, které budou ještě vícekráte potřebovati. Při této příležitosti chtěl bych adresovati několik upřímných slov na státní zaměstnance: Nepište o sobě nehezky v denním tisku, nepomlouvejte jeden druhého, nehanobte jedna kategorie druhou. (Tak jest!) Nemluvte takto na veřejných schůzích, neprohlížejte si pořád kapsy, kdo dostal více a kdo dostal méně, nevynášejte těchto věcí na veřejnost, vždyť tato veřejnost vám nerozumí a na konec vám řekne, že jste přítěží tomuto státu.

To, co bylo proneseno o ministerském předsedovi Švehlovi nedávno na Žofíně, myslím, že neprospívá státním zaměstnancům. (Výborně!) To je přímo katastrofální politika pro státní zaměstnance, která se jim může jednou zle vymstíti. Ustaňte, prosím, v hanobení parlamentu, který vám povoluje vaše platy, ustaňte,v hanobení jednotlivých politických osobností. Nikdo vám nebéře možnosti kritiky, kritiky spravedlivé, kritiky věcné, nikdo vám také neupírá možnosti kritiky a obrany, byť byla sebe kritičtější - ale kritika v mezích slušnosti; kdo 'se slušně brání, tomu se nesmí zkřiviti ani jediný vlas na hlavě, a já bych se postavil co nejrozhodněji proti tomu, kdyby došlo k šikanování někoho, nebo kdyby mělo dojíti k persekuci proto, že se někdo hájí. (Výkřiky sen. Lisého.)

Já jsem odbočil, prosím za prominutí, ale bylo potřebí s tohoto místa státním zaměstnancům to zcela vážně říci. Tento psychologický moment jistě také rozhodl, když se usnesla koalice snížiti drahotní přídavky 1. dubna 1923. Vše závisí na tom, jak se projeví hospodářské poměry v prvních měsících tohoto roku.

Já říkám zcela otevřeně, kdyby mimo očekávání zlevňovací proces měl se zastaviti nebo dokonce obrátiti, jsem přesvědčen, že parlament nebude ani na okamžik otáleti, aby finanční účinky tohoto zákona oddálil, kdybychom viděli, že by pro státní zaměstnance byly nepříznivé.

Nepřipustíme nikdy, aby životní úroveň státních zaměstnanců byla ještě více stlačována. Parlament je si dobře vědom, co znamená spokojený a hmotně neodvislý statní zaměstnanec pro občanstvo a stát. Státní zaměstnanci nejsou neproduktivním živlem, jak se to někde mylně říká, nýbrž státní zaměstnanci jsou produktivními již proto, poněvadž oni jako každý jiný úředník bdí nad produktivní prací, aby nedoznala úhony, oni organisují, pořádají a distribují její výsledek. Bez této práce by nebyla produktivní práce vůbec možná.

Tolik jsem chtěl předeslati, než promluvím o předloze se stránky meritorní. Předloha znamená jakýsi pokus přivoditi stabilitu do hmotných poměrů státních zaměstnanců, říkám jen pokus, poněvadž její struktura nemůže býti pokládána za definitivum, vždyť se sama připíná na ten zastaralý rakouský systém, byť se staly jisté změny. Je samozřejmo, že si nový požitkový systém představujeme docela jinak. Tam musí dojíti výrazu nejen školská průprava, ale také skutečný výkon pracovní, čehož v dnešním systému není. A přirozeně v důsledku toho provedeme také docela jiné rozvrstvení státních zaměstnanců do skupin. Ačkoliv bych daleko raději viděl, abychom se ihned tím požitkovým systémem zabývali, přece jen neváhám říci, že tato předloha je jakýmsi pokrokem, byť měla značné vady. Předloha má, jak jsem už řekl, některé stinně, ale také některé světlé stránky. Jsem dalek toho, abych snad chtěl světlé stránky příliš zveličovati a ty stinné stránky snad zatajovati. Zcela objektivně pojednám o této předloze.

Základní služné zvyšuje se o 75 % u všech hodnostních tříd a u všech kategorií a také u zřízenců stejně, takže dochází k jakési denivelisaci. V čem nutno spatřovati nivelisaci? Toto slovo stalo se heslem, ale každý si je představuje docela jinak. Hlavně se však pokládá nivelisace jaksi za zbraň proti nižším kategoriím, kterým se dostalo za republiky určitých výhod, vlastně správně řečeno určitých práv, které jim byly za Rakouska odpírány. Tak zvaná nivelisace spočívá hlavně v tom, že jsme zákonem číslo 541 z roku 1919 jaksi porušili platové rozpětí mezi jednotlivými hodnostními třídami. Tímto zákonem čís. 541 ze dne 7. října 1919 byl základní plat zvýšen v XI. hodn. třídě o 75 %, tedy zrovna o tolik, o co ho zvyšujeme dnes, kdežto v VIII. hodn. třídě už jen o 61 %, v VII. hodn. třídě o 52 % a v V. hodn. třídě jenom o 20 %. To je ta nivelisace. U zřízenců zvýšen o 133 %. Tím bylo odstraněno nedemokratické rozpětí mezi platem státního zřízence a státního úředníka. Tehdy, byla zásada, že zřízenec nesmí dostoupiti vyšších požitků než XI. hodn. třídy, kdežto dnes dostupuje požitku IX. hodn. třídy. Po provedeném zvýšení základního služného o 75 % bude se poměr jeviti takto: V XI. hodn. třídě činí zvýšení proti r. 1919 150 %, v VIII. hodn. třídě 136 %, v VII. třídě 127 %, v V. hodn. třídě 95 %, u zřízence 208 %.

V tom, že se zvyšuje základní služné, spatřuji neobyčejný pokrok. A to nám také činí tuto předlohu stravitelnou vedle pensijní části tohoto zákona. A proto jsem také převzal referát, poněvadž v tom vidím tu hlavní přednost této předlohy. Tím se alespoň z části odstraňuje ta strašná nejistota, která panuje v řadách státních zaměstnanců, co bude s drahotními přídavky. Tím se však také umožňuje veliké části státních zaměstnanců, kteří přesluhují, odchod do pense, neboť se zvyšuje pensijní základna. Tím se také zvyšují zaopatřovací požitky vdovám a sirotkům a také úmrtné, ten >Sterbequartal<.

Další výhodou tohoto zákona jest, že dosavadní nejvyšší hranice u místních přídavků se odstraňuje, což je také jakási denivelisace. To bude vyžadovati nákladu 10,000.000 korun a tím se zvyšuje pensijní základna, jestliže zvyšujeme místní přídavek.

Ohledně místního přídavku mám co připomenouti. K čemu slouží vlastně místní přídavek? Má dvojí účel. Podle zákona z r. 1879 má hraditi náklady spojené s bytem a má vyrovnávati drahotní rozdíl mezi malým a velkým městem. A nyní podívejme se na věc, pokud se týče životních potřeb, šatstva, prádla, obuvi, jest snad na venkově levněji než v Praze? Řekněme si to otevřeně, že naopak. Na venkově musí vzíti za vděk, co tam obchodníci mají, kdežto zde je aspoň velký výběr, takže by tu zbyly jen náklady spojené s bytem. Proto budeme musiti jednou vážně pomýšleti na to, abychom ten křiklavý rozdíl, to rozpětí mezi Prahou a venkovem, nějakým způsobem upravili.

Další výhodou této předlohy je aspoň přechodné zachování rodinných přídavků, totiž alimentačního systému, který měl dle původního plánu vůbec odpadnouti. O věci té mohou býti různé názory, ale jedno je jisto, že dnešní systém byl neudržitelný, poněvadž jsme odměňovali zaměstnance jen a jen podle počtu rodiny a ne podle práce. Za tu práci dostával asi ¹/₅ a za ty děti dostával ⁴/₅. To byl neudržitelný systém a docházelo tím k značným nesrovnalostem, na které se stále poukazovalo.

Ale jako tento systém byl nesprávný, nevím, jestli by bylo správné, abychom rušili vůbec alimentační systém. Je to můj názor, jsem hluboce přesvědčen, že nemůžeme hned střemhlav sáhnouti k tomu rakouskému systému, kde jsme odměňovali jen a jen práci a nepřihlíželi jsme k rodinným poměrům. Prozatím je systém rodinných přídavků tedy zachován a dokonce i na děti, které se narodí v roku 1923, budou se bráti rodinné přídavky. Jsem přesvědčen, že o této věci nepadlo poslední slovo a že budeme o této věci ještě jednati a že podrobíme záležitost tu vážné diskusi. Ale jinak musím říci, že podmínky pro nárok na rodinné přídavky a drahotní přídavky jsou značně zostřeny a že postihnou některé rodiny velmi bolestně.

Dosud dostával zaměstnanec na chlapce rodinný přídavek do 21. roku, na děvče do roku 24. Tuto hranicí staří snižujeme u obou pohlaví na 18 roků. To postihne jistě značně některé rodiny, kde náhodou mají na př. dvě dcery přes 18 let, na které státní zaměstnanec dosud požitky bral.

Také budou postiženi samozřejmě ti svobodní zaměstnanci, kteří mají u sebe chorého otce nebo chorou matku, kteří nejsou schopni výdělku. To bude také velmi citelný úbytek u těchto zaměstnanců, že pozbudou alimentaci na otce a matku.

Další značnou předností této předlohy jsou nová pensijní ustanovení, a s těmi jsem, mohu říci, nejvíce spokojen. O tom musím promluviti několik slov. Jestliže dnes odcházel státní zaměstnanec do pense, obdržel méně než 50% svých aktivních požitků. Proto nám přesluhuje, celá řada státních zaměstnanců, poněvadž nikdo neměl srdce, aby je posílal do pense, když viděl, že ani ten zaměstnanec v aktivitě nemůže býti slušně živ, natož když mu dáme o 50% méně. Proto nám přesluhuje celá řada úředníků a zřízenců na úkor svého zdraví a také na úkor svých mladších kolegů, kteří nemohou ku předu. Tím jsme systemisovali místa do vyšších hodnostních tříd, nastal přesun z nižších hodnostních tříd do vyšších tříd, což, je také nezdravým zjevem, který bude odstraněn, tím, že umožníme odchod státním zaměstnancům do pense.

Jestliže státní zaměstnanec odchází do pense, obdrží dnes podle tohoto zákona celé základní služné, ovšem má-li vyslouženo, 100%. Místní přídavek, pražský bez omezení, poněvadž ta hranice 2000 Kč, resp. 1000 Kč pro pensi je odstraněna, obdrží tytéž přídavky dětské jako v aktivitě a jednotný drahotní přídavek, který je ovšem menší nežli v aktivitě, a to proto, aby byl vůbec nějaký rozdíl mezi aktivitou a výslužbou. Ale rozhodně je to pokrok, takže dnes s klidem budou moci státní zaměstnanci odcházeti do pense. To bylo dosud neudržitelno a také se to uznávalo. Proto se usnesla letos, tuším z jara v dubnu, ministerská rada, aby se poskytovaly oněm státním zaměstnancům, kteří odcházejí do pense, dary z milosti. To nebyla správná cesta. Jestliže si někdo něco poctivě vyslouží, nemá býti odkázán na dar z milosti a proto také po této stránce vítáme tuto předlohu.

Nyní také několik slov o staropensistech. My, jsme se zde zejména v senátě vřele ujímali pensistů. My budeme míti šesterý druh pensistů. Pokusím se, abych je vypočetl, abych ilustroval neudržitelnost tohoto systému staropensistů. Máme pensisty, kteří odešli do pense před 31. srpnem 1912, to je první druh. Druhý druh jsou ti, kteří odešli mezi 1. zářím r. 1919 až do konce r. 1919, na které se vztahuje částečné propočtení celkové služební doby. Třetí druh jsou ti, na které se již vztahuje zákon o propočtení celkové služební doby. Pak máme pensisty, kteří odešli do 22. dubna 1922 do pense a pak ty pensisty, kteří odešli po 22. dubnu 1922 do pense. To jsou ti, kterým se udělují dary z milosti a nakonec budeme míti tyto nové pensisty. Již to je ilustrace, která nasvědčuje tomu, že budeme jednou musiti otázku staropensistů vážně vyřešiti.

Také zaslouží zmínku, že na příště se budou vypláceti všecky požitky státním zaměstnancům tři měsíce napřed, prostřednictvím veřejných právních ústavů. To jsou jakési předností mimo tu, která je vyjádřena v resoluci, že státním zaměstnancům, kteří dospěli do největšího stupně služného dosaženého automatikou a do nejvyššího stupně služného u zřízenců, že se jim dostane zvláštních odměn, které možno označiti jako starobní přídavky.

A nyní k těm stinným stránkám. Nebudu jich nikterak zastírati, jsou to ony srážky z jednotného drahotního přídavku, které jsou podle zákona proponovány na 1. duben příštího roku, a to ve výměře 20%. Řekl jsem, že je to velmi citelné snížení a že všecko to záleží od hospodářských poměrů. Musím vysvětliti, mnoho-li se bude asi srážeti státním zaměstnancům. Státní zaměstnanci požívají dosud trojího druhu drahotního přídavku. Mají drahotní přídavek měsíční, pak je tu mimořádná výpomoc, nouzová výpomoc, a to činí celkem ročně přes 2 miliardy. Z této části se přeřadí nebo převede do základního platu za účelem zvýšení základního služného, o kterém jsem již mluvil, částka 943 miliony Kč, t. j. skoro 1 miliarda se bude stabilisovati na rodinné přídavky, které se mají snížiti, až ve druhé etapě - doufám, že do té doby vybudujeme nový požitkový systém - a ty činí 364 miliony Kč. Celkem se z této části odečte 1.307,000.000 Kč. Co zbude, representuje jednotný drahotní přídavek. Tudíž u každého jednotlivce se z jeho drahotního přídavku odečte to zvýšení základu, těch 75% rodinného přídavku. Co zbude, to se sloučí v jednotný drahotní přídavek. Z tohoto se odbourá 1. dubna 20%. Já neváhám říci, že je to srážka velmi citelná, zejména v některých relacích, kde je četná rodina. A skutečně tyto srážky by se staly nesnesitelnými, kdyby snad, jak jsem již řekl, zdaňovací tendence měla ustati nebo kdybychom dokonce měli co počítati s tendencí vzestupnou.