Tak na příklad v seznamu velkostatků letos na podzim odevzdávaných do rukou drobných nabyvatelů, případně nájemců zbytkových statků jest veden dvůr Kalenice z velkostatku Osek-Velenice. V seznamu jest udána výměra dvoru na 170,31 ha a dvůr jest uveden jako odevzdaný nabyvatelům, ve skutečnosti tomu tak vsak není. Drobní uchazeči také dosud nevědí, kdy se jim přídělu dostane, nevědí, kolik zaň zaplatí. Proto neobdělali těchto přídělů, neobdělali letos na podzim půdy, ale také neobdělali statku nájemcova, a tak zůstaly pozemky ležeti a nejsou dosud předány. Tuto skutečnost jsme zjistili před týdnem. Je pravda, že opravou nařízení ze dne 20. ledna 1921 je pozemkovému úřadu umožněno stanoviti nižší náhradu a tím nižší cenu přídělovou. Je však také třeba, aby se tak dálo, a je nutno snížiti přídělovou cenu, kde tato vypočtena byla podle starých předpisů.
Bylo by vůbec zajímavo, aby nám pozemkový úřad sdělil, jak onu vysokou cenu přídělovou vypočítává. Je nepochopitelno, že na příklad přídělová cena činí 7.000 Kč za l ha, když náhrada za tento hektar podle oceňovacích předpisů vypočtená činí 2.500 Kč. Třebas bylo řečeno, že opravené nařízení ze dne 20. ledna 1920 umožnilo pozemkovému úřadu stanoviti nižší přídělovou cenu, není to opatření dostačující a bude třeba přídělovou cenu ještě podstatněji snížiti, má-li býti drobným lidem umožněn přístup k půdě. Lituji, že při opravě řečeného nařízení nebyl zrušen také § 9, podle kterého může pozemkový úřad po účelném ocenění přiměřeně upraviti čistý katastrální výnos. V praksi ustanovení tato jeví se tím, třebaže ve všech případech jsou pozemky, které jsou na příklad v 6. bonitní třídě, že zařazeny jsou do druhé třídy a podobně, čímž značně zvyšuje se náhrada majitelů a přídělová cena uchazečů. Jest povinností vlády, aby tato ustanovení co nejdříve zrušila. Jest také anachronismem, má-li platiti uchazeč o zabranou půdu majiteli půdy dávku z majetku a přírůstku na majetku na přidělovanou půdu připadající. V tom směru je rovněž potřebí nápravy. Pozemková reforma musí býti reformou sociální, čehož musí si také býti vědom úřad prováděním reformy té pověřený. Pozemkový úřad však takto pozemkovou reformu neprovádí a není proto divu, že jest k němu ve vrstvách drobných venkovských lidí všeobecná nedůvěra, která přenáší se mnohdy i na stát. A nejsou to jenom malozemědělci zorganisovaní v politické straně naší, kteří reptají proti pozemkovému úřadu, nýbrž jsou to domkáři, kteří každou chvíli přicházejí protestovati deputacemi do pozemkového úřadu, jsou to sociálnědemokratičtí malozemědělci, komunističtí, klerikální a malozemědělci všech politických stran. A zajímavo je, že tomuto státnímu pozemkovému úřadu vyslovují nedůvěru a vytýkají mu chyby a vady samotní členové presidia státního pozemkového úřadu a členové správní komise pozemkového úřadu. (Slyšte!) Státní pozemkový úřad musí býti reorganisován, to jest přesvědčení všech politických stran. Pozemkový úřad podle mého náhledu má býti přeměněn v ministerstvo. Zákony jsou dobré, jen třeba provádění jích urychliti a postaviti je pod přímou kontrolu parlamentu. Bude-li opravdově a spravedlivě řešena otázka reformy půdy, nebude-li sloužiti politickým směrům a jednotlivcům, pak nebude potřebí protestů a demonstrací, které mnohdy jsou přímo nedůstojné a zneužívají jich naši národní odpůrci, jako to učinil včerejšího dne sen. Hartl. Sen. Hartl o reformě půdy uvedl toto: >K plánovitému ničení našeho školství důstojně po bok se řadí zatlačování německých velkostatkářů s jejich majetku a vyplývající z toho odtržení našeho lidu od půdy, posvěcené stoletou kulturní prací. Dali jste tomuto prokletí hodnému počínání krásně moderně znějící jméno, nazývajíce je pozemkovou reformou. Ve skutečnosti to není pozemková reforma, je to, jak čeští řečníci na velkém pražském protestním shromáždění dne 8. t. m, prohlásili, obchod, pouhý čachr, anebo jak my Němci to pociťujeme, zcela brutální loupež, tažení proti německému velkostatku a proti všemu s tím souvisícímu německému hospodářskému životu.<
Mluví-li pan senátor Hartl o loupeži, pak by bylo snad dobře, kdyby byl vzpomenul také na loupež, kterou provedl s tehdejším >deutsch-böhmische Landesregierungem< jako ministr války v Liberci, kde tehdejší ministr financí sebral pokladnu severočeského finančního ředitelství, kde byly uloženy peníze berních úřadů, inkasované daně a dávky a sebral také daně dlužné ještě z dob Rakouska, prodával za babku zásoby a dodávky, pro vojsko a když blížilo se naše české legionářské vojsko k Liberci, tento pan ministr války, který měl několik kumpanií dobrovolníků, utekl i s ministrem financí a odnesl libereckou pokladnu přes Žitavu, Drážďany a Pasov do Vídně. Mluvil-li tedy o loupeži, měl mluviti o loupeži, kterou provedli oni se svou vládou na majetku státu a majetku českých i německých občanů, kteří dnes ty ukradené daně musí znovu platiti. Pánové, divím se, že ještě se nevyskytla žádná vláda, která by volala tyto pány za činy po převratu spáchané k odpovědností. A je jistě třeba, aby zavedeno bylo vyšetřování o tomto činu pánů z vlády Deutschböhmen. Reforma půdy není žádný čachr, reforma půdy není žádným obchodem, reforma půdy je náš největší čin sociální, národohospodářský v revoluční době našeho osvobození. Reforma půdy má napraviti násilí, které po staletí na našem venkovském lidu páchali nepřátelé našeho národa Habsburkové a jejich žoldáci, cizácká šlechta má vrátiti tu půdu, která našim lidem byla odňata.
Reforma půdy má zajistiti národu a státu sílu. Půda v rukou našeho lidu zajišťuje státu větší bezpečnost, než půda, která dosud ve velké většině je v rukou živlů nespolehlivých, reakčních a státu nebezpečných. V reformě půdy neuplatnili jsme národního momentu tak, jak ho uplatnila Jugoslávie, která živlům státu nespolehlivým nedala ani píď půdy. U nás reforma půdy provádí se stejně pro občany německé i maďarské a dostávají mnohdy i půdy více. Při řešení otázky dlouholetých pachtů dostali Němci, kteří u nás činí 30 % obyvatelstva, 64 % půdy do vlastnictví. (Slyšte!) Jestli páni němečtí senátoři a poslanci prohlašují reformu půdy za loupež, pak tuto loupež stejně s námi pášou němečtí malozemědělci, kteří rovněž chtějí rozparcelování velkostatků a přidělování velkostatkářské půdy. Reforma půdy musí dáti půdu našemu lidu nikoli do pachtu, nýbrž do vlastnictví. Na vlastnictví půdy my plně stojíme.
Vážení pánové! Zajímavo je, že i marxisté v této otázce půdové uznávají vlastnictví malého zemědělce, ba zajímavo je, že i nekompromisní komunisté uznávají vlastnictví půdové pro malého venkovského člověka. Reforma půdy má býti tedy rychle provedena.
Především musí stát půdu míti, musí ji převzíti knihovně, a ne jako dosud pouze zabírati a nemoci potom zlomiti odpor velkostatkářů a nájemců proti přídělu půdy. Musí býti zabezpečen také úvěr malému člověku, neboť při dnešní finanční tísni nemůže náš člověk půdu hotově platiti. A konečně musí býti hospodářsky a sociálně zajištěni také zaměstnanci na parcelovaném velkostatku. Tím se odstraní překážky rychlé parcelace a otázky reformy půdy.
Reforma půdy má mnoho odpůrců, kteří používají všech prostředků, když ne zastavení, aspoň zadržení. Domácí nepřátelé využívají své kapitalistické moci. Mají dokonce své zahraniční organisace proti reformě půdy. Ohromných milionů, které jsme jim zaplatili za půdu vinou pozemkového úřadu, poněvadž se nepostaral včas o náhradové knihy, používají nyní jako finanční síly proti řešení otázky reformy půdy.
Vášnivý boj proti reformě půdy rozvířil se právě nyní, kdy má býti zpracován druhý pracovní plán. Ze všech stran vylézají nepřátelé reformy půdy jako dravé šelmy a cení zuby. My, malozemědělci, nelekáme se těchto útoků na reformu půdy. Máme dosti síly odrazit je. Masy zemědělské, třebaže by byly zorganisovány v různých politických stranách, bude-li nutno, v jednotné frontě odrazí každého nepřítele reformy půdy. Reforma půdy musí býti provedena. Je to vůle a potřeba malého lidu a je to také potřeba státu. Provedením reformy půdy zajištěna bude také naše svoboda do budoucna. Reforma půdy je dokončením naší politické revoluce a je, řekl bych, utvrzením naší svobody. Statisíce hektarů naší půdy je v rukou cizáků, nepřátel lidu a státu. Lid náš je namnoze v tisících půdovým otrokem jejich. Nedovolí ani šlápnouti našemu malozemědělci na mez velkostatkářského pole, nedovolí ani sebrati chrást ani houbu chudému venkovskému lidu a drze počínají si vůči každému, kdo nechce poníženě a otrocky před milostpány - bývalými šlechtici - se snižovati. Rozdělí-li se půda těchto drzých cizáků a nepřátel našemu drobnému venkovskému lidu, osvobodíme náš lid z nedůstojného půdového poddanství. Politicky svobodný lid musí býti také hospodářsky svobodný.
Velikou pozornost otázkám zemědělským je nutno věnovati na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Řešení pozemkové reformy je tam velmi nutné. Je nutno rychle dáti lidu půdu, dáti mu pastviny, Jen tím získáme důvěru a lásku k našemu státu, když lidu dáme dostatek půdy a výživy. Bude-li náš lid míti velkostatkářskou půdu, bude-li znemožněna dosavadní agitace proti rozdělení velkostatků těch různých šlechticů a nájemců maďarských a židovských a proti republice, nastane na Slovensku a Podkarpatské Rusi uspokojení. Otázka reformy půdy je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi velmi vážná. Již to hrozné vystěhovalectví ze Slovenska a Podkarpatské Rusi poukazuje na to, abychom rychle v této věci jednali. Je to výstražné volání a je nutno přikročiti od slov ke skutkům. Vystěhovalectví ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi je strašně bolestnou ranou. Za tři měsíce, červenec, srpen a září, vystěhovalo se z naší republiky 14 tisíc občanů a 9 tisíc má jich ještě pasy připraveno.
Vážení pánové! Náš start byl prvním v Evropě, který měl letos nejdříve vyčerpánu přípustnou kvótu vystěhovalou do Spojených Států. Vystěhovalci nejdou za dobrodružstvím, nýbrž jdou za moře jen z bídy. Dejme tomu lidu práci, dejme mu půdu, a zůstane ve své vlasti.
Mluvím-li o Slovensku a Podkarpatské Rusi, dovolte, abych se zmínil také o tom, že těžko neseme časté výtky z těchto míst, jako bychom my, Čechové, dosti nemilovali a nevážili si obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzpomínám na tu dobu, kdy jako říšský poslanec často jsem byl v poradě, kam přicházely prosby Slováků, abychom je vzali v ochranu proti maďarské bestialitě. Byly to výkřiky bolesti, bylo si stěžováno, že ani ve školách, ani v kostelích se nesmějí po slovensku modliti. My jsme tenkráte alarmovali celý svět na ochranu našich Slováků... (Hlas sen. Matuščáka.) Tehdá jste ještě byl maďaron, vašnosti!
Byli jsme mnohokrát rozechvěni těmi velkými prosbami, a zejména se pamatuji na památnou schůzi, ve které se jednalo důvěrně o našem osvobození. Jednalo se o to, má-li Slovensko být zahrnuto do toho boje pro osvobození samostatného československého státu. Tehdáž četl se tam dopis slovenských matek, které děkovaly českým zástupcům a celému národu, že vrhl se v zápas za osvobození Slováků. Tehdy psaly tam slovenské matky: >Naše děti se denně modlí za vás.<
Vážení pánové! To bylo v těch krutých dobách, a v dnešní době svobody se nám vyčítá, jako bychom nelásku měli k Slovákům. Nám trpko je, když to slyšíme. Jsme jedna krev slovanská. My, vážení přátelé, jsme láskou spiati a my lásky té nezradíme. Slovák a Čech jedna duše je a býti musí. Víme, že vedle těch, kteří nás tak často ponižují a pokořují svým podezříváním, jest tisíce a statisíce dobrých Slováků, kteří podepíší naše bratrství a naši velkou jednotu slovanskou.
Vážení pánové! Mluvím-li o otázkách zemědělských, je nutno zmíniti se o zestátnění lesů. Otázka tato velmi často rozčiluje naše pány s druhé národní strany a zejména zástupce velkostatků. Tato otázka jest pro stát sociálně-hospodářsky velmi důležitá. Jest důležitá také z důvodů vojenských, strategických. A nechť protestují, jak chtějí, nechť to nazývají zločinem na německém majetku, zestátnění lesů musí býti bezpodmínečně provedeno! Má nejen význam pro nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale zvláštní vyznaní má na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Podkarpatské Rusi nedávno za předsednictví guvernéra Ehrenfelda konala se v Užhorodě anketa, jak čeliti nezaměstnanosti v Podkarpatské Rusi a jak ji odstraniti. Jest velikým omylem, kdo se domnívá, že Podkarpatská Rus je země chudá. Je to země bohatá. Bylo by také potřeba, aby v Praze pánové na příslušných místech dívali se jinak na Podkarpatskou Rus a větší pozornost jí věnovali než doposud. Za maďarské vlády vystěhovalo se, vážení pánové, tisíce a tisíce lidí do Ameriky, a dnes máme zjev, že kolik obyvatelů je v Podkarpatské Rusi, tolik skoro je vystěhovalců v Americe. Nechci, aby tyto poměry v Podkarpatské Rusi byly takové za naší vlády republikánské, aby to vystěhovalectví nebylo zadržáno. V Podkarpatské Rusi jest lidu potřeba půdy, lesa. Tím se mu dá chleba. Stát tam má velké latifundie, ale zabírá a zabere velké lesy velkostatkářské a lesy našich nejhorších nepřátel. (Výborně!)
Otázka zabrání lesů je také otázkou pastvin. Zde je možno rozřešiti tuto otázku. Podkarpatská Rus má 50 % lesů. Tyto lesy mají býti lednem převzaty státem, a tu bych rád slyšel pravdu od příslušných činitelů, co v této věci učinili, zdali nezanedbali své povinností v neprospěch státu. V Podkarpatské Rusi jest tamější venkovan výborným dřevorubcem.
Tedy je potřebí, dáti mu práci v lesích, lesů využitkovati, zaříditi řádnou dřevní industrii a tím nezaměstnanost bude do jisté míry paralysována.V pralesích hnije za stamiliony dřeva a na to dodnes bylo hleděno úplně lhostejně. (Sen. Matuščák: Chudobný člověk nesmie z tých lesov vzat si kúsok dreva, lebo je ihned potrestaný!) Ovšem, jsou takové poměry, dělají to hlavně velkostatkáři. U nás je potřebí starati se o to, aby lesy byly přístupny chudému lidu, a vy, pane kolego, víte, že jsme učinili návrh, aby na Slovensku a Podkarpatstké Rusi, když byla nouze o stelivo, chudému lidu bylo dovoleno stelivo si obstarati.
Pánové, divím se tomu, ze v rozpočtu se škrtají položky na kulturní věci a na druhé straně nechají se hníti miliony státního majetku. Zde je potřebí nápravy.
Tedy celý tento problém lesního hospodářství, řekl bych, sleduje dva principy; buďto si tyto lesy ponechá stát a opatří pro ně řádné investice, což činí obrovské miliony a obchodním způsobem dříví z těchto lesů využitkuje - já bych k tomu neradil, poněvadž stát ode dávna byl špatným obchodníkem a nemá potřebných peněz na investice - anebo, a to by snad bylo lépe, kdyby stát opatřil si společníka, který by obstarával obchodní stránku a dal na to stomilionové investice, při čemž ovšem stát nechal by lesy ve svých rukou, kontrolu by si také nad zužitkováním těchto lesů ponechal a bral by z těchto lesů přiměřený zisk.
Zajímavo je, vážení pánové, že kol. Klofáč v jedné minulé řeči připomenul tuto akci. Tehdá přítomného bývalého ministra zemědělství činil osobně odpovědným za to, budou-li tyto nepořádky lesní dále trvati. Dnes ministrem zemědělství je vážený kol. dr Hodža, který zná dobře Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jistě chápe potřebu, kterou jsem naznačil a od slov konečně přikročí k činům.
Hlavní překážkou je snad generální ředitel státních statků, který za Rakouska býval správcem lesů v Bukovině, který snad je dobrým odborníkem lesních komunikací, ale pro tuto, řekl bych, vysokou lesní politiku v celé republice nemá dosti energie a obchodního ducha. Tam však opravdu obchodního ducha je potřebí, poněvadž jde o celé miliardy. Rádi bychom od něho věděli, co učinil pro zestátnění lesů, které má býti provedeno v lednu, a co učinil pro zužitkování dříví ze státních lesů.
Společník, který by státních lesů využitkoval, musí býti národně a státně spolehlivý. Ta celá konference v Podkarpatské Rusi o nezaměstnanosti neměla by výsledku, kdyby sám ministr Hodža nekonal své povinnosti a potřebného opatření k využitkování lesů neprovedl. Budeme sledovati jeho činnost, věříme, že jako Slovák má zvláštní zájem, aby na Slovensku a Podkarpatské Rusi z lesního hospodářství byl opatřen, řekl bych, chléb, pro široké vrstvy malého lidu. My budeme se ho také včas tázati, zda neopomenul učiniti všechno, aby miliony, které tam hnijí, byly státu zachráněny a lidu dáno zaměstnání a chléb.
Bylo zde také, pánové, mluveno o vojsku. Byla zde vyslovena kritika z německé strany o miliardách, které dáváme v rozpočtu na armádu. Nám socialistům bylo vytýkáno, že jsme se nestarali o zavedení milice. My socialisté neslevili jsme ze svého antimilitarismu ani slůvka, my stojíme na týchž zásadách jako dříve, pro které jsme byli zavíráni za války do žalářů. Proč jsme nezavedli a nemohli zavésti milici a odstraniti nákladné vojsko, to vědí nejlépe naši odpůrci národní a odpůrci našeho státu sami. (Sen. Matuščák: Francie to nedovolí!) Vojsko naše není vojsko rakušácké, je vojsko demokraticky vychovávané a cítí s lidem, je nezbytnou naší ochranou a obranou státu. A v době, kdy kolem nás se připravuje útok na nás, kdy reakce se ozbrojuje - jak zcela dobře v poslanecké sněmovně vytkl kol. dr Patejdl - v době, kdy v Německu, v Bavorsku, Rakousku a Maďarsku se připravuje bodák proti nám, v době, kdy se v Maďarsku a Rakousku rozdávají podobizny synka Karlova Otty s nápisem >německý císař, král český a maďarský<, pánové, se zavedením milice si to rozmyslíme.
V době, kdy pan dr Lodgman prohlašuje, že prvou povinností Němců je velezrada proti našemu státu, kdy komunista Warmbrunn uznává za potřebné zdůrazniti protistátní činnost německé mládeže komunistické, vážení přátelé, je potřebí spolehlivého vojska na ochranu státu a naší svobody. Jsem socialistou a jsem hrdým na to, že máme vojsko dobré, které má hájiti naší svobody, která je svobodou našeho pracujícího lidu. Mnoho synů malozemědělských slouží v naší armádě a proto nám není lhostejno, jaké poměry jsou v naší československé armádě. Žádáme očisty, aby nemohla více vzniknouti špionáž a velezrada v armádních kruzích. Odstraňte všechny cizí nespolehlivé důstojníky, zejména bývalé rakouské důstojníky. A jako žádáme to u vojska, tak žádáme očisty od bývalých rakouských byrokratů ze státních úřadů, kteří jsou namnoze příčinou zla, proti kterému lid reptá, a na základě jichž jednání potom nemá důvěry v úřad ani ve státní moc.
Nemohu přejíti ve své řeči výroků, které včera zde opovržlivě a opovážlivě pronesl sen. Hartl, které svědčí o tom, že určitá část Němců dodnes se nenapravila a není naděje na polepšení, že ani válka, ta nešťastná válka pro ně, jich nepoučila. Pravil zde slova, která mnohý přeslechl: >Velicí nepřátelé Německa diktovali této nešťastné, nikoli poctivě poražené, nýbrž lstí podvedené říši mír, jehož ukrutnost nemá příkladu v dějinách. A stále dále žene bledý strach špatného svědomí původce tohoto zločinného míru. Poněvadž šli tak daleko, že se musí obávati pomsty toho trýzněného národa, musejí jíti ještě dále a potlačiti německý národ tak, aby se podle jejích mínění nikdy více nemohl pozvednouti ku svaté pomstě. Jen tak lze si vysvětliti nepokrytou vůli vše zničiti, obzvláště pokud jde o Francii, netoliko proti německému státu, nýbrž také proti německému národu. Této loupeživé a ničící politice není žádný prostředek příliš špatným, aby ho nepoužila proti Německu. A co se tak děje ve velkém, zrcadlí se u vás, věrných napodobitelů vašich francouzských velitelů, v menším měřítku. Také vy musíte v potlačování a ve zbavování práv německého národa v tomto státě jíti dále, než bylo původně vaším úmyslem.<
Tak mluví německý senátor - jak můžeme čekati od německého lidu takovými lidmi poštvaného smírného spolužití? Nikdo nám neporoučí utlačovati - naopak, my více práva dáváme vašim německým občanům, než jim zaručuje versailleský mír, který o nich jedná jako o menšině. Náš úmysl není utiskovati. Ale nestrpíme, aby proti našemu lidu se štvalo a nepřátelsky se postupovalo, nestrpíme, aby veřejně byla páchána velezrada a jiné zločiny proti našemu státu beztrestně. Nesneseme, aby se urážlivě mluvilo o našich spojencích ve válce, zejména o přátelské Francii. K odvážlivým slovům pana Hartla máme jenom politování a opovržení. Ne pan Hartl, ale historie bude rozhodovati o válce a míru, ona svůj spravedlivý úsudek řekne, a myslím, že řekne historie, že byla chyba, že dohodové vojsko nedošlo až do Berlína a tam mír nediktovalo.
Náš venkovský lid, jak historie učí, zachoval naši národnost, náš jazyk v nejhorších dobách; v jeho doškových chaloupkách zrodili se hrdinové a buditelé národa, cítili a cítí stále národně, silně a nadšeně národně, a těžko nese, co se děje ve smíšeném území proti našemu občanstvu, ve smíšeném území, kam namnoze synové a dcery našich malozemědělců za prací jdou jako služky a jako prostí dělníci.
My chceme, aby vláda učinila jednou pořádek, energický a bezohledný, chceme mír a pokoj, ale nesneseme urážky, pánové, a ponižování a šlapání zákonů, nesneseme posmívání našich svatých věcí a osob. Žádáme pořádek ve zněmčelém území, kde není ještě škol pro české děti, kde štvou se psi na české občany, kde úředníci ani ve služebních výkonech nechtěli česky mluviti, kde se činí posměch z našeho velikého presidenta republiky, kde se veřejně hlásá a páše velezrada, kde se veřejně ozbrojují proti naší republice.
Vláda musí udělati pořádek, má-li míti lid k ní důvěru a nemá-li lid sáhnouti ke svépomoci. Pořádek a bezpečnost za každou cenu! My nestrpíme, aby naše svoboda byla ohrožována, naše samostatnost ničena.
Mluvím jménem malozemědělců. Jděte do těch krajů českých, které byly nejklidnější a které ve válce vás, když jste měli hlad, krmili, když jste tam přišli s ruksaky, jděte mezi ty obyvatele, jak oni dnes smýšlejí! Všechno je krajně rozčileno, všechno je rozrušeno, všechno volá po silném činu vlády! Byla to naše krev malozemědělců, která tekla za svobodu na bojišti v Sibiři, ve Francii a Itálii, jsou to hroby naších synů, tisíce hrobů za hranicemi, a byli to synkové selští a rolničtí z malých usedlostí, které jste dali ve jménu Habsburků věšeti na bílých silnicích italských. A pro ty životy obětované, pro tu krev prolitou, krev malozemědělského drobného lidu, vážení pánové, žádáme pořádek, a voláme: Běda tomu, kdo nám sáhne na republiku!
Končím a prohlašuji jménem zemědělců: Zájem státu, národa a republiky jest nám nade všechno! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák: Slovo má dále pan sen. Krepenhofer.
Sen. Krepenhofer (německy): Slavný senáte! V poslední době vytýkali theoretičtí politikové a státníci Němcům, že nejsou loyálními vůči státu a že tudíž s Němci a s menšinami tohoto státu vůbec dlužno zacházeti jinak, nežli s příslušníky panujícího českého národa. Pánům, kteří Němcům vytýkají, že nejsou vůči státu loyálními, dlužno odvětiti, že také stát vůči Němcům se chová krajně nelyoálně. Označuji to jako neloyalitu, když stát prostřednictvím své byrokracie zasílá Němcům ve Spiši, kteří nerozumějí slova slovensky nebo česky, úřední přípisy pouze v jazyce slovenském. Neméně neloyalním jest od státu, když Němcům ukládá veliké daně a to daně velmi vysoké, nedává jim však možnosti výdělku, ze kterého by tyto obrovské daně mohli také platiti.
Jsem již mnoho let ve Spiši, musím však doznati, že jsem se ještě nikdy nedožil takové bídy, v jaké se obyvatelstvo nyní nalézá. Závody, ve kterých si dělníci vydělávali svůj chléb, jsou uzavřeny. V Popradě jest papírna, ve které pracovalo 400 dělníků z nejbližšího okolí. Tato továrna jest již od mnoha měsíců zavřena. V Kežmarku jest známá prádelna, která pravidelně zaměstnávala 600 dělníků. Také tato továrna propustila dělníky, zavřela závod a přešla již se 120 stavy do Uher. Veliký závod v Krompaších, jakož i doly buď úplně zastavily práci anebo pracují jen s velmi nepatrným stavem dělnictva a pouze 2 až 4 směny týdně.
Na kvetoucí kdysi průmysl na Slovensku sneslo se ticho hřbitova a dělníci tam kdysi zaměstnaní jsou živoucími mrtvolami. Všude jen nouze, bída a zoufalství, vystupňované pobouření, ale nikde paprsek naděje, že bude lépe. Obrátí-li se dělníci k úřadům o podporu v nezaměstnanosti, posílají se od jednoho úřadu ke druhému, ale všude setkávají se jen s nevůlí a s potížemi.
Kdežto v otázce poukazu podpory v nezaměstnanosti postupují úřady velice liknavě a skoupě, dosáhly finanční úřady nejvyššího rekordu v předpisování daní. K osvětlení chci uvésti několik příkladů: V obcí Huncovicích vyměřena byla krejčímu, který ještě k tomu jest chromý, daň z obratu podle ročního obratu 35.000 Kč. Invalidnímu obuvníkovi ve Velké Lomnici předepsána byla daň z obratu z 30.000 Kč.
Pobuřuje to, když se vesnickému krejčímu anebo vesnickému obuvníkovi napočítá ještě tak veliká daň z obratu. Totéž bezpráví děje se také v obcí Matějovcích. Zednickému mistru, malému hostinskému, předepisují se obrovské sumy. Ale i u dělníků dějí se pokusy vymáhati daně a neplatí-li dobrovolně, bývá jeho zaměstnavatel donucován k tomu, aby mu daň strhl ze skrovné mzdy. Tyto anomálie v oboru daňovém dlužno odstraniti. Stát zajisté potřebuje příjmů, ale má si je zabezpečovati u tříd, které mohou platiti, nikoli však u dělníků a malých lidí.
Při této příležitostí chtěl bych také ztratiti několik slov o dávce z majetku. My sociální demokraté stojíme zajisté na stanovisku, že by osoby, které se ve světové válce obohatily, kdežto jiné miliony lidí musili přinésti krvavé oběti, měly bohatství nemravným způsobem nabyté zúplna odvésti na umírnění poválečné bídy. Nemůžeme však schvalovati, že na příklad malý rolník, jehož jmění záleželo z malého domku, několika jiter polí a z několika kusů dobytka, má platiti dávku z majetku podle výměry ocenění z roku 1920, když koruna měla značně menší cenu. To by znamenalo pro mnohé zemědělce ve Spiši úplnou zkázu a pro mnohé jiné zadlužení, ze kterého by se nikdy nemohli vypracovati. Pro tyto vrstvy obyvatelstva musí nastati v otázce dávky z majetku značná úleva, ne-li vůbec osvobození. Ve prospěch těchto malých zemědělců, kteří ve Spiši konají důležitou práci kulturní a kteří musí zápasiti s klimatickými poměry této drsné horské krajiny o svou existenci, měla by vláda také v jiném ohledu zasáhnouti pomocnou rukou. Následkem drsného horského podnebí ve Spiši daří se tam jen brambory, ječmen, pro pšenici, zimní žito a ovoce jest tato krajina příliš studená. Proto chopilo se zemědělské obyvatelstvo již od staletí pěstování brambor. Maďarská vláda starala se o zužitkování brambor. Československá vláda nestará se o tyto hodné lidí ve Spiši a přenechává je jejich osudu. Tato lhostejnost zajisté není s to vzbuditi u tohoto obyvatelstva zvláštní lásku k tomuto státu.