Dovolte mi, abych krátce vylíčila tragedii svobodné matky. Marie Machová, 24 letá služka, cítila, že se blíží její těžká hodina. Šla do nemocnice v Brně i žádala za přijetí, aby tam mohla slehnouti. Poněvadž však lékař její slehnutí očekával teprve ve třech nedělích, odmítl ji přijmouti. Děvče šlo do Kopist, prosilo tam u známé paní rovněž za přístřeší, ale bylo zase odmítnuto. Tato paní dala doprovoditi děvče svým mužem do Konobrže ke své tetě. Ale také teta poslala děvče zase pryč, manžel doprovodil je k jedné porodní asistentce, ale ani zde nebylo nešťastnici poskytnuto přístřeší na noc, poněvadž prý se porodní bába bála, že by se její muž mohl zlobiti pro přijetí děvčete. Když konečně ani obecní strážník v Konobrži nevěděl žádné rady, bloudilo děvče samo v noci a uchýlilo se konečně do sadařské budky při silnici, kdež brzy na to porodilo zdravé děvčátko. Co počíti? Zoufalá matka vzala provaz a uškrtila dítě. A tak přišla ta, která hnána byla dům od domu a jíž nikdo neposkytl přístřeší, do žaláře. Nyní stála v Mostě před soudci státu, jenž sice nestaví žádných útulků pro šestinedělky, nýbrž který staví káznice, aby se ze svého činu zodpovídala. Porotci osvobodili nešťastnici a prohlásili tím za viníka společnost. Tak děje se stům takových nešťastnic, jenže s tím rozdílem, že často nenaleznou tak humánních soudců. Za dob normálních poměrů nebylo ochrany matek a kojenců a tento nedostatek znamená v nynější hospodářské krisi přímo katastrofu. Dělnice, které jdou za svým zaměstnáním, se kterým jest spojeno povinné nemocenské pojištění, obdrží přece před slehnutím malou podporu, dále náhradu útrat porodu, jakož i prémii za kojení. Několik set korun to přece dělá a tak přece poněkud snáze přečkají těžkou dobu. Když ženy nyní slehnou, nemají ničeho. Následkem nezaměstnanosti jsou přece v pokladně odhlášeny a nemají tak žádné ochrany. Muži jsou bez práce a přestává následkem toho také pojištění příslušníků. Tím přestává poslední možnost pečovati o matku a o kojence z veřejných prostředků. Tak klesají matky stále více do bídy, zachvacuje je zoufalost a když potom sahají k prostředkům na zabránění porodu a když se odvolávají na morální právo, že zde nemůže býti lidí, aby bídu rozmnožovali, pak je zákon trestá. Jen řídkými jsou případy, jako v Mostě, že společnost neprohlásí obžalovanou za vinnou. Co se týče veřejné péče, tož opírá se tato pouze o obce a o okresy. Jejich činnosti však vykazuje finanční bída tak úzké meze, že prostředky o péči stále se zmenšují. Průmyslová krise zmenšuje výnos daní, ze kteréžto příčiny obce a okresy samotny mají bídu a jsou nuceny zde i onde zavříti své ústavy pro péči. Měšťácké strany mluví tak mnoho o národnostních zájmech. Základní otázkou tohoto problému jest otázka porodů. Tato však úzce souvisí se životní mírou rodičů. Tato zase jest v souvislosti s otázkou mzdy a otázkou bytovou. Všechny tyto otázky lze však řešiti pouze ve státní a komunální péči. To ovšem stojí peníze. A stát pro to má málo nazbyt. Vydává peníze mnohem radši za militarismus, vražedný průmysl, stavbu kasáren, účele kultu a zahraniční propagandy, nežli za útulky pro šestinedělky a ústavy pro péči.
Co stála stát mobilisace a cvičení ve zbrani! Při tom musely rodiny doma hladověti, anebo se domníváte, že když vytrhnete živitele z práce a dáte tříčlenné rodině 6 K denně, že z toho mohou žíti? Ba, stalo se, že muž přišel domů, byl bez práce a že rodina těch několik korun vyživovacího příspěvku ještě neobdržela. Po celé měsíce museli na to čekati. Táži se zde vlády, z čeho vlastně taková rodina má žíti? Ti lidé musí jednoduše jít žebrati, když nechtí zahynouti hladem. Co však lze činiti? Nemocenské pokladny mohly by podstatně býti vybudovány, pokud jde o péči. Poukazuji zde na návrh poslance Tauba ve příčině nemocenského pojištění nezaměstnaných, šestinedělek a kojících matek, který také má na mysli další plnění se strany pokladen, takže se přiznává podpora šestinedělek a prémie za kojení v době nezaměstnanosti, rovněž také bezplatné lékařské ošetřování, jakož i pohřební výlohy. Bylo by si jen přáti, aby tento návrh zákona našeho soudruha v parlamentě byl přijat a aby nesdílel osudu tak mnohých jiných návrhů.
Jinou kapitolou, kterou nezaměstnanost sebou přináší, jest morální úpadek dělníků a dělnic. Stávají se obětí nezaměstnanosti, neboť bída vhání je často do prostituce. Různé strany přiznávají vinu rozmnožení pohlavních nemocí tomu, že zrušeny byly nevěstince. Tomu tak není, neboť veliká bída to jest, která dívky žene na ulici a v náruč prostituce. K tomu přistupuje následkem nedostatku prostředků, že se nedostává lékařské pomocí. Mnohá trpí po celý svůj život následky malého pochybení, jehož se dopustila z bídy, a bývá často vyvržena ze světa.
Žebrota se u nás rozmnožuje. V Německu není veřejné žebroty, za to však pojištění ve stáří, na kteréž zde ve státě čekáme již po léta. Za to však nedostávají dělníci a dělnice přes 60 roků staré žádné podpory v nezaměstnanosti. Co se s těmito chudáky stane, o to se stát málo stará. Domnívá se a říká sobě, jako každý bezohledný podnikatel, kterému dělník po celý svůj život věnoval nejlepší síly: >Mouřenín učinil svojí povinnost, mouřenín může jíti.< Jinou kapitolou jsou úrazové důchody. Pokud podniky pracovaly, nebylo vedlejších výdělků. Nyní také zde nastává bída dvojnásob, 10 až 20, nejvýš 40 K měsíčně. Nedostatečnost důchodů jest teprve nyní patrná. Úrazovna projednává úrazy dle svého schématu, aniž by přihlížela k věcným a osobním okolnostem. Návrhy vyšetřujících lékařů se v Praze jednoduše zkrátí o 30 až 50 % a tím se úrazový důchodce vydá na pospas bídě. Tyto poměry jsou neudržitelny. Lidé proti úrazu pojištění platili svoje příspěvky, které zde nejsou k tomu, aby se městu Praze poskytoval úvěr, nýbrž k tomu, aby jich bylo použito pro pojištěnce, které stihl úraz. V úrazovém pojištění panuje nyní ještě byrokratická samovláda místo samosprávy pojištěných členů, což stalo se jednoduše neudržitelným.
Zvláštní kapitolou jsou smutné poměry, ve kterých se ocitají svobodné matky. Kruhy, které jsou spoluvinny na zostření sociálních protiv, nemají ponětí o tom, jakým způsobem zhoršují postavení svobodné matky, které samo sebou není záviděníhodné. Brání-li bytová nouze zjednati sobě vlastní domov, pak jest to teprve katastrofální nezaměstnanost, která znemožňuje jakýkoli výdělek. Měšťáctvo mluví tolik o svatosti manželství a má ihned po ruce odsuzující úsudek o nemanželském spolužití. Zjednejte byty, zjednejte výdělek, a vykonáte čin netoliko národní, nýbrž také mravní čin prvého řádu. Manželství, jež bůh uzavírá, rozlučuje pan Rašín, podporovatel krisí v přeneseném oboru působnosti. (Německé výkřiky: Velmi dobře!), neboť sta mužů se vystěhovalo ze severních Čech a z jiných krajin a zanechalo zde své rodiny, i není záruky, že se tyto rodiny opětně shledají; duchovní svědomí českému kapitalistovi nepřekáží. Jinou kapitolou jest péče o děti. Pro subvence útulků pro šestinedělky, opatrovny nevydá stát tolik jak by mělo býti. Všechno se přenechává soukromé péči anebo uznání komunální péče.
Všude hledají se prameny daňové a také se naleznou a ti, kdož nejvíce všemi těmito daněmi jsou přetíženi, jsou dělníci, poněvadž nepřímými daněmi jejich živobytí silně jest zdražováno. Aby se tedy sehnaly peníze pro péči o mládež, dala bych popud k tomu, aby všem svobodným, přes 30 roků starým mužům bez výjimky stavu, kteří mají příjmy, jež by umožnily vydržovati rodinu, uložena byla daň, která by odpovídala obnosu na vydržování l až 2 dětí; peníze takto získané a použité pro péči o mládež zjednaly by onoho dobra a mohly by mnohému chudému nemocnému dítěti zjednati pomoc. Obzvláště by se doporučovalo přibrati katolické duchovní k takovému zdanění. Jim zapovídají ustanovení církevních zákonů býti otci, ale morální zákony křesťanství káží jim, aby se obzvláště ujímali různým způsobem dětí, jež působí starosti. Rovněž nemáme stále ještě žádného trestního práva pro mládež a žádné zákonité ochrany mládeže. Pročítáme-li anglický zákon o dětech z roku 1908, musíme říci, že jest vzorný. Jsme sice orientováni západně, jsme vasalem západních států, ale to, co tam jest dobré, toho nemáme. Máme sice francouzského maršálka, jenž stojí mnoho peněz, dovážíme španělská vína, francouzské hedvábí, voňavky, pralinky, součástky automobilové a pod., ale vzorné zákony anglické nenalézají u nás ohlasu.
Jak se to má s ochranou mládeže? Špatně. Školní lékaři, školní sestry jsou státu doposud úplně cizí, feriální kolonie na zotavení děti rovněž. Československá vláda však neměla by se pouze snažiti českou korunu vyrovnati anglické libře, nýbrž také v zákonodárství o všeobecné blaho měla by závoditi se zákonodárstvím anglickým. Pro lid bylo by mnohem zdravějším, kdyby se československá vláda pokoušela netoliko přizpůsobiti se cizině na burse, nýbrž kdyby se snažila v sociálně-politických otázkách plniti vše, aby lid nehynul, abychom se v těchto otázkách přizpůsobili jiným zemím.
Co zbývá státu pro sirotky? Velmi málo. Stát měl by ustanoviti poručníky z povolání, ne jako nyní, kdy se tato důležitá funkce namnoze vykonává jako vedlejší úřad a kdy takovémuto poručníkovi často podléhá sto dětí. Stát za to ničeho neplatí. Okresní komise pro ochranu dětí a péči o mládež musí sbírkami, subvencemi od politické okresní správy a od obcí, květinovými dny a pod. sháněti peníze, aby mezi jiným také mohla platiti poručníkům z povolání. V Anglii jest péče o mládež státem organisována, tam jsou zvláštní úřady s ustanovenými inspektory pro veřejné blaho, rovněž jest tam provedena úprava systému dětí vydržovaných a schovanců. V naší republice spoléháme na klerikální vychovávací ústavy, polepšovny a opatrovny, není vůbec předpisů pro tyto ústavy, jak se mají děti vésti. Často se také zneužívá dětí, které někde jsou umístěny a o které se nikdo více nestará. Jak se to má se zdravím lidu v tomto státě, vůbec v průmyslových krajinách? Nedostává se ozdravoven pro děti, léčebných ústavů pro tuberkulosní, skrofulosní a pod. Jsou sice léčebné ústavy pro tuberkulosní na Slovensku, také v českých krajinách rovněž pro skrofulosní děti, ale v německých krajinách nemáme skoro ničeho, a přece hrozivě přibývá tuberkulosy, jakož i jiných dětských nemocí. Školní lékaři o tom podávají zprávu. Jen několik míst chci jmenovati. V okresu Podmokelském jest 10 % všech dětí tuberkulosních, 18 % dětí trpí tělesnou slabostí. V Hřensku, Stimmersdorfu, Johnsdorfu, Dolním Gruntu obnáší počet tuberkulosních 17 %. Při tom jedná se o Česko-saské Švýcarsko, kdež každoročně sta lepších občanů hledá zotavení, kdežto vlastní děti hynou. V Boleticích obnáší počet tuberkulosních 20 %, 10 % trpí rakovinou, střevními nemocemi pro špatnou výživu trpí 40 %. V šesti venkovských obcích je každé čtvrté dítě nemocno. Trpí srdečními chorobami, zápaly, srdeční záduchou atd. Děčínské venkovské obce vykazují 20 % onemocnění dýchacích orgánů, 15 % tuberkulosních, lázeňské místo Tisá-Raisa 40 % plicních chorob.
Po všem tom poukázala bych na návrh, který jsme podali. Návrh žádá, aby na zřízení léčebných ústavů pro tuberkulosní jako prvá splátka zařaděna byla částka pět milionů Kč. Prosím, abyste tento návrh schválili. Dále jsme podali návrh, který se zabývá nemocemi, poněvadž právě ve většině německých měst jest málo nemocnic. Poukazuji na Děčínský okres, kde máme jedinou nemocnici a ani jednoho vozu pro dopravu. Padle číslic, které jsem vám zde uvedla, bylo by zajisté třeba, aby nemocnice byly řádně vybudovány. Moje strana podala tedy v poslanecké sněmovně a také zde dva návrhy, které se zabývají vybudováním nemocnic. V jednom návrhu se žádá, aby položka >Podpora na vybudování nemocnic< ze 3,8 milionů byla zvýšena na 10 milionů, druhý návrh žádá na rozšíření a na zařízení nemocnic částku 10 milionů. Prosím, abyste k oběma návrhům dali svůj souhlas.
Chtěla bych ještě krátce shrnouti nálezy, které školní lékaři v okresu děčínském, město Děčín v to nepočítaje, u dětí zjistili. Byl konstatován tento výsledek: 1.313 případů chudokrevnosti, 1.099 špatných zubů a zubních nemocí, 477 nemocí nosu, krku a hrtanu, 1.625 nemocí žláz, 277 zkřivení páteře, 112 vážných srdečních vad, 83 případů duševní méněcennosti, 1.817 stojících pod dozorem. Tak to vypadá také v jiných okresech. Ze všech těchto hrozných cifer vidíme, jak nutným jest zavedení školních lékařů, jak nutným jest však také, aby stát poskytl prostředky na zjednání pomoci. Chci ještě obrátiti pozornost také na tisíce fysicky onemocnělých dětí, jejich počet se válečnou bídou rozmnožil a pro něž ve státě naprosto se nedostává ústavů o péči, a jichž sám sebou již smutný sociální osud tím ještě podstatně se zhoršuje. Bohužel, uzavírá se také zde většina, jako často, poznání, jak nutnými by byly ústavy pro tyto dítky. Také v tom podali jsme návrh, jenž žádá, aby pro zaopatření a výchovu duševně a tělesně poškozených dětí zřízeny byly ústavy, a aby pro tyto účely do investičního programu ministerstva sociální péče zařaděna byla částka pět milionů Kč.
V Anglii jsou zvláštní školní kliniky. Příklad: roku 1921 navštěvovalo 5,187.000 dětí elementární školy. Z těchto bylo 2,4 milionu lékařsky vyšetřeno, a to ve třech skupinách 5, 8 a 12 let, 700 lékařů pečuje o 900 školních klinik jako vedlejší úřad. Dále jest 391 chorobinců, které jsou k disposici nemocenské službě školní. Mimo tyto pravidelné prohlídky provádí se zvláštní pozorování všech chorobných dětí.
Také Německo vypracovalo návrh zákona o péči o mládež. Tento návrh má na mysli úřady pro péči o mládež, úřady pro mládež, dobrovolnou péči o blaho, přiřaděnou péči státní.
U nás není vůbec státní péče o blaho, nejvýš blázince a polepšovny, pro společensky a duševně méněcenný dorost, a při tom nalézáme se v demokratickém státě. Nedivte se tudíž, pánové, když ku konci svých vývodů vám pravím, že masy lidu v tomto státě jsou rozrušeny a rozhorleny bezprávím, jež stát na chudých pracujících lidech páše, nikoli stát lidový, nýbrž stát třídní. Tomuto třídnímu státu nepovolíme my, sociální demokraté, jakožto zástupci pracujícího lidu prostředků dle předloženého nám rozpočtu, a proto tento rozpočet odmítáme. (Potlesk a souhlas na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Dále má slovo p. sen. Časný. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Časný: Slavný senáte! K debatě rozpočtové dovoluji si sděliti požadavek města Olomouce. Druhé hlavní město moravské Olomouc, které je současně župním sídlem, stěžuje si do veliké nespravedlnosti, jako se v této těžké době se strany městu Olomouci a kraji měří. Hospodářské poměry jakož i nezaměstnanost jest při nejmenším tak hrozná, jako ve všech ostatních krajích republiky a tu nelze si dobře vysvětliti, proč tak nepatrnými položkami jest na město Olomouc pamatováno. Město Olomouc, město úřadů, škol a vojska, trpí úžasně bytovou krisí a vedle dělnictva je to právě úřednictvo, jež touto nejvíce jest postiženo. Uvážíme-li, jak veliký počet úřednictva jest v Olomouci soustředěn: u ředitelství státních drah, v hlavním nádraží, u berní správy, krajského a okresního soudu, okresní správy politické, finančního ředitelství a velké řady středních škol, bylo se nadíti, že bude na Olomouc, jako budoucí župu, brán zřetel a že stát pro své zaměstnance postará se o tak zvané úřednické domy, které v celé velké řadě měst projektuje. V Olomouci jsou státní zaměstnanci, kteří již třetí rok dojížděli do Olomouce za svým úředním posláním. Co je platné odbourávání životních potřeb a jiné akce, když režie dvojí domácností opět toto pohltí. Město Olomouc skýtá jako žádné jiné město svými nádhernými ubikacemi umístění jedné z největších posádek v republice, které s velikým nákladem pořídila obec a udržuje je i nadále, naproti tomu nepostarala se vojenská správa o umístění svých gážistů, ač tímto stavem velmi trpí nejen postižení sami, ale i výkonná služba. Město Olomouc žádá:
1. Budiž také v Olomouci přikročeno k stavbám obytných budov pro státní zřízence a vojenské gážisty.
2. Ke zmírnění nezaměstnanosti budiž ihned pojata také do investičního plánu nadstavba nebo stavba budovy ředitelství státních drah. Jak známo, je ředitelství státních drah mimo hlavní budovu městskou usídleno ve dvou kasárnách a v celé řadě residencí.
3. Pro celou střední a severní Moravu není postaráno o řádnou nemocnicí pro nemoce dětské a infekční. Tento nedostatek se velmi těžce pociťuje a bude nutno, aby vybudoval stát nemocnici toho druhu jako státní podnik pro župu Olomouc. Poněvadž v celé řadě přebírá stát nemocnice a buduje nové, myslíme, že v rámci župy je to i u nás možné.
4. V mezích nouzových prací bylo by nutno postarati se o urychlenější výstavbu trati Přerov - Česká Třebová, jakož i přestavbu hlavního nádraží olomouckého jak nákladního, tak i osobního.
Toť jsou nejdůležitější požadavky města Olomouce, které pro dobu nejbližší nutno položiti. Poukazujeme na číslice, které nejlépe ilustrují poměry ve vládě, jak ceněn jest význam města Olomouce. Tak pro celou Moravu jest preliminováno okrouhle ca. 180,000.000 Kč, z toho Brno samo dostává staveb v ceně 71,000.000 Kč, ač Brnu každoročně milionové státní investice se věnují. Na Olomouc připadlo v celku Kč 3,500.000; z této částky vypadne pro účely vojenské 2,200.000 Kč a na zmírnění bytové nouze pro státní zaměstnance nic. Jako na výsměch oznamují noviny, že v Olomouci bude zřízen poštovní holubník v ceně 28.000 Kč.
(Předsednictví ujímá se místopředseda Kadlčák.)
V zájmu věcí žádáme tudíž veškeré rozhodující kruhy, aby se zasadily, by město Olomouc nebylo vždy a soustavně státní správou opomíjeno. (Souhlas.)
Místopředseda Kadlčák: Slovo dále má pan sen. Kotrba.
Sen. Kofrba: Slavný senáte! Státní rozpočet pro rok 1923 stejně jak léta minulá, tak ani letos nedbá potřeb a požadavků středních vrstev výrobních a obchodních. Přehlížíme-li jednotlivé resorty, zejména ty, jež státní správa vybavila ohromnými obnosy, seznáváme, že opětně na vše jiné bylo pamatováno, a jen to, co by bylo ku prospěchu hospodářskému a kulturnímu vrstev středostavovských, je opomíjeno, je dotováno obnosy tak nepatrnými, že naprosto neodpovídají tyto rozpočtové položky významu poplatnosti a síly tříd středostavovských. Zdá se, jako by zde panovala systematická zúmyslnost a zřejmá nepřízeň stran koalovaných i celé vlády k našim stavům.
Tak hned pokud se týče kapitoly XV. státního rozpočtu - ministerstvo obchodu - bylo by si přáti, aby byl rozpočet tento lépe vybaven, pokud se týče živnostenských potřeb ve směru hospodářském i kulturním. Nutno na příklad nazvati velmi nepatrnou položku Kč 1,083.012.-, věnovanou jako subvence mimostátním ústavům pro zvelebování živností, neboť svrchovaně důležité úkoly těchto kulturních institucí vyžadují přispění, které by jich významu odpovídalo. Je zde zejména nejstarší ústav pražský, který svým rozsahem a činností má mimořádný význam. Pokud bylo mi možno sledovati činnost pražského ústavu, pořádal letos na 100 kursů, má zřízeny poradny, zkušební laboratoře, pracovny, jsou v něm uměstěny živnostenské školy, provádí akce učňovské, řídí svaz dodávkový a strojní družstva atd. Považovati jest tedy za velmi nutné, aby jmenovitě pražskému ústavu poskytnuta byla subvence, přiměřená jeho významu, dle výpočtu a nákladu ústavu. Nutno bylo by, aby ministerstvo přihlíželo i k podpoře zřizování a doplňování vzorných dílen, k návštěvě kursů a k potřebě škol živnostenských, jakož i k doplnění zkušebních stanic. Bylo by třeba vydatně subvencemi podporovati uspořádání kursů, aby co největší počet jich mohl býti proveden. Stát by měl hraditi také schodky kursů živnostenských. Dosud nepřispívá ani plnou jednou třetinou celkového nákladu na kursy.
Podpora přednáškových akcí ústavů zvelebovacích na venkově a výstavnictví stejně by měla býti vydatně zahrnuta v rámec péče ministerstva obchodu. Ústavy zvelebovací mají potřebí odborných učitelů a sil a k tomu je třeba prostředků. V rozpočtu ministerstva obchodu pozoruji také značnou položku pro ústředí státní zvelebovací akce živnostenské, totiž 1,272.887 Kč. Položku tuto sice vřele vítám, avšak bylo by záhodno, by akce tato jevila se na venek pronikavěji. Nevím věru, v čem se akce tato jeví mimo činnosti tak zvané české rady živnostenské, která zůstává, bohužel, stále jen pasivním poradním sborem a bezprostředně zvelebovací akci neprovádí. Ústředí a státní ústavy zvelebovací mají zapotřebí doplnění úřednictva technickými silami, ovládajícími akci živnostensko-zvelebovací.
Našimi zástupci bylo již při četných příležitostech promluveno zde v senátě i v poslanecké sněmovně o tom, že hospodářská situace živností a obchodu v republice Československé jest velmi neutěšená. Počátek těžké krise, v níž se stavy tyto ocitají, datuje se od minulého roku, kdy po zdařile provedené mobilisaci kurs naší koruny na mezinárodním trhu rychle stoupal. Okolnost tato musela míti samozřejmý důsledek známý v obchodním světě: valuta stoupá, a ceny zboží klesají. V těch dobách mobilisace u valné většiny občanstva zavládly obavy před nedostatkem v případě, že by opravdu bylo došlo k nějakému válečnému zakročení. Zásobovací tíseň, která panovala zejména v posledních letech světové války, byla v paměti příliš živé a strach, že by k něčemu podobnému opětně mělo dojít, vyvolával nákupní horečku i u živlů jinak rozvážných. Naše koruna v té době měla zahraniční kurs asi 5 centimů, a v této ceně našich peněz nakoupili sobě jak soukromníci, obchodníci, výrobci i velké firmy exportní různé zboží.
Všechny tyto vrstvy vedla obava před možností války a její důsledků k tomu, aby se zásobily. A když válečné nebezpečí minulo, byl kde kdo ve všem nadměrně zásoben. Nebyly ojedinělými zjevy, že i rodiny nezámožné, proletářské, vlastnily zásob na půl roku i více. A pokud se týče živností a obchodů, jich sklady byly přeplněny zbožím, při tehdejším nízkém stavu naší valuty draho nakoupeným.
A jak jsem již uvedl, se vzestupem naší měny nastal pokles cen zboží. Vysoce druhdy vzedmutá hladina drahoty den ode dne opadávala, takže jíž od poloviny listopadu roku 1921 do začátku roku letošního každý, kdo byl draze koupeným zbožím zásoben utrpěl hrozivé ztráty. Vždyť jest známo, že v některých druzích zboží cena klesla o 50 i více procent.
Chudý proletář ztrácel na zásobách, které měl doma pro soukromou potřebu. Živnostník a obchodník však prodělával horentní sumy na zásobách zboží, které měl ve svých skladech. Byly i případy, že jednotlivci, kteří učinili nákupy na uzávěrky s delší dodací lhůtou, ztráceli na těchto až i dvě třetiny původní kupní ceny. Doba ta byla, možno tak říci, hospodářským úpadkem pro všechny příslušníky státu a pro mnohé i katastrofou. A přehlédneme-li toto hospodářské finanční bojiště, přicházíme k seznání: Co prodělal soukromník, musel nésti ze svého; živnostník a obchodník tyto ztráty musil též oželeti a schodky dosaditi. Učinil, a musil tak učiniti každý příslušník těchto vrstev, chtěl-li sobě zachovati čisté jméno a byl nucen prodati své zboží hluboko pod nákupní ceny, s těžkou ztrátou, jež jevila se jako rozdíl valutové difference.
A vrstev těchto, jež hospodářsky utrpěly tak těžkých ztrát, nezastal se nikdo. Nestal se nejmenší pokus, aby jim byla buď tím neb oním způsobem podána ruka pomocná, byly ponechány samy sobě, aby pomohly si samy jak mohou a dovedou. Těžká tato krise trvá již skoro přes rok a ani dnes není ještě naděje, že by nastal obrat k lepšímu a bylo sjednáno uklidnění ve všech vrstvách příslušníků našeho státu. Ocitáme se v dobách, kdy téměř nemine dne, abychom se nedovídali zpráv, že zase tolik a tolik firem je insolventních. Tento hospodářský rozvrat, který blíží se rozměrům katastrofálním, není ještě u konce, nezmírní se a nevymizí, dokud nenastane všeobecná stabilisace valuty, výroby, obchodu a práce.
Dnes náš hospodářský život je úplně rozvrácen. Sta příslušníků stavů výrobních i obchodních tento živelní příval smetl s povrchu a z velké části byli to ti z malých nejmenší. Vedle toho však vidíme, že i staré renomované závody, jichž finanční bonita byla vždycky zabezpečena, podlehly těmto hospodářským otřesům. Ale nejvíce zde zaráží, že za tento rok zanikly i velké obchodní společnosti, vyzbrojené přece desítkami milionů závodního kapitálu. Je zřejmo, že přinesené oběti jsou nadměrně veliké a dosud není nám známo, že by z postižených složek kterákoli došla sluchu u vlády, a že by tato odhodlala se k pomoci. Ostatně my jako legitimní zástupci vrstev výrobních a obchodních, nemíníme, nepřejeme si, a neprohlašujeme, že by bylo povinností státu, aby zachraňoval toho, jenž po této stránce nedomohl se svého uplatnění v hospodářském životě.
Stejně však není zde stát k tomu, aby jiným složkám, kterých z dob válečných a zejména z dob po převratu vyrostlo zde jako hub po dešti, ať již jsou to různá družstva, konsumy a ta všeliká obchodní zřízení s nátěrem socialistickým i jiným, poskytoval ochotného sluchu, utíkají-li se k vládě s bědováním. Jsme hospodářsky ruinováni, vládo, pomoz! A nesmí býti těmto zřízením dávány stamilionové dary ve způsobě subvencí, na účet veškerého poplatnictva. Kde je důchod, aby tyto nezdravé, zbytečné, ano krajně škodlivé složky i nadále byly uměle udržovány při životě, když nemají tolik síly, aby dovedly žíti samy, bez milosrdné podpory, a hospodářsky prosperovati? Zde musí býti stanoveno zásadou, že obchody a živnosti konsumů nebo družstev nejsou nic jiného než veřejné kapitálové podnikání.
Není tajemstvím, jakých výhod na účet všeho poplatnictva tyto instituce požívají. Není zde potřebí znovu zase mluviti o daňových úlevách, které jsou jim blahovolně poskytovány, o levném nebo žádném dopravném, o státních zřízencích, kteří vedou konsumy nebo nějaké družstvo, při čemž jsou státem placeni a pod. To jsou skutečnosti příliš dobře známé, a přece tak rádo se poukazuje, zejména těmi, kdož vzali sobě za úkol >lámat drahotu<, proč v tom neb onom konsumním či družstevním zřízení je zboží lacinější?