Žádáme, aby znovelisován byl starý zákon z roku 1873. Jest to zajisté zákon, jenž potřebuje reformy, který jest stár již 50 roků a jest zajisté spravedlivým požadavkem, když pravíme, že si přejeme a žádáme v Československu moderního družstevního zákona. Žádáme osvobození od poplatků a od daní pro družstva, která omezena jsou jen na členy, a nejsou zřízena pro výdělek. Žádáme, aby stát přikročil ku zřizování družstevních dílen, aby právě zřizovány mohly býti podniky, jež by umožnily vyráběti potraviny a spotřební předměty bez nějakých velkých vedlejších zisků, které platiti musí konsum.
Žádáme za všech okolností odstranění daně z obratu a uhelné dávky, poněvadž, jak jsem prokázal, tyto dané jsou tak tísnivé a tak zdražují různé životní potřeby, že za všech okolností musejí zmizeti. Snížení dopravních daní a poplatků jest rovněž naším požadavkem; žádáme dále, aby ministerstvo sociální péče předsevzalo vybudování družstevních institucí, bychom měli úřad, kde bychom mohli připravovati otázky konsumního družstevnictví, abychom měli úřad, kde bychom mohli přednášeti svoje přání, stížnosti a žaloby. Žádáme dále na vysokých školách stolici pro družstevnictví a aby na všech školách zavedeno bylo vyučování o družstevnictví. (Souhlas na levici.) To jest požadavek, který má a musí býti uskutečněn. Demokratická republika měla již dávno přikročiti k uskutečnění tohoto požadavku. Žádáme-li stolici na vysokých školách a aby na všech ostatních školách vyučováno bylo družstevnictví, nekladem tím nikterak požadavky přepjaté, nýbrž žádáme jen to, čeho jest zapotřebí, aby družstevnické hnutí v této zemí dosáhlo onoho pokroku, kterého v jiných zemích již dávno dosáhlo, a to v zájmu obyvatelstva a v zájmu státu. Při tom narážíme však na veliký odpor u jiných činitelů, zejména na odpor vlády samotné. Zejména jest to ministerstvo financí, které družstvům činí největší potíže; ministerstvo financí ignoruje všechny naše požadavky, považuje je jako by jich zde nebylo, poněvadž právě ministerstvo financí naplněno jest duchem soukromokapitalistického řádu společenského, poněvadž ministr financí Rašín ztělesňuje soukromokapitalistický řád společenský a nechce, aby také dělníci své instituce vybudovali tak, jak jich potřebují. Myslíme, že by státní rozpočet na uskutečnění těchto požadavků měl vzíti zřetel. Když se nyní poohlédneme a když vidíme, jaké zhoubné účinky má venku v našem průmyslovém území hospodářská krise, obzvláště v německém území průmyslovém, pak musíme si uvědomiti, že tyto poměry již nemohou býti horšími. Vidíme také, že nejdeme vstříc žádnému zlepšení. Všechny ty optimistické řeči ministrů nejsou správny, krise zostřuje se více z týdne na týden a ze dne na den. Všechna odvětví průmyslu znenáhla zastaví práci, nedáme-li se pokud možno brzy na jinou obchodní a celní politiku u nás. Venku v německém průmyslovém území nezaměstnanost stále roste; o tom, co nám státní vláda slibovala, že se půjčky použije zcela k tomu, aby provedeny byly investice, aby venku zjednána byla příležitost k práci, o tom nepociťujeme v našem německém území ničeho. Vidíme sice, jedeme-li českým územím, že se pracuje, že se staví, že stavba silnic a regulace řek jsou na denním pořádku, ale v našem německém území tomu tak není. Bylo by tedy velice na čase, kdyby se konečně ukázalo, že se této půjčky, která byla sjednána pro celý stát a které se má užíti pro obyvatelstvo celého státu, nepoužívá jednostranně, nýbrž že přichází k dobru také německému území. Z toho všeho však neshledáváme ničeho, a proto stojíme na stanovisku, že k této vládě nemůžeme míti důvěry. Na spravedlivá naše přání a požadavky nebere se zřetele, pouze k tomu se přihlíží, na čem se koalice usnese, co koalice shledá dobrým a nutným; na všechny naše návrhy však ani v rozpočtovém výboru ani v plenu nebéře se zřetele, jednoduše se odmítnou, jak to právě bylo naproti v poslanecké sněmovně, jak tomu bylo zde roku loňského a jak tomu zde patrně bude také při letošním hlasování. Z tohoto důvodu nemůžeme ovšem míti k vládě žádné důvěry, nemůžeme hlasovati pro rozpočet, odmítáme jej. (Potlesk a souhlas na levici.)
Předseda: K slovu přichází pan sen. Horák.
Sen. Horák: Slavný senáte! Rovnováha ve státním rozpočtu musí znamenati pro každého loyálního občana tohoto státu potěšitelnou událost, a to tím více, když vidíme, jak hospodářství všech nás obklopujících států se řítí nezadržitelně do jisté záhuby. Bohužel, naše radost jest zakalena vědomím, že naše finanční rovnováha jest vykoupena neslýchaně těžkými obětmi a snad teprve budoucím generacím je zůstaveno, aby vyřkly spravedlivý a nestranný soud, byla-li bezohledná politika deflace a krutých daňových soustav jediným a samospasitelným východiskem ve středoevropském finančním zmatku.
Naše vnitrostátní finanční politika, bohužel, směřuje k úplnému zhroucení všech vrstev obyvatelstva a zejména rolnictva, a neuvědomí-li si směrodatné kruhy zavčas vážnost situace, mám oprávněné obavy, že poznání skutečného stavu přijde na konec příliš pozdě. Náhledy v posuzování nynějšího stavu mohou býti ovšem různé, avšak nechceme-li provozovati pštrosí politiku, nesmíme zatajiti, že nad celým národem vznáší se můra nespokojenosti, tísně, nejistoty a obav před zítřkem. A tato chmurná nálada širokých vrstev lidu všech frakcí a odstínů politických obrazila se nejvýrazněji při oslavách 28. října, tohoto významného mezníku naší české historie. Nikde toho pravého radostného nadšení dřívějších let a hlavně na našem venkově, kde rolnictvo následkem neúrody a znehodnocení hospodářských plodin je v situaci neutěšené, dusno - k zalknutí! A proto, aniž bych chtěl býti škarohlídem, radím k opatrnosti a umírněnosti. Před několika dny vyjádřil se pan ministr financí, že je snazší nové daně zaváděti, než staré odstraniti. Pan ministr projevil tak otevřeně a nepokrytě pravdu, a právě tato hrozná perspektiva do budoucnosti působí tísnivě na vyčerpaný stav malorolnický. Berní ubývati nebude buď vůbec anebo tak hlemýždím tempem, že rolnictvo mezitím se ocitne úplně na mizině. A přece ten stav rolnický jest základním pilířem tohoto státu, a zničíme-li jej, podkopáme současně základy naší těžce vybudované republiky. Platiti daně jest svatou povinností každého loyálního občana, tyto daně musí býti však spravedlivé, nesmí sahati za hranici čistého výnosu. A ani tento čistý výnos nesmí býti zcela daněmi zabrán, nemá-li býti ohrožena činnost a chuť k práci.
Že dnešní zdanění zejména u rolnictva překročilo již dávno meze nejvyšší možnosti a zažírá se přímo do kořene naší existence, dokazuje tento případ: V roce 1921 konala se v obci Ratiskovicích v okresu hodonínském dražba na pozemky od čtvrtlánu p. prof. Gajdíka a při této dražbě vydražil tamější občan Polášek několik měr pozemků za 140.000 Kč. Tento Polášek postavil v roce 1921 také dům v ceně 120.000 Kč, na kterém mu však zůstal dluh 60.000 Kč. V roce 1922 obdržel tento Polášek platební rozkaz berního úřadu v Hodoníně na zaplacení poplatku ze zakoupených pozemků ve výší 24.000 Kč. Jelikož by nebyl s to tyto dluhy zde vyplatiti, odejel do Ameriky za výdělkem a odtamtud nařídil prodej těch koupených pozemků. Před několika dny konala se pak znovu dražba na tyto pozemky, která vzbudila veliké překvapení, neb se nemohlo za tyto veškeré pozemky utržiti ani na zaplacení poplatků, ani na těch 24.000 korun, vyměřených roku 1922. Tento případ jasně dokazuje, že naše poměry se během jednoho roku valně změnily a že tyto poměry jsou mnohem silnější, než veškerá naše loyalita a dobrá vůle k placení. Proto mám vážnou obavu, že pan ministr financí se vážně přepočítal co do výnosu naších daní, zejména co do výnosu daně z majetku a přírůstku. Naše rolnictvo stalo se první obětí při odbouráváni cen, aniž odbourávání cen opačným směrem dosud pocítilo. Tak loňského roku, ač naše úroda obilnin byla uspokojivá, dovezeno k nám z ciziny 7.482 vagónů obilí a 20.000 vagónů mouky se zřejmým úmyslem stlačiti cenu domácích obilnin na nejmenší míru. To se také stalo. A nyní při letošní mizerné úrodě nestrží rolník za své obilí ani tolik, aby uhradil daně a obecní přirážky. Ještě hůře jsou na tom naše chudší kraje bramborářské. Cena bramborů klesla tak netušeně, že v některých krajích se ani nevyplácelo jich dobývání, V pokročilejších krajích bramborářských vybudovalo si rolnictvo družstevní lihovary za účelem jistějšího a lepšího zpeněžení bramborů. Od loňského roku zápasí tyto lihovary s těžkou krisí, protože líh z loňské výroby není doposud zaplacen. Ministerstvo financí snažilo se ceny lihu ve svůj prospěch tak stlačiti, že rolník za dodané brambory nebyl by obdržel žádné peníze, ba i na výplaty byl by musil připláceti.
Ale letošní vyhlídky jsou ještě horší. Bramborářský svaz rozeslal všem družstevním lihovarům oběžník, ve kterém varuje, aby se za dodané brambory vyplácely jakékoliv zálohy, protože se neví, budou-li míti pro spracování na líh vůbec nějakou cenu. Nechají-li se brambory zrovna tak shníti a zkaziti jako se stalo letos s peckovitým ovocem, jehož přebohatá úroda pro nepřiměřeně vysoké zdanění většinou zůstala nezužitkována, je to snad politika justamentu, ale nelze ji považovati za rozumnou a správnou. Ničí-li se vědomě hodnoty, jichž cena jde do set milionů, ochuzuje se o tyto ohromné částky nejen rolnictvo, nýbrž nepřímo i stát. Pochybuji, že by pro naši slivovici se nebylo našlo v cizině dosti kupců, tak jak se najde u nás dosti kupců na cizozemský rum a koňak, a že by se nebylo za tuto slivovici vytržilo aspoň tolik, kolik tržíme za řepný a bramborový líh do ciziny vyvážený. Jak bolestně dotkla se nás rolníků, kteří nevážíme sobě sehnouti se pro utroušenou odrobinku chleba, aby nepřišla na zmar, tato bezohlednost naší finanční správy, o tom nechci se šířiti. Jen trochu porozumění a práce jak ministerstva financí, tak i ministerstva obchodu pro naše zemědělství a mohla býti naše rekordní úroda modrého ovoce zachráněna.
Nevážíme-li si však sami své úrody, svých hodnot, pak nejsme ovšem ani hodni, abychom těmito hodnotami vládli. Měli bychom si také uvědomiti, že změna poměrů vyžaduje i změny berního systému. Naše berní zákonodárství založeno je na zásadě velikých daňových zisků při malém obratu. Musíme míti odvahu a doznati si, že zásada tato je neudržitelná. Bude ku prospěchu státu i poplatnictva, zorganisuje-li se naše daňová soustava na zdravějším podkladu podle hesla: Velký obrat, malý zisk. Naše jižní Morava je posledním pásmem, kde s různým zdarem pěstuje se ještě víno. Pěstění vinic vyžaduje však tak velikých nákladů a je spojeno s takovým risikem, že by bylo spravedlivé, aby těm vinařům, kteří nešetříce výloh, námah fysických a strastí, kultivovali ponejvíce neproduktivní stráně, byla poskytována pravidelná státní subvence, zejména v mém volebním kraji, kde vinařství nenáleželo nikdy k aktivním položkám rolnického hospodaření, jelikož sotva jednou za 10 roků se úroda vína vydaří tak, aby tržba, resp. hodnota sklizně kryla výrobní náklad.
Leč naproti tomu uvalena na vinný mošt bez ohledu na jeho kvalitu ohromná daň v částce Kč 1,60 za l litr. Letošní sklizeň vinného moštu je tak špatné jakosti, že bez hojné přísady cukru je naprosto bezcenným a vinař, který nepoužil přísady cukru, má nyní místo vína bezcennou, naprosto nepoživatelnou a neprodejnou břečku. A nicméně i tyto patoky podléhají svrchu uvedené lávce 1,60 Kč za l litr. Vinný mošt s přísadou cukru sice vykvasil, avšak jakost tohoto letošního vína je v českých vinařských okresech tak špatná, že sotva se najdou kupci, kteří by za l litr zaplatili 3 Kč 50 h.
Vzhledem k této problematické prodejní hodnotě vína činí předepsaná dávka 46 % a z toho připadá na státní dávku 23 %, zemskou 6 % a daň z obratu 17 %. Zbytek, který vinaři zůstane po úhradě dávek, nebude stačiti ani na úhradu cukru, nehledě k výrobním nákladům, spojeným s ošetřováním vinic. Toto, pánové, nebylo by lze nazvati zdaněním, nýbrž krutým, bezohledným a nespravedlivým vyvlastňováním mozolné a skrovňoučké denní mzdy drobného producenta, který se na své hroudě lopotí denně ne 8 hodin, nýbrž 16 i více. Nestane-li se tu bezodkladně radikální náprava, které v zájmu těchto bezbranných se dovolávám, ujišťuji vás, že většina vinic v českých okresech jihomoravských spustne a zamkne. A tomuto úpadku nezabrání pak žádné vzorné vinice a školky, které republika za účelem povznesení vinařství na jižní Moravě s velkým nákladem vydržuje.
Když už jsme tak u těch daní, považuji za svou povinnost, abych se zmínil též o jedné kruté a tvrdé státní dávce, která je specielně na obyvatelstvo jižní Moravy uvalena, a to zejména na rolnictvo a dělnictvo. Je to dávka z vody! Nemíním snad dávku z vodní síly nebo z minerální vody, nikoliv, z neužitečné a nepoživatelné vody. Zdá se býti absurdním, co pravím, a přece je tomu tak.
Jižní Morava oplývá totiž značným přírodním bohatstvím lignitového uhlí o výhřevnosti asi 2.500 kalorií. Jest to palivo, které co do výhřevnosti stojí ještě daleko za obyčejným palivovým dřevem, a ač dřevo jako palivo nepodléhá státní dávce, jest na jihomoravský uhel, který v první řadě nezámožným rolnictvem a dělnictvem k domácímu otopu jest používán, uvalena uhelná dávka, která, přihlížíme-li k větší výhřevnosti dřeva, zajisté není spravedlivá.
Uhlí jihomoravské obsahuje průměrně 42 % hygroskopické vody. Koupí-li rolník 10 tun tohoto uhlí, zaplatí na uhelné dávce Kč 158 a z toho připadá na vodu 42 %, čili Kč 66,40. Z 10 tun zaplatí mimo to Kč 36,- daně z obratu, to jest na vodu 42 %, čili Kč 15,10. Mimo to na vydržování zbytečného úřednického aparátu uhelného oddělení v ministerstvu veřejných prací, na který se z československých konsumentů vyždímá každoročně slušná suma 18 milionů Kč, připlácí se za 10 tun 6 Kč a z toho připadá na vodu 42 %, čili Kč 2,52. Na úhrnné státní daně a dávky z vody připadá tudíž při 10 tunách tohoto špatného uhlí Kč 84,02. Uvážíme-li, že dráha počítá na příklad na nejbližší vzdálenosti do 11 km Kč 170,- za 10 tun tohoto uhlí, zaplatí konsument za dopravu vody v tomto uhlí obsažené 42 %, t. j. 71,40 Kč a dospíváme tudíž k výsledku, že ubohý spotřebitel zaplatí státu, a to výhradně za vodu, Kč 155,42.
Pokud je mi známo, vytěží se v celé republice poměrně malé množství takového málo cenného lignitu. Mimo jihomoravskou pánev máme méněcenný lignit jen v jižních Čechách a státní pokladna přinesla by jen nepatrnou obět, kdyby se zásadně zřekla uhelné dávky z uhlí, jehož výhřevnost jest menší než 3.000 kalorií. Přimlouvám se jménem chudého lidu jihomoravského, aby bylo učiněno již opatření ke zrušení této dávky a sice tak, aby doly byly povinny zlevniti cenu uhlí o celou zrušenou uhelnou dávku. Za každý haléř, kterým takto se přispěje ku zmírnění bídy nezaměstnaného lidu, bude vám tento lid z hloubi duše povděčným.
Na jižní Moravě a zejména v mém volebním okresu máme dle nálezu odborných geologů také naftu. Zajímám se přirozeně o tento nejmladší a u nás celkem nový a málo známý druh průmyslu a mám příležitost pozorovati některé hlubinné vrty v blízkém sousedství svého bydliště. Mohu prohlásiti, že dosavadní činnost ani na neodborníka nemůže působiti dojmem uspokojivým. Činnost za objevením a otevřením naftových zdrojů jest vzhledem k veliké rozsáhlostí nadějných oblastí Moravy velmi pomalá. Mimo jediný státní vrt u Hodonína, který po negativním výsledku po dosažené hloubce asi 530 m před několika dny byl úplně zastaven, jsou tu jen 2 menší společnosti, které se přiměřeně svým finančním schopnostem s větším nebo menším zdarem od roku 1918 nepřetržitě hledáním nafty zabývají. Ač o naftových oblastech Moravy již tolik optimistických zpráv v nejrůznějších denních i odborných listech bylo psáno, nestalo se doposud ničeho, co by nás opravňovalo k nadějím, že i v tomto oboru se dopracujeme v dohledné době jakés soběstačnosti.
Bylo by však chybou, kdybychom příčiny této naprosté apatie hledali v nedostatku podnikavosti domácího kapitálu, protože vlastní její příčiny jsou jiné, a sice:
1. naftový zákon ze dne 22. března 1920, kterým byla nafta prohlášena za monopol státu;
2. snahy ministerstva veřejných prací o zadání tohoto monopolu jediné skupině kapitalistické.
Paragrafem 17 zmíněného naftového zákona stanovena byla pro soukromé kutéře šibeniční lhůta do 22. března 1923 a během této doby směl každý majitel kutisk ve svých terénech naftu vyhledávati. Tentýž paragraf však současně ustanovuje, že stát jest oprávněn jednotlivé nálezy soukromých kutéřů zabrati pro sebe a žádati, aby propůjčka byla přiznána ne podnikateli, nýbrž státu, a to proti náhradě, o jejíž výši rozhoduje báňské hejtmanství. V praksi vypadala by věc asi takto: Soukromý podnikatel odhodlá se k hlubinným vrtům. Jeden nebo dva vrty budou bezvýsledny a teprve třetím vrtem narazí na bohatší pramen petroleje. Nález nutno ohlásiti ministerstvu veřejných prací, toto vyšle svého zástupce, který prohlásí, že stát zabírá nález pro sebe. Báňské hejtmanství rozhodne, že podnikateli přísluší náhrada skutečných vydání jen při třetím vrtu a určí výši těchto nákladů dle svého uznání. Za oba negativní vrty nedostane podnikatel ničeho, protože se na ně nedocílilo půjčky. Nebo jiný příklad: Podnikatel při zvláště těžkých okolnostech nepronikne před 22. březnem 1923 do naftového ložiska a celý milionový náklad, který vrtební práce pohltila, jest neodvratně ztracen. Zmíněným ustanovením bylo zkrátka celé risiko převaleno na podnikatele, jemuž v příznivém případě kynula naděje na vrácení buď jen části, nebo v nejlepším případě celého provrtaného kapitálu. Mohlo by se namítnouti, že ministerstvo nepoužilo v žádném případě svého práva a nezabralo positivních nálezů. To jest ovšem pravda, a to snad proto, že dosavadní nálezy, na něž propůjčky byly vyžádány, měly jen problematickou cenu a pochybuji, že bylo by se ministerstvo zachovalo stejně, kdyby byl učiněn nález bohatší. Jest ještě celá řada ustanovení v jmenovaném zákoně, která soukromou činnost znemožňovala a nemůže býti pochybností o tom, že drakonická ustanovení uvedeného zákona jsou nejhlavnější příčinou, proč se u nás doposud dolovalo na petrolej jen na papíře a nikoliv v praxi.
Na základě prohlášení pana ministra veřejných prací můžeme míti za to, že Standard Oil Company od smlouvy skutečné ustoupil. Nemáme o mrtvých zle mluviti, v daném případě však neváhám z tohoto místa prohlásiti, že ona smlouva nebyla ani státu ani spotřebitelům na prospěch a netřeba ji tudíž litovati.
V letním zasedání senátu podali jsme návrh na úpravu naftového zákona, který vyšel tiskem senátu pod číslem 1450. Opravou má býti přechodná lhůta pro soukromé kutéře prodloužena, která, jak jsem řekl, končí 22. březnem 1923, prodloužena do 31. prosince 1928 a současně má odpadnouti vyvlastňování positivních návrtů nafty státem. Nyní, kdy odstoupením Standardu byla utvořena nová situace, jest v zájmu státu i spotřebitelů, aby podnikavost tuzemských jedinců byla co možná nejvíce vzpružena.
Za tím účelem přimlouvám se vřele, aby zmíněný, do detailů pečlivě propracovaný návrh č. 1450 co nejdříve byl projednán a schválen, a to tím více, když nejen že státu nevznikne žádná újma, nýbrž naopak rozmnoží se zdroje jeho příjmů, kterých tak nutně potřebuje a nezaměstnanému moravskému lidu přinese práci, která se nyní tak vzácnou stala.
Naše obyvatelstvo na Moravě bylo poslední dobou rozrušeno zprávou některých listů o 100milionovém úpadku Moravskoslezské banky. Hrozná to ztráta pro náš život národohospodářský, nehledě k mravnímu úpadku. Podle úřední zprávy došlo k tomuto úpadku jen proto, že ředitelé této banky vedli sobě lehkomyslně a hazardovali i ve vlastní svůj prospěch s vloženými vklady a že správní a dozorčí rada nekonala své povinnosti. Žádný však z českých i německých listů nevytknul, že také ministerstvo financí, oddělení pro kontrolu bank, není bez viny a že nekonalo také své povinnosti. Malí vkladatelé a akcionáři, kteří neměli možností přesvědčiti se o pravém stavu banky, spoléhali na státní dozor. Jim stačil podpis vládního dozorce, který na prvém místě výročních účtů této banky byl uveden, aby věřili, že výroční účty byly správné. Proto volám v této poslední hodině, aby vláda neutíkala od své odpovědností a učinila vše, co v zájmu zejména malých vkladatelů a akcionářů této banky učiniti může a aby potrestala přísným trestem všechny vinníky na úpadku této banky, ale také aby vzala v náležitou ochranu všechny nevinné úředníky zejména z venkovských filiálek, kteří o úpadku banky neměli tušení, neboť kdyby byli měli tušení o tom, že v takovém úpadku banka se nalézá, nebyli by vydrželi v tomto hnízdě a dávno by byli utekli a nalezli si místo nové a nebyli by čekali, až budou vyhozeni na ulici.
Prohlašuji, že v této době nenalézám lepšího východiska nežli vysloviti se s důvěrou ke vládě a prohlásiti, že budu hlasovati pro státní rozpočet. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): K slovu přichází dále pí. sen. Perthenová, uděluji jí slovo.
Sein. Perthenová (německy): Slavný senáte! Ve státním hospodářství konstatovati jest opětně patrné zmenšení výdajů, které slouží sociálním účelům, kdežto tomu tak není u jiných kapitol, u kterých by jejich snížení lidu více prospělo. Činnost úsporné komise zdá se, že trpí neustálým zaměňováním objektů, u nichž dlužno spořiti. Rozpočet neobsahuje v této příčině pokroku, čehož hluboce dlužno litovati a což jest sociálním bezprávím, nepomýšlí na povinnosti, kterých by na základě stávající hrozné hospodářské krise bylo zapotřebí, aby jen poněkud bylo lze zmírniti sociální bídu. Rok 1922 přinesl hořejší vrstvě státních občanů obrovské zisky, kdežto ostatní občané hynou. Poukazuji zde na akciový pivovar na Smíchově, který vykazuje čistý zisk 2,652.000, Pražská železářská 11,620.000, Sklárna Inwald 16,000.000, Banka pro obchod a průmysl 15,300.000, Živnostenská banka vykazuje za rok 1921 40,924.612 Kč. Vyplácela dividendu 24 K, t. j. 11 %. Tento rok vykazuje čistý zisk 51,338.080 Kč, což činí dividendu 28 K. Pohlédneme-li na to, tož činí tyto zisky větší sumy, nežli stát platí nezaměstnaným. Jak se to však má s jinými státními občany? Obraz bídy poskytují staropensisté. Následující dopis volá za mnohé tisíce těch, kteří upadli do fatalismu a do zoufalství nad tím, že státní příslušnost, služba po celá desetiletí konaná neznají jiného díku nežli bezohledné trpění bídy staropensistů: >Bída těchto pensistů volá dnes do nebes o smilování. Tak bezohledně anebo řekněme lépe tak nelidsky a barbarsky se nezacházelo se sešedivělými, stářím sesláblými státními zaměstnanci s velikými zásluhami pro lid ještě nikdy, pokud nějaký kulturní stát existuje. Naše bída sahá zpět do května 1919. Tehdy byla nám pense zastavena. Záloha 60, resp. 40 %, která nám byla placena po celý rok z naší mírové pense, dle číslic vyměřena, bez jakéhokoli příplatku nebo přídavku, naprosto nestačila a nepřicházela při stávající drahotě v domácím hospodářství skoro vůbec v úvahu. Byli jsme poukázání na svépomoc, a kdo z nás něco měl, aby mohl přisaditi, musel to právě obětovati. Kdo neměl ničeho, musil dělati dluhy, kde a jak mohl. Ale tyto prostředky svépomoci jsou dnes ovšem stíženy. Neboť 40 měsíců jest právě tak dlouhá doba, všechna hotovost byla spotřebována, domácí nářadí až na nejnutnější prodáno, náš úvěr jest vyčerpán, chudi jako žebráci a všeho zbaveni stojíme dnes s našimi rodinami v tomto světě a nemáme více nežli ten chudý náš život, vyhladovělé tělo a několik hadrů, kterými svou nahotu s bídou zakrýváme. Zima stojí přede dveřmi, pro nás zima hrůzy, jak ze zkušenosti víme, neboť jsme již prodělali tři takovéto zimy, bez dříví, bez uhlí, beze světla, bez teplého oděvu, bez řádné obuvi, jedním slovem život plný nářku a bídy.<
(Předsednictví ujímá se místopředseda dr Soukup.)
Dále vyslovuje dopis přání, že by snad přece ještě bylo možno, aby vláda nahlédla, že pensistům musí býti pomoženo. Prosila bych však vládu, aby nenechala neoslyšený tento výkřik, jenž jest pouze ozvěnou mnohých, nýbrž aby uvážila, že tito lidé státu po celá desítiletí sloužili a bylo by zajisté nevděkem, nechat hladověti tyto lidi, poněvadž nyní jsou staří. Jest to zajisté demokratického státu nedůstojno.
Rovněž tak přináší neplacení válečných půjček veškerenstvu velikou škodu. Nevíte, že upsáno bylo mnoho tisíc korun sirotčích peněz a že následkem toho dnes takovéto dítky vydány jsou největší bídě? Mně samotné jest znám případ, kde děvče utrpělo těžký úraz, ježto nebylo dbáno bezpečnostních předpisů. Tehdy byla desetiletému děvčeti stržena kůže s celé hlavy, podnikatel zaplatil sumu 13.000 K, po srážce 3.000 kor. léčebných útrat upsal poručník částku 10.000 K válečné půjčky. Dnes jest manželkou, matkou jednoho dítěte a nemá tolik, aby sobě a svému dítěti mohla koupiti oděv anebo domácí nářadí a jest nucena se svojí rodinou bydleti v senníku. Podobných křiklavých případů jest ovšem na sta. Tímto neplacením válečných půjček ztrácí veřejnost rovněž veliké obnosy peněz pro různé obory péče. Zaplaťte přece tyto peníze a zmírníte tím poněkud sociální bídu. Hospodářskou krisí trpí ženy zajisté nejvíce. Mimo práci v továrnách, v zemědělství a v domácnosti jsou ještě zatíženy starostmi mateřství. Zde jest bída nesnesitelná. Zima přede dveřmi, ničeho k jídlu, žádného oděvu, ve většině případů žádného otopu, neboť z těch několika korun podpory v nezaměstnanosti nelze zakoupiti materiál k otopu, jejž stát ještě uhelnou dávkou zdražuje.
O mateřských radostech nevědí ženy pracujících tříd již dávno ničeho, a i když matka má své dítě sebe radši, jest skutečností, že každým dítětem přibývá starostí a bídy. K tomu přichází, že skoro nikde není útulku pro šestinedělky. Povinností státu bylo by snažiti se, aby alespoň v průmyslových městech zřízeny byly útulky pro šestinedělky. Ale jak teprve se vede svobodné matce! Často se přihází, že takové děvče neví, co má činiti, a v zoufalství vloží ruku na malého tvora a zavraždí jej. Následek jest pak často delší trest žaláře.