Místopředseda Kadlčák: Uděluji dále slovo panu sen. Lorencovi Janovi.
Sen. Jan Lorenc: Slavný senáte! Všichni moji předřečníci upozorňovali vládu na různé chyby, jichž se dopouští tím nebo oním způsobem. Také já dovoluji si zde uvésti několik případů, které dotýkají se specielně našeho moravského Slovácka, které jest popelkou v našem státě, neboť, ač nejpotřebnější, jest na ně nejméně pamatováno. Nerad bych činil přirovnání s režimem předválečným, kdy také některé kraje byly úmyslně opomíjeny, neboť se domnívám, že zde není úmyslu, ale spíše neinformovanost. Proto uvádím několik křiklavých případů z mnohých, které jsou velmi zajímavé.
Na stavby ministerstva veřejných prací připadá z investičního programu 1.268,520.000 Kč. Z tohoto velkého obnosu ovšem na př. na vodní stavby a regulace řek přijde dosti malý obnos a přece splavnění našich řek bylo by velikým národohospodářským činem, jak už zde bylo jedním z pánů kolegů předřečníků zdůrazněno. V tom ohledu musíme žalovati, že náš kraj jihomoravský je zanedbáván a tím činěna je veliká škoda i třídě dělnické, poněvadž dělnictvo tím zejména trpí.
Moravské Slovácko jest převážně zemědělské, proto půda jest hlavním zdrojem jeho výživy, ale z veliké části tato půda, která je úrodná a přiměřeně položená, zatopována jest každoročně dravými vlnami řeky Moravy. Tímto zatopováním a poškozováním trpí nejen zemědělci a majitelé pozemků, ale zejména trpí drobný dělnický lid. Každého roku na jaře a vždycky, když většími dešti rozvodní se tato řeka, zaplaví široké okolí, ale nejen že zaplaví, ale v oblasti svého toku zničí výtěžek lopotné práce zemědělcovy. Jedete-li v takovéto době drahou z Hulína na Břeclavu, tu zříte ohromné, nepřehledné spousty vod, unášející stromy, keře, seno, nábytek a všemožné. Jaký div, že podél toku Moravy, zejména od Napajedel k Břeclavě a dále rozkládají se jen po řídku žírná pole, za to tam uzříte nepěkné křovité lesy, močály a louky, na nichž roste kyselá tráva a tu, poseče-li se, - odnese voda do Dunaje. Ohromné plochy úrodné panenské půdy zůstávají tak nezužitkované a lidu nepřinášejí žádného užitku, ale ještě mnohdy škody.
Příčina těchto zátop je nedostatečné koryto řeky Moravy. Za dnešního stavu protéká ve trati u Hodonína za pravidelných vod asi 350 m3 vteřinových, při katastrofách ovšem ještě více. Stávající koryto řeky Moravy stačí však odvésti ve trati od Rohatce k Hodonínu pouze asi 120 m3 vt. V Hodoníně u tabákové továrny jen 100 m3 vt., pod Hodonínem u ústí Vranůvky k ústí Dyje asi 130 m3 vt. a od ústí Dyje do Dunaje asi 250 m3 až 290 m3 vt. Poněvadž je koryto řeky tak nedostatečné, musí všechna přebytečná voda protékati zaplavovaným územím.
Jak velká národohospodářská škoda se tím způsobuje, možno posouditi z tohoto: Výměra velkými vodami zatápěných ploch pozemkových obnáší od Kroměříže až k Dunaji u Děvína při délce neregulovaného toku 247 km - po regulaci pouze 160 km - asi 51 tisíc ha. Z toho připadá na plochy lesní 21.000 ha, na pastviny a louky 30 tisíc ha. Aby bylo umožněno posouditi, jaké jest to ohromné množství půdy, uvádím, že katastrální výměra města Hodonína jest 6.712 ha a celého soudního okresu hodonínského se 16ti obcemi 26.826 ha. Činí tedy plocha zaplavovaného území od Kroměříže k Dunaji okrouhle dvakrát tolik, jako plošná výměra celého soudního okresu hodonínského, na němž žije asi 30 tisíc obyvatelů. V Hodoníně samém, činí plocha zaplavovaného území i s územím dvora Nesíta 1800 ha. Podotýkám, že má-li tento dvůr existovati, mají-li se tam obdělávati pole, musí míti celý pozemek zahrázovaný, jinak by byl zaplaven a tím by mnoho dělníků a úředníků pozbylo existence.
Ve trati u Hodonína, kde se má započíti s regulačními pracemi, to jest od Rohatce ke Kopčanům, při délce regulovaného toku 10,4 km, činí plocha zaplavovaná i se zahrazovaným územím dvora Nesita u Hodonína okrouhle 4.600 ha, tedy asi 2/3 celé výměry hodonínské. Počítá-li se, že se průměrně zničí velkou vodou jen jedna žeň na polovině celé zatápěné výměry od Kroměříže do Děvína, to jest na 15.000 ha, znamená to, čítáme-li jen 20 q suché píce z jednoho ha ročně, ztrátu asi 10 q z jednoho ha ročně, tedy z celého území ztrátu asi 150.000 q suchých pícnin. Kdybychom cenili jeden cent těchto pícnin pouze na 10 Kč, tak vidíme ztrátu v celé trati 15.000 Kč ročně, t. j. kapilitasováno při 4 % zúročení činí ztráty úroků z kapitálu 40,000.000.
Kdyby se však provedla regulace Moravy a s tím související nutné zavlažování a odvodňování pozemků, odstranilo by se nejen poškozování jejich velkými vodami, ale docílilo by se ještě značného zvýšení výnosu. Počítejme po regulaci s výnosem pouze 60 q ročně, místo nyní 20 q z l ha, činilo by zvětšení výnosu pro část území od Hodonína 60.000 q a pro celou trať 600.000 q suché píce ročně a zase při ceně 10 Kč za l q obnos 6,000.000 Kč, čili kapitalisováno při 4 % zúrokování okrouhle 150,000.000 Kč. S předešlými částkami, které připadají každoročně na ztrátu za nynějšího stavu, celkem 190,000.000 Kč. Z uvedeného je zřejmo, že kapitál investovaný do regulace Moravy by se rentoval. Myslím, že žádný kapitalista nerozpakoval by se dáti peníze do takového podniku.
Uvedenými doklady nevyčerpal jsem ani z daleka všech výhod, docílených regulací řeky Moravy. Tak na př. u Hodonína projektována je hydrocentrála, která by napájela elektrickým proudem Hodonín a celé okolí a ta svým výnosem zaplatila by regulační náklady dolního toku Moravy od Rohatce až k ústí Dyje v 6 až 7 letech.
Stát vrtá u Hodonína studny pro čerpání nafty, některé již fungují. Jistá společnost dobývá tam dokonce slušného množství oleje. Podle úsudku geologů právě u koryta řeky Moravy možno naftu nejspíše najíti a čerpati. Poněvadž však je obava, že vrtací práce mohly by býti každou chvíli zaplaveny a zničeny, nemůže se v tom ohledu nic většího podnikati dotud, dokud nebude řeka Morava regulována.
I po stránce hygienické docílilo by se značných výhod. Zmizely by hnijící vody četných močálů, z nichž se líhnou miliardy komárů, kteří činí letní pobyt u řeky Moravy nesnesitelným a nebezpečným. Není to tak dávno, co v krajích dolního toku Moravy řádila zimnice, zvaná >hodonka<. To byla přece nemoc, jejíž zárodky byly v močálech a kterou roznášeli komáři. Připomenu-li k tomu, že kanalisace města Hodonína je odvislá od regulace řeky a že při záplavě vod jsou všechny sklepy ve městě plny, uznáte, že jsou zde všechny důvody, aby ministerstvo veřejných prací podjalo se úkolu regulace Moravy s plnou vervou a co nejdříve, zejména v této době, kdy nezaměstnanost dělnictva stává se u nás přímo katastrofální.
I po této stránce je nutno, aby se regulační práce prováděly v co největším měřítku, neboť by to bylo požehnáním pro všechny třídy občanstva i pro stát sám. Ale náš rozpočet ministerstva veřejných prací je skoupý. Ty nepatrné částky, které tam jsou, jsou naprosto nedostatečné.
Již více než před 10 lety bylo v Hodoníně zakoupeno stavební místo pro stavbu soudní budovy i s věznicí. Avšak dosud nebylo se stavbou započato, ačkoliv je soud umístěn v budově pro tento úřad naprosto nevyhovující, ba dokonce nedůstojné. Přízemní místnosti této budovy, které jsou starým zájezdním hostincem již staletým, který je nyní ve vlastnictví státního velkostatku, jsou úplně vlhké a pro zdraví úředníků přímo nebezpečné.
Vězeňská budova k soudní budově přiléhající je v bývalých chlévích a konírnách starého hostince, které byly svého času z nouze na vězeňské kobky adaptovány. Kobky jsou tak malé a úzké, že jsou přímo lidomornami a přes to, že před rokem byly opraveny, naprosto nevyhovují svému účelu. Zdi jsou z větší částí z kotovic a z tak špatného materiálu, vlhkého a starého, že naprosto nestačí pro internování nebezpečných inkvisitů a osob odsouzených k trestům na svobodě. Jak mizerné to vězení je, a přímo nebezpečné každému člověku, mohl bych doložiti tím, že jeden pan ministr, který u nás náhodou byl a byl se podívati na tu naší slavnou budovu soudní a věznici, přímo hrůzou se otřásl, když viděl ty místnosti, které naprosto nevyhovují svému účelu. Zkrátka jest věznice tato erární ostudou Československé republiky a bylo by na čase, aby konečně po tolika létech příprav bylo se stavbou započato a zřízena v Hodoníně věznice moderní a svým účelům a dnešním dobám odpovídající.
Kromě toho budiž připomenuto, že ve věznici je byt vězeňského dozorce, který má pro vězně vařiti. U bytu je kuchyně, v níž také nelze vařiti a vyváření pro vězně přes opětovné oferty nikdo není ochoten převzíti. Jest tedy i v tomto případě nutno, aby věznice byla i s celým příslušenstvím co nejdříve postavena. Nutnost stavby nové budovy uznala i vláda, ale nemá podle všech okolností s tím naspěch, neboť pro letošek povoleno bylo na stavbu této budovy 50 tisíc a v rozpočtu pro příští rok je zase 50.000 Kč, ale neudělalo se dosud nic. Jsme zvědavi, zdali opravdu se letos započne.
V investičním rozpočtu ministerstva železnic je pro rok 1923 vykázáno 50 milionů na stavbu dráhy z Veselí n. M. do Nového Města n. Váhom. Ačkoliv stavba je projektována již delší dobu a na letošní rok byla zařazena na ten účel částka 5 milionů Kč, přece se dosud s ničím nezačalo.
Na můj dotaz v ministerstvu železnic po příčině bylo mně sděleno, že ministerstvo financí nepoukazuje k tomu prostředků. Apeluji tedy z tohoto místa na nepřítomného pana ministra financí a žádám, aby určené částky poukázal, aby se mohly práce zahájiti. Je to nutné z důvodu, že kraj, jímž má dráha vésti, je velice chudý, lid nenalézá výdělku ani doma ani ve světě a proto přímo bídou hyne.
Měl bych ještě mnoho co říci o našem kraji a o lidu, který, jsa zanedbáván po stránce hospodářské, živoří, ale doufám, že to, co jsem uvedl, postačí, aby vláda resp. páni ministři, jichž se to týká, byli upozorněni, kde nejdříve investovati kapitál, kde by se nejlépe rentoval a kde by byl nejpotřebnější.
Jsme stranou státotvornou, ale proto nevzdáváme se práva upozorňovati vládu, kde chybuje. Jednou takovou chybou je zanedbávání našeho kraje. Žádám tedy znovu, aby moravské Slovácko nebylo odstrkováno a zanedbáváno. Tím trpí velmi naše dělnictvo a malí zemědělci. Musí býti tudíž naší snahou, aby těmto výrobním třídám bylo co nejvíce ulehčeno. Poněvadž v rozpočtu vidíme k tomu dobrou vůli a domníváme se, že chyby, jichž se dopouští, napraví, budeme hlasovati pro rozpočet. (Souhlas.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Lorenzovi Václavovi.
Sen. Lorenz (německy): Slavný senáte! Jestliže jsme se příslušníci sociálně-demokratické frakce tak četně hlásili ke slovu, abychom mluvili o rozpočtu, pak děje se to proto, poněvadž chceme na veřejnosti vysvětliti různé vady, které na tomto rozpočtu lpí a poněvadž se chceme pokusiti vymýtiti přece jen různé věci, které na tomto státním rozpočtu lpí. Již mnozí moji klubovní kolegové mluvili o účinku, který vzestup naší valuty přinesl v posledních letech, a toto viditelné znamení posílení valuty vyjadřuje se tím, že se od celé řady měsíců nalézáme v hospodářské krisi, jaké jsme se dosud nedožili. Jest správné, že asi od roku, kdy naše koruna stoupla až trojnásob v cizině, různé ceny se přizpůsobily změněným poměrům a že můžeme znamenati pokles cen. To nikdo nepopíral a ani my jsme to nepopírali. Avšak číslice úředního indexu, které mají udávati, o kolik procent oproti roku loňskému ceny klesly, nejsou směrodatny, poněvadž jsme přece teprve před rokem zrušili většinou státní obhospodařování a poněvadž po tu dobu pro méně majetné obyvatelstvo u potravin byly v platnosti jisté ceny, na kteréž v cifrách úředního indexu nebyl vzat zřetel. V cifrách indexu jest přece vzat zřetel pouze na skutečné ceny volného obchodu a následkem toho není pravda, že se během roku poměry obyvatelstva o tolik a o tolik zlepšily, cifry tyto nejsou správny, když se jich takovýmto způsobem používá. Věc se má tak, že když dnes vezmeme v úvahu ceny různých potřeb a obzvláště potravin, že tu jest poměr jako l : 10 oproti době předválečné, a přihlédneme-li na druhé straně ku mzdám a platům, kteréž pracující obyvatelstvo má nyní, shledáme, že mzdy již nejsou desetkráte vyšší, nežli v době předválečné. Postiženými v této věci jsou ovšem v prvé řadě dělníci, kteří musí trpěti pod touto cenovou a mzdovou politikou.
(Předseda Prášek ujímá se předsednictví.)
Když v době válečné ceny potravin a ceny různých potřeb nesmírně stouply, trvalo to velmi dlouho, nežli se také mzdy tomu znenáhla přizpůsobily. Po dlouhou dobu války a doby poválečné, kdy se mzdy těmto vysokým cenám nepřizpůsobovaly, byli dělníci a lidé s pevným platem, tedy obyvatelstvo méně zámožné, nuceni vše prodávati, aby sehnali jen nejnutnější potraviny, aby nemuseli zahynouti hladem. Následkem toho většina těchto rodin úplně zchudla. Nyní v poslední době a to roku loňského přizpůsobily se znenáhla mzdy a platy změněným poměrům. Sotva se to však stalo, začalo se již se snižováním cen a sice dal stát ovšem k tomu v prvé řadě povel, když dal na denní pořádek Národního shromáždění zákon o snížení platů státních úředníků a učitelů. Slyšíme-li odůvodnění, proč musí dojíti ke snížení mzdy, musíme si říci, že toto odůvodnění není ospravedlněno, poněvadž jsme stále ještě nedosáhli žádné stability, a poněvadž po tomto zpětném pohybu cen přirozeně zase se snižují mzdy, a tím opětně dělnictvo obzvláště má nésti útraty této politiky. Pokles cen neměl by již nyní tak velice býti brán v úvahu, poněvadž mzdy pří výrobě nemají tak velikou úlohu, nýbrž při většině výrobních odvětví pouze úlohou podřízenou. Není to tedy nic jiného, nežli ziskuchtivost kapitalismu, která v mnohých oborech má zájem na snížení mzdy, aby jen z tohoto předčasného snižování mzdy získati mohla větší zisk, nežli tomu jest za dob normálních. Poněvadž tento stát jest státem třídním, kapitalistickým, je to stát, jenž v této příčině kráčí v předu, aby podnikatelům ukázal, jak lze z výrobní činnosti dělníků vydříti zisk. Zkoumáme-li však, čím stát k tomu přispěl, aby opět nastaly normální předválečné poměry, pokud jde o různé ceny, shledáváme, že přispěl způsobem zcela minimálním, že naopak stát různým svým opatřením stále ještě k tomu přispívá, že se ceny nemohou vyvíjeti sestupně, jak by toho bylo zapotřebí. Jsme přesvědčeni, že vzestup koruny nastal většinou cestou umělou, poněvadž chceme v cizině vzbuditi zdání, že jsme státem vítězným a že můžeme přizpůsobiti naší valutu valutě vítězných států. Má se vzbuditi zdání, že jsme konsolidováni, že u nás panují normální poměry, čemuž však tak není. Naopak, stát staví se velmi často na překážku normálnímu snížení cen. Poukazuji jen to, že se křečovitě držíme uhelné dávky, daně z obratu, vyšších cel, vysokých dopravních sazeb železničních, dopravních sazeb poštovních, jimiž trpíme, a že to jest viditelným znamením pro veškeré obyvatelstvo, že stát nedal se tou cestou, kterou by se dáti musel, kdybychom chtěli dojíti k normálním poměrům. Jen několik příkladů. Uhelná dávka, o které už často se stala zmínka, jest praeliminována výnosem něco přes jednu miliardu korun, i jest prokázáno, že téměř třetina této částky jest vlastně pouze fiktivní, že se objevuje v rozpočtu jako položka průběžná, poněvadž stát třetinu uhelné dávky platí sám, co tudíž nelze zanésti jakožto příjem. Kdyby tato uhelná dávka byla zrušena, stal by se tím náš průmysl zase práce schopným. Stát by v prvé řadě uspořil miliony, které se vydávají na podporu nezaměstnaných, zvýšil by se přirozené příjem na daních a nahradil by se většinou opět úbytek v rozpočtu zrušením uhelné dávky nastalý.
U daně z obratu jest totéž. Daň z obratu nezařazuje naše zboží o l nebo 2 procenta, jak by se zdálo, nýbrž zdražuje celou řadu výrobků o 5, 6, ba dokonce 10 %, poněvadž při každém předání zboží platiti dlužno daň z obratu, a ceny přirozené se zaokrouhlují vždy nahoru, čímž nastati musí zdražení potravin. Vezmeme-li zde dále v úvahu, co stojí stát vybírání této daně z obratu, pak nelze také tuto daň z obratu oceňovati tak, jak se to jeví v rozpočtu.
Přihlédneme-li ke clům, která se vybírají za různé zboží, jež musíme dovážeti, nalézáme zde ještě kus starého Rakouska. Jako se v politickém ohledu demokratická republika domnívá, že nemůže obstáti bez starého rakouského >Prügelpatentu<, tak domnívá se republika, že nemůže také obstáti bez vybírání starých agrárních třídních cel. Že to jsou třídní cla, chci dokázati jen několika číslicemi. Tato cla, která se vybírají za různé potraviny a životní potřeby, jež dovážíme, zdražují netoliko nesmírně, nýbrž také takovým způsobem, že pracující obyvatelstvo tím trpí nesmírně více nežli jiné stavy. Shledáváme za příklad, že se při kávě vybírá clo 9,50 Kč za l kg. Povážíme-li nyní, že na příklad dnes l kg kávy horšího druhu, kterou si může koupiti dělnická rodina, stojí nyní v Hamburku pouze 8 Kč a že stát za tento kilogram kávy vybírá 9,50 Kč cla, vidíme, že jest to přes 100 %, o které se tato káva obyvatelstvu zdražuje. U dražších druhů kávy je to jinak. Káva, kterou si někdo může koupiti, u něhož peníze nehrají úlohu, podléhá témuž clu. U kávy, která v Hamburku stojí na příklad 16 nebo 18 Kč, vychází na jevo, přepočítáme-li to na procenta, že pracující obyvatelstvo platí za clo a dopravu asi 150 %, kdežto bohatý člověk platí pouze 65 až 70 %. Z toho vidíme, že tato cla jsou cla třídní, nikoli cla, která na obyvatelstvo jsou rozvržena stejnoměrně, nýbrž kde část obyvatelstva, a to obyvatelstvo méně zámožné, má platiti mnohem více nežli ostatní obyvatelstvo. Rovněž tak se má věc i u čaje. Zde vybírá se clo 13,50 Kč za l kg. Dnes v cizině nestojí čaj více než 8 Kč. Vybírá se clo 130 až 140 % i bylo by toto zboží o tolik a tolik levnější, kdyby se tato nerozumná sazba změnila. U kakaa jest totéž. Kakao nemůže jako všeobecná poživatina přicházeti v úvahu, poněvadž jest příliš drahé. Při tom jest to potravina velmi důležitá, obzvláště pro děti, poněvadž obsahuje mnoho tuku. U kakaa vybírá se clo 20 Kč za l kg. Proto to obrovské zdražení tohoto zboží u nás v Československé republice, a proto nemůže se toto zboží u nás vůbec uplatniti. A tak bych mohl po řadě vypočítávati, jak tato cla působí, která se tím jeví skutečně jako cla třídní. Ještě jeden příklad. U koření vybírá se clo. A tu jest zvláštní, že se při skořici vybírá clo 10 Kč, když jest deklarována jako potravina, když však jest deklarována jako prostředek k výrobě esencí, na příklad pro likéry, pak jest osvobozena od cla. Jest jasno, že se s tím provádí veliký podvod. Továrníci, kteří takové koření dovážejí a deklarují, že se používá k výrobě likérů, obdrží toto zboží beze cla, kdežto na druhé straně obyvatelstvo když kupuje toto koření jakožto potravinu, musí při tom platiti clo. Tak mohl bych uvésti ještě celou řadu příkladů, jak tato celní politika působí. Právě tak jako u cel jest tomu také se železničními a poštovními tarify. Zde jen několik cifer, jak jsou železniční tarify drahé. Dopravné za l vagón americké mouky z Hamburku do Podmoklí, t. j. 528 km, obnáší 233 Kč a dopravné z Podmoklí do Prahy, t. j. 130 km, obnáší 1.239 Kč. (Německy: Slyšte! Slyšte!) Vidíte tedy, jak drahé železniční tarify máme a jak tyto tarify všechno zdražují. U amerického sádla jest totéž. Dopravné za l vagón amerického sádla obnáší na trati Hamburk-Podmoklí, tedy na téže trati jako dříve, 324 K, na trati Podmoklí-Praha, tedy na zcela krátké trati, 2.353 K. A tak jest tomu při všem tom zboží, které musíme bráti z ciziny. Jest známo, že máme nejdražší tarify dopravní. Také při jiných skupinách se to jeví. Jen ještě jeden příklad pří uhlí, kde dopravné za 100 kg obnáší v Československu 7,30 K, kdežto ve všech státech kolem nás jest doprava mnohem lacinější, v Rakousku 1,61 kor., v Uhrách 53 haléře, v Jugoslávii 1,82 kor., v Rumunsku 82 haléře a v Polsku 1,32 kor. Vidíte tedy, že v celé Malé Dohodě jsou lacinější dopravní sazby, jenom my, kteří udáváme, že v Malé Dohodě hrajeme vůdčí úlohu, zaznamenáváme tyto nesmírně vysoké dopravní sazby. Chci tím dokázati, že stát nepřispívá k tomu, aby potraviny zlevnil, aby prováděl cenovou politiku, která by ospravedlňovala také od státu a podnikatelů požadované snižování mzdy, nýbrž že stát činí opak toho, čeho by bylo potřebí. Uvážíme-li dále, že na příklad u nás ještě před krátkou dobou a také ještě dnes jsou tak vysoké ceny masa, že jsme se chystali bráti levnější maso z ciziny, a to zmrzlé maso, pak shledáváme totéž. Toto zmrzlé maso stojí z Hamburku něco přes 6 K; stát za dopravu, poplatky za ohledání masa a na dani z obratu vybírá neméně nežli 1,35, takže se toto zmrzlé maso, jehož zavedení stát doporučoval, aby bylo lze stlačovati ceny masa doma, touto politikou oproti cizině zdražuje o 20 až 25 %. Myslím, že to jsou věci, kterých by věru nebylo zapotřebí a proti kterým za všech okolností protestujeme, jež třeba změniti. Vezmeme-li do rukou rozpočet, shledáváme, že stát a vláda používá peněz pro všechno možné, aby různé instituce podporovala. Divil jsem se velice, když kolega Meissner ze strany německých agrárníků zde považoval za nutné, mluviti o tom, že my, organisovaní konsumenti, od státu žádáme subvence ve výši 50 milionů korun na sanaci zbankrotělých konsumních spolků. Myslím, že by páni agrárníci měli všechnu příčinu nemluviti o takovýchto věcech. Vezmeme-li státní rozpočet do rukou, shledáváme následující číslice: na podporu živnostenských společenstev 9,2 milionů korun; na podporu zemědělských družstev 45,5 milionů korun a na podporu konsumních družstev 2,5 milionů korun. Myslím, že již z těchto několika cifer lze seznati, že nemůže býti pravdou to, co bylo řečeno z agrární strany, a není také správné, že bychom kdy byli žádali subvence, abychom event. mohli sanovati konsumní spolky. Žádáme jen, aby stát plnil také vůči konsumním družstvům povinnost, kterou plní a plniti musí vůči jiným družstvům. Družstva jsou zajisté instituce, kterých agrárníci a živnostníci potřebují právě tak jako dělníci a není v pořádku, když se nám činí výtky a když se říká, že stát vůči nám plní svou povinnost. S námi již ode dávna ve starém Rakousku a v Československé republice se zacházelo jako s pastorky. Chci poukázati jen krátce na to, že konsumní spolky v době největší bídy, v době válečné a poválečné, zúplna plnily svoji povinnost vůči obyvatelstvu a vůči státu. Kdybychom v této těžké době nebyli měli konsumních družstev, byly by nouze a bída bývaly ještě větší, byla by nastala anarchie ještě větší nežli jakou jsme bez toho měli. Plnili jsme svojí povinnost v každé příčině, i nevím, zdali by konsolidace českého státu byla tak rychle pokročila, kdyby v době poválečné nebylo bývalo konsumních družstev a družstev vůbec. Obětavě plnili jsme všechny úkoly, jež patřily vlastně státu. Převzali jsme rozdělování potravin a ukázalo se, že jsme byli jedinými činiteli, kterým to bylo lze svěřiti, poněvadž všichni ti, kdož dříve potravinami obchodovali, v kritické době úplně selhali. Jest skutečností, že jsme šli k nejzazším hranicím své výkonnosti, netoliko v poválečné době, pokud šlo o rozdílení potravin, nýbrž také v nynější době, kdy se jedná o rozumné snížení cen. Ztráty, jichž želí konsumní spodky, nejsou zajisté nepatrné, poněvadž jsme vždy považovali za povinnost cti přizpůsobiti se změněným poměrům cenovým, aniž bychom nějak počítali, zdali nám to přinese zisk nebo ztrátu. Stojíme na stanovisku, že jestli skutečně nastal pokles cen a jestliže to způsobeno bylo poměry, že máme zboží na skladě jsoucí prodávati za změněné ceny, aby nastaly spořádané poměry. Obzvláště loňského roku, když nařízena byla mobilisace, nařizovalo nám ministerstvo zásobování, abychom za všech okolností hleděli k tomu, bychom měli zboží na skladě a nedávali ho ve větších položkách, nýbrž abychom je měli v zásobě, aby v případě delšího trvání mobilisace nenastaly nějaké poruchy v dopravě zboží a abychom pracující obyvatelstvo mohli zásobiti potravinami. Tento příkaz jsme splnili, nakoupili jsme potravin ve větším množství. Sotva že skončena byla mobilisace, vystoupil stát se svojí cenovou politikou a snažil se za všech okolností stlačiti ceny. Tím ovšem nastaly ztráty, ztráty, které jsme utrpěli v zájmu státu, a když nyní žádáme, aby také stát si vzpomněl na konsumní družstva, pak jest to požadavek spravedlivý. Nežádáme almužny, žádných darů, žádných subvencí, žádáme jen, aby nám na řadu let dána byla nezúročitelná půjčka, abychom měli závodní kapitál, bychom splnili úlohy, které splniti máme. A když nám zde skutečně během letošního roku po zdlouhavém vyjednávání dány byly úspory, jež učinilo ministerstvo zásobování, když nám zde dáno bylo 22,5 milionů korun - všem konsumním družstvům v Československu - jako státní záruka na směnky, splatné v pěti ročních lhůtách, pak nejsou to žádné dary, žádné subvence, nýbrž jest to jen malým zlomkem toho, čeho jsme žádali. Zajisté žádáme, aby také konsumním spolkům a konsumním družstvům věnována byla větší pozornost nežli tomu bylo dosud.
Teprve před krátkou dobou měli jsme zde v Praze velký družstevní sjezd, kde zastoupena byla všechna konsumní družstva československá bez rozdílu stran a národností. Formulovali jsme na tomto sjezdu naše požadavky a přednesli je vládě. Požadavky, které jsme postavili, jsou požadavky, které splněny býti musí, poněvadž jsou v zájmu státním. Zmiňuji se na příklad o zřízení dělnických a konsumentských komor, požadavek to zajisté, jehož splnění bylo by naléhavě nutným. Mají-li obchodníci a živnostníci své obchodní a živnostenské komory, pak také my jakožto konsumenti máme právo na nějakou instituci, ve které bychom mohli mluviti, připravuje-li se nějaký zákon nebo nějaké nařízení.