Jinou kapitolou jsou živnostenské soudy. Ve většině krajin, kde průmyslové dělnictvo pracuje, žije a působí, není žádných živnostenských soudů a ve všech živnostenských rozepřích mají rozhodovati okresní soudy. Víte, co to znamená, když soudce z povolání, který se nemůže vmysliti do pracovní methody, do postupu práce, který nemá ponětí o tom, jak jsou utvářeny poměry závodu, souditi má o věcech, kterým v ničem nerozumí. Tu přece nemusí se nedostávati dobré vůle, nedostává se však názoru o věci. Neustále žádáme, aby v této příčině alespoň to nejprimitivnější bylo pro dělnictvo opatřeno. Neslyšíme však ničeho o tom, vše odpočívá. A jak jsem již dříve uvedl, to málo, co tu jest, se spíše ještě zhoršuje. (Sen. Löw [německy]: A při tom nebylo by přece s tím žádných útrat!) Ano, žádných útrat, zcela správně. Od té doby, co zde a na veřejnosti tohoto státu přicházíme k slovu, žádali jsme za zřízení dělnických komor, jako jsou průmyslové komory, jako živnostníci mají své zastoupení ve svých komorách, lékaři, advokáti a všichni jiní. Ale massy dělnictva v tomto státě, na němž zajisté spočívá většina břemen v každém směru, nemají takovéhoto zastoupení. Naše volání jest jako volání na poušti. Pohlížíme-li na zdejší sociální politiku, tu se mi skoro zdá, jako by se nám mělo vésti tak jako zesnulému dr Rosenovi ve starém Rakousku, který po 25 let každoročně kázal proti malé loterii, aniž to co bylo platno. Právě tak zdá se, že tomu jest zde; přes minimum, co by svobodný demokratický stát měl míti, přechází se jednoduše k dennímu pořádku. Slyšeli jsme roku loňského, že v roce 1922 má určitě býti provedeno sociální pojištění. Jsme u konce roku a pan ministr sociální péče sice slíbil, že předloha o sociálním pojištění přijde snad v únoru nebo v březnu. Ale uplyne zase alespoň rok, kdyby tento slib jednou měl býti splněn, a tisíce a tisíce lidí, kteří právě v nejhorší krisi by této instituce nejnutněji potřebovali, budou tak zase vydáni v šanc zoufalství. Stanovili jsme již roku loňského v rozpočtu částku, myslím, 130 nebo 135 milionů pro dělníky staré přes 60 let. Nevíme, zdali a jak tohoto obnosu bylo použito. Víme ovšem, že sociální pojištění nebylo provedeno, i pokoušeli jsme se opětovně u ministerstva sociální péče a u ministerstva financí, aby po tu dobu, kdy se těmto přes 60 roků starým dělníkům nedávala ani podpora v nezaměstnanosti, tito dělníci alespoň ze zmíněného fondu byli podporováni. Ale dodnes nemohl jsem se dověděti, i když sebe více jsem se dotazoval, zdali z této částky skutečně bylo nějaké částky užito k tomu, aby aspoň bída těchto lidí byla zmírněna.
Přecházím nyní k nezaměstnanosti. Máme v rozpočtu částku 75 milionů, stejně jako roku loňského. Žádali jsme, aby tato částka zvýšena byla alespoň dvojnásob, na 150 milionů. Pan ministr sociální péče prohlásil v rozpočtovém výboru, že to jest vedlejší otázka, neboť právě tak jako loňského roku nepostačilo těchto 75 milionů, takže musely býti poukázány nové státní příspěvky pro podporu nezaměstnaných, právě tak také v příštím roce bude opětovně žádána částka nová. Tak dalece byla by věc zdánlivě zcela pěkná, kdybychom si to tak mohli říci. Ale tak se věci nemají. Když nějaké odvětví dělnictva jest vyloučeno z podpory v nezaměstnanosti a my si jdeme stěžovati, tu prohlásí nám ministr vždy: >Prosím, mám jen tolik a tolik k disposici, musím spořiti.< Poněvadž právě ministr má k disposici pouze částku předem omezenou, škrtí se a mnozí bývají vyloučeni, jak jeme to viděli na celých tuctech výměrů, jež zákon z valné částí zrušují. Ale škrtíme a domníváme se, že nezaměstnanost na venek zmizí, když se číselně udává, že jest jen tolik a tolik nezaměstnaných, kdežto ve skutečnosti tu jest počet dvojnásobný, snad trojnásobný. Lze sice oficielně něco předstírati, ale tím se nouze nezmírní. Žádali jsme proto, aby tato částka zvýšena byla aspoň dvojnásob, což však na komando koalice ovšem bylo zamítnuto. Žádali jsme, aby omezující ustanovení, výměry, které v posledních dvou letech byly vydány a které činí ilusorními zákonitá ustanovení ve prospěch dělníků, byly zrušeny a odvolány. Žádali jsme, aby alespoň nabylo platnosti, co zákon a jeho smysl pro dělnictvo stanoví. Ale také nejprimitivnější požadavky, které žádaly pouze nové uplatnění zákonitých podkladů a nic jiného, byly zamítnuty, a dlužno již říci, že pro nejnuznější vrstvy obyvatelstva v tomto státě, pro dělnictvo, zbývá velice málo. Když jsme žádali, aby podpory byly zvýšeny, bylo nám řečeno, že podpory vlastně poklesem cen potravin a tím, že zůstaly na stejné výši, již nepřímo byly zvýšeny. Zapomíná se však, že i když ceny potravin a jiných potřeb poněkud klesly, že lidé s těmito částkami ještě ani přibližně žíti nemohou. Pohlédnete-li na anglické dělníky - také tam panuje nezaměstnanost - tož dostávají tito tři libry týdní podpory v nezaměstnanosti. Přepočítáno na naše peníze, činí to asi 400 K týdně, při čemž ještě kupní síla v Anglii jest vyšší. I chudé Rakousko dává vedle podpory nezaměstnanosti nezaměstnaným ještě přídavky na činži atd. kdežto zde, místo aby se pomáhalo těmto lidem, kteří bez viny se octli v neštěstí, podpory jejich se ještě zmenšují, pokud to jen nějak jest možno. Bylo nám přece ve známém, více pověstném nežli slavném vládním prohlášení o pomoci řečeno, že nezaměstnanosti se má čeliti podporou stavební činnosti atd. Ale spomůže nám dobrá vůle? Obce a veřejné korporace přece mají dobrou vůli stavěti, ale neseženou prostředků. A banky a spořitelny nedají žádných peněz. Ačkoli stát přejímá odpovědnost, prohlašují banky a spořitelny, jsouce dožadovány o úvěr, jak jsme teprve v posledních dnech opětně z povolané strany slyšeli: >Nejde to, není k tomu peněz.< Není-li k tomu peněz, pak jest také zbytečným celý krásný program, oživiti stavební činnost, obzvláště v průmyslových krajinách.
(Předsednictví se ujal místopředseda Klofáč.)
K tomu ještě přistupuje, že se v poslední době nezaměstnanosti chovají podnikatelé vůči dělníkům způsobem, kterýž nutno nazvati přímo bezohledným a brutálním. Od státu nelze očekávati pomoci. Když jsme žádali vydání zákona, dle kterého by stát přece měl vykonávati kontrolu nad tím, aby závody nemohly býti svévolně zastavovány, bylo to zamítnuto. Svého času, uprostřed léta, bylo již vypracováno vládní nařízení, které by bylo tak přibližně odpovídalo přáním dělnictva. Podnikatelé hnali útokem proti tomuto nařízení a nařízení nevyšlo. Co jsme nyní v posledních týdnech viděli, jest jen zcela obyčejný surogát a nikoli to, co my chceme, aby totiž podnikatelé nemohli samovolně zastaviti práci ve svých podnicích. Neboť shledali jsme ve velmi četných případech, že se práce v podnicích skutečně zastavuje svévolně, aby na dělnictvo mohl býti vykonáván ještě větší nátlak, nežli beztak se děje. Jestliže pan ministr financí uvedl případ, kde podnikatelé žádali za hodiny přes čas, pak již víme, co to znamená. Také k nám přišli v posledních týdnech podnikatelé, žádajíce, aby dělníci pracovali o 30, 40 a 50 % laciněji přes předcházející již snížení mzdy. Jestliže tak činí, pak mohou pracovati 48 hodin týdně, a chtějí-li pracovati zcela zadarmo, pak smějí dokonce snad ještě dělati přes čas. Tak se věci mají. Ani zde není žádné ochrany.
Dovolte mi, abych v této souvislostí poukázal na případ, jenž ukazuje, že se proti dělnictvu v některých krajinách postupuje také ještě s jinými prostředky. Došel nás dnes přípis z trutnovského okresu, dle kterého tamní politická okresní správa žádá, aby v trutnovském okresu, kde procento Čechů v Trutnově samotném obnáší nejvýše 15 až 16, severněji ještě mnohem méně, 10 a 5 %, aby do vánoc ve všech hostincích přijati byli čeští číšníci. (Různé výkřiky německých senátorů.) Naši číšníci jsou bez práce. Naše číšnické organisace nevědí si rady pro samou nezaměstnanost. A nyní se žádá, aby v hostincích, kde za okolností se nepromluví českého slova, v každém hostinci byli zaměstnáni čeští číšníci, že všechny vývěsky v hostincích, jídelní lístky atd. musí býti dvojjazyčné! Mám za to, když se takto jedná, kdežto v Praze a jinde se každé německé slovo zakazuje, když se však v ryze německém území vykonává přímý nátlak, pak - a já zajisté nemohu býti pokládán za národnostního šovinistu - pak zajisté tímto způsobem si přízně obyvatelstva nezískáte. (Sen. Link [německy]: V kravalech chcete udusiti nezaměstnanost!) Ano, tak tomu jest. Víme také, že veškerá politika, také hospodářská politika v tomto státě podle všeho směřuje k tomu - jen někdo, kdo věci nesleduje, toho nepoznává - aby stát zbaven byl průmyslu. A jestliže pan ministr obchodu a pan ministr financí praví: >Ano, kdybychom měli jen polovinu dělníků, pak by věc byla vyřízena<, pak táži se vás, co potom vlastně bude s druhou polovicí a jak se to má učiniti? Vím již, že naše kapitalistické kruhy nemají zájmu na tom, němečtí jak čeští a jiní podnikatelé, že také vládní kruhy, pokud mají zastupovati kapitalistické zájmy, nevidí to neradi, když dělnictvo jest oslabováno krisí a nezaměstnaností, když snad jejich organisace se činí neschopnými něco podnikati, takže v této době nezaměstnanosti a sociální bídy mohou dělníky zase zpět uvrhnouti do starých poměrů, ve kterých byli dříve, že sedláci mají zcela obzvláštní zájem na tom, aby sobě z průmyslového dělnictva opatřili zase povolný a podajný dělnický materiál. To všechno víme a pochopujeme také útok na osmihodinový den pracovní, kterého přece vlastně v Československu nemáme, poněvadž máme jen týden 48 hodin, ale tohoto týdne 48 hodin používají podnikatelé k tomu, aby již nyní těchto 48 hodin nechali pracovati ve dvou až třech dnech, při čemž zamýšlejí činiti tak také potom, když by obchod šel lépe, také dny následující.
A tu již to zajisté můžeme říci a chceme to z tohoto místa pokud možno hlasitě vyhlašovati; i když sobě také dělnictvo nyní v době hospodářské krise lecos musí dáti líbiti, skřípajíc při tom zuby, naši kapitalističtí předáci, ať již řádí ve vládní lavici anebo venku v továrních písárnách, kdyby se o to měli pokusiti, naleznou u dělnictva nepřekonatelný odpor, neboť dělnictvo sobě zajisté tyto vymoženosti nikdy nedá vzíti; a když se dnes poukazuje na to, že jest potřebí práce, práce a zase práce, abychom zase přišli do normálních poměrů, pak víme: jestliže my v Československu upustíme od osmihodinového dne pracovního, zruší ho dnes nebo zítra v jiných zemích, a konkurence bude s 11 a 12 hodinami právě taková jako nyní s 8 hodinami. Bylo by to ještě pochopitelno, kdyby bylo potřebí dělníků, ale tam máme všude, skoro ve všech státech více nebo méně miliony nezaměstnaných, kteří chtějí pracovati a nemohou. A tu chcete těch několik lidí, kteří ještě pracují, nechat pracovati déle, aby nezaměstnanost u druhých zůstala věčnou a abyste s těmi několika pak zacházeli dle libosti.
Ke konci chci jen říci, že jsme v posledních dnech také z tohoto místa zaslechli žalozpěvy našich agrárníků, jak se jim špatně vede, takže jsem již leckdy takovému nouzi trpícímu agrárníkovi nebo nouzi trpícímu továrníkovi řekl: >Prosím, tak dobře jako dělníci můžete se také míti, zahoďte vaše harampádí, když vám to ničeho nevynáší. Vždyť se vám může vzíti všechno, může se vám vzíti dům se vším, může se vám jinak vzíti všechno přebytečné, co máte a budete na tom tak dobře jako proletář, který nemá zhola ničeho, ani práci pro své ruce, aby si vydělal svůj chléb.< Naříkáte, závidíte dělníkům, pokud možno ještě těch několik mizerných korun podpory v nezaměstnanosti. Ano, pánové, může býti ještě někdo hůře na tom, ještě hůře nežli tato vrstva obyvatelstva, která zajisté jest nejproduktivnější a pro stát představuje vrstvu obyvatelstva nejnutnější? Jest mně nemožno podrobně mluviti o těchto věcech v omezené lhůtě řečnické, ale my z tohoto místa znovu protestujeme proti tomu, že se dělnická třída v tomto státě tak zanedbává, že se jí upírají přirozená práva, kterých potřebuje. A poněvadž vidíme, že ve státním rozpočtu nenalezla dělnická třída toho ohledu, kterého zasluhuje, musíme a budeme hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Klofáč: K slovu je dále přihlášen p. sen. Hrejsa. Uděluji mu je.
Sen. Hrejsa: Slavný senáte! Velmi dobrý dojem učinilo exposé pana ministra financí v poslanecké sněmovně, že nezdůrazňoval blízkou rovnováhu státního rozpočtu, nýbrž střízlivě mluvil o docílených úsporách. Pamatujeme si, jak při nastoupení úřednické vlády hlaholila reklama a šířeny byly zprávy o radostném poselství, po té ministr dr Engliš prohlásil: >Náš státní rozpočet jest v rovnováze.< Avšak brzy se poznalo, že vahadla na té váze dobře nefungovala, neboť dodatečný rozpočet za r. 1921 prokázal, že muselo býti mimo rovnováhu 30 % výdajů dodatečně povoleno.
Po té stránce, jakož i po oné, že schodek rozpočtový na r. 1923 se zmenšuje na 566 milionů korun, je pozorovati pokrok a zlepšení. Jest také potěšitelné, že z účetních závěrek za r. 1918 a 1919, za kterážto dvě léta jsou po ruce, jeví se úspora 1.166 milionů korun a očekává se, že za rok 1920 objeví se úspora 664 milionů a za r. 1921 1880 milionů korun. Že nejsou po ruce účetní závěrky za r. 1920 a 1921, jest velikým nedostatkem našeho budgetnictví, neboť není tu vodítka a ohraničení mezí příjmů a vydání. Státní pokladna měla by býti spravována jako velkolepá banka, kdež by bylo možno kontrolovati každého dne stav příjmů, vydání i hotovosti.
Pokud se týká jednotlivých resortů, musím se stanoviska zemědělského dáti průchod oprávněným přáním lidu zemědělského. Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností zdá se, nevzalo si příliš k srdci pasus vstupního vládního prohlášení: >Vláda bude podporovati zdravý, hospodářský rozvoj všech odvětví výroby a bude se při tom říditi zásadou rovnocennosti a rovnoprávnosti mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou, vycházejíc z přesvědčení, že obě jsou důležitým hospodářským činitelem.< Stát náš není ani výlučně agrárním, ani výlučně průmyslovým, zemědělství a průmysl jsou dva pilíře, na nichž celý národohospodářský život spočívá. Podtrhnete-li jeden z těchto pilířů, celá budova se zřítí. A není-li to podkopáváním jednoho z těchto pilířů, když ministerstvo průmyslu, obchodu a živností nejenom že nevěnuje potřebné péče zemědělství, nýbrž i existenci celých odvětví zemědělských téměř podkopává.
Podle úředního výkazu bylo v době od l. ledna do konce srpna 1922 dovezeno do republiky Československé 39.500 q vytřeného lnu. Toto množství téměř 400 vagónů rovná se skoro celé sklizni lnu v republice za r. 1921. V této době byl však náš len prádelnami odmítán a současně působeno na ministerstvo obchodu, aby vývoz lnu za hranice byl znemožněn. To se také podařilo, vývoz byl znemožněn, čímž tírníci utrpěli ohromné ztráty. To má vliv i na ceny lnu z letošní sklizně, které jsou nižší ceny slámy. Dnes, pokud přadláci kupují len, platí méně než kupci zahraniční, kteří platí kolem 1.000 Kč za 100 kg, zatím co domácí přadlák nabízí sotva 600 Kč za týž druh zboží. Diference tato znamená pro pěstitele lnu ztrátu kolem 80 Kč na 100 kg lnu stonkového. Diference tato nejde ovšem k dobru komunismu, nýbrž do bezedných kapes přadláků.
Ministerstvo obchodu a vůbec státní správa musí se rozhodnouti, a to rychle, chce-li zachytiti umírající výrobu lnu a zabrániti tak nebezpečí plynoucí z přítomné situace a dopustiti, aby náš stát i v tomto směru se stal úplně závislým na cizině. Situace je tato: Jsme úplně schopni vyrobiti tolik lnu, co ho náš průmysl potřebuje, ano i ještě daleko více, takže naše výrobky mohou obohatiti stát, nebo budeme pouhou >překládací stanicí<, jako je to v průmyslu bavlnářském, který bavlnu zpracuje a pak opět vyváží. Obnosy takto utracené za len do ciziny pro potřebu vnitřní budou připadati každoročně k tíži našeho národního hospodářství. Bohužel, naše státní správa nemá vůbec pro tyto věci povšimnutí a zdá se, že zejména ministerstvo obchodu je vykonavatelem přání průmyslových kruhů. Ani ministerstvo zemědělství není náležitě vybaveno odborníky, kteří by se vyznali v těchto lnářských záležitostech. Jest s podivem, že ač ustanovilo výnosem ze dne 31. března 1922, čís. 8.481/22, t. zv. říšský poradní sbor lnářský, nesvolalo jej v době nynější největší krise k poradě, takže tento sbor se nemohl dosud ani ustaviti. Proto také výsledky jsou podle toho. Na jedné straně jsou desetitisíce drobných pěstitelů a několik set tírníků bez řádné organisace vlastní, lidí nemajetných, a naproti tomu několik předláků milionářů, kteří vykonávají svůj silný vliv na místa rozhodující. Proto také na př. ministerstvo obchodu >chudým< továrníkům propouští výrobky lněné při vývozu bez poplatků a tírníkům, kteří jsou vinou téhož ministerstva přímo ožebračeni, ukládá platiti půl procentní poplatek z ceny zboží. Tomu se také říká podporování naší domácí výroby.
Československý pěstitel i tírník bez rozdílu národnosti bude na tyto doby vzpomínati vždy jen s trpkostí. Není ctí pro náš stát, když na Hlučínsku, nám přiděleném, kde je vzorný podnik lnářský v Chuchelné, který byl pýchou německého průmyslu lnářského, musí tento podnik likvidovati. Odborné zapracované síly odcházejí z něho do Německa, aby tam za podpory vládních kruhů pracovaly na dalším vývoji německého lnářství. Naši pánové budou to ovšem vykládati jinými příčinami, zejména odříznutím tohoto závodu od základny německého obchodu a hlavně nevýhodným položením v našem státu, ale to není ten hlavní důvod. Prosperita závodu leží v dobrém zpeněžení výrobku.
Jestliže však v květnu tohoto roku za prvotřídní výrobek této firmy, která rovná se slavným lnům belgickým, nabízel trutnovský kartel 1.200 Kč za 100 kg, zatím co anglický kupec za totéž zboží nabízel 4.000 Kč a bylo bráněno závodu tomu len prodati do ciziny, pak vysvětlí si i laik, že za těchto poměrů nikdo pracovati nemůže. Tak, prosím, se podporuje a chrání zájem lnářství, tohoto důležitého odvětví zemědělské výroby a to zvláště v krajích chudobných.
Tím se poškozuje nejenom zemědělství, ale i stát. Pan ministr obchodu prohlásil, že i zemědělství může získati ochranu, když zpracuje své výrobky, tovary anebo polotovary. Táži se, jak může na př. zpracovati obilí, lze snad napéci z něho rohlíky a ty vyvážeti do ciziny? I prvovýroba zemědělství musí býti chráněna. Je nejvýš na čase, aby ministerstvo obchodu přestalo omezovati vývoz zemědělských výrobků, nýbrž naopak, aby přišlo co nejdříve s návrhem celního sazebníku, který by chránil také zemědělské výrobky před cizí konkurencí, jako jsou chráněny výrobky průmyslové.
My nežádáme, velectění pánové, žádných prohibičních cel, nýbrž žádáme celní ochranu, která by zajistila rentabilitu zemědělského podnikání. Správně se poukazuje v objektivně psaných úvahách na spojitost zájmů zemědělských a průmyslových. Spojitost těchto zájmů vyplývá nejlépe ze starých zkušeností, dle nichž je nemožno, aby rozkvétal průmysl a obchod, pakli poměry zemědělské jsou neutěšené. Nemá-li sedlák, nemá ani průmyslník, ani obchodník, ani dělník.
Špatné, třebas hodně líbivé je heslo: celní ochrana produkce zemědělské je spekulace na hlad lidu. Toto heslo se líbí, ale je to heslo klamné. Starou osvědčenou pravdou zůstává, že pokles ceny zemědělských produktů má v zápětí redukci mezd nejen pro zemědělské dělníky, nýbrž i pro ony osoby, které jsou zaměstnány v obchodu a průmyslu.
Byla by to špatná a krátkozraká politika, která by přála výhody jen jednomu z řečených odvětví na úkor druhého.
Jedině správným východiskem může tedy býti toliko spravedlivá celní ochrana průmyslu a zemědělství. A jaký je dnešní stav celní ochrany pro zemědělské produkty? Smutné je, musíme-li doznati, že náš zemědělec nemá skoro docela žádné celní ochrany pro svoje výrobky. Je sice pravdou, že platí náš dosavadní celní tarif z roku 1906, výslovně uznaný zákonem z 20. února 1919, a že v tomto tarifu jsou uváděna cla obilní, cla na dobytek a na jiné zemědělské výrobky k nám z ciziny dovážené. Ale, jak známo, poválečné poměry při nedostatku potravin a surovin vynutily si suspendování těchto zákonem stanovených cel takřka pro všechny druhy nezbytně potřebných látek potravinových a surovin. Stalo se tak arciť jen z mimořádné nutnosti v dobách naprostého nedostatku výrobků jak obilních, tak masových a jiných. Suspendování těchto cel mělo býti jen provisorní, ale zatím stále ještě trvá a dnes jeví se takovýto obraz:
Poslední úpravou ze dne 19. prosince 1919, čís. 460 Sb. z. a n. ponechává se soustavná celní ochrana průmyslových výrobků, a to zrovna do nejmenších podrobností, kdežto zemědělec nemá naprosto žádné celní záštity proti cizí konkurenci.
Abych uvedl konkrétní případy v odvětvích průmyslu, jež se dotýkají svou nesnesitelnou celní sazbou zemědělce a z odvětví, v nichž je zemědělec sám velmi význačným konsumentem, upozorňuji na toto:
Tak byla zvýšena cla při l q u železných spojek z dosavadních Kč 66 na Kč 440, u kos a srpů ze 16 Kč na 320 Kč, u motyk, rýčů ze 175 Kč na 280 Kč, u vidlí ze 240 Kč na 384 Kč, u řetězů ze 130 Kč na 234 Kč, pro zámky a klíče z 500 Kč na 1.100 Kč, pro parní pluhy z 100 Kč na 250 Kč, pro parní kotle ze 260 až 400 na 416 až 640 Kč, pro cement na př. - pořád při 1 q - z 12,6 Kč na 27 Kč, pro cihly ze 60 h na l Kč 40 h, pro kůže koňské ze 300 Kč na 900 Kč, pro kůže telecí ze 600 Kč na 1.800 Kč, pro obuv obyčejnou z 1.000 Kč na 1.600 Kč, hnací řemeny z 800 Kč na 1.600 Kč. Z předmětů lidové potřeby, pro něž je i zemědělec konsumentem, a to velice význačným, bylo zvýšeno clo při l q: na punčochy ze 2.800 na 4.400, na popruhy ze 750 na 1.125, na lana, provazy a opratě lněné z 559 na 860, na hnací řemeny bavlněné z 850 na 1.700, na látky vlněné ze 3.120 na 6.000, na vozové plachty ze 780 na 1.200 Kč.
Mohl bych vypočítati celou řadu jiných případů, ale již z uvedených dobře dá se posouditi, že cla na výrobky průmyslové jsou tak vysoká, že mnohá z nich uzavírají hranice skoro úplně jakékoliv zahraniční konkurenci, přestávají býti ochrannými cly a stávají se cly prohibičními, která znemožňují absolutně všechen dovoz průmyslových výrobků z ciziny k nám. Takový stav musí nás poškoditi v nejbližší budoucnosti, neboť znemožňuje jakýkoliv export našeho zboží a odnese jej na konec nejvíce průmysl sám. Je až nepochopitelné, že široké vrstvy konsumentské dávají se oblouditi demagogickými řečmi, v nichž se úmyslně pomíjí stav celní ochrany v průmyslu a v nichž se nekritisují vysoká cla na řečené nejnezbytnější předměty denní potřeby, jak jsem uvedl. Naproti tomu tiskem a na táborech hledí se získati konsument pro vývody, že zavládla by bída a hlad a že vyvolalo by se zdražení všech ostatních předmětů potřeby, kdyby se zavedlo ochranné clo, pravím, jen nejnutnější, a jak dovodím, zájmem státu a všech zemědělských tříd diktované, na příklad na cizozemské obilí při jednom centu jenom ve výši 70 nebo 75 Kč. A tak zůstává dosud zatím zemědělec nechráněn, neboť dovoz nejdůležitějších výrobků je cla prost. Jak pravím, celostátní zájem žádá, aby se provedla revise celních sazeb v obou odvětvích tak úzce souvisejících, tedy jak v průmyslu tak i v zemědělství, neboť zemědělec nestrpí, aby se na jedné straně bránilo v podobě vysokých cel poklesu cen pro něj potřebných průmyslových výrobků, a na druhé straně aby zemědělec byl dán na pospas cizozemské konkurenci. Snaha nás jako dobrých občanů republiky musí směřovati k tomu, abychom byli bezpečně hospodářsky soběstační, to jest abychom byli na cizinu odkázáni pouze v případech zcela mimořádných, ale normálně abychom vystačili vlastní svojí produkcí, hlavně obilní produkcí, jež bude pro nezávislost na cizině nejjistější a také nejlacinější. Válka a miliardové doplatky z pokladnice státní nás poučily dobře, že soběstačnost ve výrobě zemědělské má ohromný význam jak pro výživu obyvatelstva, tak i pro neodvislost státu. Soběstačnost v jiných státech kulturních považuje se za státní úkol a za státní nezbytnost. Náš stát má všechny přírodní i technické podmínky, aby byl soběstačný ve výrobě obilní i chlebové. Možno již dnes mluviti o nedaleké době plné hospodářské soběstačnosti, pak-li uvážíme naši nadprodukci ječmene a ovsa, jimiž vyměníme nedostávající se tvrdé obilí. Ale i v tomto budeme brzy soběstačnými. Třeba ovšem splniti podmínky rázu technického nebo agrárně-politického. Sem patří: výběr a zušlechťování plodin, řádné zpracování půdy, řádné a správné užívání strojených hnojiv, regulace toků, hrazení bystřin, meliorace pozemků, využití vodních sil, soustavná elektrisace atd.
V našem státě nejde již až na řídké výjimky na Slovensku o kultivaci půdy ladem ležící, nýbrž jen o zvýšení výnosnosti. Ale to je ovšem nejen problém technický, nýbrž i hospodářský, při čemž nesporně rozhodující roli hraje aktivnost produkční bilance, tedy rentabilita, výnosnost zemědělství. Má-li se výroba zemědělská udržeti na výši dosažené již intensity, má-li pak tato intensita se stupňovati, třeba výrobě zajistiti celní ochranu proti cizozemské konkurenci. To jest také nejen v zájmu zemědělství a státu, ale také průmyslu, neboť při uzavírání celních smluv bude také třeba, aby se slevovalo a jestliže náš stát předem zřekne se cel na výrobky zemědělské, tím samým dává z rukou zbraň, kterou bude moci potřebovati při uzavírání státních smluv se státy cizími. Jest proto nutno, aby si ministerstvo zemědělství přispíšilo a nový celní sazebník, který by obsahoval celní ochranu pro průmysl a zemědělství, co nejdříve předložilo ke sněmovnímu schválení. Vím také, že při těchto poměrech není možno, aby zemědělec kupoval výrobky průmyslové. Považte třebas, že se v roce 1914 prodával l q obilí, žita, za 16 až 20 korun, kdežto dnes trží za něj 95 Kč. (Hlas: Za 18 korun byla tehdy mouka!) Index je nyní 421. Pšenice byla za 28,73, dnes je za 140. Index je 477. Ječmen byl za 18,33, dnes je za 100 Kč, index je 545, brambory byly za 6,33, dnes za 8 až 10 a někdy za 5, a zadarmo také, jenže si je lidé nechtěli koupiti. Hovězí maso, živá váha, 90 h až l Kč, dnes za 3, 5 až 6 korun. (Hlas: Také za dvě!) Ano, také za dvě, a ani se neprodá. Železo v roce 1914 stálo 8,84, dnes 183,60, železo tyčové 19,05, dnes 280,50, uhlí ostravské 17,57 K, dnes 41,50 K, kladenské 2,10 K, dnes 38,65 K. Mlátička stála v roce 1914 155, dnes 2.000. Žentourovka stála 125, dnes 1.625, parní mlátička stála 3.900 korun, dnes 45.000 Kč, superfosfát l q 9, dnes 150 korun, Thomasova struska 5,75, dnes 100 korun. Ledek chilský 25, dnes 400 korun.