Pak je tu také obava před odpovědností. To je ta chyba, že se u nás bojíme dáti úředníkovi větší pravomoc. Nedávno v debatě v kulturním výboru jsme slyšeli výslovně, že nemůžeme své byrokracii dávati větší práva. Když jim nedáme větší pravomoci, vypěstujeme je potom k tomu, že se bojí každého rozhodnutí a že strkají akt se stolu na stůl a následkem toho je, že se rozhodnutí příliš zdržuje a občanstvo naříká. Ale samo je vinno, poněvadž když ten úředník častokráte náhodou - těch, kteří by to úmyslně dělali ze zlého úmyslu, bych se nemohl přirozeně zastávati - zachovávaje péči dobrého hospodáře chybí, tedy se ho nikdo nezastane, všichni na něho ukazují, je vláčen novinami atd. To není příjemná věc a takovým způsobem nemůžeme si vychovali byrokracii, která by vedla státní podniky.
Musím se opříti tomu, že by v ministerstvu zemědělství byl úmysl schválně ukazovati, že takovéto veřejné hospodaření na statcích zemědělských se nevyplácí. Pánové, to bychom podezírali úředníky z porušování jejich povinnosti, a řeknu vám, že my něčeho takového nepotřebujeme. Máme čas jednoho nebo dvou roků a v jednom nebo ve dvou letech nám to pachtovní družstva ukáží sama. My nepotřebujeme, aby to dokazovalo ministerstvo zemědělství.
Bylo zde řečeno, že taková jedna společnost - je to Česká zemědělská společnost pro zpeněžení dobytka - nedovedla hospodařiti na Hostavicích a že je vnucuje státu. Dovolte, abych já, který nejsem zúčastněn nikterak na správě tohoto podniku, zde podle pravdy konstatoval, že tato společnost v Hostavicích hospodařila docela dobře, že ty Hostavice koupila k vůli tomu, že tam chtěla uspořádati trh chovného dobytka, že chtěla míti továrnu, kde by zásobila Prahu uzenářským zbožím a kde by se mohlo uzenářské zboží vyráběti ne v té pražské špíně, nýbrž na čistém venkovském vzduchu, ale že to bylo právě ministerstvo zemědělství, které žádalo, aby tento statek Hostavice k účelům ministerstva zemědělství byl prodán. A když společnost hostavická chtěla ho prodati do jiných rukou, tedy ministerstvo zemědělství to bylo, které jim to dvakráte znemožnilo a prohlásilo případně, že by musil býti prohlášen zábor. Tedy není v tom žádné pravdy, že by dříve byla zemědělská společnost chtěla státu tyto Hostavice jaksi vnutiti. Ona by je mohla drželi i nadále, ale vzhledem k těm poměrům jistě tristním, které ukázaly: Co jsi nashromáždil, čí bude? také v této společnosti odhodlaly se vedoucí kruhy, že zlikvidují všechno, co k pravému nejužšímu provozu této společnosti nepatří, a to jsou mezi jiným také Hostavice. To je čisté víno, které jsem považoval za svou povinnost zde nalíti.
Jestliže se vytýká, že ministerstvo zemědělství je stát ve státě a že má i své vlastní školy, tedy to není jednoduše pravda. Ministerstvo zemědělství má ovšem ty školy hospodářské pod svým dozorem, ale to je docela správné. Myslím, že na každou školu má dozírati odborník a že by bylo chyba, kdyby měl dozírati na naše hospodářské školy někdo jiný, kdo by tomu náležité nerozuměl. A musím konstatovati, že vliv ministerstva zemědělství se na našich rolnických školách všech stupňů ještě příliš málo jeví, poněvadž vyučovací program těchto škol je z velké části stále ještě doplněním toho, čeho nedala škola obecná nebo případně občanská, a proto na odborné vyučování v těchto našich školách připadne příliš málo času. Nemám nic proti tomu, aby i ostatní odborné školy přišly do správy lidí, kteří tomu náležitě rozumějí.
Řeknu ještě jen slovo o nezaměstnanosti. Bylo zde žalováno na nezaměstnanost. Nuže, četl jsem jméno obce na Moravě - můžete si to, pánové, v dnešních listech nalézti - kde byli pozváni nezaměstnaní z města, aby pomáhali dobývati řepy. A oni prohlásili, že takovouhle práci nedělají. To je dosti dobrá práce pro toho sedláka, chalupníka a domkáře. (Sen. Havlena: Lidé, kteří to jakživi nedělali...) To nic nedělá. Přicházejí, pane kolego, lidé do Ameriky a dělají tam věci, kterých v Evropě také jakživi nedělali. Přijde do Nového Yorku a za dva dni tam dělá cigára a u nás je pouze kouříval. Přečtěte si životopis Náprstkův a uvidíte, co i velmi vzdělaný Evropan musil všechno dělati, aby se obživil. Napřed musím hleděti, abych byl živ a potom teprve filosofovati, jestli ta práce je pro mne nebo ne. Ostatně, pánové, musíme si říci, že každá práce je ušlechtilá a proto ten městský člověk nesmí docela nic namítati, když se na něm žádá, aby za účelem živobytí dělal také práci venkovskou. Bylo by dobře, aby více amerikanismu vniklo do naších lidí, aby přestali mysliti, že každý jsme jen pro tu práci, které jsme se vyučili, a abychom přišli k tomu poznání, že má člověk pracovati tu práci, která je právě na snadě. Když může pracovati ve svém oboru, dobrá, tu práci dělá aspoň dobře a racionelně, ale není-li té práce, nesmí zaháleti, nýbrž má se chytiti práce jiné, která je, i kdyby mu snad nějakým způsobem byla nemilá. Neříkám to proto, že mne poslouchá pan ministr, který to slovo kdysi razil, že musíme pracovati a šetřiti. Jen tenkrát, když budeme všichni pracovati a když budeme potom s výsledky své práce šetrně zacházeti, můžeme smýti všecky ty následky války, můžeme způsobiti, aby naše republika zkvétala a můžeme také způsobiti, abychom břemena, která na nás republika, majíc výdaje, žádati musí, mohli snáze snášeti.
Prohlašuji, že jako pro všecky ostatní obory rozpočtu budeme i hlasovati pro tuto skupinu. (Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo p. sen. Meissnerovi.
Sen. Meissner (německy): Slavný senáte! Chápu-li se slova, činím tak ne snad proto, že bych chtěl něco měniti na tomto rozpočtovém monstru. Toho přece oposice vůbec nesvede. Jest samozřejmo, že všechno jest skutečností předem již hotovou, na které ničeho nelze měniti. Ale projednávaný rozpočet dokazuje číselně, že vláda nevzala žádného zřetele na nesmírně stížené výdělkové poměry výrobních stavů, poněvadž není sestaven ve znamení odbourání, jež vláda sama tak naléhavě doporučuje. Povážíme-li nyní stav valuty v době, kdy sestavovány byly rozpočty pro rok 1921 a 1922, a nynější stav valuty, nemůže o nějakém odbourání býti vůbec řeči. Naopak, přihlédneme-li k trojnásobnému stavu dnešní valuty oproti stavu roku loňského, lze pozorovati obrovské stoupnutí. Přísně vzato jeví se rozhovor mrháním času. O nějaké kontrole obsáhlého materiálu nemůže býti řeči při nedostatku času, jenž byl přiznán odborným výborům. A přece bylo by velice na čase studovati sestavení jednotlivých ministerstev vzhledem k tak často zdůrazňovaným opatřením spořivosti, kdyby vůbec mohla býti řeč o poctivé vůli k tomu. Ve skutečnosti jeví se to vše jako pouhé povídání, sice nebylo by se začalo se snížením platů úřednických, učitelských atd. Za to však bylo by bývalo vzorem, kdyby se bylo předsevzalo snížení nevčasných výdajů presidiálních a ministerských. Oproti prázdnému mluvení o úsporách dlužno se zmíniti o místech ministerských radů a sekčních šéfů, a o autech, která k tomu patří. Tato auta byla jak známo již restringována, jezdí však ještě jako dříve, ba v rozmnoženém počtu Prahou atd. Rovněž nákladné representace zahraničních zastoupení. Těmto zastoupením obzvláště byly již z mnoha stran činěny výtky, také dnes, myslím, že nemusím k tomu příliš mnoho připojiti. Nikoli v poslední řadě bylo by se ještě zmíniti o zbytečné a nákladné francouzské vojenské missi, jakož vůbec u ministerstva národní obrany nelze ničeho pozorovati o nějakém odbourání. Aby však úsporný systém byl přiveden ad absurdum, byl ještě znovu vyhrabán starorakouský disposiční fond jakožto nová neproduktivní položka, jehož se užívá pro všechny možné, většinou však nekalé účely, čímž ovšem také podvodná zahraniční propaganda má býti podporována. Provolání, které vláda svého času vydala všem výdělečným stavům, zůstává tak dlouho nesrozumitelným, pokud vláda sama nepůjde dobrým příkladem napřed. Bylo by se očekávalo, že na příklad nastane 20 % snížení platů se shora, dále škrtnutí dvojitých platů. To jsou takové pěkné věci, které však vesměs by byly na čase, kdyby se zde vůbec chtěla projeviti poctivá vůle pomocí tomuto státu zase na nohy. Rozumným způsobem mělo se přihlédnouti na zoufalé postavení výdělečných stavů a mělo se provésti rychlé snížení všech daní a všech státních podniků, resp. tarifů, místo aby se udržovalo nynější státní loupežné hospodářství, které jest s to vytvořiti počet milionářů, ale na druhé straně také zástup nezaměstnaných a žebráků. Vzpomínám při tom na známé honoráře poskytnuté na příklad jistému dr. Černýmu za intervence u Pozemkového úřadu, pánové přece vědí o tom, případ není nikomu neznám a věc není žádnou novinkou. Jest to, mírně řečeno, nekorektní, jestliže stát zjednává a ještě hledá úvěr, zejména v cizině, při tom však vyhazuje těžké miliony na sanaci zbankrotělých konsumních spolků, zádruh atd. (Sen. Jarolim [německy]: Na příklad, pane kolego! Který konsumní spolek padl a dostal podporu?) Nevím, doba řečnická jest krátká, ale mohl bych vám to přečísti z výstřižků z novin, který zde mám. (Sen. Polach [německy]: To budou nějaké noviny vaší strany, se známou pravdymilovností!) Nu ovšem, pravdu máte přece spachtovánu vy. Pánové (k německým sociálním demokratům), vždyť jsem vám ostatně nechtěl šlapati na kuří oka; to jest věc čistě finanční a skutečností jest, že jste na sanaci těchto konsumních spolků žádali miliony. (Hluk na levici.) Nechci nikomu ubližovati, ale není nic platno, to jsou skutečnosti.
Další miliony prohospodaří stát sám u zabavených velkostatků a u lesů. Tyto statky byly kdysi aktivní. Ale ovšem, vezme-li stát takovéto věci do rukou, jako by to byla dětská hračka, musí se všechno státi pasivním. To jest stará zkušenost. Dlužno také vzpomenouti na pověstnou koupi toho lázeňského hotelu v Jáchymově. To jest také známá věc. Chci mluviti jen o tom, kam všude se podějí peníze z daní. Mezi tím měla tato věc malou soudní dohru, zajisté však tím jest dokumentováno koruptní státní hanebné hospodářství. Při celé věci se konečně ztratilo 12 milionů. Hotel přece, aniž by byl pojištěn, vyhořel. Konečně byla také, jak známo, řeč o jistých zamýšlených a skutečně již daných darech. Chci vám jen připomenouti vývody pana profesora Spiny - dovolávám se právě jeho, aby se zase neřeklo, že lhu - ohledně t. zv. stran >Pětky< a připomenouti ještě očekávané dary ve výši 500.000 Kč pro každou stranu a sice z titulu >Lidovýchova<.To jsou takové pěkné věci, ze kterých poplatníci mohou míti velikou radost. (Sen. Polach [německy]: Některá strana nemá z výchovy lidu žádné radosti!) Nu, chci tím jen říci, že zde demokracie, jak se jí zde rozumí, skutečně slaví pravé orgie. Demokracie ovšem v dnešním svém poměru sil může mnoho požadovati a sobě mnoho přáti, ale při placení daní jest velice skromnou. Je dojemné, jak skromnými jsou pánové, ale svoje žádají přece. (Sen. Löw [německy]: Kdo pak jsou ti pánové, kdo vlastně platí daně?) Vždyť já dávám vinu jen vládním stranám, ty přece hlasovali všechny pro to. (Sen. Link [německy]: O kolik milionů stoupla pozemková daň, o co platíte vy více jako majitelé pozemků? - Sen. Jarolim [německy]: Co je s melioracemi? - Hluk.) Ale vždyť vy ničemu nerozumíte ze zemědělství, co chcete mluvit o takových věcech, o melioracích? Nepleťte se přece do takových věcí, o nichž nemáte potuchy, je směšno, když slepý mluví o barvách.
Jest hanebno žádati od poplatníků, že si musí dát líbiti takovéto věcí, na jejíchž účet také dlužno konečně zapsati milionovou krádež uhlí v Brně. To je také taková krásná kapitola, která již od trvání republiky často jest na denním pořádku, toto zaměňování mého a tvého, což konečně vzrostlo na milionovou škodu a co konečně přece musejí zaplatiti poplatníci. Nejprv se ovšem u panstva a u úřadů zde, jak to již v Československu jest zvykem, odstraní němečtí úředníci a zaměstnanci, služba se jim zhnusí, aby učinili místo takovýmto živlům, kteří pak podle toho mohou krásti. To už tak jest zvykem u nás, ale víme přece, v prvé řadě jsou to národnostní překážky a národnostní překážky mají pak také svůj praktický vliv. Panstvo přijde všechno na svůj účet, neboť jsou přece potom pěkně mezi sebou. Jeví se to jako vyslovené nehospodářství na účet klesajícího poplatnictva, všech výdělečných tříd, věc to, která přímo páchne do nebes. V obyčejném životě označujeme člověka, který svěřený statek frivolním způsobem promarní, jako darebáka, jako marnotratníka, a takový se obyčejně dá pod kuratelu. Co se stane jednou s naším státem, vymyká se mému posouzení, ale půjde-li to tak dále, mluvím zde v zájmu poplatníků, pak nalézáme se právě u propasti a stát také. Stát potřebuje ovšem peněz pro svoje rozvětvené podniky a hospodářství. Ale ovšem jest zase jinou věcí, jíti po tom, kam tyto peníze přijdou, jak se jich užije. Myslím, že zde právě jest patřičné místo, není to žádná hospoda, anebo jinaké místo, takže o tom zde zajisté lze a dlužno mluviti. Zajisté však u nás poplatníci jsou beze studu vydíráni a olupováni o poslední provozovací prostředky. Poukazuji zde na různorodé hospodářství přirážkové, na daň z příjmů, z obratu, na daň majetkovou, na dávku z přírůstku na majetku, na potravní daň, daň z vodní síly a jak se všechny ty daně jmenují. Obzvláště dávka z majetku, tu letos nikdo, kdo je výdělečně činným, sehnati nemůže. Jest veliký rozdíl mezi výdělečnou možností v roce 1919, kdy se majetek oceňoval a dneškem, kdy k tomu ještě se valuta tak značně změnila. A nyní máme ještě platiti dávku z majetku, dávku z přírůstku na majetku. Rád bych věděl, z čeho. Rád bych se jen pana ministra Rašína zeptal, zda-li na svých kalhotách z roku 1914 do 1919 také seznal přírůstek na ceně. Rád bych se ho jen jednou zeptal. (Veselost.) Já se k nějakému přírůstku na ceně přiznati nemohu; já jako sedlák nevím, že by moje hospodářství mělo nějakou větší cenu; rád bych si jednou nechal prokázati, čím! Naopak, naše půda jest vypleněna, nemáme, alespoň prozatím, žádné možností přivésti ji do starého stavu. My utrpěli jsme vyplenění přímo katastrofálním způsobem. Sobě samému však zabezpečuje úřad ještě tuto loupež 10%ním lichvářským úrokem z prodlení. K tomu ještě podvedeni byli poplatníci o jediný pochybný právní prostředek, od té doby, co rekursy v našem českém právním státě se vůbec již nevyřizují. Vzpomínám na uznání předválečných dluhů, těchto dlužních úpisů i s válečnými půjčkami, svého času přímo vynucenými. Vy se přece upamatujete, že se válečná půjčka neupisovala dobrovolně, že z nás byla ve skutečnosti vymačkána. (Výkřiky u německých sociálních demokratů: Sedláci platili, aby nemusili narukovati!) Rudí by také nebyli musili narukovati. Těchto válečných půjček mělo by se použíti jako posledního prostředku platebního. Nyní však nejvyšší daňové mocnosti vytrvale odpírají tomuto použití. Tento daňový mocnář však nebere ohledu na skutečnou bídu, kterou způsobil on, ve své jediné osobě, tuto bídu mezi tisíci rodinami, které jsou na mizině, mezi mnohými, kteří již skončili sebevraždou. Prosím, to jest věc, kterou ovšem jednou bude musit vypořádati sám s sebou; zajisté mu to neposlouží jako klidné svědomí v jeho poslední hodině, o tom ho mohu ubezpečiti. On sám ovšem tím není postižen, on má jinde mnohonásobné příjmy, může se říci milionové příjmy do roka, jemu dnešní bída nemůže ublížiti.
Němečtí zemědělci doufají, důvěřujíce objektivní vládě, že budou také míti nějaký prospěch za mnohé zaplacené příspěvky z dr. Brdlíkova fondu pro umělá hnojiva, a to v podobě zlevněných strojených hnojiv. Jest známo, že z lesů a zahrad minulého roku bylo placeno do tohoto fondu pro umělá hnojiva, ale nevíme, kde tento fond pro umělá hnojiva jest, žádný účet se neklade, snad již neexistuje, nevím, komu to prospělo, ale jedno jest jisto - mluvil již s rolníky z Moravy, z Čech a ze Slezska - nikdo, ani naše organisace, kterým přece na prvním místě by se měla dáti hnojiva k rozdělení, nevědí o tom ničeho. Fond pro umělá hnojiva šel cestou, kterou šlo snad tolik jiných fondů, ale litoval bych toho, kdyby to skutečně bylo pravdou, že bychom z toho neměli ani té výhody, abychom si mohli osázeti lesy zpustošené suchem roku 1921, poněvadž lidé již nemají žádných prostředků. Za dnešních cenových poměrů nelze vůbec jíž odebírati umělé hnojivo, dr. Brdlík přece zajisté svého času měl nejlepší úmysl, když se ještě všeho nedostávalo, nejnutnějších potravin; tehdy sledoval cíl, pokud možno zvýšiti domácí výrobu, ale celá věc padla vlastně do vody. Nevíme ničeho o nějakém úspěchu, o nějakém zlevnění nevíme teprve ničeho, musíme si nadále kupovati cenou nedostupné umělé hnojivo, ve většině případů to ovšem již není možno. Právě tak tomu jest se slíbenými nouzovými výpomocemi. Pro německé rolníky padnou tyto většinou pod stůl. Při vymáhání daní se sice postupuje opačně, tu nikdo nezná ani neúrody ani následků války, tu se jednoduše předpisuje. Berní inspektoři jsou vám přece známi; každému se přece vždy vede znamenitě, ten ví zcela dobře, že rok od roku produkce se vzmáhá, lidé venku, sedláci, nevědí si ani rady, kam s těmi mnoha penězi, a marně se tážeme, v čem vlastně záleží vzájemné plnění státu za dávky, bezohledně vymáhané. Nám Němcům události od založení českého státu dávají hrozivé vysvětlení, spousta zákonů, které vytvořil revoluční výbor, společnost to šovinistů, jeví svůj účinek jak v hospodářském tak také v národnostním oboru výhradně proti našim Němcům. Tak také došlo k ničemnému jednacímu řádu parlamentnímu a tak se nám neposkytuje ani malý zbytek, tento skrovný zbytek ústavních práv, ten padá pod stůl. Nevím, co nám vlastně stát za mnohé ty dávky poskytuje. Olupuje nás o školy, to se rozumí samo sebou, to již patří k věci, poněvadž celý svět nejsou samí Češi a poněvadž jsou také nešťastníci na tomto světě, kteří nejsou Čechy, a tak musíme se spokojiti s demokratickým násilným panstvím, jak se to již má nazvati. V odměnu za všechna tato nesplnitelná břemena upírají se nám nejjednodušší občanská práva, dokonce práva rodičů. Poukazuji jen na naše Hlučínsko v sousedství; tito lidé jsou přece doháněni přímo k zoufalství. Ale netoliko na Hlučínsku, nýbrž také jinde jsou děti zcela jednoduše odváděny četnictvem ze škol, když to jsou německé školy a když rodiče nešťastným způsobem rozhodli, že mají tam choditi do školy. Ani toto právo rodičů se nedovoluje v tomto svobodném demokratickém Česku. To vše je vyloučeno, děti musí jíti tam, kam je pan četník vede. To jest hanebné i nevím, zdali si tak vychováte obzvláštní přátelství. Pánové na Hlučínsku také nevědí, v čem vlastně záleží dílo osvobození. Ovšem dle vašeho tvrzení byli vysvobozeni z potupy mnoha staletí; oni však nenahlížejí, v čem vlastně vysvobození záleží, když se jim neponechá ani doušek vody, hanebný to stav, jenž volá do nebes. Ve všech oborech musíme si dát líbiti spousty nepřetržitých útisků. V náhradu za to vše ukládají se nám nesnesitelná břemena, odebírají nejjednodušší občanská práva, takže o nějaké ochraně osoby a majetku vůbec již nemůže býti řeči. Dle mnohých zkušeností jsme tu jako psanci a každý mužík může si z politických důvodů osvojovati právo sestřeliti prvního německého občana, který se mu namane. Množství krvavých svědků od doby trvání tohoto vyššího Švýcarska, svobodou prosáklého, jest nepomíjejícím důkazem, jak se u nás vychovávají loyální státní občané. Po všem tom vnucuje se přímo Němcům budoucí jejich chování a pod tímto chováním lze rozuměti jen sebeobranu. Neboť nebudou napomínati obětí jedné strany ku změně tohoto systému násilí, dokud důsledně také na straně držitelů moci nebude třeba želeti stejných krvavých obětí. Je to věru již skutečný skandál, nikdo již není jist, podnikne-li někam výlet. Poukazuji na skandální afairu v Louce, vše se ovšem stalo za tichého souhlasu vlády, jednalo se jen o Němce, i když tam krev netekla; ale za to tekla na jiných místech, oběti jsou vám přece právě tak známy, jejich počet dosahuje již skoro dvě stě, i nevím kam to má vésti. Ale v každém případě se doporučuje, abychom na vše byli připraveni. Veškerá důvěra k vládě byla nám tím vyrvána, poněvadž nás vláda, která se vyžívá v despotismu, žene k zoufalství. Cesta, kterou se máme ubírati, jest nám vnucena národem, až k šílenosti seštvaným, ačkoli jsme s ním žili po celá staletí v žalosti i v radosti a pod veškerým útiskem také se strany dynastie. Také nesčetné papírové protesty, o kterých se v právním státě alespoň uvažuje, naplňují české koše na papír. Nám tudíž nezbývá nic jiného nežli mobilisovati lid k sebeobraně. Prosím, jak vy byste to dělali na našem místě? Musíme nyní zahájiti jinou taktiku, to jest samozřejmé, neboť nám již nespomáhá, všechno krčení a všechno podlézání; učinili jsme již nyní po dobu tříletého sněmování všechny možné pokusy, abychom nějak po dobrotě něčeho dosáhli; ale to se nestalo a my nemáme naprosto žádného důvodu, abychom se dále podrobovali. V takovém státě, kde nelze více míti důvěry, kde tato důvěra, které by se mohlo a mělo získati, vyrvána jest násilím, tam pro rozpočet, k tomu ještě při takovém použití daňových peněz jako zde, hlasovati nelze. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. dr. Fáčkovi.
Sen. dr. Fáček: Vážení pánové! Připadla mně nepříjemná úloha posledního řečníka, který vás musí zdržovati, ale slibuji, že budu co nejstručnější. Mám-li stručně charakterisovati náš letošní rozpočet, řekl bych, že jeho nejpodstatnější rys spatřuji v tomto: Rozpočet vykazuje zmenšení schodku, ale při tom vykazuje zvýšení řádných výdajů a zvýšení řádných příjmů. To znamená: My dosahujeme přibližné rovnováhy ve svém hospodářství, ale zase jenom obětmi poplatnictva. A tu je zajímavo srovnati náš rozpočet s rozpočty některých jiných států, zejména s rozpočty západních mocností. Tu shledáváme, že ovšem jsme v tomto směru ještě pozadu, že jsme na příklad předstiženi Anglií, kde mohla již předešlá vláda předložiti rozpočet na rok 1922/23, ve kterém nejenom že zmizel schodek, nýbrž ve kterém také výdaje se snížily o celých 226 milionů Ł na zbytkový obnos 910 milionů Ł, kde v důsledku toho mohly býti i příjmy sníženy o celých 260 milionů Ł na 956 milionů Ł a kde mohl ministr financí, předkládaje rozpočet, oznámiti, že přebytku rozpočtového bude užito ke snížení přímých daní o celou jednu šestinu, poštovného o jednu čtvrtinu a ke snížení finančních cel na kávu, čaj a jiné lidové potraviny. Francie je již o stupeň pozadu. Ta v rozpočtu nejnovějším ještě vykazuje zvýšení příjmů, ještě musila přitížiti poplatnictvu, ale na druhé straně i výdaje její byly velmi značně restringovány, o celé 3 miliardy, okrouhle na 25 miliard franků. My jsme ještě o stupeň za Francií, poněvadž v přítomném rozpočtu zvyšujeme příjmy, ale zvyšujeme dokonce i výdaje. Ale přes to můžeme býti s výsledky rozpočtovými spokojeni. Můžeme býti na ně i hrdi, neboť je třeba uvážiti, jak mimořádné byly naše obtíže. Je docela v jiné situaci stát jako je Anglie a Francie, ve kterém válka a hospodářský rozvrat jí provázející byly jen přechodným vybočením z normálního chodu státního hospodářství již ustáleného, a docela něco jiného bylo u nás, kde stát zrodil se z této války, kde hned v počátcích musil napnouti všecky síly, aby se udržel v rozbouřených vlnách svého okolí, kde zcela omluvitelným způsobem také národ hleděl si nahraditi, co mu bylo pod cizím panstvím po dlouhá desetiletí odpíráno, a to stálo peníze. I to nesmíme přehlédnouti, že demokracie, jak je nám drahá, má také svoje stinné stránky. Vláda lidu, lidem a pro lid není laciná.
Když byl svržen starý majestát a dosazen nový majestát lidu, měl náš stát od počátku těžkosti a s malým úspěchem se bránil požadavkům různých složek tohoto nového majestátu. To všecko zrcadlilo se v rozpočtu našem vzestupem výdajů. Dnes, bohudíky, jsme z toho částečně venku. Mnohé ty položky vyplývající z těchto poměrů jako na příklad ty příspěvky vyživovací atd. zmizely z našeho rozpočtu a my musíme doufati, že se nám podaří na této cestě dále pokračovati.
Naše vyhlídky nejsou nepříznivé. Především naše výdaje mimořádné jsou skutečně ze značné části povahy přechodné, poněvadž jsou to výdaje, kterými budujeme stát a nahrazujeme to, co nám v kulturním a hospodářským ohledu nebylo poskytováno za starého Rakouska. Tedy je naděje, že v několika letech tyto mimořádné výdaje zmizí a že tím způsobem našemu rozpočtu bude velmi ulehčeno. Ale musíme jíti dále, a tu musí býti nejvážnější snahou naší nové vlády, aby se ve spoření pokračovalo, a to ve všech oborech veřejné správy, zejména pak i v naší samosprávě, kterou je nutno vychovati, aby sama o sobě bez dozoru vyšších instancí, který je sám o sobě nákladnou věcí, přešla k systému úspornějšímu. Můžeme míti dobrou naději, že se to stane, poněvadž nové živly, které přišly do správy obecní, zkušenostmi jsou také již poučeny, že je potřebí šetřiti. Je také nutno šetřiti dále i v rámci rozpočtu, který povolujeme, a to ovšem jsou jisté psychologické obtíže a překážky, které je nutno překonati. V této souvislosti bych si dovolil vyzdvihnouti ustanovení našeho finančního zákona provázejícího rozpočet, ve kterém se rozdělují osobní a věcné výdaje a pak také resoluci, kterou navrhujeme, a jejíž smysl by snad mohl býti někomu ne docela jasný. Je to přirozeno, že každý resort státní správy má jistý egoismus, a ten egoism má také své dobré důvody. Každý obor přeje si jisté volnosti ve svých výdajích, která by ho právě přenesla přes tu přirozenou vadu rozpočtového hospodaření, že totiž v rozpočtu se musejí výdaje preliminovati předem, a pro potřebu během roku nastalou není úhrady. Z toho vyplývá, že přirozeně každý obor, když vydal méně na určité účely, než měl rozpočteno, není tak ochotný hlásiti to jako úsporu, nýbrž se spíše snaží spotřebovati uspořené peníze jinak, poněvadž si tím zabezpečuje, že mu příštím rokem bude povoleno stejně, a když vykáže úsporu, je ohrožen, že mu příštím rokem celková položka jeho bude restringována. Aby tomu bylo čeleno, naše resoluce stanoví, že každý resort má oznámiti ministerstvu financí předem svojí potřebu různého materiálu nejen podle cen, nýbrž i podle množství, aby ministerstvo financí mohlo jíti věci v patách a při poklesu cen zachytiti uspořené obnosy.