My musíme jíti ve snižování výdajů státních velmi daleko, tak daleko, abychom mohli na druhé straně i daňové břemeno poplatnictva snižovati. Je zvláštní, jak lidé těžko přicházejí k samozřejmému poznání, že stát a občanstvo je jedno a totéž. Pořád ještě žije v lidských myslích představa, že jest možno od státu žádati mnoho a poplatníkům málo ukládati, ale na druhé straně u vedoucích ve státě je nebezpečí, že zapomenou na tuto souvislost, že klesají-li poplatníci pod státními břemeny, jež na ně byla uvalena, že se tím podkopává i půda pod státem samým. Zdá se, že u nás opravdu v prvních letech revolučních byla žádoucí míra, kterou zatěžování poplatnictva nemá překročiti, v zájmu státu samého, že tato hranice byla snad už překročena. Dnešní přímé daně jsou již i jakýmsi anachronismem. My jsme na celé čáře se vrátili k poznání, že soukromé vlastnictví a soukromé podnikání je nezbytnou základnou hospodářského života při nejmenším na dlouho nedohlednou dobu, ale při tom máme daně v takové výši, že opravdu nesou na sobě pečeť názoru dnes už i u socialistických stran překonaného, jako by ničením podnikatelů nevzcházela škoda státu samému, jakoby na tom nezáleželo, jakoby to bylo dokonce vhodnou přípravou k socialisaci. Dnes je ovšem i ta socialisace snem, který se již vykouřil, ale daně, které byly proniknuty tím protipodnikatelským duchem, nám zůstávají a bude potřeba v krátké době přikročiti k jejích zmírnění.

Představme si jen, co podnikatel musí dnes všecko odvésti státu ze svého zisku, co musí ještě jeho dědicové zaplatiti z uspořeného kapitálu a shledáte opravdu, že jsme blízko tomu momentu, kde si podnikatel řekne: nestojí mně za to, abych to kapitalisoval, abych zvětšoval výrobu, raději spotřebuji celý výdělek. Tím ovšem trpí zájem celého našeho národního hospodářství. A jestliže už to se považuje za jakousi vymoženost, že zvláštním zákonem byly společenské podniky vzaty v ochranu a stanoveno, že nejvýše 80 % jejich zisků může padnouti na daně, 20 % že jim musí v každém případě zbýti, zní to jako výsměch na soukromé podnikání. Naše daňová břemena jsou opravdu přílišná, zejména také v souvislosti s dávkou z majetku, je těžko srovnatelno ukládati podnikům veliké daně z jejich výtěžku a při tom dávkou z majetku seslabiti kapitálovou základnu, která jim k tomuto výtěžku dopomáhá. Já nechám stranou otázku, zdali bylo této dávky z majetku a přírůstku nutně k tomu účelu, pro který byly zavedeny, potřebí, zejména v takovém rozsahu a v tak vysoké sazbě. Jistě však konstrukce této dávky nebyla volena šťastně, je to viděti z toho, že dnes nikdo se nechce hlásiti k jejímu otcovství. Také indirektní škoda, kterou dávka z majetku způsobila, jest ohromná, neboť zaměstnala berní správy tím do té míry, že uvázlo vyměřování běžných daní na nenahraditelnou škodu státní pokladny. Dnes stesky na dávku z majetku se ozývají ze všech stran, nejhlučněji ovšem se strany zemědělců. Ale nejen zemědělec trpí důsledky toho, že dávka snad nebyla správně zavedena a že zejména její vybírání se odsunulo. Jsou i jiné skupiny poplatnictva, které stejně si mohou trpce stěžovati do tohoto zákona a poukazuji jen na majitele domů, u kterých zrovna tak přírůstek, ze kterého mají platiti dávku, je většinou fiktivní, kde dokonce předpokládání tohoto přírůstku je v přímém odporu se zákony, které omezují stanovením činží výnos majetku domovního. I mezi majiteli kapitálu mobilního jsou příklady ještě křiklavější. Jestliže na př. ukládací cenné papíry, které jsou dnes spláceny v maďarské nebo rakouské měně, a tedy představují haléře místo stokorun, jestliže byly oceněny pro dávku z majetku 100 korun na 35 až 45 korun našich a poplatník má zaplatiti i stonásobně více na dávce, než činí celý majetek, je to nesrovnalost přímo křiklavá a tím křiklavější, poněvadž pro pohledávku obyčejnou je v zákoně připuštěno, aby se ocenila dle kursu valutárního, dle kterého byla realisována.