Pánové, pamatujte si jednou pro vždy, že to je naše věc, poměr československý, to jest věcí nás Čechů a Slováků. A já zde upozorňuji jednak, že to není pravda, že by v hranicích naší republiky byla většina slovenského národa proti Československé republice, nýbrž naopak, že jest to mizivá menšina těch lidí, kteří, jsouce v žoldu maďarském, vyšli za hranice a tam za hranicemi proti nám pracují. Ale ti, kteří jsou v hranicích naší republiky, třebas by mezi nimi byla jistá část lidí, kteří nyní bloudí a kteří svoje roztrpčení nad skutečnými anebo jen udánlivými křivdami přehánějí, přece že není mezi nimi člověka, který by chtěl přiložiti ruku k tomu, aby naše forma státní, republika, a naše hranice měly doznati nějaké změny. Proto ne, poněvadž, i kdyby se nejvíce rozčilili, přece by jen přišli v tom rozčilení k poznání, že by to byl skok do tmy, kde by však jistě věděli, co by je tam čekalo, že jestli dnes se jim zdá, že nemají všecko, že pak by neměli nic, oni by se rozpomněli, že by je čekaly ty staré časy předválečné, kde titíž lidé, kteří jim nyní lichotí a jichž jménem chtějí mluviti, je do krve utiskovali a ubíjeli, a proto si myslím, že tato nedorozumění mezi námi a jednou částí Slováků my si vyřídíme sami, a děkujeme Němcům i Maďarům za každé prostřednictví. Myslím, že mohu říci jménem všech nás Čechoslováků (Tak jest!), že si zapovídáme, aby nám tito lidé do našeho vzájemného poměru mluvili. (Sen. Meissner [německy]: Poněvadž jste byli potlačováni, musili jste zaujati opačné stanovisko!) Ano, protože jsme byli my utlačováni, protože Rakousko stálo na křivdě, proto se musilo rozpadnouti. To máte svatou pravdu.
Bylo nám zde řečeno slovo, které již pan předsedající pokáral, že prý my jsme legalisovali zákonem podvod válečných půjček. Ano, válečné půjčky byly podvod legalisovaný císařským nařízením, kterým byly ty válečné půjčky vypisovány. (Tak jest!) Neboť tenkráte si toho musila býti rakouská vláda vědoma, že nebude moci zaplatiti ty válečné půjčky, a tenkráte, kdyby to byly vyhrály ústřední mocnosti a kdyby chtělo zaplatiti Rakousko ty válečné půjčky, my bychom to byli a vy, pane kolego, sám byste musil přispívati na to, aby byly válečné půjčky zaplaceny vídeňským keťasům, jako jste to dělali vždycky, že jste území naší nynější republiky drancovali ve prospěch Vídně. Vy byste to udělali po válce také. (Výkřiky sen. Meissnera.) Že prý jsme legalisovali krádež lesů. Nevím, proč se německý národ tak rozčiluje nad tím, že jisté parcely lesní hranice naší republiky mají přijíti do rukou státu. Cožpak budou německému národu vzaty? Od kdy jste vy, Němci, tak krátkozrakými, abyste věřili, že vysoká tak zvaná šlechta, ta aristokracie, má nějakou národnost? Ta je internacionálnější než nejrudější sociální demokrat. Ta nemá vůbec žádné národnosti, ta se hlásí k národnosti jen tenkráte, když to prospívá jejím cílům. Ne německému národu se berou lesy, ty se berou jednotlivým velkostatkářům a, přijdou-li do správy naší republiky, tedy myslím, že tím nebude ukřivděno Němcům docela nic, ale kdyby z té správy lesů byli odstranění takoví lidé, kteří již za starého Rakouska měli na stěnách obrazy Wilhelma a tomu říkali >Unser Kaiser<, že by to bylo docela v pořádku. Nemůžeme potřebovati na hranicích našeho státu, který je zároveň vaším státem, takových lidí, kteří by vodili velezrádce přes hranice ven, jako to udělali Baeranovi, a kteří by popřípadě vodili z ciziny cizáky k nám. Ty hranice naše musí býti v dobrých rukou, to je naší povinností, naší existencí státní chrániti si svoje hranice a kdybychom to neudělali, musili byste nás považovati za pošetilé. (Sen. Meissner [německy]: To je slabé odůvodnění!)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Pane kolego, žádám, abyste nevyrušoval.
Sen. Kroiher (pokračuje): To je snadno možno. Proměňte se v loyální občany naší republiky, můžete míti tolik výhod, a nebudete se musiti obávati, že bychom si hranice chtěli obsaditi někým jiným.
Bylo nám zde pohroženo, že se svět má dověděti, jak ten kulturní, tak vysoce stojící, německý národ je u nás utlačován. Já podpisuji slova >kulturní a vysoce stojící< národ německý. To my mu nebereme. Ale pohádku o tom utlačování, to myslím, že již by měli přestati naší kolegové vypravovati, a přál bych si, aby se svět dověděl, jak jsou utlačováni, a on se doví, poněvadž Praha neleží na nějaké pěšině světové, nýbrž na hlavní silnici a následkem toho mnoho a mnoho lidí sem přichází, kteří potom cizinu informují, že si to Němci představují u nás všecko za potlačování, když se mají takhle a takhle. Nebo kdyby tu byl některý z těch cizinců a slyšel by, kterak nám kolega senátor, tuším, Hartl, vyčtl, že my jsme udělali neobyčejně liberální volební řád, takže skutečně Němci neztratili jediného muže, ale že my této demokracii rozumíme tak, že zde ve sněmovně jejich návrhy nejsou přijímány, nýbrž že se vždycky řekne: to je většina, tak by se musil každý ten člověk, který je poněkud zvyklý na parlamentární život, podiviti, že si mohou naši Němci přáti, aby se řeklo: to je menšina, návrh se přijímá. (Veselost.)
Bylo nám také nadhozeno jiným řečníkem, že prý krise naše má jeden z kořenů v bankrotu Německa, který jest přiveden mírem versailleským. Já bych řekl, že ne. Znám totiž také jiný versailleský mír, který svého času stál Francii 5 miliard franků ve zlatě a měla býti Francie tak dlouho obsazena, dokud nebudou ty miliardy splaceny. A Francie ty miliardy splatila a nezahynula a neudělala bankrot. A Německo, které válkou tak málo trpělo, také nemusilo udělati bankrot, kdyby ho nebylo chtělo udělati, kdyby nebylo chtělo svět ošiditi, aby způsobilo, že bude míti žebrácký stát a že bude míti nižší a střední bývalé vrstvy ožebračeny a že bude, míti několik miliardářů. To si Německo způsobilo samo, ale jedno jest mi, pánové, divné. Já nevím, zdali v kterémkoliv jiném místě světa, ovšem mimo Německo a Rakousko, ozývá se starost o to, co bude s Němci a co bude s Rakouskem, tak často, jako u nás v Československé republice. Naši Němci, bohužel, nemají tak často starosti, co bude s nimi samotnými, jako mají starost, co budou dělati chudáci Vídeňáci nebo v Berlíně. A já se obdivuji tomu pocitu soudržnosti našich Němců s Němci za hranicemi. My jsme byli toho svědky, kolikráte je Němci z Reichu vyhnali, kolikráte je tam zavřeli na obecních strážnicích a potom je večer hnali přes naše hranice. Kolik tisíců, ba statisíců korun, marek zaplatili pokuty za to, že tam šli navštíviti své konnacionály, že jim šli oplatiti návštěvy, které konali Němci za války, a které Němci hostili a nyní se tak od Němců s nimi zachází, že kdybychom my desátý díl toho udělali těm nejkřiklavějším Němcům v naší republice, svět by se bořil. A oni se přece jen pořád milují a přece mají ti naši Němci větší starost o Německo, Rakousko, než sami o sebe.
Ale v jedné věci přece pan kolega Reyzl, proti němuž jsem musil tuto chvíli polemisovati, má starost o republiku. Povídá, že jsme toho vyslanectví u Vatikánu nepotřebovali a v rozpočtovém výboru nám řekl, že bychom měli následovati kulturní státy, které uznaly toto vyslanectví ve Vatikáně za zbytečnost. Podle toho Německo není kulturní stát, poněvadž tam má svého vyslance, Rakousko není kulturní stát, neboť ho tam má také, Francie je zpátečnická, neboť tam poslala také svého vyslance, Anglie má býti vymazána z řady kulturních států, neboť již delší dobu tam úřaduje její vyslanec, Holandsko, Švýcarsko a celá řada států čistě protestantských má ve Vatikáně svá vyslanectví a nebojí se výtky zaostalosti. Jen u nás má kolega Reyzl starost, aby Československá republika nepřišla do podezření zpátečnictví, a navrhuje zrušení tohoto vyslanectví, čímž prý by se ušetřily miliony korun. To mi připomíná slova jednoho z apoštolů, ne toho nejhodnějšího mezi nimi, který povídal: >Zdaliž nemohla býti mast tato prodána a peníze dány chudým?<
Já upozorňuji, že by se neušetřily žádné miliony, poněvadž při vyslanectví ve Vatikáně jsou tři osoby a ty tři osoby - to mi ráčíte zajisté věřit, i kolega Reyzl - milionových příjmů nemají.
Všichni kolegové s německé strany prohlásili, že jsou s rozpočtem nespokojeni. Já, pánové, nevím, zdali my bychom byli spokojeni, kdyby ten rozpočet dělali oni, a zdali by ten rozpočet byl spravedlivější k nám, kdyby vyšel z levice, než je dnes k Němcům a ke všem našim minoritám, když je vypracován od nás. Myslím, že kdybych se chtěl vsadit o této věci, že by žádný z pánů Němců sázky v tomto směru nepřijal a že bych byl u soudu rozhodně odsouzen, poněvadž sázeti se na věc samozřejmou není podle zákona přípustno.
Jedna věc je při tom dobrá, že totiž Němci zde a vůbec všechny oposiční strany, - tady je vzácná harmonie - mluví proti rozpočtu. Mluví proti daním, proti tomu, čeho stát od nich požaduje, ale ani jeden z nich neřekne: V našem okrese máme tuhle a tuhle věc zbytečnou a ta by se mohla v zájmu úspor, aby nemusily býti tak velké daně, zrušiti. Naopak, my slyšíme, že všechny oposiční strany, Němci, Češi i Slováci, pokud v oposici jsou, všichni se domáhají, že by ještě tohle nebo jiné měl stát dáti.
Na příklad slyšeli jsme zde v dnešní debatě stížnost, že naše obce dostávají prý přespříliš málo -člověk měl by strach, že obce musí zbankrotovati - že by bylo žádoucno, aby stál obcím přispíval více. Já jsem toho mínění, že to není třeba. Na hospodářství obecní se přespříliš mnoho hubuje, jako se vůbec hubuje na všechno na světě. Není věci, se kterou by bylí lidé vesměs spokojeni. Ono se také v těch kritikách o obecním hospodářství příliš mnoho generalisuje. Jsou výstřelky, které jsou skutečně i k pláči i k smíchu. Byly zde již jmenovány takové výstřelky, kde personální náklad jednotlivých obcí byl přespříliš veliký, jednak proto, že je mnoho zřízenců, za druhé proto, že ti zřízenci mají ku svým pracím nepřiměřené platy. Ale já pravím, že je to generalisováno, že jsou skutečně místy takové poměry, ale na druhé straně to zvýšení obecního rozpočtu, ty ohromné přirážky, musíme také, pánové, tomu připočísti, že když bylo po převratu, všudy u nás - aspoň u nás v Čechách to bylo - ze samé radosti chtěli jsme míti všecko pěkné, krásné, hned, a nebáli jsme se ničeho, poněvadž - konečně si to přiznejme - také byly všelijaké fantasie rozšířené o tom, jak snadno dostaneme úvěr v cizině, a že si tedy můžem všecko dovoliti. (Hlas: Z reparací!) Ano, my jsme se domnívali, že i z reparací dostaneme, zkrátka měli jsme více takových klamných nadějí, a náš lid chtěl rázem změniti tu strukturu venkovských obcí a měst a následkem toho přepial poněkud své síly. Místy v důvěře, že ta konjunktura vydrží dlouho, nebáli se rozvrhnouti si splácení takových investic na dva až tři roky, po případě také zaplatili stavbu takové školy najednou a pak není divu, že se vyskytují přirážky i několika tisícové procentní. Ale já mohu říci, že není v takovéto obci v tomto případě žádné nespokojeností. Jestli se někde přestřelilo, hlavně v těchto osobních nákladech, pánové, už se jasní a ta věc se napraví sama sebou.
Pánové! Ministerstvo financí je to ministerstvo, které je nejaktivnější mezi všemi a u něhož nemluvíme o vydáních tolik, jako o příjmech a ovšem o těch příjmech, pokud jsou čerpány z kapsy občana, případně dotyčného stavu, se vždycky nemluví nejsympatičtěji. Byl jednou takový ministr v bývalém Rakousku, který prohlásil, že je jeho úkolem způsobiti, aby občan platil daně s radostí. Tento ministr byl ze svého úřadu odvolán, bohužel, dříve, než tuto mentalitu vpravil rakouským poplatníkům. Já myslím, že i ve státech jiných, než je Rakousko, je tento předmět vyučování neobyčejně nevděčný. Výsledky jsou slabé.
Tedy proti daním hubuje kde kdo, a to i člen nejpravější pravice právě tak, jako naše věčná oposice. A také jsou důvody, proč proti daním hubovati, neboť nesmíme zapomenouti - a já nebudu vás zdržovati dlouhými výklady o tom, - že těch daní máme přes příliš mnoho, takže jsou častokráte protivnější mnohostí, nežli obnosem, který to dohromady dělá. My nemáme žádného přehledu, říká se, že i dobrý právník se nevyzná ve všech těch daňových předpisech, nemáme přehledů, co jsme platili, nýbrž předpisuje se nám to pouhou složenkou a stává se někdy, že poplatník má jednu daň přeplacenou, na druhou zůstává dlužen a z toho, co je dlužen, musí platiti 10 % a z toho, co přeplatí, nedostává nic. Důsledek toho je, že je tu příčina k nespokojenosti.
Ale já svým voličům mám odvahu to říci, že není naše republika tak dlouho ještě v praxi, aby už bylo všecko, jak se triviálně říká, >zaběháno<. Naše berní správy, berní úřady, byly, bohužel, za války a potom po převratu ještě zaměstnávány příliš mnoho věcmi, které nesouvisejí s jejich resortem - připomínám na venkově dobývání kontingentu, rekvisice - a důsledek toho byl, že přirozeně jsou >resty<. Musíme si jenom přáti, aby tyto věci byly co možná uspořádány a doufám, že se to podaří.
Mezi daněmi nejméně populárními je dávka z majetku. Měla býti již dávno sprovozena se světa tím, že bychom ji byli zaplatili, kdyby byla bývala včas předepsána všem vrstvám obyvatelstva. Bohužel, byla předpisována pomalu, bylo tentokráte příliš málo užito spolupráce inteligentního občanstva na venkově, které mohlo docela krásně udělati soupisy, aspoň přibližně vypočítati, co dotyčný platiti má, a potom byla by se věc mohla dodatečně zrevidovati a část, kterou by musil někdo dopláceti, byla by se doplatila s ochotou. My byli vždycky vyhlašováni - my venkované - za lidi, kteří jsme mohli tuto dávku z majetku platiti, poněvadž se nám za války prý podařilo nadělati velikých zisků. Konstatuji, že je pravda, že sedláci za války, protože stále pracovali, kdežto v řemeslech a obchodech nebylo možno dále pracovati - když řemeslník odešel a žena neuměla řemesla, nemohla pracovati, jako umí pracovati selská žena, která umí dělati všechnu selskou práci - následkem této práce mohli sanovati zemědělství. Kdyby r. 1919 se nám bylo předepsalo, že máme tolik a tolik zaplatiti, většina našeho rolnictva byla by zaplatila bez velikého odmlouvání. Ale podotýkám, že my jsme tenkráte prodali dobytek, že my jsme prodali obilí, ale peněz jsme neuložili, nesplatili jich na dávku, neuložili jich za tím účelem do peněžního ústavu, poněvadž nikdo nám toho neporadil, nýbrž investovali jsme je do nového dobytka, do nových výdajů zemědělských, - a pak poklesem cen jsme o tyto peníze přišli. Krisi, kterou nyní prodělává průmysl a obchod, naše zemědělství neprodělává teprve letos poklesem cen obilí, nýbrž prodělávalo ji již dříve poklesem cen dobytka. Poměry na venkově jsou docela jiné než r. 1919, a proto je docela přirozeno, že ani členové koncentrovaných stran se nesmí pozastavovati, když na venkovské schůzi dnes někdo hubuje na daně. On hubuje na to, co ho tíží, a kdo této bolesti nezná, ten ovšem o ní může povídati s náramným klidem, ale my, kteří ji proděláváme, nemůžeme při tom ukazovati takový heroismus, jako ti, kterým se žádné daně nepředpisují. Stěžujeme si však také na neobyčejně rozdílnou praxi při vyměřování dávky z majetku. Pánové, je něco horentního, jaký je rozdíl v jednotlivých okresích. Každá berní správa má jinou praxi v tomto směru. Některé jsou neobyčejně přísné, a - neváhám to říci - přímo lehkomyslné ve vyměřování těch poplatků. Já vám zde, pánové, povím jeden případ, zaručený, který vás musí naplnit úžasem. Vedle Prahy v okrese Jílovém v obcí Zlatníkách je rolník Boháček, kterému byl, kdo ví jakým divem, připsán na berní správě - prosím - do jeho přiznání obnos 4 tisíce Kč, který prý měl uložen u záložny pro Jesenici a okolí. Je zajímavé, pánové, že taková záložna vůbec neexistuje. (Hlas: To je strašné!) A toho, prosím, berní správa dotyčného okresu neví, přesto že si vyžaduje ode všech spořitelních a záložních spolků v okresu, aby jí posílaly svoje výroční zprávy. Avšak, pánové, to není všecko. Příslušný rolník byl členem takového družstva sousedů, kteří v počtu 14 roku 1905 koupili mláticí garnituru. Každý dal 1000 K. Tedy stála dohromady 14.000 K. Za to si, pravím, pánové, roku 1905 koupili mláticí garnituru. Víte, co bývá nejzanedbanější na vsi? To, co patří obci a družstvům. Ale přes to roku 1919 byl tomuto Boháčkovi jeho podíl na celé garnituře hodnocen 19.000 Kč. Tedy 1.000 K dal jako podíl do mláticí garnitury a roku 1919 ta stará garnitura měla takovou cenu, že jeho podíl měl cenu 19.000 Kč. Spočítejte si, pánové, co to dělá, a uvidíte, že ta garnitura stoupla na čtvrt milionu korun, přes to všecko opotřebování. Všecka čest továrně, která takovou garnituru dodala. (Veselost.) Bohužel, že nyní po válce se taková továrna nenalezne, nebo ztratila ten recept.
Ovšem, pánové, je podivuhodné, že zrovna Boháčkovu sousedu táž správa ocenila podíl na garnituře pouze 480 Kč, a proto jsem si troufal říci slovo >lehkomyslnost< při tomto vyměřování. Vy nám řeknete, že jsou komise resp. vy to nebudete říkati, ale z lavic vládních se to řekne. Ano, jsou komise, ale ovšem nepředpokládám, že taková komise by pečlivě mohla probrati všecka ta jednání resp. korektivy těch jednání o přiznání dávky z majetku. To je absolutně vyloučeno. To se udělá několik takových namátkových zkoušek po případě, a pak to dopadne zrovna tak jako v Moravsko-slezské bance, kde také dělali namátkové zkoušky, všecko bylo v pořádku a na konec je tu manko, které nás naplňuje úžasem. Ale to bychom neměli očekávati od úřadů, které nám vyměřují dávku z majetku, která má státu přispěti finančně. Avšak v tomto případě mu neobyčejně morálně uškodí. Chybám je každý podroben, i ta berní správa může chybiti a nelze jí to vyčítati. Ale pak bych prosil, aby bylo s těmi občany, kteří potom přicházejí zeptati se na důvody, proč je jeho přiznání ták zvýšené, aby mu bylo dáno pořádné vysvětlení jako občanu státu, který ho svými berněmi udržuje. Tento způsob, jak se nyní s poplatníky zachází, není schopný toho, aby se budila láska k republice, a já ještě více řeknu, není schopný toho, aby se budily sympatie pro úřednictvo v takové chvíli, jaká je dnes.
Daň z obratu je daň, která slušně vynášela a která příštího roku je spočítána již obnosem mnohem menším proto, poněvadž se předpokládalo, že ceny klesnou, a já přidávám, že i obrat sám také poklesne. Já bych nepřál všem těm ostatním vrstvám, aby prodělaly tak prudký pokles, jako my zemědělci jsme ho musili prodělati, kteří jsme loni dostávali za obilí čtyřikráte tolik než letos. (Hlas: Pětkrát!) Nebudu o tom smlouvati. Když poklesla cena na 25 %, při bramborech dokonce na 10 až 8 %, tedy jest to zajisté tuze bolestné, ale to je věc, která se dnes odčiniti nedá, a já jen ji přivádím - ještě jednou se o ni zmíním - ale nyní přivádím ji z toho důvodu, abych upozornil, poněvadž je nutno, aby při dani z obratu co možná brzo ještě do Nového roku byly vypracovány nové směrnice pro paušál daně z obratu. Naši zemědělci nestudovali účetnictví, naši zemědělci z veliké části absolvovali obecnou školu a kdyby byli absolvovali gymnasium nebo reálku, ještě by nevěděli z účetnictví při tom systému našeho vyučování pořade nic. Následkem toho je takovému venkovanu obtížno, aby zapisoval každý den všecky ty věci, které ze svého hospodářství buď bere pro sebe, anebo které prodává. Tedy náš rolník k vůli tomuto pohodlí raději platil paušál třeba větší, nežli by byl podle přesného vypočítání toho obratu platil, ale jen aby měl pohodlí. To také udělal ten rolník i letos a proto myslím, že při takovém ohromném poklesu cen našich výrobků není samozřejmě možno, abychom platili paušál loňský, nýbrž, že jest to od nás obětí pro republiku, jestliže žádáme, by ten paušál byl snížen průměrně na čtvrtinu. To ještě nebude daleko dosaženo toho poměru, který byl loni.
Vážení pánové! Mezi státní příjmy patří také cla. Bylo nám řečeno, že cel nemůže republika postrádati, a já to věřím. Je to veliký příjem pro republiku. Důsledkem toho je přirozeno, že ministr financí nerad slyší o nějakém zmenšení anebo dokonce zrušení cel. On se to doví a konečné to pan ministr financí slyšel již v rozpočtovém výboru.
Vážení pánové! My máme něco neobyčejného, že totiž v naší republice boje se světovou konkurencí v prvé řadě se musí zúčastniti ona vrstva národa, o které vždycky ostatní vrstvy byly přesvědčeny, že je kulturně níže nežli ty druhé. Ne průmysl jde do boje se světovou konkurencí, nás sedláky a zemědělce do něho poslali, nám vzali všechnu ochranu před světovou konkurencí beze strachu, co z nás bude. Snad se domníváme, že pořád jsme ta vrba, která obrůstá každého roku. Já bych si to přál v zájmu státu, ale myslím si, že není správno, jestliže jediný úd našeho státu a národa, to jest zemědělství, se vystavuje průvanu světové konkurence, neboť upozorňuji, že kdyby to rolnictvo dostalo revmatismus, že celý stát nebude potom schopen práce. Vy to vidíte konečně i v tom, že poklesl domácí konsum. To je jedna z hlavních příčin hospodářské krise. Kdyby mohli sedláci kupovati tak jako loni, málo bychom se potřebovali starati o vývoz za hranice, byli bychom velikou část našich průmyslových výrobků konsumovali doma. Ale tímto způsobem, když se nám přeje to poklesnutí cen našich výrobků, ano když se v tom ještě spatřuje jistý zisk pro ostatní vrstvy občanstva, v tom já vidím povážlivý pokus podřezování jedné z těch větví, na nichž spočívá celá naše republika a že těmito cly není pouze docilováno posilování státních pokladen, nýbrž také že se tím neobyčejně zdražuje občanstvu živobytí. To je, pánové, viděti z toho, jak neobyčejně se rozmohlo pašování, jak málo je lidí, kteří se stydí propašovati něco přes hranice. Kolik je lidí, kteří vám ukazují, to a to jsem si koupil v Německu atd. Kdyby nebylo toho ohromného rozdílu cen, tedy by se nepšovalo, poněvadž by se nikdo nechtěl vystaviti možností šikan a pokut, které se po případě na hranicích předpisují. A tu poukazuji na to, že ty laciné boty, které si Jihočeši vozili z Vídně, byly pracovány v naší republice, že cukr lacinější byl pašován z Rakouska přes hranice a je to výrobek republiky Československé. A takovéto případy by se mohly vypočísti ve větším počtu. Myslím si, že by bylo však správnější snižováním cen posíliti konsum domácí, než za ty snížené ceny posílati zboží do ciziny. Podotýkám mimochodem, že při všem tom jsem přítelem toho, aby byly otevřeny německé hranice a abychom všechno naše vyrábění postavili před konkurencí světovou. Nechovám zde těch obav, které kolega Reyzl zde přednesl, že by mohla se Srbskem vypuknouti válka, jako se říká, že pro celní politiku světovou byla válka rozpoutána. Podotýkám, že je krátkozrakostí, viděti vypuknutí světové války v celní politice Evropy vůči takovému státu. Ta choroba Evropy byla zajisté hlubší.
Dovolte mně, abych řekl, že jsem rád, že se jednou dovíme, kolik jsme vlastně dlužni. Jest si sice stěžováno do výše našeho podílu na předválečných dluzích Rakouska, ale myslím, že vědomí toho, jak si zde stojí naše republika, je cennější, než nějaké to procento při repartici. Rádi jsme slyšeli ve výboru, že budou již placeny úroky z rent předválečných, a podotýkám, že jsme neprojevili ani nejmenšího protestu proti tomu, aby republika zaplatila také úroky z rent předválečných i pokud k tomu není zavázána, to jest v interregnu mezi převratem a uzavřením míru, kteréžto obnosy nebudou vyplaceny hotově, nýbrž ve stavebních losech.
Bylo zde mnoho mluveno o státních podnicích, a já se o nich musím zmíniti, poněvadž bylo zde dotčeno jedné instituce, ve které moji přátelé osobní i straničtí působili. Mluví se o tom, že státní podniky neprospívají, poněvadž byrokracie jich správně nevede. Říkám, že průmyslový, zemědělský, obchodní atd. podnik do rukou byrokracie nepatří. (Tak jest!) To jest omyl, když se byrokratovi svěřuje vedení obchodního podniku, ten byrokrat dnes k tomu není vychován, a jestliže kolega Jirásek řekl, že některý dělník vede správně takový podnik nebo konsum svých soudruhů, tedy mu dávám ovšem za pravdu, ale musím dodati, že ne každý dělník to dovede vésti a že také mnoho konsumů zrovna tak jako našich kampeliček a všech takových svépomocných podniků stonalo značnou dobu, nežli se jim podařilo najíti mezi svým členstvem schopného pokladníka, starostu nebo vedoucí sílu. Není každému dán obchodní duch a k vedení obchodního podniku je takového obchodního ducha třeba. Tomu se nemůže člověk naučiti ani na universitě ani na technice, ba ani ne na obchodní škole. To musí býti do jisté míry vrozeno. Ten úředník také nemůže vésti podnik tak, aby prospíval, poněvadž na tom nemá žádného osobního zájmu. Když se mu podnik podaří, úředník nedostane většího příjmu, ale když se některý z jeho podniků nepodaří, tedy je předmětem kritiky nejen v nejbližším okolí podniku, nýbrž i zde v parlamentě se potom také censorsky potřásá nad tím hlavou a zapomíná se, že každý člověk je chybující, a následkem toho, že ten úředník v nejlepším úmyslu mohl udělati něco, co se v té chvíli zdálo býti obchodně správným, ale co potom se ukázalo býti chybou. My, kteří pracujeme v družstevnictví, jsme toho svědky jak v centrálách tak i v družstvech venku, že věci nejlépe myšlené nedopadnou často tak, jak bylo žádáno.