Středa 13. prosince 1922

Svojí přítomností v rozpočtovém výboru měl jsem příležitost slyšeti leccos, co jiným pánům kolegům nebylo možno, i dovolím si dotknouti se obzvláště těch bodů, které se právě týkají našeho pana ministra financí. Pan ministr financí nám také mezi jiným vypravoval, že z valné části naše podnikatelstvo samo nese vinu na tom, že průmyslová krise jest tak těžká. Uvedl nám příklad, kde podnikatel si zcela jednoduše sedl na dráhu, vrátil se s celým množstvím objednávek a zažádal za hodiny přes čas. Nechci se o věcí dále šířiti, ale máme zde z úst pana ministra financí důkaz, že krisi, která na nás tak těžce doléhá, většinou dle svědectví pana ministra financí způsobují podnikatelé zúmyslně. Proč to říká? Již proto, poněvadž venku naši podnikatele svalují veškerou vinu na krisi, na vládu a na poměry, které v našem státě panují. Nechci dále mluviti o krisi, poněvadž moje úloha jest zcela jiná. Zmiňuji se o tom takřka jen úvodem.

Pan ministr financí se také domníval, že dříve nebo později bude musit vyjíti zákon o kompetenci jednotlivých ministerstev. Jestliže pan ministr financí pod tímto zákonem rozumí kompetenci, kterou si vymínil novým zákonem o úpravě platů státních úředníků, že totiž v budoucnosti může upravovati drahotní přídavky bez usnesení parlamentu přímo nařízením ministerstva, takže tedy parlament do toho nemá co mluviti, budou-li platy sníženy, pak se domnívám, že v prvé řadě by členové každé strany na tom měli největší zájem, aby protestovali proti tomu, by kompetence jednotlivých ministerstev tímto způsobem byla upravována.

Nyní chtěl bych něco říci o celém našem finančním hospodářství. Nejprve chci tvrditi, že náš finanční zákon není tak přehledný, jakým by měl býti. Požadavky pro vojenskou správu nalézáme v nejrůznějších kapitolách. Požadavky pro vojenskou správu lze nalézti v kapitolách všech ostatních ministerstev. Tím se pravý obraz rozpočtu zastírá, poněvadž z něho jasně nevysvítá, mnoho-li nás vlastně militarismus stojí, jestliže si tyto číslice z toho nevyhledáme. Rovněž tak jest tomu se státním dluhem. Státní dluh nenalézáme pouze v kapitole >Státní dluh<, nýbrž také u ministerstva financí, 176 milionů za cla jest vykázáno u ministerstva financí. K tomu přijde ještě 30 milionů vývozních prémií za uhlí, které jsou vykázány v ministerstvu veřejných prací, a 60 milionů pro dovozní a vývozní povolení jest vykázáno v ministerstvu obchodu. Musíte mi přiznati, že takovéto věci nejsou způsobilé umožniti jasný přehled o rozpočtu.

Dále chtěl jsem učiniti k panu ministrovi financí několik dotazů. V letošním rozpočtu jest preliminováno pro všeobecnou daň výdělkovou o 21 milionů více nežli roku loňského, pro zvláštní daň výdělkovou 40 milionů více, pro daň z příjmů jest preliminována suma o 170 milionů korun větší nežli roku loňského. Nevím, mám takový pocit, že při této těžké krisi - myslím, že je to svatou pravdou, zdali máme krisi čili nic, o tom nepotřebujeme mluviti - že při této těžké krisi, kdy celé desetitisíce lidí jsou bez práce, jest zcela nemožno počítati s tím, že daň z příjmů má vynésti více nežli roku loňského. Nemohu si domysliti, jak by to bylo možno. Nechybím zajisté, když výši této sumy odůvodňují manipulacemi, které se děly s rozpočtem, když došly jednotlivé rozpočty od jednotlivých ministerstev a byly zase poslány zpět, aby se zjednala rovnováha v rozpočtu. Důchodová daň jest preliminována o 21 milionů výše. Ale pozoruhodné jest, že daň, kterou správní radové musí platiti z tantiém, preliminována jest 22 miliony místo 20 miliony. Z této položky vysvítá, že tato vrstva lidí, která se obohacuje z krve lidu, kterou řečník přede mnou, kolega Jirásek tak trefně charakterisoval, žije v době velice dobré. To jest nám důkazem, že právě v čase hospodářské krise banky páni akcionáři dělají velmi dobré obchody.

Další zvláštností našeho rozpočtu je rozpočet pro Podkarpatskou Rus. Tam obnášejí celkové výdaje 396 milionů, příjmy 230 milionů korun. Podkarpatská Rus, tento klam, že jsme malým velmocenským státem, stojí nás zde jen 166 milionů, které doplácíme. Nyní celní správa v Podkarpatské Rusi. Výdaje pro celní správu v Podkarpatské Rusi činí 15 milionů korun, příjmy činí 3 miliony, tudíž jen jednu pětinu výdajů. Zde by skutečně bylo potřebí mluviti trochu více o tom, nežli to pouze konstatovati.

O naší celní politice musím také něco říci. Celní koeficienty, které jíž v prosinci 1921 byly uveřejněny, nejsou dnes již časovými, - obchodní komory žádaly snížení o 30 procent - a nejlepším důkazem pro nutnost tohoto snížení jest stav naší koruny. Kdežto koruna letos proti tehdejší době stojí jako 1 : 2 1/2, nepodniká se ničeho na snížení těchto celních koeficientů. To nepřímo neznamená nic jiného, nežli značné zdražení živobytí dělnictva.

A obracím-li se nyní k daním všeobecně, tož prohlásil nám pan ministr financí v rozpočtovém výboru toto: >Snížení daní, to je taková věc, se kterou se nesmí ani začíti. Neboť začneme-li s tím, nemá věc konce. Tu pak přijde ten neb onen, každý se domnívá, že platí příliš mnoho daní a žádá za snížení.< Z celé řeči pana ministra financí nabyl jsem dojmu, že budeme musiti ještě velmi dlouho čekati, nežli stát započne se snižováním daní. Myslím, že stát zde bude zcela jistě poslední. Pan ministr financí prohlašuje právě zcela jednoduše, že není možno snížiti daně. Dám si tedy záležeti na tom, abych panu ministrovi financí dal několik pokynů, kde by snad přece mohl spořiti. Vždyť on to byl, jenž vydal heslo >spořiti< a jenž z valné části má na svědomí, že naši podnikatelé nejprve začali se snižováním. Neboť i když také pan ministr financí tehdy, když stát poprvé snižoval platy státním úředníkům, nebyl v oficielním postavení finančního ministra, tož víme přece, že i když nestál vpředu, stál zcela určitě vzadu a dirigoval. Ministr financí byl tedy odpovědným za to, neboť vydal heslo >spořiti<. Správa daní se již pokouší spořiti pro stát tam, kde jde o to vymáhati daně.

Mohl bych vám vypravovati případ, který ukazuje, jaká neznalost světa panuje mezi našimi úředníky v krajině, ze které pocházím. Nepotřebuji zajisté poučovati kolegy, kteří zde jsou, jak je to dnes s našimi novinami, že dnes noviny - mluvím zde o menších novinách, v prvé řadě o dělnických novinách - zajisté nedovedou opatřiti nějaký čistý zisk. Každé takové noviny jsou pasivní a potřebují zvláštních subvenci od dotyčných stran, aby se udržely nad vodou. Ale toto poznání zdá se, že ještě nevniklo do hlav naších berních úředníků. Znám případ, kde berní úřad neustále takovéto noviny šikanuje. Neuplyne skoro ani týdne, ve kterém by dotyčná berní správa nezaslala novinám nějaké předvolání a nežádala od nich nových výkazů. Časopis má udati čistý zisk z obratu, který obnášel přes 200.000 Kč. Ne snad že by časopis neplnil správně své daňové povinností, časopis platí daň z obratu a všechny ostatní daně přesně. Nevím, proč se berní úředníci vrhají na tyto malé poplatníky. Chci zde jen panu finančnímu ministrovi projeviti přání, aby raději tyto úředníky poučil, aby přece raději tuto přesnost, tuto obzvláště přísnou přesnost, uplatnili jinde. Z téhož místa, o kterém mluvím, znám sta a sta keťasů, kteří měli veliké zisky a kteří berní úřad dozajista velice podvedli, nevím proč se tam nepostupuje s toutéž přesností, ale tolik vím, že právě jednotliví z těchto úředníků společensky se v těchto kruzích keťasů stýkají a že jest snad pro takovéhoto úředníka těžko vykonávati u takového keťasa velmi přísnou kontrolu, jestliže ve společnosti paní tohoto keťasa poníženě líbá ruku. To všechno je přece možné. Ale myslím, že by to nemělo mýliti naši státní správu a že by již mohla úředníkům naříditi, aby upustili od šikanování takových poplatníků, od kterých leží zcela jasně na bíledni, že v dnešních kritických dobách ničeho nemohou vydělati a že by úředníci svoji velice chvályhodnou činnost měli uplatniti jinde.

Pan kolega Jirásek na počátku své řeči projevil panu ministrovi financí dosti skrytě, ale přece jen votum nedůvěry pro jeho daňovou politiku. Nevím, zdali pan kolega Jirásek zapomněl, co jeden z kolegů jeho strany mluvil v rozpočtovém výboru, když se chopil slova ke kapitole >Ministerstvo financí<. Tento kolega prohlásil: >Vyslovuji také veřejně jako socialista, že pro pana ministra dr. Rašína mám plné uznání, a že nejsme tak zlými chlapy a že si již ministra Rašína dovedeme vážiti.< Nevím, jak se tento projev rýmuje s vývody kolegy Jiráska a s kritikou kolegy Jiráska o daňové politice finančního ministerstva.

Slavný senáte! O válečné půjčce mluvilo dnes již více řečníků. Chci vás upozorniti na velmi zvláštní výrok pana zpravodaje dr. Horáčka, který učinil při projednávání této věci v rozpočtovém výboru. Prohlásil, že otázka válečných půjček, jejíhož řešení si přece také přeje, bohužel vinou těch, kteří tohoto řešení potřebují, rozřešena býti nemohla. Mám za to, že tento výrok kolegy Horáčka již zasluhuje pozornosti. Zde tedy zastáván jest názor, že lidé, kteří s dychtivostí na to čekají - nemíním zde snad upisovatele milionů, kteří také na to čekají, míním ty, kteří toho skutečně mají potřebí, aby tato otázka byla rozřešena - sami to zavinili, že otázka válečných půjček nemůže býti řešena.

Chci se zde také zmíniti o něčem, co se týče pana ministra obchodu. Když se v rozpočtovém výboru mluvilo o celní politice, prohlásil pan ministr obchodu: Pustíme-li sem jugoslávská vína, nikdo z nás nebude píti naše víno. Smějete se snad tomuto výroku pana ministra obchodu. Ale pátráte-li po věci hlouběji, shledáte, že jest to táž politika, kterou známe z dob předválečných, totiž politika pro srbské vepře, která nepřímo zavdala podnět, že jiskra světové války mohla vznítiti sud prachu.

Ve výboru konstatoval také jeden zpravodaj při dotyčné kapitole, že naše železniční tarify jsou 9 1/2 krát vyšší nežli dříve. Na tuto sumu jest uložena daň asi 30 %. Slyšíme-li zde řeči finančního ministra a jeho ujišťování, že není možno daně snížiti, pák nesmíme také počítati s tím, že by se mohlo pomýšleti na snížení těchto železničních tarifů. Víte přece všichni, jak nesmírné těžce doléhají naše vysoké železniční tarify na celý hospodářský život, a pokud se stát jako takový neodhodlá k tomu, aby alespoň zde zjednal nápravu, aby spolu přispěl k dosažení toho, čeho si pan ministr financí přeje, totiž aby se levně nakupovalo, potud také nedosáhneme toho, co nám vláda zdánlivě velebí jakožto jediný prostředek ke zmírnění krise.

Navrhli jsme, já a kolega Stark, ve výboru také za účelem úspory zrušiti vyslanectví při Vatikáně. Zde bych panu ministrovi financí doporučil, aby se u pana ministra věcí zahraničních trochu přičinil, aby to prosadil. Vím, že by se zde mnoho uspořilo. A důvody, které pan ministr věcí zahraničních dr. Beneš proto tomuto návrhu uvedl, myslím, že jsou málo pádné. Prohlásil mezi jiným, že Vatikán má stará zákonitá práva a že jsme převzali zákony starého Rakouska a že tudíž jsme povinni tyto zákony plniti. Podivno, že republika se nechce vzchopiti k tomu, aby se zde poněkud odrakouštila. Pan ministr však prohlásil, že toto vyslanectví při Vatikáně přináší našemu státu velmi veliký prospěch. Snad bude pan ministr tak laskav a poví nám při nejbližším svém vystoupení v senátě něco o tomto prospěchu. Myslím, že za tím vězí něco zcela jiného. A právě tak, jako každé hodiny a každého dne pozorujeme, že naše politika stále více jest ovládána klerikálními vlivy, tak domnívám se také, že jest to klerikální vliv, který brání vládě zjednati zde nápravu; neboť že zde jest nápravy potřebí, to přiznáte, poněvadž také víte, že v Itálii máme již jedno vyslanectví a že tudíž dvoje vyslanectví v jednom městě jest úplně zbytečno.

Snad nám pan ministr financí, který zde bohužel není, o této otázce podá vysvětlení. Mluví se o tom, že cesta našeho presidenta na Capri stála 40 milionů korun. Poznamenávám předem, že moje vývody nejsou namířeny proti osobě pana presidenta; jak my k němu stojíme, víte, a zbytečno o tom každé slovo. Ale pan president zde nestojí vůči nám jako soukromá osoba, nestojí vůči nám jako veliký humanista, jakým alespoň byl dříve, nýbrž jako president republiky. A jestliže tedy již naše vláda jest tak zachvácena vášní spořivostí, mám za to, že by bylo potřebí vysvětlení o tom, kdo tuto cestu pana presidenta na Capri platil, zda-li ji musil zaplatiti stát. Této cesty prý se zúčastnilo se 200 osob; pošta na Capri byla dopravována letadlem a každý poštovní let prý stál 10.000 Kč. Poznamenávám, že se tomu půl Itálie smálo, že president a lidé kolem presidenta nedosáhli toho, čeho chtěli dosáhnouti, nýbrž že se lidé smáli této hře na krále. Divím se, že se zde pěstuje ještě stále něco tak přežitého, že republika nemůže upustiti od takovýchto věcí. Právě tak jest tomu s vojenskou kanceláří presidentovou. Náš návrh, ve kterém jsme žádali, aby tato kancelář byla zrušena, poněvadž jest starým pozůstatkem starých panovníků a poněvadž to ve skutečnosti presidenta demokratické republiky snižuje, když sobě vyhrazuje takováto zařízení z dob císařských, tento návrh byl v rozpočtovém výboru zamítnut. Myslím, že nám ministr financí snad přece nejmilostivěji odpoví na otázku ve příčině cesty presidentovy. Máme za to, že těchto 40 milionů korun věru bylo lze užíti pro něco lepšího; musíme se rváti a hádati o každý haléř, žádáme-li více pro nezaměstnané, a zde se peníze vyhazují po milionech.

Jestliže nyní, ačkoli již kolega Stark mluvil o vojenství, ztratím několik slov o tom, činím tak ze zcela zvláštního důvodu. Jistý kolega si vzal práci a vypočítal, jak si stojíme s naším vojskem oproti starému Německu Vilémovu, právě poněvadž našim vládnoucím kruhům toto Vilémovo Německo vždy bylo ohavností. Také nám jest tento militarismus ohavností. Každý ví, že toto Německo tehdy vydávalo ze všech států největší sumy pro vojsko. Právě, poněvadž nám a také vám to bylo ohavností, chtěl bych vám na základě cifer uvésti na paměť, že československý vojenský systém daleko ještě předčí tento starý Vilémův vojenský systém. Abyste nemyslili, že vám zde něco vypravují, chci své vývody doložiti ciframi. Německo vydalo ročně 700 milionů zlatých marek při 65 milionech obyvatelů; přepočítáte-li to na počet obyvatelů Československa, shledáte, že by na těchto 13 až 14 milionů obyvatelů přišlo 140 milionů zlatých marek; těchto 140 milionů zlatých marek jest dnes asi 800 až 900 milionů Kč, a podíváte-li se na náš vojenský rozpočet, na řádný a dodatečný rozpočet, a vyhledáte-li si z jiných kapitol to, co se vydává na vojsko, myslím, že nepochybím, když řeknu, že naše vojsko stojí ročně 4 miliardy, že tedy dnes ve zlatých markách přepočítáno na naše koruny vydáváme na vojsko pětkrát tolik, co stále německé vojsko v době předválečné. (Sen. dr. Karas: To se musí vypočísti percentuelně z celého rozpočtu, ne takhle vytrhnout z částky!) Pane kolego Karase, prosím, je to přepočítáno ve zlatých markách. (Výkřiky sen. dra Karasa.) Prosil bych pana kolegu Karasa, aby mně přesvědčil přesným výpočtem, a budu mu za to vděčným. Myslím, že tím vojenský systém u nás jest zcela dobře charakterisován, a že tím také jest ad absurdum přivedena fráze, že nemáme žádného vojska, nýbrž demokratickou armádu. Tomuto heslu nevěří již žádné dítě, poněvadž vidíme denně, že duch se stále více a více blíží starému rakouskému vojenskému duchu a nebude trvati dlouho, že se naše vojsko v ničem nebude lišiti více od vojska starého monarchistického státu.

Pan ministr financí nedá si ujíti v žádné řeči, aby nechválil svoji deflační politiku, aby se nepokusil namlouvati veřejnosti, že jsme zde vymýtili inflační politiku a že jsme zavedli deflační politiku, t. j. zmenšení oběhu bankovek, a že to jest jediná spása pro naše hospodářství. Řekl bych, že již toto tvrzení jest nesprávné. Neboť kdyby deflační politika měla býti skutečnou deflační politikou, musil by se oběh bankovek umenšiti přiměřeně k vzestupu koruny. Pamatujte se: Když koruna v Curychu stála na 5 a 6, obnášel oběh bankovek 12 miliard. Nyní stojí koruna na 16, 17, 18. Měl by tudíž, jakmile koruna stoupla v ceně, oběh bankovek se zmenšiti. Pak by bylo oprávněno mluviti o deflační politice. Ale tomu tak není. Měli jsme tehdy oběh bankovek přes 11 miliard, dnes máme oběh značné přes 10 miliard. Vidíte tedy, že tvrzení jest nesprávné, nesprávné také proto, poněvadž - můžete se podívati na kapitolu kteréhokoli odboru - shledáte, že všude vězí inflační, nikoli deflační politika, že výlohy stále stoupají a stoupají, že však neklesají v poměru ku vzestupu koruny.

Jestliže také řeknu slovo o vývodech pana ministra financí o obchodní bilanci, činím tak z důvodu, že jest to známý argument našeho ministra obchodu, ale také ministra financí, aby se veřejnosti stále dokazovalo, že hospodářská politika tohoto státu nyní konečné spočívá na zcela zdravých základech. Pan ministr financí také v rozpočtovém výboru dokazoval, že naše obchodní bilance jest aktivní. Jest aktivní dle vývodů ministra financí, ale daleko není aktivní cenou, nýbrž v metrických centech a v kusech. Zajisté jste také vy již o tom slyšeli, že velice známí odborníci nad takovýmto způsobem obchodní bilance již tehdy, když byla uveřejněna, potřásali hlavami a prohlašovali, že přesný obraz o stavu naší obchodní bilance, zdali jest aktivní nebo pasivní, obdržeti lze jen tehdy, jestliže vyvezené a dovezené zboží se neudává v kusech a centech, nýbrž v korunách. Od té doby uplynulo již šest měsíců, ale ani ministerstvo obchodu, ani ministerstvo financí se nemělo k tomu, aby námitky proti této aktivní obchodní bilanci opravilo v té formě, že by nám bylo předložilo číslice o aktivní bilanci v cenách.

Nežli dojdu ke konci, jest mojí povinností jen ještě jedno, dáti totiž panu ministrovi financí pokyn ve příčině spoření. Máme v Egyptě zvláštní vyslanectví. Ačkoli nás pan ministr věcí zahraničních při projednávání rozpočtu ve výboru ujišťoval, že se poctivě snaží zmenšiti výdaje pro zahraniční úřad a že v posledním roce bylo zrušeno asi 30 honorárních konsulátů, neřekl nám ničeho o tom, zdali by nebylo možno anebo zdali snad stává úmysl zrušiti toto vyslanectví v Egyptě. Vy víte, čím jest Egypt. Egypt jest vasalský stát Anglie zcela nepatrného významu pro nás. Nechci říci, že žádného významu pro nás. Ale když již máme Malou Dohodu, když již jsme spolčeni s Jugoslávií a Rumunskem a nevím, kdo všechno ještě k tomu patří, bylo by zcela lehko možno, aby tato Malá Dohoda zřídila společný zahraniční úřad. Tu by se také mnoho ušetřilo. Jistě že takovéto vyslanectví znamená mnoho peněz.

Pan kolega Jirásek pojednával zde o otázce, které se chci také dotknouti, to jest úpadku Moravsko-slezské banky. Náš klub připravuje v té příčině interpelaci i omezím se tudíž na nejnutnější. Řekl bych: Jestliže vy z vládnoucích stran nerozumíte tomuto výstražnému znamení, které jsme nyní zaslechli z Moravy, a jestliže se neodvrátíte od této hospodářské politiky, která přímo vede k takovýmto událostem, kterých se nyní dožíváme na Moravě, pak tomu dojde, jak ministr financí praví: že život jest silnější nežli smrt. Také zdravý život státu bude se musiti všemi silami brániti proti této politice a konec písně přes zdánlivé úspěchy této politiky bude, že tato politika dříve nebo později bude musit utrpěti žalostný nezdar. Jestliže v této Moravsko-slezské bance hrál národnostní moment velikou úlohu, poněvadž to byla banka, která měla chrániti menšiny, pak poznamenávám, že pod takovýmto pláštíkem se v republice děje také mnoho jiného, že jsou to zcela jiné motivy, které se pod tímto pláštíkem skrývají, a že pak zde dříve nebo později korupce vychází na jevo. To jest politika pana ministra financí Rašína, ke kterému čeští sociální demokraté mají neobmezenou důvěru. My této důvěry k takovéto politice nemáme. Víme ovšem, že finanční ministr jest si cíle vědom a že jest energický, víme však také, že jeho opatření již po převratu nebyla s to přivoditi ozdravění našeho státu, že naopak ministr financí, který nás ubezpečoval, že touto politikou zvýšena bude vývozní schopnost státu, docílil toho, že pomohl k vývozu naší české koruně, že však vývoz zboží úplně přestal.

Na moje vývody v rozpočtovém výboru, že poslední příčinu dnešní hospodářské krise hledati jest v mírových smlouvách st. germainské a versailleské, odpověděl pan ministr financí zkrátka a dobře: >To není správné, to není pravda, příčiny dnešní krise spočívají v následcích světové války.< Tato odpověď jest naivní a dětinská, poněvadž právě mírové smlouvy v St. Germainu a ve Versailles jsou také následky světové války. Dnes ví každé dítě, že kdyby Německo těmito mírovými smlouvami nebylo bývalo přivedeno na pokraj záhuby (Výkřik sen. dra Mareše.), ano, pane kolego Mareši, dnes ví každé dítě, kdyby Německo v posledních letech nebylo bývalo takřka vyprodáno, kdyby všechny příkazy, které by dnes mohl míti náš průmysl, nešly do Německa, že bychom naší krisi nebyli tak značně pociťovali dříve i nyní, kdyby právě takovéto poměry v Německu nebyly způsobeny mírovými smlouvami. O tom není sporu. Také my víme, že tyto obrovské spousty způsobené čtyř až pětiletou válkou nelze napraviti za rok nebo za dva roky. Tomu již rozumíme. Ale krise neměla by této intensivní působností, jakou dnes ukazuje.

Poněvadž vůči celé finanční politice pana ministra financí Rašína máme největší a nejostřejší nedůvěru, poněvadž víme, že tato politika nevede ku blahu státu, nýbrž přímo ke zkáze pracujícího obyvatelstva, budeme hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Kroiherovi.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Během této debaty, a nejen během debaty nynější, ale častěji, jsme zde slyšeli s německé strany podezření, že sami nevěříme tomu, co zde mluvíme o poměrech v naší republice. Já bych obrátil dnes tato slova na levou stranu naší sněmovny, neboť co jsme dnes zde slyšeli, o tom na jisto kterýkoliv logicky a moudře myslící člověk musí pochybovati, že by bylo výronem nějakého přesvědčení. Je mí líto, že, nač já musím reagovati, není pouze projevem okamžitého hněvu, nýbrž že to byla slova naprosto uvážená, poněvadž byla napsána a po případě ještě v klubu korigována.

Bylo nám zde řečeno a vytčeno, že my, kteří mluvíme tolik o odrakouštění, jsme věrným obrazem Rakouska. Já bych si za těch starých časů, když jsme nedoufali, že se dočkáme toho štěstí, že Rakousko bude rozbito, nebyl nic jiného přál, než aby to Rakousko bylo bývalo naší republice jen poněkud podobno (Tak jest!) ve spravedlnosti k národům, kteří je vytvořili a kteří je udržovali! (Sen. Meissner [německy]: To jest už vyšší vyšperkování!)

Pane kolego, s vaší strany to byl sen. Hartl - který přece nemůže býti podezírán z nějakého spravedlivého cítění vůči našemu národu a který nemůže býti podezírán z toho, že by si přál, aby naše republika se udržela - a ten nám zde musil dosvědčiti, že není tak spravedlivého volebního řádu, jako jsme udělali my. A vy, pane kolego, to sám víte, že vy jste byli vždy největšími nepřáteli toho, aby byla nějaká rovnost, aby byla nějaká demokracie, vy že jste vždy a všude měli myšlení jen na to, abyste panovali tam, kde vás bylo aspoň polovina, anebo po případě značnější menšina. Jen tam, kde jste byli menšinou, byli jste pro rovnoprávnost, ale kde jste mohli, tam jste utlačovali. Celé dějiny Rakouska jsou toho nejlepším dokladem, neboť v Rakousku jste byli menšinou a obětovali jste raději své sourozence v Uhrách, jen abyste mohli potlačovati nás. To jest pravda, která se nedá se světa spraviti. Co se týká školství, co se týká úřadování, ano i co se týká toho jednání zde ve sněmovně. My se pamatujeme dobře, kterak jsme čítávali v protokolech parlamentů rakouských, že ten neb onen poslanec mluví česky, ale nikomu nenapadlo, aby to stenografoval. Až v té poslední době, když už se báli smrti, tak v té poslední chvíli nám to udělali jako velikou koncesi; a my od vás přijímáme všecko, dovolujeme vám vše mluvit.... (Hlas: I sociální demokraté němečtí hlasovali proti!) - Já jim té hanby nepřipomínám.

Nyní zde podotýkám ještě něco. Nám se zde insinuovalo řečí napsanou, že snad máme úmysl odstraniti Němce. Nemáme. Já to povídám veřejně a nemáme žádného takového úmyslu již proto, poněvadž to není naprosto možno. My nechceme Němce odstraniti, my nechceme Němce vyhnati, my nechceme Němce odnárodniti, my jim přejeme, aby zde mezi námi byli živi jako rovnocenní občané státu, ale chceme, aby tomu státu byli také věrni. (Sen. Meissner: No, no!) To je, bohužel, věc, které se těžko od nich můžeme dočkati.

Bylo při této příležitosti nám zde řečeno slovo neobyčejně smělé a já bych si vyprosil, aby se pro příští opakovalo. Bylo zde řečeno - vedle toho, že žádným způsobem nemůžeme odstraniti Němců a ostatních menšin - že veliká většina slovenského národa nechce o formě našeho státu ani slyšeti.


Související odkazy