Podali jsme za třetí návrh, ve kterém žádáme, aby tři zákony, které byly předloženy o pensistech, znovu byly vyneseny na světlo denní a byly projednány a aby alespoň ještě v podzimním zasedání mohly býti vyřízeny.
Žádali jsme dále ve příčině sestátnění Ústecko-Teplické dráhy, aby změněn byl § 106 o osobních daních. Tím, že tato dráha byla sestátněna, povstala obcím skutečně veliká škoda, kterou napraviti lze pouze změnou zmíněného zákona způsobem, jakým se to v návrhu žádá.
Žádáme, aby byl vzat zřetel k těmto našim návrhům, neboť velevážení pánové, přihlédněte-li blíže k těmto návrhům, shledáte, že to nejsou snad návrhy, diktované národnostní vášní a že nebyly podány proto, aby jaksi doplněny byly národnostní požadavky, nýbrž že vedeny jsou jedině praktickými důvody.
Bylo by potřebí ke všem věcem, obzvláště k těm, o nichž nyní jednáme, říci mnohem více. Myslím však, poněvadž přece celá řada řečníků k této skupině jest přihlášena, že se mohu vysloviti pokud možno krátce, a prosil bych vás jen, abyste právě pří vyřizování této skupiny se zabývali zevrubně finančními záležitostmi, hlavně však abyste také pomýšleli na to, že stát, jak jsem jíž řekl, může vytrvati jen tehdy, dovolí-li žíti také obcím. Neboť nemohou-li žíti obce, nemůže ovšem žíti ani stát. Poněvadž však víme, a poněvadž jsme shledali, že v celém rozpočtu obce nepřijdou na svůj účet - nehledě k několika státním přídělům, k polovici domovní daně činžovní a k daní z přepychu resp. ze zábav - poněvadž však jiných příspěvků se strany státu obcím se nedostává, proto bylo potřebí ukázati také jednou, jak se to má s obcemi, a žádati, není-li to snad více možno v tomto rozpočtu, aby alespoň při sestavování příštího rozpočtu byl vzat větší zřetel na obce nežli tomu jest nyní. Snad nebylo tentokráte možno věnovati obcím větší pozornost, poněvadž se přece na obce v rozpočtu vůbec nepamatuje. Obce se mají samy vydržovati, mají samy vystačiti, při tom však se jim odebírají všechny příjmy. Půjde-li to tak dále, velevážení pánové z většiny, pak dojdeme brzo tam, kam jsme nechtěli dojíti. A bylo-li dnes již řečeno, že netřeba ničím přispívati k tomu, aby se štvalo proti tomuto státu, pak myslím, že poškození tohoto státu nejvíce přispívá skutečnost, že se obce ponechávají v nouzi a bídě, že se jim naopak ještě přikazují agendy, jejichž náklad mají nésti a že se jim nedávají dotace, které jim příslušejí.
Vidíme tedy, že důvěra, kterou od nás žádáte a kterou máme míti ke státu, nenalézá ospravedlnění a proto, poněvadž nemáme důvěry ke vládě a k většině v této vládě zastoupené, musíme také, ať již chceme čili nic, hlasovati proti tomuto rozpočtu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku p. sen. dr. Karasovi.
Sen. dr. Karas: Slavný senáte! Letos pan ministr financí v rozpočtovém výboru překvapil nás heslem, tak líbivým každému poplatníkovi: >Snížení dosavadních daní!< Schodek řádného rozpočtu letos je průměrně malý: 558 milionů. A připočítáme-li k tomu schodek investic, který je skoro 3 miliardy, dohromady dělá ten schodek 3 1/2 miliardy, tedy obnos, který musíme opatřiti nějakým jiným způsobem, než výnosem normálním, než daněmi, čili jak se ve finančním zákoně praví, nějakou úvěrovou operací.
Máme-li před sebou úvěrovou operaci o 3 1/2 miliardách, můžeme vážně mluviti o snížení daní? Je to zvláštní psychologický zjev, že všichni řečníci při generální debatě, když mluví o celku, vytýkají, že jsou příliš veliké náklady, že je poplatnictvo přetíženo, a že je potřebí restringovati tyto náklady, že je třeba ulehčiti poplatnictvu. Ale titíž řečníci, jakmile přejdou ke specielním kapitolám, mluví zcela jinak. Na př. včera pan kolega Klečák rozebíral kapitoly od I-XXIV, a v každé kapitole poukázal na to, že ta kapitola je chudě nadaná, že by více potřebovala a že nelze ničeho restringovati. Jak můžeme tyto protichůdné zjevy srovnati?
Něco podobného bývá, když přijdeme k otázce t. zv. odbourávání cen. Tu také není o tom nejmenší pochybnosti, že ceny musí dolů, že se musí odbourati; ale přijdeme-li k otázce druhé, kde je třeba začíti, tu je spor hned. Poplatníci nebo občanské vrstvy to svádí na stát, že on má začíti s tím odbouráváním; stát zase tvrdí, že mají začíti třídy občanské, a tyto třídy občanské mají spor mezi sebou; jedni říkají, že podnikatel musí dříve sleviti, poněvadž je finančně i hospodářsky silnější, a podnikatel by to rád svalil na ostatní třídy.
To je něco tak podobného, jak jsem pravil při té otázce snížení jednotlivých položek a potřeb státu.
Pod dojmem hospodářské krise, letos v létě vypuknuvší, která nastala vzestupem naší valuty, jsme čekali, že rozpočet na r. 1923 bude důsledkem této krise mnohem nižší, čili jak pan generální zpravodaj rozpočtu. Jeho magnificence dr. Horáček, to nazval, že deflace zachvátí také i náš rozpočet. Této deflace bylo by si zejména přáti a snad byla by i dosažitelná na příklad při zařizování kanceláří, úřednických bytů, nákupu potřeb pro kanceláře, při dietách a paušálech cestovních, pří různých subvencích a podporách, u jednotlivých položek některých kapitol. Ovšem výnos by nebyl nikdy velký. V tomto směru vidím, bohužel, nikoli deflaci, nýbrž naopak inflaci, vzrůst těchto položek.
Slavný senáte! Schvalujeme-li my všechny výdaje od kapitoly I-XXIV, jak jsem se již zmínil a jak pan sen. Klečák zcela správně poukázal na jednotlivých kapitolách, že není možno dovoliti škrty, že jsou omezeny na nejnutnější, musíme nutně také schválili i onu kapitolu XIV., kapitolu ministerstva financí, která mluví právě o tom, >jak tyto potřeby těch 24 kapitol seženu, čili jak je vyždímám na poplatnictvu?< Ovšem ten řečník, který bude doporučovati kapitolu XIV, nesetká se s takovými sympatiemi tu v senátě a u všech vrstev občanských, jako ten řečník, který by doporučoval výdaj těch ostatních kapitol.
Vidíme, jak právě v rozpočtu kapitola státního dluhu nebezpečně se nadouvá a nebezpečně roste. Vzpomenu jen na přísloví naších otců, jak nás varovávali: >Varuj se dluhů, dluh s hospodářem z jedné mísy jídá!< A vidíme, že umořování a úrokování našich dluhů dále více náš rozpočet zatěžuje a že teprve budoucně, kdyby naše dluhy měly stále růsti, ještě daleko více by jej zatěžovalo; nehledě k tomu, že nenajdeme ani věřitelů, kteří by chtěli nám půjčovati peníze, a když, tož jenom na vysoký úrok. Nechceme-li tedy dlužiti si dále, nezbývalo by, než spustiti rotačku. Zde však vidíme právě příklad na svých sousedech, na Rakousku, na Německu, snad i na Maďarsku a na Polsku, a zajisté že nás tento příklad nijak neláká, abychom ho následovali. Pak si však řekněme důsledně: >Co zbývá, než vysoké daně, které jsme odhlasovali? Co zbývá, nežli že je musíme ponechati, že jich nemůžeme snížiti, dokud se nám nepodaří snížiti také státní výdaje?< Ale musíme uznati, slavný senáte, že aspoň v příští době musí se naše péče nésti k tomu, abychom aspoň ony nejtíživější daně, nejnespravedlivější, na kterých jsme se v onom popřevratovým rozruchu s dosti lehkým srdcem usnesli, opravili a změnili. Mezi nimi je nejtíživější daň z majetku a ještě více daň z přírůstku hodnoty na majetku.
Daň z majetku je mimořádný prostředek, jakých má býti užíváno jenom v mimořádných případech. Obezřetný národohospodář vidí, že daň z majetku je vlastně konfiskací výrobních prostředků ve státě. Podám názorný příklad: Továrník má platiti daň z majetku. Neměl-li by hotových peněz, ze kterých by daň zaplatil, na př. majitel tkalcovny - ačkoliv to je příklad volený dosti fantasticky, poněvadž majitelé tkalcoven právě za války vydělávali ohromné obnosy, neboť byla to jejich doba vysoké konjunktury - nezbývalo by mu, než že by musil odprodati částku strojů ve své továrně. Ale menší počet strojů znamená také menší zaměstnání a menší výdělek pro dělnictvo. Taková daň konfiskuje tedy výrobní prostředky a je sama prostředkem, kterého stát může užíti jenom v nejzazším případě. Proto všechny státy odkládají s uložením této daně. Je známo, jak národohospodářové všech dob se rozmýšleli, když mělo dojíti k dani z majetku. Také v Rakousku před 100 lety, když podobná daň měla býti uložena, velmi se rozpakovali. A dnes jsme podobně svědky, jak ve Švýcarsku daň z majetku byla většinou občanstva švýcarského zavržena; jsme svědky, jak Anglie se rozmýšlí, zda má sáhnouti k tomuto prostředku. A při tom si musíme představiti, že dani z majetku v Anglii měl podléhati teprve majetek v ceně přes půl milionu Kč, kdežto u nás je jí postižen již majetek od 10 tisíc Kč! Je z toho viděti, že musí tu býti jistá opatrnost. Ovšem dlužno uznati, že také účel naší daně z majetku byl mimořádný: Byla to deflace popřevratová, povznesení kupní síly naší valuty. V tak mimořádných poměrech doporučují se právě mimořádné prostředky. Ale snad ani daň z majetku není tak tíživá, jako ještě spíše daň z přírůstku hodnoty na majetku. Abstraktně řečeno, daň z přírůstku hodnoty je mnohem spravedlivější nežli daň z majetku. Kdo za daných poměrů válečných se obohatil na úkor jiných, kdo se obohatil, zatím co jiné vrstvy obyvatelstva se ochudily, ten zajisté má v první řadě povinnost, přispívati k útratám války a k odstranění poválečných škod, poněvadž on to byl, který měl za války zisk. Pravím tedy, že ideálně vzato, nemůže býti lepší a spravedlivější daně, nežli je právě daň z přírůstku hodnoty na majetku. (Hlasy: Ale jen tam, kde přírůstek je!) Ano, to právě chci říci. Tato věc má také svůj háček. Dani má se podrobiti skutečný přírůstek, kde nějaký je. (Souhlas.) Je-li zde kapitalista, který má dnes o tolik a tolik peněz po převratě více, nežli měl před válkou, jestliže nabyl nového statku, kterého dříve neměl, jestliže si pomohl, jestliže koupil dům nebo jiné reality - pak zde je skutečně viděti přírůstek. V takovém případě je daň z majetku na místě. Tedy jenom tehdy, když přírůstek není fiktivní, nýbrž skutečný, je daň z přírůstku hodnoty na místě. Ale naše daň z přírůstku hodnoty má tu bolestivou stránku, že berní orgány měly velkou pravomoc při vyšetřování a ukládání. Je známo, jak ony při vyšetřování té ceny častokráte porušily základní pravidla. Představte si, když takovému rolníkovi l. března 1919 byla rekvirována, řekněme, kráva ze stáje, jejíž maximální cena byla l kg za 2 Kč 50 h, stát mu jí vzal za 2 Kč 50 h, ale rolník k témuž dni fatoval svůj majetek, a musil fatovati za krávu 4 Kč za l kg. Teprve zde vidíme tu nespravedlnost. Stát mu počítá ten majetek 4 Kč, a poněvadž l. srpna 1914 měl jinou cenu, počítá mu přírůstek hodnoty, kterého fakticky zde není, který dnes neexistuje. Stát zabírá a rekviruje za nižší cenu. A tak bychom mohli jíti dále. Vezmeme-li si majitele domu, ten dům mu dnes více nevynáší nežli před válkou, činže jsou omezené, ale řekne se mu: Ten dům má tolikrát větší cenu, než měl před válkou. Tedy to je jedna nespravedlnost toho zákona.
Druhá nespravedlnost je - jak řečníci se již zmínili - v tom intervalu, kdy odhadnut byl ten majetek a kdy fase majetková byla dělána - a teď po třech až čtyřech letech, daň byla předepsána a má se platiti v penězích, které mají jinou cenu než před čtyřmi léty, a kdy majetek již té ceny nemá. Když uvážíte ostatní věci, je přirozené, že volání po nápravě v tomto směru je odůvodněno. Vláda slíbila, že v tom směru vyhoví zvláštnímu volání občanstva a doufám, že také předloha, kterou vláda podá, bude věcně vyhovovati těmto stížnostem, které zcela správně byly učiněny.
Slavný senáte! Račiž laskavě jen uvážiti, co dále bychom ušetřili v našem rozpočtu, kdybychom mohli dosáhnouti na příklad snížení cen uhlí. Neboť z nejhlavnějších položek našich rozpočtů je právě výdaj na uhlí. Vezměme jen kapitolu XVII >Železnice cena uhlí? Marně bychom hledali takový pokles, a přece vláda dovedla dobře vykalkulovati ceny líhu lihovarníkům a ceny cukru cukrovarníkům. Podle toho dostaví se snížení těch cen. Bylo by si přáti, aby vláda s touže odvahou vystoupila proti majitelům dolů a velkoobchodníkům, kteří zisky ještě větší strkají do kapes. O to, co jsme slevili, co stát slevil na daní, o to vzrostl zisk podnikatelů, kteří vedle toho dřívějšího zisku ještě nový k tomu přidali.
Pan ministr financí ve své řeči, když v poslanecké sněmovně předkládal tento rozpočet, hlavní překážku snížení výdajů spatřoval v nepřirozeném množství zaměstnanců státních a ve výši jejich platů. Přecházím ke kapitole >Pensijní fond státní<. Dnes musí úředníci platiti do pensijního fondu velmi zvýšený interkalár; dosud byl interkalár 2 %, od nového roku 5 %, a dokonce v ministerstvu zahraničních věcí je interkalár 10 %.
Vedle těchto úspor na úřednictvu má se přikročiti k dalšímu šetření. Nevím, zdali pan ministr v to nepřirozené množství nečítá také ministerská křesla. Ve snaze snížiti počet státních zaměstnanců vláda loyálně bude podporována všemi stranami parlamentu a tím spíše koalicí. Paušální poukazování na počet zaměstnanectva ve starém Rakousku jest nemístné. Tyto poválečné poměry našeho státu, našeho československého státu, vyžadují více práce, relativně více sil, jak již správně jiný řečník upozornil na to, že veliké státy pracují relativně s menší režií nežli státy malé, zcela jako v průmyslových a obchodních podnicích soukromých. Při tom nadbytku sil shledáváme se se zjevem že v mnohých oborech státní správy - a mohu říci ve všech oborech - je veliký nedostatek kvalifikovaných sil. A proč? Ta splenditní odměna, kterou pan ministr financí shledává přílišnou a kterou nyní máme snížiti, ta neláká nijak doposud absolventy škol vysokých ke vstupu do státní služby, a tím méně bude lákati po dalším snížení. Tím trpí i stát, a to předem morálně, jak ráno pan sen. dr. Procházka vykládal, že právě v soudnictví to působí tíživě a nemorálně na soudce, když je majetkově v tak tísnivých poměrech. Zároveň to však přivádí pro stát i škodu finanční, zejména nepředpisováním, nevymáháním a zdlouhavým placením daní, takže v zájmu státu bylo by si přáti v tomto směru, aby tomuto nedostatku kvalifikovaných sil ve státní službě v co nejkratší době bylo odpomoženo.
Připadám si jako ten Kato v římském senátě, který při každé příležitosti, i když snad šlo o stanovení cen za nasbírané chrousty, žádal vždy o slovo a končil svoji řeč: >Ceterum autem censeo....< Já již po třetí se s tohoto místa zmiňuji, že jen a jedině účelnou reformou naší administrativy by se mohlo odpomoci armádě našich úředníků a že by se rozumným využitkováním těch zbývajících sil mohlo odpomoci pouze takovou reformou, která by pozůstávala v decentralisaci naší správy. (Sen. Albert Friedrich: Anglická samospráva!) Ano, jak říkám, decentralisací, a to vnější i vnitřní. Vnější decentralisace, aby ten balast, který mají ministerstva, se přenechával prvním instancím, ať již je to obecní úřad nebo okresní správa politická a pod., dále decentralisace vnitřní, aby v tom úřadě byl úředník samostatný a nepodléhal spoustě sil dozorčích, aby každý konal přímou produktivní práci a nikoli pouhým dozorem svou celou práci vyčerpával.
Vládní osnova o redukci platů státních zaměstnanců včera v poslanecké sněmovně předložená nám hlásá - vlastně byla to úřední zpráva v novinách, která nás na to připravuje - že se současně při redukování platů začíná s reformou administrativy, a to tím, že výplata platů se ponechává soukromým bankám. Tu se táži: Bude to zadarmo! Budou to ty banky dělati jen z lásky ke státu a nebude potřebí té bance sil, které by se musily tou výplatou zabývati? Nevím, zdali to bude faktická úspora nebo spíše přesunutí z jedné kapsy do druhé; celkové úspory, myslím, že zde vůbec nebude. Pan ministr v rozpočtovém výboru odůvodňoval nutnost snížení platů úřednictvu poklesem cen všech výrobků a snižováním mezd dělnických. (Sen. Jílek: Moravsko-slezská banka!) Ona by to snesla; dostala by na 3 měsíce půjčku, 12 % by brala, 3 % by platila a 9 % by jí zbylo, to by snesla. Takovéto snížení platů bude odůvodňováno poklesem cen potřeb životních a mezd dělnictva a poukazováním na to, že celkový index klesl již na 10. Slavný senáte, jaké je indexní číslo platů zaměstnanců veřejných? Pouze nepatrná část zaměstnanců, zejména úředníků, jen v těch výminečných poměrech může se honositi, že má desetkráte větší služné než před válkou. Kde indexní číslo odpovídá jejich faktickému služnému, je to jen nepatrná část úředníků v nejnižších kategoriích. Ve středních kategoriích je indexní číslo skoro všude pod 9, tedy 8, 7, 6, ve vyšších třídách dokonce 5. Jestliže dnes drahota klesla z 20ti až 15ti na 10 a úředník nejvyšší indexní číslo měl pouze 6, 5, můžeme zde mluviti, řekl bych, spravedlivě o tom, že musí zde nastati redukce platů, poněvadž úředník má příliš vysoký plat? Beze všeho závidění bych poukázal na dělnictvo. Toto si vymohlo zvýšení svých platů jistě vždycky nad desetinásobnou částku mzdy předválečné. U kovodělného dělnictva bylo to až 20kráte až 22kráte vyšší, v jednotlivých případech i 25krát vyšší než před válkou. Tedy zde, když nastalo to snížení o 1/4, ještě dnes to indexní číslo je nad desítkou. Právě dnes mají >Národní Listy< zprávu o cenách v maloobchodě, kde se vidí, že obuv, ošacení mají indexní číslo skoro 12. Úředník, když má indexní číslo 6, má přinésti tu oběť snižování? V tom směru není ta šetrnost na pravém místě, zde začíti utrhovati. Snižuje stát své tarify? On prý nemůže napřed snižovati výdajů, dokud nenastane snížení v ostatním. Město Praha zvyšuje najednou tarify elektrických drah; nájemné roste a při nové úpravě zákona o ochraně nájemníka - o tom jsem přesvědčen - nastane opětně jisté zvýšení. Na všech stranách je zvyšování a zde se má úřednictvu ubírati?
Od této kapitoly >Příspěvky k pensijním fondům< přecházíme ke kapitole VI. >Příděly zemím, okresům a obcím<. Úhrnem tyto příděly činí 1.026 milionů, loni 1.200 milionů, tedy méně je zde o 174 miliony, tedy skutečně o 1/7 čili o 15 %. Je zde skutečná úspora. Při úspoře letos 550 milionů, když z toho odečteme úsporu autonomním svazkům v částce 174 milionů, vidíme, že na státní úspory z celého rozpočtu zbývá jen 376 milionů, čili že to jsou pouze 2 % z celkového rozpočtu státního. To je ta celková úspora, kdežto při podporách autonomním svazkům uspoří se z 550 milionů plná jedna třetina, která činí 33 %. Tedy plná 1/3 úspor rozpočtu padá na úkor autonomních svazků.
Mnoho řečníků si stěžovalo, jak jsou autonomní finance v bídném stavu a na těch státní správa v prvé řadě šetří.
Tato kapitola VI. je také zajímavá i v jiném směru. Mezi příděly specielně zemím je pod titulem 1. položka 150 milionů, která je rozdělena mezi Čechy, Moravu a Slezsko. Čechy dostávají 96 milionů, Morava 43 miliony, Slezsko 12 milionů. Loni dostaly Čechy 120 milionů, Morava 40 milionů, Slezsko 15 milionů. Morava letos dostává o 3 miliony více, než měla loni, ale za to těch 28 milionů se uspoří tím, že Čechám se berou 24 miliony a Slezsku 4 miliony, tedy takřka jedna třetina celého přídělu. Proč je zde to nápadné stanovisko? Jedné zemi se přidává a druhým dvěma se ubírá taková veliká částka. Slyšeli jsme před půl rokem takovou kritiku v novinách, že hospodářství české země je vlastně nehospodářství, zejména na příklad, že jeden chovanec v humanitních ústavech stojí v Čechách více než na Moravě. To se vysvětluje tím, že české ústavy vymáhají samy zároveň příspěvky, kdežto moravské nikoli, tedy je na to potřeba většího počtu úřednictva, kdežto tam to vymáhá ústřední výbor; dále u nás v ústavech většinou byly ošetřovatelky klášterní, řádové, nahrazeny světskými a každý hospodář potvrdí, že světské ošetřovatelky jsou mnohem dražší než řádové. Z finanční stránky také bylo tvrzeno, že prý moravský zemský výbor provedl jisté redukce platů a že tudíž mohly býti sníženy přirážky, kdežto český zemský výbor to neudělal. Ale faktum je, že zemský výbor český má nižší přirážky než moravský. Jestliže zemský výbor moravský dosáhl jisté redukce přirážek, bylo to odůvodněno tím, že přirážky více zvýšil a proto jest správné, aby je nyní také první snížil.
Nespravedlivou výtkou je také poukazovati na Národní divadlo, o které má český zemský výbor péči. Je to kulturní ústav, jehož nadpis sám hlásá: >Národ sobě<, kterýžto nadpis svědčí o tom, že je to kulturní ústav celého státu, a proto povinností státu by bylo, aby se o jeho potřeby staral. Ale zatím vidíme, že divadlo je ve správě země. Nechci tím tvrditi, že by je země špatně spravovala; mluvím jen o nákladu, který musí hradili jedině česká země. Pan ministr financí říkal, že schodek Národního divadla činí 16,000.000. Ale on se zmýlil. Schodek je 8 milionů. Je to tedy omyl veliký, ale je to pochopitelný omyl, když pan ministr je zvyklý zacházeti jen se samými velikými číslicemi. Bylo by účelné, aby na takovýto kulturní podnik přispíval stát zemím plnou částkou a nenechal, aby pouze občanstvo z Čech musilo potřeby celého národa hradit zemskými přirážkami v tom užším kroužku země české.
Autonomní finance jsou zajímavé i v jiném způsobu. Dovolil bych si pozornost slavného senátu obrátiti na jeden zjev. Řekl jsem, že příděly zemím činí asi 1.000 milionů Kč. Podívejme se nyní na ty potřeby, které musí naše autonomní svazky v celku hraditi. Rozpočet zemského výboru na letošní rok 1922 dělal okrouhle v Čechách 515 milionů, na Moravě 216 milionů, ve Slezsku 56 milionů, celkem 800 milionů. Náklady na učitelstvo činily v Čechách 606 milionů, na Moravě 282 milionů, ve Slezsku 42 miliony, celkem 930 milionů, úhrnem tedy 1.730 milionů ve všech historických zemích dohromady, t. j. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Když připočítáme potřeby samosprávných okresů, které v Čechách dělají přibližně 300 milionů, silničních okresů na Moravě 100 milionů - nechci unavovati drobnými číslicemi, musím se držeti hlavní věcí - potřeby hlavního města Prahy, které činily 600 milionů, a nyní potom případné potřeby obcí, zde je to těžko odhadnouti přesně, v Čechách je obcí asi 8.000, na Moravě asi 3.000, ve Slezsku asi 500 a na Slovensku asi 4.000, a podle dosavadních statistických dat činila potřeba v Čechách asi 3 miliardy, na Moravě asi l.200,000.000, a ve Slezsku asi 200 milionů, tedy v celku potřeby autonomních svazků u nás činí asi 6 1/2 miliardy. Odečteme-li 1.030 milionů, které dává stát, pak zbývá ještě skoro půl šesté miliardy, které je nutno opatřiti jiným způsobem. My se zde dlouho taháme s vládou o každých 100 Kč v příjmech a vydáních - a zde máme položky na půl šesté miliardy! Ví slavný senát, ví vůbec Národní shromáždění něco o těchto věcech? Je předložen někdy nějaký účet, nějaká zpráva, jaké asi hospodaření těchto autonomních svazků je, abychom měli něco po ruce? Slyšíme na jedné stráně velké stesky na to hospodaření, s druhé strany omluvy a vysvětlování, ale mluvíme vesměs jen tak do vzduchu, po ruce ničeho nemáme.
Pan generální zpravodaj dr. Horáček v rozpočtovém výboru se také nad tím pozastavoval, že by měl býti dán nějaký podklad parlamentu, aby mohl trochu nahlédnouti do toho hospodaření a rozhodnouti, pokud jsou stížností odůvodněny neb ne. Pan ministr financí však se bránil, že je zde zmocňovací zákon z dubna roku 1920, který to hospodářství dává vládě a že parlamentu do toho nic není, tedy že nemá práva do toho se míchati. Myslím, že parlament je nad vládou, že vláda je pouhým výborem toho parlamentu - aspoň ve státech demokratických - a jestli nám musí vláda státní rozpočet předkládati do nejmenších detailů a nejvyššímu kontrolnímu úřadu každou položku napřed musí prokázati, než jí může vynaložiti, divím se, že je možno, že se 5 1/2 miliardy může vydávati beze vší kontroly parlamentu. Bylo by dobré, aby parlament - nechci říci - osoboval si právo, ale hlásil se k vykonávání kontroly nad vládou i v tomto směru, aby viděl, jak se u těchto autonomních svazků hospodaří, aby mohl posouditi, pokud a v jakém směru tyto stížnosti, po případě omluvy dotyčných faktorů jsou odůvodněny.