Pro studentky je jenom jedna kolej posluchaček vysokých škol v Praze, která jim poskytla 60 lůžek. Poněvadž studentky byly nedávno vypověděny z kláštera Alžbětinek, tedy jim ubylo 12 lůžek. Mají tudíž jenom pro 48 děvčat místa a budou-li studentky vypověděny z ústavu pro choromyslné v Kateřinkách, zbude děvčatům jenom 18 míst.
Tedy pánové, tu nás volá bída mladých lidí, těch, kteří znamenají národní budoucnost, kteří po nás přijdou a budou držeti a tvořiti tento stát. K takovéto bídě nesmíme býti hluší, zejména když víme, že již nyní mezi studenty, kteří hledají lékařskou pomoc, je plných 50 % tuberkulosních, a když víme, že na příklad v koleji Masarykově na Hradčanech 80 % hochů jest z dělnických, maloživnostenských a malozemědělských kruhů a 20 % synů učitelů a malých úředníků, tedy jsou to nejchudší vrstvy, kterým my pomoci odepříti nesmíme, a o které se naše ministerstvo národní osvěty starati musí. Poskytněme jim alespoň to nejnutnější, stravu a byt! V ostatním, pokud jde na př. o studium, knihy, cesty do ciziny atd., student vypomůže si už sám, ale nesmíme hledět na to chladně a lhostejně, jak by nám studenti umírali nebo jak naše posluchačky vysokých škol, aby se uživily, musily se oddávati prostituci, neboť takové případy skutečně se už vyskytly.
Tu sociální povinnost konati musíme, a třeba že by snad s některé strany zase proti tomu zanášení sociálních ideí do naší politiky a do našeho života státního bylo protestováno, my tuto povinnost konati musíme. Ostatně ty hlasy, které vítají - a snad trochu škodolibě a s radostí - že socialismus je v úpadku, se mýlí. Není to pravda, není v úpadku snad ta vlna socialismu v tom světovém bouření nyní právě tak mohutná jako byla roku 1919 a snad někteří lidé pozbyli důvěry v socialismus proto, že blouznění v Rusku uvedlo ruský národ do velikého utrpení a způsobilo ohromné škody a ztráty. Ale pánové, to jest chvilka, to je situace jen okamžitá, která jistě nezůstane a nemůže býti trvalou. Myšlenka osvoboditi všechny lidi z otroctví duševního i hmotného, myšlenka zabrániti vykořisťování člověka člověkem, myšlenka, aby za práci se platila náležitá mzda a bez práce aby nikdo neměl nárok na blahobyt, ta myšlenka vládne světem a bude vždy vládnouti dušemi lidskými, bude si raziti vítěznou cestu i přes všechny překážky. Aristokratismus, liberalismus, kapitalismus nejsou způsobilí, aby svět řídili. Lid žádá myšlenku spravedlnosti, myšlenku poctivosti a takovou práci, která pro všechny vrstvy lidové by přinášela prospěch.
Nebojíme se těch výčitek, těch hrozeb o úpadku socialismu, jsme jisti, že socialismus půjde vítězně světem a že podle jeho zásad bude také budoucnost této republiky upravována. (Potlesk.)
Místopředseda Klofáč: K slovu dále není nikdo přihlášen, debata o této skupině je skončena.
Nebude-li námitek, přikročíme ihned k
podrobné debatě o další skupině rozpočtu, totiž skupině finanční, obsahující kapitoly:
Kap. V. Nejvyšší účetní kontrolní úřad.
Kap. VI. Příděly samosprávným svazkům.
Kap. VII. Státní dluh republiky Československé.
Kap. VIII. a VIII. A). Pensijní a zaopatřovací požitky.
Kap. XIV. a XIV. A). Ministerstvo financí.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Návrh jest přijat.
K této skupině jsou přihlášenií řečníci: proti: Hübner, Löw, Reyzl; pro: dr. Karas, Ferd. Jirásek, Kroiher, dr. Fáček.
Pan kolega Löw přihlášen jest po dobrovolné dohodě jako první řečník.
Uděluji slovo prvnímu řečníku >proti<, panu sen. Löwovi.
Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Přistupujeme nyní k nové skupině, ke skupině finanční, a jest mně ctí mluviti jako první řečník k této skupině.
Chci hned na počátku maličko poopraviti chybu, které se ve svých vývodech dopustil pan řečník přede mnou, když jak známo prohlašoval, že Němci byli zváni revolučním Národním shromážděním ku spolupráci. Tato nesprávnost se mu asi přihodila ve slovní půtce. Chci to opraviti v ten smysl, že když jsme zesnulého soudruha Seligera vyslali do Prahy a žádali, abychom přibráni byli ke společné práci v revolučním Národním shromáždění, že nynější ministr financí nám prohlásil, že se s rebely nevyjednává. Tím jest opraveno a neodpovídá skutečnosti, že jsme revolučním Národním shromážděním byli zváni, a to hned na počátku tohoto státu, abychom společně pracovali. Tuto opravu učinil jsem z toho důvodu, abych rozptýlil eventuelní mýlky hned předem.
Dovolte nyní, abych přešel k vlastnímu thematu. Pohlížíme-li na naše finanční poměry ve státě, musíme konstatovati, že to s nimi všeobecně stojí špatně. Tyto finanční poměry jsou takové, že den ze dne, kamkoli přijdeme, lhostejno, zda-li to jest u nějaké finanční správy anebo u nějaké jiné korporace, že všude slyšíme, že pokladny jsou prázdny, že následkem toho ničeho nelze vydávati, že následkem špatných poměrů nelze také mírniti bídu, která nyní venku panuje. To slyšíme všude, a pohlédneme-li na rozpočet a na elaborát, jejž vydal rozpočtový výbor, shledáváme, že oproti dřívějším poměrům se nalézáme ve stavu zcela jiném, nežli tomu bylo kdysi.
Mám náhodou ještě v paměti dřívější sumy z rakouského parlamentu a jest zajímavé, sledujeme-li je a přicházíme-li k tomu, že na příklad roku 1913, kdy jsme tehdy ponejprv překročili rozpočet 3 miliard - bylo to ve skutečnosti 3,137 milionů korun - celou říší šla bouře nevole. Se všech stran bylo na nás doráženo, majetní i nemajetní se domnívali, že pod takovýmto nesmírným zatížením mnozí nebudou moci již existovati. Avšak tehdy rozděleny byly daně na 29 milionů lidí, takže na jednoho obyvatele přepočítáno vypadlo asi 108 korun. Pohlédneme-li na nynější rozpočet, shledáváme, že jsme došli k rozpočtu dvacetimiliardovému, a vezmete-li v úvahu, že zde nemáme 29 milionů, nýbrž jen 13 milionů obyvatelů, pak přemýšlejte přece jednou, kam jsme dospěli. Vidíme-li, že na jednotlivci v tomto státě spočívá 15tinásobný obnos proti dřívějšku, a že cena naší koruny není patnáctinásobná, pak musíte přiznati, že se nalézáme v poměrech velice špatných.
Tu jest již potřebí také hledati příčinu, proč k tomu došlo, že jsme dospěli k tak obrovské rozpočtové předloze, že dnes již nevíme, odkud vznikly tyto obnosy a tyto sumy, které musíme do rozpočtu zařaďovati, a zdali nebylo možno pracovati poněkud lépe a hospodárněji. Především vidíme - o tom se již mluvilo v dřívější kapitole - že máme výdaje neproduktivní, a že tyto pohltí nejvíc v tomto státě. K tomu ještě přistupuje, že děláme úspory, které obyčejně jsou na nepravém místě. Předsevzal jsem si mluviti o tom právě proto, poněvadž - není tomu tak dlouho - bylo proneseno veliké slovo, že svobodný stát lze vybudovati pouze na základech dobře spravované obce, že stát bez dobré obce, bez dobře založené obce není ničím, poněvadž stát bez dobře situovaných obcí připadá mně, jako když se postaví dům na hlinité půdě, snad na písku, poněvadž přece není možno, aby tento dům mohl státi na takovémto základě. Proto jsem si předsevzal použíti právě této kapitoly, abych ukázal, jak to vypadá v našem obecním hospodářství, a kam až obce dospěly pod slavným režimem nynějšího státu. Bylo tomu dříve tak, že by si dříve žádná vláda nikdy nebyla troufala vložiti ruku na základy obecní samosprávy. Bylo to zaručeným právem obcí a žádné vládě nebývalo by snadno odvážiti se jen poněkud hýbati základem samosprávy obcí. Nynějšímu státu zůstalo vyhrazeno, že také zde mohl nasaditi sekeru, aby tak postupně zničil samosprávu obcí. Od jedné rány došlo ke druhé, až skoro zmizela veškerá samospráva. Ponejprv novelou ze 7. února 1919. Tehdy zavedena byla změna obecního řádu. Již roku 1919 jsme viděli, že obcím uvaleny na bedra různé věci, které nepřispívají k tomu, aby vzbudily důvěru k obcím. Naopak již tím, že jim byla dosazena finanční komise, která měla zkoumati celé finanční hospodářství obce, bylo zjednáno jisté poručníkování nade všemi obcemi. Již tehdy bylo to tak moudře vymyšleno, že se nechtělo nechat obce jednati a hospodařiti, jak by to dle vlastního přesvědčení a dle vlastního dobrého zdání bylo nutným. Jest to tuším § 19 tohoto zákona, který praví, že vláda převezme od obcí udržování silnic, péči o chudinství, dobročinná zařízení, bezpečnost atd. Měli jsme hned tehdy proti tomu veliké pochybnosti. Bylo by sice pro obce mnoho dobrého v tom, kdyby se obcím odňaly tyto věci, které je zatěžují. Ale víme, jak to vypadá, a dožili jsme se nyní zkušeností, jak vláda a stát jedná proti obcím a ještě k tomu, jsou-li to obce německé. Víme, že podnikají vše možné, aby z německých obcí vybrali daně, ale pro německé obce nebylo dosud učiněno ničeho. Je-li vám možno projížděti státem, shledáte - nechci mluviti o investicích - že se sice podnikají stavby silnic, stavby mostů, regulace řek a všechno možné, ale jen ne v německých obcích. Všechno se děje v českých krajinách. Myslím, že tomu jest také tak ve slovenských krajinách. Ve středu státu bylo vše provedeno i používá se dané moci k tomu, aby to bylo provedeno.
Shledáváme dále, že zákonem ze dne 12. srpna 1922 byly dány obcím určité předpisy o finančním hospodaření v obcích. Vypadá to tak, když vezmeme tento zákon do ruky, jako kdyby v obecním zastupitelstvu zasedali samí mladí lidé, samé školní děti. Takové poručníkování bylo vloženo do tohoto zákona, jako kdyby to, jak již řečeno, byli samí lidé, kteří právě opustili školu. Všechny možné pokyny byly vydány, jak se musí rozpočet sestaviti, co a jaké obnosy dlužno dáti do rozpočtu, ale jak se má obcím dostati peněz, které jim náležejí, to nebylo řečeno. Chci vám ukázati, jak to v obcích jest, a tím podati důkaz, že by finanční poměry naprosto nemusily býti tak špatné, ačkoli nemám žádného důvodu, abych ukazoval státu, kde má bráti peníze, poněvadž přece jsem v oposici. Ale chci dokázati, že by toho nebylo potřebí, kdyby se skutečně jednalo jinak, než tomu bylo doposud.
V roce 1921 resp. na podzim 1920 bylo obcím odňato vybírání obecních přirážek a prohlašovalo se tehdy, že se tím zjedná úleva v obecním hospodářství. Vybírání obecních přirážek bylo přeneseno na berní úřady a od té doby mají obce, řekl bych, snad v celém státě, velikou potíž, poněvadž vlastně z toho, co se vybere, nikdy ničeho nedostanou, anebo jen velmi málo. Nyní však zákon, jak jsem již řekl, předpisuje, že obce musí již tři měsíce před ukončením roku sestaviti rozpočet. Bez rozpočtu nemůže obec pracovati, nemá pracovati, má naopak býti přísně vázána tímto rozpočtem. Má-li však obec vypracovati řádný rozpočet, pak musí k tomu dostati alespoň podklad. Tento podklad však mohou zase dáti jen berní úřady, t. j. berní úřad musil by včas vydati daňové předpisy různým majitelům, majitelům domů, pozemků, živnostníkům atd., neboť nebyl-li vydán řádný předpis, pak také není možno vypracovati řádný obecní rozpočet. Nyní si jednou představte, co vláda provádí se svými orgány. Od roku 1920 - a ani za tento rok - nebyly vydány žádné daňové předpisy. Živnostenské podniky, které jsou povinny veřejně účtovati, neobdržely dosud žádného daňového předpisu pro rok 1919. Bylo tedy následkem toho placeno stále jen approximativně anebo súčtováním. (Sen. Friedrich [německy]: Také zálohou!) Ano, také zálohou. Kdyby však byly daňové předpisy bývaly vydány, pak bylo také možno v obcích vypracovati řádné rozpočty. Ale že tyto předpisy nebyly vydány, dělá to na mně, jak musím otevřeně přiznati, dojem, jako by se to bylo učinilo zúmyslně. Sestavování rozpočtů obcí jest jen báchorkou právě tak jako rozpočet státu, před kterým nyní stojíme. Jest pouhou fikcí, která sice jest vyjádřena číslicemi, které se však nemůžeme držeti.
(Předsednictví ujal se místopředseda Kadlčák.)
Chci vám o tom ihned říci něco bližšího, a sice chci vzíti za základ obec, která není veliká, nýbrž která spíše jest vesnicí, ohledně které však mám po ruce číslice. Roku 1921 sestavila obec Drahovice svůj rozpočet, a ačkoli tam není velikých podniků, nýbrž jsou tam pouze malí živnostníci, malí majitelé pozemků a domů, uvalil stát přece obrovské zatížení na tuto obec. Přišlo na příklad vyzvání, že obec založiti musí knihovnu, obecní památní knihy, sportovní hřiště pro mládež atd. Nyní v posledním čase na příklad přišel rozkaz, že nutno poříditi dvojjazyčné místní tabulky dle určitého vzoru. Zkrátka a dobře, myslím, že obec obdržela dost rozkazů. Následkem toho jest, že obecní přirážky nesmírně vzrostly. V roce 1921 měla obec přirážkovou základnu 170 %. To zajisté bylo snesitelné, a když nyní berní úřad jest oprávněn a povinen vybírati přirážky a nikoli již obec, musil by přece berní úřad vybrané přirážky přikázati obci. Nyní se objevilo, že ještě ku konci roku jest zde zbytek 33.000 K, což u malé obce s 5.000 obyvateli jako nedostávající se částka při rozpočtu zajisté dělá sumu dosti značnou. V rozpočtu na rok 1922 jeví se věc již zcela jinak, poněvadž mezi tím nastalo ono nové zatížení, jako na příklad zvýšené výdaje pro obecní úředníky a obecní zřízence a všechny možné jiné přirážky, které obci byly uloženy. Chci sice připustiti, že bylo nutno obecní úředníky a obecní zřízence lépe odměňovati, to však podmiňuje, že přirážky nemohou zůstati na stejné výši jako roku předešlého. Přirážky byly zvýšeny na 560 % a pro domovní daň činžovní na 150 %. Při tom ještě jest to hezké, že se pro domovní daň činžovní zavedla jistá stabilisace, že nesmí býti vyšší než v roce 1918 a ze smí býti zvýšena jen do 15%. Následkem toho nemohla již více býti zvýšena a zvýšení mohlo se vztahovati pouze na daň výdělkovou, pozemkovou a důchodkovou atd. Řekl jsem již, že pro rok 1922 se zvýšila přirážková základna na 560 % a pro domovní daň činžovní na 150 %. Vybírání berním úřadem však dalo se dle dřívějších předpisů, takže se ku konci roku objevilo, že za rok 1922 vybývá zbytek 91.000 korun. Obrátil jsem se nyní na pana ministra financí a upozornil ho na to, co to pro nás znamená, a že ve všech obcích, kam jsem přišel, dlužno konstatovati totéž, že totiž všude jsou pokladny prázdny; poblíž mé domoviny, v Dalvicích, došlo tak daleko, že obec nemohla zaplatiti hrobníkovi, který vykopal hrob, poněvadž v obecní pokladně nebylo peněz; v sobotu musil jsem si u nás opatřiti pro vlastní osobu úvěr 20.000 K, abych dělníkům zaplatil zadržené platy. Obrátil jsem se tedy na pana ministra financí a vylíčil jsem mu v delším dopise nouzi a bídu obcí a řekl jsem, že to tak dále jíti nemůže; chceme-li stát udržeti na výši, pak že musíme sobě vzpomenouti onoho slova, že svobodný stát jen tehdy může vytrvati, je-li vybudován na pevných základech dobře spravovaných a dobře řízených obcí. Pan ministr financí dodnes nedal žádné odpovědi, avšak odeslal tento dopis bernímu úřadu v Karlových Varech a berní úřad podal o tom relaci. A když jsem došel do ministerstva a se dotazoval, jak se to s tou věcí má, bylo mně řečeno, že kdežto my jsme prokazovali, že máme vlastně u berního úřadu nedoplatek v částce 124.000 K, berní úřad v Karlových Varech vypočítal, že netoliko nemáme nedoplatek, nýbrž dokonce přeplatek 56.000 K. A pokud tento přeplatek není uhrazen, neobdrží obec - u ostatních obcí jest to právě lak - rovněž ničeho vyplaceno. Tak se tedy věc má, že sice berní úřady vybíraly od měsíce září přirážky pro obce, ale obce od měsíce září ničeho více neobdržely. Nyní mně jednou řekněte, kterak mají obce za takovýchto okolností vlastně vésti svoji agendu? Kterak k tomu přijdou, že je stát dožene tak daleko, že tu stojí, nemohou platiti více svým dělníkům a že mají dělati dluhy, kdežto na druhé straně vlastně mají u státu pohledávky. Když jsme věc dále sledovali, vyšlo na jevo toto: Poněvadž právě daňové předpisy nebyly provedeny, poněvadž za léta 1920, 1921 a 1922 pro ony podniky, které jsou povinny veřejně účtovati, ani pro rok 1919 ještě žádné daně předepsány nebyly, proto bylo nutno dle zákona o finančním hospodářství obcí vybírati daně dle posledního předpisu. Daně dle posledních předpisů však jsou značně nižší, nežli daně předepsané v letech 1920 a 1921. Nejsou ovšem v žádném poměru k nynějším poměrům, a když tedy berní úřad vybíral daně dle předpisů z roku 1920, ukázalo se ovšem, že najednou u různých obcí jest tu přeplatek. Nyní táži se slavného senátu, co vlastně mají dělati obce, když vláda s nimi takovýmto způsobem jedná? Když jsem pak v ministerstvu financí tuto věc přivedl na přetřes a když jsem žádal za obnovení dřívějšího stavu, aby obce samy obdržely právo vybírati zase samy přirážky, které předpisují, řekl mně pán ve finančním ministerstvu: >To by se obcím hodilo, to by potom stát neobdržel ničeho a při známém způsobu, jakým vy se státem jednáte, vyšli bychom na prázdno.<
Ano, tento známý způsob, to jest také taková zvláštnost! Kdyby se nám vyšlo vstříc, kdyby se nám dalo právo, kdyby se s námi nezacházelo jako se státními občany druhého a třetího řádu, kdyby nám byla dána rovnoprávnost jako každému jinému, pak by se poměry úplně změnily. Myslím, že dříve nebo později dojdete přece jednou k tomu, že také s Němci dlužno zacházeti právě tak, jako zacházíte s vámi samotnými. Jinak to nepůjde, neboť svobodný stát může býti vybudován jen na rovnoprávnosti svých obyvatelů. V tom okamžiku, jakmile se s částí obyvatelstva zachází jinak, v tom okamžiku již prohrál a může býti udržen jen tím, opírá-li se o mocenské poměry. A těmto mocenským poměrům, i když jsou chráněny bajonety a puškami, leckdy mnohého se nedostává. A proto mohlo by se, pánové, státi, že i v tomto státě, kde se domníváte, že jest tak dobře založen na těchto mocenských poměrech, tyto síly vás jednou opustí a že by pak bylo snad příliš pozdě. Nejsem žádný nacionalista, náležím k mezinárodní sociálně-demokratické straně, ale také já cítím, jak to v tomto státě vypadá, i jest mně trpce líto, když povážím, jak by v tomto státě mohlo býti a jak tomu ve skutečnosti jest.
Řekl jsem tedy, že stát by vlastně nemusil vězeti v takovýchto špatných finančních poměrech, a to jsem částečně dokázal tím, co jsem zde právě vyložil. Když jsem se předešlého týdne u jednotlivých berních úřadů dotazoval, jak to vlastně přijde, že jsme s daňovými předpisy tak pozadu, že následkem toho máme takové ztráty, neboť věc se má přece tak, že jestliže někomu, jenž provozuje živnost nebo něco podobného, se daň včas, pokud tuto živnost provozuje, nepředepíše a on by ji mohl zaplatiti, když se čeká, až snad živnost více neprovozuje, takže jest pak příliš pozdě, že pak již ničeho nezaplatí, a stát a obce pak neobdrží ničeho - když jsem se tedy dotazoval, jak to přijde, že jsme tak pozadu, bylo mně dokazováno, že se stále ubírá zřízenců a úředníků a kancelářských sil a že následkem toho nelze vyhověti práci, která byla uvalena na berní úřady. To jest zajisté velice zvrácený způsob, začíná-li se tam šetřiti. U berního úřadu v Karlových Varech dostalo v posledním čase, od konce minulého měsíce, devět zřízenců výpověď, kteří tam byli zaměstnáni po celá léta, snad 8 až 10 let, kteří jsou zapracováni a kteří mohou spolupracovati. Ani s připočtením těchto sil nebylo možno provésti předpisy. Nyní byla takovémuto počtu dána výpověď, a z jakého důvodu? Když jsem se dotazoval, co vlastně jest příčinou této výpovědi, poněvadž se domnívám, že tak beze všeho nevyženeme člověka, který koná svou povinnost, když ještě k tomu víme, že potřebujeme pracovních sil, tu mně bylo řečeno, že jediným důvodem propuštění resp. výpovědi jest, že neovládají českého jazyka, že tedy nerozumějí česky. Možná že to snad jest důvodem pro směrodatné osoby, ale číslice, které tam nutno sestavovati, nejsou přece české a živnostníci, kteří tam přicházejí v úvahu, když se předpisují daně, majitelé domů a pozemků, nerozumějí ani slova česky. Co tedy pomůže postaviti tam české úředníky, kteří se se živnostníky atd. nemohou dorozuměti, a když píší číslice, pak přece také v tom není rozdílu? Vy přece nemáte jiné číslice nežli my. Vy máte také arabské číslice. Na tom nezáleží, že to právě musí býti vyslovený český nacionalista. Myslím, že by to bylo lhostejno, směrodatným jest jen, aby plnil svou povinnost. Vidíte, protože dotyční skutečně nerozumějí státní řeči, musí býti propuštěni a musí se jim dáti výpověď. Byly tam dány dvě dámy, a když jsem se tázal, zda-li vykonají to, co vykonalo devět osob, jimž byla dána výpověď, bylo mi řečeno: >Víme sice, že zaujmou místo; zda-li něco svedou, o tom nejsme přesvědčeni.<
Z toho důvodu se domnívám, že by to v našem hospodářství, v rozpočtu mohlo vypadati zcela jinak, kdy zde nebylo stále té zaujatosti a kdyby bylo více důvěry také k německým úředníkům a kdyby nebylo domněnky, že němečtí úředníci usilují o zánik tohoto státu. Obzvláště u berních úřadů bylo by nejdůležitějším, aby tam byly vyškolené síly, které jsou zapracovány, a které vědí, jak mají postupovati. Co pomůže daňový předpis, jenž přijde o tři léta později, když živnostník své živnosti již neprovozuje? Když jsem se tázal, bylo mně u všech berních úřadů řečeno, že všechny obecní rozpočty již nejsou správny, že skutečně jsou vybudovány na báchorkách, a to proto, poněvadž z cifer, jež berními úřady byly sděleny, ani jediná již není správná, není správná proto, poněvadž třetina živnostníků během doby, po kterou daňové předpisy nebyly vydány, své živnosti se vzdala, následkem čehož daňový předpis se stal ilusorním, a daně již nemohou býti vybrány, poněvadž dále u celé části živnostníků vymáhání dlužných daní rovněž již není možno, poněvadž neměli pevného majetku a během doby své hotové jmění vydali. Tím, že předpis nebyl proveden, že jste se raději vždy znovu snažili a hleděli na to, aby dosazování byli úředníci, kteří sice zemský jazyk ovládají, o nichž však se nevědělo, zdali skutečně jsou obeznámeni s pracemi, jež jim byly svěřeny, tím dospěli jsme tak daleko, že tu máme nedoměrky, které, řekl bych, jdou do miliard. Nebylo by tudíž třeba, abychom se nalézali v tak nesmírné finanční tísni a v takových potížích, kdyby se skutečně bylo užilo toho, o čem jsem právě mluvil, to znamená, kdybychom se byli starali o to, aby daňové předpisy vždy včas byly vydány a aby tím také vybírání daní bylo provedeno.
Shledali jsme dále, že jste na obce přenesli netoliko zatížení, o němž jsem mluvil, nýbrž, že jste také právě v nynější době nezaměstnanosti na obce přenesli ještě potíže agendy nezaměstnanosti a že jste žádali, aby obce zadávaly nouzové práce. Zajisté, to by vlastně bylo nejsprávnější a jsem posledním, který by stál na stanovisku, že máme dělníky odbýti almužnou. Pro mne bylo by směrodatným, že by v tom okamžiku, jakmile spatříme, že skutečně začíná nezaměstnanost, ihned se mělo začíti s pracemi. Jest mnohem lépe, může-li se peněz vydávaných použíti pro produktivní účele, může-li býti vykonána produktivní práce, poněvadž tím pro obce, pro země a pro stát něčeho lze dosíci. Dosud nebylo to možno. Naopak, vypláceli jsme raději miliony na podpory v nezaměstnanosti, nežli bychom se byli chopili toho, aby se snad něco podnikalo v oboru bytové nouze stavbami. Nový stavební zákon byl sice vytvořen, bylo leccos slíbeno, ale dosud alespoň v německých krajinách nebylo možno obdržeti nějaké subvence na zvelebení stavební činnosti a bytové péče. Obcím dále byla přenechána otázka pensistů, ale ničím se nepřispělo k tomu, aby také v tomto oboru stát něco vykonal. Byl dále vytvořen investiční program, ale investice jsou vytvářeny tak, že dnes nikdo neví jak budou provedeny.
Podali jsme tudíž návrh, ve kterém žádáme, aby vláda předložila podrobný výkaz, ve kterém se vyličuje, jak se investiční práce provádějí, kde se provádějí a k jakým účelům se vlastně peněz používá. Podali jsme dále k této kapitole návrh, ve kterém žádáme, aby za pensisty při poradách o jejich věcech přibíráni byli zástupcové z jejich kruhů. Víme, že pensisté jsou na tom obzvláště špatně, zejména pak staropensisté. Chci říci, že, co tento stát trvá, nedošlo k tomu, aby jejich požitky konečně byly upraveny. Poněvadž však víme, že bez přibrání zástupců z kruhů pensistů samých není dobře možno tuto věc vyříditi způsobem alespoň poněkud uspokojivým, žádáme v našem návrhu, aby při poradách o tomto zákoně přibráni byli zástupcové odborových organisací.
Žádali jsme dále v jednom návrhu, aby položky 8 a 8a, kde se jedná o částku 539 milionů korun, zvýšeny byly na 700 milionů. Domníváme se, že tento návrh můžeme velmi lehce zastávati, když vidíme, že se na druhé straně nešetří miliardami, z kteréhožto důvodu také pro tuto položku a v tomto oboru možno zařaditi větší cifru.