Ale ještě větších úspor než u autonomních svazků nebo v těch položkách, které jsem uvedl, dalo by se dosíci v armádě, neboť armáda potřebuje 2 3/4 miliardy v letošním rozpočtu. Je zajímavo poslouchati při projednávání položky této oposici, zejména oposici našich německých a maďarských krajanů. Stále vytýkají, že náklad na vojsko je přílišný, že se jím zakrvácí poplatnictvo, že armáda naše je špatná, že má spoustu vad, že špatně vyhovuje účelu atd. Jak jsou nedůslední! Mohli by býti rádi, že je tak špatná, poněvadž jsou proti ní, a kdyby k něčemu došlo, a musilo se jí použíti, mohla by selhati. S tohoto místa bylo již řečeno jedním panem senátorem - který nepatří zrovna k žádné výstřední straně - že Němci pokládají tuto republiku za železnou klec, a že použijí každé příležitosti, aby ji rozbili. Když takto otevřeně dáváte své smýšlení na jevo, nedivte se, že hledíme, aby tato železná klec při nejmenším nárazu se nerozpadla a nedivte se, že hledáme garancii, abychom my, kteří v ní vidíme svůj domov a vlast, ji obhájili.
My upřímně a ochotně povolujeme to, čeho naše armáda potřebuje. Víme dobře, že naše vláda pro armádu vyžaduje jen to, čeho nezbytně je třeba, aby v případě potřeby mohla chrániti naší svobody proti nepřátelům vnějším i vnitřním; přiznávám se k tomu, že i proti nepřátelům vnitřním, jak jsem včera vytkl panu sen. Niessnerovi. My nebudeme ani o den déle vydržovati armádu, jestliže naši nepřátelé ať vnější nebo vnitřní nebudou nás nutiti, abychom jí vydržovali.
Pravá demokracie a svoboda demokracie vyžaduje, aby občané také si tu svobodu hájili. Naše armáda je skutečně demokratická, z níž pruský drill byl odstraněn; v ní panuje soulad mezi mužstvem a důstojnictvem z největší části velmi dobrý a většina příslušníků této armády také chápe svou povinnost naproti státu.
Nesprávné jsou výtky, že pouze osoby se vyměnily, ale duch zůstal starý. To bychom se poděkovali, aby duch naší armády měl býti stejný jako duch armády rakouské. Naopak musíme navzájem učiniti vše, aby konání povinností vojenské bylo dotyčným osobám ulehčeno. Zejména ten hlavní požadavek na dobrou armádu, aby byla ovládána jednotným duchem, musíme co nejvýše stavěti: aby důstojnický sbor zejména jako páteř armády jevil nejen taktnost vůči mužstvu, ale i lásku, a to nejen lásku k řemeslu vojenskému, ale i lásku k vlasti, kterou má v případě potřeby hájili. Pakli armáda necítí lásky k vlasti - víme, že tomu tak bylo za Rakouska - není na ni spolehnutí v dobách vážných.
Naše armáda vyžadovala proto tak velikých nákladů za první léta po převratu, poněvadž musila býti teprve zřizována a poněvadž jsme musili a musíme dosud tvořiti nutné zásoby pro případ zápletek. Při tom nestranný pozorovatel musí uznati, že letošní náklady na armádu jsou absolutně nižší než loni, a to o 462 milionů, takže my vedle Itálie vynakládáme ze všech států evropských nejméně na vojsko. U nás rozpočet kap. XI obnáší 14 % celého rozpočtu, to je 1/7 všech řádných výdajů státních, kdežto Rusko, tento stát největší občanské svobody, vynakládá na armádu 35%, tedy skorem více než dvakráte tolik, než vynakládáme na armádu my. Při tom doznávám upřímně, že by se daly náklady ty ještě snížiti, kdybychom ten ohromný štáb personálu ústředí snížili. Novinami prošla zpráva, že je to možné, neboť Francie pro ten účel zaměstnává pouze 1.400 osob, kdežto u nás je zaměstnáno 1.600 osob. Jsem přesvědčen, že zajisté vojenská správa, jakmile to jen normální poměry dovolí, a armáda se, řekl bych, octne v normálních poměrech, vyjde vstříc naším odůvodněným přáním, a i zde náklady budou sníženy.
Slavný senáte! Dovolte mi ještě, aby k jedné kapitole se zmínil kratinkou poznámkou. V rozpočtovém výboru zástupci německé sociální demokracie prý z lásky k státu, aby se snížily výdaje, učinili návrh, aby vyslanectvo naše u Vatikánu bylo zrušeno. Tedy to učinili čistě z lásky k našemu státu, aby se snížily jeho výdaje! Dle názoru některých naších spoluobčanů jest prý v nynější době Vatikán >quantité négligeable< a není prý potřebí, aby stát náš toto vyslanectví udržoval. Ale, slavný senáte, za hranicemi se dívají na to jinak, tam snad nepovažují papežství za mocnost, nýbrž dokonce za velmoc světovou. Zřídila-li naše vláda vyslanectví u Valikánu, nebude ji nikdo viniti, že tak učinila z přílišné lásky ke katolicismu, nýbrž učinila tak v zájmu státu a zájmy státní a poměry, jaké tu byly, vyžádaly si, aby měla u Vatikánu svého zástupce. Dovoluji si poukázati na Francii, která je tak silně protinábožensky založena, a jakým způsobem tam byla provedena odluka církve od státu, že zrušila vyslanectví u Vatikánu - a dnes vidíte, že Francie se k tomu opět vrátila. Při projednávání míru v Orientě vidíme, jak se Francie horlivě ujímá zájmů katolíků, stavíc se za jejich protektory, a Francii přec nikdo nebude podezřívati z nějaké velké lásky ke katolicismu. Francouzský stát dělá to z důvodů státních, k prospěchu Francie, aby měla za hranicemi jistý vliv a svých příslušníků katolických za hranicemi mohla chrániti. Jestliže náš stát vydržuje vyslanectví u Vatikánu, jest to v zájmu státu. Má-li někdo jiné osobní přání, že by to vyhovovalo více jeho tužbám, kdyby styk mezi naším státem a Vatikánem nebyl, musí svůj náhled podříditi zájmům státu. Slavný senáte! Z uvedených poznámek k této kapitole rozpočtu, o němž jednáme, jest patrno, že máme tu a tam řadu stížností odůvodněných, že bychom si přáli míti lepší tu naši správu, více úspor. Ale počítáme-li s danými poměry, vidíme, že se vláda snaží, abychom přišli co nejdříve do normálních poměrů a proto právě v důvěře v to budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Hübnerovi.
Sen. Hübner (německy): Slavný senáte! Po čtvrté projednáváme rozpočet tohoto státu a stojíme také proti čtvrté vládě. V každém ohledu jevíme se býti silnými spotřebiteli.
V žádném z rakouských nástupnických států nemluví a nepíše se zajisté tolik o odrakouštění, jako v této republice, a přece - snad právě proto - žádný z nich není tak věrným obrazem starého rakouského státu. Neboť kdyby se směrodatným kruhům naší t. zv. demokratické republiky přece nedostávalo nějakého zvláštního důkazu, pak jest zajisté nejlepším důkazem krátký život našich vlád! Jest přece veřejným tajemstvím, že jen následkem příliš dlouhé doby, kterou vývoj >Pětky<, tohoto monstra českého parlamentarismu, potřeboval k odpovědné vládě, kabinet Benešův nemohl a nesměl zemříti. A pathologickým, jako celá doba vývoje, jest také produkt. Zdá se, že česká politika bude musiti vytvořiti ještě mnohý útvar, nežli se na obzoru objeví života schopný tvor. Zdali ovšem nynější parlament bude k tomu míti sílu, jest jiná otázka. Nynější kabinet zdá se zajisté býti vším jiným nežli života schopným.
Složen z různých prvků třpytí se všemi barvami a jednotlivé členy spolčuje jen jediné: nenávist ke všemu německému. Všichni z leva do prava anebo z prava do leva, jak chcete, stojí na půdě státoprávního přeludu o českém národním státě. A obětujíce každý lepší názor tomuto sebeklamnému přeludu nestojíte vy sami, kteří při každé příležitosti vytýkáte neloyalitu, na skutečné půdě tohoto státu.
Prohlašujte si stokrát, že jste vyrovnáni, popírejte si stokrát národnostní stát, klamejte stokrát cizinu nepravdivou propagandou, přece lží nesprovodíte se světa miliony Němců, statisíce jiných menšinových národů - nehledě vůbec k tomu, že největší část slovenského lidu ničeho nechce věděti o nynější státní formě. A vláda, která o tom všem ničeho neví a ničeho nechce věděti - ministerský předseda neměl přece ani jediného slova ve svém prohlášení o poměru k Němcům - neodpovídá skutečnosti, pěstuje pštrosí politiku a nemá existenčního oprávnění, naopak, jest škodou pro stát.
Co tedy kabinet Švehlův vlastně představuje? Oficielně jest to společnost s velmi omezeným ručením, neoficielně jest to nucené pojištění proti novým volbám, ve skutečnosti jest to společnost závistivých bratří, kteří se rvou o nejvydatnější čtvrtku vemene, a politicky jest to nestvůra s třemi hlavami, ze kterých jedna funguje jako zodpovědný redaktor, druhá jako vlastní dirigent mává všem poroučející taktovkou, a třetí jako starý známý zastupuje podnik dále na venek a vedle toho se namáhá překaziti porady o oprávněných otázkách menšinových před Svazem národů. To tedy jest vláda, která se cítí povolána říditi osudy národnostního státu, vláda, která nemá porozumění pro skutečné poměry, která jen slepé slouží národnímu státu. To není žádný recept pro delší trvání. A neklamte se. Hospodářská krise, která přece vlastně teprve začíná, přinese možná s sebou změny, jako vůbec skutečné poměry proniknou a zničí všechny uměle utvořené formy. Čím dříve potom vládní forma odpovídati bude národnostnímu principu, tím bude lépe pro stát.
Posavadní systém násilí ještě ve všem jednání stavěl moc před právo - proti krásně znějícím slibům a řečem; tento systém opírá se pouze o moc, o bajonety. Ale tato moc jest uvnitř trouchnivá, jí se daří jen na nezákonité cestě. Jedná-li se o povinnost, o ochranu, o pořádek, o ochranu zákona a práva, pak selhává četnictvo! To jasně dokazovalo lupičské přepadení v Louce u Chomutova. Dodnes ještě není znám výsledek zavedeného vyšetřování. Kdyby se bylo něco takového přihodilo ve starém Rakousku, byli by správce takovéto instituce poslali pryč, neboť >ryba hnije od hlavy<, praví staré přísloví. U nás ovšem musilo by se poslati pryč příliš mnoho generálů. Nejspíše však četnictvo v Louce nic nenašlo, poněvadž na příkaz shora nesmělo. Neboť kdyby se věc byla vzala skutečně vážně, pak jest přece jasno, že tamnější železniční personál nebyl bez viny. Veškeren personál byl by musil být přeložen, a jsem přesvědčen, že tímto způsobem zajisté by se bylo něčeho dosáhlo. Těmto pánům byl by také pobyt na Východě prospěl a byl je snad trochu schladil a ukonejšil. Ale, pánové, tento systém se pomstí. V Liberci se již mohl četnický strážmistr Svoboda beztrestně postaviti nad správce tamějšího okresního hejtmanství, pana ministerského rada Marschnera! Že to nepřispívá ku zvětšení státní autority a že to není po právu a po zákonu, to zajisté nikdo nebude chtíti popříti, a konstatuji zde, že četnictvo nekoná své služby, že neplní své povinnosti, nýbrž že se staví mimo právo a zákon. Proto asi také namnoze jest nahrazováno státní policií, a zde asi nynějšímu systému jest nejpříjemněji: rozmnožuje se policie, jak srdce ráčí, sestátňuje se, t. j. počešťuje se, zřizují se nová policejní ředitelství a není již více ostychu před veřejností, a z této t. zv. demokratické republiky dělá se stát takovýchto institucí, kterým ovšem vlastně byl již ode dávna. Není divu, že výlohy na policii rostou do nezměrna. Tak dnes u nás k Liberci přiděleny byly různé osady. Policisté, kteří jsme tam měli, jsou staří lidé, nemůžeme je poslati pryč, máme nyní státní policii na místě dřívější obecní policie, výlohy za to však mezi 15.000 až 20.000 korunami musí obec po 5 let odváděti státu. To jest nový ústav pro naší obec. Částečně musí to nésti německé obce, neboť svůj posavadní personál musí sobě podržeti a sami jich platiti. Jest tudíž vědomou nepravdou, když se předstírá, že se správa zjednodušuje a že se šetří.
Jako v oboru správy panuje libovůle a násilí, tak tomu jest také v oboru zákonodárství. Tvoří se zákony, které uzákoňují podvod, jako u válečných půjček, zákony, které uzákoňují krádež, jako při vyvlastnění půdy a sestátnění lesů. Následky tohoto jednání se již ukázaly. Všeobecná morálka - následkem války beztak hluboko pokleslá - klesá dík těmto příkladům dále a hlouběji. Sotva nastal poněkud klid po Jáchymovských skandálech, přinesly noviny opět zprávu o nekontrolovaném zadání stavby representačního domu z veřejných peněz v Mostě. Zde prý se to stalo pouze pro nedostatek času. Pak následovala zpráva o korupci při pronajímání nádražních restaurací, a to jsou jen takové případy, které pronikly na veřejnost. Z vnitřní domácnosti dovedl nám zde přece dokonce národní demokrat dr. Stránský vypravovati několik případů, které ovšem oprava ministra spravedlnosti nemůže sprovoditi se světa. Tyto případy nejkřiklavější korupce jsou následky tohoto nemorálního zákonodárství. Každý z těchto postižených si řekne; >Proč to mám činiti lépe?< Vždyť vysoká vrchnost jde dobrým příkladem napřed a v této příčině náš stát asi brzo bude kráčeti na prvním místě.
Pánové, když tedy nějaký pán z vládní většiny, která jest odpovědnou za všechny tyto případy, chce kritisovati finanční hospodářství obcí, pak prohlašuji, že takový následkem těchto zjevů k tomu nemá naprosto žádného práva a tím méně práva z ojedinělých případů chtít německé obecní samosprávě plésti oprátku. Ale zmíněná korupce děje se na útraty obyvatelstva. Aby škody těchto podvodů byly napraveny, uválejí se na obyvatelstvo tak obrovská břemena daňová. K těmto případům důstojně se řadí události, které jistého slovenského poslance přiměly k podání návrhu, aby založen byl seznam uživatelů t. zv. znárodněných podniků. A tu se ještě mluví o konsolidaci státu, ba směrodatní činitelové konstatují dokonce pokračující zlepšení! K tomu věru patří české čelo, chtít za těchto panujících poměrů něco takového konstatovati a tvrditi. Žádáte stále loyalitu, zjednejte poměry, abyste si mohli zjednati nárok na důvěru, objektivní zákonodárství, pro všechny spravedlivou a stejnou správu, jakou zaručuje autonomie, rozumnou hospodářskou politiku, pokud možné snížení a odstranění všech neproduktivních výdajů, jak na příklad výdaje na vojsko a propagandu, dále volný kulturní vývoj, nikoli loupež škol. Vláda zdůraznila s pýchou úspory v rozpočtu vyučování. Nehledě k tomu, že tyto úspory se staly na útraty Němců, jsou zajisté nejsmutnějším znamením republiky, a vláda jest ještě hrdá na svoji kulturní hanbu. Má příliš málo analfabetů.
Dále jest nutnou vzájemná úcta k majetku druhého. Žije-li více osob pohromadě, jest zajisté hlavním požadavkem pro slušné vzájemné spolužití rozeznávání přesně mezi mým a tvým. A co platí pro život jednotlivce, platí také pro život národů, všechno ostatní jest zjevný podvod nebo krádež.
Od všech těchto zásad jsme však dnes vzdálení více nežli kdy jindy. Německému národu v tomto státě neponechává se jeho klidný rozvoj, boj byl mu ohlášen a vnucen. A v tomto vnuceném nám zápase o existenci jest naší povinností použíti všech prostředků, a na prvém místě zde v parlamentě. Zvolení zástupcové nesmějí si dát věc znechutiti ani zhnusiti. A kdyby parlamentní zápas měl zůstati bez jakéhokoli výsledku, nechť zví cizina, že zde kulturně vyspělý národ jest znásilňován. Celý svět přece již ví, že většina nechce národnostního míru, neboť to jasně ukázala odmítnutím návrhu Czechova v poslanecké sněmovně. A kdyby parlamentarismus v tomto státě měl býti přiveden ad absurdum, pak není to naší vinou, neboť na hrubé dřevo hrubý klín.
Naší povinností jest vytrvati, nesmíme se sami vzdáti nějakého bojovného prostředku. Německý lid venku by nerozuměl, že se jeho volení zástupcové vzdalují při tak důležitém jednání, jež přinese nejbližší budoucnost. Neboť k hlavním otázkám příští doby patří přece hospodářská krise a s touto jednání o reformě dávky z majetku a válečných půjček, neboť tato reforma - pane ministře Rašíne - musí přijíti a přijde, poněvadž ještě dlouho není vyřízena. Proto musíme vytrvati a nesmíme dříve zemdlíti nežli naši odpůrcové. Ovšem musí a bude také německý lid státi za svými zástupci, neboť má dostatek politické zralosti, aby věděl, že parlamentní boj není jediným prostředkem, nýbrž jen vedle všech ostatních spolu jedním z prostředků v existenčním zápase národa, v obranném zápase o jeho národnostní, hospodářský a kulturní další vývoj. Ze všeho toho, co jsem vám dnes sdělil, nemůžete očekávati, že budeme důvěřovati vládě, která německý lid stále více utiskuje. Stále nový útisk školství nás očekává, můžeme hledati co chceme, slyšíme zde to neb ono krásné slovo, ale čin nenásleduje. Pokud neuvidíme činů, nemůžeme ke vládě míti důvěru, a hlasujeme tudíž proti rozpočtu. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Ferd. Jiráskovi.
Sen. Ferd. Jirásek: Slavný senáte! Vážení pánové! Ač jako příslušník sociálně demokratické strany, která béře odpovědnost za osudy tohoto státu a účastní se na jeho vedení, přece jen považuji za svoji povinnost, ukázati na některé zjevy v naší státní správě, které do jisté míry znamenají těžké poškozování veřejného zájmu.
Pokud se rozpočtu týče, je třeba poukázati na daňový systém, kterým jsou zatěžovány nemajetné vrstvy lidové. Je pravda, že páni průmyslníci a výrobci stěžují si na nesnesitelné daně a že snad, zejména, pokud ciziny se týče, nejsou schopni konkurence.
Ale, pánové, daleko tíže doléhají daně, zejména daně spotřební, na nejširší vrstvy lidové, poněvadž ony nemají, na koho by tuto tíseň daňovou převrhly. Pan ministr financí prohlásil, že připravuje se reforma státních daní a dávek. Ovšem jak má býti provedena tato reforma, o tom se názory různí. Abychom snad čekali od vlády, že by byla s to provésti reformu daňovou v tom směru, jak my to žádáme, aby to byla jednotná vzestupná daň z příjmů, to by bylo od nás bláhovostí, ačkoliv bylo by to přáním všech poplatníků již proto, poněvadž dnešní způsob předpisování daní je toho druhu, že poplatník nevyzná se v tom, jak a jaké daně jsou mu předpisovány. Poplatníku je znám jen obnos daní. Já se domnívám, že vláda podrží dosavadní systém a sice bude to méně přímých daní a více daní nepřímých. Jak z rozpočtu ministerstva financí lze viděti, připadá na daně přímé l.814,956.900 Kč, na cla 676 milionů, na spotřební daně 2.123,926.000, na kolky a poplatky 582 milionů, na daně dopravní 489 milionů, daň z obratu 1.800,000.000, čistý výnos z monopolu tabákového 852 milionů. Celkový příjem na dávkách obnáší 8.339,877.028, a z těchto, jak již uvedeno, připadá pouze 1.814,956,900 na daně přímé a 6.524,920.128 na daně nepřímé, čili nepřímé daně činí 79 % a přímé daně pouze 21 %.
(Předseda Prášek ujímá se předsednictví.)
Všimneme-li si pak jednotlivých položek, zejména daně nepřímé, shledáme, že na příklad dávka z kořalky činí 480 milionů - a dávka z kořalky je skutečně daň proletářská, poněvadž my víme, že největší, abych tak řekl, podíl mají nejširší vrstvy lidové - všeobecná daň nápojová 250 milionů, dávka z uhlí 1.050,000.000, daň z obratu 1.800,000.000, dopravní daň téměř 1/2 miliardy, kolky a poplatky 1/2 miliardy.
Z toho je viděti, vážení pánové, že systém daňový je naprosto nespravedlivý a také do budoucnosti neudržitelný. Říká se, že zavedení daní spotřebních je nejsnadnější a že také daně spotřební nejsnadněji se vybírají. Je to snad pravdou, ale nesmí se přece jen zapomínati, jak se těmito spotřebními daněmi zatěžují široké vrstvy lidové, když uvážíme, že průměrné připadá na jednoho obyvatele v našem státě na 500 Kč nepřímých daní.
A tu laskavě uvažte, pánové, jak to vypadá v rodině dělníka, který se stará o šestičlennou rodinu, kde výdělek činí průměrně týdně 200 Kč, tedy 10.400 Kč ročně, a z tohoto příjmu připadá téměř 3.000 Kč na daně spotřební. V tom tedy je malý lid a zejména dělnictvo v nevýhodě, poněvadž majetnější rodina, majetnější člověk nespotřebuje více a jestli, tak je to nepatrné, a přihlížíme-li pak k jeho příjmu, zajisté že je to daleko menší procento, než je tomu u dělnické rodiny.
Jedné položky je třeba se dotknouti, a sice je to tabákový monopol. Loňského roku vykázán byl v rozpočtu 1.705,000.000 - nebudu uváděti číslice - letošního roku činí 1.762,000.000 čili o 57 milionů okrouhle je příjem z tabákového monopolu vyšší. Naproti tomu vydání loňského roku 1922 činilo 987 milionů a na rok 1923 905 milionů, čili o 71 milion okrouhle méně. Důsledek toho je, že výnos tabákové režie jeví se vyšší o 134 miliony. Značná část většího zisku připadá na zlevnění nákupu tabáku, ale přirozeno, že při tom mohl by i stát s těmi cenami jíti poněkud dolů. Alespoň mým názorem je, že v tomto případě zrovna nebylo by to na místě, poněvadž nejde o nejnutnější životní potřebu, a konečně pro význam, jaký tabákový monopol resp. jeho výnos má pro státní příjmy, my sami do jisté míry jevíme snahu, aby stát ve větší míře se uplatňoval na tomto poli. Tabákový monopol nám také ukazuje, v jakém směru by se měla nésti naše finanční politika. Proto je nám nepochopitelné, proč ve mnoha případech, kde jde o totožnou výrobu a kde nebylo snad potřebí aby stát zasahoval do soukromého vlastnictví, v tomto směru stát nesnažil se docíliti větších výsledků. Je to zejména výroba výbušných látek. Proč stát pouští výrobu výbušných látek ze svých rukou a proč dává ji do rukou soukromé společnosti? Totéž platí o těžbě nafty. I v tomto směru zajisté dalo by se dosáhnouti jistých příjmů, poněvadž stát by byl jediným výrobcem a neměl by konkurenta. V tomto směru dalo by se tedy mnoho dosáhnouti. Mluví se o tom - a tvrdí tak zejména stoupenci soukromokapitalistického podnikání - že >co stát vezme do svých rukou, na tom prodělá<. To je smutným svědectvím pro stát, to je smutným svědectvím naší byrokracie, jestliže se sama přiznává, že je neschopna rozumně a poctivě vésti hospodářské podniky jí svěřené. V tomto směru si nedává naše byrokracie vysvědčení své schopnosti, když takovým způsobem před celým světem, před námi, před našimi komunisty se přiznává, že stát není schopen, aby řídil hospodářský podnik, jako to dovede obyčejný dělník v družstevním podniku. Zdá se mi, že stát v tomto směru ustupuje před >silným jedincem<, jehož touha po zisku je jedinou hybnou pákou. Proto sám sebe podceňuje, aby dával tím možnost soukromým podnikatelům a vyhovoval tak touze po zisku, která je dnes všeobecnou hospodářskou morálkou v našem hospodářském životě.
S naším státem je tomu jako s mnohým soukromým podnikem: Jeho ředitel tloustne, kupuje domy, kupuje vily, navštěvuje lázně, ale podnik, který je mu svěřen, upadá zatím do konkursu. Totéž je i zde. V zájmu státu je, aby soustřeďoval ve svých rukou co nejvíce prostředků finančních, aby mohl vhodným způsobem je rozdělovati, kde je toho potřeba. To bylo by zájmem státu a v tomto směru by měl stát postupovati a ne se vymlouvati, že nemá schopného úřednictva, ne se vymlouvati, že nemá byrokratického aparátu, který by byl schopen, aby hospodářské podniky státní vedl. Na jedné straně se říká: Musíme se zbaviti všech podniků, poněvadž nám nevynášejí. Máme státní lesy, máme státní statky a chceme se jich zbaviti. Ale na druhé straně se nabízejí soukromé statky státu ke koupi. Mám tu případ v Hostavicích, kde Česká zemědělská společnost nedovedla na svém statku kolektivně hospodařiti a poněvadž se jí statek nevyplácí, nabízí jej státu, aby jej koupil. Při tom se na jedné straně křičí: Státní statky nutno parcelovati, ale na druhé straně má stát koupiti statek od soukromé společností. To je zjev, kterého nedovedeme chápati, ale ještě méně dovedou jej chápati široké vrstvy lidové, poněvadž této hospodářské politice prostě nerozumí.
Velevážení pánové! Pan ministr financí dr. Rašín na schůzi v Pardubicích uvedl několik momentů, týkajících se naší hospodářské a finanční situace. Je možno s některými partiemi v řeči pana ministra financí v Pardubicích pronesené souhlasiti, zejména s onou, která se týká šetření. Pan ministr financí byl tak laskav, že loyálně uznal a docela otevřeně, že dělnictvo dovedlo ze svých mezd připustiti snížení o 20, 30, po případě i více procent. Pan ministr financí chtěl tím jaksi získati platformu, aby naši státní úředníci v tomto směru šli zářivým příkladem napřed nebo alespoň aby následovali příklad dělníků. Pan ministr financí byl tak laskav, že učinil poklonu našemu českému dělnictvu, on pravil, že je velmi rozumné a pokročilé a že dovede nésti důsledky deflace. Je to pravda a můžeme to s díkem kvitovati. Ale je potřebí, aby se pan ministr financí obrátil tam, kde má vliv: do svých vlastních řad, a tam aby nastalo takové šetření. My vidíme, že u pánů, kteří vyčítají dělnictvu jeho výdělky, sami mají stotisícové anebo milionové příjmy roční a nejeví snahu také snížiti ze svých požitků. A pokud já vím, spíše páni radové v bankách, v akciových společnostech žádají zvýšení tak zvaného >Sitzgeldu<. V tom směru by se doporučovalo, aby nebyly zatěžovány ty podniky, když takovýto podnik snižuje mzdy dělnictvu a zvyšuje tak zvaný Sitzgeld anebo jim nesnižuje tantiému, která je jim ke konci roku vyplácena. Mám zde některé poznámky, které dokazují, že v tomto směru páni jsou hodně bezohlední. Máme na příklad cukrovar Schöller. Akciová společnost Schöller vyplácela 10%ní tantiému členům správní rady, celkem 672.000. Tedy připadalo na každého pána 60.000. Akcionářský pivovar na Smíchově vyplácel tantiému průměrně 40.000 na každého člena správní rady. Tedy v tomto směru bychom si přáli, aby také tam se šetřilo, poněvadž, pane ministře financí, pane dre Rašíne, to je to, co dělnictvo tak dráždí a co dráždí také i vaše státní úředníky. Mám zde seznam členů správních rad a je tam spousta státních úředníků. To dráždí k tomu, aby následovali jiní toho příkladu a se domáhali vyšších příjmů, poněvadž naše průmyslové podniky, zejména banky, jsou to, které příjmy jednotlivých vedoucích činitelů vyhnaly do závratné výše. A ta snaha se zde jeví i u úředníků, aby stát rovněž tím způsobem postupoval, ačkoliv stav státu a jeho financí vůči peněžním ústavům, které vydělávají různým způsobem, nelze srovnati. Ale i vedle toho jsou páni, kteří nemají jenom jedné funkce, nýbrž kteří mají 2, 3, 4 až 5 funkcí. Znám pány, kteří dělají do cukru, do koží, do košíků atd. Mám seznam, jeden pán - nebudu ho jmenovati, není to úplné - má 28 členství správních rad akciových podniků. (Slyšte!) Jeden podnik je v Budapešti, druhý v Bulharsku atd. A ten pán, kdyby nic jiného nedělal, než rychlostí 90 km autem jezdil od jednoho podniku ke druhému, není s to, aby to obstaral. Budu později mluviti o důsledcích hromadění funkcí v jedněch rukou, což má vliv na celý hospodářský život. V tom směru se domnívám, že 35 až 40 funkcí členství správních rad by mělo přece jenom vzbuditi pozornost u orgánů státních, poněvadž je zde naprosto vyloučena odpovědnost, jaká se ukládá členům správních a dozorčích rad zákonem, ať je to již zákon akciový, ať o společnostech atd. Máme celou radu akcionářů, kteří ani nevědí, kde továrna je, oni jakživ neviděli výrobek z továrny, oni nekonsumovali, natož aby vyráběli. To je systém národohospodářský, který na dlouho udržitelný není. Já uznávám starého Melichara anebo Ringhoffera jako poctivé bývalé malé živnostníky, kteří pracovali v tom podniku a žili s ním, ale neuznávám člověka, který má za statisíce akcií, který nemá žádného zájmu na podniku, ani na jeho výrobě a odbytu, nemá docela žádného zájmu a čeká jen na valnou hromadu, aby hrabal anebo stříhal kupony. Ale i ten zjev, který se vyskytuje, je zavržení hodný, že totiž akcie určitého podniku hospodářského, ať už je to průmyslová nebo železářská společnost anebo jakákoliv, je předmětem spekulace. Proč má míti jednou cenu 2.000 a podruhé 5.000 a po třetí zase klesne na 350? Jedno je však jisto, že těm ředitelům, správcům toho podniku, kteří koupili akcie za nominální cenu a spokojují se pěti až šesti procentním ziskem, jest možno vydělati, ale není možno vydělati v takovém podniku, jako je smíchovský akciový pivovar, kde se akcie prodává za 9.000 Kč a nominále jest 400 K. To i dělníci vydělati nemohou na tu spekulaci, která zde byla umělým způsobem přivoděna. V tomto směru zajisté náš život hospodářský není zdravý, a ten celý systém, na kterém jsou postaveny naše průmyslové podniky, není rovněž zdravý, a tudíž také jisté zjevy, které se tu občasně vyskytují. Vždyť ty podniky po převratu rostly jako houby po dešti. Vezměte si jen centrálního oznamovatele zapsaných firem a společností, vždyť to jsou tisíce nových firem. Máme jen dřevařských společností 50-60, které nově byly založeny. Ty se vrhly zejména na Slovensko, aby využitkovaly bohatství lesů atd. Na druhé straně vidíte, jak to vypadá a jak jedna za druhou kape. V tomto směru není zde zdravé regulace.