Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím pány senátory, aby nevyrušovali.

Sen. Niessner (pokračuje): Dobře, ale snad nám, velevážený pane kolego, přiznáte aspoň část pocitů, které vás a vaše kolegy naplňovaly v rakouské poslanecké sněmovně. Snad nám pan kolega přizná, že smíme míti také alespoň malou část těchto pocitů. Neboť, pravíte-li, že jest to český stát, musíte pochopiti, že my právě nemůžeme vůči němu zaujmouti toto postavení. (Sen. dr Krouský: Toho jsem od vás nečekal! To jste s panem Hartlem na jedné linii!) To je naprostý omyl! (Sen. dr Krouský: Vy jste se na tuto linii postavil!) Nikoli, nýbrž my jsme chtěli z tohoto státu, na jehož půdu jsme se postavili, učiniti stát spravedlivý pro všechny a netoliko pro jeden národ. (Sen. Lisý: Kde my vás vlastně utiskujeme?) To vám ještě řeknu... (Sen. Lukeš: Každá armáda má svoje přednosti, neboť pěstuje fysickou zdatnost, přesnost a disciplinovanost! Nejlepší lidé u drah a ve státní službě byli lidé od vojska!) Jest to velmi zajímavé, jest však také velmi těžko, velevážený pane kolego, zde vésti dialogy.

Praví se, že armády jest potřebí proti vnějšímu a proti vnitřnímu nepříteli. Myslím, že jsme to již dříve jednou kdesi slyšeli. Nemýlím-li se, slyšel jsem něco podobného již v rakouském parlamentě. Vnější nepřítel! To byl argument všech státníků. Ochrana státu proti nepříteli vnějšímu. To byla v Rakousku pohnutka k udržování militarismu, v Německu, v Itálii, v Anglii. Všichni udržovali militarismus na ochranu před ostatními, před zlým sousedem. Jenom ti druzí byli rušitelé míru a klidu. Všichni stále jen tvrdili: kdo chce mír. chystej se k válce. A zcela tutéž melodii slyšíme dnes. (Sen. Havlena: U nás však republikánský militarismus byl také již odporem proti hroutící se reakci! - Sen. dr Krouský: Pamatujte na Karlíčka, to by vám také nebylo bývalo vhod! V té době poznal demokratický svět, že je u nás ještě něco silného!)

Ale, velevážený pane kolego, stát nebude tím obrany méně schopným, zavedeme-li miliční systém, nežli jím jest dnes se stálým vojskem. Nabyli jsme ve válce starých zkušeností, že mladí vycvičení vojíni po výcviku několika málo neděl drželi se v poli zrovna tak, jako lidé, kteří po léta byli cepováni a cvičeni v kasárnách. To nám po válečných zkušenostech již nenamluvíte, že jest potřebí dvouletého cepování v kasárnách, aby se z lidí učinili zdatní vojáci. Cepování v kasárnách slouží k jiným účelům, slouží k tomu, aby se z lidí učinily stroje, které právě postupují netoliko proti vnějšímu nepříteli, nýbrž - nyní přichází jiná kapitola - také proti vnitřnímu nepříteli. Milice však není tak schopným objektem a

nástrojem, aby na rozkaz, na pouhý pokyn, ihned svoji funkci konala. V milici jsou myslící hlavy, které stojí v životě, politice, v práci, které, byvše volány... (Sen. Karas: A Švýcaři chtějí již milici odstraňovati!) Řekl jsem vám již, proč to chtějí odstraňovati; jsou to panující třídy, poněvadž jim milice překáží zřizovati jejich panovačný systém; poněvadž milice jest nástrojem demokracie, proto chtějí zavésti stálé vojsko.

Nyní přichází druhý argument s nepřítelem vnitřním. To také přiznal pan ministr národní obrany. Řekl, že jest těžko odstraniti stálé vojsko, neboť máme ve státě živly, které se ke státu nepřiznávají, které svůj domov hledají mimo stát. Musím již přiznati, že tak otevřeně nám vlastně ještě nikdy nebylo doznáno, že vojsko slouží ku potlačení vnitřního nepřítele. Jsem panu ministrovi národní obrany vděčen za tuto upřímnost. Jest alespoň jasno. Víme, že militarismus jest zde k tomu, aby potlačil nespokojené národy ve státě a nespokojené dělnictvo všech národností. (Sen. Kiesewetter [německy]: Také české dělníky!) Také na české dělníky ještě dojde! Pan ministr národní obrany dopustil se zde, smím-li tak říci, upřímnosti, za kterou mu sice děkujeme, ale nemyslím, že všichni pánové z většiny a z vlády mu tak beze všeho budou vděční. Jest drsným vojínem, ale není diplomatem. (Veselost.) Kdyby byl méně vojínem a více diplomatem, byl by si přece rozmyslel říci něco takového a alespoň byl by to poněkud utlumil, poněkud umírnil, a nebyl by to řekl tak otevřeně.

Máme armádu, abychom potlačovali nespokojenost ve státě. Z tohoto doznání vysvítá, že se ročně, nečítaje veliké investiční výlohy, které se činí pro militarismus a které ještě zvlášť jsou obsaženy v investičním rozpočtu, vydají 3 miliardy na střežení veliké části státních občanů. Tři miliardy! (Sen. dr Karas: Jsme nejmenší stát v celé Evropě, v jiných státech více na to vynakládají! Rusko má třikrát tolik percentuelně! Mají 35% v rozpočtu a my jenom 14%!) Ano, držím se pouze argumentu. Nesouhlasím s ruským hospodářstvím. Z vývodů pana ministra národní obrany tedy vysvítá, že se vydávají ročně 3 miliardy na střežení, především, jak se domnívám, Němců, neboť to jest ona část, která mimo stát hledá svého domova. O Slovácích to ještě nelze tvrditi, ti chtějí hledati svého domova uvnitř státu, jenže chtějí míti autonomii, samostatnost. Týče se tedy toto střežení vlastně, pouze Němců, anebo oné části Němců, která nalézá svůj domov mimo stát. Vezměme, že to jsou všichni Němci, pak vypadá skoro tisíc korun na jednoho německého obyvatele, které stát vydává na střežení svých německých státních občanů. Musím říci, že je to drahá zábava, kterou si stát dopřává tím, že Němce udržuje pod svojí výsostí, zábava, která ho stojí ročně 1000 korun za každého jednotlivého německého státního občana. Chci se zde s tohoto místa zeptati českých sociálních demokratů, zdali jsou srozuměni s touto methodou, vštěpovati státu nepřátelským živlům, jak se toto policejní slovo jmenuje, lásku a úctu, zdali snad se nedomnívají, že tu musí býti a že tu jsou jiné methody, aby všem obyvatelům státu jevil se pobyt v něm milováníhodným a žádoucím. A zdali snad neexistují jiné methody, aby odstraněny byly protistátní tendence. Stát byl zřízen, přivtělena mu řada národů a částí národů, aniž se jich kdo ptal.

Dobře! To se stalo. Při zakládání slibována byla všem těmto národům plná spravedlnost, úplná rovnost, pravý ráj. Ve skutečnosti byla poslední 4 léta řetězem útisků. Výsledek jest ten, že národnostní zášť se mnohem více zhoršila, nežli tomu kdy bylo ve starém Rakousku, a dnes stojíme na stanovisku, že jediným prostředkem nahraditi nedostávající se lásku u jedné části státních občanů jest militarismus. Násilí jest jediným východiskem, jedinou moudrostí. Tomuto systému násilí odpovídají také politické methody, jichž se zde užívá.

Od několika týdnů máme zase novou vládu. Vláda nastoupila svůj úřad, předložila veliký vládní program a v tomto vládním prohlášení neříká ani slova o tom, že máme ve státě národnostní otázku. Naše strana se pokusila zameškané dohoniti a podala parlamentu známý návrh 117 poslanců. Co se stalo? Tento návrh byl bezpodmínečně přehlasován. Panující smýšlení jest: není národnostní otázky! Což pak si myslíte, že se přes to přenesete, že můžete přes takovéto věci jednoduše přejíti k dennímu pořadu, poněvadž užíváte čistě mechanických prostředků? Domníváte se, že je skutečně možno udržeti stát ve svém zařízení tak, jak tomu dnes jest, aniž byste provedli reformu, která by všem občanům státu činila žádoucím zde bydleti? Naříkáte nad protistátními tendencemi. Nejsou tak zlé, tyto tendence. Což není to, -nepravím to, poněvadž si toho přeji, ale pravím to, poněvadž mám odvahu, popatřiti skutečnostem ve tvář - div, že není již takovýchto protistátních tendencí více? Pozdravuji trpělivost německého obyvatelstva a také jiných národností, že nepustili uzdu svému temperamentu, nýbrž že vyčkávají a že stále čekají na uznání a doufají, že ještě není vše ztraceno, že jednoho dne zvítězí myšlenka, že také jiným národům v tomto státě bude nutno vyhověti. (Sen. Walló [německy]: Vzájemná láská čeká trpělivě!) Nemyslím, že toto prohlášení můžete učiniti jménem většiny.

Pánové z většiny mluví stále o loyalitě k tomuto státu. Nu, dobře. Ukažte nám přece sami, co jest loyalita. Ukažte nám, jak loyalita vypadá. České strany budou s dosti velkou obtíží hledati nějaký příklad loyality. Jediná loyalita, ku které se některé české strany dříve v Rakousku vzchopily, byla loyalita k císařskému domu, k dynastii. O této loyalitě se nám nyní říká, že nebyla upřímnou, že byla jen předstíranou. Tedy ani tato loyalita nebyla pravou, ale od nás, ode všech Němců, žádáte bezpodmínečné oddanosti, bezpodmínečné loyality, a netoliko loyality, vy žádáte od nás lásky. Láska však je pocit, který nelze vynutiti, který musí sám vzklíčiti, který nelze vtěsnati nějakým diktátem, nějakou mocí, nýbrž láska jest něco, co si musíme získati. Této lásky jste si vy u ostatních národů tohoto státu posud nezískali. Jsem přesvědčen, že kdybyste ostatním národům vyšli vstříc, kdybyste přihlíželi k jejich potřebám, že pak bude možno dosíci zde jakéhosi spolužití. Naše strana k tomu pracuje. Snažíme se poctivě a litujeme velice, že dva tak zdatní národové, jakými jsou zde v tomto státě Němci a Češi, po celá desetiletí vedou takřka latentní občanskou válku, že stále jen se snaží činiti sobě navzájem překážky. Tito oba národové mohli by býti velicí a silní, mohli by tento stát nádherně vybudovati společnou prací, společným dílem, kdyby k tomu na obou stranách byla vůle.

Pokud, pánové, stojíte na stanovisku, že není potlačování v tomto státě, potud přirozeně také není možno pomýšleti na zlepšení těchto poměrů. Prohlašujete, že tak, jak tomu jest dnes, je to právě dobře a nic více. Tu není možno dorozumění. Můžeme se namáhati sebe více, mluviti k vám andělskými jazyky, vy nás nechcete slyšeti, vy nám nechcete rozuměti; totéž platí o jiných národech, které jsou v tomto státě. Také mezi vámi jsou lidé, kteří došli poznání, kteří si říkají, že systém, jenž umožňuje, aby nebylo viděti na věci, systém, který odkládá potřebný vývoj, že tento systém koalice nebude věčně vládnouti. Jest již dosti těch, kteří to nahlédli a kteří to praví. Ale jsou jiní, kteří již za to mají náhradu, to jest fascismus. Když všechno selže, i poslední koalice, a když novou koalici nelze vytvořiti, pak jako záchranný anděl má nastoupiti fascismus. (Sen. Lisý: Kdo vám to povídal? - Hlasy: To je vaše domněnka!) Vidíme to zcela, zřejmě u velmi vlivných politiků. Nemyslím, že pan kolega Lisý jest mezi nimi, neboť vím, že jeho strana s tím není srozuměna, poněvadž velmi správně poznává, že fascismus by se nezastavil u toho, obrátiti se pouze proti jednotlivým národnostem ve státě, nýbrž že by se především obrátil také proti dělnictvu a že jest prostředkem ku zničení posledního zbytku demokracie. (Sen. Havlena: U nás by rasismus vztýčil hlavu jen proto, aby mu byla rozbita!) Je pravda, že se zde dějí pokusy ku zřízení fašismu. Tento pokus se děje skoro ve všech zemích a jest také pochopitelno, že také zde se najdou lidé, kteří se domnívají, že to s demokracií nepůjde, a že by to šlo s použitím fašistických method mnohem lépe. Ti, kdož tak mluví, nesmějí se domnívati, že tím ukazují svou sílu. Ukazují tím pouze svoji slabost. Věříme, že by byli dosti nesvědomitými, aby v tomto státě rozpoutali občanskou válku, a znamenalo by to občanskou válku, neboť tento stát není Itálií, nemá zničenou třídu dělnickou, a tento stát má také tolik jiných národností, které by se dovedly brániti proti zavedení násilného režimu fašismu. Spekulace na fašismus jest nemocí, horečkou, která také zde ve státě mnohé postihla a tyto postižené osoby nemůžeme dosti důrazně varovati před tím, varovati před pokusem, zaváděti zde tyto methody.

Přes tyto pokusy a všemu násilí na vzdor jsme pevně přesvědčeni, že demokracie, skutečná demokracie, ne taková, která záleží ve výkonu násilí jedné třídy a jednoho národa, také v tomto státě nalezne ohlas. Chcete-li tomu, najdete nás připraveny ku společné práci. Dnes znamená slovo demokracie ještě zneužívání jeho. Spatřujeme v rozpočtu výraz bezpráví, které se zakládá v dnešních mocenských poměrech a podle toho může naše stanovisko k němu býti jen odmítavé. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Schmidtovi.

Sen. dr Schmidt (německy): Dámy a pánové! Předloha zákona, kterou se nyní zaměstnáváme, obsahuje státní rozpočet na rok 1923. Je to po třetí, co se tato slavná sněmovna zabývá státním rozpočtem, a tu přece smíme předpokládati, že zde již zdomácněl jakýsi druh praxe, zvyk, jak má býti státní rozpočet projednáván. Vskutku takový zvyk zde již zdomácněl, jenže, bohužel, je to zlozvyk. Neboť jak se při tom postupuje? Státní rozpočet má přece býti především parlamentem svědomitě přezkoušen, vážně projednán, případně změněn, kde toho je potřebí, a pak teprve, když z toho se stal celek, má býti povolen. Co však prožíváme zde, v našem parlamentě? Předkládá se nám státní rozpočet, na němž již ve výboru nic nesmí býti měněno, nemluvě o tom, že bychom zde ve sněmovně snad směli, na tom provésti sebe menší změnu. Naopak, státní rozpočet musí nezměněn býti parlamentem přijat, schválen a usnesen. Pan řečník přede mnou případným způsobem již na to poukázal, že celý tento postup neznamená vlastně nic jiného než neúspěch parlamentarismu na celé čáře, anebo nazývejme to méně neúspěchem, jako spíše diskreditováním parlamentarismu.

Odkud však u nás pochází tento zvyk projednávati státní rozpočet tímto způsobem? Sotva se asi budu klamati a mýliti, když příčinu toho shledávám v tom, že zde v tomto státě vláda je pokládána obzvláště za naprosto neomylnou. Co jednou prošlo rukama vlády, co vláda dala jednou ze své ruky, to je bezvadné, na tom se nemůže a nesmí ničeho měniti. Tedy první a nejnutnější povinnost parlamentu, totiž kritika, je zde již předem vyloučena. Pro nás Němce je arciť samozřejmě ještě obtížnějším prospěšně zde spolu působiti a spolu pracovati při projednávání státního rozpočtu. Vždyť se nám přece státní rozpočet nedostane do rukou ani v našem jazyce, tak abychom skutečně byli s to, svědomitě prozkoušeti a prozkoumati jednotlivé kapitoly a položky státního rozpočtu. Jsme odkázáni na to, aby nám některý přítel anebo kdokoliv jiný vysvětlil, co vlastně jednotlivé položky mají znamenati. A přece jsme zvoleni naším lidem a povoláni k tomu, abychom právě také státní rozpočet prozkoumali; jedná se přece o daně našeho lidu, který zde máme zastupovati. Myslím, že by se tím státní výsosti nestala újma, kdybyste nám jednou státní rozpočet aspoň v našem jazyku vtiskli do ruky.

Ale nehledě k tomu, je nám také jinak znemožněno, abychom nějak prospěšně pracovali. Nejrozumnější věcné pozměňovací návrhy, resoluce, nebo cokoliv to bylo, všechno to bylo přece již ve výboru prostě dáno stranou, přehlasováno a tím věc vyřízena.

Nuže, rozpočet, jak před námi leží, je také něčím, na čem se nemá a nemůže prováděti věcné kritiky, naopak, jsme vlastně povoláni k tomu, abychom zde tento státní rozpočet prostě schválili. Je-li to vše nyní odůvodňováno tím, že vláda je právě neomylnou - a to je dle mého názoru východiskem pro celý ten postup - je-li vláda neomylnou, pak musíme si vládu přece jednou blíže prohlédnouti v celém jejím postupu, v celém jejím způsobu, jak vůbec chápe státní správu. Nuže, pánové, tu musíme s naší strany, bohužel, podotknouti a výslovně zdůrazniti, že naprosto nemůžeme věřiti v neomylnost vlády, neboť v té věci denně se dožíváme špatných zkušeností. Správa je v mnohém ohledu taková, že je výslovně namířena proti nám; to jsme stále znovu pociťovali a také nyní to ještě cítíme.

Zcela zvláště musím zde poukázati na způsob správy na Slovensku, kde jako zvlášť vynikající zlořád panuje velká právní nejistota. Upozornil jsem přece již jednou s tohoto místa na to, že značný počet právních zásad - brzy platí starý uherský zákon, brzy starý rakouský, brzy nový československý - že to vše vede a samozřejmě také musí vésti k neslýchaným zlořádům. Když se jednou podíváme na situaci v oné části země, shledáme, že tam obzvláště stále ještě se pilně neuplatnily tak zvané demokratické základy státu. Chtěl bych poukázati jen na jedno: obecní volby na Slovensku nebyly provedeny do dnešního dne. Také ve městech, jako na příklad v Bratislavě, stále ještě vládnou jmenované sbory, abych se tak vyjádřil, - neboť samozřejmě jsou tyto jmenované sbory tak sestaveny, že vůle vlády je bezpodmínečně rozhodnou. Pánové! To se musí změniti. Přejeme si a žádáme, aby co nejdříve byly u nás provedeny obecní volby, aby obyvatelstvo konečně jednou přišlo ke slovu v tomto směru, abychom konečně jednou dostali aspoň něco jako záblesk samosprávy. Pozoruhodným je také, že též pod názvem znárodnění byly a stále ještě jsou činěny různé pokusy, vyrvati pokud možno jednotlivé závody z německých rukou, aneb aspoň působiti na ně do té míry, aby Němec nebyl více jediným majitelem svého závodu. Jisté závody, na příklad v průmyslu lihovarnickém, lze, jak známo, jen tehdy dále provozovati, jsou-li znárodněny, vezme-li si německý majitel tohoto závodu nějakou osobnost československé národnosti za společníka. To vše samozřejmě není ničím jiným, než velmi příznivou příležitostí pro jednotlivce, aby se laciným způsobem dostali do podobných závodů a měli podíl na zisku.

A co také pociťujeme až do dnešního dne jako velkou a těžkou nespravedlivost, jest neuznání válečných půjček. Naše obyvatelstvo sténá pod tímto břemenem a soudím, že dokud v této příčině nenastane skutečného zlepšení, dotud také obyvatelstvo nemůže dosáhnouti pravého klidu.

Smím-li zde ještě poukázati na jednotlivé drobné šikany, chtěl bych ještě zcela zvláště ukázati na nesnáze, které se působí těm, kdo žádají o státní občanství. Ano, pánové, jak velice zde správa chybuje! Je mi znám případ, kde dotyčnému, jemuž také působeny byly nesnáze, dáno bylo nepřímo na srozuměnou: >Ano, kdybyste právě nebyl Němcem, šla by věc již trochu lépe.< Pozoruhodno je také, že, jak se zdá, státní správa dokonce v jistých otázkách se již více nestará o jisté základní pojmy státního práva.

Musím zde přikročiti k církevní otázce na Slovensku. Stát přece tvoří, jak vy přece všichni hlásáte, nedílnou jednotu, je jedním státem. Nyní evangelický církevní sbor města Bratislavy pokládal z jistých vážných důvodů za nutné, aby vystoupil ze slovenské církve a aby se připojil k církvi německo-evangelické v Československé republice. Toto hnutí bylo prostě zakázáno, připojení nebylo schváleno. A proč? Ano, protože se tvrdilo, že území zde a tam jsou zcela různá a následkem toho že nelze dovoliti, aby na území Slovenska měla německá evangelická církev obce, poněvadž německá evangelická církev jest omezena pouze na historické země Čechy, Moravu a Slezsko. Ale podiveno, tak zvaná československá církev směla se přes to usaditi právě minulé neděle v Bratislavě. Vůči této církvi byla znovu zdůrazňována jednota státu a nečiněny jí dále obtíže. Ale nechci vás, pánové, těmito věcmi příliš dlouho zdržovati. V každém případě jest z toho viděti, že i zde je znám jistý druh dvojího účtování a že je dvojí právo vůči tomu a onomu.

Právě tak tomu je s našimi požadavky kulturními. Chci zajisté rád také s tohoto místa uznati, že máme nyní na Slovensku aspoň začátek německého školství. Ale, pánové, začátkem není věc ještě odbyta. Začátek znamená právě jen zahájení vývoje, a školství, kterým se začalo, má a musí býti správným způsobem dále vybudováno. A právě v tom se tak mnohého nedostává. Každou školu dlužno takřka vyždímati. A v jistých případech se to, jak se zdá, vůbec nechce zdařiti, aby se proniklo se zřízením německé školy, ačkoli jde o místa, kde mají Němci nejen, předepsaných 20%, nýbrž ještě značně více. Jmenuji zde pouze místa Kremnicu a Pribiš, kde německé školství stále ještě marně čeká na své vybudování. Také pro Bratislavu byla mám slíbena samostatná německá středná škola, ale bohužel jsme jí dosud ještě nedosáhli. Musíme se doposud spokojiti tak zvanými paralelními třídami. Dále stále ještě čekáme na založení německého učitelského ústavu pro Slovensko, kterého bychom nutně potřebovali, a především nedostává se nám stádě ještě něco velmi důležitého, totiž německého školního dozoru. Nad německým školstvím na Slovensku nevykonávají dozor veskrze Němci, nýbrž částečně právě Slováci, částečně Češi, tedy přece vždy takoví lidé, kteří arci neznají vlastních svízelů a potřeb našeho listu. Přejeme si a žádáme, aby tento německý školní dozor konečně jednou byl zaveden,

Také s ostatními německými kulturními potřebami se dosti macešsky nakládá. Zde možno přece poukázati na Bratislavské divadlo. Divadlo, které si bratislavští měšťané postavili za své peníze, je jim dnes vlastně vzato. Po osm měsíců hraje se v tomto divadle česky anebo slovensky, čtyři měsíce jsou k disposici německému občanstvu, z toho jen dva měsíce pro představení v německém jazyce, dva pro představení v jazyce maďarském. Převážně německé město nemá následkem toho divadla. Neboť kdy se hraje? Tak zvaná hlavní saisona je samozřejmě v rukách československého ředitele divadla. V létě, kdy lidé pak jdou raději do přírody, pak ať se hraje německy. Samozřejmě při tom německé divadlo upadá, a to zdá se býti také úmyslem.

Pánové, to vše jsou věci, proti nimž zde musíme pozvednouti hlasu. A pokud se také německých daní bude používati k vydržování československého divadla - neboť stojí v státním rozpočtu 5 milionů - musíme si říci, že svými daněmi musíme přispívati také ještě k podporováni cizích kulturních potřeb. Můžeme tedy také žádati, aby také nám bylo dáno, čeho si přejeme a potřebujeme, a sice především to, co je nejdůležitější: spravedlnost, spravedlivé rozdělení toho, čeho potřebuje lid, aby mohl existovati.

Vždyť ostatně také jinak se u nás jedná tak, jako by na Slovensku nebylo Němců. Hledí se na nás, jakoby nás tu nebylo, nebo pohlíží se na nás jako na lidi, kteří by učinili nejlépe, kdyby zakrátko vůbec zmizeli. Pokud se týče státních tiskopisů atd., jsme vůbec úplně ignorováni. V úřadech, také na nádražích jsou jen české nápisy a kam přijdete, jste osloven obyčejně jen v této řeči, a když se příslušného úředníka zeptáte. (Sen, Babka: Jak to bylo za Maďarska? O tom hovořte! Vy jste to podporoval. - Výkřiky sen. Walló: On říká pravdu. Výkřiky senátorů Walló a Babky.) Pánové, co bylo nesprávným, je nesprávným také dnes a co je nesprávným dnes, nesmí proto také býti konáno, protože to dříve bylo nesprávným.

To vše, pánové, chtěl jsem uvésti jen jako příklad, abych vám ukázal, že se správou, tak jak se u nás provádí, nemůžeme býti nikterak spokojeni. Vím velmi dobře, co mi na to odpovíte: Ty jsi nepřítelem státu, ty nechceš o státu ničeho věděti. Na to mám jen jedinou odpověď: Myslím, že nejlepšími přáteli státu jsou vždy ti, kteří vládu, dočasnou vládu upozorňují na její chyby. A když právě jednotlivé vlády kritisujeme, tím jsme ještě stát jako takový nezapřeli, (Sen. dr Soukup: Ale tenkráte jste mlčel v Maďarsku, tenkrát jste nemluvil protimaďarské řeči!) Dříve jsem přece nebyl v parlamentě. Chtěl bych říci jen to jediné: Kritisujeme-li, pak kritisujeme jen způsob, jakým jednotlivé vlády postupují. Tím jsme však ještě nikterak nezapřeli nebo nepopřeli stát jako takový. Neboť když kritisujeme, pak činíme to právě s tím úmyslem, aby se vláda dala jinou cestou, cestou, která nám vyhovuje, cestou, která nás uspokojuje. Neboť buďte ujištěni, že nám na Slovensku nejde o to, abychom stále žili v nespokojenosti, nýbrž že bylo by nám tisíckrát milejším, kdybychom mohli žíti a pracovati v míru, klidu a spokojenosti. Parlamentární náprava jistých nedostatků jest tedy něčím veskrze nutným a k tomu jsme zde přece; to jest naším povoláním, k tomu jsme voleni, abychom svůj lid zastupovali, jeho tužby, jeho přání, jeho stížnosti přednášeli, a to právě ve formě kritiky o postupu jednotlivých vlád. Když si této kritiky povšimnete, pak zajisté přinese také dobré ovoce. Neboť pak budeme míti skutečně spokojené obyvatelstvo.

Tím bych byl v celku řekl to, co jsem při této příležitosti chtěl říci. Pravím ještě jednou: Poněvadž v oboru správy nemáme zvlášť utěšených zkušeností, nemůžeme věřiti v neomylnost vlády a pokud státní rozpočet nechce býti ničím jiným než obrazem celého systému, kterého vláda používá, potud nemůžeme se také prostě spokojiti s tímto státním rozpočtem, nýbrž naopak musím také s mé strany a jménem svých soudruhů odmítnouti tento státní rozpočet. (Potlesk na levici.)

Předseda: K slovu přichází pan sen. Jaroš. Uděluji mu je.

Sen. Jaroš: Slavný senáte! Chápu se slova, abych jménem našeho klubu projevil stanovisko k rozpočtu, který právě projednáváme. Jsme si plně vědomi všech nesnází, které plynou z nynější těžké hospodářské situace dělnictva a které také v masách venku vyvolávají jisté málo povznesené nálady a zkoumáme proto rozpočet se zdvojenou vážností a pilným vědomím odpovědnosti jak vůči třídě dělnické, kterou zde zastupujeme, tak i vůči státu, jehož plnoprávnými občany se cítíme. A právě tato odpovědnost na obě strany ukládá nám, abychom hlasovali pro rozpočet a podepřeli tímto způsobem finanční hospodářství státu, které skýtá nejlepší naděje pro budoucnost, i když nemůže plniti všechny naše tužby v přítomnosti.Tímto svým již projeveným stanoviskem k rozpočtu nevzdáváme se svého práva na kritiku a nutnou kontrolu, kterou nás ústava pověřuje. Majíce své veliké cíle vždy na zřeteli, vyhýbáme se veškeré malichernosti a nepřijímáme-li v tom neb onom bodě mínění, které se zdá býti oficielním, nečiníme tak z nějaké oposiční nálady, nýbrž proto, abychom umožnili zde seriosní diskusi, která je v nynější době zvýšené nespokojenosti dvojnásobně nutná. Naše ústava dala u projednávání druhé komoře přednostní právo, které plně respektujeme, aniž bychom se chtěli vzdáti své povinnosti kontrolní. Přijali-li jsme rozpočet, jak byl druhou sněmovnou schválen, pak učinili jsme tak, uznávajíce obtíže, za jakých jest dnes rozpočet sestavován, a taktéž i ony, k nimž by musilo dojíti, kdybychom bez vážnějších důvodů chtěli perně zbudované dílo druhé komory prostě bořiti.

Rozpočet obsahuje mnohé a značné položky, které bychom v něm rádi postrádali a mnohé položky v něm opětně postrádáme, které bychom v něm již rádi viděli. Plyne to z okolností, že i tento rozpočet je dílem kompromisu stran, které převzaly obtížný úkol vlády a nezbývá než zdůrazniti naději, že postupem času dojdou brzy lepšího povšimnutí požadavky, jejichž splnění pokládáme jen z ohledů finančních za odložené.

Pokud se týká stránky příjmů v našem rozpočtu, nesmí býti ztajeno, že přijata byla v naší veřejnosti, a to i živly se státem nad každou pochybnost upřímně smýšlejícími, s jistou skepsí. Mluvím-li o nich, činím tak jedině proto, abych u pana ministra financí, jenž nese hlavní odpovědnost za rozpočet jím zpracovaný, na tyto skeptické hlasy upozornil a poskytl mu příležitosti, aby zde v této komoře na ně odpověděl. Diskuse je nutná, abychom netoliko my sami, nýbrž celá veřejnost zvěděla, jak vláda na výtky těchto pochybovačů nazírá. V demokratickém státě nutno bráti ohled na všechny vážné hlasy a bylo by těžkou chybou úmyslně kohokoliv přezírati a vyvolati zdání, že se rozpočet prostě diktuje.

Uvažuje se o tom, že rozpočet, pokud se stránky příjmů týče, je jenom o půl miliardy, tedy asi o 5% snížen, kdežto v naší měně nastalo značně přehodnocení, konkrétněji řečeno, zvýšení, které percentuelně toto snížení příjmů státních značně převyšuje. Z toho se vyvozuje, že stát téměř stejně obyvatelstvo zatěžuje jako loňského roku, pokud se týká ciferné výše daně, ale hodnotně více než loni. Nedá se proto jen pouhým gestem odmítnouti obava, že za dnešní krise a těch hrozných důsledků, které již vyvolala, obyvatelstvo toto zatížení snese. Béře-li se zřetel k tomu, v jaké míře přispívají do státní pokladny zemědělství, průmysl a obchod, pak se pochopí, že zvláště dělnictvo tyto obavy namnoze sdílí, vidouc, že zvýšená břemena, potíže, které má obchod a průmysl ještě se zvětší a že sanace poměrů, jako dosud se dělo také i na příště bude se moci díti jen na úkor jeho mezd. Stačí, když si jenom, pánové, uvědomíte oběti, které dosud dělnictvo při sanování průmyslu a hlavně průmyslu exportního na svých mzdách muselo přinésti. Pan ministr financí a pan ministr obchodu, tedy jistě nejkompetentnější faktoři ve státě, neváhali prohlásiti, že krise průmyslová se blíží k svému konci. (Sen. Ackermann: A továrny se zavírají!) Zplna srdce si přejeme, aby jejich prohlášení zůstalo pravdivým. Doufám, že důvody pro svůj názor nám podrobněji zde vylíčí, aby interesovaná veřejnost je mohla kontrolovati. Co bylo dosud z těchto řečí obou pánů ministrů veřejnosti novinami sděleno, nestačí, abychom mínění obou pánů ministrů mohli prostě přijmouti. Bilance obchodní a platební neospravedlňuje ještě jejich názor, poněvadž vývoz týká se také z velké části surovin, v němž dělnické mzdy nehrají podstatnou roli a plyne také z prodejů zásob zboží, které se staly jen proto, poněvadž mnohé závody i s prodělkem vyvážely, aby se zbavily velikých zásob a předešly větším ztrátám hrozícím v budoucnosti. Nejsprávnější obraz o stavu našeho vývozního průmyslu mohli bychom získati, kdybychom zvěděli, zda v našich hospodářských vztazích v cizině nastalo zlepšení, a kdyby to prokázáno bylo také objednávkami, které naši vývozci v poslední době obdrželi.