V debatě, která se konala v druhé sněmovně a taktéž i v rozpočtovém výboru senátu, bylo velmi váženými osobnostmi na to poukazováno, že náš rozpočet je příliš vysoký a že by měl býti téměř o třetinu snížen, aby odpovídal daňové schopnosti našeho obyvatelstva. Při tom bylo použito měřítka doby předválečné nynější cenové soustavy a hodnoty měny. Jako socialista odmítán měřítko předválečné, poněvadž stojím na stanovisku, že nynější stát musí konati sociální úkoly daleko větší měrou a že již proto jsme povinni státu svými daněmi taktéž i ve větší míře přispívati. Ale jinak nemohu býti hluchým k vážným hlasům těch, kdož vytýkají, že stát náš má příliš velikou režii a že proto nutno vydání na tuto režii snížiti. Přirozeně může se tak státi jenom v příčině oněch vydání, která neplynou ze sociálních a kulturních úkolů státu. V úvahu mohou přijíti hlavně vydání na vojsko a vydání na byrokratický aparát.

Ve vydání na vojsko učinili jsme krok směrem k snížení tím, že jsme přijali zákon o úlevách branců. Doufám, a jsem o tom přesvědčen, že to není poslední krok a že vláda, jakmile to poměry dovolí, sama iniciativně zasáhne a další snížení vojenského vydání umožní. Pokud se týče vydání na státní byrokratický aparát, jedná se nyní právě o nové předloze, kterou snad v brzké době budeme projednávati. Nechci předbíhati stanovisko, které k předloze zaujmou povolané korporace strany a omezuji se na to, poukázati na všeobecnou stránku celého problému. Že k určité redukci platů státních zaměstnanců dojíti musí po redukci platové a mezdní, která po mnohé měsíce byla nyní prováděna u soukromých zaměstnanců a zejména u dělnictva, a která dosahuje nejméně 30 až 50% dřívější mzdy, t. j. na bíledni a s tím počítají také státní zaměstnanci sami, pokud uvažují o situaci s hledisek všeobecných. Projevily-li jejich organisace ochotu k ústupkům, učinily tak jistě u vědomí, že třeba státu v těžké době ulehčiti a že také státní zaměstnanci nemohou býti vyjmuti z obětí, třeba že ani z daleka nejsou vyrovnány ztráty válečnou dobou přivoděné. Státní zaměstnanci vědí, že v době, kdy statisíce lidí vůbec nemají práce a těžce strádají, kdy horník koná jenom dvě nebo tři šichty týdně, stát jen dostává daně měrou omezenou, je naprosto nemožno trvati neústupně na plné mzdě se všemi drahotními přídavky. Právem však státní zaměstnanci žádají, aby stát se ukázal příkladným zaměstnavatelem a nepostupoval tvrdě a bezohledně jako nějaký soukromý zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům. Státní zaměstnanci žádají, aby redukce jejich důchodů neměla rázu třídního, nýbrž aby povinnost přinésti obět byla uložena všem kategoriím stejně. I daň z příjmu se nevzpírají platit, dlužno však míti na zřeteli, že dřívější placení daně státem nutno považovati jako součástku jejich příjmů, které nelze odbourati rázem, tím, že se jim uloží najednou placení celé daně, nýbrž že je nutno i v tomto směru postupovati podle jistých etap. Pan ministr má pravdu, když na to poukazuje, že máme větší počet státních zaměstnanců, než by to odpovídalo nynější potřebě. Snášíme tento stav jen z ohledů sociálních, poněvadž není možno těmto zaměstnancům přespočetným, kdyby byli najednou propuštěni, nalézti v dnešní době zaměstnání jiné. Bídě nemůžeme jich dáti na pospas. Je proto nutno jen z ohledů lidskosti přistoupiti k redukci počtu státních zaměstnanců. Doporučuje se, aby déle sloužící byli dáni do výslužby a noví přibíráni jen v případech nejkrajnější nutnosti. Zejména, musíme směřovati k tomu, aby státní podniky s čistě výdělečnou tendencí byly vedeny způsobem iracionelním, obchodním, a to i pokud se týče počtu zaměstnaných sil.

Chci promluviti o jedné hospodářské instituci, která dneska naše národní hospodářství zbytečně vyžírá a naši drahotu jenom zvyšuje. Jsou to banky, které výší úroků a vedlejších ještě příplatků, obchod a průmysl hroznou měrou vykořisťují. Když jsme po válce přišli ve styk s Amerikou a uslyšeli, že tam je běžný 12procentní úrok, byli jsme zrovna vyděšeni. Nyní došlo u nás tak daleko, že 12- až 15procentní úrok je zcela běžným zjevem. Ačkoliv na drahý úrok a ještě i mnohé jiné nekalé způsoby bankovního obchodování byly ve veřejnosti pronášeny nejtrpčí stížnosti, neslyšeli jsme dosud, že by státní správa byla podnikla jakékoli kroky k nápravě. Státní správa nehájí dostatek klientely bank, ale ona nehájí také bankovních vkladatelů, kteří dostávají jenom nepatrnou částku úroků, jak je banky od svých klientů žádají, a konec konců státní správa nepostarala se o náležitý dozor, který by vkladatele před ztrátou vkladu uchránil. Případ Moravsko-Slezské banky, jenž, jak doufám, je ojedinělý, je výstražným mementem a finanční správa musí všech zde nabytých zkušeností užíti k tomu, aby vytvořila nad bankami náležitý dozor a také omezila okruh jejich působnosti. Jenom takový státní dozor zjedná bankám důvěru, která je nutná, abychom zůstali uvarováni těžkých otřesů, jaké každý pád banky vyvolává.

Ze zpráv, které v poslední době docházejí, je vidět, že továrny svůj provoz omezují a dělnictvo ve velikém množství propouštějí, a jsou-li páni ministři o tom přesvědčeni, že toto propouštění dělnictva není hospodářskou situací přivoděno, pak je jejich povinností, vyžádati si takové mocenské prostředky, kterými dovedou případné sabotáži průmyslníků čeliti. Hlavně chci oba pány ministry na to upozorniti, že nutno zameziti vývoz surovin, které možno u nás doma zpracovati. Mé upozornění se týká hlavně průmyslu kožního, jenž opět a opět, žel že vždy bez úspěchu, na to naléhal, aby vývoz jeho surovin byl znemožněn. Náš úřad ministerstva obchodu neměl by hlasy zájemníků, a to stejně dělníků i průmyslníků, jen tak prostě ignorovati.

Problémem, kterým se veřejnost dnes nejvíce zabývá, a to hlavně přičiněním pana ministra financí, je otázka t. zv. deflace. My jistě nejsme přáteli inflace, jejíž zhoubné působení jsme v našem sousedství dostatek poznali. Právem se však poukazuje na to, že deflace nemůže týti zdárně provedena, neprovede-li ji také stejným tempem ve svém resortu pan min. financí. Vždyť veškeré daně, poplatky a ceny placené za monopolní předměty, objevují se nám jako složka, a to složka velmi citelná, ve všech cenách výrobků, které prodáváme do ciziny, a hrají důležitou roli v naší konkurenční schopnosti. K tomuto momentu pan ministr financí poněkud málo přihlíží.

Mluvilo se všeobecně o tom, že stát poskytne úlevy našemu průmyslu a usnadní mu soutěž se zahraničím. Je nutno, aby tyto povšechné sliby byly jednou uskutečněny a rádi bychom slyšeli, kdyby zástupcové vlády zde vyvstali a učinili nám nějaká konkrétní a závazná prohlášení. Jsme vývozním státem, což znamená., že bez vývozu se neuživíme, jistě neuhájíme životní úrovně, na které jsme stáli. A tuto úroveň netoliko uhájiti, nýbrž i zvýšiti považují za hlavní úkol naší hospodářské politiky. Ať jsou poměry jinde jakékoliv, vždy musíme míti na zřeteli, že stůj co stůj svou konkurenční schopnost musíme si udržeti.

Pan ministr obchodu pronesl na adresu průmyslníků slova, která plně podepisuji: >Neobstojíme ve světové soutěži, když naši průmyslníci půjdou starými kolejemi a nenapnou své síly do krajnosti.< Dělnictvo snížením mezd přispělo k sanaci krise daleko větší měrou, než mohlo býti od něho očekáváno a právem požadováno. Uznávají to i nejčelnější representanti průmyslových svazů a uznal to i také pan ministr financí dr. Rašín. Nyní je však na něm, aby on dílo dokonal. Poštovní sazby, dopravní tarify a jiné poplatky musí býti upraveny tak, aby byly v souladu s poměry, jaké jsou v jiných státech s námi soutěžících. Jak naše dopravní tarify vypadají, nechci zde vyličovati, neboť znamenalo by to nositi dříví do lesa. Nezvratně bylo dokázáno, že doprava stojí daleko více, než dopravované zboží. Naše tarifní politika nezná žádných komerčních zásad a je čistě fiskální. Jen jeden případ uvedu: Jeden závod potřeboval dovézti jeden vagón strojů o váze 86 q. Cesta z Elbingu do Děčína několik set kilometrů stála našich 200 K, překlad zboží v Děčíně a dovoz z Děčína do Prahy stál 6 tisíc Kč. Takových případů mohli bychom uvésti na sta. Ještě dnes stojí doprava vagónu uhlí ze severočeské pánve do Prahy 800 Kč. Nikdo se také nestará o to, aby aspoň ve středních Čechách průmyslu bylo umožněno dovézti levné uhlí tím, že by doprava vodní byla upravena aspoň po větší část ročního období.

Daň uhelná musí býti odstraněna. To žádají kategoricky naši hornicí a jistě že plným právem. Tato daň není daní spotřební, je to daň přímo výrobní a je jenom možná, když jest zvláštní konjunktura. Tato konjunktura již dávno pominula, neboť uhlí na světovém trhu kleslo a stát nemůže touto daní mařiti vývoz a ztěžovati existence ostatního průmyslu. V našem průmyslovém světě je dnes všeobecné přesvědčení, že zboží, které ke své výrobě potřebuje uhlí, nedá se vůbec vyvézti. Nehájím lakotu průmyslu, který jistě nechce se vpraviti do nových poměrů a vzdáti se starých velikých zisků, na které si uvykl. Leč zisky tyto dají se snadně kontrolovati a pak je možno je také daněmi náležitě postihnouti. Ale a priori znesnadniti výrobu, aneb dokonce ji znemožniti, je naprosto nepřípustno z důvodů hospodářských a nemá to jiného výsledku, než že se statisíce dělníků z továren vyhání a že zdroje státních příjmů přímo vyschnou.

V našem ministerstvu financí vládne optimismus, a to po mém soudu upřílišněný. Poukazuje se nám na to, že ztratili jsme jednoho konkurenta v Rakousku, které prý se svým hospodářstvím ze světové soutěže vyřadilo a že k témuž konci spěje i Německo. Dlouho již se nám tato útěcha poskytuje, leč nevidíme dosud a necítíme, že by byla nějak účinnou. Odmítám tento optimismus, neboť i kdyby úsudek o vývoji poměrů v Německu byl správným, není tím ještě dokázáno, že pak my dostaneme se na řadu. V ministerstvu financí se nevidí, že s námi konkurují průmyslově také jiné státy, a to zejména Anglie, Francie a ve vlastním území Polsko, které se svým Horním Slezskem jistě také se brzy objeví v soutěži světové, jsouc k tomu kapitálově vydatně vyzbrojeno Francií a Anglií, jejichž kapitalisté se v Horním Slezsku usadili. Ostatně mne jako sociálního demokrata tento očekávaný vývoj věci nijak netěší. Jsem si až příliš vědom nejenom hospodářských, ale také i politických důsledků, které se dostaviti musejí, když v Německu dojde k rozvratu. Hoří-li u souseda, je to vždy nebezpečné a k čemu může vésti nálada širokých mass v Německu, kdyby Francouzové obsadili Porýnsko, naplňuje mne největší obavou. Dosavadní vývoj věcí dokazuje, že hospodářská restaurace v Evropě může jen nastati, když zajištěn bude klid, bez něhož konsolidace není možná. (Hlas [německy]: Zcela správně!) Ostatně nelze přezírati, že s Německem navzájem hospodářsky pracujeme, že ono patří k našim největším odběratelům a že také i my jsme jeho dobrým konsumentem. Přeji si, aby všechny tyto věci byly posuzovány s hlediska hospodářského a nikoliv podle sentimentu politického, neboť naší republice skýtá nejlepší záruku existence zdravé vlastní hospodářství. Jsem proto potěšen vývody, které jsem dnes slyšel z úst našeho pana ministra zahraničí, jenž při všech svých krocích má vždy na zřeteli naši hospodářskou prosperitu.

V poslední době mluví a píše se přespříliš o tak zvaném fašismu, nebo jak jiní to jmenují o národním hnutí. Nechci tyto snahy nijak přeceňovati, poněvadž spoléhám přespříliš na zdravý smysl našeho národa. Nicméně pokládám za nutno říci jen několik slov těm, kdož s tímto hnutím si zahrávají aneb otevřeně aneb skrytě s ním koketují. Pomíjím zcela podstatu fašismu, jenž se tu jeví jako vzor tohoto hnutí. Stačí, když si uvědomím, k jakým důsledkům již nyní vedl. Vidím umlčený parlament a rozehnané organisace dělnické. Vidím násilí, které se krve neleká. Domnívají se iniciátoři a protektoři tohoto hnutí u nás, že by tento stav byl v naší republice možný? Myslí-li si tito pánové, že český národ, jenž s celou svou tradicí je národem veskrze demokratickým, by takovouto vládu násilnickou fantastických oligarchů klidně snesl? A mohou si oni pánové mysleti, že by české organisované dělnictvo, které pro zdemokratisování řádů přineslo nejtěžší oběti na krvi a svobodě, klidně k tomu přihlíželo, jak nás zde rozehnati chce smečka bláznivých šašků? Pánové, jen těmito několika slovy jsem chtěl pronésti úsudek o těchto fantastech a pokládám za zbytečno volati s nějakou emfasí: vari, vari!

My stojíme na půdě této ústavy a právního řádu, který jsme si společně s ostatními vrstvami dali. My jsme ochotni tuto ústavu a ten právní řád proti každému násilníkovi hájiti s veškerou silou celého našeho hnutí a kdo tuto ústavu nechce stejně respektovati jako my a chtěl by ji násilně zvrátiti, tomu se postavíme krajně a nesmiřitelně na odpor. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Povšechná debata je skončena.

Návrh na přechod k dennímu pořadu podán nebyl.

Ve smyslu §u 53 jedn. řádu jest nám hlasovati, zda-li má býti zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1923 základem debaty podrobné.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Uvedená zpráva výboru rozpočtového bude tedy základem debaty podrobné.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 13. prosince 1922 o 10. hodině s tímto

Pokračování v rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1923. Tisk 1510.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Nejsou. Končím schůzi.