Nyní k tomu ještě přistoupila pozemková reforma. Neexistuje nic absurdnějšího za nynějších zcela nevyjasněných poměrů, nežli přicházeti s pozemkovou reformou, kdy se nalézáme v tak značné krisi, jejíhož konce nelze dohlédnouti. Kdyby se bylo vyčkalo, až se poměry vyjasní, a až budeme do jisté míry upevněni! Ale přicházeti takto s pozemkovou reformou a jakým způsobem! Pozemková reforma jest jen tehdy oprávněna, působí-li na zvýšení výtěžku. Jak však mluviti lze o zvýšení výtěžku, když přece namnoze nastává parcelace, kdy náhle se rozdělují, parcelují a rozkouskují intensivní zemědělské podniky, které zařízeny byly pro vykrmování dobytka anebo pro pěstění okopanin, takže veškeren výnos značně musí poklesnouti, A aby celá věc byla dovršena, přišlo také ještě sestátnění lesů, o kterém vlastně nyní pan ministerský předseda sám tak rád nemluví a mluviti nechce. Nevíme, jak jsme na tom, ale to pociťujeme zřetelně, že toto postátnění lesů se jako červená nit táhne celou předlohou, myšlenka, totiž nás počeštiti, a oloupiti nás o náš německý ráz.

Pan ministerský předseda Švehla řekl ve své zahajovací řeči, že nemá v úmyslu zvelebení živností dáti přednost před zemědělstvím. To jest správné. Nezvelebujeme ani jedno ani druhé a vláda přihlíží se založenýma rukama k tomu, jak hynou živnosti i zemědělství. A jestliže se tážeme: proč nastal tento hospodářský pokles, pak zní odpověď, že v tomto státě právě z každé hospodářské otázky se dělá otázka politická. Vše, ať jest to věc významná nebo bezvýznamná, jest stále politickou otázkou, nemáme vlastně vůbec hospodářských otázek, nýbrž pouze politické. Pro staré Rakousko nemáme nic jiného nežli posměch a výsměch. Nu, ano, doba minula, ale toto staré Rakousko tvořilo výborně sestavený hospodářský celek. Byla zde bohatá agrární země, Uhry, které zásobovaly země Alpské, byly zde průmyslové Čechy, které v Haliči a na jihu měly odbytiště pro své průmyslové výrobky. Jak to však vypadá nyní? Nyní jsme odříznuti a stísněni jakoby čínskou zdí. Co pak se učinilo na oživení obchodního styku a poměru k našim sousedním státům? Ničeho. S Maďarskem žijeme v nepřátelství na smrt, poněvadž jsme mu přece anektovali severní část jeho území, toto nepřátelství na smrt bude trvati věčně a Poláky jsme neučinili svými přáteli přes všechno ponížené přisluhování, ačkoli pan ministr věcí zahraničních v hornoslezské otázce zaujal stanovisko protiněmecké, přece jsme jich získati nemohli a nám to vyneslo nepřátelství Německa, Proto jsme odloučeni, poněvadž následkem šovinismu nežijeme se sousedními státy v přátelství, nýbrž naopak v poměru velice napjatém. Pan ministr věcí zahraničních řekl, že tyto vztahy jsou >docela korektní<. Děkuji za toto >korektní<. Jest to jen nenávist a nepřátelství, a tímto způsobem přece vůbec nikdy nemohou vzniknouti hospodářsky zdárné poměry. Jest to šovinismus, jenž se všude vzmáhá a všude panuje.

Když nastalo nové utvoření tohoto státu, museli jsme se domnívati, že v hospodářském ohledu naše postavení bude velmi dobré, neboť se říkalo: >Čechy přece jsou tak bohatá země, tak požehnaná všemi přírodními poklady, tak úrodná, tak výhodně položená, má průmysl a vysoce vyvinuté zemědělství a bude se tato země ve své samostatnosti hospodářsky ještě lépe rozvíjeti.< Ale nebylo tomu tak, neboť nám přece schází odbyt, nedostává se nám vývozu a pravé vyvoz oživuje výrobu. Kdybychom měli dosti odbytu pro naše výrobky, kdybychom se nemuseli dusiti nadbytkem zemědělských výrobku, dobytka a obilí, pak výroba by značné oživla. Ale takto musí tato špatná hospodářská opatření působiti na zemědělství samo. Co bude následkem toho, jestliže tyto poměry zasáhnou ještě dále, když nadále zůstaneme odloučeni a marně budeme volati po vývozu? Zemědělství bude se musiti státi extensivním, budeme musiti přikročiti od intensivního hospodaření k extenzivnímu. Racionelní způsob hospodaření v zemědělství záleží přece právě v tom, aby se hospodařilo tak, že se počítá s danými poměry. Ale nynější poměry nutí rolníka k tomu, aby hospodařil extensivněji, zřekne se používání strojeného hnojiva, bude musiti zavésti hospodářství úhorové a zakládati pastviny, aby ušetřil práci, a to na druhé straně ovšem zase zmenší produkci. Také v českých kruzích panuje veliká nespokojenost, a to právem, poněvadž není přece viděti ani úmyslu ani snahy, upřímně našemu zemědělství pomoci. Věcné pomoci nedostává se jí proto, poněvadž přece ministerstva se tak rychle střídají. Je k tomu často potřebí celého života, abychom v některé odborné vědě se cítili doma. Zde však ministerstva střídají se tak rychle a my vidíme ku svému velikému úžasu, že ministr, který právě byl odborníkem ve věcech železničních, přes noc najednou se objeví ve zdravotnictví. (Veselost.) Přes noc stal se odborníkem ve zdravotnictví a v zemědělství dožili jsme se v tomto roce dokonce již tří ministrů orby. Potácíme se z jednoho extrému do druhého. Nejdříve se ovšem myslelo, že se zemědělství pomůže nejlépe, vezme-li se k tomu profesor, theoretik, pak zase byli jsme opačného názoru, a nyní dospěli jsme ke třetímu ministrovi orby v jednom roce. Jest to zkoušení, a právě toto nejisté zkoušení, toto kolísání, tato nejistota, způsobuje takovéto smutné poměry, jaké, bohužel, máme v zemědělství.

U nás zde není nic tak trvalé, jako změna, jedno žene druhé, jen aby se mohlo také posaditi na tuto židli, ale ke skutečnému zvelebení nemůže takto dojíti vůbec. Sotvaže některý ministr snad trošku zdomácněl, anebo se vžil do svého oboru, musí již zase jíti, jest zde jiná nálada, nastaly jiné poměry, které sebou přinášejí, že nastoupí jiný systém. A toto kolísání a zkoušení škodí našemu zemědělství nesmírně. Postrádáme jakéhokoli upřímného a skutečného zvelebení jeho, ba postrádáme skutečné znalosti věci. Nikdo se k tomu nepropůjčí, aby šel ven a studoval poměry. Mluví se od zeleného stolu a nás Němce neslyší nikdo a jestliže si stěžujeme, pak se řekne: >Kdo jest vinen?< Nu, ovšem, Němci. My jsme tím vinni, že tomu tak jest! Není tomu dávno, co pan senátor Klofáč řekl s velikým pathosem, že již čtyři roky nám podává ruku ke smíru. A tu byl souhlas v celém domě, dokonce na galerii se tleskalo, obzvláště když se pak řeklo, že se Němcům nikde tak, dobře nevede, jako zde v tomto státě. Chce-li někdo věděti, jak se nám vede, pak přece musí se zeptati nás, ale když se nám stále říká: >Vám se vede dobře, vám se musí vésti dobře<, pak to připomíná přísloví: >a nechceš-li mým bratrem být, pak musím tvoji leb rozbít<. Praví se, že jsme v tomto státě měli spolupracovati. Když jsme měli míti tytéž povinnosti, tatáž práva, pak měli jsme spolupracovati, když tento stát byl zakládán. Ano, pak musel však býti nejdříve utvořen základ, na němž bychom byli mohli spolu pracovati. Nám přece vůbec nebylo řečeno, jakým způsobem se vezme zřetel na naše národnostní přání, jakým způsobem naše národnostní požadavky budou vyslyšeny. My jsme přece vůbec nebyli slyšeni a nevidíme tudíž ruky, která se k nám již po čtyři léta vztahuje, nýbrž co se k nám vztahuje, jest pouze pěst, česká pěst násilí, a ne ruka ke smíru. Praví se nám, že jsme velezrádci. Kdy jsme jimi kde byli? Snažili jsme se vždy působiti pro blaho našeho lidu a byli jsme vždy ochotni, abychom se shledali na nějakém podkladě, ale vy, pánové, jste nám to nesmírně ztěžovali. Nejde to přece vůbec při tolikerém bezpráví a tolikerých křivdách. Považte jen: jak rdousili jste naše školství, považte, s jakou rafinovaností překládáte všude do německých krajin české úředníky, obzvláště u drah se to provádí tak důkladně že se do čistě německých krajin překládají železniční hlídači a jiní železniční zaměstnanci, kteří nerozumějí slova německy a kteří následkem toho s obyvatelstvem vůbec se nemohou dorozuměti. To jest úmyslem, tomu se chce poněvadž jest to namířeno proti našemu lidovému rázu, poněvadž chcete zničiti náš lidový ráz a poněvadž nás chcete počešťovat!. (Sen. Lisý: Vždyť tomu sám nevěříte!) Český národ měl slavného básníka, jenž se jmenoval Vítězslav Hálek a který v básni >Naše vlast< vyslovil naději, že česká lípa s německým dubem se sloučí v loubí a že oba národové tam budou bydleti. Byla to poetická vidina; avšak ke splnění této myšlenky jest věru ještě velmi daleko. Neboť vaše smýšlení jest právě opačné a tak málo mírumilovným jako dnes, od té doby, co nynější vláda jest u vesla a tak nepřátelským, jako dnes, nebylo nikdy smýšlení vůči Němcům. Jest to zajisté slovo Mistra Jana Husi, které nyní platí a všeobecně jest oblíbeno: >Spíše se had ohřeje na železe, nežli aby se Čech snesl s Němcem<. Že tomu tak jest, pánové, to jest vaše vina! (Sen. Lisý: Jen kdybyste chtěli, vždyť jsme ještě ani jednoho Němce nesnědli/) Neboť vy jste většinou, vy jste utvořili poměry a tak, jakými poměry jsou, tak musíte je také snášeti. My nejsme vinni, že tomu tak jest, nýbrž vy jste vinni, tyto poměry jsou vašim dílem a proto stíhá také vás odpovědnost, nikoli však nás. Čas jest spravedlivý a nastanou poměry, kde právě vy, pánové z většiny, budete nuceni nás vyslechnouti, nás se tázati, poněvadž pak prodchnutí budete nutností, abyste s námi pracovali, poněvadž právě jen tímto způsobem jest možným hospodářsky zdárný život.

Vyřídili jsme státní rozpočet. Ano, jak se to dálo? Také ve způsobu hlasování. Vytvořili jste, abych tak řekl, něco, co vlastně jest neparlamentární. Parlamentární jest přece jen, když je tu právě nějaká pravice a nějaká levice, když vše spočívá na principu majority a tak se provádí. U nás není vůbec mínění menšiny, a každý návrh menšiny se přece již rdousí dříve, nežli vůbec přijde do výboru. Za takovýchto poměrů nemůžete nikterak říci, že jste nám dali právo a spravedlnost. Vždyť k tomu není zde ani úmyslu, ani náklonnosti, aby nám dáno bylo naše právo, které nám náleží. My Němci však přes to budeme se posilovati v našem názoru a budeme prodchnuti přesvědčením, že se nám dostane práva, neboť >konec patří rozšafnému<, (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Niessnerovi.

Sen. Niessner (německy): Velectění pánové! Jeden z pánů řečníků přede mnou mluvil zde o tom, že rozpočtová debata jest vlastně velikou nutností, polemisoval proti argumentu, že rozpočtová debata jest vlastně zbytečnou a projevil mínění, že má veliký význam. Mám za to, že by tomu tak mělo býti, aby rozpočtová debata představovala vrchol porad zákonodárného sboru, a v jiných skutečně demokraticky ovládaných státech jest rozpočtová debata tímto vrcholem. Jest velikou rozpravou mezi vládou a stranami. Vláda musí odpovídati. Prosím, pánové, pohlédněte na čistě vnější obraz, jakým způsobem se u nás koná rozpočtová debata. Páni ministři se vůbec v domě neobjeví. Jediný z pánů byl tak milostiv, že se zde na jednu židli posadil k soukromé zábavě, aby pak stejně jako ostatní se tomuto domu vyhnul. Že by se některý ministr cítil povinen odpovídati na to, co se zde předneslo oprávněných anebo také neoprávněných stížností, to jsme si úplně odvykli, anebo vlastně ani nezvykli. (Smích na levici.) Není tedy u nás rozpočtová debata ani daleko tím, čím by býti měla a musela, kdyby skutečně tento stát byl demokratickým, jak se tak rádo tvrdí. U nás rozpočtová debata, jako vůbec každá jiná debata, nepodává nic jiného, nežli příležitost pozorovati úpadek parlamentarismu a neúctu k demokracii, k vůli lidu. To ukázalo také již jednání poslanecké sněmovny. Myslím, že jednou o tom třeba promluviti. Podíváme-li se tam jednou na jednám - není tomu ani zde jinak, pokud možno, ještě hůře - pozorujeme ihned: pánové pronáší monology, o které se nikdo nestará nežli nejvýš soudruzi řečníka, kteří jsou povinni to vyslechnouti. Jak takovéto jednání a takovýto obraz působí na veřejnost, můžeme si teprve dobře představiti.

Řeči a vše, co se zde děje, nenalézají venku již ohlasu, nedbá se jich. A proč jest tomu tak? Poněvadž tento parlament jest obalem bez plodu, slupka bez jádra, poněvadž máme parlamentarismus, který je čistým mechanismem, který nemá duše ani smyslu pro spravedlnost, poněvadž máme před sebou pouze demokratickou formu, beze všeho obsahu a beze všeho ducha! Pánové, aby se dokázalo, že žijeme v nejčistší a nejdokonalejší demokracii, jest velmi oblíbeným argumentem poukaz na volební právo, na demokratické, skutečně dokonalé poměrné právo hlasovací. Ale co nám prospěje volební právo, když celý život není prodchnut duchem demokracie, co nám pomůže, když správa ani v nejmenším není demokratickou, když se nastala lepší, nežli byla ve starém Rakousku, nýbrž pokud možno ještě horší, a co nám pomůže, když politické methody přes toto krásné a dobré volební právo jsou takové, že se demokracie nemůže vyžíti a že nemůže zplna působiti, je-li mrtvým tělem a nemůže-li nabýti života? Dlužno to říci: demokracie nepozůstává právě v prázdných formách, nepozůstává pouze ve vytvoření čistého mechanismu, nepozůstává ve volbě poslanců, ať je to dle jakéhokoli systému, a parlamentarismus nepozůstává také v tom, že se hlasuje, parlamentarismus jest něco zcela jiného! Má-li býti parlamentarismus skutečným, musí býti prodchnut duchem pravé a skutečné demokracie. Mluvím zde jako člen menšinové skupiny, jako oposičník; vím, a že jest osudem oposice, aby zůstala v menšině. Uznávám také zplna princip většiny a menšiny; většina má nésti odpovědnost, jest samozřejmo, že se má také usnášeti, ale menšina nemůže a nesmí býti ničím, nesmí neexistovati vůbec<, jak tomu jest u nás. (Sen. Lisy: A co bylo ve Vídni s námi?) Nesmíte vždycky přicházeti s Vídní, velevážený pane kolego! Tvrdíte přece vždycky, že ve Vídni to bylo tak hrozně špatné, proč sledujete tutéž methodu jako Vídeň a proč ji pokud možno ještě zhoršujete? Jsme posledními, kteří jsme byli nějak nadšeni vídeňským parlamentarismem a rakušáctvím, snad mnohem méně nežli vy. (Hlas [německy]: Velmi dobře!). Ale tvrdíte-li stále, že odrakoušťújete, proč to nečiníte důkladně, proč neprovedete odrakouštění od tohoto rakouského reakcionářského ducha? Odrakouštění! Chci uvésti jen malý příklad: Císařský >Prügelpatent< z r. 1854, kterého v Rakousku samém již není - u nás trvá stále ještě, a u nás prohlašuje pan ministr vnitra, že tento >Prügelpatent< zatím zrušiti nelze, pokud se na jeho místo nedá něco jiného. (Sen. Polach [německy]: Chce se vyčkati jeho stoletého jubilea!) Sedmdesát let jest tomu bez toho již.

Prosím, dámy a pánové! Že se nám obraz parlamentu jeví takovým způsobem, tomu netřeba se diviti. Jak zde může býti účast poslanců, senátorů a obyvatelstva na jednání sněmoven, které vůbec o svá usnesení nebojují v jednáních a poradách, nýbrž kterým se něco předloží, co musí spolknouti, ať již chtějí čili nic. Jak může vzniknouti účastenství, jestliže předem v každé otázce dávno jest stanoveno, jak se to usnese, jak se bude jednati a co se usnese a že nikdy a nikdy na nějaké předloze se ničeho nezmění stížnostmi a námitkami oposice, byť byly sebe více oprávněné! Vše právě jest nezvratně zjištěno. Porady, které zde konáme, nejsou poradami, nýbrž řečmi více méně z oken, jsou to snahy promluviti většině do duše, tím že se pokoušíme jí vysvětliti, že ona sama parlamentarismus ničí, když takovýto systém zavádí. Není to ničím jiným nežli formou, dekorací, celý parlament jest jen fíkovým listem pro absolutismus, který zde panuje, který ovšem není absolutismem některé dynastie ve smyslu minulosti; ale je to také jakýmsi druhem dynastie, která u nás panuje, dynastie politické skupiny, jejíž absolutismus se ničím neliší od absolutismu dřívějšího. A jestliže dnes poctivě a otevřeně sledujete, jaké vážnosti parlament se těší u obyvatelstva, jestliže se sebe sama ptáte, jaké postavení sami zde zaujímáte jako senátoři anebo jako poslanci, musíte dojíti k velmi špatné bilanci. Parlament po dvou a půl letech svého trvání jest, pokud jde o jeho vážnost v očích obyvatelstva, hůře na tom, nežli na tom byl parlament rakouský. Rakouský parlament potřeboval konečně třicet let a ještě více, nežli zničil svoji vážnost, tento parlament k tomu potřeboval právě dva a půl roku, a dnes jest již nálada taková, že nikdo více parlamentu nevěří, že nikdo více s parlamentem nepočítá, nikdo nic dobrého od něho neočekává a že každý proň má zájem jen velice ztenčený. Jest naší úlohou, hráti zde vždycky varovníky a napomínače, úloha zajisté nikoli lehká, jsme volajícími na poušti. Velmi často si tak připadáme, namáháme-li se vzbuditi svědomí většinových stran. Nezemdlíme tak snadno, také nadále budeme pracovati na povzbuzení tohoto svědomí i doufáme, že nám v tom vývoj poměrů pomůže.

Přistupují-li nyní k projednání státního rozpočtu, nemohu tak učiniti, aniž bych nepromluvil o všeobecných zásadách, dle kterých se vládne. Tyto všeobecné zásady, pohlížíme-li na věc s našeho stanoviska, nechávají nesplněno mnohé, řekl bych, vše. Jestliže vládnouti znamená předvídati, jestliže vládnouti neznamená, pouze mechanicky udržovati státní aparát, nýbrž hleděti do budoucnosti, pečovati netoliko o bezprostřední přítomnost, nýbrž také o budoucnost, pak v tomto oboru zmeškáno bylo vše. Vládnouti má přece také znamenati: míti na očích blahobyt všech obyvatelů státu. Také zde se domníváme, že vláda svého úkolu nesplnila. Pronášíme především proti vládě těžkou obžalobu, že vůči strašlivé krisi, kterou naše národní hospodářství bylo postiženo, setrvala v úplné nečinnosti. Nenamítejte mně, že jde o krisi světovou. To vím také a víme to všichni. Víme také, že valnou část nezaměstnanosti, zastavení práce a vůbec všech smutných zjevů s jejími následky hladem a bídou veliké části obyvatelstva v tomto státě, odůvodniti jest otřesem celého světa, do kterého uvržen byl válkou a mírovými smlouvami. Ale existuje zvláštní, specielní část viny, zostření krise, jež přivedeno bylo neblahou nacionalisticky orientovanou finanční a hospodářskou politikou posavadních vlád, zostření krise, kterou zmírniti zajisté bylo v působnosti a v možnosti vlády, to odstraniti, tuto krisi zmírniti, to vláda plnou měrou opomenula. Vláda neučinila ničeho předem, ona byla překvapena obrovským rozsahem nezaměstnanosti obrovským rozsahem krise; a když tato krise zasáhla s touto obrovskou mocí, stála zde vláda bez rady a bez pomoci a zůstala tak, přísně vzato, až do dnešního dne.

Shrneme-li vše dohromady, vzchopila se vláda k jednomu jedinému činu, smím-li tak říci: to jest k proslulému provolání k občanstvu, ve kterém občanstvu, obyvatelům, především výrobcům, domlouvala, aby zlevnili výrobky, aniž však sama tohoto příkladu následovala. A také jinak v tomto provolání zahrnula mnoho dobrých naučení. (Sen. Stark [německy]: Kterých především by měla sama uposlechnouti!) Zajisté. Toto provolání k občanstvu představuje plného uznání hodný výkon úvodníku některého vládního listu, ale vládní činností to přece nazvati nelze. Pokus odstraniti krisi domluvou, zmírniti její bolestné zjevy tím, že se občanům domlouvá, aby přece prodávali za lacinější ceny a aby brali zřetel na ostatní občany, to jest zaříkávací prostředek, hodný některé vesnické věštkyně, ale přece nikoli vlády, která chce, aby byla brána vážně. Tento prostředek, pokoušeti se slovy o zhojení těžkých hospodářských a sociálních škod, zdá se, že vůbec má zdomácněti. Neboť v posledních dnech viděli jsme také ministra financí dr Rašína, smím-li tak říci, při práci: chtíti krásnými slovy se přenésti přes krisi. Pan finanční ministr mínil, že se příliš mnoho nadává, a příliš mnoho mluví o krisi. Že se má méně mluviti o krisi a více těšiti z krásy a nádhery, co všechno zde v tomto státě máme a co se vše v tomto státě děje. Pak že již bude lépe. Otázal bych se: Co pak sa děje, že máme zpívati chvalozpěvy? Učinili bychom tak přece rádi, ale pokuste se přece těm 600.000 nezaměstnaných anebo kolik jich jest - přesné vyšetření o tom nemáme, počet zajisté nebude menší - pokuste se přece těm to namluviti a jim vysvětliti, že krise vlastně není tak zlá a že nemají býti nespokojeni a nemají nadávati. Tímto způsobem přece nemožno dosáhnouti zlepšení. To jest methoda, která by dělala všechnu čest nějakému Potemkinovi. Jest to methoda, strkati hlavu do písku a pak neviděti věcí, místo, aby se srdnatě přikročilo k jejich zlepšení.

Mluvím proti tomuto optimistickému způsobu pojetí našich hospodářských a sociálních poměrů, poněvadž takovéto řeči - o tom není pochybnosti - jen strpčují, poněvadž v nich musíme spatřovati pokus vyhnouti se tomu, co se má státi na zmenšení a zmírnění veliké bídy a na zvelebení hospodářského postavení státu vůbec. Budí to nevůli, poněvadž v tom spatřujeme pokus vlády, nečiniti ničeho proti krisi. Skutečností jest, že toto provolání občanstvu bylo vydáno asi v polovici září a že v tomto provolání mimo všeobecná slova ohlášena byla také řada opatření, že však z těchto opatření dnes, v polovině prosince, ještě ani jediné nebylo provedeno, že to málo, co tam bylo slíbeno, dodnes stále ještě nebylo splněno.

Pan dr. Rašín také řekl, aby se stále nežalovalo, že se musíme snažiti vybřednouti z krise. Na tomto místě tedy dokonce připustil, že tu krise jest. Dobře. Občané zajisté se budou snažiti, aby vybředli z krise, ale vláda měla by přece jíti dobrým příkladem napřed, měla by míti myšlenky - měla by se chopiti iniciativy. Místo toho vidíme, že všechno to, co přispívá k zostření krise, zůstává zachováno. Víme, že se pan ministr financí brání tomu, aby přivodil snížení uhelné dávky a víme, že činí největší potíže, pokud jde o snížení dopravních tarifů. To vše jsou věci, které, jsouce správně provedeny, umožnily by zlevnění výroby a tím alespoň poněkud zjednání konkurenční schopnosti našeho zboží na zahraničním trhu. Ale tomu se zabraňuje, spokojujeme se krásnými slovy, krásnými řečmi. Ale vláda sama dopustila se zde nejtěžšího opomenutí. Také v této poslední řeči dal pan ministr velmi nuznou radu, aby obyvatelstvo šetřilo, aby všichni občané tohoto státu své požadavky zmenšili, aby utvořeny byly nové hodnoty.

Chceme se tázati, proč pan ministr financí se svou výzvou se neobrátí předem ke skutečně majetným třídám tohoto státu. Jak pak mají nemajetné třídy obyvatelstva v tomto státě ještě více sešroubovati své požadavky, které beztak již jsou stlačeny na míru nejmenší? Na majetné se však pan ministr financí neodváží. Předně, zajisté z toho důvodu, poněvadž jeho moc zde selhává, a za druhé, poněvadž si to s touto třídou nechce zkaziti. My však pravíme: je-li vlasteneckým přinášeti oběti, pak nechť toto vlastenectví ukáží všichni, a nebudiž osvědčení tohoto vlastenectví žádáno vždy jen od nemajetných a méně majetných vrstev obyvatelstva, kdežto majetné a zámožné třídy ze svého pohodlí neslevily a také nemusejí sleviti ani toho nejmenšího. Mluví se tedy o sešroubování požadavků a nároků. Nejdříve táhlo se pod tímto praporem za heslem proti dělníkům a soukromým úředníkům a zkráceny jim jejich požitky. Nyní mají tomu uvěřiti státní úředníci. Nyní se žádá, aby také státní úřednicí a státní zřízenci si utáhli řemen, aby omezili své potřeby. A proč to? Aby se umožnilo státu, by jako doposud žil na velké noze. A stát žije na velké noze, na příliš velké noze.

Mluví se o omezení. Ale tato omezení nemají se prováděti tam, kde by skutečně je bylo lze lehko provésti, u militarismu, nýbrž u úředníků. Ba naopak se prohlašuje, - to vysvítá z řeči ministra národní obrany Udržala - že v budoucnosti anebo v nejbližším čase mají se přinésti militarismu ještě větší oběti, že požadavky, které bude klásti, budou ještě větší. Je pravda, naše správa jest velice drahá. Náklad, který stát musí každoročně sehnati na výlohy osobní a jinaké výlohy, jest nesmírně veliký; jest nepoměrně větší nežli v Rakousku. To lze z části odůvodniti tím, že správa menšího státu jest poměrně dražší nežli správa většího státu a především tím, že, jak to také dnes mnozí řečníci z většiny přiznávají, posud skutečně jednáno bylo nehospodárně, že namnoze byla zřizována místa, jež byla zbytečná, že bylo povyšováno nikoli podle zásluhy a schopností, nýbrž z protekce, podle hlediska nacionalistického, že tím skutečně nastalo nesmírné zatížení státního rozpočtu. Přes to musíme odporovati tomu, když se dnes děje pokus jednoduše odstrčiti přebytečné prý úředníky a zřízence. Dnes, v době nezaměstnanosti, mluví se o tom, že nastane propouštění, že jest úmyslem zmenšiti počet úředníků a zřízenců. To bylo by neslýchanou krutostí, které dlužno odporovati, při čemž projevujeme velkou obavu, že také zde při tomto propouštění zase bude jednáno s hlediska nacionalistického a že to opětně přispěje k tomu, aby národnostní protivy v obyvatelstvu byly rozdmýchávány a zostřeny. Správa jest tedy zajisté drahá. Ale jest přirozeně drahá proto, poněvadž stát si hraje na velikého, jak by si to vlastně mohl dovoliti pouze veliký stát, velmoc. Poukazuji na to, že na příklad ministerstvo národní obrany samo stojí ročně 45 milionů, z kteréžto částky celých 13 milionů se dává na francouzskou missi. Tážeme se na tomto místě, jak dlouho vlastně ještě bude potřebí udržovati z našich peněz zde tuto francouzskou missi. (Výkřiky [německy]: K čemu pak zde vůbec jest tato francouzská misse?) Myslím, že dnes, po čtyřletém trvání státu... (Sen. dr Karas: To se nám vynahradí! Ty peníze nejsou vyhozeny a vrátí se mnohonásobným ziskem!) Máme o tom jiné mínění, velevážený pane kolego! Spatřujeme v tom něco zcela, jiného, a myslíme rozhodně, že alespoň nyní již by byl čas, rozloučiti se s francouzskou missí, která nám přijde dosti draho.

V této souvislosti chtěl bych se ještě poněkud zmíniti o řeči pana ministra národní obrany Udržala, kterou měl v rozpočtovém výboru. V této řeči - nemýlím-li se, jest to již po druhé, co tak činí - připravoval naprosto již nikoli nesměle, nýbrž velmi zřetelně na to, že naděje, že v dozírné době na místě posavadního stálého vojska nastoupí milice, jest marnou a že nelze počítati s tím, že milice u nás bude zavedena. Řekl ve své řeči, že ministerstvo vyslalo do ciziny odborníky, aby studovali otázku miličního systému, a že odborníci tito v cizině učinili poznatky přímo ohromující. Myslí se, že miliční systém - tak praví pan ministr - jest zcela neekonomický a ještě dražší než stálé vojsko! (Sen. Sobota: To je také pravda, ve Švýcarsku je milice a není lacinější, nýbrž dražší!} Promluvíme ještě o tom. A řekl, že se nyní dokonce také ve Švýcarsku pomýšlí na to, odstraniti miliční systém. Co tedy se týče Švýcarska, měl by si také pan ministr býti vědom toho, že v tomto státě jako ve všech jiných státech rozvinula se reakce a že také tam kapitalistické třídy se ohlížejí po silnější ochraně svých zájmů, kteroužto ochranu v miličním systému se nedomníván spatřovati. A doufají, že se jim této ochrany mnohem větší a účinnější měrou dostane zavedením stálého vojska. Proto lze zaznamenati tyto snahy po odstranění milice a zavedení stálého vojska ve Švýcarsku. Jest to tedy důkaz, že reakce a kapitalismus také ve Švýcarsku sesílily. Ale na tento početní příklad, že milice jest něco neekonomického, že jest dražší nežli stálé vojsko, na tento početní příklad bychom se přece jen jednou podívali blíže, a my tak beze všeho nedůvěřujeme tvrzení, že tomu tak jest. Především dlužno uvážiti, mluvíme-li o hospodářském momentu: což jest ekonomickým, rok do roka statisíce lidí, mladých zdravých mužů, držeti ve zbrani, odnímati je práci? Jest to hospodárnost, když se z hospodářského života povolá 150.000 mužů - v pravdě jich jest přece mnohem více, kdož jsou ve zbrani - když se po celá léta tito lidé zdržují a když tímto způsobem cena jejich práce pro veškeré národní hospodářství se ztrácí? To má býti hospodárné? (Sen. dr Karas: Proč nás nutíte držeti takovou armádu?) Také o tom promluvím. Těší mne, když pan kolega podtrhuje, že k vůli nám dlužno udržovati armádu. (Sen. dr Karas: Nemyslím proti vám, nýbrž myslím politické poměry kol dokola nás; je to jmenovitě Maďarsko!) Ne, já to nejsem, to vím, se mnou budete již lehko hotovi, s pomocí dvou nebo jednoho četníka, tu máte ještě jiné prostředky. Vy však myslíte, že se to obrací proti vnitřnímu nepříteli. (Sen. Lisý: Hlavní věc, že máme dobrou, výtečnou armádu! - Sen. Link [německy]: To se teprve ukáže! - Výkřiky německých senátorů: Vezměte vy pušku! - Sen. Lisý: Když bude potřeba, půjdu na vás třeba hned! - Výkřiky.) Pan kolega Lisý jest velmi nadšen pro válku. Nebyl vždy takovým přítelem vojska. Známe se již déle. (Sen. Lisý: Za svůj stát, za svůj národ, půjdu hned! V Rakousku jsem musel jít proti státu, protože stát byl proti nám! Ale dnes hned budeme stříleti, když bude potřeba, jen ať nás pánové nedráždí! Podívejte se jen do duše českého člověka, má toho již dost! - Hluk.)