Bylo nám řečeno, že není dosti souladu mezi pracovníky a vedoucím činitelem v Nejvyšším kontrolním úřadě. Zájem státu a spokojenost občanstva nutno klást výše než malichernosti, které možno odstraniti přátelským slovem a úctou jednoho k druhému. Jen tak dospějeme k výši, kterou vidíme před sebou.

Slavný senáte! Přicházím ke kapitole >Příděly samosprávným svazkům<. Je to bolestná kapitola našeho státního rozpočtu. Více jak 1 miliardu korun přidělujeme našim samosprávným svazkům. Obnos značný a přece musíme poznamenat, že nestačí, aby odstranil veškeré nedostatky minulosti i přítomnosti. Vždyť jenom si vzpomeňte, čím byly historické země tohoto státu pro stát minulý, pokud šlo o dávky jak na daních, tak i na krvi. Byli jsme finanční základnou státu a udržovali jsme celý ten stát po staletí pohromadě na vlastní škodu. Jiní bohatli a my jsme živořili, většinou ještě za mimořádné vlastní oběti. Důsledky toho jsou zde ovšem viditelny.

Zemské hospodářství bylo rozvráceno a obcím ponecháno jenom právo, aby dělaly dluhy. Takové hospodářství jsme přejali po státním převratu. (Tak jest!) Co zbývá našemu státu v tak těžké době? Nic jiného, než podati pomocnou ruku samosprávným svazkům.

Nemáme ničeho proti tomu, aby zemský rozpočet jedné každé historické země předkládal se též Národnímu shromáždění k schválení. Aspoň se Národní shromáždění přesvědčí, že náš stát má ve svých zaměstnancích pracujících ve službách zemí zdatné pracovníky, v čele pak zemí že stojí obětaví, celí muži.

Čeho postrádáme v této kapitole, je větší mimořádná položka, určená na vybudování srdce našeho státu, naší Velké Prahy. Či snad spoléhají vedoucí činitelé ve státě, že občanstvo pražské samo o sobě bude schopno, aby ze zanedbané Prahy, která stala se Popelkou, jakmile ji opustili věrolomci, stojící v čele státu minulého, utvořilo rázem velkoměsto skutečně evropského jména? To je vyloučeno. Pomocnou ruku musí podati stát, jinak nedožijeme se nikdo rozkvětu Prahy, té Prahy, která má a musí nás representovati před celým světem. Tak jako Vídeň rostla z potu práce všech nás ze zemí historických, tak i jako rostla Budapešť z potu práce a krve Slováků, tak také musí vyrůstati naše Praha za součinnosti všech těch, kteří chtějí míti Prahu krásnou a zdravou. Bez pomoci státu se tak nestane. Přirozeně, že nechceme odmítati pomocné ruky pro druhá hlavní naše města, jako je Brno a Bratislava.

Samospráva obcí od r. 1919 stala se terčem mnoha neoprávněných útoků. Vůdce československé strany socialistické Václav Klofáč ve své veliké řeči, pronesené dne 8. listopadu 1922, skvěle obhájil samosprávu, pokud tato v roce 1919 dostala se do vedení z převážné většiny socialistických stran. Nemám tudíž mnoho, co bych dodal v přítomné době. Jenom bych poznamenal, že jsme pracovali v samosprávě za poměrů, které osvětlí a také ocení příští historie. My socialisté, této kritiky se nebojíme. Udělali jsme, co jsme mohli. Nám připadl úkol, dáti do pořádku obce, v nichž nebylo děláno ničeno téměř plných pět let, my jsme museli uspořádati zoufalé životní postavení všech obecních zaměstnanců, my jsme musili uspořádati naše obecné a občanské školství, zanedbané celou minulostí, a my jsme musili řešiti otázku chudinství a předčasné invalidity v zcela jiném pochopení, než bylo před námi. Jestli na některých místech doplňovací obecní volby mají dokazovati úpadek socialistického přesvědčení, nemohu jinak, než zvolati, aby se tímto přechodným zjevem nikdo neklamal. Ostatně, budou-li noví lidé hospodařiti lépe a levněji, my jich tupiti nebudeme, aspoň ne my, českoslovenští socialisté. Náš volební zákon umožňuje, že téměř veškeré strany mají u nás možnost pracovat v komunální politice. Čím méně zde bude politiky vůbec, tím lépe bude možno pracovat k rozkvětu obcí i blahobytu občanstva. (Zcela správně!)

Kapitola státního dluhu patrně bude co nejdříve rozmnožena o celou řadu miliard korun, kterou nám chce uštědřiti reparační komise. Prý nutno rozděliti předválečné dluhy bývalých států Rakousko-Uherska podle platebních schopností jednotlivých následnických států, zejména pak aktivní státy mají převzíti plnou tíhu stávajících dluhů. Na prvém místě náš stát má převzíti více jak 42% stávajících dluhů. Proč právě my máme odnášeti zločiny minulosti, těžko dokazovati. Což pak jsme měli mimořádné příjmy z dluhů ničemně nadělaných od celé řady neschopných rakouských vlád? Proč právě ohromná většina pracujícího lidu ve státě československém má převzíti na sebe tíhu činů námi nespáchaných? Že toto nadělení vnese do tváří bořitelů republiky novou ďábelskou radost, netřeba pochybovati. Máme snad proto klesati na mysli? Nikdy! Při úmorné pílí pracovitého lidu překonáme i tutu lásku reparační komise a půjdeme svým životem snad i těžkým dále a výše. (Výborně!)

Pensijní a zaopatřovací požitky tvoří kapitolu VIII. úhrnem je potřebí více jak 523 mil. kor. Denně dostáváme prosebné dopisy: upravte pensijní požitky staropensistů. Ve směru samotném navrhuje německá sociální demokracie zvýšení o 160 milionů. Německé strany občanské pak propočítání let všech staropensistů.

Slavný senáte! Pánové! Může býti mezi námi někdo, kdo by si vroucně nepřál, aby konečně vyřešena byla krušná existence staropensistů, a to tak, aby mezi tyto veterány práce vnesena byla chvilka klidu? Jistě že všichni stojíme na straně těchto ubožáků dnešní těžké doby poválečné. Avšak co dělati? Podali navrhovatelé určité návrhy na úhradu, která jest nutná, aniž by bylo třeba zaváděti nové daně? Nepodali! Rozdávati z ničeho, jest právem patrně jen oposice, prostředky zaopatřiti patrně bude povinností vládní koalice. (Sen. Matuščák: Těch 53 mil. mohli jste dáti staropensistům a ne na vojenské zábavy!) Přijdu k tomu také, p. senátore Matuščáku!

Tak ovšem našim pensistům nepomůžeme. Rozumně pracovati k tomu, aby bylo nalezeno východisko, které by uspokojilo, bude povinností vlády a též i vládní většiny. Něco státi se musí, neboť nemožno trpěti dále, abychom v bídě nechali zmírati řady někdy zasloužilých pracovníků. Že při tom nemyslím na celou řadu zbytečných příživníků dob minulých, maje na mysli různé vojenské veličiny z bohatých šlechtických rodin, jistě bude mně uvěřeno. (Výborně!)

Slavný senáte! Předsednictvo ministerské rady vykazuje výdej ve výši 516,471.270 K. Kapitola tato v sobě zahrnuje vedle ministerského předsedy mimo jiné též Státní pozemkový úřad. Dnem 1. ledna 1923 přejímáme pohraniční lesy do státního majetku. Je to čin, který vyžaduje nejen silných nervů, ale též i tvrdé neústupnosti. Ohromný majetek, který většinou sloužil jenom k blahobytu několika rodin, má a musí býti předán do správy státu. Stát pak musí předati vedení lesů do osvědčených rukou našich lesníků, a po stránce obchodní též i do vedení skutečných obchodníků. Jak si toto celé vedení představujeme, měl jsem příležitost osvětliti v rozpočtovém výboru. Kdo poctivě slouží, bude sloužiti dále, bude ovšem sloužiti státu a lidu, nikoliv panstvu. Na skuhrání nepřátel odpovídám jasně a stručně: Nás neoklamete! Veškeré lesní dělnictvo a také opravdoví zastánci tohoto státu jsou na straně těch, kteří znovu praví: pohraniční lesy do správy státu přejíti musí! (Potlesk.)

Při ministerstvu zahraničních věcí dovoláváme se naprosté spravedlnosti, pokud týče se naší državy, naší Javoriny. Nechť konečně bratrský národ polský si uvědomí, jak těžce nesli svůj osud poznaňští Poláci a jak těžce nesli bychom my toto příkoří. Ve chvíli, kdy není klidu, ve chvíli, kdy nejlepší hlavy evropských státníků namáhají se zjednati klid v celé Evropě, rozdrásané hospodářsky i politicky, jistě bude jen správné, když mezi námi a Poláky bude opravdová bratrská shoda. My i Poláci získali jsme opětně svůj vlastní stát. Máme snad pracovati ke ztrátě toho, co na příklad u nás stálo tolik obětí na životech, či snad žijí Poláci v domnění, co získali jsme dnes, když to ztratíme, že to získáme opětně? Nebuďme snílky, někdy osud národů jde stranou a rozhodují zájmy jiné.

Nedivíme se, že všichni ti, kteří nemají zájmu na udržení tohoto státu, nemají uznání pro záležitosti, pokud spadají do rámce ministerstva národní obrany. My jsme postavili obránce státu na zcela jiné základy než tomu bylo v minulosti. Samotní Slováci, pokud stojí na nepřátelské noze vůči státu ve svém >Slováku< napsali, že my Češi naučili jsme slovenské vojíny čísti a psáti. Jest pravda, hodně milionů je potřebí na vydržování naší armády. Což však dělati? Nepřátel jest dosti a prodejných duší v našem státě také. (Sen. Matuščák: Najväčší nepriatelé sú kapitalisti!) Nezbývá, tudíž nic jiného, nežli, p. senátore Matuščáku, státi na stráži, zejména pak na hranicích proti státu maďarskému. (Sen. Matuščák: Kapitalisti by chtěli monarchismus, já to vím!) Vyjma snad několika opravdových demokratů, kteří uznávají, že na mapě mezi námi a Maďary nedá se již ničeho opraviti, zejména u nás, nemáme v Maďárii nic jiného nežli zavilého nepřítele, který touží, aby nadešel den, kdy Slovensko opětné stane se součástkou říše maďarské. (Sen. Matuščák: Dohodujete se s Hortym!) Pane kolego Matuščáku, kdybychom zde dělali Horthyho režim, jsem pevně přesvědčen, že vy byste v této síni neseděl, poněvadž oligarchie maďarská, ta by si od podobných pánů dovedla lépe pomoci, nežli to dovedeme my, kteří máme úctu před každým politickým přesvědčením. (Potlesk.)

Lituji jen, že i mezi Slováky jsou jedinci, kteří pracují k tomuto spojení. Jistě, že marně. Statisíce roduvěrných Slováků nepřipustí návrat Slovenska do nové poroby a my společně s nimi jsme ochotni přinésti veškeré oběti, aby se tak nestalo. Zbytečně tudíž kupuje vláda maďarská prodejné duše. Snad by udělala lépe, kdyby peníze ty věnovala na odvrácení bídy ve vlastním státě, případně kdyby je věnovala na výchovu statisíce Slováků, které vítězná Dohoda ponechala při Maďárii i nadále. Mnohé a mnohé bylo by si přáti, pokud jde o obranu našeho státu, zejména aby všude stál důstojník vědomý si dnešní doby. Jsme pro kázeň, jsme pro disciplínu. To však neznamená, že mohl by býti některý vojín snižován nebo urážen svým představeným. Zde právě nutno ukázati, že máme smysl a pochopení pro život, přítomnost a budoucnost státu. (Sen. dr Kovalik: Vláda by sa malá starať o Slováky v Maďarsku, aby mali právo!) Také k tomu přijdu, pane doktore Kovaliku.

Vnitřní naše poměry stále se lepší, zejména pak v administrací nutno pozorovati rozvoj našeho státu. Vedoucí činitelé na odpovědných místech jsou si vědomi, že jsou zde pro občanstvo. Jestli jednotlivci na těchto místech věří v návrat zašlých dob a podle toho pracují, tedy můžeme říci, že pánové čekají marně. Udělati pořádek je povinností vlády, my plně se spoléháme, že se tak stane, neboť nemožno nadále strpěti, aby české občanstvo, které snad je v menšině, na určitých místech trpělo vinou neschopných úředníků. Kdo nemiluje náš stát a lid, ať jde, my už máme dnes dostatek schopných státních úředníků, kteří hravě mohou nahraditi staré byrokraty, kteří věří v návrat černo-žlutého systému.

Pan sen. dr Kovalik ve své řeči trpce si stěžoval, že vláda našeho státu nedělá pro Slovensko ničeho a dokazoval (Sen. dr Kovalik: To som nepovedal!), jestliže průmysl náš na Slovensku jsoucí přenáší se do jiných zemí, do Čech a Moravy, že patrně v tom bude míti kus viny Živnostenská banka. Přítomný člen správní rady Živnostenské banky, člen tohoto senátu, řekl docela otevřeně, že na věci není zbla pravdy, poněvadž Živnostenská banka není nikterak vázána na vítkovické železárny. Ale když už pan kol. dr Kovalik dokazuje, že náš stát pro Slovensko ničeho nedělá, (Sen. dr Kovalik: To som nepovedal!), že náš stát Slovensko opomíjí, že náš stát Slovensko zanedbává, tedy dovol mně, slavný senáte, abych jen letmo zmínil se o několika položkách, které znovu a znovu dokumentují, jak vláda naše, resp. celý náš stát stará se o to, aby Slovensko mohlo žíti, prospívati, aby mohlo jíti ku předu. (Sen. dr Kovalik: Sedm celulosových továren zavreto, železiarny nepracujú!)

Na lesní dráhy, je v rozpočtu 8 milionů Kč, na přístav v Bratislavi 20 milionů, v Komárně 4 miliony, v Čopu 3 miliony, na zakoupení strojů pro přístav v Čopu 9 milionů. Báňské zařízení má býti znovu obnoveno, má býti zdokonaleno. Na toto zdokonalení, pokud se týká báňského zařízení, jsou tyto položky: Báňská Šťávnice půl milionu, Kremnice 878.000 Kč, Rožnava 580.000 Kč, Železník 150.000 Kč, Podbrezová 21,400.000 Kč, Tisovce 2,000.000 Kč, Solnohrad 4,600.000 Kč, Gbely 3,550.000 Kč. Novostavba obchodního domu v Bratislavě 15 mil. Kč, dostavba pěti domů v Bratislavě 5 mil. Kč, Košice - státní tiskárna 2,500.000 Kč, stavba úředních budov 21,400.000 Kč, stavba vojenských budov 46,000.000 Kč, stavby různých hospodářských budov a učelišť 8,200.000 Kč, stavby pro soudy 7,400.000 Kč, stavby pro válečné poškozence a sirotčince 4,400.000 Kč, stavby pro finanční záležitosti 70,300.000 Kč. Kulturní potřeby: Na universitu v Bratislavě dáváme znovu 13,000.000 Kč, na odborné školy 2,000.000 Kč, na střední školy: Nové Město nad Váhom 2,000.000 Kč, Zlaté Moravce 2,000.000 Kč, Prievidza 50.000 Kč, Zvolen 1,500.000 Kč, Báňská Bystrice 1,000.000 Kč, internát pro učitele tamtéž 200.000 Kč, Obecné školy 10 mil. Kč, sociální péče školská 1,300.000 Kč.

A po stránce zdravotnické? V Košicích na stavbu nemocnice dáváme 8,000.000 Kč, Dolní Smokovce 2,000.000 Kč, Štrbské Pleso 1,500.000 Kč, novostavby nemocnic 10 mil. Kč, Bratislava nemocnice 14,000.000 Kč, Košíce nemocnice 12,000,000 Kč, Košice porodnice 1 mil. Kč, Žilina oční nemocnice 2,500.000 Kč, Lučenec nemocnice 1,500.000 Kč, lékařská poradna pro kojence v Bratislavě 500.000 Kč, Šrobárův ústav v Dolném Smokovci 3,000.000 Kč. Mohl bych o tom pokračovati dále, ale můžete nahlédnouti do rozpočtu. Vžijme se do toho co dáváme jen na výstavbu železnic na Slovensku Dr. Kovalik to vidí, to nic neznamená. (Sen. dr Kovalik: Na to sa zo Slovenska daňe platí!) Ale, promiňte, musí to přijití do rozpočtu. Pan dr Kovalik zle se rozčílil a kolega Dúrčanský také, když se dr Kovalik zmínil o návrhu poslance Landové-Štychové, pokud se týče vraždy těch dětí. Pane dre Kovaliku, račte prominouti, nežli jste začal o tomto návrhu mluviti, měl jste si ho důkladně přečísti a zavolati některého z pánů lékařů, aby vám vysvětlil, co ten zákon znamená. Konečně já pro svou osobu mám sám určitý náhled, pokud se týče tohoto návrhu. Ale podaný návrh sám neznamená ještě, že ta novorozeňata budeme vraždit. (Sen. dr Kovalik. Ale je to úmysl a je již ta myšlenka!) Nemohu si pomoci, pane dre Kovaliku, povolejte si k tomu návrhu některého z pánů lékařů, máte k tomu možnost a on vám dá patřičné vysvětlení. (Sen. dr Kovalik: Četli, jsme to!)

Do rámce našich vnitřních poměrů spadá požadavek slovenské oposice, autonomie Slovenska. Že při tomto boji za slovenskou autonomii se strany oposice padají ostrá slova v tisku a na schůzích, to konečně dalo by se omluviti při živém temperamentu oposičníků. Ale co nás bolí, je to, když slyšíme, že chováme se ke Slovákům daleko hůře, nežli chovali se Maďaři v minulosti. Prosíme ovšem o doklady. Nutno vzpomenouti maďarské lásky ke Slovákům. Vezměme třeba jen tak zv. maďarský malý atlas, vydaný na rozkaz p. hraběte Apponyiho, atlas, který byl zhotoven pověstným tupitelem Slováků Kogutovcem a uvidíme v tomto zeměpisném díle, které nejlépe hodnotí rytířské mravy Apponyiů, že Maďar je zobrazen obrázkem szegedinské maďarské rodiny, pěkně ustrojené, čisté a také dobře živené. Zapomenul ovšem napsat, že to šlo jen z potu práce slovenských robotníků. (Sen. Dúrčanský: Na Slovensku robotník pracuje tak i dnes!} Ale zdá se mi, kolego Dúrčanský, že byste nejraději chtěl, aby ti robotníci pracovali stále pro ty, jak bylo pracováno v minulosti. (Sen. Dúrčanský: Já té práci lépe rozumím nežli vy!)

Jak jsou označení Slováci v tomto malém atlase? Jest to skupina Slováků z nejchudší obce: Otrhaní, mají dýmky v ústech a v ruce láhev s kořalkou. (Slyšte!) Jsou to lidé chudí, špinaví a opilí. Není třeba mluviti dále. Jistě stačí tyto dva obrázky. (Sen. Dúrčanský: Vy tu máte taky takové krčmy a pálenku! Ty si dejte fotografovati!) Ale my jsme vám to fotografovat nedali. To vám vaši přátelé z krve maďarské dali fotografovat, pane kolego Dúrčanský.

Tak se učilo v Maďárii, tak se lhalo před celým světem a veliký Maďar, hrabě Apponyi, na jehož rozkaz toto dílo bylo vydáno, při tom ani hanbou se nezačervenal. A jak my se díváme na Slováky? S úctou vzpomínáme, co bylo vykonáno pro nás i pro Slováky Šafaříkem, Kollárem, co bylo vykonáno všemi těmi kteří byli buditeli Slováků i nás. Kdož by při tom nevzpomenul slov evangelického faráře Andreje Sládkoviče: >Svitne - hej, zasvitnout nám musí lepší hodina, trpět může - leč zhynout nemůže slovenská rodina.< (Výkřiky sen. Dúrčanského.) Já citují Andreje Sládkoviče. A což nebude dobře, když oposiční Slováci vzpomenou na rok 1906, kdy na sněmu v Pešti sedm slovenských poslanců dovolávalo se spravedlnosti pro Slováky? Co odpověděl hrabě Tisza na tuto prosbu? >Není slovenského národa.< (Sen. Dúrčanský: Jako vy to říkáte!) Neporovnávejte mne s takovým Tiszou! Když tomu nerozumíte, tedy mlčte! Nedělejte aspoň ostudu straně, k níž náležíte!

A když žádali, aby vláda zřídila aspoň jedno gymnasium pro více než tři miliony Slováků, co slyšeli Slováci za odpověď v budínsko-pešťském sněmu? >Oprátka vám patří.< Tak to zní ve stenografickém protokolu budapešťském. (Sen. dr Kovalik: To je hanba Maďarův!) Oposiční Slováci praví o nás, že je zkracujeme i politicky. A proto píší ve >Slováku< tučnými slovy: >Nic jim nevěřit a nic jim nedávat.< Pane doktore Kovaliku, vědí pánové v redakci >Slováka<, kdo to napsal? (Sen. dr Kovalik: Havlíček.) No tak vidíte, to víte vy, ale ti páni to nevědí. Ovšem, že se to nemá týkat vás, nýbrž našeho státu. Slováci nám nic nemají věřit a nic nemají státu dávat. Však podívejme se, jak Slováci vypadají ve svých právech politických, kde ještě jsou v držení Maďarů, jak vypadá zastoupení Slováků na sněmu uherském! Dovolte mi, abych jenom několik cifer přednesl.

Při sčítání maďarském nitranská župa má 73% Slováků - zvoleno 11 maďarských poslanců, trenčanská župa má 93%, Slováků - zvolena 8 maďarských poslanců, martinská župa, tedy Turec, má 73% - zvoleni vesměs maďarští poslanci, zvoleňská župa má 89% Slováků - zvoleni vesměs Maďaři, sáryšská župa má 66% - zvoleni vesměs Maďaři, spišská župa má 58% Slováků zvoleno 6 maďarských poslanců. Jedině v prešpurské župě, která má jenom 52% Slováků, zvoleni tehdy 4 Slováci a 2 maďarští poslanci. (Hlas: A ktori to sú ti Slováci?) Byl tam dr Blaho, Juriga, Martin Kolár a dr Ivanka. Jak vidíte, p. senátore Dúrčanský, já znám ta jména, tehdy Juriga něco znamenal, dneska u nás neznamená nic, pouze jenom u vás. (Hlas: Nepravdu jste mu vrhali do očí!)

Mohou říci oposiční Slováci, že by tomu bylo dnes tak v demokratické Československé republice? Jistě že nikoliv, My Čechové rostli isme z duševního fondu velikých synů slovenských a jestliže v přítomné době jsme Slovákům oporou v celém životě, nikdo na světě, nechť si nemyslí, že nám jde o porobu Slováků. Chceme býti a zůstaneme s vámi jako rovní s rovnými. Máme-li zájem na udržení Československé republiky, nemějte nám za zlé, že stojíme do krajnosti oproti nepřátelům celistvosti tohoto státu. Nepůjdete-li v tomto snažení s námi, vy, pokud patříte k oposici, tedy půjdou s námi všichni Slováci rodu věrní. Rozklad v řadách t. zv. ludové strany na Slovensku je toho jen dokladem. Nikdo nepodceňuje snahy, směřující k udělání pořádku ve státě, pokud jde o odluku církve od státu. Nechceme nešvár, který boří, nechceme společnost, ve které k vůli náboženství díváme se jeden na druhého jako na nepřítele. Máme úctu k přesvědčení svědomí jednoho každého, chceme pouze, aby otázka náboženská byla řešena tak, aby u nás byl konečně klid. A čím dříve klid bude zjednán, tím lépe bude pro stát, společnost i veškerá náboženská vyznání, případně i pro ty, kteří stojí mimo každé náboženské přesvědčení vůbec.

Kapitola určená našemu náboženství je živým předmětem jednání se strany oposičních stran tohoto státu, zejména pak se strany německé. Jsem příslušníkem strany, která nemůže a nesmí míti zásadu poškozování jedné národnosti na prospěch národa druhého. Je-li u nás něco nesprávného, odpírá-li stát náš německému lidu potřebné školy, ať již stupně kteréhokoli, budiž nám to jasně řečeno a my se pokusíme nápravu učiniti, ač předem víme, že takový pokus byl by marným. Jsme národem, který je dalek každého bezpráví, a také nechceme růsti z cizího. (Zcela správně!)

Těžkým problémem dneška je otázka existence státního úřednictva a zřízenectva. Slyšíme, že stát náš zaměstnává příliš mnoho sil, ba daleko více, než minulé Rakousko. Již v rozpočtovém výboru jsem řekl, že mám určité pochybnosti o tom, neboť staré Rakousko zaměstnávalo více než 200.000 železničních zřízenců a nejméně 60.000 poštovních zřízenců. Kde potom je ostatní personál? Slova má ovšem neznamenají, že byl bych přítelem rozhazování majetku občanstva, že bych patřil mezi ty, kteří chtějí, aby stát náš finančně ztroskotal. Naopak, jsem přítelem stanoviska, které říká: Raději méně úředníků a zřízenců, ale za to dobře honorovaných a spokojených. Že dnešní vláda najde východisko z tohoto vážného problému, věřím pevně. Třeba již jednou dosíci toho, aby v řadách státních zaměstnanců nadešel klid a s ním povinnost po vzorném pořádku a pečlivé pracovitosti v zájmu státu i občanstva.

Těžkou otázkou dne stává se náš celý daňový systém. Odpomoci tomu bude úkolem vlády i Národního shromáždění. Nemožno dělati nové daně. Naopak, je nutno nynější odbourávati.

Jsme si vědomi, že zítra se tak ještě nestane, státi se tak však musí, aby náš drobný živnostník i obchodník tíhu celého dnešního života snesl a tak přenesl se přes těžkou dobu dnešní do doby příští, která jistě bude klidnější než doba dnešní.

Nemám, co bych v rámci rozpočtové debaty dodal, pokud se již tak nestalo v rozpočtovém výboru; pokud jde o naše železnictví a pošty, můžeme míti jenom radost, jak právě tyto dva resorty dobře pracují na prospěch státu. Že jsou zde značné bolesti, jako je drahota jízdného, uznáváme. Avšak při rozpočtu, který vykazuje na 20 miliard vydání, při rozpočtu, který by šel do nekonečna, kdyby se mělo vyhověti každé deputaci a petici, nemožno jízdní tarif snižovati.

Stane se tak jistě, jakmile to bude možným.

V této síni nedávno jsme byli svědky dost nemilých zjevů, pokud jednalo se o zasahování do pravomoci soudců. Nebudiž toho nikdy. Pamatujme si, že spravedlnost a neodvislost soudců jsou pilíři společenského pořádku. Jinak z duše si přejeme, aby soudce v Československé republice cítil se býti po každé stránce spokojeným. Bohužel, dosud toho není.

Z nejbolestnějších zjevů u nás je dnešní nezaměstnanost. Neodstraníme tuto nižádným lesklým slovem, ani silným gestem. Co je jenom následek světové války nejenom u nás, ale v celém světě, to možno odčiniti jenom usilovným snažením všech nás. Proto na prvém místě musí býti úkolem ministerstva veřejných prací, aby byly započaty veškeré práce, aby tak nezaměstnanosti bylo čeleno, nikoliv almužnou pro nezaměstnané, ale prací. Jsme šťastni, že veliká většina našeho pracujícího lidu je zvyklá pracovati a nežíti z almužny.

V těžké době naše dělnictvo ukázalo, že je na svém místě. Snížilo platy o třetinu, ba i více. Žádati více, bylo by již zabijákem dělnictva. Věřte, že v příbytku dělnictva není blahobytu, který by musil snad někdo záviděti. Jenom se podívejte na život, na existenci dělníka textilního! Náš horník snížil mzdu, náš horník předčil předválečný výkon pracovní. Učinili tak ti, kteří ještě dnes jsou v držení toho ohromného bohatství? Neučinili tak. A tak se nám zdá, jako kdyby stát náš bál se uhlobaronů, té společnosti, která zná jenom vykořisťování jak hornictva, tak i občanstva. (Tak jest!) Do krajního sebezapření šel náš kovodělník a mnoho jiného dělnictva. Právě tyto dny uznal to náš ministr financí pan dr. Rašín, který doslovně řekl, že dělnictvo dovedlo pochopiti situaci státu i doby. Dodal bych, že by tak měly učiniti i jiné stavy.

Pracující vrstvy volají po uzákonění sociálního pojištění. Naše strana pokládá toto ochranné zákonodárství za pilíř přítomnosti i budoucnosti Československé republiky. Jsme si plně vědomi všech překážek, které zde stojí v cestě, jsme si vědomi, že zde není ještě přesné statistiky, která jedině může býti základem sociálního pojištění. To vše cítíme. Přes to musíme trvati na tom, aby dnešní vláda splnila slib, daný pracujícímu lidu. Jenom tak postavíme se proti demagogii, ať již pochází zdola anebo shora. Jsme vděčni tomu, že dnešní vláda se snaží zabezpečiti životní potřeby našemu lidu. Jenom bych prosil, aby všude tam, kde náš lid není schopen přes veškeru námahu domoci se životní existence, stalo se tak za pomoci vlády a státu. Mám na mysli pohorské kraje, mám na zřeteli těžký život v Podkarpatské Rusi.

Němečtí sociální demokraté podali v rozpočtovém výboru řadu různých resolucí. Byly nám sympatické potud, pokud nedošlo k podání návrhů resolucí, pro něž hlasovati nám je nemožno. Máme příliš rádi náš stát, než abychom hlasovali pro jeho snižování anebo ztroskotání. Jinak věříme, že bylo by štěstím, kdyby v Československé republice dělnictvo bez rozdílu národností pracovalo společně ve všech otázkách, dotýkajících se dělnictva. Je přirozeno, že tato snaha nemohla by se dotknouti základních kamenů Československé republiky.

Činí se mám výtky, zejména pak v táboře komunistickém, že sloužíme jako sociálpatrioti slepě kruhům kapitalistickým. Tábor odstrašených neb zneuznaných, tvořících u nás t. zv. >národní hnutí<, praví zase, že již nejsme národními. Budiž jasno: Jsme socialisté a také jsme věrnými syny národa, k němuž se otevřeně hlásíme. (Výborně!) Tohoto stanoviska jsme se nevzdali a také se ho nikdy nevzdáme.

Je rušno kolem nás: Nikdo neví, co bude ve světě zítra. Poražené státy pracují pro odvetu. Státy někdy přímo hospodářsky i finančně vzorné jsou dnes v koncích. Reakce monarchistická roste kolem nás, zejména pak ve střední Evropě. A velký kapitál pozvedá hlavu, aby zporážel socialistický svět, aby dělník stal se opětně otrokem. Za takových poměrů jedná se o povolení státního rozpočtu pro rok 1923. Jedná se o povolení rozpočtu vládě, která je složkou pěti českých stran.

My, českoslovenští socialisté, v důvěře, že dnešní vláda je si vědoma jak svého složení, tak i vážnosti doby, budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Byl mi předložen protokol stenografický, z něhož vychází na jevo, že pan sen. Hartl užil ve své řeči o pozemkové reformě a mírových smlouvách výrazů naprosto nepřípustných. Jsem nucen, volati pro všechny tyto výrazy pana sen. Hartla k pořádku.

Další slovo má pan sen. Knesch. Prosím, aby se ho uchopil.

Sen. Knesch (německy): Slavný senáte! Chápu-li se dnes slova, nutí mne k tomu nejvýš stísněné a smutné postavení zemědělství. Smutné naše zemědělské poměry to jsou, které žalostně pozvedají svého hlasu, žalujíce na tuto vládu. Zemědělstvu nedostává se od vlády podpory, ačkoli se nalézáme v tak těžké krisi. Nastala stagnace v obchodě, ale také ve výrobě zemědělských plodů. Naše poměry jsou proto tak smutný, poněvadž musíme počítati s tak značným poklesem cen. Před rokem byla cena obilí 250 Kč, dneska jest pod 100 Kč. Ano, ale právě tato vysoká cena obilí byla neštěstím pro naše zemědělství, poněvadž právě touto cenou řídí se daně a mzdy. Dnes ceny klesly, ale mzdy a daně zůstávají a proto nalézá se naše zemědělství v tak těžké krisi. Přes to však ministerstvo zásobování stále ještě živoří, ačkoli máme nadbytek obilnin. A v této těžké době má zemědělství platiti dávku z majetku, kde obzvláště dávka z přírůstku na majetku hraje tak velkou úlohu. Jak lze za dnešních poměrů mluviti o přírůstku na ceně našich plodin, o přírůstku na ceně našeho majetku? Následky tohoto nehospodářství musí se ukázati především ve vzrůstajícím zadluženi pozemků. S jakou krutostí se postupuje při dávce z majetku, s jakou nespravedlností byla prováděna ocenění! Poněvadž právě toto ocenění děje se namnoze u zeleného stolu, musí tím trpěti právě malí zemědělci. Tato nespravedlnost jeví se netoliko vůči středním majitelům, nýbrž také vůči malým, jakož i vůči velkostatkářům, my všichni trpíme nespravedlivým vyměřováním dávky z majetku. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)