Chci tendenci tohoto útisku školství ukázati na jednom příkladě: v okresu, který jest mně blízek, v Jablonci, zrušeny byly neméně nežli 4 školy, při tom však rozdělení tříd předsevzato tou měrou, že výše organisované školy s více nežli 3 třídami, které v roce 1919 tvořily 54% veškerých škol, nyní tvoří již jen 40%. Z toho vidíme nesmírně silný pokles výše organizovaných škol ve školy níže organisované. Při tom musím upozorniti ještě na jedno, že totiž § 7, odst. 2 malého školského zákona výslovně praví, že zrušení nebo spojení tříd nemá nastati, jakmile zrušením nebo spojením počet žáků v jedné třídě přesahuje 60. V neméně nežli 195 případech byl tento § 7 malého školského zákona brutálně porušen, v Jabloneckém okresu samém v 18 případech. A v Aši jsou 4 školy a ve Wernersreuthu - v okresu Ašském - jedna škola, kde zrušením počet žactva ve 4 resp. 3 třídách obnášel 105, 97, 97, 90 a 97, kde tedy nejvyšší počet 60 daleko byl překročen. Toto porušení zákona se jednoduše provede a my dávno uvykli jsme tomu, že zákon platí jen tehdy, poskytuje-li prostředek k tomu, abychom byli poškozeni, že však marně se ho dovoláváme, abychom protestovali proti utrpěnému bezpráví a abychom odvrátili bezpráví hrozící. Jest také příznačno, že ve 110 případech prohlásily německé obce, že dále na vlastní útraty udržovati budou třídy určené ke zrušení, že však tyto třídy v neméně nežli 35 případech, t. j. ve 32%, byly zrušeny. Znamení to, že nechcete ani připustiti, abychom na vlastní útraty udržovali své školství na jeho posavadní výši. V těchto přípřípadech neplatí to, co politická zemská správa uložila zemské školní radě, aby totiž z důvodů úsporných činila návrhy na zrušení.

Tato mimořádná, zcela tendenční, ke zcela určitému cíli směřující snaha, docíliti toho, aby naše školství o celá desetiletí bylo zpět uvrženo, nalézá potřebný doplněk v neslýchaném nadržování českému menšinovému školství. Čítáme již dnes dle pečlivého sčítání, jež mám před sebou, v Čechách samotných neméně nežli 411 menšinových obecných a občanských škol a pro ty určeno jest v řádném a mimořádném rozpočtu 56 milionů, v investičním rozpočtu 39 milionů, tedy skoro 100 milionů, kdežto pro německé účely v tomto směru není ani jediného haléře k disposici. Praví se také opětně, že vlastně není pravda, když se nám vytýká, že tyto školy mají buď příliš malý počet žáků, anebo že je navštěvují dítky jiné, které vlastně dle školních zákonů tam nepatří. Vzhledem k tomu dovolte mně, abych uvedl jen několik málo příkladů. V Hamru, okres Most, 11 dětí, z toho jest 6 přespolních, v Ouštěku, okres Litoměřice, 8 dětí, z toho 6 z Drmů, Encovany, okres Litoměřice, 10 dětí, z toho 5 německých, ve Starém Městě, okres Jindřichův Hradec, 15 dětí, z toho 2 německé, v Lodhéřově, okres Jindřichův Hradec, 17 dětí, z toho 3 německé, v Nové Vsi, okres Jindřichův Hradec, 15 dětí, z toho 3 německé.

Podal jsem zde krátký přehled o systematickém ničení našeho německého školství a chci se ještě jednou ve vší krátkosti vrátiti k vysokým školám, chtěje ještě promluviti o zničení anebo řekněme vyrvání německé báňské vysoké školy. V rozpočtovém výboru totiž zmínil se kdosi, že by nebylo přípustno, aby tento poměrně malý stát obdržel právě tak dvě báňské vysoké školy, jako kdysi Rakousko, které také mělo jen dvě takové školy, totiž v Lubně a v Příbrami. Poněvadž nebylo lze vydržovati dvě školy, bylo pochopitelno, že byla německá škola zrušena a česká lépe vypravena. Tato argumentace není ničím jiným nežli zastíráním a skrýváním skutečných úmyslů. Tento skutečný úmysl vyslovil bývalý rektor báňské vysoké školy prof. Theurer, který se svého času černožlutou loyalitou nemohl dosti vyznamenati, když řekl, že z důvodů státní bezpečnosti nesmějí v dolech, které vesměs leží v pohraničním území, žádní němečtí horní inženýři býti zaměstnáni, nýbrž že řízení těchto dolů dužno svěřiti rukám spolehlivých českých vlastenců. Poněvadž stát tedy nesměl přijímati německé horní inženýry, nesmí tedy také vydržovati žádné školy, která takovéto horní inženýry vzdělává. Při tom ještě dopustil se skandálu, který zajisté ještě nikdy ve vysokém školství se nepřihodil, že totiž jako rektor této vysoké školy dovolával se ministra národní obrany, aby si tuto argumentaci osvojil a aby váhou svého postavení se zasadil o zrušení této vysoké školy. To učinil rektor školy proti své vlastní škole. Zmínil jsem se o tom jen proto, poněvadž tato argumentace se opět objeví u věci, o které později promluvím.

Plánovitému ničení našeho školství důstojně po bok se řadí zatlačování německých velkostatkářů z jejich majetku a vyplývající z toho odtržení našeho lidu od domácí půdy, posvěcené staletou kulturní prací. Dali jste tomuto prokletí hodnému počínání krásně a moderně znějící jméno, nazývajíce je pozemkovou reformou. Ve skutečnosti však není to žádná pozemková reforma, jest to, jak čeští řečníci na velkém pražském protestním shromáždění dne 8. t. m. prohlásili, obchod, pouhý čachr, anebo jak my Němci to pociťujeme, zcela brutální loupežné tažení proti německému velkostatku a proti veškerému s tím souvisejícímu německému hospodářskému životu. Kdybychom měli jen nějakou pochybnost o skutečném úmyslu a tendenci této pozemkové reformy, byla by nám tato pochybnost vzata výroky, které zcela veřejně byly proneseny. Uvádím na paměť prohlášení pana dra Kramáře v bývalém revolučním Národním shromáždění, kde prohlašoval, že na půdě Němcům odňaté vyvstanou české vesnice s legionáři jakožto kolonisty. Uvádím na paměť to, že president pozemkového úřadu dr Viškovský v letošním novoročním článku ve >Venkově< výslovně prohlásil, že tato odňatá půda nesmí býti ani sestátněna ani dána obcím ani sesocialisována, nýbrž že ji dlužno použíti výhradně pro účele kolonisační, že tudíž vzniknouti mají dle programu statisíce malých usedlostí a že tímto způsobem zahájeno býti má úplné a důkladné prostoupení uzavřeného německého území. Jest také zajímavo, že pozemkový úřad kdysi v uveřejněném dopise ministru obchodu výslovně prohlásil - bylo to dne 19. října 1921 - že pozemková reforma nyní posílí znárodnění zemědělského průmyslu, myšlenky to, které pak blíže byly prováděny. A kdybychom stále ještě byli pochybovali, pak musily nás o pravých úmyslech poučiti odpovědí na oběžník národně-demokratické strany různým členům, ve kterémž byli vyzváni, aby projevili svůj názor o potřebné tendenci pozemkové reformy. Odpovědi vyšly souborně ve spisku. Chci zde vyjmouti jen dvě. Poslanec Bergman prohlásil: >Pozemková reforma má provésti převedení německé půdy do českých rukou a kolonisaci nečeských území.< Dr Duras řekl: >Pozemková reforma má směřovati k tomu, aby půda z německého a maďarského držení se dostala do rukou Čechů.< Vidíte, že zcela jasně jest vysloveno, že stát v tomto případě anebo alespoň ve mnohých případech má vystupovati pouze jako sprostředkovatel za tím účelem, aby německý majetek cestou nuceného vyvlastnění a nuceného stanovení cen lacino převedl do českých rukou.

Vy, pánové s druhé strany této sněmovny, vždy, když něco činíte, při čemž sami nejste přesvědčeni o oprávněnosti svého jednání aneb sami cítíte jeho nespravedlnost, rádi poukazujete na to, že buď ve starém Rakousku anebo v Německu něco podobného stejně špatného se dalo. Tak poukazovali jste také při pozemkové reformě na to, že nečiníte nic jiného, nežli pověstná dle vašeho názoru kolonisační komise pro Poznaňsko a Východní Prusy, která měla polský majetek v těchto pohraničních provinciích Německa převáděti do německých rukou. Zapomínáte však na zcela podstatný rozdíl mezi působností těchto kolonisačních komisí a mezi působností našeho pozemkového úřadu. Především nepomýšlelo se v původním pruském zákoně vůbec na žádné vyvlastnění. Jednalo se pouze o volný nákup pozemků za tím účelem, aby Němci tam byli usídleni. Avšak toto zmocnění k vyvlastňování bylo vázáno tím, že veškerá plocha - zákon byl myšlen na celá desetiletí - vyvlastněného pozemku nesmí obnášeti více nežli 70.000 ha a pan předseda Pozemkového úřadu prohlásil teprve před několika málo dny v rozpočtovém výboru, že v tomto roce samotném mnohem více, totiž 86.000 ha bylo vyvlastněno, anebo jak on říká, převzato, a my víme, že jeho program hned v prvním roce měl na mysli vyvlastniti 176.000 ha. (Sen. Meissner [německy]: Loupež ve velkém slohu!) Loupež ve velkém slohu, zajisté. Ale pruská kolonisační komise ve skutečnosti použila zmocnění vyvlastnění pouze ve čtyřech případech, a vyvlastnila v roce 1913 čtyry statky v úhrnné výměře 1655 ha, tedy oproti výměře, zamýšlené pro první rok naší pozemkové reformy ani celé procento. To přece jest něco, co mezi sebou nelze srovnati, obzvláště ne tehdy, povážíme-li ještě, že kolonisační komise každý převzatý statek zaplatila plnou cenou. Byl to jen nucený prodej, byla však za každý statek placena 170tinásobná pozemková daň, tedy dle obyčejného klíče pro ocenění statku. U nás přejímají se statky, jak ve správě tak krásně řečeno, dle pečlivě a svědomitě vyšetřené průměrné ceny z let 1913, 1914 a 1915, tedy za cenu, která neobnáší ani jednu desetinu nynější ceny, takže majitel při >převzetí< jak se tomu krásně říká - za svůj nuceně odevzdaný statek obdrží pouze desetinu ceny, a že ostatních devět desetin, řekněme, násilně se mu odnímá.

Nyní přichází ještě jiný rozdíl. Ve Východním Prusku a v Poznaňsku dostaly se vyvlastněné statky skutečně sedlákům k obhospodaření, čehož u nás není. Teprve nedávno opět >Československý Deník< sděloval, že např. z panství pardubického, odňatého knížeti Hohenlohe, přenecháno bylo 5.000 ha na naléhání vlivných činitelů jakožto zbytkový statek velkostatkáři Janouškovi i jest známo, že jedna parcela 400 ha byla přenechána továrně na výbušné látky. Jest také dále známo, že panství poděbradské (7.400 ha) bylo koupí přenecháno za 8 milionů korun jistému bankovnímu řediteli, který zároveň jest velkostatkářem. V této věci podal jsem v rozpočtovém výboru resoluční návrh, dle něhož se vláda vybízí, aby každoročně přesně zjevila prodej vyvlastněné půdy, která nebyla zcizena k účeli selského vzdělávání, obzvláště oné půdy, která byla dále prodána velkostatkářům, s udáním jména kupce, jeho povolání, velikosti a ceny prodané půdy. Vy víte, že rozpočtový výbor přes všechny naše návrhy jednoduše přešel k dennímu pořádku, také příklad pro to, jakých ohledů, jaké ochoty se nám dostává v tomto státě, obzvláště v tomto parlamentě. I český časopis >Moravská Orlice< řekl: >Zákon o reformě půdy otřásl přímo právním řádem a zničil právní bezpečnost v tomto státě.< Myslím, že k těmto slovům netřeba mnoho připojiti. (Sen. Meissner [německy]: To se nazývá konsolidovaným státem!) Ano, a také právním státem. Víte, že pozemková reforma se chystá zasaditi nám mocnou ránu, tím že se nyní také přistupuje k sestátnění lesů, jehož program, jak známo, má na mysli získati jeden milion hektarů, t. j. 25% všech lesů v tomto státě. První perioda obsahuje vyvlastnění 317.000 ha, jež jest rozděleno na 37 velkostatkářů, a kdyby byly ještě nejmenší pochybnosti o tom, že celá akce jest namířena proti německému lidu a proti našemu lesnímu hospodářství, pak podává o tom úplné vysvětlení skutečnost, že z postižených 37 velkostatkářů jest 32 Němců, 1 Polák, 1 Maďar a pouze 3 Češi. Vidíte, že také v tomto případě záleží jen na tom, aby lesy byly odňaty nám, s těmito lesy však také všechno to, co souvisí s lesním a dřevním hospodářstvím v průmyslových a živnostenských podnicích, pilách, papírnách a pod. A především bude tendence táž, kterou, jak jsem před tím sdělil, bylo lze poznati v argumentaci prof. Theurera pro zrušení báňské vysoké školy, totiž argumentace, že z důvodů státní bezpečnosti nesmějí býti pohraniční lesy spravovány německým lesnickým personálem a že na jeho místo veskrze dosaditi dlužno pouze české vlastence, tedy věc, která v praktickém důsledku neznamená nic jiného, nežli znenáhlé úplné zatlačení německého lesnického personálu a jakožto poslední důsledek také zatlačení německých lesních dělníků českými úředníky a českými dělníky. Nejedná se zde o jednotlivé existence, nýbrž o tisíce osob a o velké množství německých lesních dělníků, kteří tímto způsobem přicházejí o chleba a pokud možno mají býti dohnáni k tomu, aby se vystěhovali. Týká se to však také německých obcí, které přece pro své obecní hospodářství braly největší část svých příjmů z přirážek, které tam panství platilo, a těchto obzvláště vynikajících příjmů pozbude v tom okamžiku, kdy stát stane se majitelem lesů. Tak můžeme dobře říci, že vy na celé čáře vedete neustálý ničivý boj proti našemu lidu, proti našemu kulturnímu a hospodářskému životu. Nestarajíce se o to, že porobení součásti obyvatelstva tohoto státu, v každém ohledu tak význačné, musí tento stát samotný těžce poškoditi, připouštíte, aby vás temné pudy nenávisti, závisti a naděje na snadné nabytí majetku na osudné cestě hnaly vždy dále. Také na vás a na vašich vysokých protektorech naplňuje se slovo o kletbě zlého činu, který stále jen musí ploditi zlo.

Velící nepřátelé Německa diktovali této nešťastné, nikoli poctivě poražené, nýbrž lstí podvedené říši mír, jehož krutost a ukrutnost nemá příkladu v dějinách. A stále dále žene bledý strach špatného svědomí původce tohoto zločinného míru. Poněvadž šli tak daleko, že se musí obávati pomsty tohoto trýzněného národa, musejí jíti ještě dále a potlačiti německý národ tak, aby se dle jejich mínění nikdy více nemohl pozvednouti ke svaté pomstě. Jen tak lze si vysvětliti nepokrytou vůli vše zničiti, obzvláště pokud jde o Francii netoliko proti německému státu, nýbrž také proti německému národu. Této loupeživé a ničící politice není žádný prostředek příliš špatným, aby ho nepoužila proti Německu. A co se tam děje ve velkém, zrcadlí se u vás, věrných napodobitelů vašich francouzských velitelů, v menším měřítku. Také vy musíte v potlačování a ve zbavování práv německého národa v tomto státě jíti dále, než bylo původně vaším úmyslem. Šli jste příliš daleko, nežli abyste se mohli zastaviti. Musíte se obávati zoufalství tohoto rovněž podvedeného národa a namáháte se nyní, abyste zlomili sílu německého národa i k projevům zoufalství. Proto snažíte se plánovitě oloupiti nás o náš hmotný a kulturní majetek a tím utvořiti nakonec také pro vás neblahou protivu mezi státem a jeho menšinovými národy vůbec. Cítíte sami nerozumnost svého jednání, což ukazujete tím, že obzvláště v cizině stále znovu lžete o tom, že jste nám opětovně podávali ruku k dorozumění, že však my jsme tuto ochotu zamítli. Jak nepravdivým jest toto tvrzení, prokázali jste teprve nedávno opětně tím, že jste v poslanecké sněmovně bezohledně přehlasovali návrh, jejž podalo více než ²/₅ všech poslanců a který neměl utvořiti nic jiného nežli základnu pro národnostní dorozumění. Snad připočtete si také toto, hlasování jako vítězství všenárodní koalice. Ale přes to cítíte sami, že to ve skutečnosti bylo jen vítězství násilí nad rozumem, vítězství pudů ulice nad poznáním státnické moudrosti a že netoliko národové za tímto návrhem stojící, nýbrž stát sám byl poražen. Neboť i absolutně ovládaný stát natož teprve republika, která chce býti demokratickou, nemůže trvale snésti mravní zatížení, které jest výsledkem takového násilného panství, jež všem právním pojmům jest na výsměch.

Jen ať vás všichni zlí duchové, kteří stáli u kolébky tohoto státu, dále ženou na této osudné dráze. My vyčkáme, až se tento systém vymstí sám na sobě. A jestliže od nás s cynickým výsměškem žádáte loyalitu pro tento stát, pak vám jen pravím: čeho od nás žádáte, nebyla by vzhledem k našemu útisku loyalita, nýbrž psí poníženost, kterou nám, kteříž jsme příslušníky kulturního národa prvého řádu, nikdy nevpravíte. My Němci ani v tomto státě se nikdy nenaučíme umění, jež jest zde domovem, nositi totiž zradu v srdci a loyalitu na rtech. Nemůžeme pociťovati lásky pro stát, který nám projevuje jen zášť a nepřátelství a my můžeme vůči vládě, která tento stát v tomto duchu nepřátelství spravuje míti pouze největší nedůvěru. Jest tedy samozřejmo, že budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Přerušuji jednání do páté hodiny.

Dovolenou jsem udělil p. sen. Duchajovi pro dnešní schůzi a uděluji dovolenou na dva dny p. sen. Hartlovi.

O páté hodině budeme pokračovati. (Schůze přerušena ve 14 hod. 50 min.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Zahajuji schůzi. Budeme pokračovati v jednání. Uděluji slovo p. sen. Valouškovi.

Sen. Valoušek: Slavný senáte! Rozpočtová debata, jak byla provedena nedávno ve sněmovně a kterou jsme dnes započali v senátě, je velmi poučnou a zajímavou. Je velmi zajímavou a poučnou formou a také i výsledkem. V jistém časopisu moravském, německém a bohužel i také českém, minulého týdne kdosi v úvodníku o letošní debatě rozpočtové ve sněmovně napsal, že byla nezajímavým a málo zábavným divadlem a mohla prý úplně vypadnouti, poněvadž byla naprosto neužitečnou a zbytečnou. Úsudek tento o debatě rozpočtové je nejen povrchním a lehkomyslným, nýbrž také i nepravdivým. V jistém smyslu je každoroční projednávání rozpočtu jistým divadlem. V každém dramatě je hrdina, který bojuje, dále síly nepřátelské, které proti hrdinovi bojují a s ním zápasí, a konečně také síly přátelské, které hrdinu podporují a bojují na jeho straně.

V rozpočtové debatě je hrdinou vláda. Silami proti vládě bojujícími je oposice a silami přátelskými jsou strany vládní. Dramatický boj rozpočtový, jako každý dramatický konflikt, končí buď porážkou a pádem hrdiny, ať zaviněným, či nezaviněným, anebo vítězstvím jeho a všeobecným usmířením a uspokojením. Končí-li dramatický konflikt porážkou a pádem vlády, je rozpočtová debata tragedií, skončí-li však vítězstvím a smírem, je obrazem ze života. Ve svobodné republice své projednáváme nyní čtvrtý rozpočet roční. Doposud vždy skončily naše rozpočty smírně a šťastně, nebyly tedy tragickým případem, nýbrž byly opravdu obrazem ze života a to ze života ne jednotlivého člověka, nýbrž ze života státního, ze života, kterým žijí miliony občanů státních.

Byl tedy a je také letošní rozpočet náš, jak jej tu projednáváme, jistým obrazem života státního. A právem! Je však obrazem nadmíru významným, poněvadž je nejdůležitějším výrazem samostatnosti a svéprávnosti národa. Jen nezávislý, samostatný a svéprávný národ projednává roční svůj rozpočet sám a projednání toto je nejpádnějším důkazem této nezávislosti, svobody a svéprávnosti. Rozhovor rozpočtový v zákonodárných sborech, není proto nezajímavým a nezábavným divadlem, nýbrž je velikým a nutným výkonem státním a každý uvědomělý občan naší republiky měl by býti právem hrdý, že můžeme a smíme svobodně projednávati rozpočet svého vlastního státu. A znehodnocování a zlehčování rozpočtové debaty jak ve sněmovně, tak v senátě, v tisku a ve veřejnosti jest nejen zapomenutím na svou občanskou důstojnost, nýbrž i znehodnocováním sněmovny a senátu. Ale, slavný senáte, jaký je výsledek této rozpočtové debaty, jak byla provedena ve sněmovně a jaký bude výsledek u nás, v senátě? Zdánlivě velmi malý. Ve sněmovně mluvilo se 80 hodin a vystřídalo se 125 řečníků, u nás má se mluviti 40 hod, a vystřídá se 30-50 řečníků. Je to imposantní číslice a mnoho námahy, mnoho síly a důvtipu je věnováno na tento rozpočet. A výsledek? Ze sněmovny vyšel rozpočet po 80 hodinové debatě téměř beze změny tak, jak byl vládou předložen. Jediná toliko položka byla zmenšena a jediná zvýšena. Sníženy byly pensijní výdaje ministerstva národní obrany o 15 milionů a zvýšeny byly výdaje na různá náboženská vyznání a to o 9 milionů. U porovnání s celkovým výdajem 19ti miliard a celkovým příjmem 18ti miliard jsou však tyto změny tak nepatrné, že nemají žádného významu pro celkový rozpočet, takže rozpočet byl vlastně přece jen přijat a schválen tak, jak jej vláda sestavila a předložila. A tak bude, jak jsem pevně přesvědčen, přijat i v senátě a 125 řečníků mluvilo po 80 hodin ve sněmovně a 30 řečníků bude mluviti 40 hodin v senátě zdánlivě nadarmo. Ale pravím, zdánlivě, neboť ve skutečnosti rozpočtová debata není v demokratické republice nikdy marnou a zbytečnou. Kdo debatu tuto považuje za zbytečnou ztrátu času, patrně zapomíná, čím je rozpočet v republice demokratické. Slavný senáte! Častokráte mluví se o odrakouštění, ale, bohužel, i mezi námi jsou mnozí, kteří se nemohou úplně přizpůsobiti novým nynějším našim poměrům a dle toho také i v lidu se mluví a píše v novinách. Poměr zástupců lidu k rozpočtu je v demokratické republice zcela jiný, než v konstituční monarchii. I v monarchii i demokratické republice sestavuje rozpočet vláda. Ale je velký rozdíl, z čího rozkazu a z čího zplnomocnění vláda rozpočet sestavuje. V konstituční monarchii sestavuje a předkládá vláda rozpočet z rozkazu panovníka a je především panovníku za tento rozpočet odpovědna. V demokratické republice však sestavuje a předkládá rozpočet vláda, jsouc k tomu zplnomocněna zástupci lidu, t. j. zákonodárnými sbory, a jest jedině těmto sborům za rozpočet odpovědna. V konstituční monarchii mají zvolení zástupcové lidu právo, do rozpočtu nahlédnouti, o něm své mínění pověděti a jej buď schváliti nebo neschváliti. Neschválí-li rozpočtu, má panovník tři možnosti. Buď rozpustí vládu a nahradí ji jinou, anebo nařídí téže vládě, aby předložila rozpočet jiný nebo - jako se stávalo častokráte v Rakousku - rozpustí sněmovnu a vládne bez ní kratší nebo delší dobu. Této možnosti v demokratické republice není, a to proto, že panovník v konstituční monarchii je vlastně sám nejvyšším hospodářem státu. Zástupcové lidu v konstituční monarchii mají jedině právo do rozpočtu nahlédnouti, rozpočet zkoumati, o něm mluviti a mohou se, chtějí-li a mají-li pro to důvody, práva tohoto vzdáti a rozpočet bez debat schváliti. V demokratické republice je však lid samosprávný a tedy sám svým vlastním hospodářem. A své hospodářství vede svým svobodně voleným zastupitelstvem, které je ze své činnosti odpovědno jedině lidu. Tomuto zastupitelstvu je odpovědna vláda, která rozpočet sestaví a předkládá. V důsledcích této odpovědnosti mají zástupcové lidu ve sněmovně a senátě nejen právo, nýbrž i povinnost, rozpočet zkoumat a jej buď přijmouti nebo zamítnouti. Práva lze se vzdáti, ale povinnosti vzdáti se není možno. Proto se zákonodárné sbory v demokratické republice nemohou vzdáti povinnosti, rozpočet roční probírati, o něm debatovati a jej buď přijmouti nebo zamítnouti.

Tato debata má však účel ještě jiný. Tato debata rozpočtová má dáti vládě směrnice, podle kterých má vláda státní hospodářství vésti a říditi. V demokratické republice není rozpočtová debata nikdy marnou a zbytečnou, nýbrž účelnou a zákonodárné sbory se jí vzdáti nesmějí, leč by chtěly na sebe uvaliti výtku, že nekonají své velké a svaté povinnosti. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Také když zde není žádný ministr!) V rozpočtové debatě mluví lid ústy svých zástupců a přednáší své těžkosti, své stížnosti a svá přání a rozkazy a vláda je povinna dbáti tohoto hlasu lidu, pokud je jen možno srovnati jej se zájmem státu jako celku. Nemenší, ale daleko méně příjemnou a populární povinností má ještě zastupitelstvo lidu demokratické republiky a touto povinností méně příjemnou a méně populární jest, dáti vládě prostředky potřebné k řádné správě a k zabezpečení státu. O způsobu a rozsahu administrativy státu je možno myslit různě a také nemusíme všichni stejně smýšlet o skutečné činnosti a schopnosti naší administrativy, ale pro všecky bez rozdílu stran a bez rozdílu politického vyznání platí skutečnost nepopiratelná, že stát spravován býti musí a že administrativa státu nutně potřebuje peněz, které jí zákonodárné sbory odepříti nemohou a nesmějí.

Taktéž o potřebě a nepotřebě armády, o užitečnosti a neužitečnosti systému stálého vojska mohou jednotlivci anebo jednotlivé strany různě souditi i v zákonodárných sborech, ale pokud stálé vojsko potřebujeme a je máme, musíme je také vším potřebným opatřiti, neboť jen armáda řádně vším potřebným opatřená jest užitečnou a spolehlivou ochranou státu na venek i uvnitř. Tuto povinnost mají nejen strany vládní, nýbrž i oposice. Bezpečnostní opatření uvnitř státu i na venek není však ani z daleka hlavním účelem a jedinou potřebou státu, zvláště státu moderního.

Moderní demokratický stát má také jiné školy a to snad ještě důležitější, anebo aspoň právě tak důležité jako dobrá administrativa a spolehlivá armáda. Jsou to úkoly sociální a kulturní, které nesmí býti zanedbávány, nemají-li uvnitř státu nastati vážná nebezpečí a poruchy. Bohužel však letošní náš rozpočet dokazuje, že velikou většinu státních příjmů stráví administrativa a vojsko a že jenom menší část příjmů věnována jest na kulturní a sociální potřeby lidu. Posud ovšem jsme byli v poměrech mimořádných, které nám vázaly ruce i v tom směru. Chceme-li však, aby se státní život náš vyvíjel v budoucnosti přirozené a šťastně, musíme se všemožně snažiti, aby se výdaje na administrativu a vojsko rok od roku v poměru ku výdajům kulturním a sociálním zmenšovaly, aby tak tím více mohlo býti vydáno na účely sociální a kulturní. O to snažiti se musí nejenom strany vládní, nýbrž i strany oposiční, neboť ze sociálních a kulturních zařízení státu mají nejenom strany vládní, nýbrž i oposice užitek. V ohledu školském učinil stát náš za čtyry roky velmi mnoho, ba snad více, než učinily v téže době státy daleko větší a starší. Ve směru sociálním učinili jsme dosti, jak dokazuje ministerstvo pro sociální péči, které nebylo nadarmo zřízeno a nebylo úplně nečinno.

Jedna věc však nebude se moci již déle odkládati. To jest sociální zabezpečení pracujícího občanstva - a to hlavně účelným vybudováním pojištění v době stáří a neschopnosti k práci. Vláda sice slibuje, že bude předloha podána co nejdříve a doufáme pevně, že vláda tomuto svému slibu dostojí, ale prohlašujeme již napřed, že pojištění toto musí býti všeobecné, pro dělníka i živnostníka i zemědělce, poněvadž jen všeobecné pojištění starobní vyhovuje potřebám našim a vyhovuje také i spravedlnosti. Bohužel, má i v tomto směru i nejlepší vůle jisté a určité hranice, kterých beztrestně přestoupiti nelze. Vláda naše, jak ve svém nástupním programu prohlásila, má nejlepší vůli a nemáme posud žádné příčiny, abychom ji nedůvěřovali; ale proti nejlepší vůli vlády a zákonodárných sborů stojí platební schopnost občanstva. Není ani radno, ani možno ukládati občanstvu břemen těžších, než dovede snésti. (Tak jest!) Přetížení daněmi jest nebezpečno každému státu a mohlo by se státi osudným tak malému a mladému státu, jakým jest a zůstane delší dobu naše Československá republika. Podle svorného souhlasu téměř všech politických stran, ba i vlády, jak již pan zpravodaj v generální debatě dnes prohlásil, dosáhli jsme v tom směru již vrcholného bodu a musíme hledati cest jiných, chceme-li státu umožniti, plniti svědomitě také kulturní a sociální úkoly.

A těmito novými cestami může, býti jedině rozumná a soustavná úspora administrativy a vojska a potom zvýšení výnosnosti státních podniků. Obojí tato cesta však je svízelná a těžká. Drahota, bohužel, je taková, že státní úřednictvo a zaměstnanectvo těžce ponese každé ztenčení svých příjmů a bude se proto pochopitelně brániti každému zmenšení svých platů. A státní podniky? Správně poznamenal již pan generální zpravodaj, co by se vše musilo především státi, aby se podniky státní všechny vůbec mohly státi výnosnými. V této věci bylo by potřebí úporné a společné práce jak vlády, tak i zákonodárných sborů, ale především bylo by potřebí, neukládati státu břemen nových, nemůže-li snésti ani těch, která jsme mu posud uložili. Jen velikou obětavostí a velikým sebezapřením všech bude možno dodělati se zde úspěchů ve prospěch veškerého občanstva.

Proto každého z nás a každého upřímného přítele této republiky mile překvapil letošní rozpočet. Ne tak svými obrovskými miliardami, na které jsme již navykli tak, že nás překvapiti nemohou. Co nás radostně překvapilo, je číslicemi vyjádřená upřímná a pevná vůle vlády zjednati a udržeti rovnováhu ve státním rozpočtu. Již ministr financí dr Engliš a po něm i ministr Novák předložili nám rozpočet s jistou rovnováhou mezi příjmy a vydáním. Tenkráte však necítil nikdo zvláštní radosti, poněvadž byly poměry takové, že bylo těžko věřiti v možnost této rovnováhy. A čas potvrdil tyto pochybnosti, neboť za krátkou dobu přišli oba tito ministři s dodatky rozpočtu, ba i s dodatky několikerými. Teprve letošní rozpočet vzbudil v nás všech radostný ohlas, protože je pravděpodobný. Důvěřujeme vládě, že co ve svém prohlášení nástupním slíbila a co v projednávaném rozpočtu částečně uskutečnila, také důsledně provede, a to tak, že se rok od roku budou sice číslice příjmů i vydání zmenšovat, ale rovnováha zůstane, jinými slovy: Rádi bychom nabyli přesvědčení, že rovnováha v letošním rozpočtu není umělou a zdánlivou, nýbrž odůvodněnou, skutečnou a trvalou.