My jsme národ mírumilovný. To jistě dokazuje celá naše historie, že náš národ nikdy nevyhledával srážek a válek, a že sáhl ke zbrani jenom tehdy, když byl k tomu vyprovokován, aby se bránil. A jestliže jsem řekl, že máme vypjaté svědomí státní, mohu prohlásiti, že my - strany české - budeme státi na tom stanovisku, že budeme-li se musit bránit, náš stát si uhájíme proti všem nepřátelům vnitřním i zahraničním a když bude třeba, proti vám.

Zbývá mi druhá strana oposiční, a tou jsou pánové na straně komunistické. Myslím, že mohu býti docela stručným. Řeknu, že naše strana a strana jejich se nalézá na opačném pólu a že mezi námi jest naprosto nepřeklenutelná propast. My stojíme na soukromém vlastnictví, a pánové na druhé straně na odstranění jeho. Tedy již tato zásada nám jasné říká cestu naší politiky. My totiž považujeme soukromé vlastnictví za základnu veškerého pokroku. Vážení pánové! Celý pokrok lidský založen jest na tom, jak jest dána možnost na uplatnění na individualitě každého jednotlivého člověka, té schopnosti, která má pozadí egoistické, poněvadž individualita každého člověka hledí si své postavení zlepšiti, avšak v celku slouží celému souhrnu občanstva. My proto budeme státi na soukromém vlastnictví a budeme státi proti těm, kteří by je chtěli odstraniti, jako páni na druhé straně komunistické.

Vážení pánové! Ustavičně se říká - boj proti kapitálu. - Podívejme se na toto heslo >boj proti kapitálu. Já bych řekl, že toto heslo není úplně správné, mělo by se obrátiti spíše v boj proti využitkování kapitálem nejširších vrstev lidových.

V tom smyslu, pánové, nás najdete na své straně! Kdybychom odstranili kapitál, pak uvidíme, k jakým důsledkům to přijde, zrovna tak, jako to vidíme v té neblahé říši ruské, kde odstranili také kapitál a kde nyní zoufale po něm volají, aby přišel nyní cizí kapitál dávati jim do pořádku co si sami vlastně zničili. My uznáváme do jisté míry kapitál, poněvadž je hybnou krví každého podnikání. Ale, prosím, něco jiného jest, ponechati tomu kapitálu volné pole, vpraviti jej do takových kolejí, aby nemohl využitkovati nejširších vrstev lidových, ale naopak, aby na ziscích, které ten kapitál má, participoval stát, ovšem do takové výše, aby tím soukromé podnikání nebylo nijak ohroženo. Stát v prvé řadě měl by míti právo, aby čím větší zisky, tím větší procento svých zisků dostal do svých vlastních rukou, aby potom právě těmito přebytky mohl upravovati sociální poměry nejširších vrstev lidových. Vážení pánové! My si přejeme, aby při odstraňování průmyslové krise mohly naše továrny co možná nejvíce býti zaměstnány, abychom my, jsouce do jisté míry značně průmyslem zatížení, mohli vyvážeti, ježto se stanoviska exportu musíme se jistě dívati na věc tak, že čím více budeme vyvážeti než dovážeti, tím více budeme posilovati náš stát a že příliv cizího kapitálu do jisté míry může nám v úpravě našich poměrů prospěti. My chceme býti národem finančně silným! Jen národ finančně silný, národ bohatý, může upraviti sociální poměry nejširších vrstev, (Tak jest!) ale národ chudáků, národ žebráků vždycky bude národem porobeným, národem utlačeným, ten vždycky bude právě podnožem cizího kapitálu, podnožem, kterému budou diktovat a který nebude moci rozvinovati svých sil. (Hlasy z lavic komunistických. To jest vidět v Americe.) Ano, tam máte silný kapitál a máte tam také dobré poměry. Poměry jsou o mnoho lepší než v Rusku. To připustíte. (Výkřik z lavic komunistických: Myslím, že byste do Ruska nechtěl jíti, ale do Ameriky ano!)

Tedy já chci tím naznačiti ty různé cesty, které mezi námi jsou. My máme za to, že cesta, po které jdeme my, vede k blahobytu, vede k zlepšení sociálních poměrů našeho státu, kdežto cesta, po které jdou páni ze strany komunistické, myslím, že vede do těch poměrů, kam je přivedla v Rusku, kde, jak poměry vypadají, víte sami. Ještě k tomu chci podotknouti toto. Vy říkáte a jdete za heslem: >Diktatura proletariátu<. Nás zemědělců jest v republice 60%. Co byste tomu řekli, kdybychom řekli my: >Diktatura zemědělců. Ale my to neřekneme, poněvadž žádné diktatury neuznáváme, ať jest z kterékoliv strany. My považujeme každou diktaturu za násilí, a proto nikdy takové heslo násilí nebudeme hlásati, naopak budeme hlásati úplnou sociální spravedlnost. My chceme, aby v republice vládly všechny vrstvy lidové zde zastoupené a nikoliv, aby jedna vrstva vládla vrstvě druhé. S toho stanoviska my nemůžeme souhlasiti s vaší taktikou. Otevřeně říkám, že se vaší taktice budeme co nejvíce brániti.

Konečně mi zbývá třetí část naší oposice, to jsou pánové na straně ludové-slovenské. Již při debatě o vládním prohlášení tlumočil zde kolega senátor dr Soukup ty city, které nás vždycky k bratřím Slovákům vázaly a které stále cítíme. Kdybych o tom měl mluviti, musel bych vlastně jen opakovati to, co on řekl. Jsme si vědomi toho, že jsme jeden národ, že mezi námi není naprosto žádných rozdílů. Jsme si vědomi toho, že máme stejné cíle a stejné tužby. Ohromnou chybou by bylo, kdyby se chtěl mezi námi činiti nějaký rozdíl. (Výkřik z ludové strany: >My máme inu reč!<) Nemáte žádnou jinou řeč. To je právě ta chyba, které vy se dopouštíte. Vaše řeč jest státním jazykem právě tak, jako naše, není žádného rozdílu v té řeči, to jsou jen malé odchylky, které naprosto ničeho neznamenají. Velká většina slovenského národa s vašimi názory nesouhlasí. Sami musíte uznati, že jste tisíc let čekali na to osvobození. Nyní, když je máte, po čtyřech letech již zase pracujete, abyste přišli do těch kolejí, kde jste byli. Nemyslete, že se ty dějiny opakují. (Hlas: My jsme za republiku Československú!) Ano, vy jste pro republiku, ale vy budete hlasovati proti ní. Podívejte se, po převratu jsme posílali naše lidi na Slovensko, proti kterým tak úžasně píšete. Byli tam naši úředníci, naši učitelé. Dejte ruku na srdce. Tito lidé vykonali tam ohromný kus práce a já bych rád viděl, co byste byli dělali, kdyby tito lidé tam byli nepřišli. Ti lidé zasluhují, aby jejich práce byla uznána a velká většina Slováků práci tu uznává, jen vy z luďácké strany tak učiniti nechcete. (Sen. dr Kovalik: Dobrým pracovníkům a spravedlivým vzdáme vždycky čest!) To bychom právě chtěli, abyste byli spravedlivými. (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka.

Sen. Slavík (pokračuje): Jestliže někdo z nich se prohřešil proti zásadám mravnostním atd., pánové, nemáte vy ve vašich řadách nikoho, kdo by se proti těmto zásadám mravního charakteru prohřešil? Nesmíte generalisovati, musíte takový případ bráti jako případ ojedinělý, který může býti volán k odpovědnosti a my zajisté jej budeme volati k odpovědnosti, kde se to zjistí. Celkem však musíte uznati, že máme nejlepší vůli a snahu, abychom vám vyšli vstříc, aby naše styky byly ne přátelské, ale bratrské. Když se podíváte do tamnějšího rozpočtu, vidíte, že rozpočtem se vám dává více, než vaše poplatní síla skutečně vykazuje. (Odpor u ludovců.) Prosím, vezměte tužku do ruky. (Sen. dr Kovalik: Promluvíme k tomu!) Milerádi vám to dáváme, a kdybychom mohli, dali bychom vám ještě více, aby poměry u vás se dostaly do normálních kolejí. Rádi to dáme, poněvadž se považujeme za jediný národ. Ale pak nemohu naprosto pochopiti, jak můžete hlasovati proti tomuto rozpočtu, který vám tolik dává. Jestliže někdo reklamuje pro sebe - a to platí pro celou oposici - práva a povinnosti od tohoto státu, tak každý, kdo reklamuje, musí své povinnosti vůči tomuto státu splniti a nechce-li je splniti, nemá žádného práva tyto výhody od něho dožadovati. (Sen. dr Kovalik: Platíme daně!) Poněvadž musíte, kdybyste nemusili, tak byste neplatili.

Považoval jsem za povinnost říci naše stanovisko vůči jednotlivým politickým stranám. Ke konci mohu říci, že jsme si dali republikánskou formu naší ústavě. My tuto formu považujeme právě za nejlepší k rozvoji celého národa a jestliže my, vážení pánové, dovedli jsme všecky politické strany sdružit zde, abychom tuto republikánskou formu hájili, pak ji hájíme s vědomím, že každému možno v tomto státě na základě této ústavy bez rozdílu národnosti, bez rozdílu náboženství se uplatnit a že každému jest zaručen úplný rozvoj a proto z tohoto důvodu prohlašujeme důvěru nynější vládě a budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk).

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Slovo dávám panu sen. Hartlovi.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Nejsem, bohužel, tak dalece mocen jazyka českého, abych úplně porozuměl vývodům ctěného pana řečníka přede mnou. Ale jedno jsem přece z toho vyslechl - a myslím, že také správně porozuměl, - že nám co nejdůtklivěji připamatoval, že tento stát vůči nám se jeví býti státem demokratickým, že nám dal volební právo, které jest nejsvobododomyslnějším a nejdemokratičtějším na celé pevnině a že tudíž nižádným způsobem nemůžeme si stěžovati proti duchu tohoto státu. Dovolte mně, abych proti tomu uvedl, že jest sice správné, že volební právo jest demokratické a že v té příčině máme méně stížností, ačkoli v podrobnostech bylo by si leccos přáti pokud jde o počet mandátů ve srovnání s početností volebního sboru. Víme, že všeobecně české okresy, obzvláště Praha, daleko lépe jsou obmyšleny nežli okresy německé. Celkem však chceme se smířiti s myšlenkou, že volební právo jest demokratické.

Co nám však prospěje, když volení jsme na základě skutečně svobodomyslného práva volebního, jestliže se však v okamžiku, ve kterém vstupujeme do parlamentu, cítíme úplně zbaveni všech práv? Pouštíte nás sem sice svobodomyslně, ale jen proto, abychom zde úplně byli potlačeni a porobeni. Víme, že náš jazyk z parlamentního života, pokud jde o řízení a zpravodajství, úplně jest vyloučen a že také již jinak technickými potížemi, které vznikají z toho, že všechny tiskopisy vycházejí pouze v jazyce českém, těžce jest nám bráněno zúčastniti se parlamentního jednání.

Abych případně označil ducha, ve kterém se v tomto státě proti nám vládne, chci se zmíniti o dvou výrocích, které v posledním čase prošly tiskem, také českým tiskem, a pro které již byly podány dotazy, aby zjištěna byla jejich úplná správnost. Oba výroky, možno říci, vyjadřují celé nepřátelství, které v tomto státě panuje vůči Němectvu a vůči německému lidu, přímo nejkratší a nejtěsnější formulí. Jedním z těchto obou výroků jest výrok, kterého použil ministr Bechyně ve schůzi profesorů, kterého však použil pouze jako citátu, řka, že pan president republiky jednou prohlásil, že německého jazyka dlužno užívati k tomu, aby se >německým jazykem proti Němcům< vystupovalo. Musím ponechati panu ministrovi Bechyně, jenž bohužel, zde není - páni ministři dnes vůbec zde nejsou zastoupeni - aby nám v této příčině ospravedlnil správnost svého výroku.

A druhý výrok vztahuje se k tomu, že v Lanškouně okresní hejtman dle starého rčení byl uveden v podezření, že sympatisuje s tamnějším německým obyvatelstvem, jež tvoří převážnou většinu jeho okresu. Nějaký český vlastenec to vycítil a obžaloval proto veřejně okresního hejtmana v některém venkovském listě. Na to pospíšila si vláda přinésti opravu, ve které se praví: >Není pravda, že okresní hejtman v Lanškroune sympatisuje s tamnějším německým obyvatelstvem.< Toto krátké prohlášení mluví přímo za celé svazky. Považuje se za zločin, jejž nutno napraviti, že okresní hejtman s obyvatelstvem, jehož veškeré blaho mu je svěřeno a se kterým dle své povinnosti sympatisovati musí - jinak byl by darebákem - skutečně sympatisuje a nyní se přímo popírá, že s ním sympatisuje, to jest s onou částí obyvatelstva, která tvoří převážnou většinu. Tak vypadá duch, kterým určena jest správa tohoto státu, kterým určen jest postup a poměr tohoto státu k německému lidu.

Nyní mně dovolte, abych přešel k tomu, co nás vlastně dnes zde zaměstnává. Zúčastňujeme-li se toho, co eufemisticky nazýváme poradou o rozpočtu, co však ve skutečnosti není ničím jiným nežli zdánlivá parlamentární předehra k bezpodmínečnému povolení rozpočtu, jak vám to vláda přikázala, pak děje se tak jen proto, poněvadž můžeme s vnitřní svobodou zahájiti kritiku předloženého státního rozpočtu, přednost to, ze které se netěší koaliční strany, jak dokazují různé události při rozpočtové debatě v poslanecké sněmovně.

V ohledu formálním vytýkáme nepřehlednost a neprůhlednost rozpočtu a vědomou snahu, zatížiti správný obraz o výši výdajů tím, že výdaje, které patří k sobě, daleko od sebe jsou roztroušeny. Tak nalézáme výdaje pro vojenské účele netoliko v rozpočtu pro národní obranu, nýbrž také v rozpočtu pro veřejné práce a v rozpočtu investičním, který by přece již proto, poněvadž musí býti hrazen úvěrovou operací, měl obsahovati pouze výdaje produktivní. Že však stavbu kasáren, pro které v tomto rozpočtu jest navrženo, skoro bych řekl, vyhozeno, 170 milionů, vojenská cvičiště atd. nelze oceňovati jako výdaje produktivní, to věru netřeba dále odůvodňovati. Jestliže nelze takovéto vojenské výlohy hraditi z běžných příjmů, pak právě ve spořádaném státě k nim nemá dojíti. Ale že byly pojaty do investice, patří právě k zastření schodku, který by při správném budgetování vykazoval zcela jiné cifry nežli v předloženém rozpočtu.

Jiný příklad pro nevěcné zařazování výdajů jest zařadění 3.5 milionů na vodovod a kanalisaci ve hradě a v zámku Lánském pod tit. >Vodní stavby<, i můžeme v tom zajisté spatřovati pokus, pokud možno zakrýti neustálé milionové náklady pro bohatou výpravu těchto obou panských sídel, ve kterých přece také před tím bydleli lidé vznešení, na výši životní úrovně stojící. Mimo tyto jednotlivé případy však musíme se vůbec obrátiti proti vyhazování daňových peněz na representační účele doma i v cizině, které jsou krutým výsměchem naší hospodářské krisi a jejich strašlivých zjevů a které pohnuly i český časopis >28. Říjen< k výroku: >Českému národu hrozí nebezpečí, že se urepresentuje k smrti, a to nikoli jen v cizině, nýbrž také doma.<

Další důvod k vážné stížnosti shledáváme v tom, že rozpočet jen tam, kde jednoduše se nelze vyhnouti, dává poznati, jakými podíly jednotlivé národy jsou zúčastněny na dotyčné položce rozpočtové. Abych uvedl jenom jeden příklad, poukazuji na to, že rozpočet podává právě tak málo vysvětlení o národnostním rozdělení 123 milionů, věnovaných pro stavební a bytovou péči, jako o použití 113 milionů, které v tomto roce na stejný účel byly vydány. Dlužno s jistotou míti za to, že se touto mlčenlivostí skrývá těžké poškození, ne-li úplné opomenutí a vyřazení našeho národa.

Čas od času slýcháme z vládních kruhů, také napomenutí ke spořivosti, ale postrádáme jakékoli vážné snahy u vlády, aby sama spořila. To platí jak ve velkém, tak v malém. Máme sice úspornou komisi, ale tato asi nemá moci, aby svá nařízení také provedla. Alespoň tvrdí citovaný již český list dne 5. listopadu, že 71 automobilů, které komise poručila škrtnouti, jezdí vesele dále, kdežto ovšem v rozpočtu žijí velice skrytě.

Vláda také ve svém provolání k obyvatelstvu - veselé paměti, o kterémž, kdybych se nemusil obávati, že tím urazím malého Moricka, bych řekl, že na mne udělalo dojem slohového úkolu malého Moricka - vážně napomínala konsumenty, aby vždycky kupovali u levnějších dodavatelů. V téže době však větší státní stavby v Dobřanech nebyly snad zadány mnohem levnější německé firmě Springerově, nýbrž mnohem dražší české Západočeské stavební společnosti, ačkoliv technické oddělení zemské správní komise dle své povinnosti doporučilo příznivější a levnější nabídku německé firmy. A vypravuje se dokonce, že z poštovního ředitelství v Praze před krátkou dobou vydán byl všeobecný tajný výměr podřízeným úřadům toho obsahu, že práce zadávati jest pouze českým firmám, i když tu jsou příznivější německé nabídky. Kde zůstává tedy napomenutí vlády, aby se vždycky nakupovalo tam, kde se nabízejí levnější ceny?

Veškerý rozpočet včetně investic vykazuje 19.378 milionů výdajů a schodek 566 milionů. Na papíře klesly oproti loňskému roku výdaje o 435 milionů, na jednoho obyvatele vypadající kvota ze 1413 na 1408 K. Při tom ovšem není přihlédnuto ke změněným poměrům valutárním, aniž k zahraniční ceně naší koruny, která od té doby stoupla trojnásob. Přepočítáme-li však, abychom na věc pohlíželi jaksi zvenčí, tyto obnosy dle dočasného kursu na stálejší švýcarské franky, tu vyplývá zvýšení výdajů ze 1106 na 3229 milionů franků a zvýšení kvoty jednoho obyvatele ze 78 na 235 franků, tedy přibližné o 200%.

Velmi povážlivě působí nadmíru vysoký podíl osobních výdajů - 40%, - na úhrnných výdajích. Pan ministr financí prý se vyjádřil v ten smysl, že tento nepoměr zaviněn byl neblahým propočítáváním služby a časovým postupem úředníků. Spatřuje tedy vinu v tom, že stát zvýšil požitky svých zaměstnanců měrou, která stále ještě odpovídá sotva jedné třetině nastalé drahoty, takže i aktivně sloužící - o pensistech vůbec nemluvě - svoji beztak ne příliš hojnou životní míru z dřívějška museli snížiti o dvě třetiny. Takovémuto pojetí věci, jež jest kruté a brutální jak jen možno, dlužno co nejrozhodněji odporovati. A my si vyhrazujeme, že v této věci při poradě o dotyčných vládních předlohách s tím zúčtujeme. Skutečná vina státu na hrozícím vzrůstu osobního nákladu spočívá však v tom, že nesčíslné tisíce osob umístěny byly bez úzkostlivého ohledu na jejich předběžné vzdělání a na jejich schopnost z ohledů čistě politických anebo podle protekce ve státních úřadech začasto na velice vysokých místech. Tuto hypertrofii úřednictva konstatoval ostatně pan ministr financí ve výboru rozpočtovém, sám, stěžuje si do toho, že průměrně každý třináctý člověk jest státem vydržován s 8.000 K ročně. Mluví se také již o hromadném propouštění úředníků. Obáváme se jen, že zmíněné již protekční děti z těchže ohledů, ze kterých se dostaly do státní služby, v této službě státní také zůstanou a že toto propouštění bude prováděno v národnostně-šovinistickém smyslu obzvláště proti Němcům.

Pan ministr financí také prohlásil, že nouzové výpomoci úředníků proto nebyly pojaty do rozpočtu - okolnost to, na kterou ostatně při posuzování číslic schodku dlužno spolubráti zřetel - poněvadž v příštím roce budou vypadati zcela jinak nežli doposud a poněvadž úřednické platy vůbec nutno podstatně snížiti. Prohlašujeme již nyní, že přihlížejíce ke stále ještě trvající těžké bídě úředníků a učitelstva a obzvláště také pensistů, práti takovýmto úmyslům co nejdůrazněji se postavíme na odpor. Přímo dobrodružné pověsti o výměře zamýšleného snížení platů ukazují jen, jaké frivolnosti a brutality pokládá úřednictvo za schopna svého zaměstnavatele, stát.

Ve velice příznačném rozporu proti spořivosti, s jakou se zamýšlí postupovati při nové úpravě úřednických platů, stojí štědrost pokud jde o účele vojenské. Když stát byl založen, byl prohlašován za stát antimilitaristický a hodným státním občanům slibováno bylo brzké zavedení systému miličního. Myslím, že krásný tento sen nyní naprosto vyprchal. Neboť pan ministr národní obrany nepovažuje za nutné, aby mluvil o pouhém odkladu zavedení milice; prohlásil v rozpočtovém výboru výslovně, že pánové, vyslaní, aby studovali tuto otázku v cizině, podali zprávu přímo zdrcující, dle které miliční systém jest neekonomický a mnohem dražší, nežli udržování stálého vojska. Zůstane tedy patrně při tomto poslednějším systému a všichni státní občané smějí také nadále shánět miliardy na roční potřebu naší armády, která ve velkolepě založených manévrech vždy zůstává vítězem.

Přes 2³/₄ miliardy obnášející rozpočet vojenské správy mohl by, nehledě k jiným snadno možným úsporám, zajisté značně býti snížen, kdyby na vysoká místa důstojnická nebyly také zde z čistě politických důvodů bývaly povolávány tisíce namnoze velice mladých pánů. Z dat, obsažených v rozpočtu o počtu důstojníků, poddůstojníků a mužstva vyplývá, že na tisíc prostých vojínů připadá 83 důstojníků, 371 poddůstojníků a svobodníků, dohromady tudíž 454 představených, tedy asi vždy na dva prosté vojíny jeden představený. To jest nepoměr, který, byť by také pan ministr národní obrany o tom byl jiného mínění, zajisté v žádné jiné armádě neexistuje a nikde neexistoval. Pan ministr také na výtku velikých výloh za manévry prohlásil, že příštího roku bude žádati na manévry ještě vyšší sumy. Přál bych si jen, aby také pro oběti věrného plnění vojenských povinností pociťoval stejně vřelý zájem jako pro výpravu těchto, řekněme, vojenských manévrů čili hraček.

Dovolte, abych se v souvislosti s tím dotkl jen péče o válečné poškozence, jak se jeví v rozpočtu ministerstva sociální péče. Tu především jest nápadno, že pro zákonité požitky vložen jest stejný obnos jako roku loňského, 402,650.000 Kč, jako by tu nebylo zákona ze dne 25. ledna t. r. a zvýšení rent, tímto zákonem stanovených. Jest sice pravda, že prováděcí nařízení k tomuto zákonu, který již 1. února vstoupil v platnost, posud nevyšlo a že tudíž výplata zákonitých přídavků k rentám posud nebyla provedena, ale tato skandální nedbalost nezrušuje přece zákona a nezpůsobí přece ničeho jiného, nežli že rok 1923 bude také zatížen neprovedenými platy z tohoto roku. Není pochybnosti, že skutečná potřeba daleko překročí preliminovaný obnos. Vycházíme-li z počtu válečných poškozenců, jenž udán jest ve vysvětlivkách k rozpočtu, pak vyplývají ze zvýšení rent dle lednového zákona při naprosto opatrném výpočtu následující větší obnosy oproti roku loňskému: 7080 invalidů s 55-64%ní výdělečnou neschopností se zvýšením důchodu 360 Kč činí dohromady 2,548.800 Kč, 8260 invalidů s 55-64%ní výdělečnou neschopností a se zvýšením důchodu 420 Kč činí 3,469.200 Kč, 8260 invalidů s 75-84%ní výdělečnou neschopností a zvýšením důchodu 480 Kč činí 3,964.800 Kč a konečně 5900 invalidů s 85%ní a větší výdělečnou neschopností po 600 K činí 3,540.000 Kč. A na jiných důchodech: počítáno pouze pro polovinu vdov: 68.000 po 300 Kč zvýšení důchodu činí 20,400.000 Kč, pro jednu desetinu vdov zvýšení t. zv. příplatku pro výdělečnou neschopnost po 80 Kč činí 1,088.000 Kč, pro 244.600 sirotků průměrně po 130 Kč činí 31,798.000 Kč a pro 50.880 předků: (to jest jen 60%) po 100 Kč činí 5,088.000 Kč, dohromady asi 72,000.000 Kč. K tomu přistupují však ještě 50%ní drahotní přídavky, které sice povoleny jsou zákonem do konce tohoto roku, na jejichž zrušení však nikdo vážné pomýšleti nemůže. Těmito přídavky zvyšuje se vyšší potřeba pro zákonité požitky na 108 milionů.

Jak již zmíněno, dlužno však také ještě doplatiti nezaplacené vyšší požitky za dobu od 1. února do 31. prosince 1922 a tak lze míti za to, že z uvedeného titulu samotného vyplyne vyšší náklad asi 200 milionů, na nějž v rozpočtu není vzat zřetel. A poněvadž nelze míti za to, že by vláda pomýšlela na zastavení invalidních pensí k vyrovnání zvýšených důchodů, jest zapotřebí, aby již nyní pomýšlela na finanční úhradu prokázaného většího nákladu pro důchody válečných poškozenců. Dovoluji si tudíž slavnému senátu doporučiti, aby přijal náš dotyčný resoluční návrh, (Sen, Meissner [německy]: Ve výboru byl zamítnut!) jenž ovšem ve výboru již byl zamítnut, ačkoli přece žádá jen něco samozřejmého, že se totiž sjednává úhrada pro výdaj, který beze vší pochybnosti jest najisto postaven. (Sen. Meissner [německy]: To jsou úspory!) Velice podivno jest, že výlohy na léčení válečných poškozenců oproti roku loňskému sníženy byly o více nežli 90%, totiž z 19.5 milionů na 1.85 milionů. Zdánlivé odůvodnění, že totiž u svobodných se nevyplácí polovina anebo u otců rodin celý invalidní požitek po dobu léčení a že tudíž náklad tohoto léčení lze podstatným dílem uhraditi z toho, sotva lze bráti vážně, poněvadž i nejvyšší invalidní důchod tvoří pouze malý zlomek ošetřovacího a léčebného nákladu v některém léčebném ústavě. Naproti tomu však jsou tu oprávněné požadavky, aby zlepšeno bylo léčení a jemu sloužící zařízení a ústavy. Budiž vzpomenuto pouze na umístění nemocných plícními chorobami v nezpůsobilých pardubických barácích i dlužno tudíž souhrnem říci, že zařaděný obnos 1,850.000 Kč jest zcela nedostatečný, a že by mohl postačiti jen tehdy, kdyby se větším dílem upustilo od ošetřování vůbec. To však bylo by se stanoviska humánního a sociálního označiti přímo za zavržitelné.

Konečně dlužno zmíniti se ještě o tom, že pro péči o amputované jest zařaděno o 1 milion méně, pro charitativní péči o 3.3 miliony méně nežli roku loňského. Všude právě setkáváme se se snahou, omeziti náklady na péči o válečné poškozence a tím tuto péči samotnou. To však nelze srovnati s nejjednoduššími požadavky spravedlnosti a lidskosti. Ti, kterým válka uložila nejtěžší oběti, mají právo na to, aby je stát chránil alespoň před nejhorší bídou. V předloženém rozpočtu nemůžeme spatřovati uznání této státní povinnosti a budeme tudíž, poněvadž pozměňovací návrhy se jednoduše přehlasují, hlasovati také proti této části státního rozpočtu.

Velice nás překvapil povrchní způsob, jakým členové vlády mluvili o hrozné hospodářské krisi a nebývalé nezaměstnanosti, litera se jeví jako její následek. Tato povrchnost nemůže býti lépe charakterisována nežli tím, že pan ministerský předseda ve své programové řeči učinil poněkud nesrozumitelný projev: >Dovedeme se s velikou odhodlaností smířiti s dočasnou hospodářskou krisí, kterou přivodil rychlý vzestup naší valuty<, a že několik dní později, dne 7. listopadu, pan ministr financí v rozpočtovém výboru řekl: >Tvrdí-li se však, že příčinou krise jest vzestup kursu koruny, pak musíme hlasitě zvolati: To není pravda.< Pan ministerský předseda nechť se za tuto lekci poděkuje panu ministrovi financí. Také jednotlivými výroky pana ministra obchodu v rozpočtovém výboru chci se krátce zabývati. Tvrdil mezi jiným, že expositura úřadu pro zahraniční obchod, přeložená z Jablonce do Železného Brodu, zachována býti musí v zájmu jabloneckého vývozního průmyslu a jeho dělnictva. Je to více nežli přípustná neznalost skutečných poměrů, jestliže pan ministr ještě nyní nazývá podporou tohoto průmyslu úřad, který sice přispěl k zavlečení jabloneckého průmyslu do českého území, který však vývoz tohoto starého a vším právem světového jména požívajícího průmyslu v každém směru brzdil a zničil. Vzhledem k takovémuto zastírání pravdy působí na nás brutální sice, ale přece upřímná škodolibost způsobem skoro osvěžujícím, se kterou >České Slovo< nedávno zvolalo: Německý textilní průmysl jest již na mizině a sklářský průmysl tam bude co nevidět! Snad to panu ministrovi obchodu nezní nepříjemně v uších. Vždyť přece sám svého času na vážné výklady německého textilního průmyslu nedovedl mu dáti lepší radu nežli tu, aby závody své uzavřel a dělnictvo nechal se učiti něčemu jinému. Není věru divu, že obzvláště náš německý průmysl doznal tak strašlivých škod, ozývají-li se takovéto rady z míst, která jsou povolána k jeho ochraně.

A nyní mi dovolte, abych krátce promluvil alespoň ke dvěma odborným rozpočtům, ve kterých obzvláště zřetelně se vyjadřuje ničivý boj, namířený proti našemu hmotnému a kulturnímu majetku. Nejdříve rozpočet školský. Pan dr Mayr-Harting promluvil již podrobně o zatlačování německého vysokého školství a já chci jen připojiti, že cítíme jasně, jak naše vysoké školy, které přece nemůžete tak násilně zničiti, jak jste to učinili s báňskou vysokou školou, systematickým odstrkováním a poškozováním znenáhla mají zaniknouti. Tak chcete nám pomalu vyrvati naše nejvyšší sídla kultury, snažíce se zároveň plánovitě zničiti naše obecné školství, tento základ všeobecného vzdělání lidu a tím také výdělečné zdatnosti našeho národa.

Co se týče boje proti našemu obecnému školství, dovoluji si konstatovati na základě úplně nového, zcela spolehlivého a u pramene čerpaného materiálu, že v samotných Čechách od roku 1918 až do 1. září 1922 bylo úplně zrušeno 61 německých obecných škol a 11 německých škol občanských a že celkem ze 8213 tříd obecných a občanských škol zrušeno bylo 742, to jest 9%. Měli bychom se nyní domnívati, že při tomto zrušování, jak by bylo zcela přirozeno - chceme-li ořezati strom, nezačínáme u kmene, nýbrž ořežeme haluze a větve - také zde nejdříve byly zrušeny paralelky, to přece jsou větve jednotlivých škol, větší měrou nežli definitivní třídy, které přece tvoří organisatorní základ každé školy. Tomu však tak není; neboť čítáme-li definitivní třídy samy, shledáváme, že ze 7187 zrušeno bylo 713, to jest 10%, Kdežto tedy z veškerých tříd zrušeno bylo jenom 9%, zrušeno bylo z definitivních tříd 10%. To znamená jinými slovy: potlačování školství, tedy zrušování škol, pěstuje se mnohem intensivněji v tom směru, aby organisace našeho obecného školství byla stlačena. Zrušování definitivních tříd znamená, že v tolika a v tolika případech proměněny byly pětitřídní obecné školy v trojtřídní nebo dvojtřídní, trojtřídní ve dvoutřídní a jednotřídní, že tím samozřejmě i při nejlepších a nejzdatnějších učitelích výchova školní mládeže podstatně jest poškozena, a že naše celé školství, a na tom právě sejde, které jsme stále považovali za drahokam v pokladu německého lidu a které snad budilo vaši závist, o celá desetiletí svého vývoje zase má býti vrženo nazpět.