Předseda (zvoní): Dále uděluji slovo pánu ministrovi věcí zahraničních dru Benešovi.

Ministr zahraničních věcí dr Beneš: Slavný senáte! V rámci dnešních vládních prohlášení mám podati slavnému senátu krátkou zprávu o jedné z nejdůležitějších otázek zahraniční politiky; má se tím znovu ukázati na konkrétním případě, v jakém smyslu míní nová vláda pokračovati na dosavadní linii naší zahraniční politiky, mají se tím také rozptýliti eventuelní možná nedorozumění v jedné z nejdůležitějších středoevropských otázek. Míním řešení rakouského problému na zasedání Svazu v Ženevě a s tím, související jednání mezi Československem a Italií v Benátkách.

Od konference Janovské až do dneška sběhla se ovšem řada událostí, jež přímo nebo nepřímo se nás dotýkají. Byla to konference Malé Dohody a Polska v Praze, jednání s panem ministerským předsedou Pašičem o novou smlouvu, jednání ženevská, kde vedle otázky rakouské projednávala se řada jiných důležitých událostí pro nás, zejména problém minoritní, je to nyní otázka jednání politicko-hospodářského mezi námi a Maďary, je to otázka Javořiny a konečně schůze benátská.

Sen. dr Kovalik: Ze Slovenska ani kousek země nedáme, ani Javořinu, ani nic jiného! (Hluk.)

Ministr dr Beneš: Upozorňuji; že pan poslanec HIinka před rokem přišel ke mně a žádal jménem lidové strany aby Javořina byla dána Polsku. (Potlesk. Smích. Slyšte!)

Sen. dr Kovalik: Ani kousek země nedáme ze Slovenska! (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka!

Sen. dr Kovalik: Ničeho nedáme! Co bylo vloni, bylo vloni, ale teraz nedáme ani kousek země ze Slovenska! Javorina je celé republiky! (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák: Pane doktore Kovaliku, nemáte slovo. Prosím o klid!

Sen. dr Kovalik: To je naše vlast! Tu není o Hlinkovi řeč! (Hluk.)

Ministr dr Beneš (pokračuje): O všech těch věcech budu míti příležitost jednat, ať už v plenu, ať v zahraničních výborech obou sněmoven. Pro dnes přestávám na výkladu o problému nejaktuálnějším.

Sen. dr Kovalik: Prosím, jestli Hlinka povídal, proto pan ministr zahraničí nemůže rozdávat naši zemi!

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Pane doktore Kovaliku, nevyrušujte!

Ministr dr Beneš (pokračuje): Cesta pana kancléře Seipela do Prahy vyvolala značnou odezvu ve veřejném mínění. Pan kancléř Seipel vida vážnou hospodářskou a finanční situaci Rakouska, chtěl učiniti, jak několikráte bylo zdůrazněno, poslední pokus k vyřešení problému a vida, že není možno učiniti to bez dohody se všemi mezinárodními činiteli, jež jsou interesováni, vydal se na cestu do Prahy, do Berlína a do Verony. Při jednání v Praze, jež v hlavních rysech veřejnosti je známo, položil mi dvě otázky:

1. Zdali podle usnesení spojenecké konference v Londýně má se opravdu na Svaz národů o pomoc obrátiti a zdali je možno doufati v opravdovou pomoc Svazu národů.

2. Co soudí vláda československá o možnostech Rakouska pro případ, že by pomoc Svazu národů nepřišla, o přiklonění se Rakouska a hledání pomoci u některé skupiny států, jež s Rakouskem souvisejí. Odpověděl jsem panu kancléři Seipelovi velmi upřímně, že se domnívám, že jakékoliv připojení ke kterékoli skupině státní se strany Rakouska mezinárodně pokládám za vyloučena a pro mezinárodní mír za velmi nebezpečno, že ostatně mezinárodní poměry jsou takové, že se vážně o tom vůbec jednati nedá, že jediná cesta k vyřešení problému, který postavil, jest vzájemná dohoda se všemi interesenty. Tato vzájemná dohoda pak že může býti docílena jen na mezinárodně neutrální půdě, t. j. ve Svazu národů. Vyslovil jsem mu tehdy pevné své přesvědčení, že Svaz Národů vykoná všecko, aby otázku vyřešiti mohl, sdělil jsem panu kancléři plnou svojí naději, že Svaz národů bude s to konkrétní plán pomoci Rakousku vypracovat a že sám zasadím se všemi silami o to, aby Svaz národů skutečně ku konkrétnímu řešení v této otázce dospěl.

V tomto smyslu obrátil jsem se také na všecky interesované spojenecké vlády, podrobně o jednání s panem kancléřem Seipelem jsem je informoval, sděliv zároveň, že vláda československá, pokud na ní je a bude, vykoná plně svoji povinnost nejen k mírovým smlouvám, ale také ke své dosavadní mírové politice, již provádí soustavně od ukončení války, hájíc vědomě a důsledně program rekonstrukce Evropy a specielně centrální Evropy a konsolidaci dnešního stavu za tím účelem, aby se vyvarovala jakýchkoli mezinárodních konfliktů.

Slib svůj daný vládě rakouské delegace československá v Ženevě v plné míře splnila.

V Ženevě postavila se otázka Rakouska z trojího hlediska 1. politiky, 2. všeobecně hospodářsky, a 3. finančně ve smyslu finanční sanace a rekonstrukce republiky rakouské, byla však krátce a jasně vyjádřena touto jedinou větou: Jak je možno opatřiti mezinárodní půjčkou Rakousku peníze za tím účelem, aby získalo určitou periodu oddechu, v níž by mohlo provésti nutné hospodářské a finanční reformy, získati pevnou základnu pro vlastní hospodářský a finanční život a vzbuditi tak všeobecnou důvěru doma i za hranicemi. Politicky otázka ta znamená, jak zajistit politickou existenci, samostatnost, integritu a suverenitu hospodářskou, politickou i finanční rakouské republiky. Hospodářsky znamená to, zjistiti, zda-li v dnešním stavu Rakousko je hospodářsky životné čili nic. Finančně znamená to, získati podklad pro okamžité finanční reformy uvnitř a dáti do budoucnosti záruku správného státního hospodaření. Kladná odpověď na tyto tři předpoklady znamenala by vytvořiti atmosféru důvěry, která by přivedla i vnitřní i zahraniční kapitál k tomu, aby Rakousku peníze půjčil.

Za těchto předpokladů došlo po důkladných diskusích a jednáních ku vypracování plánu, jenž pak byl uložen ve známých třech protokolech ženevských. Politickým významem bezesporně řadí se tyto protokoly k nejdůležitějším politickým aktům poslední doby. Musíme přirozeně vyčkati výsledků celé akce, ale historie poválečné Evropy jistě zaznamená letošní jednání Svazu národů jako velmi důležité nejen pro střední Evropu, ale pro mír vůbec. Vláda československá do jednání tohoto vstupovala po velmi důkladných úvahách. Projednávali jsme tuto otázku na pražsky schůzi zástupců Malé Dohody letos v srpnu, při čemž ostatní zástupci Malé Dohody a Polska projevili mínění, že otázka Rakouská interesuje především Československo. V Ženevě samé jihoslovanský zahraniční ministr dr Ninčič výslovně souhlasil s tím a sdělil to také panu kancléři Seipelovi, že ve Svazu národů stanovisko tlumočené mnou bude také stanoviskem vlády jihoslovanské. Hned při počátku jednání uznána byla také Svazem národů jednak správnost naší politiky ve věcech rakouských, jednak eminentní náš zájem na řešení rakouského problému a na základě toho byl jsem přibrán do rady Svazu národů, abych se jako zástupce Československa všeho jednání o Rakousko súčastnil.

Ve Svazu národů šlo především o to, vyřešiti problém politicky. Jak bylo již řečeno, aby kapitál vnitřní a zahraniční byl dán státu rakouskému k disposici, bylo třeba vytvořiti atmosféru důvěry v existenci Rakouska a v mír v centrální Evropě. Odtud vznikla myšlenka vytvořiti zvláštní druh garanční smlouvy mezi Rakouskem a všemi interesovanými státy, uzavřené pod vedením Svazu národů a zaručené tím nejen všemi spojeneckými státy, nýbrž vlastně téměř celým mezinárodním světem. Mohu při této příležitosti prohlásiti, že vláda československá zasadila se všemi silami, aby k podobné garanční smlouvě došlo. Jak je totiž známo, při cestě kancléře Seipela do Prahy, do Berlína a do Verony vyrojila se řada fantastických zpráv dvojího druhu: Jedny oznamovaly, jaké přípravy už Československo a Jihoslovensko vykonaly, aby vtrhly do Rakouska, obsadily různá území a provedly nevím jaké imperialistické a militaristické plány v centrální Evropě. Stalo se dokonce, že maďarská propaganda se pokusila uvésti mezinárodní veřejné mínění v omyl odhalením pevně vypracovaného vojenského plánu o vtrhnutí do Rakouska.

S druhé strany pouštěly se do veřejnosti zprávy, které měly rozeštvati státy Malé Dohody a Italii, hrozíce úplným změněním centrálně-evropských poměrů a vytvořením celní unie a nějakých politických dohod mezi Italií a Rakouskem a ukazujíce na všechny možné plány, které se za tímto aktem skrývají. Soudilo se přirozeně, že z toho vzniknou konflikty v centrální Evropě a že evropský mír bude ohrožen, při tom se stále zdůrazňovala rivalita Malé Dohody a Italie a vykládalo se o tom, kdo a jak má míti převážný vliv ve věcech rakouských.

Československé delegaci v Ženevě šlo o to, učiniti těmto kalkulacím a legendám navždy konec. Chtěla dáti doklad Rakousku, Italii a všem ostatním evropským státům a zejména Svazu národů o naprosté loyálnosti jak vlády Československé, tak všech vlád států Malé Dohody jednak k plnění mírových smluv, jednak k myšlence míru a Svazu národů, jednak konečně ke všem spojeneckým vládám a specielně také k Italii. Chtěla dáti doklad o tom, že nemá žádných ani výbojných plánů, ani že nechce a nebude v centrální. Evropě prováděti politiku nějaké rivality proti komukoli. Chtěla zdůrazniti, že uznává oprávněné zájmy a potřeby Rakouska, že uznává plně oprávněné zájmy Italie, jako jednoho ze států sukcesorních a jako jedné z velmocí sousedících s Rakouskem a že se chce plně podříditi morálnímu vedení Svazu národů, ale že žádá velmi důrazně, aby všechny oprávněné zájmy a existenční podmínky plně byly respektovány. Československá delegace znovu tím chtěla zdůrazniti svoji dosavadní politiku míru, konsolidace a spolupráce všech faktorů v centrální Evropě, kteří mají skutečně dobrou vůli na její konsolidaci spolupracovati.

Možno říci, že tato politika v Ženevě plně triumfovala. Přes to, že na počátku bylo třeba překonávat některé překážky, které byly více nedorozuměními, nežli skutečnými spory zájmů, došlo se k podepsání politického protokolu, jeho obsah jest znám; je bezesporně novou velikou zárukou konsolidace poměrů v centrální Evropě, zabraňuje tomu, aby Rakousko mohlo býti považováno od kohokoliv za objekt jakýchkoli transakcí, zaručuje mu klid, bezpečnost, integrity a plnou suverenitu, a který zabraňuje tomu, aby v centrální Evropě mohl podnikati kterýkoliv stát cokoli na útraty druhého. Že toto bude dodrženo, to zaručuje nám bezpečně dnes rostoucí vliv a význam Svazu národů.

Po stránce hospodářské obrácena byla pozornost na to, zdali vůbec Rakousko v dnešní své formě je života schopno, čili nic. Výsledky těchto zkoumání jsou jistě pozoruhodné. Až bude veškero jednání ženevské známo do všech podrobností a všecky protokoly a diskuse podrobné popsány, bude možno učiniti velmi jasný a rozhodný závěr také o otázce, jest-li mírové smlouvy a v jakém smyslu jsou zodpovědny za dnešní stav Rakouska. Bude to důležito, protože se tím odstraní jistě jednou pro vždy legenda, která doposavad úmyslně byla šířena.

Stejně pozoruhodné bude ženevské jednání o otázce, do jaké míry existence a životaschopnost Rakouska závisí na jeho vztahu k sukcesorním státům a do jaké míry tyto jsou svou hospodářskou a obchodní politikou zodpovědny za jeho dnešní situaci. Také zde definitivně byla odstraněna jedna ze zhoubných legend, která otravovala dosud mezinárodní prostředí a která dosud od lidí situaci nerozumějících byla šířena. Jedná se totiž o legendu, jako by odloučení sukcesorních států od Rakouska bylo Rakousko přivedlo do dnešního hospodářského a finančního stavu, a konečně, o legendu o t. zv. portorosských ujednáních.

Při podrobných diskusích a jednáních hospodářských a finančních odborníků Svazu národů, kteří vystupovali jako odborníci Svazu národů a nikoliv jako zástupci těch nebo oněch států, byla konstatována dvě fakta:

1. že z portorosských dvaceti protokolu veliká většina byla už provedena - plně jich bylo provedeno jedenáct - v provádění je jich dalších sedm neb osm a neprovede je jen jeden: Tento neprovedený protokol týká se režimu celního a tarifového mezi sukcesorními státy a neprovedení jeho je odůvodněno především dalším vývojem hospodářských a obchodních poměrů v centrální Evropě za poslední rok, kdy vývoj postupoval tak rychle, že bylo nutno zříci se jeho provádění. A byl to dokonce i rakouský delegát sám, který musil konstatovati, že dnes ani pro Rakousko provádění není možné, že zejména mezi Rakouskem a Československem po stránce obchodních styků bylo provedeno dokonce více, nežli portorosská ujednání žádala, a že dosavadní směr obchodní politiky československo-rakouské, dohodovati se čas od času přímo o obchodně politických směrnicích ve formě bilaterárních smluv je zásada, která nejlépe se hodí pro centrálně evropské poměry a nejlépe odpovídá i Rakousku samému. V tom smyslu také Svaz národů učinil usnesení a tento systém obchodní politiky státům střední Evropy doporučil.

Pro nás bylo to důležité, poněvadž zde na mezinárodním foru odstraněna byla legenda, jako bychom Rakousku nebo kterémukoliv jinému státu svým režimem obchodní politiky škodili a byli spoluzodpovědni za hospodářské těžkosti kohokoliv. Po této stránce počáteční rozpory mezi stanoviskem naším a italským byly také úplně odstraněny, neboť italský delegát uznal oprávněnost našeho hlediska, když na druhé straně my jsme zdůraznili, že i u nás a u všech ostatních centrálně evropských států režim vzájemných vývozních a dovozních povolení jest jen dočasný a že co nejrychleji musíme dojíti k upravení definitivních celních tarifů, a na jejich základě definitivních obchodních smluv mezi všemi státy centrálně evropskými, jako k tomu dospěla už Italie sama. Ostatně čtyřletá naše politika dokazuje, že za ničím nešli jsme tak úsilně, jako právě za vybudováním hospodářských smluv v právě uvedeném smyslu. Opět a opět jsme zdůrazňovali, že následkem valutních diferencí mezi jednotlivými státy jakékoliv plány o společném hospodaření mezi těmito státy jsou nemožné, že k hospodářské sanaci musí každý národ a stát svojí vlastní prací postupem dojiti, po cestě právě vytčené a že, až budou odstraněny valutní diference, všecky stížnosti na hospodářské těžkosti v centrální Evropě jistě více než z 90% zmizí. Bude dobře, aby odborníci a politikové všecky diskuse ženevské dobře sledovali a důkladně prostudovali, neboť ten, kdo má dobrou vůli, najde v nich jedno z nejlepších poučení, jak pracovat k rekonstrukci Evropy a jak odstraňovat různé poválečné legendy, které mají smysl jen potud, pokud se jich chce zneužívati k různým politickým cílům.

Důležitý závěr z těchto jednání plynoucí byl - který ostatně velmi jasně zdůraznil i pan kancléř Seipel předem ve své úvodní řeči v ženevském jednání - že totiž Rakousko je života schopné hospodářsky a že má dost vlastních sil, aby hospodářskou existenci svoji udrželo. Toto přesvědčení pronikalo všude ve všech jednáních ženevských. A jak odbornici hospodářští a finanční Svazu národů k poradám přibraní, tak také užší rakouský komitét rady Svazu národů měl příležitost zásadu tuto opět a opět podškrtnouti. Je pravda, že Rakouská republika bude musiti hledati nové prameny produktivity, že bude musiti zfruktifikovati celou řadu svých přírodních bohatství; jež dosud dostatečně zfruktifikovány nejsou. Je pravda, že bude třeba investovati u mnohých a mnohých podniků nový kapitál, ale je také nezvratnou pravdou, že - jak se strany nejpovolanější bylo mnohokráte zdůrazněno - Rakouská republika, chce-li žít, může. Jsem ostatně přesvědčen, že bude žít.

Projednávání otázky rakouské po stránce ryze finanční bylo přirozeně rozhodující. Především bylo zkoumáno dosavadní hospodářství finanční v Rakousku a jednání o eventuelních reformách při garanciích pro hospodaření státu v budoucnosti, t. j. o provádění mezinárodní kontroly a konečně o zárukách pro eventuelní mezinárodní půjčky.

Ve věci dosavadního hospodaření bylo po důkladných zkoumáních jasně dokázáno, že dosavadní finanční hospodaření Rakouské republiky bylo vedeno takovým způsobem, že musilo vésti k těžkým pohromám pro stát. I to je důležito konstatovat, ačkoliv jsem dalek toho, abych chtěl tyto věci nějak zdůrazňovat a inkriminovat. Je to fakt, že v Ženevě to bylo konstatováno, a my musíme nyní hledati cesty, jak to zaříditi v zájmu všech, aby se v budoucnosti hospodařilo dobře.

Principy jak reforem finančních, tak i kontroly mezinárodní uloženy jsou ve známých ženevských protokolech čís. 2 a 3; nebudu se tudíž jimi podrobně zabývat, budu je jen povšechně charakterisovat. Ve věci reforem šlo o to; přivést do pořádku jednak administrativu státu, t. j. řešiti problém úřednický vůbec a jednak otázku železnic specielně; konečně šlo o zkoumání systému exploitace státních podniků. V celém jednání ženevském vedle protokolu politického byly nejchoulostivější otázky hospodářsko-finančních reforem a mezinárodní kontroly. Také kritika ženevského jednání týká se především těchto dvou otázek. Uznávám plně, že jsou to otázky s hlediska vnitropolitického pro Rakousko veleni těžké a že je tudíž třeba zde postupovat se všemi ohledy na vnitropolitické poměry rakouské.

Náš dostup v těchto otázkách odpovídal tomuto našemu přesvědčení. Ve věci reforem při celém jednání v Ženevě upozorňoval jsem stále, aby nebylo vyžadováno od nynější vlády rakouské se strany států půjčky garantujících spatření, jež by z důvodů vnitropolitických vláda nemohla prosaditi. Upozorňoval jsem na sociálně-politický charakter některých reformních plánů a zdůrazňoval nutnost bráti ohled na různé sociální a socialistické proudy ve vnitřní politice Rakouska. Mohu konstatovat, že toto stanovisko československé našlo u zástupců ostatních států značné porozumění a že bylo zdůrazňováno opět a opět, aby se postupovalo týmž způsobem, jako před rokem, kdy komise finanční, vyslaná Svazem národů do Rakouska, jednala se, všemi stranami. Tehdy taká všechny strany daly souhlas k sanačnímu plánu, který Svazem národů byl vlastně uskutečněn teprve nyní. Bylo by si tudíž přáti, aby i nyní celý sanační plán rakouský prováděly všechny vrstvy rakouského obyvatelstva společně, a aby věc nebyla zneužívána ať v tom či onam smyslu prsti kterékoliv straně. Nesmí se totiž zapomínat, že od okamžiku, kdy otázka byla projednána Svazem národů, stala s předmětem veřejného projednávání r plenu shromáždění Svazy národů v Ženevě, a kdy ve formě protokolů byla předložena všem asi 50 státům celého světa, že zodpovědnost toho, kdo by uskutečnění plánu toho znemožnil, byla by obrovská; v žádném případě nemohu si představiti, že by ať vláda, ať kterákoliv strana mohla před veřejným míněním vzíti na sebe zodpovědnost za znemožnění sanační akce Rakouska. Zde musí býti na prvním místě zájem o rakouský stát, zájem o myšlenku Svazu národů a zájem o mír v centrální Evropě.

Stanovisko československé delegace v této věcí bylo objektivní a nestranné, nesené výlučně k záchraně republiky rakouské a k záchraně míru. Zdůrazňovali jsme v této věci nejenom nutnost umožniti vládě rakouské rozumný a všem stranám přijatelný postoj, nýbrž i velké oběti, jež budou žádány od všech stran a také od strany sociálně-demokratické v Rakousku. Nemám práva vměšovati se do vnitřních poměrů rakouských a nemohu se tudíž vyjádřiti o tom, jak ta nebo ona strana k ženevským protokolům má se zachovat. Zdůrazňuji to v našem parlamentě proto, že jsem povinen také našim stranám občanským i socialistickým odůvodniti náš postup a zdůrazniti, jakými principy při celém jednání byli jsme vedeni.

Také ve věci mezinárodní kontroly naše stanovisko bylo povzneseno nad všecky egoistické snahy. Zdůrazňovali jsme od počátku, že mezinárodní kontrola nesmí býti prováděna direktně státy, garantujícími půjčku, že československá vláda si nepřeje vysílati nějakého kontrolora do Vídně, že se nechce dotýkat suverenity rakouské vlády, poněvadž by to nesloužilo dobrým vztahům mezi oběma státy. V zájmu věci a v zájmu skutečného úspěchu celého plánu zdůrazňovali jsme od počátku nutnost výlučné kontroly Svazu národů, aby jak vládě rakouské, tak všem politickým stranám rakouským bylo to přijatelné, a aby to odpovídalo důstojnosti a významu samostatného státu. I po dnešní válce poměry v centrální Evropě nejsou takové, aby od okamžiku, kdy některý stát rozhodl se loyálně a důsledně uplatňovat mírové smlouvy a vůbec mezinárodní závazky, jež na sebe vzal, byly mu ukládány podmínky kontroly, jež by byly neslučitelné s jeho státní důstojností. K doplnění zprávy o našem postupu chtěl bych ještě uvésti, že československá delegace, která první vyslovila ochotu ve Svazu národů Rakousku pomoci a zavázala se předložiti československému parlamentu návrh zákona, jímž by stát na se vzal nikoliv snad dát Rakousku peníze, nýbrž 20% o půjčky garantovat tak, jako ostatní tři státy: Anglie, Francie a Italie.

Při tom se připravuje půjčka v takové výši, aby to, co z úvěrů Rakousku od nás povoleného bylo mu již vyplaceno, bylo možno nám zase nazpět z uskutečněné půjčky vyplatiti. Jakmile v Rakousku postoupí přípravy dostatečně daleko, a budou odhlasovány první zákony, jež od pana kancléře v Ženevě byly vyžádány, předložím tento návrh zákona slavnému senátu a doufám, že i v našem parlamentu bude zákon ten přijat na důkaz ocenění práce Svazu národů a k novému zdůraznění naší mírové a konsolidační politiky v centrální Evropě. Podotýkám ještě, že činnost naše po této stránce byla oceněna i ve Svazu národů i od rakouské vlády, která jak ústy pana kancléře Seipela, tak také zahraničního ministra dr Grünbergra vyslovila nám vřelé díky za naší pomoc. Doufám, že to znovu přispěje k dobrým poměrům mezi oběma státy a že tak pomalu odstraníme poslední zbytky jakýchkoliv nesnází mezi námi a Vídní.

Vedle řady jiných otázek, o nichž budu míti příležitost zmíniti se jinde, bylo jednání ženevské předmětem diskusí na schůzi v Benátkách mezi mnou a ministrem zahraničních věcí italských, panem Schanzerem. Mohu s radostí sděliti, že výše uvedené principy naší zahraniční politiky, zejména, co se týče politiky centrální Evropy, byly mezi námi oběma důkladně probrány a že došli jsme po této stránce k plnému souhlasu. Bylo zejména konstatováno, že je třeba skončit se všemi legendami o rivalitě a o protichůdné politice Italie a Československa a s nimi spojených států; bylo dále zdůrazněno, že společné zájmy obou států vedou nás ku provádění důsledné politiky statu quo v centrální Evropě, při čemž ani Italie, ani Československo, Jihoslavie nebo Rumunsko nemusí být nijakým způsobem dotčeny ve svých zájmech, a kdy plně můžeme respektovat vzájemně všechna ujednání ženevská. Znovu jako vždycky zdůraznil jsem, že Československo rádo chce spolupracovat na udržení míru v centrální Evropě, že důsledně dodržuje své závazky, které učinilo, a že přirozeně mu jde také o to, aby jeho oprávněné zájmy byly respektovány. Italie, která tolik přispěla nám v našem osvobozovacím boji, má ve své ohromné většině obyvatelstva mnoho sympatií k nám a zároveň i pochopení pro naše zájmy v centrální Evropě. Jsem přesvědčen, že upřímným jednáním s ministrem Schanzerem, kde bylo zdůrazněno, že při veškeré naší práci rva uplatnění ženevských protokolů oba státy budou postupovat ve vzájemné shodě, přispěje se značně jednak k upevnění klidu v centrální Evropě, jednak k docílení dobré harmonie a spolupráce mezi Italií a námi, i našemi oběma spojenci Jihoslavií a Rumunskem. Spolupráce tato je položena na základech, které nejen že nebudou škoditi zájmům rakouským, nýbrž umožní definitivní jeho rekonstrukci.

Svaz národů v jednání v Ženevě postaven byl před jeden ze svých nejtěžších úkolů. Úkol svůj splnil jistě s úspěchem a celé letošní shromáždění bylo pochopilo význam této akce a uvědomilo si, že, jestliže bude docíleno příznivého výsledku, že autě Svaz čím dále tím více bude volán k podobným úkolům, rozšíří svůj vliv a stane se politickým mezinárodním činitelem, jakého dosud v historii mezinárodní politiky nebylo. Jsem přesvědčen, že Svaz skutečně vykonal dílo úspěšné a že je to další krok k jeho definitivnímu vybudování a mezinárodnímu uznání. Myslím také, že tím i u nás naše veřejné mínění a naše politické kruhy na veliký význam jeho budou ještě více upozorněny, československá delegace ve Svezu národů se domnívá, že splnila plně svoji povinnost jak ke svému států, tak ke svým sousedům a spojencům, a také k myšlence míru a Svazu národů samému. Je šťastna, že mohla vydatně spolupracovat, aby idea Svazu národů mohla zaznamenat o jeden svůj positivní úspěch více. Je tím šťastnější, že při celé té práci mohla plně ochrániti zájmy republiky a sloučiti tak zájem u se zájmy států ve Svazu národů zastoupených a Svazu národů samého. (Potlesk.)