Velectění! Školská otázka, velký organisační školní problém, na jehož půdě stojí dnes veškeré myslící obyvatelstvo, na jehož půdě stojí dnes veškeré učitelstvo, jest požadavkem, aby se naše škola proměnila v jednotnou a pracovní školu. Jest to velký problém, jak se naše škola má učiniti nástrojem státní a sociální výchovy, aby podstatně ztížený boj o existencí učinila lehčím. Z tohoto důvodu my, sociální demokraté, chceme, aby se škola stala světskou, aby se škola přizpůsobila účelům státním, účelům občanským, účelům společenským. A jestliže, nyní, spekulujíce na pudy, stavíte do středu úvahy právě to, co bohužel prakticky není vůbec žádnou otázkou, poněvadž přece vyučování náboženství bez toho zůstane a není žádného důvodu, aby se theologové a klerikálové teprve tak neobyčejně rozčilovali, když jste přece dobyli v koalici a také zde dobudete úplného vítězství v této otázce, jest to pouze zdánlivým manévrem, abyste dosti zřetelně a dosti hlasitě neprojevili radosti nad tím, že se vám povedlo ukázati se nejsilnějším činitelem v koalici, nejsilnějším činitelem - v posledním smyslu - v zájmu nynější společnosti, v zájmu nynějších mocenských činitelů, a nic jiného. Neboť místo velkého zákona o reformě školy, jímž nás předešly jiné státy, jímž nás např. předešlo ubohé vyhladovělé Rakousko, ubohá vyhladovělá Vídeň, místo tohoto velkého reformního díla, jež při převratu bylo slibováno, předložili jste nám tento ničemný malý školský zákon, jenž se vyhýbá řešení všech důležitých a velkých otázek, jenž ke škodě veškeré mládeže této věci nedbá a jenž z otázky školy, nejdůležitějšího nástroje v bojí o existenci naší mládeže, dělá spornou otázku o náboženství, o náboženskou nebo občanskou mravouku, jako kdyby toto theologické vyšetřování bylo nejnaléhavější věcí zákonodárného sboru. A toto - nemohu se jinak vyjádřiti - toto klamání, s nímž tak činíte, jako byste o věci mluvili, jest příznačné pro vaše skutečné a podstatné úmysly. (Výkřiky.)

Velectění! Pokládám za nutno, abych ještě jednou projevil stanovisko sociálně demokratické strany k otázce náboženství, poněvadž protivníci tak rádi úmyslně nechápou, jaké jest stanovisko sociální demokracie k otázce náboženství, pravím úmyslně nechápou. Stanovisko, že >náboženství jest soukromou věcí<, není stanoviskem, jež by se smělo pojímati jako nepřátelství nebo jako zlehčování nebo pohrdání náboženstvím, nebo těch, kteří z přesvědčení jsou nábožní. Kdo podnikne námahu, aby v naší literatuře pročetl výklad tohoto našeho programového bodu, a ne jen v klerikálním zkroucení a znetvoření tohoto stanoviska, doví se, že to jest skutečně naše stanovisko, totiž, že otázka poměru jednotlivce k Bohu nebo k náboženství není věcí veřejné rozpravy, není věcí autoritativních mocenských činitelů, kteří to mohou vynutiti, nýbrž že to jest osobní věcí každého jednotlivce, které si každý má vážiti. A neostýchám se říci, že by se mi zdálo nesocialistickým, v kdyby se sociální demokrat chtěl, míchati do náboženských, citů nebo přesvědčení člověka, právě jako bychom nepřipustili opačnou věc, totiž, aby náboženský názor byl rušen druhou stranou, poněvadž to skutečně jest věcí jednotlivce. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Činíte to však a učinili jste to dnes, pomyslete na Niessnera!) Ale odpusťte! (Výkřiky sen. dr Naegleho.) Nemáme snad prostě odpověděti na vaše lží a vaše znetvoření? Myslíte, že vaše líčení, vaše záměna, klerikalismu a náboženství, vaše záměna náboženského citu a konfesního projevu navenek jest něčím tak vážným, když přicházíte a uvádíte to s přesvědčivým hlasem autority, že ostatní musejí mlčeti! (Výkřiky.) Kdo začal o tom mluviti? (Výkřiky německé: Vy!) Mýlíte se, chtěli jsme mluviti o malém školském zákoně, o velikých problémech, v nichž otázka vyučování náboženství jest otázkou částečnou, která s celým školním problémem nemá nic více co činiti než jiné otázky v otázce školní reformy. Avšak tážete-li se nás, jak smýšlíme o poměru mezi náboženstvím a výchovou, tážete-li se nás, jsme-li toho mínění, že jest možnou výchova bezvěrecká, která nepracuje s jinými prostředky než s prostředky mravní výchovy vůle, s prostředky duševního poznání, jestliže se nás tážete, zdali jsme toho názoru, že taková bezvěrecká výchova jest nutná k nejvyšší mravnosti, pak pravíme: Ano, jsme toho přesvědčení, a všechny citáty, které jste uvedli, nejsou ani z daleka s to, aby v nejmenším oslabily toto naše přesvědčení. Neboť co jste uvedli, co uvedl pan prof. Hilgenreinera co uvedl pan prof. Mareš v úplném souhlasu s ním? Technické těžkosti, poněvadž jde o novou věc, nedostatek učitelů, nedostatek učebnic! (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ani slova jsem o tom neřekl, to bylo včera!) Doufám, že zastáváte ještě mínění, které jste zastupoval dnes v kulturním výboru. (Výkřiky.) Tázal bych se pana prof. Hilgenreiner a na jeho svědomí... (Výkřiky.) Když jste se dovolal toho, že jste dnes zaujal jiné stanovisko než včera v kulturním výboru, táží se vás zcela loyálně, zcela. otevřeně, zdali kdyby nebylo těchto technických těžkostí, kdybychom měli dobré učebnice laické morálky, jak vy ji nazýváte, nebo řekněme mravní výchovy, zdali byste se postavili na stanovisko, že, jsou-li po ruce tyto knihy a učitelé, můžeme na místo náboženské mravouky postaviti mravouku nenáboženskou. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ne, řekl jsem včera, že české strany proto tak lehce upustily, poněvadž nemají žádných učebnic. - Sen. dr Naegle [německy]: Nebyl jste při tom!) Odkud bych to pak věděl? Nejsem rád osobním. Ale jestliže pan prof. Naegle považuje za vhodno popírati, že jsem při tom byl, ačkoliv se to stalo teprve včera, a všichni jiní členové kulturního výboru to přímo vědí, pak musím říci, že pravděpodobně podle jeho pojmů jest možným každý zázrak, také zázrak ideálních a jiných klamů. Byl jsem při tom a jest mi také psychologicky úplně jasným, proč pan prof. Hilgenreiner, v němž - promiňte, považuji to za lichotku - skutečně ztrácíme velikého diplomata, jest mi zcela jasným, proč on, jenž vyhledává závazné formy, často také kompromisní formy mezi jedním a druhým stanoviskem, rád se zmocnil toho, že skutečně není ještě vhodných učebnic pro mravouku, t. j., že otázka mravní bezvěrecké výchovy jest na tom stanovisku, na němž byla i náboženská výchova, která samozřejmě také se zřetelem na prostředky teprve dlouho tápala kolem a teprve zponenáhla našla organisační formy. To jest dějinný osud, který nemůže snížiti ceny vyučování mravouky. Avšak, velectění, technické těžkosti nejsou to jediné. Pan prof. dr Hilgenreiner v téže schůzi kulturního výboru, při kterém jsem nebyl přítomen (Veselost), pravil: Právo rodičů považuji ještě za vyšší, než právo státu. To bylo v té schůzi; musil jsem se tedy čistě spiritistickou cestou dověděti o těchto věcech, podle vylíčení pana prof. Naegleho, že skutečně mluvil také o právu rodičů, které cení výše, než právo mládeže na sociálně-mravní bezvěreckou výchovu. Můžete s tímto mým výrokem činiti co chcete, jestliže prohlašuji, že také autorita rodičů se stanoviska mravnosti má své meze, že také nové pokolení a jednotlivá osoba má právo a že to nikterak nečiní újmy onomu autoritativnímu, na lásce zbudovanému poměru mezi rodiči a dětmi, jestliže dětí stojí na jiném stanovisku, jestliže si chtějí vytvořiti právo na svůj vlastní názor a právo na svoji vlastní budoucnost, a že důkaz s rodiči jest také proto velmi povážlivý, poněvadž, jak myslím, ničeho nelze tát lehce zneužívati, jako otázky stanoviska rodičů k tomuto tak důležitému problému mravní výchovy vůle. Pohleďte, my přece nyní máme vyučování náboženství. Byť jste i sebe více spínali ruce, přece nutno, kde se na věci pohlíží ne podle theologických dogmatu, nýbrž podle zkušenosti, říci, že si lze snadno představiti situaci vytvořenou tím, že § 3 školního zákona rodičům, kteří pro své děti si nepřejí náboženského vyučování, ukládá povinnost oznámiti to písemně nebo do protokolu. A myslíte skutečně, že to, co jest výsledkem takového ustanovení, bude čistým, jasným, pravým výrazem vůle rodičů, míníte skutečně, že tam, kde několik rodičů bude mít skutečně pocit, že zde jest nová a pěkná věc pro vychování, že budou také míti sílu proti předsudku, proti hospodářské síle, proti tisíci možnostem bezohledného pronásledování pro jejich smýšlení, jehož klerikálové nejsou prostí? (Sen. dr Naegle [německy]: Sociální demokraté však také ne!) Chcete-li, jsem ochoten, prodlouží-li mně pan předseda řečnickou lhůtu, s vámi o tom promluviti. Jestliže chcete všeobecnost sociálního zájmu a sociální cesty postaviti na roven s otázkou přiznávání se k určitému mravnímu názoru, což jest velmi smělou, analogií, musil bych se pokusiti ukázati vám jinými prostředky než theologickými, že přece těchto věcí nelze spolu srovnávati. Není pochybnosti o tom, že postup rodičů, prosím, rodičů, z nichž je velmi mnoho negramotných, zač přece nemohu - pánové, samí jste ve zprávě poslanecké sněmovny o tomto zákonu, v němž se žádá unifikace školství na Slovensku, právem ukázali na to, že na Slovensku jest 25% analfabetů, kdežto v ostatních částích tohoto státu jest jich jen 2,7% - věříte, že skutečnost tohoto velkého počtu analfabetů pro rozhodnutí analfabetů, zdali jejích děti mají navštěvovati vyučování náboženství nebo ne. (Sen. dr Naegle [německy]: Nejsou snad 6tileté děti také analfabety?) Pan profesor Naegle asi neví, že 6tileté dětí nerozhodují o tom, mají-li navštěvovati vyučování náboženství, nýbrž rodiče. Tedy proč to říkáte o 6tiletých dětech? Zajisté nebudete toho názoru, že se tedy má ponechali těmto šestiletým dětem, s nimiž na roven ' kladete tyto negramotné rodiče, rozhodnutí o tak důležité výchovné otázce? (Sen. dr Naegle [německy]: Ale vy jste toho názoru!) Promiňte, nepřekrucujte mi slov v ústech! To jest přece směšné! Konstatuji, že bude velmi mnoho rodičů, kterým buď schází schopnost posudku, kteří neznají pojmů, jejichž vědění nesahá přes nejbližší obzor, čímž však nechci těmto rodičům ubližovati - oni jsou plodem jejich poměrů - jest zde velmi mnoho silných mocenských činitelů hospodářského druhu, neboť velmi mnoho svobodomyslných velkostatkářů, kteří stojí na stanovisku, že národu se musí udržeti náboženství, a že jest zcela dobře, jestliže tento nárok, jejž má lépe situovaný na duševně svobodný rozvoj svých dětí, nemá býti také údělem dětí z lidu. Byla by tím přece těmto pánům podťata větev, na níž sedí se svým sociálním monopolem, kdyby jiní byli kritičtí a vědoucí. Jest mi zcela jasno, že to rozhodovalo. Budete to s triumfem rozhlašovati a předem - lze to poznati již z některých projevů soukromého druhu - přisvojujete si tento triumf, že bude tak velíce málo rodičů, že v okrese a obci nebude ani jediného, kdo by měl odvahu žádati pro své dítky bezvěreckého vyučování - toho přece podle zákona, nemáme - a proto, opření o tuto většinu, která výše staví právo rodičů nad právo státu a sociální společností, nebudete skutečně míti žádného důvodu říci: >Vox populi, vox dei<, neboť jsou zajisté věci, v nichž většina ničeho neznamená. Nehlasuje se o otázce, jsou-li dvakrát dvě čtyři nebo pět, o otázce, je-li možno výchovou uvésti člověka do úkolu státu, národa, sociální společnosti, světové pospolitosti, otázky, liteře nejsou libovolnými nápady a náladami, nýbrž které jsou založeny na poznám souvislostí, na duševních a sociálních souvislostech, o tom nebudou rozhodovati analfabeti, ne oněch 25% analfabetů na Slovensku. (Sen. dr Kovalik: 25%, tolik jich tam není!) Pak lhala statistika, která vyšla z poslanecké sněmovny. Jest však také analfabetismus lidí, kteří umějí čísti a psáti. Míním, že i ten druh analfabetismu existuje. (Nepokoj, výkřik: Vždyť je to židák!) Pánové, nejsem s to, abych odpovídal na rozčilené výkřiky od zadu, poněvadž jim bohužel docela nerozumím, nýbrž slyším jen duchaplný poslední důvod, v tomto případě důvod >židák<. Proti tomu chci uvésti, že sociální demokracie samozřejmě bojuje proti klerikalismu všech vyznání, a svým úsměvem mi pan dr Hilgenreiner dává na jevo přímo svoji associaci. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Nejsme spolu tak za dobře, abyste mne stále citoval!) Ne! Víte již, že Vás chci citovati, podáváte mi associaci, připomínku na to, že prof. Hilgenreiner podle svého přesvědčení vedl boj proti nebezpečí bezvěreckého vyučování - jak se říkalo za války? >Bok po boku< - se zástupci jiných positivních náboženství, co tomu, kdo mu dnes jásal vstříc, nedává podnětu, aby toto stanovisko tak výslovně vyvozoval z toho, že jsem stižen tak těžkou vrozenou vadou, že jsem židem. (Sen. prof. dr Hilgenreiner [německy]: Také rabín byl při tom!) Ano, vím, právě to konstatuji.

Nyní dosti o této stránce otázky, jež byla vyprovokována tím, že jsme dnes ze senátu učinili theologickou fakultu, kde není řeči o jiném, než o theologických otázkách, o nichž rozhodovati my se svým rozumem nejsme schopni. (Sen. dr Naegle [německy]: To souhlasí!) Ano, míním výslovně, v tomto případě nacházím, že se to vztahuje samozřejmě na učenost jiných. Mohl-li bych to také říci, kdyby profesor Naegle byl nám poskytl své theologické moudrosti, nechci napřed tvrditi. To jest bod, o němž se tak mnoho mluvilo. Ale jest ještě jiný podstatný a důležitý bod v malém školském zákoně, který nás zajímá jako sociální demokraty a jako bojovníky o osvětu ve smyslu rozšíření a zlepšení školního vyučování. Jsou to §§ 5 a 6, které se vztahují na nejvyšší počet dítek, které mohou býti v jedné třídě. Zlepšili jste nepodstatně původní vládní návrh, jelikož jste ustanovili, že v 10 létech bude nejvyšší počet dítek ve třídě 60. Tedy číslo, které, jak musí říci již zpráva poslanecké sněmovny, není ani v jediném státě na světě určeno jako nejvyšší počet žáků v jedné třídě. Že by někdo mohl při 60 žácích plniti úkoly školy, jest pedagogickou pověrou. Ovšem, kdo se staví na stanovisko, že to dovede také desátník - výrok, jehož se včera v kulturním výboru užilo ne sice oficielně, nýbrž neoficielně - kdo tedy ze školy chce učiniti pouhý cepovací ústav, a ne ústav výchovný, pro toho jest číslice 60 žáků také možností; a slavný senáte, důvodu vysokých výdajů, které nepřipouštějí snížení nejvyššího počtu žáků na 30, jak to vyslovuje požadavek sociálních demokratů, tohoto důvodu nikdy neuznáme. Nechci zde více mluviti, - poněvadž by to bylo opakováním toho, co bohužel stále znovu by bylo nutno říkati, opakováním, že by se mohlo šetřiti na poli některé neosvětové činnosti, - nýbrž míním, že také není správno, že by výdaje na školu byly výdajemi zbytečnými nebo škodlivými. To, co přináší snížení počtu žactva lepším výsledkem školy a lepší výchovou, má desateronásobnou hodnotu hospodářskou a jinou, než výdaje, které tím vznikají, a jsem toho názoru, že stanovisko, které prozatím na 5 let připouští docela 80 žáků jako nejvyšší počet, pak znovu na 5 let 70 a teprve po 10 letech 60, jest zcela nesprávné, poněvadž nikdy nebylo tak naléhavě nutno začíti s nepatrným počtem žáků, než právě v našich dnech, byť by hospodářské potíže byly sebe větší, poněvadž pro následky války boj o existenci se stal mnohem těžším, poněvadž lepší výběr a lepší přizpůsobení potřebám života jest dnes naléhavější, a poněvadž se poměry rozervané válkou později vyrovnají, ale na ihned, tak že tak vysoký počet žáků v tomto okamžiku neznamená nic jiného, než další zhoršení sociálních podmínek dorůstajícího pokolení pro boj o existenci a že se slovem >úspora< - peníz, jejž by bylo možno dosíci úsporami jiného druhu - nemůže této věcí ospravedlniti.

Avšak také mnoho jiných požadavků školských, které zastává sociální demokracie, liteře zastávají však také všichni moderní pedagogové, bylo v malém školském zákoně zanedbáno nebo nebylo vysloveno se vší rozhodností a se vší přímostí. Vyučování ručním pracím činíte stále něčím podmíněným, ačkoliv vyučování ručním práčem jest jednou z nejdůležitějších stránek pracovní školy, na níž chceme míti vybudovánu příští školu. Nauku o domácím hospodářství pro dívky učinili jste ještě prozatímní, nepovinnou a na libovůli závislou věcí. Udělali jste však také něco neúplného v malém školském zákoně, co vlastně se nesrovnává s tím, co stále předstíráte: nepojali jste do programu povinného vyučování druhému nebo prvnímu jazyku státu, země. Jest tomu tak, že se dnes působí německým dětem potíže v naučení se českému jazyku, o němž stále znovu při každé příležitosti teoreticky vykládáte, že si přejete, aby se mu naučil každý státní občan, aby se cítil doma v novém státě. Jest mi zcela zřejmo, proč se to stalo, souvislost jest přece dosti zřetelná, i můžete nám vyčítati při každé příležitosti, že se nechceme postaviti na půdu státu, na půdu existenčních podmínek v tomto státě. Vyslovujeme velice naléhavý požadavek, aby se zavedl český jazyk na všech německých školách, alespoň však v přechodné době na školách oněch obcí a okresů, které vykazují 20% německého obyvatelstva. Ani tohoto samozřejmého požadavku není v tak zvaném malém školském zákoně, Bádá-li se v 18 nebo 19 paragrafu tohoto zákona po jeho přednostech, které pan profesor Mareš zde v nejvyšších tonech velebil, omezuje se to na nic jiného, než že jste konečně znova obnovili říšský školský zákon, vytvořený před více než půlstoletím, že jste odstranili všechny úlevy při návštěvě školy, že jste pocítili potřebu, aby se v nově připojených, osvětově zaostalých územích Slovenska školní doba rozšířila ze 6 na 8 let až do ukončení 14 roku života, že jste odstranili přednosti pohlaví při obsazování učitelských míst. Na to se jedině redukuje to, co jest kladného v novém školském zákoně, vše ostatní jest záporné.

Také v této souvislostí, slavný senáte, chci poukázati na požadavek, jehož se se zřetelem na školství nikdy nemůžeme vzdáti, jestliže chceme dosáhnouti osvětových účelů a cílů školy, požadavek úplné školní samosprávy.

Nenaslouchejte a neposlouchejte těch, kdož vám při každé příležitostí praví, že školní samospráva jest prostředkem irredentismu. To není pravda. Samospráva školy jest požadavkem výchovným, jenž vyplývá z toho, že úplná péče o vlastní školství může býti zaručena jen vlastním národem. Ducha a organisací školy, obsah učebných předmětů, směr, to vše máte v rukou ve školním zákonodárství. Jestliže však otázka osudu německého školství má býti závislou na úsudku, na milostí těch, kdož, se dnes cítí pány ve státě, zničíte tím německé školství, pro sebe však nedosáhnete žádné výhody. Pro svobodnou soutěž mezi pracujícími lidmi jest jedním z nejdůležitějších předpokladů, aby duševní předpoklady byly stejné, aby se uměle nevytvářel druh Čandalů, lidí, kteří se uměle udržují pod kulturou, pod možností duševní dospělostí a duševní stravy, poněvadž by se pak stali nebezpečnými soupeři kulturně výše stojícího a lépe vychovaného národa, ke škodě toho národa samého. Nejsou to národnostní důvody, které pohnuly mezinárodní sociální demokracií, ne snad teprve v československém státě, nýbrž i ve starém rakouském státě, kde bylo české školství zdržováno v rozvoji a kde mu byly činěny překážky, aby se postavila na stanovisko národní samosprávy, podle níž v kulturních věcech, které se nemusí státi mocenskou otázkou politického druhu, poněvadž je jiný má v rukou, rozhoduje vlastní národ, že však také tento národ má povinnost sám vydržovati své školství. Od tohoto kroku jsme velíce vzdáleni. Ani jednoho slova, ani narážky, ani atomu není v celém školském zákoně, jenž by se vztahoval na jednu z nejdůležitějších otázek rozvoje školy všech národů, tedy v tomto případě také německého národa.

Nerad bych se pouštěl do rozpravy o vývodech, které zde přednesli pan profesor Mareš a pan prof. Hilgenreiner, byť by mne to i velice svádělo, poněvadž jsem názoru, že zde nejde o rozbor nábožensko-filosofických otázek. Mohu vám klidně říci, že kdybych se chtěl dáti nábožensko-filosoficky poučiti, nevyhledal bych si k tomu učitelů v senátě, a právě ne tam, kde jste se nám dnes všichni nabídli, abych nepoužil krutého slova, že jste se nám vnutili.

Pan prof. dr Hilgenreiner - tuto jednu skutečnost bych přece rád uvedl - mluvil o souvislosti mezi zločinem a náboženstvím, což musíme co nejrozhodněji odmítnouti jako něco, co neodpovídá skutečnostem. Tolik jich vyslovilo své osobní mínění, já jsem dosud pronášel jen názory své strany; dovolte mi, abych nyní také já prohlásil svůj osobní názor. Pokud jde o náboženství jako o kulturního činitele, jsem toho. náboru, že jeho velký dějinný význam jest již splněn, že právě také při náboženství, jako při jiných věcech světového názoru a věcech náboženství nejde o věci mimo prostor a čas, o věcí věčné, jako vůbec pojem věčnosti se dostává do zvláštního osvětlení, jestliže se ho použije na náboženství s jeho proměnlivostí, s jeho rozmanitostí, s jeho růzností a rozličností, s jeho rozličnými výklady, s jeho rozličným významem pro výchovu lidí a pro vnitřní život, jak někdo myslí, že se takový typický, kulturně historický zjev dá vytrhnouti z dějinného uvažování a označiti jako věc věčnosti, to jest něco, co nám, kteří nestojíme na půdě dogmatické teorie, jest něčím cizím a tím více cizím, poněvadž zde v této dějinné situaci československého státu máme co dělati se skutečností, že skutečně častokráte z lidu vyplynula potřeba uvolniti se od dogmatického vyučování náboženství. Avšak pravím, že se mi to nezdá býti podstatným, mně, který si vážím opravdu náboženského přesvědčení, i když ho nesdílím, jestliže opravdu jest výrazem význam osobního přesvědčení, avšak míním, že zesvětštění školy, její přizpůsobení praktickým a skutečným potřebám života ve státě a ve společnosti skutečně se stalo zralým historickým ovocem. A co se týká poměru náboženství ke zločinu, nemám přece v úmyslu, jestliže vy to nevyprovokujete, říci, že náboženství nebylo s to, zdržeti lidi od zločinu a že jest ovšem velice pohodlnou logikou říci: >Kdo spáchal zločin, ačkoliv se přiznává k náboženství, nepatří právě k tomutonáboženství.< Myslím, že to jest přece poněkud pohodlné stanovisko. Jest zcela, zřejmo, že se pojem náboženství změnil a měnil s pojmem úkolu společnosti, s pojmem úkolu státu. Když se z policejního státu stal stát právní, změnil se také poměr oněch činitelů k tomuto státu, na který se pohlíželo jako na pomocné činitele k udržení státní autority, tedy náboženství v první řadě. Jest zcela jasným, že úkol náboženství v právním státě jest jiný, než v policejním státě, že jest jiným ve státě lidovém, než ve státě dřívějších dob a že jest poněkud jiný v sociálním státě, A jestliže jste v této souvislostí mluvili o sociální demokracii, nevím právě, zdali to někdo vykřikl nebo zdali to pravil některý z řečníků, pak pravíme protít válí výtce, často vyslovené, že socialismus a sociální demokracie chce školy užívali nebo zneužívati pro své stranické účely, pak pravíme, že my^se svého stanoviska jako sociální demokraté opravdu nechceme míti politiky ve škole, že však jsme opravdu přesvědčeni, že velké idee lidské solidarity, že velké idee vybudování lidské společnosti na práci, že velká myšlenka socialismu jest nejúrodnější myšlénkou pro stát a společnost a tedy také pro výchovu mládeže a že skutečně, poněvadž jsme přesvědčení, že sloužíme světovému názoru a mravnímu ideálu, že sloužíme ideálu solidarity, ducha socialismu... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Solidarita a třídní boj!) Ano, třídní boj! Jestliže pan profesor Hilgenreiner tímtéž způsobem, jakým to jinak činí protivníci, vrhá do toho slovo, které jest, nevím, vědomým nebo nevědomým nedorozuměním o pojmu >třídního boje<, pak bych ukázal na to, že v každém socialistickém programu lze velice zřetelně čísti, že to patří k počátečným pojmům - a jako učitel ve škole strany nechal bych každého propadnouti, kdo by to nevěděl, - že třídní boj není cílem a účelem socialismu, nýbrž že jest skutečností, na které budujíce, chceme přemoci třídní protivy a třídní boj, jelikož chceme vytvořiti společnost bez tříd, vybudovanou na práci a právu všech, že tedy nečiníme třídní boj, který vy vedete a proti němuž my vrháme na misku vah socialismus, našim cílem, - to jest, chci doufati, nevědomá... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To není více solidarita, je-li jen jedna třída!) O ano, solidarita pracujících, poněvadž stojíme na stanovisku, že není práva výsad, že jest pouze mravní nárok na život a právo a to jest práce. A kdo od přírody štítí se práce, ačkoliv by to u normálního člověka bylo něčím nepřirozeným, s tím by dlužno bylo nakládati jako s nemocným. Myslím, že normální společnost bude práci, která jest dnes zneuctěna, poněvadž jest ve službě vykořisťování, zotročení a ve službě zištnosti, bude práci ctíti (potlesk), bude-li postavena do služby socialismu, do služby rovnosti, do služby socialistických úkolů. To jest naše stanovisko k třídnímu boji a přivoditi jeho konec není žádným rozporem k solidaritě, nýbrž činným osvědčením solidarity.

Slavný senáte! Můj čas uplynul. Budeme hlasovati proti tomuto zákonu, nemůžeme v něm nic jiného viděti, než pokus, vyhnouti se nutnosti řešení nejnaléhavějších otázek, kterou není sama otázka vyučování náboženství, to jest jen částečná otázka, na kterou se všichni vrhli jako hladoví vlci. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Proč jste tedy použil k tomu dvou třetin své řeči?) Nuže, byl bych si to raději uspořil, kdybyste mne k tomu nebyli donutili. (Sen. dr.Hilgenreiner [německy]: Teď je Vám toho líto?) Ne, není mi toho také líto, byla to pedagogická nutnost proti těm, kteří mluvili přede mnou. A učitel - a já jsem také učitelem - nemůže nikdy odolati pokušení, vidí-li možnost poučiti, poněvadž ještě na hrobě pěstuje nadějí přesvědčiti druhého a vysvětliti mu svoje důvody.

Proti zákonu budeme hlasovati, poněvadž není ničím jiným, než ovocem téže lži, na níž jest vybudována politika tohoto státu, na koaliční lži. (Souhlas na levici.) Jest ovocem koalice, při níž socialisté právě nebyli silnějšími činiteli, a musím říci, že kdyby vláda byla měla odvahu, povoliti koaličním stranám, aby volně zaujaly stanovisko k tomuto zákonu, že by byla koalice nevydržela mravní zkoušky zatížení, neboť všichni řečníci mimo klerikály, kteří se strany koalice mluvili k tomuto zákonu, mluvili vlastně proti zákonu, a skřípajíce zuby a přemáhajíce své pocity hlasovali jste pro zákon, jenž odporuje ideálu demokracie a svobody tak mnohých, kteří sedí v koalici. A myslím, že kdyby nebylo bývalo nátlaku z koaliční povinnosti, pak hlasování o malém školském zákoně bylo by se stalo Damaškem koalice. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda sen. Kadlčák (zvoní): Dále má slovo pan sen. Barinka.

Sen. Barinka: Slávny senát! Poneváč už obidva predložené návrhy boly zo všetkých strán znamenite prebrané, nebudem sa ani valne púšťať do dlhej reči, lež len krátko vzpomeniem nedostatkov, ktoré ja sám na návrhu som našiel.

V prvom rade malý školský návrh neuspokojuje z veľkej časti slovenského ľudu, preto že chováme oprávnené obavy, že z tohoto návrhu, keď sa stane zákonom, v krátkom čase povstanú hrozné mravné zmätky, ktoré povedú k smutným výsledkom. Škola je pôda, do ktorej sa má siať semeno dobré, a semeno dobré je, keď vyberieme pre školu dobrú mravovedu a na základe tom budeme školu ďalej viesť. Škola má nielen vyučovať, ale tiež vychovávať. Nevidíme síce v návrhu žiadnych úmyslov, žiadnych tendencií proti kresťanskej mravovede, ale predsa pod iným menom, pod menom občianskej mravouky vnáša tak zvanú laickú morálku, o ktorej sa sám minister osvety vyslovil, jak som o tom čítal v >Ľudových Listoch< čís. 145 zo dňa 29. júla. Je isté, že mnoho z toho, čo malo pôvodne byť v občianskej morálke, bude dnes v občianskej náuke a výchove, to je len nová ohlávka na starého koňa, Z toho nemožno nič iného uzavrieť, než len, že laická mravoveda dostane sa do škôl pod menom občianskej náuky.