Co poskytuje nám nyní nový zákon? Poskytuje positivní vyučování náboženství a to, jak ani jinak býti nemůže, konfesionelní vyučování náboženské pro děti rodičů, kteří si ho žádají. A to jest, jak skutečnost ukazuje, největší část obyvatelstva. Ostatním rodičům ponechává se svobodná volba a uznává se tím přirozené právo, původní právo, právo rodičů rozhodovati o výchově svých dětí. Podívejte se do Německa, co se tam stalo! Tam katolické centrum a sociální demokraté dělali spolu ústavu. A co stojí ve článku 146 německé ústavy? Nejdříve se přijímá jednotná škola a pak se praví: >V obcích však zřizovány buďtež na návrh osobk výchově oprávněných obecné školy jejich vyznání anebo jejich světovéhonázoru, pokud tím zásada není rušena.< Tím jest toto původní právo rodičů, těchto >osob k výchově oprávněných< uznáno ještě více nežli u nás. V Německu právě šla sociální demokracie mnohem dále nežli my zde žádáme, souhlasila se zřizováním konfesionelních škol, tedy s pouze katolickými nebo evangelickými dětmi, s pouze katolickými nebo evangelickými učiteli a uplatnila tímto způsobem zplna oprávnění rodičů k výchově. To jest pravý liberalismus, skutečně svobodomyslné smýšlení, ale nikoli způsob, jakým zde namnoze se bojuje proti nábožensky smýšlejícím rodičům, kteří také chtějí míti své dobré právo. Neděje se přece tím nikomu křivda když veliký počet obyvatelstva, jež školu platí, také požaduje školu, která se mu jeví dobrou. Víte-li však, co může přijíti, ba co musí přijíti? Kdyby došlo tak daleko, že by vyučování náboženství bylo vyňato ze státní školy, pak přijde škola konfesionelní.

Nemůže býti jinak. Pak budeme se rozlišovati v ty, kteří chtějí vlastní konfesionelní školu a v ty, kteří běží za bezkonfesijní školou státní. Pak uvidíme, kde stojí lid. Ale my nebudeme sobě platiti své konfesionelní školy zvlášť, nýbrž budeme k tomu od státu žádati peníze z peněz daňových, A pro to máme příklady. Belgie platí konfesionelní školy, právě tak Holandsko a jiné. Tedy: my nyní ještě nežádáme konfesionelní školu; jestliže však státní škola bude bez náboženství, pak sem se školou konfesionelní! Před chvílí se socialisté smáli, poněvadž komunista žádal, aby dítky byly vychovávány nábožensky. Tomu nerozumím; socialismus a komunismus přece musí býti atheismem. Stojí přece prý na stanovisku, že náboženství jest soukromou věcí. (Výkřiky.) Socialisté Erfurtského programu praví, že náboženství má býti věcí konfesí a nikoli státu. A to chápu. Když však socialisté všude tak nenávistným způsobem štvou proti náboženství a konfesí, pak toho nechápu, nerozumím této organisované agitaci pro bezkonfesijnost, která u sociálních demokratů a u komunistů nyní všeobecně zavládla. (Odpor.) Ano, zavládla všeobecně. (Sen. Alb. Friedrich [německy]: Poněvadž církev jest vždy nástrojem panující třídy!) Pánové, o hospodářském socialismu chci s vámi mluviti, kolik chcete; ale že jste od dob Feuerbacha a Marxe zakotvili v nejhlubším materialismu, to nás dělí od vás na věky. Tento materialismus jest vaší vlastní škodou. V brožurce, kterou sepsal jistý váš nejlepší známý ve Vídní, dr Vilém Ellenbogen o >Socialisaci v Rakousku<, praví: >Bez rozpoutání celého množství nových morálních sil v dělnictvunení žádná socialisace možná.< (Sen. Link [německy]: Mínil Ellenbogen vaši morálku?) Odpovím vám ihned. Pánové, vám, jako socialistům, musí se jednati o pokud možno nejhlubší základ morálky mezi dělnictvem, poněvadž socialismus předpokládá veliké společenské cítění pro svornou spoluprácí, a tu měl by vám býti vítán každý soudruh. I když sociální demokrat zakládá svojí mravnost na náboženství, musí vám to býti vítáno a i když jí buduje na svém konfesionelním vyznání, nesmíte to potírati. (Výkřik sen. Alb. Friedricha.) Řekl jsem již, že náboženství pro většinu lidí jest konfesí. Nemáte-li žádné konfese, pak také nemáte žádného náboženství, obyčejný člověk není žádným takovým filosofem, žádným takovým učencem jako vy, pane kolego Friedrichu. (Veselost. - Sen. Niessner [německy]: To jest vyvyšování sebe, to vám velmi málo sluší! Budete muset jíti zítra ke zpovědi!) Pánové, slyšíte opět sociálního demokrata, jenž o náboženství vysoce smýšlí a přece tomu se posmívá. Slyšte přece, místopředseda senátu Niessner mluví tímto způsobem o našich náboženských zařízeních. (Výkřiky.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní). Prosím, pane kolego, nevyrušujte!

Sen. dr Hilgenreiner (pokračuje): Pánové, dr Ellenbogen žádá >nové mravní síly<. Jsou to snad ony nové mravní síly, jež někteří ze řad naších sociálních demokratů zde v tomto domě chtějí vyvolati? Prohlásili jste zde: rodičové nemají žádných práv, jen děti mají práva. Stavíte řádné manželství do pozadí proti volné lásce. Prohlásili jste: prostituce jest něčím, co tkví v ženě, nu ovšem, a při tom jste nepomýšleli na vlastní svoji matku, na svou ženu a na svoji sestru; řekli jste zde: pohlavní ukájení jest mimo dobro a zlo, jest v ohledu mravním stejně ukájení jako ukájení každé jiné potřeby. Jsou to ty nové morální síly, jež dělník potřebuje? Nikoli, pánové, nemůžete ještě dlouho postrádati desatero Božích přikázání, budete ještě dlouho potřebovati náboženství. (Sen. Hecker [německy]: Když stávkujícímu dělnictvu odpírají rozhřešení, poněvadž stávkuje!) To musíte nejdříve dokázati. (Sen. Niessner [německy]): Vy jste žehnali válečným zbraním!) Jestliže obyčejný dělník mně řekne, že církev žehnala zbraním, pak se nedivím, někde to slyšel a opakuje to. Jestliže však náš místopředseda senátu, když to již tak často bylo vyvráceno, znovu ohřívá tuto starou lež, pak se tomu divím. A lží jest toto žehnání zbraním. Pánové, když vaši synové táhlí do boje a otec a matka jim dělali kříž na čelo, žehnali snad tím zbraním a krveprolévání? Jestliže tedy některý biskup v Brně anebo jinde s nejsvětější svátostí předstoupil před frontu a žehnal odcházejícím vojínům, pak žehnal vašim synům, vojákům, a nikoli zbraním.

S touto lží neměl by náš místopředseda choditi po domech. Ale tu se znovu ukazuje, jak to naši sociální demokraté tak dobře míní s náboženstvím. Pravím ještě jednou: že, jestliže sociálně-demokratická strana dělnická zde ve sněmovně potírá vyučování náboženství ve škole a venku mezi obyvatelstvem agituje pro to, aby vyučování náboženství bylo odstraněno, pak není to dle mého názoru odůvodněno v hospodářském socialismu nebo komunismu, neboť by žádaly opak. (Sen. Starck [německy]: Vypravujte, jak byly Čechy obráceny na katolickou víru!) Nyní mám vypravovati něco jiného. Někdy jindy! (Výkřiky.) Co pak mám ještě všechno vypravovati? (Výkřiky se všech stran. Místopředseda Kadlčák zvoní. Výkřiky [německy]: My se ještě domluvíme!)

Bude mi potěšením, chcete-li přijíti ke mně. Tedy pánové, chápu socialismus jako systém hospodářský, o jehož proveditelností lze smýšleti tak nebo onak, a já o tom snad smýšlím mnohem příznivěji, než mnozí pánové, kteří se politicky k tomu přiznávají. Ale jednoho jsem si jíst, že totiž socialismus zajisté není proveditelným nežli vzbuzením nových morálních sil a vím také, že v širokých massách nelze buditi nové morální síly jinak, nežli na půdě náboženství, konfese. Komu se tedy vážně jedná o socialismus, o společenské hospodářství a o spravedlivé vybudování společnosti, ten nemůže býti nepřítelem náboženství, ten také nemůže býti nepřítelem vyznání, církve, poněvadž jak řečeno, pro široké vrstvy lidu náboženství vždy dlužno odíti do roucha konfese.

Ostatně vítám s radostí, že tyto náboženské otázky dnes mezi námi našly tak všeobecný zájem. Víte, že právě president Masaryk slovem i písmem potíral náboženský indiferentismus a že zdůrazňoval, že náboženská otázka nepatří do starého železa, že také v naší době ještě musí tvořiti jádro života a že každý vážný muž s těmito otázkami také dnes poctivě se musí zabývati. Jestliže dnešní naše diskuse vedla k tomu, že o těchto otázkách příště a všude budeme mluviti s náležitou vážností, pak ze srdce dlužno uvítati tuto debatu, třebas byla sebe živější.

Na konec prohlašují ještě: budeme v zájmu školy hlasovati pro jedno i pro druhé.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. Chlumeckému. (Hluk.) Prosím o klid.

Sen. Chlumecký: Slávny senáte! V parížskej deklarácii sľubovala prvá vláda tejto republiky, že bude prevedená u nás rozluka cirkve od štátu, socialisácia veľkostatkov, baní a veľkopodnikov, sľubovala sa sloboda tlačová, shromaždovacia a všetky možné veci, len aby ľud sám oduševnel pre túto novú republiku. Od tých čias uplynulý bezmála 4 roky a my vidíme, že z všetkých sľubov ani jedon sa nevyplnil. Na miesto vyvlastnenia veľkostatkov bez náhrady a pridelenia pôdy nemajetným zemedelcom dostali sme pozemkovú reformu, ktorá veľkostatkárom neuškodila a chudobnému ľudu nepomohla. Chudobný zemedelec otročí na cudzej pôde, aj teraz, len že dostal druhého pána nad sebou. Bohatý sedliak prikúpil si z Dánskych pozemkov a vyssáva svojich otrokov ešte horšie ako veľkostatkár. Chudobný venkovský ľud bol oklamaný. (Hlas: Ale neumírá hlady!) Všetko, čo Masaryk v deklarácii podpísal, zostalo len na papieri a ani jedna litera sa nevyplnila.

Podobne ako s vyvlastnením veľkostatkov, pokračujeme aj s rozlukou cirkve od štátu. Dnes tu pojednávame o reforme školy a tu zase vidíme, že vyučovanie náboženstva na školách obecných a meštianskych zostane obligátnym predmetom. Vláda podala návrh zákona, ktorým sa menia a doplňujú zákony o školách obecných a občianskych, ktorým sa niektoré maličkosti menia a v celku zostane všetko pri starom. Snemovňa odhlasovala tento zákon a senát bo tiež za niekoľko minút odhlasuje. Že sa o veci tej aj u nás debatuje, to je len bezcenná formalita. My komunisti protestujeme proti tomu, že i na ďalej škola má byť zneužívaná od rozličných obchodníkov s posmrtnými radosťmi k tomu, aby si budúcich predplatiteľov vychovávali. (Veselost.)

My chceme, aby v škole Jen dokázané pravdy boly mládeži vysvetlované, aby sdieťa naučilo sa tam všetko to, čo mu v živote je zapotreba. Nechceme, aby sa deťom tĺklo niečo do hlavy, čo sa proti ich zdravému rozumu deje. Poneváč je pravda len jedna, majú sa učiť vo škole katolík, evangelík, žid, spoločne jedno a to isté. Nemôže byť pre každého pravda. Mravnosť má sa vštepovať všetkým rovnako podľa jednej methody. Že je mravná výchova bez náboženstva nemožná, to je lož, rozširovaná zainteresovanými kruhy.

Jak sme počuli, tu si niektorý páni predrečníci sťažovali na to a veľmi boli rozčúlení, keď sa niekto dotknul náboženstva, že vraj ich city sú tým urazené, A naše city? My sme komunisti. Či my nie sme kritisovaní, či si z nás nerobia posmech, či nehanobia naše učenie a či my si z toho dačo robíme? Nám to nevadí. My vieme, že máme pravdu a šosáci môžu rozprávať, čo sa len im ľúbi, nami to nepohne, ale z druhej strany reakcia sa veľmi bojí kritiky.

Klobučník samozrejme je toho náhladu, že každý, kto nenosí klobúk, kto má čapicu na hlave, je neslušný človek a kto nič nenosí, je divoch. (Veselost.) Každý klobučník chce, aby ľudia jeho klobúky kupovali, lebo len tak má on dobrú existenciu.

My komunisti nie sme tak intolerantní, aby sme niekoho chceli prenasledovať pre jeho náboženstvo ani nikomu jeho vieru neberieme. (Hlas: Poněvadž nemáte tu moc ješté.) Áno! (Veselost.) Na Slovensku máme veľa prívržencov, ktorí sú pobožní katolíci alebo prívržencov, ktorí sú pobožní evangelíci a dobre sa s nimi snášame, lebo sú to dobrí ľudia, opravdoví krestania. Oni se stali komunistmi práve preto, že sú poctiví krestania, že chcú, aby sa uplatnily zásady, ktoré Kristus hlásal a dľa ktorých sa prví krestania držali. Dnes nám tu chodíte s vašou morálkou kresťanskou, ale podívajte sa na vašich boháčov kresťanských, jak sdierajú ten ľud chudobný, jak ho vyssávajú a nemajú útrpností s ním prez to, že je to jeho brat kresťan. Majú nejakú morálku? Ja v tom nevidím morálku.

Všeobecne tedy vidíme, že náboženstvo morálnosť ľudstva nezvýšilo. Bohatý kresťan vyssává chudobného kresťana práve tak, jako bohatý vlastenec chudého vlastence. Strach pred peklom a viera v Boha nezachránila ľudstvo pred hrôzami svetovej vojny. Keď študujeme dejiny, zpozorujeme, že viera zapríčinila viac zlého ako dobrého. Na 6. júla svätili sme památku upálenia Jána Husa. Kostnický koncil odsúdil ho k smrti ohňom. Všeho všade i s pápežom Janom XIII. (Hlas: Třiadvacátým!) Tedy triadvadsiatým - pohromade bolo v Kostnici šesťdesiat kniežat, stotridsať dva hrabät, seďom sto iných šľachticov, dve sto seďmdesiať doktorov všetkých fakúlt, štyri patriarchovia, 29 kardinálov, štyridsať deväť arcibiskupov, 160 biskupov a 200 rozličných vysokých kňazských hodnostárov, prelátov, opaťov atď. (Hlas: Byli by upálili i pána Krista!) Že je to pravda, vie každá babička v Čechách. To boli všetko ľudia, ktorí sa náboženstvu dobre naučili. Boli to majstri náboženstva, muselo by sa tedy očakávať, že to bola spoločnosť nanajvýš mravne poctivá, šľachetná. Ale čo vidíme? Pápež Ján XXIII. bol bývalý morský lúpežník, bol to pirát a predsa sa stal >svätýmOtcom<, najvyšším zástupcom kresťanstva hlásajúceho lásku k blížnemu a mravnosť. Tri tisíce predajných žien, nevestiek, zdržovalo sa v ten čas v Kostnici, keď táto svätá spoločnosť súdila tam >kacíra< Jána Husa. (Různe výkřiky. Hlas: To byla diktatura katolické církve!) Za to, že tento vystúpil proti predávaniu odpustkov, proti okrádaniu chudobného ľudu kňazmi, za to že bol poctivý, upálili ho títo majstri náboženstva. (Různé výkřiky. Hlas: Kdyby mohli, pálili by dnes zas!) Ano, ale poneváč ľud není už tak hlúpy, poneváč ztratili tú ohromnú moc nad ľudem, tak im ani štát nemôže dovoliť upaľovať, na kole lámať, jazyky vytrhovať a podobné krásne veci. (Sen. Kroiher: To by v Rusku dovedli dnes jen postavit ke zdi, viďte!) Inú, vaša fantasia je náramne znamenitá. Keby tam v Rusku boli takí ľudia ako vy, to by ste zase radšie upaľovali.

Místopředseda sen. Kadlčák (zvoní): Prosím, abyste sa držal veci, ináč bych bol nútený, odňať vám slovo.

Sen. Chlumecký (pokračuje): V ten čas, keď nevinný šľachetný Hus ležal v temnom žalári, a čakal na rozsudok, žatým sa svätá spoločnosť dobre bavila. Poriadaly sa zábavy, turnaje, výlety, a hry. Mesto bolo plné dobrodruhov, falošných hráčov, švindlérov a zbojníkov. Páni jedli a píli, až sa hory zelenaly, a tri tisíce predajných žien pomáhalo im v tejto ťažkej práci a obveselovalo ich. (Veselosť.)

Tento jedon príklad dostačí snáď, pánovia, na dôkaz, že ten, kto zná dobre katechismus a bibliu, nemusí byť ešte dobrým, mravným človekom.

Dalo by sa ešte mnoho citovať z dejín církve na dôkaz nemravností ich representantov, na príklad, jak sa rvali medzi sebou pápežovia Gregor XII., Bendikt XIII. a Alexander V. Preklínali sa navzájom, dávali sa do kliatby, preto, že každý sa chcel udržať u toho mastného hrnca. (Hlučná veselost.) I vrážd by sa boli dopúšťali, keby boli mali k tomu príčiny. A španielska inkvisícia zaiste tiež není skvelým dôkazom kresťanskej lásky a morálky! My komunisti máme za nemravné vychovávať ľud k dobrému sľubovaniu radostí nebeských a strašením peklom. (Hlas: Váš kolega Matuščák posílá své děti do kláštera! Hlučná veselost.)

Poneváč ale boháči chcú, aby chudobný ľud sa modlil a pracoval a pri tom hladoval a vzdor všetkému boháčov miloval, preto musí náboženstvo v školách byť vyučované, preto sa slávnostné sľuby nedržia.

Reakcia je na pochode. Tento školský zákon bude odhlasovaný tak, ako všetky zpiatočnícke zákony hladko u nás sa odhlasujú, a preto my nemáme záujom na tom, aby sme sa s jednotlivými jeho body zaoberali. Bolo by to nadarmo. Hlasovať budeme na každý pád oproti. (Veselost. Sen. Hrubý: Jako vždycky, to nás mrzí!) Ráčte odpustiť, pane senátore Hrubý, nemôžem vám pomôcť.

Teraz prídeme i k druhej otázke. Pred polrokom prejednávaný bol tu v senáte zákon o úprave požitkov poskytovaných štátnym a verejným zamestnancom z dôvodov mimoriadnych pomerov. Dľa zpráv výborových rozumelo sa pod >mimoriadnými pomery< vysoká réžia štátu. Jednými z najviac postižených boli učitelia. V dôsledku energického protestu všetkého učiteľstva prichádza vláda dnes s novým návrhom zákona, ktorým sa menia niektoré zákony o služobných pomeroch učiteľstva škôl obecných a meštianskych.

Vzpomínam onej schôdze, kde jednané bolo o zákone upravujúcom tak >znamenite< výhody vychovateľov nových generácií. Vzpomínam potom rôznych prejavov pánov z koalovaných strán, keď volaní k odpovednosti, skrývali sa za neznalosť veci a svaľovali vinu jedni na druhých. Ja tu vraviem, že bolo potreba veľkej dávky zabudnutia, mohol-li ktorýkoľvek z pánov z koalice prehlásiť, že nezná podstatu zákona, veď ako v poslaneckej snemovni, tak aj tu v senáte upozorňovali sme vládne strany na tie veľké krivdy, ktoré uzákonené byť malý vtedy prejednávaným zákonom, a za to volalo sa na nás, že deláme demagógiu. Pánovia, na ktorej strane bola demagógia, to dokazuje práve prejednávaný zákon, ktorým aspoň z časti má byť odčinená krivda vtedy spáchaná štátotvornými stranami na učiteľstve.

Ovšem zostáva tu ešte veľké množstvo tých štátnych zamestnancov a zvlášte úradníkov a sriadencov samosprávy, o ktorých nepochybne ste presvedčení, že í životná úroveň je prinajmenšom nie-li skvelou, tak aspoň iste plne zabezpečenou.

Pánovia, prejednávaný zákon nielen že nemluví o odčinení krívd spáchaných prosincovým zákonom na druhých kategóriách štátnych a verejných zamestnancov, ale tento zákon tvorí nové nesrovnalosti a krivdy v stave učiteľskom.

Tak článek VIII. a IX. § 7, ruší výhody článkov I. a III. zákona z 9. apríla 1920, ktorý v zásade stanoví menovanie definitivnými bez určenia miesta a zaradenie do hodnostných tried pre učiteľov výpomocných, ustanovených za zástupcov učiteľov na miestach definitívne lebo zatímne sriadených.

Bude-li prijatý v pôvodnom znení čl. VIII. a čl. IX. 1. a 2. odstavec, - zostanú výpomocní učitelia i so zkúškou spôsobilosti častokráť na dlhú dobu v počiatočným slúžnym 1. stupňa XI. hodnostnej triedy. Zrovna tak ustanovenie tretieho odstavca čl. IX. o povinnom podrobení sa preloženiu - ukazuje, že není tu úmyslu zbaviť sa toho starého vrchnostensko-byrokratického ducha, onoho >Maul haltenund weiter dienen<. Nedá se to omluviť pri dnešnom nedostatku učiteľských síl.

Práve tak poškodzujú sa učitelia škôl meštianskych, ktorým berie sa výhoda zákona z r. 1919 a zariaďujú sa do skupiny C. Pri veľkom význame týchto škôl pre výchovu našej mládeže, týmto ustanovením môže citeľne byť poškodený ďalší vývoj tohoto školstva, lebo nastáva tu nebezpečné prechodenie kvalifikovaných učiteľov zo škôl občianskych na školy obecné, čo zaiste nebolo by ku prospechu tejto účelnej inštitúcie výchovnej. Tak na učiteľstvu meštianskych škôl za každú cenu má by E ušetrené asi 8 mil. Kč, čo žatým učiteľom náboženstva pridáva sa len 30 miliónov Kč. Nenazdáte sa, pánovia, že sa v republike pripozdieva, že pripravuje sa vláda tmy? Pánovia, tak ako pri prejednávaní zákona prosincového, tak í dnes prehlasujem, že ačkoľvek v radoch učiteľstva málo bolo porozumenia pre potreby a žiadosti pracujúceho ľudu, že pracujúci ľud má porozumenie pre potreby školy a vychovateľov svojich dietok, ačkolvek vieme, že veľká časť učiteľstva chová sa k našim ideám netečné a často nepriateľsky, predsa stojíme na tom, aby učiteľ bol slobodným a hospodársky zaisteným, lebo len nezávislý učiteľ bude vychovávať mládež s pevnou vôľou a pevných charakterov.

Pravil som, že krivdy napáchané prosincovým zákonom sú odčinené len z častí, je potreba vedia iného zmeniť ustanovenie čl. XIV., že zákon nabýva platnosti dňom 1. června t. r. Keď že ste, pánovia, v prosinci mali odvahu i prez naše výstrahy vziať učiteľom z platov a jestli ste soznali, že spáchaná bola krivda, potom majte odvahu túto krivdu odčiniť zmenou tohoto článku a vráťte učiteľom všetko, čo po práve im náleží od 1. ľadňa t. r.

Celý prosincový zákon nebol ničím iným, ako dobre organisovaným útokom so strany hospodársky silných, bol to pokus o prielom do miezd a platov, ktorý sa vtedy zdaril vinou tých, ktorí prez naše upozornenie, ačkolvek socialisti, nemalí porozumenie pre znamenie doby. A proletári v kanceláriách, v továrniach, baniach a na poliach nesú toho dôsledky!

Prejednávaný zákon ukazuje, ako >demokratické< zákonné sbory môžu tvoriť zákony v rozpore s prianim veľkej väčšiny občianstva. Takéto, chcem sa vyjadriť parlamentárne - omyly sjednajú ovšem málo rešpektu súčasnému parlamentarismu, avšak budú sa ešte často opakovať ako produkt nešťastných faktov politicky a hospodársky rôznorodých živlov.

Tedy, pánovia, pre druhú čiastku, čo sa tyká požitkov, vyrovnaní platov, napravení tej škody, ktorá sa učiteľom spravila, budeme my hlasovať >pro<, kdežto pre prvú čiastku, čo sa týka zákona, že zostane zase náboženstvo vyučovacím povinným predmetom v školách, musíme hlasovať >proti<. (Sen. dr Krupka: Výborně!) To je výborné, pane kolego, lebo my sme nie klerikálovia, my sme komunisti, my máme iný svetový názor, vy máte tiež iný svetový názor, vám sa neľúbi, keď sa vašich citov dotýkame, nám sa tiež neľúbi, keď sa niekto našich citov dotýka. A myslím, že v tom sme rovnoprávni. A možná, že naše myšlienky sú o mnoho krásnejšie, že máme lepšie ideále ako máte vy. A tým končím.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Reylovi.

Sen. dr Reyl: Slavný senáte! Povinností každé moudré vlády je zajisté, aby prováděla politiku moudrou. A politika moudrá je taková, která je také v souladu s cítěním a svérázem lidu. A proto ovšem je také třeba, aby se vydávaly zákony, které odpovídají cítění lidu. S tohoto stanoviska také pohlížíme na t. zv. malý školský zákon.

Prohlašuji hned předem, že tento zákon není nikterak ideálem naší strany. Ideálem naší strany je zajisté škola konfesijní a to podle přesného stanoviska paedagogického. Náboženství nemá býti jen učebným předmětem, kterému by se vykazovaly 2 hodiny, takže by mohlo vzniknouti mínění, že náboženství je holý předmět, který se může jen 2 hodiny týdně přednášet a po škole se může také zanechat. My jsme toho názoru, že náboženství jest základem mravního jednání, že je to filosofie života, že je to životní názor a proto z toho důvodu usilujeme o to, aby veškeré učivo bylo prodchnuto tímto křesťanským názorem, nábožensko-mravním principem. Tomuto stanovisku nelze nic namítat ani se stanoviska paedagogického, poněvadž je jisto, že veškeré učivo, všichni faktoři a činitelé, kteří jsou při výchově účastni, mají býti prodchnuti jedinou ideou. Jestliže se při výchově vyskytují různorodí činitelé, jeden, který hlásá přírodní názor evoluční, positivistický, naturalistický, druhý zase starý názor křesťanský, je pochopitelno, že z toho povstává v duší dítěte bolestný, rozpor. Z toho důvodu tedy pravím, že není malý školský zákon naším ideálem. My usilujeme o jednotnou výchovu v konfesijní škole. Přes to, že zákon není naším ideálem, můžeme se smířiti do jisté míry s ním nejen z toho důvodu, že je to politická povinnost, že to byla věc kompromisu, ale z toho důvodu, že zavádí tento zákon posléze pořádek do chaosu, který začal na školách po převratu 1918.

Kdo zná poměry ve škole, ten dozná, že poměry tam byly již přímo neudržitelné, že je třeba, aby jednou se tam udělal pořádek, aby se určily přesné směrnice jednání, aby přestala agitace politická a všecky ty akce, které klid ve škole porušují. Ovšem přiznám se, že tento zákon jenom částečně vyhovuje tužbám občanů, kteří mají právo na výchovu svých dětí ve škole. Jsme proti tomu, by stát si mohl osvojovati určovat směr výchovy dětí svých občanů. To si osoboval stát absolutistický, ale stát demokratický žádným způsobem toho práva nemá, ani žádná politická strana nemá práva vtiskovati ráz svého programu škole, ani učitelé nemají práva rozhodovati na směr výchovy, jak sám praví Masaryk, filosof, který naznačil, že učitel je volný v metodě, v tom mu nikdo nemůže poroučet, ale co se týče směru výchovy, ten mají právo určovati rodiče, tedy státní občané. (Sen. Hnátek: A když tomu nerozumí?) A když lomu nerozumí, pak musí získati zástupce a tím je učitel. Z toho ovšem vážnost učitele vyplývá, že zastupuje rodiče ve výchově.

Jestliže je v Čechách 76% katolíků, 14% lidí, kteří jsou jiných církví a pouze 10% lidí bez vyznání, pak se nedivte, že malý školský zákon uvádí také náboženství za předmět vyučovací, resp. za předmět, v jehož duchu má býti mládež také vyučována. Nepovažuji tento malý školský zákon za úspěch a vítězství reakce, spíše to považuji za dosti skrovné pochopení skutečnosti o smýšlení národa. Náboženství je zajisté základním rysem české povahy. (Sen. dr Kovalik: Slovanské!) Já bych to rozšířil na Slovanstvo, poněvadž jsem však chtěl citovati Masaryka-filosofa, který praví, že základním rysem české povahy je náboženství, mluvil jsem jen o Češích, ale uznávám, že náboženství je rysem slovanství, rysem člověčenstva, poněvadž dějiny nejsou nic jiného než bojem mezi vírou a nevěrou. Vždyť konečně v Čechách i o těch lidech, kteří zdají se, že nejsou konfesijní, nepřísluší žádné církvi, nechci věřiti, že by neměli vůbec žádného náboženství. Když si všimneme dnes naší debaty, musíme říci, že je velký zájem o náboženství a často jindy jsem to pozoroval v senátě, že, když se projednávaly zákony velmi důležité pro naší republiku, nebylo takového zájmu o ty zákony, že bývaly lavice prázdné. Ale jakmile dojde na kulturní otázky, je větší zájem. Je viděti, že náboženství patří k věcem, o které má každý člověk zájem. Pánové, můj názor je ten, že náboženství mezi učebné předměty patří z toho důvodu, že škola má býti v souladu s výchovou dítěte v rodině. Dítě je nábožensky vychováno v rodině a škola má v tom směru dále pokračovati. Kdyby nepokračovala, vznikal by rozpor mezi výchovou školskou a výchovou rodinnou a ty následky by byly velice těžké.

Ostatně již pojem školy toho vyžaduje, aby náboženství bylo ve škole vyučováno, neboť bez náboženství by byla škola kusou. Úkolem školy je nejen učiti, ale také vychovávati. Učení se provádí přednášením různých poznatků vědeckých, výchova děje se hlavně náboženskou výchovou. V tom spočívá výchova, jestliže náboženskými pravdami působí se na srdce, na cit a vůli dítěte. (Sen. Hnátek: Ale vy tak nepůsobíte!) To by byla chyba, kdyby se náboženství špatně vyučovalo, nepochopili bychom účelu ve škole a když dostaneme pokyny od vás, jak to máme vést, my se přizpůsobíme. (Potlesk u stoupenců řečníkových. Sen. Hnátek: Nic byste nepochybili, kdybyste se přizpůsobili!) Musíme se přizpůsobiti vhodné metodě, Co se týče metody, kdybyste byl včera na katechetickém kursu, slyšel byste, že jsem katechetům doporučoval, aby pochopili situací, aby náboženství podávali jako záživný předmět, který skutečně také je chlebem, který může roznítiti duši dítěte k ušlechtilému snažení. Jestliže někde není některý katecheta dosti obezřetný a zručný, nemá-li vhodné metody, nesváděl bych to na náboženství, nýbrž na jeho nedostatečnost. Nedá se upříti, že nauka náboženská je předmět těžký, neboť jedná o metafysických pravdách, o pojmech vysokých, které často i filosofu jsou nepochopitelné, a proto je obtížné přizpůsobiti tomuto předmětu chápavost dítěte, aby z toho mělo nějaký užitek. (Hlas: Filosofové to nepochopí a dítě to má chápati!) Mnozí filosofové nechápou náboženských pravd, a jest to podivné, že co chápe prostý člověk, který má víru, nepochopí často filosof. (Hlas: věřit není totéž co chápat!) Pánové, srdcem člověk chápe víru, víra pro člověka věřícího jest věděním. Citem poznáváme také pravdu jako rozumem. (Hlas: Kde přestává věda, začíná víra!) Věda a víra je něco jiného, každá má svůj vymezený obor a nesmí se obory splétati, jest to osudná mýlka, když se víra směšuje s vědou a věda s vírou.