Jest jen jedna příroda a není světa nadpřirozeného, není zázraků, a nikdy jich nebylo, tak praví poznatky vědeckého bádání. Dnešní lidé nemají již víry středověku. (Sen. Walló: A dokázal to ten, kdo to praví, že není nic nadpřirozeného, že není zázraků?) Poshovte! Že lidé přestali věřit v ďábla, peklo, věčné tresty, ve svět zázračný, dogmata - to jest přirozený duchovní vývoj: lidstvo přestalo býti otrokem víry a nenechá se vésti dogmaty; jediným jeho soudcem jest jeho svědomí, právě ve věcech víry.

V moderních státech, zejména v Americe a v Anglii, působením etnických společností, jak bylo na kongresu pro mravní výchovu V Londýně v roku 1908 označeno, proniká poznání, že žádná víra v božství, žádné dogma, žádná autorita nestojí nad ethickou směrnicí života.

U nás - jak předložená osnova malého školského zákona dosvědčuje, jsme k tomuto poznání ještě nedospěli a tak budeme i nadále trpěti, aby pověsti o stvoření světa a člověka, o ráji, arše Noemově, potopě světa atd. byly v národní škole vydávány jako zjevené pravdy, ač i dětí dnes chápou a vědí, že jsou to pouhé pověstí a nemožnosti.

Dovolte, abych na některé poukázal, když vidím, že tomu někteří páni nechtějí věřiti. (Hlas: Prosím, dokažte to! - Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To víme z paměti! To je dětinské líčení a ne systém!) Prosím, církev učí, že Bůh prvého dne stvořil světlo a teprve čtvrtého dne slunce. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To není pravda! - Sen. dr Kovalik: Kto stvoril večnost a nekonečnost?) V dějepise starého zákona o stvoření světa v 6ti dnech se praví (čte): >Napočátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná, tma byla nad propastía duch boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: >Budiž světlo a učiněno jestsvětlo.< I nastal první den. A čtvrtého dne řekl Bůh: >Buďtež světla na oblozenebeské, aby osvětlovala zemi a ať jsou na znamení dnů i let.< I stalo se. Na oblozevzplanulo světlo veliké, aby panovalo nade dnem a světla menší, aby panovala nadnocí a množstvím hvězd.< Tedy napřed bylo stvořeno světlo a potom teprve slunko. Nepoznává, přátelé, hned malé dítě, že slunko jest zdrojem světla, že slunečním východem nastává jasný, světlý den a jeho západem, že tento den přestává? Bez světla slunečního že není a nemohlo býti jasného dne? Církev dále učí, že středem všehomíra jest země, kolem níž se ostatní nebeská tělesa se sluncem otáčejí atd. Jest to pravda, pane Klimko? A církev se držela této nepravdy tak houževnatě a tak dlouho, že lidé, kteří pravdu o kulatosti a pohybu země objevili, stihala jako kacíře. Jména těch učenců, kteří zlobu církve odnesli, jsou vám snad známa.

Eva byla stvořena ze žebra. Adamova. Věří tomu knězi? A když tomu nevěří, proč předkládají takovou pověst za zjevenou a božskou pravdu dětem ve škole? (Sen. Kroiher: Přečtěte si Musila, universitního profesora!) Církev hlásá, že před Adamem vůbec smrti nebylo. Geologové nás však učí, že dávno před člověkem biblickým na světě celé generace zvířectva odumřely, jak toho na zkamenělinách zřejmé doklady máme. Biblická dějeprava učí mládež, že po hříchu prvních lidí v ráji svět zpustl, až přišla potopa. Byl slíben Vykupitel, na nějž lidstvo čekalo 4 tisíce let. Od té doby uplynulo 1921 let. Podle bible trval by svět ne celých 6000 let. Avšak proti tomu připomínám: V londýnském museu královského ústavu pro ranhojiče chová se lidská lebka, jejíž stáří odhaduje profesor Kelch přibližně na 600.000 let. Stáří země odhadují geologové na miliony let a člověk na ní žije dle jich odhadu jistě ¹/₂ milionu až l milion let. Někdo říká, že je to pouze odhad. Dovolte, abych ještě reelnější a vědečtější doklad snesl pro to, že stáří člověka na této zemí je delší než 6000 let. Řeka Mississippi v Severní Americe ukládá při svém ústí, jak vám známo, nános. Průřezem tohoto nánosu a sečtením vrstev bylo zjištěno, že naplavenina řeky Mississippi při jejím ústí trvá asi 150.000 let. V hloubce 5 metrů byla nalezena lidská lebka, která odpovídá stáří asi 57,600 let. V biblické dějepravě uvádí se Adam uprostřed ráje, kde žil šťasten.... (Výkřiky sen. Jílka.) Pane kolego Jílku, což platná ústa otevřená, když jest hlava zabedněná. (Sen. Jílek: Podle sebe soudím tebe, a každý osel hádá podle sebe!) Uvádí se Adam uprostřed ráje, kde žil šťasten. Vedle něho lev, tygr, laňka, gazela a jiná zvířata. Vážení přátelé, nenapadne již dětem, čím byl ten lev, tygr, v tom ráji živ, když nesměl tu laňku, tu gazelu, tu kozu a jiná zvířata sníst, a čím se v ráji vůbec živili? V Noemově arše sto loktů dlouhé, 50 široké a 30 vysoké - jak jsme se to učili - umístěno bylo po párku všech zvířat na zemi žijících. Kdo je schytal, kdo je zkrotil, kdo je v arše umístil? Těch 8 lidí. které archa zachránila? A stačila archa vůbec pro všechna zvířata? A pak, čím se tato zvířata živila, když povodeň 350 dní trvala? Vážení přátelé! Mohl bych uváděti takových příkladů z biblické dějepravy více, ale tyhle snad stačí. A dodávám k tomu: To vše se předkládá dětem ve škole jako věčné zjevené pravdy. Nyní pochopíte Tolstého rozhorlení proti falešnému církevnímu učení náboženskému.

Co má býti cílem mravní výchovy? Jistý filosof naznačil úkol ten slovy: >Vsaditi dětem nechuť ke všemu, co je nízké a sprosté o obdiv pro vše, co je velikéa ušlechtilé.< Ferdinand Buisson, profesor fakulty na pařížské universitě, vyjádřil cíl mravouky těmito slovy: >Morálka má naznačiti stopy cest, jež vedou k hlubokýmpramenům mravního života.<

A nyní posuďte, prosím, zda-li prospívá mravnosti, slyší-li dítě ve škole v náboženském vyučování o bratrovraždě Kainově, o opilství Noemově, o podvodu Rebečině, o hněvu Saulově, o vzpouře Absolonově, o tom, jak Putifarka sváděla Josefa ke hříchu, nebol o tom, jak David svedl ženu Uriáše k cizoložství. Jsou v těchto biblických příbězích, vážení přátelé, etické momenty a motivy? (Hlas: Ó ano!) Podle mého prostého rozumu soudím jinak.

Z konservativního tábora tvrdívá se, že snaha po světské škole a laické morálce prýští prý z nenávisti k náboženství. Není to pravda. Laická morálka a věda neodporují čistému, podtrhuji >čistému< náboženství, t. j. náboženství bez dogmat a zazraků. Vždyť >mysliti pravdu, po níž věda prahne ačiniti dobro, jež jest smyslem laické morálky, jest nejčistší prostředek ku obcovánís Bohem<, praví Ferdinand Buisson ve své přednášce >Náboženství, mravouka avěda<. Nám však náboženství a mravnost, náboženství a církev, jak dovodil prof. dr Krejčí na sjezdu Volné Myšlenky v r. 1907, není jedno a totéž a co řekneme o knězích a jejich učení, neplatí o čistém náboženství. Mravnost stavíme nad náboženství, neboť člověk může býti mravný i bez náboženství. A ruku na srdce, pánové z konservativního tábora. Je mravnost a zbožnost cílem a ideálem křesťanství? (Hlasy: Jistě!) Já o tom silně pochybuji, soudě podle toho, co vidím kolem sebe ve veřejném životě. Myslím, ba tvrdím, že spíše dosažení a udržení politické moci je praktickým cílem a ideálem novodobého politického katolictví..... (Hlasy: Tak jest! - Sen. Kroiher: Církev se výslovně opřela, aby sírany politické byly nazývány katolickými!) přes to, že Kristus praví: Království mé není z tohoto světa. (Hlasy odporu na lidové straně.) Škola světská má pěstovati rozum a vůlí, pečovati o vzdělání a mravní charakter mládeže. Má stejný cíl církev katolická, která se tak úporně staví proti rozluce státu a školy od církve? (Sen. Kroiher: Kdo vám to řekl, pane kolego, že se církev katolická staví proti odluce církve od státu? Proti tomu se nestaví, já jsem toho svědkem!) Poukazuji na jednání v ústavně-právním výboru revolučního Národního shromáždění, kde se o této věci jednalo a kde bylo úsilí pokrokových lidí, aby tato zásada byla vtělena do ústavní listiny. Překazila to však právě lidová strana. (Výkřiky sen. Walló.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego Walló, neračte polemisovat.

Sen. Konečný (pokračuje): Opakuji: Má stejný cíl církev katolická? Guyot v pojednání >Sociální a politická bilance Portugalska< praví: Všude tam, kde vládla církev, udržovala nevědomost, jež byla od jakživa jejím ideálem. (Sen. Kroiher: A kdo založil v Čechách školy?) Ale jaké školy? Konfesijní! A ty jste zakládali proto... (Výkřiky na lidové straně.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pánové, prosím, račte zachovati klid.

Sen. Konečný (pokračuje):... ty si církev zakládala především proto, aby si v nich vychovala kostelní zpěváky a ministranty. (Sen. Kroiher: Ale bez církve nebylo by škol, nebylo by universit, to je hanba něco takového povídat! Inteligent! Církev je základem kultury!)... Nechci provokovat nikoho... (Sen. dr Kovalik: Tohle vám nezapomeneme! To si pamatujte! Kdyby nebylo křesťanství a církve, ani vy byste tu nebyl!)

Vážení pánové z tábora lidové strany! Prohlašují, že jsem dalek jakékoliv provokace, že konstatuji pouze a citují příslušné spisovatele. Papež Pius IX. roku 1864 známou Encyklikou prohlásil slavnostně, že církev s novodobou kulturou se nikdy nesmíří. A školské zákony... (Hlasy na straně lidové: Provokace! Výkřiky sen. Walló.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego Walló, prosím, abyste řečníka nerušil. (Sen. Zavoral: Není možno nerušit, je to neloyalnost!) Pánové, račte zachovat klid, nemůžeme jednat. (Sen. Walló: To by tu nemělo býti, aby urážel křesťanského člověka, to je hanba! - Sen. dr Kovalik: Taková provokace bude škoditi státu!)

Sen. Konečný (pokračuje): Konstatuji: Papež Pius IX. v roce 1864 známou Encyklikou prohlásil slavnostně, že církev s novodobou kulturou se nikdy nesmíří a školské zákony starého Rakouska z roku 1869 týž papež označil za zavrženíhodné a nicotné. (Sen. dr Kovalik: Pěkně podporujete Československou republiku!) Tento církevní posudek doposud odvolán nebyl. (Výkřiky. - Sen. Walló: Já bych žádal, aby tato řeč byla doslova dána do všech novin! - Sen. dr Kovalik: Pěkně podporujete republiku takovými řečmi!)

Za takových poměrů táži se, zda můžete činnost republikánského učitele. (Hluk. - Sen. Walló: Vrháte bombu do Československé republiky, která ji roztříšti na tisíc kusů!) Kdyby dopadla na vaší hlavu a ji osvětlila, neměl bych nic proti tomu! (Výkřiky.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Konečný (pokračuje): Vážení přátelé, jali za takových poměrů jest možno činnost republikánského učitele a římského katechety na jedné škole v soulad uvésti? A jest to vůbec možné? (Výkřiky sen. Walló.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego Walló, prosím, nepolemisujte. Slovo má pan sen. Konečný, prosím, aby pokračoval.

Sen. Konečný (pokračuje): Vážení přátelé! Jest možno ponechat vliv na školu církvi, která pokrok zatracuje? Jest možno pod vlivem despotického Říma vychovávat demokratické republikány? Jak chcete vychovávat pokolení tolerantní, ponecháte-li vliv na školu nesnášelivé církvi a jejím pomocníkům?

Konflikt mezi náboženstvím, mravností a vědou jest tu. Jak jej chcete z výchovy odstranit, ponecháte-li náboženské vyučování ve škole? Jak za těchto okolností má kdo naší snahu po převýchově národa bráti vážně? Jsem přesvědčen, že církev jest cizí, státu nepřátelský živel. Z té příčiny měla býti zbavena jakéhokoliv vlivu na to nejdražší, co stát má: na mládež a školu.

Podle § 3 projednávané osnovy zákona mají rodičové počátkem školního roku oznámiti, zda si přejí či nepřejí, aby jejich děti byly v náboženství vyučovány. Tímto paragrafem se škola dává na pospas nejpustší agitací. Občanstvo se rozestoupí, jako se to stalo v Belgii na dva příkře proti sobě stojící tábory. Jeden bude volat; >Bez náboženství není mravnosti!< a druhý na to odpovídat: >s náboženstvímnení mravností!<

Vážení přátelé, prospěje-li taková agitace škole a školní výchově, račte posouditi sami. Zbavíte jí ještě toho drobtu klidu, který doposud má. Já jen konstatuji fakt, že nikde nevede se školství tak bídně jako v ultramontanní Belgii, kde dle statistiky školního ředitele Daumersa v Brusselu vydané připadá na tisíc obyvatel 101 analfabet.

Dovolte, pánové, abych ke konci dotkl se ještě jedné stinné stránky našeho školství. U nás máme také školy konfesijní, řeholní či klášterní. Na Slovensku tři čtvrtiny veškerých škol jsou školami církevními. Jak na takových školách jest o vědu a občanskou morálku postaráno, snadno se možno každému domysliti. Libuše Jasenská ve své brožuře o klášterních školách uvádí, že dívky jsou řeholnicemi napomínány, aby se moc učením neměřily, ať se raději pomodlí k svatému Antoníčkovi, ten že jim již při zkoušce pomůže.

Ostatně církevní výchovu nejlépe charakterisoval olomoucký kanovník hr: Pötting, zakladatel chvalně známého Pöttingea, dívčího ústavu vzdělávacího v Olomouci. Tento šlechetný kněz a lidumil, kanovník, bez rozdílu každým knězem a každým laikem vysoce vážený, praví: >Mnoho jsem vytrpěl se strany knězi, žejsem založil ústav a dal jej v ruce vychovatelů světských a nikoli církevních.Ale to mne nezvrátilo v mém úmyslu, neboť jsem vycházel z názoru, žekdyž slepý slepého vede, oba do jámy upadnou. Jeptišky jsou skutečného života,jeho snah a pokroků neznalými, neboť z mládí jsou od života odloučeny a protonemohou vychovávati dívky pro život.< (Tak jest!) Toto by mělo viseti v každé domácnosti, kde se rozhoduje o výchově příštích dívek; pak by je neposílali do klášterů, kde slepí vychovávají.

Katolická církev vychovává ve svých konfesijních školách občany katolického nazírání, katolického světového názoru, nota bene, z Říma určovaného, tedy občany, na nichž není možno budovati demokratický, pokrokový, hospodářsky silný a sociálně dobře řízený stát. To jest naše přesvědčení a proto se dalo očekávati, že vláda zřizování klášterních škol nedovolí a takové stávající školy zruší. To se bohužel nestalo. Na základě přednesených vývodů opakuji své přesvědčení: náboženství dogmat a zázraků do národní školy nepatří. Paragrafem 1. předloženého zákona, jímž se vyučování církevnímu náboženství ve veřejné škole ponechává, je v zásadním odporu s paragrafem 119 ústavní listiny, podle něhož vyučování nemá odporovati výsledkům vědeckého bádání. To jest rozpor, který žádný neoddisputuje.

Jsem dále přesvědčen o tom, že moderní stát může býti vybudován jen na základě rozluky státu a školy od církví. Chováme pevnou naději, že až rodičové a celá československá veřejnost - za osm, deset let - výsledky laické morálky a občanské výchovy na mládeži pozná a s výsledky dosavadní nábožensko-mravní výchovy porovná, uvidí ten veliký rozdíl na prospěch morálky a výchovy laické, že pak provede odcírkevnění školy sama.

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má paní sen. dr Herzigová. Prosím, aby se uchopila slova.

Sen. dr Herzigová (německy): Slavný senáte! Škola jest všeobecným kulturním činitelem prvého řadu a tak hluboce zakotvena do duše lidu, že všechny jeho vrstvy pečovati a přemýšleti musí o jejím trvání a jejím vybudování. Škola není věcí učitelů nebo učitelek, není otázkou stavovskou, nýbrž otázkou lidu. Kultura národa může přenáhlenými problematickými novotami ve školství těžce býti poškozena, proto jest zapotřebí svrchované opatrnosti. Všechny otázky školní jsou tak závažné a vážné, že sobě při zákonodárném jích stanovení musíme plně býti vědomi své odpovědnosti.

Co se týče osnovy zákona, jest se stanoviska ženy uvítati § 4, poněvadž také předměty domácího hospodářství vědomě přijímá do oboru vyučování školního a snaží se tím autoritou školy šířiti vědomostí, liteře jsou pro dívky nutný a důležitý. Předloha snaží se tím řešiti jednu z otázek lidových. Dívka přece má v prvé řadě býti vychovávána pro dům a pro rodinu. V naší průmyslové době mizí tradice všech vědomostí, kterých jest zapotřebí k vybudování a udržování domácnosti a rodiny, jest na čase, aby sobě škola konečně všude uvědomila svůj úkol v této příčině. Ovšem mají tato ustanovení charakter příliš provisorní a jest jasně znáti, že vstupujeme do paedagogické nové země, ve kteréž se jen opatrně a krok za krokem pohybujeme ku předu.

§ 5 zabývá se hlavně počtem dětí ve třídách a zde jasně jest znamenati pokles peadagogických názorů a vymožeností. Velikým počtem.žáků musí býti stlačena úroveň průměrného výkonu a následky této školské politiky bude lze pocítiti dříve nebo později na kultuře samé. Tendence politiky Československé republiky směřuje vůbec k tomu, aby peněz daňových použito bylo hlavně pro účely vojenské, správní a representační a nikoli pro účele kulturní. Na zřízeni škol, na stavby pro potírání bytové nouze není peněz, ale všude krok za krokem pozorujeme, jak vznikají nové banky anebo jejích filiálky, které hýří nadbytkem místností a sil, pravé to bašty velkokapitálu, věnované službě mamonu, nikoli však kultury.

§ 5 lze uvésti v souvislost s potlačováním škol, jemuž my Němci neustále jsme byli, jsme a budeme vydáni. Pan ministr Šrobár popírá všeobecně, že jsou děti nuceny navštěvovati české školy. Což pak není to nátlak, když staré německé školy se zrušují a děti, které by musely jíti jeden a půl hodiny do nejbližší německé školy, přímo jsou donucovány vstoupiti do nové české menšinové školy? V Hacklových Dvorech na př. se uzavře německá škola, s 29 dětmi a zřídí česká menšinová škola pro 19 dětí. To přece zajisté jest vlastní účel českých menšinových škol v malých německých obcích. Jak se shánějí dětí pro české školy, ukazuje případ v Horní Brusnicí. Tam žena německého železničního zřízence, když tento byl na služební cestě, vzhledem k tomu, že její prarodiče prý byli Češi, byla pohnuta k tomu, aby podepsala spis, kterým prý jenom mělo býti zjištěno, kolik osob v obci jest českého původu. Později se ukázalo, že tento vymámený podpis platil žádosti o zřízení české školy a že takovýmto způsobem podvodně pro českou školu získány 4 dítky školou povinné.

Dr Šrobár praví také, že není pravdou, že by se zřizovaly české školy bez dětí. Jeho vývody však dokazují, že skutečně zřizování takových škol bylo nařízeno, že však samozřejmě muselo se vyčkati tak dlouho, až se několik dětí sežene. Aby vyvrátil 28 příkladů o menšinových školách s obzvláště nepatrným počtem žáků, jež uvedl poslanec Kostka, uvádí pan ministr 15 škol, ze kterých se však jen jediná (V Bělotině!) nalézá v seznamu Kostkově. Z Královického okresu uvedl poslanec Kostka školu v Zahrádce s 8 dítkami. Pan ministr nevyvrací tohoto údaje, nýbrž uvádí 5 jiných škol v témže okrese s vyšším počtem žáků. To připomíná trik v jeho první řeči, ve kteréž odmítl stížnosti jisté liberecké protestní schůze jakožto bezdůvodné, uváděje počet dětí v 25 třídách obecných škol v městě Liberci; schůze však ani slovem nemluvila o městě Liberci, nýbrž pouze o venkovském okresu libereckém, ve kterém německé školství silně bylo potlačováno, Z obrazu, kterýž předvedl pan senátor Hartl, jest to velmi dobře patrno. Pan ministr napadl také toto vylíčení, které však vykazuje tak nepatrné chyby, že to jest bezvýznamné. Pan ministr vytýká, to, že Český Dub, který tam jest obsažen, nenáleží již ke školnímu okresu libereckému. Přeměna tamní pětitřídní školy provedena však byla dne 17. listopadu 1919, v době, kdy Český Dub ještě patřil k okresu libereckému.

Pan ministr dále prohlásil, že postrádá jakéhokoli podkladu tvrzení, že prý byl vydán výměr, dle kteréhož zrušeny mají býti všechny třídy, ve kterých dle tříletého průměru bylo méně nežli 75 dětí. Takový výměr že vydán nebyl a že se také nepomýšlí na to, aby podobný výměr byl vydán. Naproti tomu dovolím si přečísti znění výměru zemské školní rady ze dne 1. června 1922, čís. 1661 pres.: >Při tom upozorňuji pana předsedu, že provisorní vedlejší třídy častotaké bývají ponechávány u škol, když počtem nově zapsaných dítek nebyly odůvodněny,ačkoli ve zdejším dotyčném povolovacím výměru jasně bylo uvedeno, že okresníškolní výbor povolenou vedlejší třídu ihned má zastaviti, jakmile počet dětí příslušnétřídy by nedosahoval počtu 80. Z úsporných důvodů musí zemský výbor trvatina tom, aby každá zatímní vedlejší třída začátkem školního roku bylazastavena, jakmile počet dětí v příslušné třídě při zápisu nedosáhne počtu75, a proto činím pana předsedu a pana okrasního školního inspektora osobnězodpovědnými za přesné provedení tohoto rozkazu.<

Podepsán jest výměr zastupujícím předsedou zemské školní rady dr Pollitzerem.

Zde pan ministr zajisté byl falešně zpraven, čemuž se nemůžeme diviti, že dočasný předseda zemské školní rady dle neblahého §u 9 školského zákona zcela z vlastní moci může naříditi zrušení školy a v této příčině ministrovi nepodléhá.

Poslanec dr Kostka zjistil dle úředních údajů, že začátkem 1920/21, tedy před silným utiskováním škol, bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezku 30.016 školních tříd. Z toho bylo 9585 německých a 20.431 českých. Při vypočítávání procenta udělal pan Kostka malou chybu. Na Čechy nepřipadá 67 nýbrž přesně 68 procent, na Němce nikoli 33, nýbrž 32 procenta. Nyní poznamenává ministr Šrobár, že v českých školních třídách, jež počítal poslanec Kostka, obsaženo je také 316 polských. Odečteme-li tyto, jest výsledek tento: Češi 67 procent, Němci 32 procent a Poláci 1 procento; a poněvadž dle samotného Šrobára poměr obyvatelstva činí 66,6 procenta Čechů k 33,03 procenta Němců, obnáší zkrácení Němců 1 procento, to jest 300 scházejících tříd. Tento nepoměr bylo by dnes ještě více pozorovati, poněvadž mezitím německé školy neúprosně byly decimovány a skoro 700 českých menšinových škol zřízeno. Při zrušování školních tříd s menším počtem žáků nežli s předepsaným mimořádně vysokým počtem rozčiluje využitkování přechodné nepříznivé konjunktury pokud jde o počet dětí. Pokles porodů ve válečných letech začíná se přece zase vyrovnávati. Používá se právě každého prostředku, aby plánovitě ničeno bylo německé školství. Pokud jde o Šrobárův výpočet o českém a německém percentuálním podílu na peněžních školních nákladech, jsou dotyčné číslice zajisté dost bezcenné, poněvadž do počtu vzat jest pouze osobní náklad, a také tento s vyloučením českých menšinových škol. Veškerý náklad dal by zcela jiné číslice; vždyť přece pan ministr Šrobár prohlásil teprve nedávno, že na české menšinové školy bylo v tomto roce vydáno 10 milionů a požaduje se dalších 61 milionů. K tomu však ještě přistupuje, že násilným odebíráním celé množství školních místností zcela nebo z částí bylo Němcům odňato ve prospěch Čechů, kterážto změna v držení jest sice velmi důležitá, ku které však ve Šrobárově statistice se nepřihlíží. Uvádím jen na pamět Český Dub, kde krásná budova německé občanské školy, kterou velkoprůmyslník František Schmidt na svůj náklad vystavěl a obci daroval, v krátké době i se sbírkou učebných pomůcek byla vydána Čechům, kdežto Němci byli odtud vyhození. Kdyby se přihlédlo také k takovýmto momentům, pak bychom viděli, jak hrozným způsobem německá škola oproti české škole také pokud jde o náklady jest v nevýhodě.

Slavný senáte! Po těchto vývodech a obzvláště po událostech při školské debatě v poslanecké sněmovně musí vám přece býti jasno, že sami své pověstí škodíte netoliko doma nýbrž i v cizině. A pocit spravedlnosti neměl by vám býti Hekubou. Také vás přece museli světové dějiny naučiti, že po dnech štěstí následují dnové zúčtování.

Divila jsem se často zatrpklé náladě učitelek, která právě u nejinteligentnějších mezi nimi se jevila. Bezdůvodnou tato nálada není, i očekávám, že také podle svého smyslu dodržována budou jednotlivá ustanovení §u 10, jenž sice četným přáním učitelek nevyhovuje, přece však jim přichází vstříc. Ve snaze zachovati ženské mládeží její osobitost a vyhověti ženským vlohám, mám za to, že žena, učitelka ženskému dítěti obzvláště v době jeho vývinu stojí blíže nežli učitel, i stojím na stanovisku, že ženská škola potřebuje ženského vedení.

Povinnou návštěvu pokračovací školy od 14. do 16. roku dlužno uvítati a vláda nechť neotálí vydati nařízení, jež všemu očekávání vyhovuje.

Slavný senáte! Pánové z české většiny ani sami netuší, jak nesmírnou nenávist a pomstychtivost u potlačovaných národů nahromaďují, a to jedině oni samotni tím, jak sobě všude vedou. Dejte se konečně, a k tomu zdá se mi senát povolán v prvé řadě - a to by bylo důkazem pro oprávněnost jeho existence, cestou spravedlnosti, cestou dorozumění, a přede všemi jinými věcmi můžeme my Němci žádati pouze jediné, a to jest školní autonomie. Pro vzdělání lidu má lid sám rozhodovati, tím bude spravedlnosti v prvé řadě cesta ukázána. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Dále slovo má p. sen. Smrtka. Uděluji mu je.

Sen. Smrtka: Slavný senáte! Nalézaje se v rekonvalescencí neměl jsem vůbec v úmyslu ujati se slova. Nicméně vítám příležitost, která se mi poskytuje, abych alespoň několika slovy mohl projeviti stanovisko ke dvěma předlohám, které jsou na denním poradě. Pokud se týče t. zv. malého zákona školského spočívá, jak z celé debaty na jevo jde, všecko nedorozumění v tom, že veřejnost očekávala, že se nám dostane nového základního zákona školského, který by celou otázku organisace školství řešil jednotně na základech, které jsou dány novou dobou, vytvořenou tím, že jsme se ustavili v samostatný stát, a které by byly proniknuty duchem republikánským, duchem svobodomyslným. Nemám v obyčeji opakovati, co bylo již mluveno, a prohlašuji, že pokud se toho zákona týče, stotožňuji se ve všem s vývody pana referenta kulturního výboru dr Krejčího a jsem přesvědčen, že kdyby odluka státu od církví byla provedena Národním výborem, že by byl nastal zrovna tak klid, jako nastal, když byla provedena rozluka manželství. (Výborně!) Bylo by se poznalo, že to není takové strašidlo, jak se nám malovalo s tou rozlukou manželskou a my bychom mohli tyto otázky řešiti s mnohem větším klidem. I řečníci, kteří se vyslovovali pro naprostou odluku, pro naprosté vyloučení vyučování náboženství ze škol, vyslovovali se tito, že nejsou proti náboženství, ale proti církevnictví, neboť i sám řečník, který nalezl největší odpor, řekl: Kdyby byla opravdová nauka Kristova do škol vnesena, souhlasili bychom s ní všichni. Ovšem tím, že se otázka stává otázkou církevnickou, vede to potom k takovým důsledkům, jakých jsme bylí svědky za řeči kol. Konečného. Ty scény, které se tu odehrály, jsou vlastně dokladem pro to, že je svrchovaný čas, aby tato otázka byla řešena tak, aby opravdu náboženství zůstalo interní záležitostí každého jednotlivce a aby si církve svému náboženství vyučovaly v kostelích a aby škola zůstala těch sporů ušetřena. (Výborně!) Takovým způsobem bychom se jistě zrovna tak, jako se to stalo v jiných státech, kde odluka je provedena, dostali k toleranci, které nanejvýše potřebujeme. Jestliže tedy nebyl zákon základní učiněn předmětem nového generálního řešení, musíme vítati aspoň malý školský zákon v této podstatě, jak nám byl předložen, neboť v této věci, která se právě stává předmětem nejostřejších polemik, zde musíme vítati aspoň pokrok v tom, že se zůstavuje rodičům, chtějí-li, aby si svoje děti dali vyučovati v náboženství knězem své konfese, kdežto těm, kteří jsou bez vyznání, zůstává úplná volnost. Musíme doufat, že to povede k tomu, aby vlivy církevní nevměšovaly se do ostatních otázek školských, a tu bude tuze mnoho záležel na našem učitelstvu, jakým způsobem ono své věci povede. Tu pak se ukáže, je-li náš lid pro řešení této otázky skutečně již zralý.