My Němci dávno jsme se naučili odpověděti záporně na otázku, zdali žijeme v právním státě. Dějiny německého zemského divadla, německých soukromých drah, válečných půjček, pozemkové reformy atd. potvrzují náš názor. Věděli jsme, že německý majetek zde nemá ochrany, věděli jsme po událostech, jež se během posledních let odehrály v různých německých městech, že oproti národnostním útokům jsme bez ochrany; ale teprve poslední přepadení v Litoměřicích a v Horním Litvínově nás poučila o tom, že svůj život a svůj majetek.musíme chrániti také proti českým státním zaměstnancům a vojenským osobám. V tomto smyslu svůj lid poučíme.

Vy, pánové, omlouváte takovéto politováníhodné události vždycky tím, že pravíte, že český lid v dřívějších desetiletích byl také těžce utlačován a od Němců provokován. Tato výtka jest nesprávná, neboť kdy stalo se nyní nebo dříve, že by německé spolky byly táhly do českého území a konaly v českých městech demonstrace? (Výkřiky sen. Kroihera. Výkřiky a hluk.) Konstatuji jenom, že ani dříve ani nyní německé spolky zúmyslně a demonstrativně do českých krajin netáhly, aby tam konaly demonstrativní slavnosti, jak se to nyní děje v naších městech každé neděle. (Výkřiky sen. Kroihera.) Odpusťte, důstojnosti, nechtě mne mluviti dále. Vytýkáte nám neloyalnost, poněvadž říkáme pravdu; co však si máme mysliti o demokracií, ve které jest zapovězeno říci pravdu? Co z toho následuje, jestliže ve státě pravda jest neloyální? Že lež jest loyální. (Výkřiky německy: Velmi dobře!) Pánové my víme, že jsou v této zemi lidé, kteří jsou mistry v tomto oboru a my Němci v této příčině nemůžeme spolu konkurovati. Máte býti rádi, že jest zde ještě několik stotisíc lidí, kteří mluví pravdu. Neboť co byste z toho měli, kdybychom dnes presidentovi republiky podávali podobné adresy loyality, jak jste ji ještě roku 1918 svému císaři podávali. Rozumí-li československá vláda pod loyalitou plnění občanských povinností, placení daní a úctu před zákonem, pak byli jsme a jsme my Němci v plném smyslu loyálními, ba v mnohé příčině ještě loyálnějšími, nežli státní národ. To jest loyalita činu. Loyalita srdce naproti tomu jest čistě věcí citu, tu nelze vynutiti. My Němci máme po svých předcích zděděnou a příslovečnou vlastnost, a tou jest věrnost. Věrnost soustředí se dnes na náš lid. Spočívá hluboce v našem srdcí í nelze ji tak beze všeho natříti červeno-modře-bíle, jako poštovní schránky anebo uliční tabulky. Vytýkáte nám, že nenávidíme českého národa. To jest falešné, naprosto falešné. Můžeme z našeho staletého spolužití uvésti nesčetné případy, jež dokazují opak. Litujeme českého národa a cítíme s ním soustrast, že na cestě, kterou dnes kráčí, jeho političtí vůdcové jej svádějí na scestí. Pravíte, že chápete naší oposicí proti vládě, pravíte však, že podkopáváme svou nenávistí stát, a že to jest důvodem, proč nám nemůžete přiznati práva, která v mírové smlouvě jsou menšinám přiznána. Také to jest falešné. My také nikoli nenávidíme tento stát. Nenávist jest vášní, která však v jistém smyslu předpokládá také jistou úctu před protivníkem; jsme bez vášně i nemůžeme nabytí úcty před způsobem, jakým tento stát vznikl, jakým jest spravován a jakou politiku vůči nám zaujímá. Po staletí jsme se nestyděli za to, že jsme Čechy a že se nazýváme Němci v Čechách, ale od té doby, kdy z nás chcete udělati Čechoslováky, věc se změnila. Neboť není v naších srdcích loyality pro personifikací nepravdy a bezpráví. (Potlesk na levici.)

Věřil jsem posud stále ještě s jistým idealismem v možnost smíření českého a německého národa v tomto státě, věřím také dnes ještě v možnost smíření obou národnostních kmenů jako takových, ale přestal jsem věřiti, že toto smíření jest možno na podkladech v tomto státu daných, neboť přestal jsem vůbec věřiti něčemu, co říkají zástupcové dnešního systému. Vidím tuto ubohou zemi, jak sebe rozsápajíc ve sporu a v hádkách, vstříc kráčí veliké katastrofě, která jakoby pomsta za hřích pařížských mírových smluv valiti se zdá na Evropu. Jestliže oba národy mají býti strženy do tohoto víru, pak jsme my bez víny, ale na vás padá vina. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Hartlovi.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Dovolte mi, abych k výtečným vývodům bezprostředního pana řečníka přede mnou připojil jen zcela krátké úvahy. Nejdříve chci zdůrazniti, že nelibost a odpor proti tomuto zákonu panuje netoliko v kruzích, které především jsou dotčeny jeho působností, nýbrž v našem celém národě, pokud jest si vědom svého němectví, bez rozdílů povolání a stavu. Víme zcela dobře, že tento zákon ve svých důsledcích musí způsobiti nejen největší hospodářské poškození, nýbrž, že obzvláště ve svých národnostních následcích přímo zhoubně bude působiti pro náš lid, poněvadž netoliko lesy, nýbrž s lesy také lesní hospodářství, tudíž také mnohé existence, které s lesním hospodářstvím souvisejí, jeví se býti ohroženy a našemu lidu opětně odňat bude cenný majetek. To platí také o odvětví průmyslu, která bezprostředně jsou poukázána na lesní hospodářství, tedy pily, papírny atd., které co nejvíce by byly poškozeny. Víme však také, že tendence pozemkové reformy vůbec a její provádění jest výslovně namířeno proti našemu lidu. A nemůžeme-li se již toho dočísti z textu zákona, tož nenechali nás politikové na vaší straně o tom naprosto v pochybností. Již v revolučním Národním shromáždění řekl dr Kramář, s upřímností jemu v takových věcech vlastní a cennou: Na území vzatém Němcům zvedati se budou české vesnice s legionáři jakožto osadníky. A v novoročním článku, jenž letos vyšel ve >Venkově<, sepsán směrodatnou osobou v Pozemkovém úřadě, bylo výslovně konstatováno, aby nebylo přikročeno na žádné sestátnění a na žádné zobecnění, ani na socialisaci odňatých lesů a pozemků, nýbrž aby těchto pozemků použito bylo výhradně pro účele kolonisační, to jest na prostoupení německého uzavřeného území českými kolonisty. A na generálním sněmu českých menšin, jenž se zde konal 1. a 2. dubna, bylo zcela otevřeně, jakožto kardinální požadavek vysloveno, že vyvlastnění pozemků, lesů, dolů a jiných velikých podniků, jež se nalézají v německém držení, musí býti provedeno, anebo - jak řekl jistý řečník tohoto generálního sněmu, shrnuje vše dohromady: >že veškeren německý a maďarskýmajetek musí býti vrácen českému lidu<.

A teprve nedávno rozeslala strana národně-demokratická dotazník o žádoucím účelu pozemkové reformy. A tu došla velice případná odpověď, totiž: >že pozemkováreforma musí směřovati k tomu, aby německý,a maďarský majetek se dostal dočeských rukou<. Vidíte tedy, že nic neschází k úplnému upřímnému projevu vlastní tendence, podstatného účele celé pozemkové reformy u vás, i shledáte pochopitelným, že, když se nám samotným tak otevřeně říká, k čemu to vše směřuje, totiž k tomu, aby náš poctivě nabytý a právně nedotknutelný majetek znenáhla z našich rukou přešel do rukou vašich, že se potom proti takovémuto zákonu vší silou musíme brániti.

Nuže, velectěné dámy a pánové, dovolte mi, abych také poukázal na to, co jsem již před tím řekl, že totiž netoliko osoby bezprostředně postižené, totiž majitelé lesů a pozemků, jež mají býti vyvlastněny, nýbrž také zcela jiné kruhy mají tytéž obavy, které máme my ve přičíně provádění a působnosti tohoto zákona.

Jak hluboko pociťují zamýšlené a částečně již provedené vy vlastnění lesů netoliko vlastnící o část svého majetku oloupení, nýbrž také jejích zřízenci a dělnicí jako těžké poškození své existence, to mohl jsem seznati, když před několika týdny se ke mně dostavila deputace úředníků a dělníků Clam-Galasových a mne zaklínala, abych vše podnikl, by tento neblahý zákon padl. Zcela, prostí lidé, dřevaři a lesní dělníci, pravili tonem největší stísněnosti, že jejich posavade klidný a spokojený život tímto zákonem velmi těžce jest ohrožen. Podotýkáni výslovně, že o této návštěvě a o pamětním spise, jenž mně byl podán a jenž byl 200 zřízenci podepsán, majitel panství se dozvěděl teprve před 3 dny a to zcela náhodou, že tudíž o krocích svých zřízenců naprosto ničeho nevěděl.

V tomto pamětním spise zdůrazňuje se na vzájemné důvěře spočívající a nikdy vážně nezkalený poměr mezi majitelem panství a jeho zřízenci, mezi jiným také se činí zvláštní zmínka o zabezpečeném starobním zaopatření v založeném pensijním a podpůrném fondu i navazuje se na to tato úvaha:

> Všechna takováto humánní zařízení pro veškerenstvo a bezvadné zaopatřenívlastních lidí obstarati a udržeti může pouze majitel, jenž každou cévou svéhosrdce lpí na zděděném majetku a majetek tento považuje za statek svěřený netolikopro vlastní blaho, nýbrž pro blaho všech.<

A z hluboce odůvodněné starostí o svůj vlastní osud volají:

>My zaměstnanci a dělníci musíme tudíž co nejrozhodněji protestovati protivyvlastnění a proti tomu, abychom přišlí o chleba. Budeme všemi svými sílamibojovati proti vašemu odstranění s místa, kde jsme vyrostli a sestárli.Neopustíme dobrovolně revíry, dvory a podniky, z nichž svojí prací a svojípílí jsme vytvořili veliké prameny příjmů talie pro stát a pro dobro země!<

Plním pouze prosbu řečené deputace Clam-Galasovských úředníků a dělníků, kterou mi důrazně kladli na srdce, když toto jejich prohlášení sděluji slavnému senátu, a mohu vysloviti jen přání, aby význam a vážnost tohoto prohlášení také zde nalezly zaslouženého ocenění.

Nyní dovolte mně několik slov, která se vztahují na poslední vývody pana dr Ledebura, totiž na slova, ve kterých byla řeč o loyalitě vůči státu, kteráž od nás jest žádána a kterouž prý stále odpíráme. Slyšeli jsme přece tuto stížnost také v řeči, kterou měl pan president republiky při přijetí diplomatického sboru na Nový rok. Řekl tehdy, že naše posuzování státu a jeho správy namnoze se nesrovnává s pravdou a jest lehkovážné. To že obzvláště platí o zahraniční propagandě, která velmi zhusta jest neloyální. Nuže, slavný senáte, musím doznati, že i sem to pociťoval jako něco nepochopitelného, právě z těchto úst slyšeti stížnost o neloyální zahraniční propagandě. Ale jsme-li již u této výtky, pak dovolte mi říci toto: Máme-li někdy v cizině příležitost mluviti o poměrech u nás, pak činíme tak netoliko bez nejmenšího přehánění, nýbrž musíme dokonce zůstávati daleko za pravdou, poněvadž by říšsko-německé obecenstvo nás jednoduše považovalo za tlučhuby, kdybychom plnou pravdou chtěli přednésti to, co zde v zemi se děje násilností, porušení práva a spravedlnosti. Jaký potom by byl dojem, to přece není naší věcí. Kdybychom na př. venku vypravovali, že jest zde skupina obyčejných státních občanů, kteří právně, podle ústavy, žádným způsobem nejsou vyznamenáni, kterým však při vystoupení z vojenského poměru byly ponechány stejnokroje a zbraně, že tato skupina státních občanů čas od času cítí potřebu vzíti uniformy a zbraně, jíti do německých měst a tam uspořádati přímo štvanice na bezbranné Němce, na ženy a děti, ano kdybychom to vypravovali a pak dodali, že tyto hanebností nikdy nebyly odpykány, pak musíme ovšem přiznati, že to neslouží k povznesení vážnosti státu. Ale za to, za tento účinek, nejsme přece zodpovědní my, kdož tyto skutečnosti dle pravdy líčíme, nýbrž pouze ti, kdož tyto skutečnosti vytvořili, anebo je ještě podporují tiše je trpíce a kdož blahovolným chováním vůči tomu nabádají k jejich opětování. Anebo když vypravujeme, že naše školství již nyní tak bylo zmrzačeno, že skoro 20% německých školních tříd bylo zrušeno a že, co jest ještě důležitější, tolik a tolik pětitřídních škol bylo proměněno ve školy tří- a dvoutřídní, že tím celá úroveň školní organisace a tím přirozeně také úroveň výchovy naší mládeže o celá desítiletí byla zpět posunuta - když o tom vypravujeme, pak třeba sláva tohoto státu jakožto kulturního státu nebude zvýšena, ale ani na tom nemáme vinu my, kdož dle pravdy o tom mluvíme, nýbrž ti, kdož tuto kulturní hanbu na svá bedra uvalili. Tak bylo by lze říci ještě mnohé. Když na př. za bílého dne přepadne horda německé zemské divadlo, zabere jej, když pak večer na oslavu téže pouliční loupeže se uspořádá slavnostní představení, při kterémž vynikající osobnosti zastávají hostitele, a když dále podáváme zprávu o tom, že věc přišla k soudu, a že učený soudce z povolání se neostýchal prohlásiti, že jest vědecky zjištěno, že osobní vůle v masse lidu úplně zaniká, a se vystřídá vůlí této massy, která není zodpovědnou a která nemá jména, a že tudíž dotyční obžalovaní, kteří osobně se doznávají, nemohou býti uznáni vinnými, poněvadž vlastní svojí samostatnou vůlí ztratili v této masse lidí, nýbrž že jen dříve jako nezodpovědnou označená massa lidí by za to mohla býti činěna zodpovědnou, ano, když to venku vypravujeme, pak ovšem nemají tam dojmu, že bychom přicházeli z právního státu. Ale na tom přece nejsme vinni my a není to neloyálním s naší strany, nýbrž jest to vinou těch, kdož takto právo vykonávají, a kdož takovýto výkon práva, jenž přímo znamená hanebné porušení práva, bez odporu přijímají. Tedy v této příčině odmítl bych výtku, která nám byla činěna o neloyálním chování vůči státu. A nyní mi jeden z vážených pánů kolegů ukázal lístek a řekl mi: Vidíte, to jest vaše loyalita. Na lístku stojí asi: > Německéženy a dívky! Nevíte, co máte činiti po bestiálním přepadení německých dětí ažen v Litoměřicích, a že nemáte již kupovati u Čechů?!< To jest ta velká neloyalnost! Dejte přece ruku na srdce: Co byste činili, kdyby v českém městě německá menšina se odvážila způsobem skutečně bestiálním, jak se to stalo v Litoměřicích, po celé hodiny pořádati honbu na ženy a dítky, až tyto konečně, vyčerpány strachem a námahou, dostihly ochranného domova?! A jiná věc: A když před rokem zrovna při zahájení libereckého veletrhu tehdejší česká menšina uspořádala vpád Sokolů do Liberce, když tehdy asi 10.000 Sokolů táhlo ulicemi města a z více nebo méně zavlažených hrdel řvalo: >Sláva českému Liberci!< - tu bylo by to lze přece jen označiti jako neslýchanou provokaci německého obyvatelstva. Ovšem, byla zároveň nesmírně nejapná a hloupá, neboť jest přímo směšno, že by bylo lze německý charakter města, jenž mluví se všech štítů domovních, byť jen přechodně setříti tím, že se žene několik lidí s červenými košilemi ulicemi města, A ještě něco jiného chci vám říci. (Různé výkřiky.) Přestaňte mně s těmito tak zvanými zkušenostmi; jsem od svého mládí v Liberci a znám poměry lépe než vy. Nyní vám chci jen říci, jak se vyjádřili rozumní mužové s vaší strany, jako pan dr Hejda a pan dr Lederer. Psali zcela otevřeně, že sokolské vpády do německých měst - v Liberci zrovna na zahájení veletrhu - na konec zaplatí české menšiny; že v Liberci jednoduše bude česká menšina bojkotována. To se zdálo Čechům jako zcela samozřejmý účinek takovéto provokace, a my nepotřebujeme k tomuto pojetí věci zhola ničeho dodati. Tak se věci mají i není žádnou neloyalností, jestliže pod dojmem takovýchto událostí, které se odehrávaly v Litoměřicích a po ohavném přepadení v Louce-Horním Litvínově - o bandě lupičů se nesmí mluviti, tu nás volají k pořádku - jestliže po takovýchto událostech konečně sáhneme k nejjednoduššímu a nejnevinějšímu prostředku, totiž stanoviti: My Němci patříme nyní dohromady, musíme se semknouti také hospodářsky, a každá koruna, kterou vydáme, musí býti ve prospěch právě jenom Němci, poněvadž se nalézáme ve společné bídě a se všech stran také hospodářsky jsme potíráni. To není žádný bojkot, žádné nepřátelství proti jiné národností, to jest přirozená ochrana - a obrana v nouzí. (Sen. Lisý: A co bylo v Šumburce nad Děsnou? Tam stloukl Němec Čecha, přijde o oko!) Jestliže se tam něco zlého stalo, pak můžeme býti jisti, že onen Němec již dávno sedí za mřížemi. (Sen. Lisý: To se ví, že bude zavřen! - Sen. Thoř:.Ale ten Čech nebude mít oko!) O bandě lupičů v Louce-Horním Litvínově jsme ještě neslyšeli, že by jen jediný byl zatčen. Ale, pánové, ještě něco jiného. Ne tyto události samotný, ne že se vždycky najdou takoví rošťáci a pobudové, kteří takovéto sprosté útoky a přepadem provedou, nýbrž způsob, jakým vy zde tyto lidi kryjete, jakým poskytujete ochrany, to jest velice na pováženou v tomto státě. Prosím, česká tisková kancelář přijde a přinese nestoudné podezření, že nic netušící spící turnéři tyto pobudy provokovali, kteří v noci o 1. hodině na železničním náspu čekali na své oběti a v témže smyslu psala také část vašeho tisku. Ptal jsem se již ve své interpelaci o litoměřických událostech, zdali sobě vláda není vědoma, že takovéto násilnosti přímo pěstuje, když sobě část obyvatelstva dovoluje osobovati a vykonávati práva, která v každém spořádaném státě příslušejí výhradně státní moci. To se opětně stalo v Ústí, kde legionáři u politického úřadu nejdříve prohlásili, že budou s 50ti muži míti dohled nad politickou schůzí, ve které měl mluviti poslanec Jung, a kde později se usnesli, že schůzi vůbec nepřipustí. Dotyčný úředník nejen že se energicky nepostavil proti tomuto neuvěřitelnému zasažení do státní moci, nýbrž podrobil se mu a zakázal schůzi. Ano, když vláda a úřady takovýmto způsobem ustupují před terorem skupiny násilnických živlů, která přímo již se stala postrachem země, pak do tohoto státu dlouho ještě nevnikne právo a pořádek. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák: K doslovu uděluji slovo panu senátoru Lukešovi.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Nedivím se, že zástupci německého lidu, zejména velkostatku, mluvili proti novele, která je nám předložena dnes k usnášení. Ale diviti se musím způsobu a tónu, jakým zde bylo mluveno zejména z úst p. sen. Ledebura, který asi chce, abychom ho pokládali za gentlemana. Ty řeči, které dnes pronášel, gentlementskými nebyly. Velevážení, co jsme z jeho úst zde slyšeli, byly loupež, podvod, krádež, páchané prý státem na lidu německém. A kdyby měl pan kolega vysvětliti, kde a jak se ty loupeže, podvody a krádeže staly, myslím, že by toho vysvětliti nemohl, V každém státě: jsou zákony, dle kterých se může každý majetek za určitých podmínek vyvlastnit. Takové zákony jsme měli též ve starém Rakousku a takové zákony platí také u nás. Máme-li zákon, že za určitých předpokladů mohou se vyvlastniti určité komplexy pozemků, které jednotlivec nemůže obdělati, není možno vysloviti, že by to byla krádež nebo podvod, nýbrž je to pouze provádění zákona, který jsme byli oprávněni udělati si proto, že pod různým, často neoprávněným a zločinným způsobem byla ta půda našemu lidu odňata a dostala se z největší míry cizákům, kteří sem nepatří a kteří tu jako přivandrovalci tropí zlo a neplechu. (Potlesk.)

Proto musím s tohoto místa řeč pana kolegy Ledebura co nejrozhodněji odmítnouti, zejména musím odmítnouti urážky, kterých se dopustil vůči našemu národu a našemu státu. Kdyby si páni kolegové, kteří zde o těchto věcech mluví a mluviti chtějí, lépe uvědomili, co dělají jejích kolegové tam, kde mají moc, myslím, že by tak nemluvili. Jak nakládá Německo s lužickými Srby, kolik jim dopřává práv? Pane kolego Ledebure, odpovězte mi na to, kolik tam mají škol a tříd a odpovězte mi na tu i otázku, jak nám vychází Němci vstříc ve Vídni, kolik nám tam dobrovolně dali škol a jak tam přicházejí vstříc našemu lidu! Táži se pana kol. Ledebura, jak zacházejí Prusové s našimi lidmi na Ratibořsku, kolik jim tam dali škol a národních práv? Kdyby si to pan kolega uvědomil, myslím, že pak zde nebude tak mluvit. (Sen. Hartl [německy]: Prosím, pan místodržitelský rada Grohman přes váš odpor a s celníky vytvořil české národní školství!) Musím panu kolegovi říci něco horšího. Pan kolega Ledebur se zde rozčiloval, že se má něco velkostatkářské půdy dostati českému lidu. Myslím, že jest daleko něco horšího, co dělají jeho konnacionalové, kteří se nespokojili s kouskem půdy, kteří nám brali duše, a. to ne jednotlivé, nýbrž tisíce a statisíce a kteří nám zgermanisovali všecko české. To není, pane kolego Ledebure, loupež? Myslím, že je to více než loupež! Ale prováděti naše zákony loupeží není. Jest smutné v našem státě, že národnostní spory tu nepřestaly. Věřte mně, že jsme sem šli s nejlepšími úmysly, že zde nastane jakási shoda a že budeme více Sjednati o otázkách hospodářských a finančních, které právě našeho lidu nejvíce se dotýkají. Bohužel, že právě z úst takových, z jakých jsem to velice nerad slyšel, bylo zde řečeno skoro s pohrdáním, že naše valuta stoupá, že jest to jakýsi trik ciziny, místo aby zde byla z toho radost, že jest to důsledek konsolidovaných poměrů. Jest viděti, že takoví pánové nemají zájmu, aby se zde věci hospodářské dobře vyvíjely. Žiji od malička v německých krajích a městech. Nikdo nezná tak dobře Němce jako já. Mohu vám s nejlepším přesvědčením zde říci, že jest s Němci dobrá shoda možná a existuje, kde nejsou štváči. Ale, velevážení, tam, kde jsou štváči a uměle se stále podpichuje a nepravdami se lid dráždí, jako se dnes děje v tisku, tam potom národnostní shoda býti nemůže. Proto bych si přál, aby jednou německé noviny přestaly tak štvavě psát, a aby pánové tak odpovědní, jako je pan kolega Ledebur, přestali tak štvavým způsobem mluviti! (Potlesk.) To není důstojné toho pána. Ode mne by takovou řeč neslyšel. Já sice nejsem oprávněn pana kolegu Ledebura zde nějak mentorovati, ale nemohu si dáti líbit, aby takovým urážlivým způsobem mluvil jen proto, aby to přišlo do novin a aby o tom jeho konnacionálové psali, že jest velkým nacionálem. Velevážení, s takovým jednáním daleko nepřijdeme. Pan kol. Ledebur se sice směje, ale já vím, že mu v nitru jeho duše dobře není, poněvadž pravda jest jen jedna. Jestliže se zde mluvilo o školách, prohlašují, že jsme pro princip stanovení maximálního a minimálního počtu škol, prozatím ať dostane každý národ tolik škol kolik mu patří, ale aby se mluvilo zde o křivdě, to není správné. Správným by bylo, aby skutečně lidé vedoucí odmysleli si poněkud to štvavé jednání a vystupování a aby pomýšleli jaksi více již na ty otázky, které jak jsem řekl, jsou této doby nejbolavější, a o které se ten náš lid nejvíce zajímá.

Jako referent navrhuji, aby byla osnova schválena.

Místopředseda Kadlčák: K slovu není nikdo dále přihlášen, rozprava je skončena. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.) Budeme hlasovati.

O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou a vyznačeném v tisku čís. 1410 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijata jest ve čtení prvém.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned k hlasování ve čtení druhém.

Táži se pana zpravodaje, zdali má nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Lukeš: V §u 3 odst. 3. řadka 2. má rozdělovací čárka odpadnout.

V §u 14 je jen chyba gramatická, místo >majetek zabraný < má státi > majetkuzabraného<.

V §u 72 č. 3 má se škrtnouti na prvé řádce hláska >v<.

V §u 73 odst. 11. řádka 9. má býti >předpisů< místo >předpisu<.

V §u 73 odst. 15. na konci má býti >č. 130< a nikoliv >131<.

V §u 75 odst. 4. řádka druhá na konci má se vsunout čárka.

V §u 77 řádka 5. má státi >uhrazena< a nikoliv >uhražena<.

V §u 77 řádka 11. má býti škrtnutá zásuvka opět obnovena.

V článku II. odst. 1. má za slovem >dnem< býti čárka.

Místopředseda Kadlčák: Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém a s korekturami, přednesenými p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijata jest také ve čtení druhém.

Budeme hlasovati o resolucích. První je resoluce výboru národohospodářského, druhá resoluce výboru rozpočtového. Kdo souhlasí s navrženými resolucemi, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Obě resoluce jsou schváleny. Tím tento odstavec denního pořadu je vyřízen.

Přistoupíme k dalšímu odstavci, jímž jest:

Navrhuji, aby věc tato projednána byla v jediné debatě a to ve lhůtě 1 hodiny se stanovením řečnické lhůty na půl hodiny pro jednotlivého řečníka.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To jest většina. Návrh můj jest přijat.

Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický p. sen. Jaroš, za výbor ústavně-právní p. sen. dr Procházka, za výbor zdravotní p. sen. Klečák, za výbor rozpočtový p. sen. dr Karas.

Uděluji slovo p. senátoru Jarošovi.

Zpravodaj sen. Jaroš: Vážení pánové! Osnovou zdravotně-policejní, která má býti dnes projednávána, upravují se požitky a pense obecním a obvodním lékařům. Vzhledem k tomu však, že osnova nevztahuje se k lékařům a jích pozůstalým, kteří před účinností dnes projednávaného zákona přijdou do pense, bylo třeba zvláštního zákona, který právě nyní se má schváliti. Předloha - to budiž podotknuto - neřeší otázku zaopatření jak pensionovaných lékařů, tak i jejich pozůstalých tak, jak by bylo potřebí v dnešní době drahotní, ale přece jen odstraňuje ty největší nesrovnalosti a nesprávnosti. Podle předlohy má to býti nyní upraveno tak, že těm lékařům, kteří vstoupili před účinností zdravotně-policejní předlohy do pense, vyměří se pense podle I. stupně X., hodnostní třídy, takže rozdíl se jeví asi tak, že proti dřívějšímu vydání na pense pro lékaře a jích pozůstalé, které činilo okrouhle asi 230.000 korun v Čechách, bude činiti nyní asi 750.000 Kč. Pro ty lékaře, na něž se nevztahuje zákon z r. 1906, a kteří dostávali z dotace zemské nepatrnou pensi 200 nebo 300 Kč, má se touto předlohou pense upraviti tak, že pro vdovy má to býti zvýšeno na 1000 K a pro lékaře na 1500 Kč.

Na předloze, má-li vejití v účinnost, nelze ničeho měniti, ačkoliv by toho potřebovala, ale bude třeba, aby se v době pozdější pense upravily lékařům a vdovám tak, aby mohli snesitelně žíti.

Sociálně-politický výbor doporučuje předlohu k přijetí tak, jak byla usnesena v poslanecké sněmovně.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. zpravodajovi dr Procházkovi.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Jako základ úpravy poměrů zdravotně-policejních v naší republice lze považovati zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 320 Sb. z. a n., podle něhož pečuje stát o výkony zdravotně-policejní, obstarávané dosud obcemi, K tomu cílí mají se podle toho zákona ustanoviti jednak potřebný personál lékařský, státní lékaři, jednak pomocný personál zdravotní, porodní asistentky atd.