Na konec chci jen ještě jednou poznamenati, že ačkoli tento zákon nedostačuje a nevyhovuje, přece budeme hlasovati pro předlohu, očekávajíce, že předloha tato brzo bude zlepšena. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Průšovi.

Sen. Průša: Slavný senáte! Právě projednávanému usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu, přiznáno musí býti, že poslaneckou sněmovnou opravdu byly učiněny dalekosáhlé změny ve prospěch zaměstnanců v hornictví. Ale přece jen předloha sama nese ještě celou řadu velkých vad a namnoze neprospěšných ustanovení, která jasně mluví o tom, že při sdělávání jednotlivých zákonů, týkajících se sociální politiky a sociálního hospodářství, se u nás zpravidla ještě příliš jeví vliv velkého kapitálu. Chtěl bych něco říci jen k §u 12, ve kterém se praví:

(1) Důchod invalidní přísluší bez průkazu neschopností k povolání jako důchod starobní:

>1. členu, který byl 30 let zaměstnán v podniku, povinném pojištěním u bratrské pokladny a dokonal 55. rok věku.<

Kdo zná hornictví z prakse, musí věděti, že horníci z povolání vstupují do dolů zpravidla před ukončením 14tého roku, většina ve 14tém a nejpozději v 15tém roce. A kdo zná systém práce, zejména v severočeské oblastí v temných dolech, kde horník podléhá velice účinkům tepla a těžké práce - zrovna tak v Kladenské pánví a jinde - musí přiznati, že během 30tileté a někdy i kratší práce v dolech stává se ten člověk naprosto neschopným jakékoliv práce. Vezmeme-li tedy za základ ono ustanovení, které mluví o 30tileté práci nebo o dokonaném 55tém roku věku, pak se dá počítati, že by lhůta horníka zaměstnaného v hornictví byla pravidelně nejméně asi 40 roků. A tu bych chtěl říci, jestliže podle § 11 zákona nárok na invalidní důchod má člen bez ohledu na věk, je-li neschopen svého dosavadního povolání, že je to sice formálně velice hezké, ale kdo zná, jak v praksi se dosud provádělo převádění do tak zvané provise - aby se totiž jednotlivci stali provisionisty, aby mohli používati invalidního pojištění, ten ví, že se strany revírních úřadů a zejména bratrských pokladen, pokud se nacházely v rukou zaměstnavatelů, bylo postupováno takto: Dělník mohl vydržeti celou garanční lhůtu, mohlo zde býti plné vyčerpání jeho sil, a přece byl soustavně nucen k další výkonnosti, k další práci, poněvadž zde bylo druhé ustanovení, věková hranice, a on ji ještě nedosáhl. On byl fysicky úplně vyčerpán a neschopen k jakékoliv důlní prácí, a přece musel a musel. Taková byla prakse tehdejších bratrských pokladen, poněvadž byly přímo spravovány důlními správami, resp. majiteli dolů nebo jejich zřízenci! Horníci, nastávající provisionisté, byli nuceni k práci do vybití nejposlednějších sil, aby bratrské pokladny byly zbaveny provisionistů. A tak, když horníci odcházeli do provise jako pensisté, vydrželi sotva 4-5 roků a pak šli tam, odkud přišli. Myslím tedy, že zde by bylo potřebí aspoň v prováděcím nařízení dáti určité ustanovení, že musí býti dbáno toho, aby takovéto přehmaty na příště se nemohli díti se strany revírních pokladen, poněvadž jedno je jisto - jak na to také kol. Jakubka jako referent a kol. Jarolim poukázali, a jak také podle mého názoru jistě je správno poukázati - že totiž naprosto nespravedlivé je složení dozorčích rad, kde zaměstnavatelé mají čtyři zástupce a zaměstnanci pouze jednoho. Nemohu pochopiti, jak k tomuto ustanovení mohlo dojíti. Jestli snad pánové mají starost, že horníci by špatně hospodařili se svými vlastními příspěvky, myslím, že se toho nemusí obávati, poněvadž jsou to přece jejich peníze a jde tu o jejich existenci a o budoucnost a existenci jejich rodin! Toto ustanovení dokazuje, co jsem již prve řekl, že totiž na sdělávání zákonů až dosud příliš mnoho vykonávaly vlivu a uplatňovaly a uplatňují jej v plné míře dosud naše kapitalistické společnosti.

Pokud se týče administrativy, v §u 33 se praví, že delegáti členů a jejich náhradníci se volí přímou tajnou volbou podle zásady poměrného zastoupení na základě kandidátních listin. Volební právo mají všichni členové bez rozdílu pohlaví, kteří dokonali 20. rok svého věku, byli členy pokladny prvého dne v měsíci předcházejícím vypsání volby... atd. Pánové, jak k tomu přijde horník, který pracuje od 14. roku a mnohdy ještě dříve a který koná tu úžasnou, úmornou prácí? V okresních nemocenských pokladnách každý zaměstnanec volí od 18. roku svého věku - a horník teprve od 20. roku. Na to nikdo nepřišel, nikdo nedovedl to zkorigovati, nedovedl rozpoznati, že je to úžasné bezpráví páchané na hornickém lidu, když horník má úmorně pracovati šest roků, než dostane právo, aby mohl svým hlasem spolurozhodovati o instituci, kterou přece sám tvoří vlastně svými mozoly? To je ustanovení, které rozhodně svědčí o tom, že je zde snaha postupovati naprosto reakčně, zpátečnicky. Mně se zdá z těchto poměrů aspoň, že je zde náběh, aby se zhoršovalo i všechno ostatní pro drobný pracující lid. Nemohu pochopiti, jak takové ustanovení mohlo býti vsunuto do zákona, a řeknu otevřeně, že je tu dále celá řada nedostatků, na které ukázal také kol. Jarolim. Proto říkám, že je potřeba, aby při sdělávání zákonů zejména strany socialistické více dbaly potřeb pracujícího lidu, aby opravdu staraly se o to, aby takováto naprosto, neřeknu, konservativní, ale přímo reakční ustanovení do jednotlivých zákonů v oboru sociální politiky se nedostávala, jako do této osnovy. Je to příšerné, má-li se takový zákon usnášeti ve státě, o kterém se mluví soustavně, že je jedním s nejlépe vyvinutou demokracií a který o sobě tvrdí, že v nejkratší době chce provésti u nás co nejdokonaleji sociální zajištění hospodářsky slabých vrstev.

Přes všechny tyto nedostatky já jménem svých kolegů prohlašuji, že budeme hlasovati pro tento zákon, ale upozorňuji, aby pro příště se něco podobného nedalo. My nechceme to stěžovati. Vím z prakse v dnešním parlamentním životě, kdybych podával pozměňovací návrhy, že úkolem pánů referentů bude, aby tyto resoluční návrhy byly zamítnuty tak jako tak, v zájmu >dobrého vývoje parlamentního života<. Proto tak nečiním a prohlašuji, že budeme pro ten zákon hlasovati, poněvadž do jisté míry je přece jen velikým rozdílem a prospěchem naproti starému systému i proti tomu, co samotná vláda navrhovala.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): K slovu není dále nikdo přihlášen, uděluji slovo k doslovu panu referentu sen. Jakubkovi.

Zpravodaj sen. Jakubka: Já jen krátce chci podotknouti k obavám pana kolegy Průši, že by nikdo, kdo by neprodělal garanční lhůty 30 let, nedostal rentu, že názoru toho nesdílím, a to proto, poněvadž o rentách bude rozhodovati představenstvo, které se skládá ze ²/₃ z dělníků. To by rozhodovali sami proti sobě. Tedy, myslím, že obavy jeho jsou neopodstatněny.

Místopředseda Kadlčák: Rozprava je skončena, budeme hlasovati. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

O osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých hlav a jednotlivých paragrafů, jakož i o úvodní formulí míním dáti hlasovati najednou.

Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.) Nejsou. Budeme podle toho postupovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav a jednotlivých paragrafů, otištěnou v tisku č. 1374, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých hlav a jednotlivých paragrafů přijímají se ve čtení prvém.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme také hned k hlasování ve čtení druhém.

Mají páni zpravodajové nějakou textovou změnu?

Zpravodaj sen. Jakubka: V §u 5, 4. řádka, za slovem >rodin< čárka nepatří.

V §u 7 řádka 4. schází závorka.

V § 14, odst. 8., 3. řádka čárka nepatří.

V §u 15, odst. 4., řádka 2. má státi místo >příslušní< >přísluší<.

V §u 17 ku konci odstavce 2. má býti tečka na místě tečky za slovem >důchodů<, která odpadne.

V § 24, odst. 3., řádka 5. má státi místo >přerušená< >přerušena<.

V §u 26, řádka 5. nemá býti za slovem >pak< čárka.

V §u 28, odst. 3. 10. řádka nemá býti za slovem >doručení< čárka.

V §u 53, 2. řádka nemá býti za slovem >členů< čárka.

V §u 51, odst. 3. místo slova >béře< má státi >bere<.

V §u 62, odst. 2., řádka 20. místo >příslušící< má státi >příslušející.<

V § 72, řádek 5.: za slovem >pokladnu< má býti čárka.

V §u 82, odst. 3., řádek 2.: místo >pojitění< má státi >pojištění<.

V §u 84, odst. 4., řádek 2.: za slovem >pojištěnci< patří čárka.

V §u 86, odst. 1., řádek 5.: místo >jakožto< má státi >jakož i<.

V §u 92, odst. 1., řádek 4.: za číslicí >4< patří čárka.

V §u 92, odst. 2. řádek 1.: odpadne >i<.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav a úvodní formulí, jak byla přijata ve čtení prvém, i s opravami navrženými panem zpravodajem také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých hlav, jakož i úvodní formule jsou přijaty ve čtení druhém.

Tím tento odstavec pořadu jest vyřízen a přistoupíme k následujícímu odstavci, to jest

Navrhuji, aby věc tato projednána byla v jediné debatě v celkové lhůtě půlhodinné se stanovením řečnické lhůty na čtvrt hodiny pro jednotlivého řečníka.

Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.) Nejsou, návrh můj jest přijat. Budeme podle toho postupovati.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční i za výbor ústavně-právní sen. dr Krupka.

Uděluji slovo p. sen. dr Krupkovi.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Právní styky mezi Československem a Německem postrádaly dosud pevného smluvního základu. To zejména, týká se postavení stran při propůjčování práva chudých, kaucí, doručování žalobních a pod. Naše vláda si pomáhala tím způsobem, že dobrovolnou dohodou mezi oběma státy, Československem a Německem, vydány byly souhlasné pokyny pokud se týče právní pomoci. Tyto pokyny také mnoho nepomáhaly z té příčiny, poněvadž to byla cesta zdlouhavá, dožadování musilo jíti vždy cestou diplomatickou, a tu se stávalo, že mnohdy procesy trvaly přes rok, takže nebylo docíleno kýženého výsledku.

Rozumí se samo sebou, že jelikož jsou styky hospodářské s Německem velmi čilé, také úprava právního styku jest velmi důležitá, a z těchto potřeb vyšla také tato smlouva, která se vám předkládá ke schválení. Co se týče jednotlivých ustanovení, smlouva trvá celkem na zásadách, jak jsou v mezinárodním styku platný a zejména, vyzdvihnouti sluší zde také otázku jazykovou. Každý stát se dožaduje právní pomoci ve svém oficielním jazyku, a tato zásada došla platností v nynější smlouvě. Bude-li žádati německý stát o právní pomoc v Československu, bude žádati německým přípisem, bude-li žádati stát Československý, učiní tak přípisem československým. Ovšem jinak na obou stranách budou přiloženy překlady, a to oficielní překlady jak písemností samých, tak i dožadovacích listin. Tu dlužno podotknouti, že se hledělo přijíti vstříc oběma stranám a to, jak z dodatkového protokolu článku 3. výslovně vyplývá, tímto způsobem:

>Zmocněnci obou stran vyjádřili se při tomto bodě, že v těch případech, kde by opatření překladu působilo z důvodů zřetele hodných zvláštní potíže úřadu, žádajícímu za právní pomoc, dožádaný úřad mu v tom, pokud možno, bude nápomocen.<

Překlady do německého jazyka mohou býti pořízeny buďto u nás konsulátem nebo nějakým úředním tlumočníkem, mohou však také - což také je velmi důležito - býti pořízeny soudcem samým, který ovládá druhý jazyk.

Smlouva sama je prodchnuta skutečně duchem loyality, takže jistě všem státním občanům musí záležeti na brzkém jejím ratifikování. Ve výboru byly vysloveny pochybnosti o článku 2. pokud se týče nabytí platnosti této smlouvy. U nás se má v poměru smluvních stran považovati smlouva za závaznou ode dne 28. října 1918. Článek tento jedná o ochraně živnostenského vlastnictví a zdá se odporovati vyhlášce ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. října 1921, čís. 364 Sb. z. a n., podle kteréhož přístup Československé republiky nabyl mezinárodní působnosti teprve dnem 5. října 1919. Uvážíme-li však, že státy ve smluvním ohledu jsou suverénní, že právě v tomto směru oba státy učinily úmluvu úplně shodnou s touto mezinárodní úmluvou o ochraně živnostenského vlastnictví, uvážíme-li dále, že od 2. června 1911 podléhaly veškeré státy, jak oba smluvní státy Německo a Československo, tak také i čtyřdohoda této mezinárodní úmluvě, takže vlastně se jenom splňuje to, co jest obsahem této mezinárodní úmluvy, a uváží-li se dále, že přece ty poměry až do 5. října 1919, resp. až do ratifikace této smlouvy musí býti nějakým způsobem upraveny, není pochybnosti o tom, že mezinárodní působnost v těchto smlouvách, ustanovená jíž od 28. října, i ostatními státy bude respektována.

Já vzhledem k tomu navrhuji schválení této úmluvy ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. K. Friedrichovi.

Sen. K. Friedrich (německy): Slavný senáte! Předloha, o které nyní jednáme, týká se smlouvy mezi říší Německou a Československem o vzájemné ochraně právní a právní pomoci. My Němci vítáme tuto předlohu, poněvadž předloha tato konečně umožňuje, aby Němci z říše vešli opět ve styk s Němci v Československu a naopak a to způsobem, jenž právě tento styk umožňuje. Neboť nynější stav de facto vlastně znemožňuje jakýkoli styk, ať již to je právní styk anebo jiný občanský styk. Každá věc přímo zabíjena byla nekonečně dlouhými a nesmírně nákladnými cestami přes ministerstva věcí zahraničních a vyslanectví, nežli bylo možno o věci rozhodnouti.

Vítáme tedy tuto předlohu, musíme však zmíniti se o tom, že dlužno jí vytknouti závady ve dvou bodech, které nemůžeme schvalovati.

První bod jest tento: Úvodní klausule v předloze praví v bodu 1.: >Smlouva mezi republikou Československou a říší Německou atd. se schvaluje!< Dobře; to je správné! Dle §u 64 ústavní listiny podléhá nyní takováto smlouva schválení parlamentu. Ale dle téhož §u 64 ústavy musí toto schválení parlamentu předcházeti před ratifikací smlouvy presidentem republiky, neboť stojí výslovně psáno: President republiky sjednává a ratifikuje smlouvy; a pak jest ustanoveno, které smlouvy potřebují schválení Národního shromáždění. Tato ratifikace presidentem republiky se nestala anebo alespoň není žádným způsobem patrná. Z formálního práva bylo by tudíž tuto předlohu vrátiti, aby opatřeny byly scházející ratifikace presidentem republiky. Za druhé dlužno se stanoviska národního vytknouti ve článku 1. toto: praví se totiž ve článku 1.: >Ve věcech občanských požívají příslušníci jedné smluvní strany co do zákonné a soudní ochrany jích osoby a jmění v území druhé smluvní strany, bez újmy tam platných zákonů jazykových, téhož postavení, jako vlastní státní příslušníci.< To tedy znamená: požívají téhož postavení, jako druzí státní příslušníci s výjimkou práv jazykových, čilí řečeno obráceně, že jest zde zákonem stanoveno, že cizozemci nemají nároku na práva, která poskytují zdejší jazykové zákony a sice § 2 jazykového zákona - a tento jazykový zákon jest přece částí ústavy. Toto tvrzení však přímo odporuje ustanovením citovaného jazykového zákona. Neboť o §u 2 jazykového zákona máme dvě zcela rozlišná rozhodnutí nejvyšších instancí tohoto státu, kterým v této příčině přísluší právo rozhodovati. Máme zde rozhodnutí Nejvyššího soudního dvoru v Brně, které prohlašuje, že § 2 jazykového zákona dovoluje pouze Němcům Československé republiky za podmínek v §u 2 jmenovaných užívati německého jazyka. Nejvyšší správní soud však naproti tomu rozhodl, že toto právo přísluší každému Němci, resp. přirozeně každé osobě nečeského jazyka, lhostejno, jakého jest státního občanství. Tedy dvě zcela sobě odporující rozhodnutí. Nynější předlohou upírá se Němcům z ciziny míti účastenství na těchto právech, plynoucích z jazykového zákona, a to dle mého názoru jest nepřípustno. Neboť jazykový zákon jest zákonem ústavním, i nemůžeme chtíti ustanovení ústavního zákona authenticky interpretovati jednoduchým zákonem. Poněvadž vím, že každý dotyčný návrh, byl-li podán s německé strany, se zamítne, nečiním žádného návrhu. (Souhlas na levici.) Ale uvádím vám tyto nedostatky na paměť a přenechávám stranám většiny, zdali skutečně chtějí tyto chyby připustiti a tímto připuštěním krýti. Já jsem vás na ně upozornil. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Hellerovi.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Kdo zná cestu utrpení, kterou doposavad musel se bráti každý, kdo v nějaké věcí civilního práva měl s Německem co činiti, ten jen s radostí bude moci uvítati předlohu, o které se dnes máme usnésti. Byla to skutečně cesta utrpení, kterou jsme se zde museli ubírati. Alespoň 12-15 úřadů bylo třeba zaměstnávati na cestě tam a na cestě nazpět, nežli došlo k vyřízení jednoduché věcí, často jen jednoduché výpovědi svědecké nebo výpovědí stran. Musíme tedy říci, že rádi vítáme tento zákon a že ovšem dáme k němu své svolení. Přáli bychom si jen, aby totéž, co se zde nařizuje pouze pro věci občanské, v nejkratší době bylo stanoveno jaké ve smlouvách o věcech trestních, berních a všech ostatních věcech občanského života. Již pan zpravodaj a ještě více vážený pan řečník přede mnou zabýval se jazykově-právními ustanoveními zákona. Stojíme na stanovisku, že jazykově-právní ustanovení mají jednoduše odpovídati tomu, čeho prakse má zapotřebí, čeho prakse vyžaduje, aby pokud možno rychle došlo k vyřízení věci. Ve smlouvě samotné tomuto požadavku vyhověno není, zajisté však v dodatečném protokolu ve článku 3., který již pan zpravodaj citoval a jenž zde zjednává, nápravu, a jak doufáme, vydatnou nápravu, která skutečným poměrům vyhovuje, které právě nepřipouštějí, aby snad některý říšsko-německý zemský soud své dožádání do Československa psal v jazyce československém. To by jen zase vyžadovalo opatření překladu a nesmírně mnoho času a peněz. Dodatečným protokolem stalo se to zbytečným, a také to dlužno uvítati.

Pan řečník přede mnou projevil pochybnosti povahy ústavně-právní. Nemohu se připojiti k těmto pochybnostem. Především nestojím na stanovisku, že by ratifikace smlouvy některé panem presidentem republiky měla předcházeti před usnesením poslanecké sněmovny, nýbrž dle ústavy má dle mého mínění ratifikace, t. j. schválení a podpis na smlouvě, následovati po usnesení Národního shromáždění a teprve když toto usnesení se stalo, pak teprve následuje ratifikace a výměna ratifikačních listin.

Co se týče jazykových práv cizozemců, tož myslím, není o nich pochybnosti následkem předložené smlouvy a následkem článku 1. Neboť ve článku 1. se praví: >Ve věcech občanských požívají příslušníci jedné smluvní strany co do zákonné a soudní ochrany jich osoby a jmění v území druhé smluvní strany, bez újmy tam platných zákonů jazykových, téhož postavení, jako vlastní státní příslušníci.< Pan kolega Friedrich zcela správně vytkl, že pokud jde o jazyková práva, máme dvě různá rozhodnutí obou nejvyšších soudů, Nejvyššího správního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v Brně. Poněvadž však jazykový zákon sám poukazuje rozhodování o jazykových sporech na cestu administrativní, nemůže v této otázce Nejvyšší soud v Brně vydávati vůbec autoritativního rozhodnutí, nýbrž směrodatným a platným jest výhradně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. A Nejvyšší správní soud, vykládaje § 2 jazykového zákona rozhodl zcela, správně, že německým cizozemcům patří tytéž výhody, jako německým tuzemcům. Mám tedy za to, že v souvislosti s tímto výkladem jazykového zákona úřadem k tomu jedině povolaným, t. j. Nejvyšším správním soudem, jazykovým právům cizozemců nemůže býti ublíženo. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jest tato otázka upravena a vyřízena, i nemůže napříště žaloba německého cizozemce, podaná v německém jazyce, vrácena býti k opravě nebo překladu.

Chtěl bych při této příležitosti vysloviti své politování nad tím, že opětně není přítomen žádný zástupce ministerstva spravedlností a že to spolu jest novým článkem v řetěze neúcty, kterou vláda senátu trvale prokazuje. Já alespoň nevidím zde žádného pána; pan ministr spravedlnosti, toho přece znám, zde není, ze sekčních šéfů zde také nikoho není a z ostatních úředníků rovněž nikoli. Mám za to, že by jim jejích čas byl dovolil, aby nám odpoledne o 6. hodině na nějakou čtvrt hodinu prokázali čest.

Chápu se zde příležitosti, abych poukázal na poměry, které znenáhla se zahnizďují v naší justici. Panují příšerné poměry v justici. Jedním z málo zákonů, jenž ve starém Rakousku dosáhl všeobecného souhlasu a jenž přímo byl příkladným pro všechny státy, byl civilní soudní řád, který sepsal bývalý rakouský ministr spravedlnosti Dr Klein a jenž rakouským parlamentem byl přijat. Tento civilní soudní rád, jenž spočívá na veřejnosti a bezprostřednosti, hrozí se státi obsoletním pro poměry u naších soudů: pro nedostatek soudců, pro nedostatek kancelářského personálu, pro týrání soudců v jazykových otázkách, které obrovskou část času bére soudcům a kancelářským úředníkům, pro překlady, zpětné překlady, opětné překlady atd. Stává se, že tatáž věc musí býti překládána třikrát z němčiny do češtiny a naopak, bez jakékoliv potřeby a nutnosti. Následkem těchto věcí nastal takový nedostatek u našich soudů, že se zdá, že se zase vracejí časy, které jsme spolu Zažili před rokem 1898 za platnosti starých zákonů o civilním řádu. Právní věci, jež trvají 2, 3 léta, nejsou žádnou vzácností, líčení odročená na 6-8 měsíců jsou na denním pořádku. Domoci se svého práva jest věcí, která dnes se stala skoro nemožnou, a dlužník, jenž se chce vyhnouti placení, nepotřebuje učiniti nic jiného, nežli popříti nárok, i má potom po celé měsíce pokoj. Neméně příšerné jsou poměry v řízení exekučním. Exekuce zůstávají po celé měsíce ležeti, máme nedoplatky moučné dávky a jiných daní, a všechny tyto věci způsobily tak obrovské přetížení soudů, že po ruce jsoucí orgány jíž nedostačují, aby zmohly tuto práci. U nás na př. používá se topiče okresního soudu jako zapisovatele. Jest na denním pořádku, že auskultanti konají službu soudců. Každodenně se přihází, že lidé, kteří neovládají ani jazyka ani pravopisu ani slohu, přibírají se jako zapisovatelé, což ovšem dobu jednám protahuje do nekonečna. Všechno v zájmu domnělých úspor. Kdyby na místo toho používalo se u každého soudu dostatečného počtu psacích strojů a lidí, kteří dovedou psáti na psacím stroji, jak to činí obchodník, uspořily by se peníze a odstranila by se rychle veliká část těchto poměrů. Je mně nesmírně líto, že to nemohu zde řičí povolaným orgánům ministerstva spravedlnosti, ale pánové nepovažují za nutné, aby se sem dostavili.

Chci se vrátiti nyní k věci, která se smlouvou jen volně souvisí, t. j. k řeči, kterou si pan ministr obchodu popřál tyto dny na slovenském obchodním sjezdu. Pan ministr obchodu - souvisí to s touto věcí, poněvadž mluvil o Německu a poněvadž tato předloha má za účel, poměry s Německem znenáhla uvésti do žádoucích kolejí - tam řekl, že to, co Německo činí, není ničím jiným, nežli novou ponorkovou válkou. A dodal pak: >Musíme na všechny otázky pohlížeti s vyššího stanoviska.< Tedy pan obchodní ministr - mám za to, že by přece alespoň měl věděti, co mluví - podkládá Německu, že úmyslně způsobuje znehodnocení své valuty. To přece zajisté jest smysl tohoto výroku. Bismarck jednou řekl, že vlády musejí zaplatiti okenní tabulky, které jejích tisk rozbíjí. V našem státě zdá se, že o rozbíjení oken, kteréž přece tisk obou stran napořád provozuje, dělí se ministři, zdá se, že závidějí tisku, i zdá se, že společně s tiskem chtějí obstarávati rozbíjení oken. Snad se ministr domnívá, že to, co praví a co si myslí, při ostatních jeho kvalitách nedojde žádného zvláštního povšimnutí, ale konečně jeho slova se otisknou a čtou. Pan ministr obchodu již častěji učinil podobné výroky, jež nikdy nemůže zodpověděti. Vzpomínám jen na výrok, který učinil vůči severočeským průmyslníkům. Pan ministr jest dávno zralý, aby se zase uchýlil do finančně-výnosného soukromého života, kterýž velmi dobře dovede spojovati se svou činností poslaneckou. Nadělil nám zákon o ochraně automobilů, on, jenž jest zúčastněn na továrně na automobily Laurin a Klement v Ml. Boleslavi. Řekl také: >Žijeme v těžkých dobách, které právě pro malé lidi jsou nejhoršími. Je jisto, že padnou mnozí, ale není právě války bez mrtvých.< Cituplný člověk, ten pan ministr obchodu! Neřekl, jak se těmto malým lidem má pomoci, nýbrž praví: jemu jako velkoprůmyslníku do malých lidí ničeho není, malí lidé mají padnouti, že není války bez mrtvých! To jen mimochodem. Ale prvý výrok o Německu zajisté není způsobilým, aby poměr k Německu, jenž přece prý jest korektní, učinil ještě korektnějším a aby náš poměr k Německu přivedl na takové stanovisko, jež bezpodmínečně by bylo nutným ve smyslu naších hospodářských vztahů, našeho hospodářského postavení ve střední Evropě, jakož i poměrů národnostních u nás i na druhé straně. Zdůrazňuji tedy, že ovšem s takovýmito řečmi zodpovědných pánů naprosto nejsme srozuměni i doufám, že pan ministr věcí zahraničních panu ministrovi obchodu za jeho řeč řádně vyčiní, jak toho zasluhuje.