Na smrt nemocnému papeži Benediktu XV. vypadlo pero z ruky při sepisování projevu pro konferenci Janovskou, Jeho nástupce Pius XI. opětně je zvedl a s apoštolskou otevřeností připomněl konferenci její úlohy, jež má splniti. Kdyby se bylo v Janově vyhovělo ideám a napomenutím papežově, pak bylo by se věru docílilo zcela, jiných, výsledků.

Pět až šest neděl shromážděni byli státnicí více než 30 států v Janově. A výsledek? Slyším posměšný verš římského básníka Horace. Parturiunt montes, nascetur rídiculus mus. Rodí hory a narodí se jen nepatrně malá myš. Konečně alespoň myš! Ale nechci býti nespravedlivým. Bylo 'by zvráceným a neodůvodněným, chtíti konferenci upírati jakýkoli význam. Nalézáme již v pozvání svolaných mocností a v leckterém projevu směrodatných, státníků na konferenci, jakož i také ve výkladu našeho ministerského předsedy nepřímé přiznání, že mírový diktát z r. 1919 nebyl vhodným podkladem pro potřebné znovuvybudování Evropy. Přece tedy přiznání, jež nutno oceniti jako symptom a jež důsledně působíc, u logicky myslících, důsledně jednajících mužů smí vzbuditi naději v další emancipaci od dosavadního směru smýšlení u tak zvaných vítězných států. Neboť denně v Janovském jednání se objevující dvojaký základní názor musel také nejtužším zastáncům mírových diktátů ukázati, že politický a hospodářský rozvoj Evropy přirozeně se ubírá jinými cestami, nežli se o tom zdálo neschopným diktátorům ve Versailles a SaintGermainu. Užívám úmyslně a vědomé výrazu mírový diktát, i když se pan Beneš ve své replice v poslanecké sněmovně dne 30. května domníval, že musí odmítnouti toto charakterisování, když musel připomenouti na to, že zákonití představitelé německého lidu Versailleský diktát podepsali. Pan dr Beneš však zapomíná, že se tak stalo pouze v největší životní tísní, aby zachráněno bylo poslední, totiž život a jednotnost německé říše, a že proto podpis se stal absolutním tlakem, tedy právě tak nedobrovolně, jako když mně nepřítel přiloží pistoli k prsoum s použitím známého: >život nebo peníze.< Snad se pan dr Beneš v Janově naučil něčemu jinému, neboť ještě ve své řeči dne 3. dubna před odjezdem do Janova mínil, že podmínky mírových smluv jsou jen spolučinitelem, aby chaotické poměry v Evropě byly ujasněny. Avšak českoslovenští státníci, zdá se, že myslí poněkud pomaleji nežli jinde. Mohu připomenouti jen to, že pro ně bylo zapotřebí namáhavého přemyšlení tří až čtyř let, aby se konečně probojovali k poznání, že válečná půjčka není žádnou politickou, nýbrž hospodářskou otázkou. Jak se zdá, potřebují finanční ministři u nás ještě více než čtyř let, aby si tento těžký problém zúplna promysleli. Jiní obyčejní smrtelníci, kteří nejsou žádnými státníky světového jména a žádnými finančními ministry, již dávno, ba od samého počátku správně ocenili otázku válečných půjček. Ale to jen tak mimochodem.

Pan ministerský předseda podával dále zprávu o tom - a to nás, Němce, v tomto státě zajímá, v prvé řadě - že se v Janově u leckteré z velikých mocností jevila jista nedůvěra vůči malým státům, poněvadž se pomocí propagandy vytvořila legenda, jako by tyto malé státy byly šovinističtější a vojenštější nežli veliké státy. Projevem této nedůvěry že byla také péče o národnostní menšiny v malých státech. Velice důležité přiznání pro nás! Zdá se, že se konečně rozednívá také pro potlačené a pro národnostní menšiny v Československu, zbavené jich přirozených práv, poněvadž v samotných kruzích Dohody se již nevěří lživé propagandě vlády a jejích tiskových žoldáků, kterážto propaganda každoročně pohlcuje miliony daní. Jak známo, byla v Janově k návrhu uherského ministerského předsedy a za souhlasu pánů Loyd George a de Facta zřízena zvláštní subkomise pro projednávání menšinové otázky, ačkoli se pan Beneš s veškerou rozhodností vyslovil proti tomu. Zajisté nepochybíme, majíce za to, že v prvé řadě vlastní zlé svědomí pro něho bylo příčinou, proč se tak velice bránil proti projednávání ochrany menšin v Janově. Názor, jejž uplatňoval, že totiž janovská konference byla svolána pouze ku projednávání hospodářských otázek, není přece ničím jiným, nežli obyčejnou výmluvou a byl politickými poradami v Janově přiveden ad absurdum. A zde ve svém výkladu, jejž podal v tomto slavném senátě, pěstuje p. dr Beneš pštrosí politiku, strká hlavu do písku a chce namluviti sobě i nám, jako by menšinová otázka mírovými smlouvami byla s dostatek upravena. Pan dr Beneš ovšem jako ministr zahraničních věcí prohlásil ve starém revolučním Národním shromáždění dne 30. září 1919 výslovně, že Československá republika plnou měrou dostojí slovu, jež dala ve smlouvě o menšinách ze dne 10. září 1919 v Saint-Germain. Chtěl bych viděti augurský úsměv, když sobě čeští státníci a politikové na paměť uvedou skutečně skvělé dodržení tohoto daného slova.

Ale nechť se pan dr Beneš sebe více v Janově nebo v Gentu anebo kdekoli brání proti rozvinutí a projednávání otázky ochrany menšin, >Veritas vincit<, >Pravda vítězí<, tak dokonce zní heslo na znaku tohoto státu. Ano, pravda zvítězí a musí zvítěziti, začala již alespoň prosakovati, i v cizině, přes široce rozvětvenou, drahou a miliony korun pohlcující českou zahraniční propagandu. Tak dosadila Jednota společnosti pro Svaz Národů komisi, která má zkoumati otázku ochrany národnostních menšin a předložiti své návrhy valnému shromáždění Jednoty, jež se koná o Svatodušních svátcích v Praze. Předsedou této komise jest Angličan Dickinson, jenž na pražském sjezdu přednese důležitější referát o ochraně menšin. Za tím účelem cestoval po 3 měsíce následnickými státy Rakousko-Uherské monarchie a uveřejnil nyní v anglickém časopise >Good wíll< dojmy, nabyté vlastní zkušeností. Praví tam o Československu toto: >Československo chová v sobě předpoklady pro jednotný a zkvétající stát, předpokládáme-li, že jeho vláda se bude střežiti chyb svých rakouských předchůdců. Ale jestliže pochybí v tomto směru, pak proud nespokojeností nyní již stávající stále se bude sesilovati a klidný tok promění ve vír, ve kterémž by se mohla potopiti loď Československého státu.< Dickinson pozvedá dále ve svých vývodech varovného hlasu a praví, že vlády v Praze, Bukurešti a v Bělehradě se sice úzkostlivě snaží snášenlivě zacházeti s menšinami, což však nebrání tomu, aby se s nimi ve vlastním státě namnoze nejednalo jako s nepřáteli. Neboť nikdy nebylí by spojenci přivolili k založení nového státu, jako jest Československo, a nikdy nebylí by připustili tak nesmírné zvětšení Rumunského a Jugoslávského království, kdyby nebyli bývalí přesvědčení, že za nových poměrů přestati musí národnostní spory, které Rakousko-Uhersko přivedly k pádu.< (Sen. Klečák: To s minoritami neděláme, co vy jste s nimi dělali. Sen. Kroiher: A to vždycky držíte na Angličany, co řeknou? Sen.

Lisý: Jak pak je to dávno, co jste volali: Gott strafe England! Měli jste to i na fajfkách napsáno!) Pro tyto objektivní projevy vynikajícího Angličana mezinárodního jména vyšly >Národní Listy< docela z míry. Zlostí naplněny činí panu Dickinsonovi nejtrpčí výčitky a vyzývají ho, aby do pražského sjezdu Jednoty společností pro Svaz Národů opravil svoje Němcům, což má znamenati pravdě příznivé mínění. Pak praví se ke konci v onom časopise: >Bylo by nepříjemným omylem, kdyby se pan Dickinson domníval, že dovolíme, aby se mezinárodní kongres u nás konal a aby rozhodl o tom, co z německého programu již nyní musí býti splněno.< Touto charakteristickou poznámkou jest jasně prokázáno, že mužové a strany, jež stojí za >Národními Listy<, jsou naprosto neschopni vésti mezinárodní vyjednávání. (Hluk.) Cítí-li se někdo dotčeným, nemohu za to.

>Národní Listy< nechť se upokojí. Věčná pravda a spravedlnost jsou na pochodu, jejích běh nebudou mocí >Národní Listy< zastaviti. A snad jest bližším den, nežli se >Národní Listy< domnívají,kdy k nám,Němcům, opětně jako roku 1813 volati bude náš nesmrtelný básník svobody Theodor Korner: >Vzhůru můj národe, plamenná znamení dýmají! Učiňte místo Svobodě!< (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo p. sen. Jelínkovi.

Sen. Jelínek (německy): Slavný senáte! Jako opatrný diplomat prohlásil p. dr Beneš již dlouho před zahájením jednání Janovského, že si neslibuje mnoho od této konference, a ve svém výkladě ze dne 23. května řekl pří vypočítávání jednotlivostí, jež se mu zdály důležitými, že by bylo chybno a nesprávno mluviti o bezvýslednosti konference. Pohybuje se tudíž také při posuzování Janovské konference ve střední linii, jemu tak milé, aniž by blíže vyložil, zda-li by vybočení na pravo nebo na levo bylo politice státu, jejž má zastupovati, ve prospěch nebo v neprospěch. Tak přílišné zdrženlivosti neukládali sobě ostatní státníci, kteří dosud podávají zprávu o průběhu konference. Vedoucí duch, konference Janovské, Lloyd George, nazývá ji významným milníkem na cestě k míru. V italských časopisech píše se a čteme o důvěře a naději, kterou průběh konference zaručuje, a německý říšský kancléř promluvil včera v zasedání německého říšského sněmu tato slova: >Výsledky konference nejsou četné a výtěžek její jest malý a skrovný, ale ve srovnání s velikou katastrofou minulosti jest to důležitý pokrok.< Jakožto takový pokrok označuje Wirth mírové dílo rapallské a opětně navázané duševní spojení s národy dříve nepřátelskými, navázání styků s vedoucími publicisty, státníky a politiky národů, jež se po 8 let nesešli. Zdá se mi, že lze mluviti o výsledku jednání konference Janovské, a sice především proto, poněvadž především jak Wirth zcela správně praví, po válce všichni národové Evropy seděli u jednoho stolu ve společné poradě a za druhé proto, poněvadž mnohé vrstvy neoznačily jako nemožnost úvahu ba nutnost změny mírových smluv. Povážíme-li, jak se Francie a její užší přátelé bránili proti pozvání Německa a Ruska, jakých prostředků intransigentní ministerský předseda Francie použil, aby tomuto pozvání zabránil, a vidíme-li, že pres francouzskou politiku, diktovanou nesmiřitelnou nenávistí, ke konferenci přece došlo za účastenství Německa a Ruska, pak zajisté můžeme mluviti o vítězství reální politiky, o vítězství myšlenky smíření. A věru neublížilo ani prestyž Francie ani vážnosti ostatních mocností, že u jejich stolu seděli Wirth, Rathenau a Čičerin, naopak vývody těchto mužů značnou měrou pozvedly úroveň jednání, vnesly důležité věci do okruhu rozprav, věci, o nichž by jinak zajisté nebylo bývalo promluveno ani slovo. Neboť i když se všech stran německá a ruská otázka byla vyhlašována za hlavní problém Evropy, v nepřítomnosti zodpovědných správců ruské a německé politiky nebylo by se došlo dále, nežli smím-li tak říci, k platonickému rozhovoru. A že německo-ruská smlouva byla uveřejněna právě průběhem konference Janovské, dlužno také přičísti konferencí k dobru, neboť že tito dva trýznění a pronásledovaní národové dokázali před forem Evropy, že nepřátelství může se proměniti v přátelství, jest rovněž úspěchem, který by zasloužil následování, tím spíše, ježto nemá za účel nic jiného, nežli aby se dva velcí národové spojili ke společnému znovuvybudování a tím prokázali velikou službu nejen sobě, nýbrž celé Evropě. Specielního úspěchu byl by ministerský předseda dr Beneš mohl docíliti v zájmu svého státu, kdyby byl otevřeně a. jasně prohlásil, že cesta, kterou se dal v dorozumění s Dohodou, nejen že nevede k cíli, nýbrž že vede Československou republiku na pokraj propasti, kdyby byl otevřeně a poctivě prohlásil, že on a české vlády nedbajíce zákona na ochranu menšin a nedodržujíce slibů, učiněných v Memoiru III., zahájili nejbrutálnější pronásledování nečeských národností, a vytvořili v zemi poměry, jež příliš jasně upomínají na staré Rakousko. Neboť jako v něm, zuří také v Československu boj národností, což doposud zničilo každý stát. Byl by musel říci, že mírně řečeno bylo nepravdou, jestliže se dříve tvrdilo, že se národové, kteří dnes sloučení jsou v Československu, ze svobodné vůle sloučili v tento stát. To předpokládaje měl dr Beneš míti odvahu promluviti podobná slova, jako dnes již jednou zmíněný André Tardieu, jenž ve francouzské komoře poukázal na to, že Francie od 2% let se pohybuje na nakloněné rovině a že nebude moci do nekonečna hájiti trosky mírových smluv. Pan dr Beneš byl by musel říci, že také v Československu, tak jako posud, politický kurs dále nepůjde, a měl si, nemá-li dosti samostatnosti, od Dohody vyžádati zmocnění ku změně své politiky. Ale místo aby takto mluvil, považuje dr Beneš mírové smlouvy za počátek a konec evropské politiky, a ačkoli - jsem o tom přesvědčen - také on považuje revisi mírových smluv za nutnou, jest s Francií již smluvně stanovenou vojenskou missí tak stmelen, že vůči světu jinak nemůže. Francouzské vrchní vojenské velitelství a protifrancouzskou politiku lze, bohužel, velmi těžce sloučiti.

Po Janově následuje vyjednávání v Haagu. Francie intrikuje jí proti účasti na konferenci v Haagu a bylo by velíce zajímavo zvěděti od pana ministerského předsedy Beneše, zdali se Československo v Haagu súčastní také tehdy, nebude-li Francie přítomna. Dovolil jsem si vznésti na pana ministerského předsedu dotaz, zdali Československo bude v Haagu zastoupeno, kdyby snad Francie event. této konference se nezúčastnila. Pan dr Beneš jest netoliko horlivým zastancem mírových smluv, nýbrž považuje také, jak opětovně bylo vyloženo, francouzskou a anglickou allianci za pevně utmelenou, byť snad i ne tolik, jako před rokem, i přechází přes nepopiratelně trvající hluboké rozladění mezi Paříží a Londýnem s gestem, jež otázku tuto označuje jako malého významu. S tím větším zájmem slyšíme tu anglický hlas o spojenectví a o mírových smlouvách - jest to známý historik Frederik Harrison, jenž na veliké schůzí v Londýně dne 17. května řekl toto:.>Nadešla doba, kdy Anglie nemůže déle udržovati spojenectví, jež spočívá na nepravdivém přátelství, Francie a Anglie sledují různé cíle a to musíme ujasniti našim přátelům a musíme ujasniti celému světu. Anglie nemůže a nesmí popříti svého podpisu pod Versailleskou smlouvou, musí však trvati na jistých změnách mírových smluv.< Mám za to, že tato slova objasňují situaci jasněji, nežli nějaký po celé hodiny trvající výklad jenž úzkostlivě se vyhýbá dotknouti se skutečných poměrů.

Také o otázce menšin zmínil se dr Beneš ve svém výkladu, kterou také můj vážený pan řečník přede mnou projednal. Přece však spatřuji v tom, co zde řekl, veliký rozdíl proti jeho chování v Janově. Ve svém výkladu řekl, že jest v zájmu státu, aby národnostní menšiny v jednotlivých státech dosáhly té míry svobody, kterou sloučiti lze se zájmy státu, a která umožňuje dobré styky mezi státy. V Janově vystoupil s Francií a s Malou Dohodou se vší rozhodností, jak dnes rovněž již bylo vypravováno, proti návrhu uherského delegáta uvésti také v Janově otázku menšin na přetřes. Jak se to rýmuje? Proč nepromluviti otevřeně také o tomto bodu, jejž zajisté také dr Beneš uznává za důležitý? Mají pánové tak špatné svědomí, že do krajnosti pěstují systém ututlání? Bylo by přece patrně pana Lloyda George a jiné delegáty velice zajímalo se dověděti, jak dobrými bratry, na př. Československu, jsou Češí a Slováci, jak vřele se milují a jak by sobě raději dnes, nežli zítra navzájem rozbili hlavy! (Výkřiky.)

Avšak také výrok učiněný ve výkladu nutí k dotazu na ministerského předsedu. Jakým způsobem chce pan dr Beneš zajistit svobodu jednotlivých menšin? Činí rozdíl mezi českou a německou svobodou? Jest pro něho svoboda první a svoboda druhé třídy? Také o této skutečností nevyprávěl v Janově a byl by nejspíše u svých kolegů vzbudil úžas a podivení nad tímto zvláštním pojmem demokracie. Jeho někdejší přítel Wilson řekl: >Každému národu přísluší svoboda a právo sebeurčení.< Pan dr Beneš zapomněl právě tak jako páni z Dohody již dávno na tato slova, jakož oni a celý americký lid, bohudík, již dávno zapomněl na pana Wilsona, a kdyby v několika městech nebyla pojmenována nádraží, náměstí a ulice po tomto nemocném blouznivci, nevěděl by nikdo o jeho existenci. My však, jakožto menšina v tomto státě, držíme se této formulky, ostatně nikoli nové, která svého času byla vychvalována jako základní pilíř moderní demokracie, i žádáme její provedení, kteréž přijde, ne-li dnes, tedy zítra.

Ve své včerejší replice v poslanecké sněmovně mínil pan dr Beneš - také o tom, bohužel, již jeden řečník přede mnou promluvil, leží v povaze věci, že při rozmluvě o exposé několik řečníků event. také opakuje totéž - že největší část německého národa se může vyžíti v německé říši. Málo Němců, žijících v jiných státech, nechť spřátelí se s institucemi své nové domoviny. Tak nějak zněla jeho slova. Tuto málo přátelskou argumentaci odmítáme. (Souhlas na levici.) Jsme přes příslušenství k Československé republice příslušníky velikého německého národa i žádáme možnost vyžíti se také v tomto státě. Vzali jste nás sem proti naší vůli, Vaší povinností jest umožniti nám, abychom se vyžili. Žádáte od nás loyalitu a příchylnost ke státu, neposkytujete nám však žádných práv a dáváte nám nejnepříjemnějším způsobem denně pociťovati své panství. Řekl jsem již častěji v tomto domě. (Sen. dr Mareš: To my musíme poslouchat!)... Nemusíte mně poslouchat, můžete jít ven, pane profesore. (Sen. dr Mareš: Vy nemáte práva mne vykazovati ze sálu!) Nechci vám připravovati nepříjemnou chvíli, nemohu však, poněvadž jste zde, mluviti jinak. (K sen. dr Marešovi [německy]): Budete si již muset dáti líbiti, abychom mluvili, jak myslíme, a ne, jak vy myslíte. To by nám ještě scházelo, abyste vy nám předpisovali, jak máme mluviti. (Sen. dr Mareš: Já nemluvím k vám. My si od vás dáváme všechno líbit!) Řekl jsem již častěji v tomto slavném senátě: můžete nás po jistou dobu trýzniti, až se konečně vybouří vaše vítězné šílenství, ale potlačiti nás nemůžete. S vašeho stanoviska měli byste trochu přátelštěji a opatrněji zacházeti s částí velikého národa, jenž ze tří stran obklopuje republiku a - buďte o tom přesvědčeni - jenž pří své vysoké inteligenci a při veliké své pracovní síle a pracovní vůlí se zase vzchopí. Pan dr Beneš řekl dále, že nedělá francouzskou, nedělá anglickou, nýbrž dělá československou politiku a nazývá tuto politiku politikou střední linie. Československou politiku můžeme však dělati také, příklonujíce se k té neb oné politice a jest jen otázkou, zda-li tato theorie přiklonění vlastnímu státu prospívá, zda-li z toho má výhody a zdali tyto výhody jsou tak veliké, že vzdáváme se vlastní samostatnosti. Československá republika jest zajisté ještě mladým státem, nemůže tudíž mluviti o politické nebo diplomatické tradici, ale jest dosti starou, aby věděla, kam její politika má směřovati, zdali přes sousední státy k dálnému Západu anebo, což jest přirozenější, k bezprostředním sousedům, kde leží těžisko hospodářských zájmů, s nimiž společná hospodářská politika jest otázkou existence tohoto státu. Ale tu kážeme hluchým uším. Mentalita českého národa ještě nedovoluje dáti se směrem, jejž doporučují národohospodáři a chce patrně kalich vítězného nápoje vypíti do dna, nepováží však, jak těžko jest zase zpět dobývati ztrát, utrpěných na poli hospodářském. (Německy: Velmi dobře!) Radil bych vám tudíž, velevážení: Nedělejte žádnou francouzskou, žádnou anglickou, také žádnou československou politiku, nýbrž rozumnou politiku, která poměrům odpovídá, která poměry jest dána, která ovšem v přítomné chvíli jest vzdálena vaším názorům, ale budete musit nastoupiti tuto rozumnou cestu, chcete-li vlastní svůj stát udržeti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Chlumeckému.

Sen. Chlumecký: Slavný senát! Konečné príležitosť naše stanovisko zaujat ku janovskej konferencii, keď už je táto ukončená a sice ukončená bez úspěchu, ako to ináče nemohlo ani vypadnúť, keď poznáme orientáciu politiky našej vlády.

Pred Janovom bola každá debata o zahraničnej politike dr Benešom a jeho vernými prívržencami znemožnená, a to všetko vraj len preto, aby úspech našej diplomacie nebol už vopred poškodený.

A veru by nebolo škodilo p. dr Benešovi, keby sa bol zaujímal o to, čo velké massy ľudu v tomto štáte za boľasti majú, keby bol počul hlas zástupcov pracujúcich más a dovedieľ sa touto cestou - keď už ho nikto iný na to neupozornil - že jediná spása pre náš štát je odstrániť ohromnú nezamestnanosť, ktorá nás vedie nevyhnutelnej do katastrofy a že jediná možnosť, ako by sa dalo nezamestnaností čeliť, je naviazanie hospodárskych stykov s Ruskom. To sa nestalo. Následkom ignorovania žiadosti pracujúceho ľudu a orientovania sa podľa rozkazu francúzskeho veľkokapitálu, nevykonalo sa na janovskej konferencii nič vážneho. Náklady delegácie boly obrovské, ľud má zase také ťarchy k neseniu, ale prospech z tej slávnej diplomacie nemá. Že ku príkladu československá delegácia v Janove vyhotovela viac než 900 listín, nót a memorand a sekretariát poslal viac než 600 telegramov šifrovaných, tým sa ohromnej nezamestnanosti neodpomohlo.

Sama o sebe janovská konferencia je ale nesporne najväčšou udalosťou európskej politiky od uzavrenia Versailského mieru. Fakt, že sa sišli na nej zástupcovia najväčších štátov európskych a sadli k jednomu stolu s ruskými komunisty, dokazuje dvoje: za jedno, že v Európe po pokusoch o násilné zvrženie sovjetskej vlády, ktoré skončily fiaskom, vytvorila sa istá medzinárodno-politická rovnováha, ktorá je sice vrtká, ale predsa stabilná v tom smere, že už ani najhorší reakcionári nemôžu rátať s pádom sovjetského režimu v Rusku a že preto zástupcovia kapitalistických vlád sú nútení viesť vyjednávania so zástupcami vlády, robotníkov a roľníkov. Za druhé, že mierové smlúvy sú vadné, že nemôžu v Európe vytvoriť predpoklady pre hospodársku konsolidáciu.

Pán doktor Beneš ukázal sa otvoreným nožom reakcie, nástrojom Poincarého a nepriate lom sovjetského Ruska. On sa v Janove otvorene vyslovil proti odzbrojeniu, tedy pre militarismus, ktorý tak strašne finančne zaťažuje národy, ohrozuje svetový mier a upevňuje diktatúru buržoasie nad zotročeným pracujúcim ľuďom. To je tak d la chutí pána dr Beneša, ktorý nám tu v svojom exposé vykladal so sladkým úsmevom, jak bolševici žebrajú u kapitalistov, čo veľkú radosť u sociál-patriotov vyvolalo.

Ja pri tejto príležitosti v súvislosti s janovskou konferenciou znova zdôrazňujem presvedčenie našej strany a najväčšej časti triedne uvedomelých československých robotníkov, že smluva Versailleská a úmluvy s ňou súvisjace, sú vybudované "na bezpríkladnom násilí, na násilí, akého nepoznala história, že sú smluvami imperialistickými, nijak nerozoznávajúcimi sa od smlúv, ktoré by bol v prípade svojho víťazstva uzavrel hohenzolernský imperialismus. Považujem za vhodné konštatovať pri tejto príležitosti úplný bankrot wilsonismu, tohoto ideologického výrazu hospodárskej prevahy Spojených Štátov. Prehlasujem to preto, poneváč určité politické strany v Československu, tiež jednotliví činitelia, na pr. president Masaryk, snažili sa dát mierovým smluvám ráz, akého tieto nikdy nemalý a získať pre ich bezvýhradné podporovanie tiež československý proletariát. Neudržitelnosť situácie vytvorenej Versailleským mierom a smluvami s ním súvisjacími, začína prenikať v kruhoch niektorých kapitalistických vlád. Poneváč tiež súčasne mocenská posícia sovjetovej vlády v Rusku je tak pevnou, že špekulácia na ňu prestáva byť realitou i pre veľmi zpiatočnickych štátnikov, dostala sa otázka ruská v Janove na denný poriadok európske politiky, V Janove splietaly a križovaly sa pri tom na jednej strane záujmy francúzskeho imperialismu, ktorý svoju politickú a hospodársku posíciu v európskej konštelácií chce udržovať prostriedkami povahy vojensko-politickej a na druhej stratí o záujmy imperialismu anglického, ktorý pri svojich akciách musí rátať s tým, že Anglia je priemyslovým štátom exportným, ktorého blahobyt a tým tiež sociálna rovnováha je závislá od hospodárskeho stavu sveta, tedy tiež v značnej miere od situácie strednej Európy a Ruska.

My prehlasujeme, že sympatie československého proletariátu boly na strane sovjetskej delegácie, že vola a záujmy československého proletariátu nekryjú sa so záujmami kapitalistických klík, jak boly zastúpené v Janove, lež so záujmami ruskej delnickej triedy. Zahraničná politika vlády, spjatá s menom dr Beneša, orientuje sa francúzsky, čož odporuje záujmom ohromnej väčšiny obyvateľstva 'tohoto štátu. Francúzska politika uvalovania nemožných reparácií na Nemecko vytvorila po pádu nemeckej marky priemyslu tejto zeme konkurenciu, ktorej naprosto nemôže sniesť, a ktorá už má za následok snížovanie mezd a hroziacu nezamestnanosť delníkov. Francúzska orientácia Benešovej politiky nevyhnuteľne vedie k vzrastu militarismu v Československu, privádza štát do konfliktov so susedmi, núti Československo k politike protiruskej a protinemeckej, čo nemôže nevyvolávať odpor u československej delnickej triedy a nemeckého obyvateľstva v tomto štáte. Táto politika nerešpektuje hospodárskych skutočností, prežiera prirodzený smer československej obchodnej politiky, pre ktorú daleko dôležitejšie než Francia sú stredná Európa a Rusko, núti štát k ohromným výdajom vojenským, učiní ho exponentom imperialistických tendencií, následkom ktorých dostáva sa do rozporu so značnou čiastkou Európy a do nebezpečia nových válek. Benešova francúzsky orientovaná politická línia má za následok, i reakčný smer politiky vnútornej, potlačovanie delnického hnutia.

Všade tam, kde ide o spor medzi kapitalistmi - zamestnávateľmi a delníkmi, stavia sa vláda na stranu prvú. Ona rovnež sa považuje s celým štátnym aparátom za telesnú stráž kapitalistickej triedy.

Dnes stoja kovodelníci v stávke, bránia sa proti nestydatému snižovaniu mezd so strany nenásytných, ziskulačných zamestnávateľov, a vláda nepohla ešte ani prstom v prospech delníkov. Ona bdí len nad tým, aby svätý kapitalistický poriadok nebol porušený. Tak sa stará o pracujúci ľud vláda demokratickej republiky Masarykovej, ktorý sľuboval rovnosť, voľnosť a bratrstvo, že nebude pánov a otrokov, vykorisťovateľov a vykorisťovaných. Robotníctvo bojuje ťažký boj proti svojim vykorisťovateľom, podnikajúcim útok za útokom na jeho životnú úroveň a vláda, nielen že nepodporuje ho v ťažkom zápase, nielen, že nestojí na strane vyssávaných otrokov, ale dáva ešte aj k dispozícií štátnych orgánov, četnictvo, políciu, vojsko, úradníctvo pánom otrokárom.