Lituji také, že v našich českých řadách nalézají se lidé, kteří neustále ještě brojí proti Stolici papežské, ale nejen proti ní, nýbrž proti celému katolickému hnutí a proti katolicismu vůbec. (Hlas z lidové strany: To je chyba u českého národa!) Pánové, vzpomeňme si a já si vzpomínám jako student, když ti naši krajané američtí přijeli do Prahy, s jakými fanfárami, jak hlučně veškerými českými ministry byli vítáni. A když i nyní přišli naši krajané, kteří, jak jsme se dnes přesvědčili, stáli u kolébky naší samostatností a skutečně s ideálním zápalem pracovali na samostatnosti českého národa, když jsme je dnes slyšeli, jak nám vypravovali tu věc, musí to naplniti bolestí, že nejen náš český tisk nelidový, nekatolický, ale dokonce i vládní listy zájezd našich amerických katolíků naprosto ignoroval. Já mám za to, že už kurtoasie, slušnost a zejména národní koncentrace vyžadovala, když jsme ve stejné vládě, aby se s nimi nakládalo aspoň tak, jako s jinými našimi krajany.
Bylo zde mnoho řeči o tvrdosti mírových smluv, velectění pánové! Stojíme na záhadě spravedlnosti, a není proto jinak možno, než že my tyto smlouvy musíme uznávati plně za základ naší existence státní. My z těchto smluv popustiti nemůžeme a nedivte se tomu, pánové, ty staleté boje, které jsme vedli o naší samostatnost, zajisté jsou důležitým momentem, abychom si nedali vyrvati to, co jsme po tolika těžkých, krvavých obětech dosáhli, A, vážení pánové, uznávám to plnou měrou, že postavení poraženého je vždycky nepříznivým, bolestným a hořkostí naplňujícím. S tohoto zorného úhlu posuzuji také kritiku těchto mírových smluv. Ale budeme-li vážně uvažovati, co by se stalo, kdyby ty mírové smlouvy měly býti nějakým způsobem omezeny, modifikovány anebo nějakým jiným způsobem dokonce snad rušeny, tu, vážení pánové, každý zdravý a soudný státník musí uvážiti, že by to znamenalo ohromný chaos v celé Evropě a že bychom se octli snad
ještě v horších, dobách a v horším postavení, než jsme byli před tím.
Vážení pánové! Ty mírové smlouvy nám dávají základ našeho žití. Mírové smlouvy jsou takového rázu, že my, kdybychom se podle nich neřídili a kdybychom dopustili, aby bylo na nich vikláno, že by to mělo v zápětí, že by i ostatní činitelé chtěli tyto smlouvy měniti, že bychom dávali tak špatný příklad a že by z toho pak vzešel chaos, který bychom ani nepřehlédli. A tu musím ke cti a chvále našeho zahraničního ministra sděliti to, že byť i nám mírové smlouvy propůjčovaly mnohdy velmi dalekosáhlá práva, že my při používání těchto práv jsme velmi loyální a snad ještě více než shovívaví. A to platiž za odpověď těm pánům, kteří neustále si stěžují do jakéhosi, kdoví jakého, utlačování národa německého. Právě obchodní smlouva německá je toho nejlepším dokladem. My máme na příklad v mírové smlouvě ustanovení, že má býti likvidován veškerý majetek německý v našem československém státě se nalézající a že mají býti poskytovány německými státními občany Československu největší výhody bez jakékoliv kompensace s naší strany. A budeme jednat možná zítra o té německé smlouvě, a co jsme učinili? My jsme obmezili, pokud se týče zabrání a likvidace majetku, tuto likvidaci na nejnutnější míru. Jenom potud, pokud toho žádal zvýšený státní vliv, pokud toho žádají sociální, politické a hospodářské poměry, zejména, úprava železnic, dolů, hutí a pod. My jsme poskytli přes to, že neměli nároku němečtí občané na výhody, které oni námi poskytli, i jim tytéž výhody, jako našim státním občanům, a tak stalo se i ve smlouvě Rakouské.
Já myslím, že benevolentnějším a výhodnějším výkladem nemohli jsme se více zavděčiti německé a rakouské říši. A proto musím odmítnouti s důrazem veškeré výtky, které v tom případě způsobem naprosto nesprávným a věcně neodůvodněným byly učiněny. Já si přeji z té duše, aby loyálností a spravedlností pracováno bylo k míru všeobecnému. A jsem přesvědčen, že pak nebude zapotřebí ani konference janovské a ani konference haagské. (Výborně! Potlesk u lidové strany.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku a sice p. sen. Kneschovi.
Sen. Knesch (německy): Slavný senáte! Chápu-li se dnes slova jménem své strany, svazu zemědělců, k výkladu pana ministerského předsedy, musím zdůrazniti, že vývody pana ministerského předsedy nás neuspokojily. Jsme těžce zklamáni konferencí janovskou, poněvadž o naléhavě potřebné otázce, totiž o otázce menšin v Československu, netoliko že nebylo jednáno, nýbrž vůbec nebylo o ní zmínky. Ba dokonce bylo podniknuto vše možné, aby nepřišla k diskusi tato otázka, pro nás Němce tak neskonale důležitá. Musí při stále silněji se utvářející oposicí Slováků většinovým stranám denně se stávati jasnějším, že tento stát není žádným státem národním, nýbrž státem národnostním. Máte asi tolik národů jako ve starém Rakousku, Jako tam, tak bojují také zde národy o rovnoprávnost. Němci bojují svůj boj o své právo. Tím, že skutečná rovnoprávnost německého lidu v Československu se popírá a upírá, věc nestává se lepší. Přijde čas a snad není tak vzdálen, že nám naše právo budete muset dáti, ať již chcete čili nic, O duchu smířlivosti a uznání potlačených Němců nebylo na Janovské konferenci ani potuchy. Tu náhle jako blesk z jasného nebe přišla do konference zpráva o uzavření německo-ruské smlouvy. Jak nepříjemnou byla zástupcům vítězných států, jest známo. Musím poznamenati, že pan. ministerský předseda zjevně přiznal, že otázka ruská převládala, že smlouvou touto Rusko bylo otevřeno pro Evropu. Jestliže pan ministerský předseda připustil, že konferencí touto Rusko opětně vstoupilo do aktivní politiky, byvši de facto uznáno, pak měl také z této skutečnosti vyvoditi nutné důsledky. Probudí-li se Rusko opět a počne-li během doby zase hospodářsky pracovati, povstane významný mocenský činitel. A proč by se to nemělo státi? Řečník přede mnou, pan senátor Horáček, označil dnešní Rusko jako sfingu, o které se neví, čím jest a co se z ní stane. Rusové jsou národem tělesně zdravým a i když také prošli mořem krve a bídy a dnes také hospodářsky jsou zdoláni, přece přijde doba, kdy zase se vzmohou. Tak veliký národ, tak veliký mocenský činitel počne zase hospodářsky pracovati. A proč nemělo by se Rusko zase vzbuditi ke zdravému hospodářskému životu? Rusové jsou národ tělesně zdravý a silný, nikoli nervů zbavený, degenerovaný, jako národ na západě na Seině a Loiře, v Rusku začíná se pracovati, neboť strašlivé, neúspěchy komunistického hospodářství také sovětské veličiny přivedly k rozumu. Jestliže se však Rusko zase probudí a s Německem spojeno utvoří spojenou moc, čím bude potom asi Malá Dohoda?
Pravil jsem, že pan ministerský předseda měl z těchto skutečností vyvoditi důsledky a měl se rozhodnouti buď pro Anglii nebo pro Francii. Toho však ve svém výkladu neučinil, nýbrž mluví o třech směrech, které tu prý nyní jsou: hlásá s triumfem svoji československou politiku. To jsou slova, slova, která mají zakrývati a zastírati. Ale ubohá nahota této politiky prosvitá touto rouškou. Nikoli, zde nejsou tři směry, zde není žádné československé zvláštní politiky. Zde rozhodně třeba voliti mezi anglickým a francouzským směrem. Myslím určitě, že by se bylo politické obratnosti pana ministerského předsedy podařilo přiznati se rozhodněji k anglickému směru, kdyby mu slavná většina byla ponechala volnou ruku. Ale vždyť přece za ním byla poslána slavná Pětka do Janova. Mohlo nyní, když panu ministerskému předsedovi byly ruce takto svázány, býti řečí o nějaké rozumné politice? Výsledkem byla prázdná fráze, fráze, při které si každý může mysliti co chce, fráze o československé politice. Ovšemže nalezla plného souhlasu Pětky. >Nesmysle, ty zvítězíš<, praví Talbot v patině Orleánské od Schillera. Snad měl pan, ministerský předseda podobné myšlenky, když se mu Pětka tak nemotorně pletla do řemesla.
My oposiční strany však seznáváme, že většina, o kterou se vláda má opírati, jest velmi nesjednocená. Sjednocenost panuje jen tehdy, jedná-li se o to jíti proti Němcům. Jinak však panuje ve většině boj a nešvár. Pan ministerský předseda mínil, že v přítomném okamžiku nelze počítati s důkladnou revisí dosavadních spojenectví. Možná. Přičítám mu to velice k dobru, že o tom vůbec mluví. V přítomné době snad nikoli, ale okamžik může vše změniti. Revise posavadních spojenectví, revise mírových smluv ve Versaillesu a Saint Germaniu jest pouze otázkou času. Jak dlouho ještě může trvati doba, po kterou se mocnosti budou ukazovati ve službách francouzských citů pomsty? Jak dlouho ještě může trvati kletba, kterou tygr Clemenceaiu ve své krvelačnosti a pomstě vyřkl nad Německem? Roztříštiti se a zaniknouti v páře musí tato kletba, jestliže se spojí vysoká duševní inteligence a žívá pracovní síla Německa s nezkaženým zdravím a přírodní silou Ruska. Což poskytuje Malá Dohoda Československé republice ochrany a jistoty? Malá Dohoda není žádným konsolidovaným elementem. Jakéž pak jistoty mohou poskytnouti tyto naprosto nesouvisející země? Rumunsko hraničí s nepřátelským Maďarském, které nemůže zapomenouti, že mu vzato bylo Sedmihradsko, Také Bulharsko není Rumunsku nakloněno, poněvadž ztratilo Dobrudžu. Přátelství sousedního Ruska bude pro Rumunsko cennějším nežli přátelství Malé Dohody. Také v poměru k Německu anebo Rusku malé Československé republice bude přátelstvím těchto obou velikých států mnohem lépe poslouženo, než-li velice draze placenou láskou Francie. Tato láska jest velice egoistická, stojí nás miliony, ale my nemáme z toho ničeho, než-li právě velikou čest, že Francie milostivě na nás pohlíží.
Výklad pana ministerského předsedy byl tancem mezi vejcí, velmi dovedně provedeným mezi třemi směry, tancem, jenž ukončen byl bengálským ohňostrojem, který se zove: československá politika. Ale věřte mi, pánové, není nyní čas tančiti, nýbrž rozhodnouti se, vyžaduje nutně čas. Rusko, prohlásil Čičerin, není poraženo, německo-ruský blok jest uznán. Na druhé straně hrozivě přibývá nezaměstnanosti v zemích s vysokou valutou. Pohlédněte na ujařmení zemědělství, jež oloupeno jsouc o jakoukoli celní ochranu, hyne pod tísnivým břemenem daňovým. Avšak jest jen jeden rozumný směr pro československou politiku, nikoli však tří. Kéž změní se politika v tomto státě tak moudrým způsobem.
My Němci víme, že také nám vzejde slunko spravedlnosti, dříve nebo později, a že také nám práva se dostane a dostati musí. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. prof. dr Naegle.
Sen. dr Naegle (německy): Slavný senáte! Pan ministerský předseda mluvil ke konci své zprávy, kterou dne 23. května v této slavné sněmovně podával o Janovské konferencí, o oposici, která pěstuje oposici za každou cenu, to jest pro oposici samotou. To jest předpoklad, jež zajisté každý zdravý muž, jenž chce býti brán. vážně, daleko od sebe zamítne. Ale přes nebezpečí, že já anebo moje strana anebo dokonce všechny německé strany budeme hozeni do tohoto hrnce nikoli zásadní, nýbrž spíše bezdůvodné oposice, musím počíti se žalobou resp. se stížností, tím že označují jako novou bezohlednost vůči našim německým členům tohoto slavného senátu, jsme-li vybízená vyjádřiti dnes svůj úsudek o postavení české delegace v Janově, aniž by nám byla poskytnuta možnost správně prostudovati zprávu pana ministerského předsedy ze dne 23. května. Neboť v německých listech vyšli pouze výtahy z tohoto výkladu. Pan dr Beneš ovšem skončil svoje vývody vyzváním: Na zástupcích lidu jest, aby naši činnost v Janovské konferenci zkoumali a posoudili. K tomu však, jak při soudném myšlení samo sebou vyplývá, měl nám, přibrav k tomu předsednictvo této slavné sněmovny dáti plnou možnost, a to předložením úplného znění své zprávy v jazyce nám srozumitelném. Aniž bych chtěl přespříliš zveličovati význam řeči pana ministerského předsedy, máme tu opět vzorný příklad toho, jak se nám Něm. cum ztěžuje a z části znemožňuje parlamentární spolupráce i v nejdůležitějších a vysoce politických věcech.
Abych, nyní přešel k Janovské zprávě samotné, kterou mám před sebou pouze ve výtahu, tož zdá se mi mnohem zajímavějším a vhodnějším promluviti o tom, čeho pan dr Beneš neřekl, v čem nepřiznal barvu. Neboť praví-li se ve výkladu, že Malá Dohoda zpravidla zaujala stanovisko umírněné a sprostředkující a že zejména v anglicko-francouzském konfliktu se snažila zmírniti protivy, tož nejsou tato mnohá slova ničím jiným než-li eufemistickým výrazem pro skutečnost, že Malá Dohoda a sní dr Beneš v Janově na venek barvu nepřiznali, čili jak se v obyčejném životě říká, že se snažili býti hezkými na obě strany anebo že alespoň chtěli vzbuditi zdání o tom. Ve skutečností však pan dr Beneš v Janově dělal francouzskou politiku, i když se také brání proti takové výtce. Ba sám oprávněnost této výtky v leckterých svých vývodech nepřímo potvrdil.
O co se jednalo v Janově? Dr. Beneš označil výslovně ve své řečí dne 4. dubna v zahraničním výboru, poslanecké sněmovny jako účel Janovské konference, že má se tam nalézti správná cesta pro rekonstrukci Evropy. Mínil to pan dr Beneš skutečně vážně? Zajisté muselo vzbuditi povážlivé potřásání hlavou u každého skutečně myslícího člověka, když pan dr Beneš v téže řeči a jedním dechem shledává zcela přirozeným a logickým, ba a priori zjevným, že Janovská konference nemůže se zabývati mírovými smlouvami anebo dokonce otázkou reparační. A přece hledá anebo nechává jiné hledati správnou cestu pro rekonstrukcí Evropy. K ilustrací a aby tuto logiku nebo spíše protismyslnou nelogičnost hodně znázornil, vyprávěl nedávno jistý humoristický časopis o člověku, jenž těžce stonal tyfem a šel k lékaři o pomoc. A tento duchaplný lékař neznal pro svého na smrt nemocného pacienta žádného jiného prostředku, než-li že ho vyzval, aby se posadil, že mu. bude řezati kuří oka. Ačkoli tento vtip zní třeba triviálně, což všemohoucí velitelé v Janovské konferenci za přičinlivé asistence československého ministerského předsedy tam ve skutečností hráli jinou úlohu, než-li úlohu šarlatánského operatéra, kuřích ok a obyčejného mastičkáře? Neboť chtít přivoditi rekonstrukci Evropy a nedopustiti, aby hnuto bylo vlastními příčinami, které zavinily nynější chaotický stav, pod nímž úpí hospodářské poměry Evropy, Ameriky, ba celého světového hospodářství, to neznamená nic jiného, než-li zastávati se kvadratury kruhu. Naprosto nemohla konference dojíti cíle, jejž si stanovila, totiž rekonstrukce Evropy, jestliže tak zvané mírové smlouvy, odzbrojení na zemi a reparační šílenství, jež ničí Německo a s ním celé světové hospodářství, především prohlásila za >noli me tangere<.
Anebo považuje někdo vážné za neuvěřitelné anebo jen za možné, že vynikající státníci více nežli 30ti států, kteří v Janově bylí shromážděni, sobě předem nebylí jasně vědomí této jednoduché pravdy? Francie nepomýšlí ve své právě tak dětinské jako pyšné zaslepenosti a ve své ďábelské nenávisti proti Německu ani v nejmenším na rekonstrukci Evropy. Francie nemá přes všechna krásná slova o míru, jichž nemůže sem a tam postrádati, aby světu nasypala písku do očí, která však ničím jiným nejsou nežli lží a licoměrností, nic jiného na mysli než-li vlastní prospěch a trvalé pokoření Německa. Ale že také muž jako Lloyd George se v Janově propůjčil k takovému kejklířství, mohlo by v prvém okamžiku překvapit, nemůže však dále buditi podivení vzpomínáme-li na dvojakou, sobě odporující úlohu, kterou anglický ministerský předseda hrál v otázce hornoslezské, pří které se nejdříve tak ostře a rozhodně jak jen možno vyslovil proti roztržení průmyslového území, později však, aniž by hnul brvou, zcela hladce přisvědčil Německu nepřátelskému dělení hlasovacího území ve prospěch Polska, jehož se domáhala proti znění Versailleské smlouvy Francie a Belgie a kteréž česká politika podporovala. Neboť také Lloyd George cení výše nepřirozenou dohodu s Francií než-li blaho a ozdravění Evropy, alespoň ještě prozatím.
A jak velice dr Beneš celou svojí politiku posavad! budoval na úzkém spojení mezi oběma velikými světovými mocnostmi, to při žádné příležitosti neopomenul co nejostřeji vysloviti; tak ve svém výkladu v lednu 1921, ve kterém prohlásil, že spojenectví mezí Anglií a Francií po celá desetiletí rozhodujícím způsobem působiti bude na evropské události a tím také na politiku Československa. Dnes však, na jaře 1922, tedy po více než jednom roce, jest pan dr Beneš nucen výslovně mluviti o krisi aliancí, o hrozícím rozpadnutí oné aliance, které až dosud pro dobu celých desetiletí přiznával rozhodný vliv na politické události evropské a tudíž také na politiku Československa. Se zdánlivou otevřeností dotkl se diferencí, které trvají mezi francouzskou politikou s jedné, a anglicko-italskou politikou se strany druhé, pravím výslovně: se zdánlivou otevřeností. Neboť ihned pokusil se přiznané protivy seslabiti zase poznámkou: >Na takové diference, jaké se objevily na konferenci Janovské, musíme stále býti připraveni. Ale není třeba obávati se velikých roztržek a změny fronty.< Zdánlivým sebe uklidněním snažil se pan dr Beneš nabýti půdy pro hájení vlastní a na venek opatrně mezi oběma směry kolísající politiky. Při tom, ač se domnívá, že jedná chytře a zdánlivě diplomaticky, nedbal toho, že se posadil mezi dvě žídle a že se vydal v nebezpečí, že mezi oběma propadne. Jest při nejmenším velice odvážné chtíti tvrditi, že není potřebí obávati se velikých roztržek a změny fronty. Odkud pak chce pan dr Beneš věděti, že Lloyd George konečně přece jedinou nevyvodí poslední úplné důsledky ze svého pravého přesvědčení - a jsem pevně přesvědčen, že jest jeho pevným přesvědčením, že francouzský šovinistický a imperialistický systém nenávisti a pomsty, jenž licoměrně zván jest reparacemi, musí vésti k záhubě Evropy. - A jestliže Lloyd George se nevzchopí konečně sám k takovémuto rozhodnutí, pak bude muset tak učiniti dnes nebo zítra, vůli národa k tomu donucen, jeho doufejme brzký nástupce. Neboť po dlabu Janovské konference bylo lze v mnohých vedoucích anglických listech čísti stálý refrén, kterýž doslovně citují: >Všechny britské hospodářské kruhy a většina britských státníků litují Versailieské smlouvy a nahlížejí, že tato smlouva záhubu válkou způsobenou jen zvětšila a že byla a jest osudnou pro všechny evropské zájmy.< Všeobecně znám jest výrok dřívějšího italského ministerského předsedy Nittilio, jenž ve své knize >Evropa bez míru< píše: Žádný spravedlivý člověk nepochybuje o velké nespravedlností Versailieské smlouvy jakož i všech smluv, od ní odvozených. A jiný Ital na vedoucím místě, poslanec Crispi, synovec známého bývalého italského státníka stejného jména, napsal kmihu o vině na světové válce, ve "kteréž přiznal, >že Vertsailleská smlouva, která dle slavnostního prohlášení pana Lloyda George morálně spočívá jedině na německé vině na válce, jest justiční vraždou spáchanou na Německu, jež války nechtělo a nezpůsobilo.< Doporučuji panu kolegovi Horáčkovi, aby si jednou pilně prostudoval tuto knihu pana Crispi, snad přijde potom k jinému názoru, nežli jak se před chvílí vyjádřil. Ba i ve francouzské komoře nucen byl dne 23. května poslanec Tardieu, dne 26. května poslanec Favre konstatovati, že veškeren finanční svět Evropy a Ameriky přijal anglo-saskou thesi, že svět musí býti ovládán výhradně s hlediska hospodářského. (Sen. dr Spiegel [německy]: Při tom byt Tardieu spolupracovníkem, pana Clemenceaua při smlouvě Versailíeské!) Zajisté prohlašuje dále, že musí vysloviti nad tím své politování tím spíše, ježto tato these logicky vede ku požadavku revise mírových smluv. Favre naproti tomu byl toho mínění, že by bylo jednodušším přinésti ihned nutnou oběť, než aby Francie byla vydávána v nebezpečí nevyhnutelného osamocení. Kdežto tedy dokonce již i ve Francii v mnohých jasnějších hlavách začíná svítati a začíná nabývati vrchu zdravý lidský rozum, kdežto tedy také již mnozí Francouzi jsou ochotni dáti místa reálně politickým úvahám, jak naproti tomu smýšlí se zde v Československu o této otázce osudu celého světa? Téhož dne, kdy v americkém senátě tamnější vedoucí politik nazval Versailleskou smlouvu >nemocí Evropy<, dne 15. května měl primátor Velké Prahy, dr Baxa, tato živá personifikace české národní duše z ulice, při slavnostním přijetí francouzské deputace za zjevného souhlasu v pražské radnici odvahu vysloviti větu, že nejlepším zabezpečením míru v Evropě jest energické provádění míru Versailleiského. Těmito slovy úplně se ztotožnil pražský primátor s francouzským reparačním šílenstvím, alby zase jednou na venek manifestoval české sbratření s Francouzi, i nevyslovil tím nic jiného, než-li dr Beneš, jenž před svou cestou do Janova dne 4. dubna se ohražoval proti tomu, že by se tam mělo jednati o mírových smlouvách a o otázce reparační a jenž po svém návratu dne 23. května prohlásil: >Naším zájmem, jest, aby mírové smlouvy byly splněny a ku platnosti přivedeny<. Co znamená >Naším zájmem
Že hospodářské zájmy Československa patří na docela jinou stránku, že hospodářské podvázání Německa den ze dne také na tento stát působí svými zhoubnými a rozkladnými následky, že smutné hospodářské poměry našeho velikého souseda a hluboký pokles německý říšské marky při delším trvání také u nás musí vésti znenáhla k hospodářské katastrofě, to ví dnes již každé politické nemluvně. Každý, kdo jen poněkud se snaží vniknouti do hospodářské souvislosti, musí přiznati, že žádný ze sousedních, států Německa není tak interessován na jeho zdaru jako Československá republika, pro kterouž Německo jest největším, územím pro dovoz a vývoz. Jest tudíž v nejvlastnějším zájmu tohoto státu a také jeho hospodářství, aby všemožně se přičinil, by hospodářským poměrům v sousední německé říši bylo brzy pomoženo a aby brzo byly ozdravěny. Popíráme s největší rozhodností, že by posavadní zahraniční politika pana dr Beneše byla v pravém smyslu politikou, jak řekl, československou, to jest takovou, která dle jeho domnění Československému státu prospívá, poněvadž nebere potřebného zřetele k hospodářským nezbytnostem této země. Trváme nadále na výtce, že pan dr Beneš ode dávna pěstoval francouzskou politiku a že v ní také pokračoval v Janově. Svojí činností v Janově a svými výroky, jež pronesl před svým odjezdem a po svém návratu v obou komorách Národního shromáždění, tohoto našeho názoru nejen nevyvrátil, nýbrž ještě nás v něm posílil. Anebo není znamením nejužšího ideového společenství mezi francouzskou politikou a Malou Dohodou, snaží-li se Francie v poslední době všemožně, aby také Malé Dohodě, zajisté k posílení vlastního vlivu, zjednala místo i hlas v tak zvané Vysoké Radě? A jestliže ve francouzské komoře již jmenovaný poslanec Tardieu dne 23. května patheticky zvolal: >francouzská armáda ochraňuje zároveň Jugoslávii a Moravu<, to asi znamená Československo - pak jest pro nás blízkou otázka k panu ministerskému předsedovi, zdali pak Československo, resp. Malá Dohoda uzavřela s Francií vojenský spolek. Na tuto otázku bych si od pana ministerského předsedy vyprosil určitou odpověď. Senátoři německého parlamentárního svazu a rovněž německé sociálně-demokratické strany dělnické podaly již dne 27. dubna naléhavou interpelaci na vládu, zdali jest pravdou, o čem psaly francouzské noviny, že totiž Československo jest ochotno zúčastniti se hospodářských sankcí proti Německu, jimiž francouzská vláda pohrozila. Žádáme také dnes opět jasné vyjádření pana ministerského předsedy o tom, zda-li tu skutečně jsou nějaká ujednání vojenského rázu mezi francouzskou a československou vládou anebo zdali jakéhokoli podkladu postrádají všechny pověsti a dohady, jež se vztahují na účast Československa při tak zvaných sankcích proti Německu a které německé obyvatelstvo především na 'hranících velice znepokojily.
Francouzský ministerský předseda Poincaré, tato personifikace galské ješitností a omezené nenávisti vůči Němcům, když nezdařily se všechny jeho pokusy, jež jako zlý duch za kulisami podnikl, aby konferenci v Janově nejdříve učinil nemožnou a pak aby jdi rozehnal, proklamoval, jak známo, v týž den, kdy francouzský vyslanec v Janově zdůraznil mírové snahy Evropy až do nejzazších mezí, ve Francii veřejně právo a úmysl vojenských násilných opatření proti Německu, za jisté aby světu
hodně drasticky ukázal, jak daleko také ještě nyní jsme vzdálení od ducha míru a vzájemné důvěry, jejíž upevnění mělo býti vlastní úlohou Janovské konference. Právem zdůraznil dne 29. května německý říšský kancléř dr Wirth. v německém říšském sněmu: >Jest nemožno provésti myšlenku znovu vybudování Evropy na světě politikou lhůt a hrozeb sankcemi. Lze dáti všem národům, mír, ale zároveň vystaviti Německo
To není žádné přeháněni a pan ministerský předseda měl onehdy býti při přednášce Korrelově v Německém domě, aby slyšel, jak se Francouzové v obsazeném území chovají k Němcům. I nejtísnivější ustanovení tak zvaného míru Versailleského nejsou dosti tísnivými pro tyto francouzské nositele kultury s jejich víc než stotisícem černých vojsk. A abychom snášeli takovéto poměry, které volají do nebes a liteře rozdmýchati musí až do bodu varu nenávist proti hanobitelce kultury a pomstychtivé Francií v obsazeném německém území po 4 letech, kdy Německo složilo zbraně, máme Svaz Národů, spěchají sdružené mocnosti od jedné konference ke druhé. Ale dokud tento hnisavý vřed z těla Evropy nebude odstraněn, dokud nebude odčiněna hanba obsazeni německého území, dokud Evropa se nebude stydět proti svému vlastnímu vědomí a svědomí přičítati německému národu samotnému vinu na světové válce, pokud nebude se světa sprovozena tato licoměrná lež, kterouž podepsati mučen byl jediný národ ve své největší tísní, aby zachránil poslední, potud - o tom buďte ubezpečeni - nenastane pravý mír v Evropě. Co řekl nedávno italský poslanec Crispi? Že mír Versailleský jest justiční vraždou, spáchanou na Německu, jež války nechtělo a ji nezpůsobilo. Kořenem všeho zla, jímž svět churaví, jest a zůstane mír Versailleský, anebo přesněji řečeno, nemorální jeho maskování německým přiznáním viny, pod morálním pláštíkem přijaté.