Považoval jsem za nutné, ačkoli pan senátor Niessner již část stejného místa citoval, abych ji ještě jednou opakoval. Pan ministerský předseda vytýká tudíž druhému anglickému směru >pacifistické odzbroj ovací tendence<. Zároveň se však obává, že těmito tendencemi se napomáhá >náboženství šovinismu a militarismu<. Nuže, pánové, v tom jest rozpor, jenž právě tak jest nevysvětlitelný jako paradoxní skutečnost, že pan ministr z obav před třískami militarismu a šovinismu, jejž se domnívá pozorovati u jiných, přehlíží těžká břevna militarismu a šovinismu, jimiž zatíženo jest Československo a jeho francouzští ochránci.

Mám za to, že rozdíl mezi oběma směry evropské politiky, jež jsem si dovolil již častěji charakterisovati a z nichž chtěl bych označiti jeden směr jakožto směr nenávisti a strachu, druhý naproti tomu jako směr vypočítavého rozumu, avšak také poctivé vůle, nikde tak jasně se nejeví jako v nedávno uveřejněných dopisech, jež Lloyd George a Clemenceau vzájemně vyměnili při příležitosti Versailleského mírového jednám. Lloyd George praví mezi jiným: >... z těchto úvah vycházeje jsem rozhodným odpůrcem úmyslu, od německé říše vytrhnouti více Němců nežli bezpodmínečně jest zapotřebí. Nemohu si mysleti jistějšího prostředku pro nové zápasy, nežli ten, obklíčiti německý národ, jenž se ukázal býti jednou z nejvíce života schopných, nejmocnějších ras, velikým počtem malých států, jejichž obyvatelstvo v minulosti nikdy nepodléhalo bezpečné vládní moci. Co zde pravím o Němcích, platí právě tak o Maďarech. Stavím se tudíž na zásadní stanovisko, že pokud jen možno, nutno se snažiti zabrániti tomu, aby různí národové odloučení byli od své mateřské země a mám za to, že toto kriterium zasluhuje přednost před strategickými, hospodářskými a technickými požadavky, které přece jiným způsobem mohou býti ukojeny. Kdybychom byli moudrými, nabídli bychom Německu mír, jemuž pro jeho spravedlnost všichni rozumní lidé by dali přednost před bolševismem. Musíme učiniti co v naší moci, abychom Německu dopomohli k znovuvybudování. Nemůžeme Německo zmrzačiti a zároveň žádati, aby platilo.<

To je doslova totéž, čeho jsme se zde opětovně zastávali, aniž bychom toto psaní znali.

Na to odvětil Clemenceau takto: >Chceme-li z důvodů všeobecné povahy nalézti prostředky, aby Německu bylo dáno dosti-učinění, pak netřeba jich hledati právě v Evropě.< (Hlas: To jest dosti ostrý hrot proti anglickému spojenci!) Lloyd George vyslovuje obavu, že ukládajíce příliš tvrdé territoriální podmínky, vháníme Německo do rukou bolševismu. Nemusíme se mnohem spíše obávati, že právě jím doporučená methoda posílením Německa dosáhla by tohoto výsledku? Výsledkem bude tuď svaz východní a střední Evropy pod vedením bolševického Německa, anebo propadne Německo opětně reakci a strhne na sebe moc přes všechny ty státy, které se pak při všeobecné anarchii utekou do jeho náručí.<

Nyní však, pánové, přichází to nejlepší: >Jestliže se Německu odeberou všecky osady do poslední a jednou pro vždy, poněvadž trýznilo domorodce, jest to ospravedlněno, avšak to ještě nedává práva, aby Polsku anebo Čechám bylo odpíráno přiznati rozumné hranice, poněvadž se Němci jako předchůdci všeněmeckého potlačování v jejich zemích usídlili?<

Z výroků obou státníků mluví týž duch, jenž dnes ještě ovládá v podstatě francouzskou i anglickou politiku. Sporá, avšak význačná slova, jež pronesl Clemenceau, dávají jasně poznati, proč my Němci zásadně musíme zamítati dnešní francouzskou politiku a tak zvaný francouzský směr.

Pan ministr zamlčel nám ve svém výkladu, které politice se příklonu je on, resp. jeho politika, poněvadž však druhému, anglickému směru vytýká jistou nedůvěru vůči malým státům a jistou péči pro národnostní menšiny, kteráž panu ministrovi patrně se zdá zbytečnou, poněvadž dále v pozdějším průběhu své řeči vyslovuje požadavek po >bezpodmínečném dodržení mírových smluv<, nutno míti za to, že se i na dále, byť také snad již ne s tak velikým zalíbením, ubírá francouzským směrem, kdežto v jediné ruské otázce se přikloňuje více názorů anglickému.

Pan poslanec Kafka právem poukázal ve své poslední výtečné řeči v poslanecké sněmovně, která se úplně kryje s názory, jež projevuji, na to, že pan ministr ve svých dřívějších projevech opětovně označoval anglicko-francouzské spojenectví jako trvalé a na dlouhá léta zabezpečené. Když jsem si na tomto místě a v zahraničním výboru dovolil pochybovati o této thesi pana ministra věcí zahraničních, narazil jsem nejen na nejprudší odpor českých pánů kolegů, nýbrž musel jsem také vyslechnouti posměšné politování vládního tisku, kterýž jakoukoli zprávu o anglicko-francouzském nedorozumění označoval jako zlovolný výmysl. A ejhle, dnes pan ministr sám mluví o >diferencích mezi Anglií a Francií<, jež se v konferenci >v různých formách< jevily.

Jak nezvyklými asi tyto formy byly, vychází na jevo ze zprávy časopisu >Morning Post<, dle které salonní vůz pana Lloyd George, aby zabráněno bylo trapným scénám, Paříží musel býti dirigován se spuštěnými záclonami. Anglicko-francouzská roztržka jest dnes nepopiratelným faktem. (Sen. Hrubý: Podle mínění pana Ledebura, ten by si to přál!) Nechtě mne jen mluviti dále, podivíte se tomu, co řeknu. Konstatuji tedy: Anglicko-francouzská roztržka jest dnes nepopiratelným faktem, neboť nespočívá více jen v různosti názorů státníků, nýbrž vnikla již tak hluboko do duše obou národů, že každá následující vláda v Anglii a ve Francii s touto náladou bude muset počítati. My Němci spatřujeme v anglicko-francouzské roztržce s uspokojením uskutečnění události, kterou jsme čekali, spatřujeme v osvobození anglického, nám bližšího ducha od francouzského vlivu prvý paprsek naděje pro rozumné znovuvybudování Evropy, mírovými smlouvami zničené, doufáme, že anglická, na spravedlivějším a reálnějším podkladě stojící politika právě tak jako v Itálii také v jiných zemích nabude půdy, aby konečně k sobě upoutala také Francii, kteráž pro hypertrofii svých nároků znenáhla stále více se osamocuje, i všechny její trabanty - zajisté jen v jejich prospěch. Víme, že Francie těžce a snad něj ti že trpěla válkou. Tedy nepřejeme si žádné násilné roztržky mezi Anglií a Francií z toho jednoduchého důvodu, poněvadž si nepřejeme žádné' nové války, nýbrž obnovy starých kulturních a hospodářských styků mezí národy a státy v Evropě na základě zjevné a blahovolné poctivosti a na základě rozumného obchodního smyslu.

Přiznáním anglicko-francouzských diferencí vzdal se pan ministr základní věty své posavadní politiky. Šel však ještě dále, tím však dopodrobna vylíčil možností, které z těchto anglicko-francouzských diferencí vyplynuly a že dokonce mluvil o >eventualitě nového diplomatického seskupení<. Dámy a pánové! Kdo však očekával, že pan ministr vyvodí také logické důsledky z těchto skutečností, zjištěných na základě zkušeností, jichž nabyl v Janově, byl trpce zklamán poslední částí jeho řeči. Ministr chce i nadále, aby >mírové smlouvy bezpodmínečně byly zachovány< a ku platnosti přivedeny, stojí nadále neochvějně na půdě Malé Dohody, jejíž vystoupení v Janově označuje jakožto aktivní položku Janovské konference a chce pěstovati pouze >československou politiku<. Upoutává tudíž svoji politiku a s ní další osud tohoto státu k tomuto neblahému ovoci poválečné psychosy, o němž Francesco Nitti přiléhavě praví: >že žádný spravedlivě myslící člověk nemá více pochybností o neslýchané nespravedlnosti Versailleských smluv<. Trvá na spojenectví, jež postrádá jakéhokoli zeměpisného a hospodářského podkladu a kteréž přes všechna opačná ujišťování konečně nemá za účel nic jiného nežli podporu francouzských zájmů, jakož i zvěčnění chyb v Paříži spáchaných. (Německý výkřik: Velmi dobře!) A označuje konečně svoji politiku slovem: >československá<, pojmem to, jenž neobstojí ani etnograficky ani jazykově a po výjevech, jichž jsme se teprve včera zase dožili v poslanecké sněmovně, ani politicky. (Výkřiky.) Odvolávám se na řečníka přede mnou, na pana senátora dr Horáčka, jenž sám pravil, že nerozumí výrazu >československá< pří politice pana ministra. (Německý výkřik: Velmi dobře!) Pan ministr praví, že jeho politika vychází z historických, zeměpisných a hospodářských předpokladů tohoto států, ale věc má se právě naopak. Neboť kde jsou historické, zeměpisné a hospodářské předpoklady, jež tento stát vizí s Jugoslávií a Rumuskem? Dle mého názoru můžete sáhnouti nazpět nejvýš k arše Noemově. (Veselost.) Mám za to, že dějiny vůbec jsou silně přeceňovány jakožto činitel zahraniční, neboť hlediska, dle nichž v dřívějších staletích země a národy se spojovaly a rozlučovaly, byla od základu rozlišná od hledisek dnešních, Chceme-li však jíž dějinný vývoj uplynulých tisíci let učiniti předpokladem dnešní politiky, pak musíme si býti toho vědomí, že průběhem doby na evropské pevnině vznikla čtyři různá kulturní a hospodářská území. Nazval bych je: západní románské, střední germánské, jemuž se připojili západní Slované, východní ruské a jihovýchodní území dolejších zemí podunajských, jež sahá až k Litavě a k hřebenům Karpatským. A máme-li na mysli, tento vývoj, ujasní se nám, že jádro tohoto státu, tak zvané země české koruny od začátku svého politického života patřily zeměpisně, kulturně a hospodářsky ke středoevropskému bloku. Zeměpisně pro směr svých řek, hospodářsky pro přístup k severním mořím, kde leží jejich přirozené přístavy, a kulturně úzkým splynutím náboženství, vědy a umění. Toto spojeni Čech, Moravy a Slezska s německou střední Evropou jest výsledkem historického vývoje, jehož dnes ještě živoucí znamení všude nás obklopují. Ano, pánové, dokonce bílý lev v červeném, poli, ozdobený královskou korunou, jenž dnes ještě tvoří středí znaku republiky, propůjčen byl jako znak českému vévodovi Vladislavu II. roku. 1158 Bedřichem Barbarossou před Milánem.

A dnešní poměry, dámy a pánové, podávají stále ještě jasný obraz tohoto historického vývoje. Číslice obchodní statistiky ukazují, že více než tři čtvrtiny veškerého zahraničního obchodu republiky vypadají jedině na Německo a na Německé Rakousko. Jak úzké bylo ode dávna kulturní a vědecké spojení zemí koruny české s německou, střední Evropou, dokazují university, kostely a paláce tohoto města.

Pařížské mírové smlouvy vytvořily ve střední Evropě různé nové malé státy. Toto státoprávní roztříštění mělo však také za následek hospodářskou atomisaci, a tato hospodářská atomisace jest hlavním zlem, jímž trpíme. Správa a hospodářství mají naprosto rozdílné předpoklady. Bylo hrubou chybou, otrocky přizpůsobiti hospodářskou organisaci organisaci politické. Délka středoevropských celních linií prodloužila se více než dvojnásob Versailleskými smlouvami, a tím obtíže zahraničního obchodu vzrostly nezměrně. Kursy různých, středoevropských měn podrobeny jsou neustálému kolísání, jež napomáhá nereelnímu zisku, které však znemožňuje jakoukoli reelní obchodní kalkulací; hospodářské snahy malých států, snahy malých a nejmenších, států učiniti se nezávislými od ciziny vede k nezdravému zakládání nových podniků, které svou drahou výrobou, nepřístojně zatěžují domácí konsum, stále volají po celní opravě a obávají se čerstvého vánku světové konkurence, kterou nemohou snésti a se kterou nejsou. Dělení a decentralisace politické správy znamená namnoze výhodu, a většinou také zlevnění. Proto také my se domáháme národnostní autonomie. Pro hospodářský život však znamenají decentralisace a roztříštění za všedi okolností překážku a dráždění. (Německy: Velmi dobře!)

A tak tedy také já mám za to, že skutečné hospodářské ozdravění Evropy nemůže nastati dříve, dokud veliká a za jednotných podmínek pracující hospodářská území, o nichž jsem se dříve zmínil, přes dnešní politické hraníce nebudou sloučena ve veliké skupiny, sjednocené co do celní techniky a valutárně.

Nevím, zdali pan ministr této skutečností skutečně neuznává, anebo zdali stojí jen pod sugescí francouzské poválečné psychosy, počítá-li Rumunsko ku střední Evropě a očekává-li stále ještě od ztrnulého přidržování se mírových smluv trvalou rekonstrukcí anebo konsolidací Evropy. Jak marným jest toto očekávání, zdůraznili jsme my, Němci, na tomto místě nesčíselněkráte. Jsme dnes sproštěni toho, dokazovati správnost naších názorů, poněvadž názory tyto prostoupily celou Evropou, a nalezly přívržence ve všech zemích, obzvláště však v Anglii a v Itálií, jež ve světové politice mají větší vliv, nežli my.

Dámy a pánové! Také v životě národů, a států jsou nepsané přírodní zákony, dle nichž trvale se děje jejich vývoj. Politické, sociální a hospodářské poměry devatenáctého století vedly pod tlakem těchto zákonů ke katastrofě světové války. Byla to strašlivá bouře, ve které se přetopená atmosféra vybila. Neprávem přičítána byla jednotlivým mužům vina na této živelní události. Nalézáme se zde ve vědomém rozporu s panem řečníkem přede mnou, senátorem Horáčkem. Ale to, čím dnes trpíme, jest dílem lidským. To, co v pařížských zámcích roku 1919 upečeno bylo na základě naprostého zapření všech demokratických ideálů o sebeurčení a smíření národů, ale také při plném zneuznání základů evropského vývoje, daných skutečnými poměry, bylo do nebe volajícím hříchem proti přírodě. Tento hřích začíná se dnes mstíti, a zjevy, které na konferenci Janovské se objevily, jsou prvními známkami toho, že sobě příroda žádá svého práva. Anebo není snad hříchem proti přírodě tvořiti tak bědné hospodářské útvary, jako dnešní Rakousko nebo Maďarsko? Hospodářské útvary, jejichž obchodní bilance odsouzena jest k miliardové pasivitě? Není to hříchem proti přírodě ukládati německé pracovní síle territoriální hospodářská pouta, kteráž ji odsuzují k zakrnění? To jsou samé hříchy, jejichž účinky pociťuje naše hospodářství a s ním naši nezaměstnaní. Odpovídá snad ideálům demokracie, kladou-li se násilné překážky v cestu požadavkům národů po svobodném sebeurčení a snaze států po svobodném vývoji jejich vnějšího a vnitřního politického utváření? Jak se to stalo v Maďarsku, Rakousku a konečně také v tomto státě, odpovídá to zásadám politického pokroku, jak jej pan ministerský předseda označil jako směrnici své politiky, jestliže až do dnes se upírá Slovensku autonomie, kteráž mu před více než 4 lety slavnostně byla slíbena? Anebo jest snad! úkazem politického pokroku, že v Podkarpatské Rusi přes to, že také tam slíbena byla úplná samospráva, dodnes nebyly vypsány žádné volby? Anebo konečně dosáhly národnostní menšiny v Československé republice oné míry svobody, kterou, jak se pan ministr vyjadřuje, sloučiti lze se zájmy státními? Myslím, že-nikoli. Jestliže však pian ministerský předseda to tvrdí, a jestliže zájmy Československé republiky skutečně nedovolují lépe nakládati s národnostními menšinami, pak litujeme, že musíme konstatovati, že zájmy státu našim zájmům se příčí a že také v tomto případě od nás nelze žádati, abychom státu přinášeli vstříc zvláštní zájem.

Pan ministr ukončil svůj výklad kritikou konference Janovské a jejího výsledku. Ačkoli konferencí před svoji cestou - jak mně bylo řečeno - označil jako nesmysl, uznal tedy přece její význam v různých bodech, ve kterých, mu dáváme za pravdu. Ale zatajil nám jiné, pro nás zajímavé podrobnosti této konference. Nedozvěděli jsme se na příklad nikdy, co bylo promluveno o tom, jak provésti usnesení v Porto Rose v tamní hospodářské konferencí. Tato usnesení jsou pro všechny následnické státy nesmírně důležitá. Nevíme, zdali při eventuelních nových sankcích proti Německu trvají pro Československou republiku anebo převzaty byly nějaké závazky. Řekl nám, s kým mluvil, bylo to asi 20 osob, co však mluvil, toho jsme se nedozvěděli. Víme jen, že při této konferenci mimo pana ministra bylo účastno 19 referentů a znalců. Konstatují však, že mezi těmito znalci a referenty nebyl ani jediný Němec, ačkoli se jednalo o hospodářskou konferenci a ačkoli pro sebe musíme činiti nárok na to, že v našem hospodářském území lize nalézti nejlepší síly národního hospodářství. A konečně zapomněl na jeden, a jak se mi zdá, na nejdůležitější bod, tím, že opomenul nám otevřeně říci, že v Janově po prvé se zjevné projevila neproveditelnost mírových smluv a že Francie, resp. francouzská politika byla tam odhalena jakožto vlastní kazimír a jakožto nejpřednější překážka smírného dorozumnění národů.

Chceme toto dorozumnění, chceme znovuvybudování, chceme spravedlnost. Ale spravedlnosti může se dařiti pouze na půdě pravdy, pravdy, které v tomto jako ve dřívějších výkladech páně ministrových postrádáme. Proto žádáme otevřenou a poctivou zahraniční politiku, zahraniční politiku, která uznávajíc skutečnosti snaží se odčiniti chyby, mírovými smlouvami spáchané. Žádáme zahraniční politiku, která se zjevné přidruží k oné skupině, o níž pan ministr praví, že >mluví mnoho o odzbrojení<, neboť my, jakožto nejvíce militaristický stát střední Evropy máme toho velmi zapotřebí, abychom mluvili o odzbrojení. Tato skupina, o které mluvím, obsahuje s Anglií největší politickou, s Amerikou pak největší finanční moc světa. Jenom, tyto mocností a nikoliv francouzská děla, mohou Evropu zachrániti. Žádáme konečně zahraniční politiku, která posilujíc nesčetné hospodářské a kulturní nitky, které nás vizí s Rakouskem a Německem, skutečně jest nápomocna znovuvybudovati Evropu. Dosavadní vývoj světové politiky dal nám za pravdu. Víme, že pomalu, ale jistě pracující čas roztrhá celé to předivo falše a nevědomosti, jež utkáno bylo ve Versailles, Saint-Germainu a v Trianonu.

Praví-li pan ministr, že jeho politika také budoucně zůstane stejná, pak můžeme jen doufati, že se to s tímto ubezpečením bude míti právě tak, jak se to mělo s jeho dřívějším tvrzením o neochvějnosti anglického a francouzského spojenectví. Neboť kdyby tomu lak nemělo býti, kdyby i nadále, následuje Francie, měl se proti Němectvu vůbec obrátiti, pak se musí pan ministr nadále zříci toho, že chápeme jeho politickou abecedu. (Živý souhlas a potlesk na levici, řečníku se blahopřeje.)

Předseda (zvoní): Udělují slovo dalšímu řečníku p. sen. dr Krupkovi.

Sen. dr Krupka: Slavný senáte! Náš pan ministrpresident v obou komorách sněmovny učinil zajímavé prohlášení, liteře bylo právě předmětem diskuse. Nebudeme dělati a neděláme ani politiku anglickou, ani politiku francouzskou, děláme a budeme dělat politiku československou.

Velectění pánové, jak tomu sluší rozuměti, to právě páni z německého tábora sami doznali, spatřujíce v tom neutralitu. Nikdo jiný, než právě pan dr Kafka byl oním řečníkem, který právě ve slovech těch shledával úplné přiznání se k neutralitě. A také já s potěšením a velkým zadostiučiněním poznamenávám, že skutečně došlo k této zásadě, kterou naše lidová strana hned od počátku hlásala a také do svého programu pojala. Jestliže pan dr Ledebur shledává v tomto výroku něco jiného, tu ať si to vyřídí se svým panem kol. dr Kafkou a ať si to vyřídí s >Prager Tagblattem<, který právě v pátečním svátečním, čísle doznal, že pan ministrpresident hlásal najednou politiku neutrality a konstatuje s velkou radostí, že konečně pan ministrpresident v této příčině obrátil.

Velectění pánové! Neutralita může býti různá. Je to příliš všeobecný pojem, když se o ní mluví. Mluvíme o neutralitě všeobecné, o neutralitě částečné, trvalé, o neutralitě ad hoc, o neutralitě ozbrojené a pod. Ovšem z toho nevyplývá, kterou neutralitu vlastně má ta která strana na zřeteli. My trváme na zásadě, že to musí býti neutralita naprosto neodvislá, že to musí býti neutralita taková, která brání, abychom se snad mísili do poměrů zahraničních a státních ostatních velkých států - my to činiti nemůžeme - která ale také na druhé straně brání, abychom nebyli zataženi zbytečně do různých válečných konfliktů, o kterých jsme se přesvědčili, jak osudné a hrozné následky mají v zápětí. Proto uznávám plnou měrou, že každým způsobem dlužno hájiti neutra-litu, že však - poněvadž tato neutralita nebyla nikterak v mírových smlouvách nám zaručena - také nemáme žádné bezpečnosti, abychom ji mohly s takovým výsledkem prováděti, aby byla respektována veškerými mocnostmi. Následkem toho nám nezbývá nic jiného, než počítati s danými poměry a svou existenci hájiti takovým způsobem, jak právě naše Československá republika toho vyžaduje. A tu, pánové, dovolte, abych poukázal jen k tomu: Vy víte, jak my na hranicích slovenských neustále jsme znepokojováni různými vpády maďarského národa, víte snad a četli jste ve veřejných listech, že německý říšský president sněmu, jakož i ministr vnitra zcela oficielně prohlásili anexi Rakouska s Německem. (Sen. dr Heller [německy]: To přijde!) A, velectění pánové, připočteme-li k tomu ještě tu smlouvu hospodářskou í politickou mezi Německem a Ruskem, tu přece musíme my jako československý stát trvati na zásadě té, abychom se zavčas mohli také chrániti. (Výborně!) Jestliže v této příčině ministrpresident Beneš tak jedná a podařilo se mu to skutečně, že skvělým způsobem dosedl ukovati tuto Malou Dohodu, tak mu

v této příčině náleží největší zásluha Československého národa. (Výborně! Hlas [německy]: Zcela nesprávné!)

Velectění pánové! Že ministr dr Beneš není mužem, který by snad byl útočným, to jste seznali snad z jeho celého jednání z jeho celého exposé. Po mém soudu ministrpresident je mužem vlastně prostředku jícím a každý prostředkující muž není nikterak útočným, nýbrž každý prostředkující muž je mužem objektivním. A, velectění pánové, to, co bych panu ministrpresidentovi v té příčině vytýkal, bylo by jenom to, že co jako prostředník činil, skutečně činil^ pouze platonicky, neboť uznejme sami: Ihned již v dřívější době, ať již snad spontánně, či povoláním činil, prostředníka mezi známými mocnostmi, a jak dobře víme, v Janově samém bylo dokonce vyhledáváno jeho prostředkování právě těmito mocnostmi. A právě zdůrazňuji, že pan ministrpresident to byl, který s nasazením svého vlastního zdraví v této věci intervenoval. Pánové, to svědčí o neutralitě, to nesvědčí o nějakém útočném cíli. Jenom, lituji, poněvadž každý prostředník musí hledět vyzískat také nějaký prospěch pro svůj stát, že bohužel tyto veliké státy nebyly nám tak příliš přátelsky nakloněny a snad neocenily těch služeb pana ministra takovým způsobem, jak by to bylo náleželo. To se bohužel nedělo v těch krutých podmínkách válečné půjčky v Anglii, zcela loyálně a otevřeně to doznávám, také v té obchodní smlouvě s Francií, ve které francouzský parlament nepříliš loyálně se zachoval (Hlasy [německy]: Slyšte!)... zcela, otevřeně to přiznávám, když generální tarif zvýšen byl tak vysoko, že jsme tuto smlouvu uzavříti nemohli. Myslil bych právě, že by to byly všelijaké velké výhody, kterých jsme mohli získat, ty výhody se nedávají spontánně, ty se mohou dávat tehdy pouze, když jest o to žádáno, A myslím, že by to bylo úplně na místě. Avšak co mne naplnilo velkou radostí, je okolnost ta, že pobytu janovského, zejména se strany naší Československé republiky použito bylo k tomu, aby ještě prohloubeny byly další smlouvy s Řeckem, Portugalskem a také že ty poměry s Polskem, byly prozatím příznivěji rozřešeny. Jenom mám obavu, co se stane s Rumunskem. S Rumunskem máme, jak známo, smlouvu a to nejenom obchodní, ale také i vojenskou, a tu bych měl přece jenom dotaz na pana ministrpresidenta v té příčině, zdali bychom nemohli touto smlouvou zataženi, býti do nějakého konfliktu s Ruskem, které, jak víme, má velký zálusk na Besarabii.

Pokud se týče problému Ruska, tu velectění pánové, pohlížíme na tu smlouvu, která snad již byla parafována, poněkud skepticky. My cítíme a vřele cítíme s tím ubohým, deptaným, vyhladovělým, nešťastným a hluboce nábožensky založeným lidem ruským, avšak my nemůžeme nikterak schvalovati ten krutý, brutální a krvavý režim sovětský. Jíž křesťanská věrouka nám v tom brání, A tu musím podotknouti, že tento ruský lid ztratil hlavu své církve, že následkem toho je obava, že utone v tom moři nevěry, nemravnosti a násilí, a že by i pro Rusko to znamenalo velmi žalostné konce, kdyby to mělo jíti tak dále.

A tu skutečně s povděkem zvláštním vítám onen projev našeho Svatého Otce, který právě ve svém projevu v březnu ke svému zahraničnímu ministru kardinálu Gasparimu výslovně uvádí, že nároky jednotlivých národů nesmějí se říditi pouze spravedlností, nýbrž že mají prodchnuty býti také duchem lásky, aby chaos, který nyní je, ještě nebyl horší v dobách příštích. A to podepíšu skutečně s přesvědčením. Neboť vycházím z názoru, že sociální reformy na Rusi jsou velice nutný, tak jako i u nás jsou ovšem nutný. Ale co vám pomůže sociální reforma? Ona nebude nikdy dokonalá, pakliže nebude prodchnuta duchem spravedlnosti, duchem lásky k bližnímu, duchem sebeobětování, živou věrou v nejvyšší bytost a trpělivost. A právě pokud se týče trpělivosti podávám vám doklad, který se mně nedávno udal, když jsem mluvil s jedním dřívějším naším panem ministrem. Ten mně řekl: Byl jsem přítomen v ústavu idiotů na Moravě, který je řízen sestrami! Dominikánkami. Co tu bídy fysické, co tu bídy duševní, nelze mi popsati. Viděl jsem ty sestry, jak obětavě se činí ve prospěch těch ubožáků, a řekl jsem si: To může činiti pouze láska a skutečná láska k bližnímu, trpělivost lidská, nějaký laik by se k tomu nepropůjčil, poněvadž byly to tak hrozné služby, tak těžké služby, že každý by se jich co nejvíce štítil. Ten ministr nenáležel naší straně, to jako zajímavost dodávám.

Pokud se týče naší nejvyšší hlavy církve, dovolte, abych několika slovy se o ni zmínil. Svatý Otec a jeho předchůdce zajisté, nebyli nikdy nepřáteli československého státu, ba naopak, mohu pevně a z přesvědčení mluviti, že právě Svatá Stolice to byla, která stála a která pomáhala, k utvoření našeho samostatného československého státu, že právě Svatá Stolice to byla, která byla činná, účinně činná při. obsazování našich arcibiskupství v Praze a Olomouci, a že Svatá Stolice to byla, která právě vymanila slovenský lid z područí maďaronského, davši tam slovenské biskupy (Tak jest!) A, milí přátelé, myslím,, že to jsou činy, kterých nesmíme podceňovati a podle kterých se musí říditi také, zahraniční politika. My Svatou Stolici vždycky budeme potřebovati při upravování našich hraníc a budeme ji také potřebovati v dobách, kdy se nám povede velmi těžce. A tu mám za to, že není velice taktní, a také není skutečně účelným, aby se snad politika pohybovala v nějakém poněkud nepřátelském směru ke Stolicí papežské. (Sen. Matuščák: Svatá Stolica ať sa neplete do politiky!) Kdyby nebyla bývala míchala se do té politiky, nevím, jak by to bylo dopadlo, velectění pánové! Nejen materialismus, ale také duševní síla působí. A tu těžce nesu a těžce, nesou naší přátelé, že není respektován duch obyvatelstva toho, ve kterémž ten který zástupce naší republiky působí, zejména v té katolické Belgii, a že není respektován ten duch při vyslanectví ve Vatikáne. Neboť to zastoupení, které máme ve Vatikáne, pokud se týkalo dřívější doby, kdy byla vedoucím úředníkem osoba, která jiným duchem vedla politiku zahraniční, rovněž jako i v Belgii, kde zástupce dotyčný sledoval úplně směr protichůdný, nemůže neon získati přátel a následkem toho je tím obtížnější přijíti se Svatou Stolicí v různých, pro nás tak důležitých otázkách, zejména v nynějším novém státě k nějakému zdárnému konci.