Dámy a pánové! Přes tyto citové momenty musí a mohl by tedy dnes každý uznati, že spolupráce národů a států je přece nutnou a že dlužno přistoupiti ke společnému vybudování toho, co imperialismus, šovinismus a militarismus zničily. Pan ministr zahraničních věci méně láskyplně nakládá s druhým směrem a mnohem, méně se pokouší, aby se vžil do myšlenkového postupu tohoto druhého směru. Vytýká mu, že chce okamžitě vše zapomenouti, a aby tento směr u svých soukmenovců snížil, míní, že se tento směr vyznačuje jistou nedůvěrou vůči malým státům, tak že mohla vzniknouti legenda, že jsou tyto malé státy ještě šovinističtějšími a militarističtějšími než státy velké. Rád bych zde mimochodem poznamenal: Není to vždy legendou, když toto mínění ve světě vzniklo. Ale abych neodbočoval, chci jen říci: Každý dobrý vlastenec nyní ví, co si o tomto směru na konferenci má mysliti. A aby odpor proti tomuto směru zvýšil, praví pan ministr zahraničních věcí, že si tento směr dělá příliš mnoho starostí o národnostní menšiny a přirozeně, aby ho ještě více kompromitoval, že bývalé nepřátelské státy podporují tento směr. Nyní je přirozeně tento směr hotov, nyní se již více nemůže ukázati. Přiznávám, lámal jsem si hlavu, proč pan ministr vypravuje všechny tyto věci v této souvislosti. Nejsou vlastně se zprávou o konferenci v žádné souvislosti. Soudím, že tuto hádanku lze rozřešiti. Jeho vývody jsou namířeny na adresu tohoto směru. A to má znamenati tolik: Nestarej se o naše poměry, tentokráte jsme s tebou nešli, protože se přespříliš staráš o naše menšiny, protože nám vyčítáš, že jsme šovinističtějšími a nacionalističtějšími než velké státy, protože do našich poměrů, pokud je ti to možné, příliš mnoho mluvíš. Tu má přirozeně francouzská vláda mnohem více porozumění pro nás - tak myslí pan ministr zahraničních věcí - ta se nemíchá do menšinových otázek. To mnohem více odpovídá panství, jak se zde provádí, odpovídá úplně duchu současné francouzské vlády. Ale musíme konstatovati, že v těchto vývodech pana ministra zahraničních věcí leží přiznání, že hospodářskou politiku československého státu obětuje národnostním panovačným choutkám československého státu. Protože Francie trvá na smlouvách, chválí to, jde s Francií - to vysvítá také ještě z různých jiných míst jeho řečí. A protože v Anglii se starají o menšiny a protože nechtějí tak nezvratně trvati na mírových smlouvách, které chtějí stanoviti nadvládu jedné národností v tomto státě pro všechny časy, proto také v hospodářském ohledu nejdeme s Anglií. Naši nezaměstnaní mohou se našemu panu ministru zahraničních věcí za to poděkovati, že musí dále hladověti. Vím, že nemůže naše poměry jednostranně změniti, ale přispívá přece značnou měrou k tomu, aby bylo zabráněno tomu, by nutný vývoj, právě toto osamocení Francie, které považuji za nutné, a jež nutno za nutné pokládati, nenastal v zájmu ozdravení evropských poměrů.

Není třeba býti prorokem, abychom řekli panu ministru zahraničních věcí, že je to marná námaha, pomocí Francie chtíti trvale spoutati menšiny v nástupnických státech. Jedině dle potřeb tak zvaných většinových národností nebude lze říditi úpravu národního života, přistřižení národních potřeb menšin. Český národ vydobyl si své národní svobody, a my jako strana jsme samozřejmě daleci toho, abychom českému národu jeho vydobytou svobodu jakýmkoliv způsobem záviděli a nepřáli. Ale říkáme vám: Také německý národ (Sen. Matuščák [německy]: Také slovenský a maďarský!) vydobude si své svobody a samostatnosti, a závisí to od vás, pánové z většiny, závisí to od českého národa, zdali německý lid československého státu dobude této svobody ve státě nebo mimo stát.

Tímtéž způsobem, bohužel, přistoupil pan ministr zahraničních věcí také k ruskému problému. V dřívějších řečech opětně a také v této řeči mluvil o sblížení s Ruskem a zastával se ho. Ale ani zde nevidíme žádných skutků. Vidíme také zde, že z Janova nepřinesl ani toho, co jiné státy přinesly, totiž smlouvu s Ruskem. (Min. předseda dr Beneš: Jest podepsána!) To jsem ještě neslyšel. (Min. předs. dr Beneš: Je podepsána!) To mne těší, V každém případě to až dodnes nebylo vysloveno ve vývodech pana ministra zahraničních věcí. Nechci přeceňovati hodnotu smlouvy s Ruskem v nynější době. Vím, že podobná smlouva a podobné sblížení, je-li provedeno jen na papíře, ještě dlouho nemůže míti praktické ceny, že se musí teprve vytvořiti poměry, aby této smlouvě zjednaly praktického významu. Ale musíme zde vysloviti obavu, že když se zde přidržujeme závislosti na Francii - slyším, jak pan ministr zahraničních věcí volá, že je naše obava bezpodstatnou - že tato okolnost byla by mohla vésti k tomu, že již všechny státy měly své styky s Ruskem a pevně se tam usadily, kdežto my se ještě stále nalézáme ve vleku Francie. (Min. předs. dr Beneš: To také na rozkaz Francie?) Pane ministře zahraničních věcí, dosti dlouho jste otálel, a ačkoli jste již dříve než jiní státníci mluvil o přátelských vztazích k Rusku, přicházíte nyní jako jeden z posledních. (Min. předs. dr Beneš: Ne, ne, jistě ne, jeden z prvních!) Vidíme, že celá řada států podepsala smlouvu před vámi. (Výkřik: Německo!) To je jiná otázka. (Min. předs. dr Beneš: Jedna z nejdůležitějších poválečné politiky!) Zajisté, velmi správně, ale to se netýká toho, co jsme jinak řekli o poměru pana ministra zahraničních věcí. (Min. předs. dr Beneš: V Evropě nejdůležitější!) To podškrtávám.

Když shrnuji, musím říci: Je málo potěšitelného v tom, co pan ministr zahraničních věcí přivezl domů z Janova. Jeho chování, jak vysvítalo z debaty v poslanecké sněmovně, našlo snad zalíbení u jistých šovinistických kruhů, ba snad ani u těch, protože jim je zase příliš málo šovinistickým, ale u všech ostatních vznikají nejsilnější pochybnosti pokud jde o jeho chování v Janově, a myslím, že netoliko u členů parlamentu. Myslím, že by také bylo lze tuto náladu zjistiti, kdybychom se tázali obyvatelstva. Myslím, že kdybychom se tázali obyvatelstva, muselo by zvítěziti mínění, že sledujíce tuto politiku, která nás drží ve vleku Francie, zájmům našeho státu neprospíváme, nýbrž je poškozujeme. Litujeme tedy, že pan ministr zahraničních věcí nepostavil v prvé řadě hospodářské zájmy do popředí, nýbrž péči o udržení národnostní nadvlády svého lidu, jež spočívá na mírových smlouvách. Bez újmy všeho toho, co se stalo a o čem pan ministr zahraničních věcí podal zprávu, zůstává skutečnost, že svět potřebuje znovuvybudování, že musí býti učiněn konec politice násilí, a že se lidstvo musí osvoboditi od ducha válečné politiky. Toto poznání razí si cestu, pomalu ale jistě. Jsme přesvědčeni, že cíle bude dosaženo. Těch, kdož varují před dnešními poměry, jest stále více, stále jasněji se jeví, že pokud trvá příšerný duch Versaillesský, nemůže nastati ozdravení světa. (Potlesk na levici.) Teprve až tento duch bude poražen, bude na světě také skutečný mír. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Horáčkovi.

Sen. dr Horáček: Slavný senáte! V jedné věci souhlasím s váženým panem před řečníkem, ale jenom v jediné. To jest v té, že náš pan ministerský předseda, jakožto ministr zahraničí, nám s té konference z Janova nepřinesl mnoho potěšitelného. Ale, vážení pánové, nevím, jest-li je někdo mezi námi, kdo by býval očekával něco jiného. (Sen. Chlumecký: My jsme to neočekávali!) Já se pamatuji, když se počalo mluviti o té konferenci, že pan ministr zahraničí sám tehdy ve schůzi zahraničního výboru projevil své pochybnosti o účelnosti a o výsledcích této konference. Tato konference byla svolána původně jako pokračování konferencí hospodářských a finančních, které začaly již v Brusselu, a jichž následovalo pak několik, a kde se málo jednati především nikoliv o politickém, nýbrž o hospodářském a finančním znovuvybudování Evropy. Je pravda, že je potřebí takového vybudování, a pan předřečník na to kladl veliký důraz, je pravda také, že dnes rozvrat hospodářský je povahy mezinárodní a týká se skoro všech zemí evropských. Ale já pochybuji o tom, že by tento rozvrat dal se odstraniti nějakým mezinárodním zázrakem, který by přišel z Ameriky nebo nevím odkud. Jenom ty státy a ti národové, kteří dnes se nalézají v jakémsi postavení >desperados<, to jest ve světové válce poražení národové, očekávají svou spásu odjinud, já nevím od koho. (Sen. Matuščák: Od poraženého sa požaduje placení válečných dlžeb!) Tito národové přímo sabotují dnes své hospodářské poměry prostě z toho důvodu, aby dokázali, že mírové smlouvy, jichž důsledky dnes jako poražení ovšem musí nésti, jsou neudržitelny. Ale myslím, že náš národ a náš stát není v takovém zoufalém postavení, že my nemusíme spoléhati na nějakou pomoc zevní, pokud se týká uspořádání našich hospodářských, finančních a měnových poměrů, my že jsme dosti silní a máme dosti naděje do budoucnosti, abychom si vlastní silou pomohli, a tedy my nepotřebujeme míti těžkou hlavu z toho, že ty různé finanční a hospodářské konference až posud nesetkaly se vlastně, mimo jisté všeobecností, ke kterým nebylo třeba ani tolika skutečných nebo domnělých odborníků, se zvláštním úspěchem.

Ale, vážení pánové, ono se ukázalo vlastně na konec, že ta konference janovská neměla míti jen hospodářské a finanční účele, že ty byly jen jakousi záminkou a že vlastním jejím účelem bylo spíše politické uspořádání Evropy, t. j., že se měl postaviti jakýsi most poraženým národům, aby oni opět přijati bylí za rovnoprávné členy velké rodiny národů evropských, aby oni také spolurozhodovali o celé evropské politice. Jistě byl tento úmysl dobrý, ale chyba byla, že to bylo ještě předčasné, že dnes ještě není zde ten okamžik k tomu, aby oni poražení národové, v prvé řadě Německo a v druhé řadě Rusko, jíž dnes mohli o politice evropské spolurozhodovati. Není k tomu ještě čas proto, poněvadž se mí zdá, že smýšlení v Německu není ještě takového rázu, aby dospělo se tam všeobecně k přesvědčení, že Německo to bylo, které zavinilo světovou válku, (Odpor na německé straně. - Různé výkřiky. -- Sen. Polach [německy]: Poincaré byl nevinným jehňátkem. - Sen. dr Spiegel [německy]: Je smutné, že muž vědy jest nehistorickým, jak smíte tak generalisovati? ) což nikdy také neodčiní, ano, to jest historická skutečnost. (Hluk a odpor u Němců. - Výkřiky. - [Německy]: Takové lži!) Ano, tvrdím opětně, že Německo to bylo, které zavinilo světovou válku. (Nová bouře potlesku. - Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid. (Sen. Lisý: Vždyť vy jste to byli, kteří jste v rakouském parlamentě stále mluvili pro válku, zrovna vy jste to byli, vy Kriegshetzeři. Sen dr. Heller [německy]: Kdo hlasoval v Rakousku pro válečné úvěry? Vy zrovna tak! - Sen. Luksch [německy]: Když vypukla válka, byli v Rakousku dva češti ministři! Srbské ultimatum jest podepsáno dvěma Čechy! - Sen. Meissner [německy]: Vy jste byli tenkrát černožlutými Čechy! - Sen. Lisý: Vždyť vy jste byly neobyčejně nadšeni pro válku v r. 1917!)

Sen. dr Horáček (pokračuje): Jestliže pan předřečník zde mluvil o Francii, o té šovinistické Francii, že je >rachelüstig<, že žízní po pomstě, tedy nevím, jestli by se té touhy po pomstě nenašlo dnes více v Německu, a zde mezí Vámi, pánové. (Potlesk na českých stranách. - Tak jest! Výborně!) A jestliže ti pánové.... (Sen. Lisý: Vy jste v Litoměřicích pořádali velké lampiónové průvody a iluminace!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, pánové, nevyrušujte pana řečníka.

Sen. dr Horáček (pokračuje): A jestli si nyní pánové stěžují na mírové podmínky míru Versailleského, já se táží, jaké by byly ty podmínky, liteře by byl diktoval císař Vilém? (Hluk u německých senátorů. - Potlesk a volání >výborně!< na českých lavicích. -- Sen. Meissner [německy]: Klam! - Sen. dr Spiegel [německy]: Vy mluvíte o něčem, co není! - Sen. Polach [německy]: Versailles a Brest-Litovsk jsou sebe vzájemně hodny. - Sen. Jarolim [německy]: Co by bylo bývalo, kdyby byl zvítězil Wrangel?)

Vážení pánové, co se týká toho druhého národa, nešťastného národa ruského, táži se, není-li to ještě předčasné s ním vyjednávati, když takový velký národ dá si líbiti nadvládu několika cizorodých fanatiků? (Potlesk na českých lavicích. -S německé strany volání fuj! - Různé výkřiky sen. Matuščáka.)

Místopředseda Kadlčák (obrácen k sen. Matuščákovi: Prosím, pane kolego, nevyrušujte.

Sen. dr Horáček (pokračuje): Tak se nelze diviti, že celá janovská konference musila skončiti neúspěchem, jistým rozladěním, ze kterého, bohužel, čerpají naději dnes právě ti, kteří doufají ve zvrácení mírových smluv a jsou to, kdo se kojí právě myšlenkou pomsty, myšlenkou revanche.

A je otázka, zdali vůbec tato janovská konference stála za to, aby tolik pozornosti a tolik drahého aparátu se jí věnovalo! (Výborně! - Sen. dr Mareš: Zbytečné vyhazování peněz!) Pan ministerský předseda nám sdělil své stanovisko, které musíme pokládat za zcela správné... (Sen. Matuščák: A ktoré nemôžeme schvalovat!)...zejména, schvalovati jeho zdrženlivost třeba. Pan kolega Matuščák je neschvaluje. (Sen. Matuščák: Nielen já, ale náš ľud je nebude schvalovať!) Zejména, jeho reservovanost byla zajisté docela oprávněná. Ale právě proto se mi zdá, že dnes jest přece jen poněkud jiná zahraniční situace, než v jaké jsme dosud bylí. (Hlas: Slyšte!) Zdá se mně, že dosavadní naše zahraniční politika pohybovala se na rovném terénu, který byl mnohem jistější, než je nynější, že naše dosavadní zahraniční politika byla poměrně snadná proti té, kterou budeme muset budoucně provozovat, jestliže snad konstelace evropská utváří se jinak, jestliže nebudeme moci více počítat s tou pevnou solidárností Velké Dohody, jako dosud.

Já ovšem mám pevnou důvěru v našeho nynějšího ministra zahraničí, že i v těch jiných a snad těžších dobách osvědčí svou jistou a bezpečnou ruku, že on i tu dobře vykoná zkoušku státníkovu, zejména najde-li k tomu také dobré pomocníky, A tu bych ovšem doporučoval, aby co největší pozornost věnoval zejména odborné kvalifikaci všech sil, které u nás konají zodpovědnou službu zahraniční. (Výborně!)

Pan ministerský předseda zde pravil, že budeme budoucně provozovat politiku svou vlastní, politiku československou. Já rozumím, co tím chtěl pan ministr zahraničí říci, ale přece jenom bych rád, kdyby poněkud vyplnil formu toho, co rozumí tou politikou československou. Uvedu tu jistou reminiscencí. V době světové války, se stal nešťastnou náhodou vůdčím ministrem rakouským zpronevěřilý syn našeho národa, Clam-Martinic. Když byl tázán v parlamentě, jakou chce dělat politiku, pravil, že bude dělat politiku rakouskou. To ovšem tehdy nikomu nevystačilo. Já vím, že snad moje přirovnání není docela správné, poněvadž nemohlo býti žádné politiky rakouské, ano Rakousko ztratilo svou raison ďetre jako stát, nedovedouc uspokojiti ty národy, ze kterých sestávalo. (Sen. dr Heller [německy]: To asi souhlasí!) Ale já bych se svého skromného stanoviska přece chtěl doplnit výklad, který asi dává pan ministr zahraničí tomu pojmu československé politiky a doufám, že snad v té věci bude se mnou souhlasiti. Já si představuji zahraniční politiku československou jako politiku malého státu ve střední Evropě, jako politiku mírumilovnou, nevýbojnou a obrannou. Já si ji představují jako politiku, která by vycházela dobře se všemi sousedními státy, která by nevyhledávala žádných konfliktů s nimi a kdyby se takové vyskytly, by je hleděla cestou mezinárodní vyrovnat. Ovšem - a to páni zejména s německé strany mi odpustí - my přece jenom musíme podle svého národního cítění zde činit jisté rozdíly a distinkce mezí sousedními národy. Jsou jistí národové, ku kterým chováme tradiční vroucí přátelství a sympatie. To je Francie a Jugoslávie. A jsou jiní národové, ke kterým vázáni jsme vděčností za to, že přispěli k našemu státnímu osvobození, to jest Anglie, Itálie, to jsou ostatní státy Malé Dohody a to jest i Polsko, se kterým - jsem o tom přesvědčen - budeme budoucně dobře vycházeti. Jsou konečně jiné státy, a to jsou právě ony státy poražené, ku kterým si představuji náš poměr jako mezinárodně korektní. To jest Německo, Rakousko, stejně jako Maďarsko, budou-li tyto státy státi ovšem na půdě mírových smluv. Konečně je zde veliký stát: Rusko, se kterým, jak právě pan ministr zahraničí oznámil, také již navazujeme jisté obchodní styky. Ale to Rusko je podle mého náhledu dnes ještě hádankou, sfingou, a my nevíme, co z toho Ruska bude. (Sen. Matuščák: Bez Ruska nemôže náš štát růsť v hospodárskom smeru!)

Místopředseda Kadlčák: Pane senátore, volám vás k pořádku.

Sen. dr Horáček (pokračuje): Až bude to Rusko vládnout celým světem, jak tvrdí pan kol. Matuščák, budeme podle toho svou politiku zařizovat. Dokud tím světem nevládne, musíme podle toho provádět takovou politiku, aby byla rozumná. (Sen. Matuščák: Abysme sa nezadusili v republike! - Sen. Hrubý: Bylo by vás škoda!) Ale podle mého náhledu dobrá zahraniční politika nemůže se dělat bez dobré politiky vnitřní, a tu v tom vidím zvláštní příznivé znamení, že náš pan ministr zahraniční je zároveň ministerským předsedou, (Sen. dr Heller: Jak dlouho ještě?) a že tím právě vykonává také nepřímo vliv na naši politiku vnitřní.

Pan ministerský předseda ve svém výkladu k tomu poukázal, že není myslitelná dobrá zahraniční politika bez vnitřní konsolidace a stabilisace našeho státu a tu, vážení pánové, myslím, že jsou zde skutečně všechny podmínky dány, aby u nás k takové konsolidací a stabilisaci došlo. Náš stať přece naproti dřívějšímu Rakousku není státem, který by provozoval, jak řekl pan řečník přede mnou, nějakou >Vorherrschaft<, nějakou politiku pánů a poddaných. To snad dělalo Rakousko, ale nikoliv naše republika. Naše republika má tak demokratické volební právo, (Hlas: V Rusku je to pěknější!) že dnes všem národům a třídám občanským: jest všudy otevřen přístup, že všem vychází se stejně vstříc, ale záleží to právě od těch národností, od těchto tříd, (Sen. Klimko: A za Maďarska to bolo lepší! - Volání čes. senátorů: To je hanba! Styďte se! - Nepokoj. - Místopředseda Kadlčák zvoní.), aby také ony uznaly dobrou vůli našeho státu a naší vlády, aby i ony se postavily na půdu našeho státu a provozovaly politiku loyální. Tento stát poskytne jun jistě příležitost k volnému a svobodnému vývoji jejich národnosti, kultury a také jejich života hospodářského. (Hlas: A co je se školami? - Sen. Lisý: Máte jich víc než vám patří! - Hlas: To je vaše statistika!) Bude-li náš stát provozovati takovou politiku zahraniční a vnitřní, jsem přesvědčen, že nemusí se báti o svou budoucnost, naopak stane se krystalisačním bodem pro všechny státy střední Evropy, které sledují stejnou politiku jako on, totiž politiku vysokých cílů zachování a zabezpečení míru a pokroku a vývoje kulturního a hospodářského. (Výborně! Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. dr Ledeburovi.

Sen. dr Ledebur (německy): Slavný senáte! Pan ministerský předseda měl v předposlední schůzi této sněmovny poučnou přednášku o abecedě zahraniční politiky (Nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Ledebur (pokračuje):... a, citují slova ministrova, vyslovuje politování, že u nás ještě tak mnozí lidé nechtějí správně pochopiti tuto abecedu. Ze slov pana ministra nelze seznati, zdali měl na mysli jen oposici, anebo parlament, anebo veškeré státní občany. Dle mého názoru není tato výtka ospravedlněna, neboť předně máme přece velice zřídka příležitost slyšeti přednášku pana ministra, a je-li tomu tak, pak jest abeceda, kterou nám chce učiniti pochopitelnou, buď neúplná anebo jest dvojsmyslná a konečně doznala přece politická abeceda páně ministrova v posledním čase jisté změny. Sleduje znění vývodů pana ministra, pokusil jsem se poznati pravdu také tam, kde nám ji skrývá. Tuto pravdu, to jest hlubší smysl delfických projevů pana ministra vyjádřiti primitivní formou a postaviti do světla našeho oposičního stanoviska, jest úlohou, kterou jsem si dal. Chci se snažiti, abych nedal podnětu k tak temperamentním projevům svých kolegů, jak to učinil psu řezník přede mnou. Těší mne obzvláště, že tentokráte, a jest to po prvé, mohu alespoň částečně souhlasiti s vývody pana ministra, ačkoli jeho politiku všeobecně z vnitřního přesvědčení zamítám, naprosto nepřihlížeje k svému zásadně oposičnímu stanovisku vůbec. Pan ministr zabýval se především zevrubně ruskou otázkou, vylíčil dnešní Rusko s přiléhající ironií těmito slovy: >Bolševici odsoudili Evropu a kapitalismus k politické a sociální smrti, vyhlásili kapitalismu válku, předpovídali jeho brzký zánik, a najednou prosí tito zásadní odpůrci kapitalismu kapitalismus o pomoc a o peníze, to jest o kapitál.< To byla slova páně ministrova. Ironie pana ministra dosahuje však svého vrcholu, pohlédneme-li zpět na hospodářskou politiku, která v tomto státě od října 1918 se pěstuje. Také zde byla a jest vedena válka proti kapitalismu, ale tak mnohý vůdce v tomto boji těší se dnes zcela značnému kontu v některé bance anebo odpočívá na polštářích křesla některé správní rady od námah tohoto boje. (Německy: Velmi dobře!) Také zde byl a jest potírán solidní blahobyt a pracující kapitál tak systematicky, že stát musí sobě za drahé peníze v cizině vykupovati úvěr, který sobě ve vlastním státě podkopal. (Německy: Tak jest!) Pan ministr podotknul, že v příští konferenci v Haagu od Ruska má býti požadováno >uznání předválečných dluhů a válečných dluhů jakož i uznání soukromého vlastnictví cizinců<. Zdá se mí, že ze slov páně ministrových seznávám, že s těmito, požadavky souhlasí, i doufám tudíž, že to, co se mu v Rusku zdá správným, shledá také správným doma a že také ve vlastní domovině uplatní zásady, požadované od Ruska, pokud jde o otázku válečných půjček a pozemkové reformy. (Německy: Výborně!) Neboť podle mého názoru neměla by se ani Československá republika uzavírati před tak zvaným nepsaným zákonem o cti, jejž Lloyd George v posledním sezení konference Rusům držel před očima. Také v ostatním souhlasím s tím, co řekl pan ministr o Rusku. Ani zásadní odmítnutí a ignorování sovětů, ani jejich bezpodmínečné uznání a přijetí do evropského společenství národů nemůže tou měrou býti nápomocno mravnímu a hospodářskému znovuvybudování Ruska, na němž celá Evropa má zájem, jako znenáhlé hospodářské přiblížení a pronikání, onen stav, jejž dřívější diplomacie označovala slovy: >penetration pacifique<. Hospodářské přiblížení znamená za dnešních poměrů beze vší pochybnosti nejméně nebezpečnou cestu do neznámého a přece také ještě velíce nejistého území, které nás v sovětském Rusku očekává. Jestliže toto hospodářské pronikání pro jednotlivé hlavní účastníky by mělo přinésti také větší výhody nežli pro jiné, tož přece nesmíme snad z obchodní závisti celé myšlénce dát ztroskotati. Pro hospodářské znovuvybudování Ruska bude potřebí velmi mnoho kapitálu a mnoho vyškolených sil. Přijdou tudíž v prvé řadě pro tuto úlohu v úvahu ty státy, které mají největší přebytek kapitálu a lidských sil. Takovými jsou v prvém směru Amerika a Anglie, ve druhém směru přelidněná německá říše. Má-li však Německo této úloze dostáti, a má-li býti zabráněno tomu, aby ruská nemoc neotrávila opětně německý národ, jenž přes všechny bouře a strádání od kořene zůstal zdráv, má-li naopak ruské zoufalé šílení znenáhla se uzdraviti německým smyslem pro práci a pro pořádek, pak ale musí nejprve německému lidu samému opětně dána býti síla a světlo, pak dlužno učiniti silnou čáru přes účty ve Versailles, v Londýně a ve Wiesbadenu, pak musíme si jasně uvědomiti, že nic nepomáhá bláboliti o rekonstruované a smířené střední Evropě, a že nemůže býti míru a spravedlností, nedovedeme-li sami spravedlivě a smířlivě mysleti a souditi. V Janově uzavřená německo-ruská smlouva jest dle mého názoru zcela přirozeným následkem pochybené politiky posavadní vůči Rusku. Zde shledali se ze společnosti vyloučení v novou společnost, jak tomu vždycky bývá. Pokud se týče vývodů, které pan ministr věnuje ruské otázce, tu bych chtěl s jistým uspokojením konstatovati, že se postavil pokud se týče Ruska na stanovisko od francouzského směru poněkud odlišné a že se tudíž dal cestou, kteroužto my, zástupcové německé oposice, při různých příležitostech vždy znovu jsme označovali za jedině správnou. Litujeme jen, že pan ministr opomenul nás poučiti o důvodech této úchylky. Litujeme, že nikterak se nezmínil o německo-ruské smlouvě na Janovské konferenci, kterou od začátku jako neplatnou potíral, a že nám ničeho nesděluje o základech, na nichž konečně sám se sovětskou vládou vyjednával, jakož i o stanovisku, které francouzští přátelé pana ministra vůči tomuto vyjednávání zaujímají. Neboť také poznámky, které pan ministr učinil včera v poslanecké sněmovně, mají jen všeobecnou povahu a nepřinesly nám naprosto žádných podrobností o skutečně učiněných usneseních. Lituji však ještě více, že emancipací zjevně nastalou v otázce ruské od tak zvaného francouzského směru neprovedl také pan ministr v jiných oborech a neprovedl ji do konce.

Pan ministr zabýval se ve druhé částí své řečí poměrem Anglie ku Francii a poukázal na rozdíl mezi oběma směry zahraniční politiky, z nichž prvý směr označuje jako francouzský a druhý směr jako anglicko-italský. Ačkoli pan ministr jasně mluvil o třech možnostech politického poměru vůči Rusku, přece velice zastřel, abych tak neřekl, zkreslil základní myšlenku obou opačných směrů evropské politiky, směru francouzského a směru anglicko-italského. Prvý, tak zvaný francouzský směr označil pan ministr těmito slovy: >Postupným uplatňováním mírových smluv dojdeme opětně vzájemné důvěry a vzájemného smíření, potřebné spolupráce národů, jak to leží v intencích Svazu národů. Bylo by pochybeno dělati bezprostřední - to jest anglicko-italskou politiku - neboť tím bychom dali do rukou zbraň všem těm, kdož uznávají toliko politiku moci, kdož nevěří v nutnost sbratření národů a jejichž náboženstvím jest šovinismus a militarismus.<

A kdežto prvý směr - jak pan. ministr praví - >zastupuje taktiku evoluční, která se snaží krok za krokem získati bývalé přátele ku spolupráci, aby tak vzájemně se došlo ku přesvědčeni o dobré vůlí všech, chce druhý směr násilně a rychle učiniti přítrž tradicí války, chce okamžitě vše zapomenouti a klade důraz na nutnost okamžité a bezpodmínečné spolupráce s druhými; tento směr není nepřístupným pokud jde o mírové smlouvy, nečiní rozdílu mezí bývalými spojenci a bývalými nepřáteli a jeví tuto tendenci také vůči sovětskému Rusku. Tento směr jest výslovně pacifistický, mluví mnoho o odzbrojení a jest také- umírněným ve věcech reparací.<