Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji dále slovo panu senátoru Havlenovi.

Sen. Havlena: Slavný senáte! Zabýváme se opět dodatkovým rozpočtem,, ač bylo by nám milejší, kdyby stát náš byl v roce 1921 vystačil s rozpočtem řádným, jak byl 17. prosince 1920 schválen Národním shromážděním. Víme však, že rozpočty řádné sestavovány byly dosud v poměrech mimořádných a takořka denně proměnlivých, jak jsme to viděli zejména u vzestupu drahoty. Nutno si zejména toho povšimnouti. že na stát drahota daleko, myslím, ještě větší mírou doléhá, než na koho jiného, protože dodavatelé různých potřeb pro státní správu nezbytných dívají se na stát jako na zákazníka bohatého, který každou cenu může zaplatiti, kterému se také může naúčtovati a na kterém dá se už něco vydělat. Státní správě prodává se často daleko dráže a často zboží a věci horší jakosti, než zákazníku soukromému. Je to možno hlavně v takových případech, kde zodpovědní činitelé nejevili dosti bdělosti nad tím, aby dodavatel co do jakosti zboží splnil dodávkovou smlouvu. Při cestě po Slovensku a Podkarpatské Rusi, jíž jsem se zúčastnil t usnesení rozpočtového výboru ještě s jinými pány kolegy obou sněmoven, měli jsme příležitost shlédnouti jednotlivé takové případy ve vojenských skladištích. Také se všude se zařízením draze opatřeným nezachází zrovna šetrně a hospodárně. Nedaleko odtud, v Dejvicích, vystěhováno bylo z baráků vnitřní zařízení, které je nyní vydáno zcela zkáze, povětrnosti, aniž by to bylo zhodnoceno. Ale měli jsme i případy, kde byl jistě i nedostatek pozornosti. Je to požár letiště, který tato nepozornost měla v zápětí a který způsobil státu nesmírné škody. Měli jsme takový případ zaviněný neopatrností, nedostatečnou bedlivostí v Hranicích, a zvěděl jsem v posledních dnech, že v nádražích někde jsou nové lokomotivy a že také není dostatečně učiněno opatření - bylo to již sděleno příslušným resortním úředníkům k vyšetření - aby netrpěly zkázy. To jen tak namátkou uvádím, abych ukázal, že když stát opatřuje si nezbytné potřeby, doléhá na něho vzestup cen po případě ještě tíživěji, než na soukromníka a že je nevyhnutelně nutno šetřiti státní majetek. Když vedle toho si přimyslíme, že Národní shromáždění během rozpočtového období, pro které byl rozpočet schválen Usneslo ještě některé zákony, které znamenaly nová vydání, s nimiž počítáno nebylo, když jsme se o řádném rozpočtu usnášeli, tedy "pochopitelně máme vysvětleno, proč přichází vláda s rozpočtem dodatkovým. Majíce tyto okolnosti na zřeteli, bude náš klub hlasovati pro dodatkový rozpočet.

Při tom však především nutno zdůrazniti, že při tak velikých výdajích státních, sumě více jak 18 miliard, které činí dohromady vydání původně schváleného rozpočtu řádného a při sumě, která 'jest teď požadována v dodatkovém rozpočtu na rok 1921, nemohl by náš malý stát, naše malá republika trvale existovati, poněvadž by poplatnictvo nesneslo trvale tíží nynějších daňových břemen. A je to především zájmem lidu pracujícího, abychom dospěli k snesitelnějším berním povinnostem, protože na konec zaplatí všechny daně a dávky nejvíce ti, kdož pracují pouze za mzdy a služné, a nemají možnosti, aby mohli přesunouti placení daní na někoho jiného. Tedy zde jsou tyto vrstvy v nevýhodě oproti těm, kdož jsou buď výrobci, buď obchodníky a mohou daň přenésti kalkulací na konsumenty.

Pro stát jest přímo existenční otázkou, aby společným úsilím Národního shromáždění, poslanců i senátorů, vlády, státního zřízenectva, a řekl bych, všeho občanstva naší republiky, pátráno bylo usilovně, kde jest možno dojíti k úsporám. Tyto úspory jsou možný, myslím, hlavně při nákladech věcných; nepoměrně více než při vydáních na úřednictvo a zřízenectvo. Národní shromáždění zřídilo úspornou komisí, která má hledati cesty, aby stát náš dospěl k hospodárnosti, aby náš drahý statek, který byl naší generaci svěřen velikou dobou, byl statkem spořádaným a hospodárně, vzorně vedenými. Mám pevné přesvědčení, že při daleko menších výdajích oproti dnešním, možno celou státní administrativu, všechna zařízení ve všech oborech vypraviti daleko lépe, nežli je tomu nyní. Ale chtěl bych říci celé veřejností, všem dobrým republikánům, že úsporná komise a kterýkoliv výbor Národního shromáždění by sám nemohl dostáti svým povinnostem a splniti úplně celé těžké úkoly, kdyby se těmto korporacím nedostalo všestranné pomoci veřejnosti.

Nutno si také přáti, aby republika vzhledem k těmto velikým úkolům ušetřena byla náhlých otřesů, které by práci konsolidační rušily a mařily. Musí býti pokračováno i nadále v budoucnosti v dosavadní politice míru a pokoje, v politice zahraniční vyrovnávati konflikty smírně a smlouvami, jako jsme to dosud činili, a brániti se všemožnými prostředky, aby nebyly řešeny konflikty se sousedy krvavými zbraněmi. My, strana československá sociálnědemokratická vědomě a s přesvědčením chceme pracovati a pracujeme k tomu, aby se stát náš upevnil a přišel co nejdříve do poměrů ustálených a podporovali jsme politiku míru i ve chvílích, kdy to nebylo třeba ve veřejnosti vždy populární a kdy různí politikové chtěli konflikty řešiti dobrodružstvími válečnými. A chtěl bych poznamenati: I když máme v rozpočtu veliké výdaje na vojsko, nesmí to znamenati nikdy žádnou přípravu k nějaké výbojné válce a také neznamená. Smí to znamenati jen zabezpečení obrany, kdyby nám hrozilo nebezpečí se strany zlých sousedů, V tom ohledu naše republika také prokázala - myslím, že to každý spravedlivý musí uznati, kdo uznati chce a posuzuje spravedlivě - svou mírumilovnost v celé řadě případů a přinesla také této politice míru a pokoje, smírnému vycházení se sousedy, bolestné, bolestné pravím, oběti. Vzpomeňte Těšínská, vzpomeňte Oravy a Spiše, že stát zde nejenom obětoval na př. Těšínsku, území, které několik set roků patřilo tomuto soustátí, ale z důvodů hospodářských - hlavně to je důležité - že bylo obětováno veliké přírodní bohatství, tedy oběti velmi značné. A myslím, ovšem, že bylo přece lépe přinésti tyto oběti, nežli kdyby byly bývaly přineseny oběti daleko hroznější, jako by byla způsobila ve svém výsledku třebas nejistá válka.

Při této příležitosti chci vzpomenouti jenom, že jsme až dosud smluvně, tedy v dobré shodě se všemi sousedními státy, až na Maďarsko, Není to naší vinou, poněvadž naše republika sama přes to všechno, jaká je mentalita u vedoucích politiků maďarských, činila pokusy několikráte, aby po případě došlo také k nějakým smluvním ujednáním a zmařily to pokusy, které měly znamenati nejistotu pro celou naší republiku. Vzpomínám tu dobrodružného pokusu Karla Habsburského, podporovaného monarchisty také států jiných. Vzpomínám tu známé smutné, trochu tragikomické příhody, kdy šlo o veliký pokus nastoliti ve střední Evropě zase odstavené potentáty na trůn, kdy mělo se začíti v Maďarsku, aby se potom uvedla do pohybu reakce i v zemích dalších. Zajisté nebude nikdo chtíti popírati, že byla ohrožena naše státní samostatnost a budoucnost republiky a přirozeně, že nebylo v těch chvílích jiného vyhnutí, než že jsme na obranu svou vlastní musili spoléhati a také dobře víme, že to tehdy spoléhala na nás současně i demokracie velkých států sousedních, zkrátka, všichni demokratičtí živlové střední Evropy, Museli jsme mobilisovati a mobilisace si vyžádala velmi značné náklady. Proto také ustrnul jsem se nad tím, že se vůbec mohly vynořiti ve veřejnosti zprávy, že po tom všem Karel Habsburský ještě by měl nalézti nějaké opory a ochrany, jako >kazimír< a dokonce, že by naše republika za. to všechno mu ještě měla platiti nějakou apanáž. My, republikáni - císaři, že bychom mu měli platiti nějakou apanáž na jeho >nic nedělání<. (Tak jest!) Nechci tomu ani věřiti, abychom pro nic a za nic dávali nějakému cizinci peníze na to, aby jich mohl užívati k rozvratné činností proti naší republice. Mohu říci, že taková přání narazila by na tvrdý odpor zajisté ne jenom stran socialistických - u naší strany sociálně-demokratické je to věcí samozřejmou - ale myslím, že i také všech československých stran politických.

Vážení pánové! Jsme-li súčastněni ve vládě, neznamená to ovšem, že bychom se snad vzdávali kritiky, naopak mám za to, že každý, kdo poctivě a věrně při republice stojí, má za svou povinnost, aby se staral o to, kde něco nezdravého v republice je a kde by republice mělo býti pomoženo a kde by měla býti zjednána náprava, Jsme-li ve vládě, neznamená to, že upouštíme od boje za naše požadavky. Je toho dokladem celá řada sociálně-politických velmi důležitých zákonů a myslím, že mohu-li jenom na tuto okolnost poukázati, že již jest to vlastně odpovědí kol. Polachovi - ač mohu říci, že naše strana nerada vyhledává polemiky, neboť my, sociální demokraté, máme nejméně příčiny k tomu, abychom mezi sebou polemisovali - ale když tato věc byla zde řečena, že >koalice není schopna vůbec ničeho<, tož mi kol. Polach a soudruzi němečtí dovolí, abych přece jenom tu připomněl, že celá řada zákonů sociálně-politických velkého významu svědči o tom, že koalice byla schopnou práce a že také velmi mnoho dobrých věcí stvořila. (Tak jest!)

Jestli byla koalicí tato výtka předhozena - přirozeně my, jako účastnící ve vládě dovedeme rozpoznat, že byla myšlena i projí nám. Přirozeně bychom rádi viděli, když se hádáme o některé paragrafy nebo zásady, vyjádřené v tom kterém zákoně, kdybychom vše prosadili, jak si to přejeme se svého socialistického stanoviska. Ale to není, prosím, jenom v naší moci, to závisí od rozvržení mocenských poměrů a politické moci mezí súčastněnými činiteli, a já bych raději viděl, kdybychom v německé sociální demokracii v takové vládě, ve správě státu, měli pomoc pro ty socialistické cíle, jak bychom je chtěli my prosazovati. Já mám za to, že by německá sociální demokracie - že byste, soudruzi němečtí - daleko více po mém názoru mohli proletářské věci prospěti, když byste činně svým vlivem přímo ve správě státu se súčastnili, poněvadž by význam socialistických hlasů vzrosti a uplatnil se více nežli takto, když je síla naše zmenšena a když dobrovolně stojíte mimo. Ale to jsou ovšem příčiny šatny pro sebe, na které vy poukazujete svým způsobem. Ale když jste poukazovali na to, jako by koalice, ve které jsme, nebyla schopna žádné tvůrčí práce, tedy jsem si dovolil vám toto připomenouti, aniž bych chtěl vyvolávati polemik.

Jako v životě, také zde se sráží třídní protivy, a my socialisté hájíme životní zájmy nejchudších. Vy druzi, kteří jste v protivných táborech, to musíte uznati, že více méně zastupujete zájmy převážně majetných nebo nejmajetnějších. Ať chcete nebo ne, musíte přece jen připustit, že klidný vývoj našeho státu může býti zabezpečen nejen dobrým zákonodárstvím, nejen dobrou správou, nejenom spravedlivým postupem ve věcech národnostních a kulturních a ve všech těch zjevech veřejného života, ale především - nechtěl bych říci uznáním všech naších požadavků - ale pochopením s vaší strany, že doba je taková, že pracující lid především musí býti zabezpečen existenčně. Snažte se rozpoznati přítomnou dobu a odvoditi z tohoto prostředí dějinného, z těch současných poměrů pro sebe poznání, že jest třeba zabezpečiti pracujícímu lidu existenci a ne mu ztrpčovat život stálým vyčítáním, vysokých příjmů, ale jeho existenci hledět usnadnit.

My jsme nyní v poslední době dostali se s naší valutou na dosti vysoký stupeň. Způsobil to snad především klidný, zcela bezpečný vývoj poměrů u nás, pracovitost našeho dělného lidu, netisknutí a nerozmnožování státovek, snad i rychlá, zdařile provedená demobilisace, všechny tyto věci, a snad i ta částečná oběť státních zaměstnanců, spolupůsobily. Ale jako to znamená na jedné straně pro náš stát velikou výhodu, že stát získal snadněji příznivější, úvěr a snadněji může v cizině kupovat ať suroviny nebo prostředky životní, a že snad nastává pomalu nepatrný pokles cen životních potřeb, že snad v zápětí bude musiti dojíti i na ostatní výrobky, jako je šatstvo, obuv, prádlo a podobně, přes to prese všecko vzrůstá nám na druhé straně nebezpečí pro náš vývoz, nedostatek práce v továrnách a dílnách, v průmyslu a řemeslech, nedostatek výdělku a zase najednou vystupuje nám před oči nebezpečí, i když by teď příznivě nějak byl skončen gigantický zápas horníků, že za těch změněných poměrů, kde nejsme již na tolik konkurence schopnými, pokud valuta druhých států nepřiblíží se k naší aspoň poněkud, dostaví se nebezpečí, že velké statisíce dělníků by mohly býti zbaveny svého zaměstnání a výdělku. Z toho pochodí také nesprávné kalkulace zaměstnavatelských kruhů zlepšiti anebo udržeti schopnost konkurenční způsobem, že by se především snížily mzdy, tedy opatřením jednostranným, jako zde již o tom včera obšírně bylo mluveno.

Já se ještě této věci dotknu jen velice stručně. Snížení mzdy - chtěl bych zdůrazniti znovu ještě jednou - může jen tehdy nastati, když by byly pro to skutečné předpoklady. K tomu cíli musí značně poklesnouti nejen ceny životních potřeb, ale tento pokles musí určitou delší dobu potrvati, poněvadž se přece pracující lid musí poněkud zotaviti. Vždyť ještě dnes nemají ložního prádla v dělnických rodinách, nemají nakoupeno domácí zařízení, jest mnoho a mnoho těch, kteří domácí zařízení, šatstvo, během války rozprodali a k novému si nemohli pomoci, ještě dnes není každý tak zařízen a opatřen vším, čeho potřebuje, ještě vůbec pro pracujícího člověka, pro dělníka, nebyla doba, aby mohl říci: >Teď jsem se z té válečné nouze dostal ven!< To, co dělník dosud vydělal, to projedl, abych tak řekl lidově, a jest vlastně pro něho ještě posud válečná doba, ať již třeba jsme časově vzdáleni od konce války více než tři léta.

Já bych chtěl naznačiti, má-li někdy dojíti k tomu, aby se regulovaly mzdy ve směru snižování, pak nesmí se připustiti a budeme se tomu bránit - aby umělým způsobem byl zadržován pokles cen. Volalo se pořád po volném obchodě. Volný obchod nese přirozeně sebou konkurenci a to musí znamenati také logicky, že všichni ti, kteří po volném obchodu volali, jsou stoupenci volného obchodování a nesmí se také brániti konkurenci i když jest odjinud, z ciziny a znamená pro ně pokles zisku. Chci říci, že nesmí se potom umělým způsobem činiti propaganda pro zadržování sestupu cen životních potřeb a pro zavedení cel na obilí, na mouku anebo životní prostředky vůbec. Ti, kdož by chtěli brániti sestupu cen zavedením celního tarifu, ti potom, poněvadž chtěli na jedné straně udržeti vysoké ceny životních potřeb, nemohou na druhé straně volati po snížení mezd.

Konečně bych chtěl poznamenati, že do této kapitoly také vlastně zapadá ten zjev, že majitelé domů, celé jejich organisace a jejích vrstevníci třídní se namáhají již dávno soustavně, aby jim bylo povoleno veliké zvýšení činže, nájemného z bytů a místností. Když se odvolávají na to, že by se tímto způsobem, jak bylo zde již vzpomenuto, podporoval stavební ruch, chtěl bych, poznamenati - a každý to ví - že byty a místnosti v novostavbách, které se teď provádějí, mají ceny vysoké, že jest tam nájemné přiměřené stavebním nákladům. Tedy tu žádná výmluva není a také nikde nikoho není, kdo by tvrdil, když soukromník postaví domy a pronajímá místnosti třeba bohatým společnostem a pod., že by nájemné nemohlo býti přiměřené jeho stavebním nákladům. To je věc sama pro sebe. Bylo tu již žalováno na to, že se nepoužívá ani těch výhod, které se poskytují stavebními zákony, a já myslím, že by bylo na místě znovu a znovu při každé příležitosti zdůrazniti, že jest naléhavě nutno, již to bylo resolutně vysloveno, aby konečně vládla připravila onen zákon, který by pobádal k povinnosti stavební všechny kapitalistické podniky, všechny banky, peněžní podniky, pojišťovny, každý takový ústav, který někde zabráním místností zhoršil a zvětšil bytovou tíseň a nouzi. Ve starých domech byly činže přece značně zvýšeny, také o 30% a je celá řada případu, kde se platí aspoň o jednu čtvrtinu více, a to se, prosím, pořád za nic nepovažuje. To bylo ve starých domech, kde nájemník po několik roků ochranou bytovou chráněný po celou řadu bydlel, ale kde nájemník se dověděl o uprázdněném bytu, prosím, při těch bytech jsou činže zvýšeny, Jak bylo již poznamenáno, daleko hůře. Jaké je tu tedy oprávnění, aby ve starých domech potom, když pod titulem na opravy se činže zvyšovaly, požadovati feste další zvyšování činží, když přece ty staré domy stavěny byly v dobách předválečných, když se stavělo velice lacino. Majitel takového domu - nemá žádného práva, aby si najednou odhadl svůj dům v ceně desateronásobné, aby pak řekl nájemníkům: >Vy musíte platit nájemné v přimetené k tomu výši.< Ten, kdo měl přeď válkou dům. ten přece nemůže teď žádat, aby se mu dávaly nějaké presenty a dary. To by se rovnalo potom - budiž mi to prominuto - válečné lichvě a patřili by takoví lidé do řady keťasů, kteří provozovali keťaství řemeslně, obchodujíce s různými věcmi po dobu války.

A bylo by to vlastně ještě horší, poněvadž takoví keťasové měli za války risiko, že půjdou do kriminálu, že budou míti velké peněžité pokuty, budou-li úřady postiženi. (Hlas: Nebyli!) Ale to risiko měli. Ale takový domácí pán, ten vůbec nemusel za války keťasovat, a byl by na tom tak dobře, jako všichni keťasové, kdyby měl právo, aby si zmnohonásobnil cenu svých starých domů, které měl před válkou, a chtěl by, aby nájemníci platili z té ceny nájem. A jestliže někdy válečný zbohatlík a lichvář za války nebo po válce přeplatil dům, když domy byly předmětem řetězového obchodu a >šly z ruky do ruky, nebudou přece útraty toho, že dum tolik přeplatil, hraditi nájemníci. Tyto věci je nutno míti na paměti, protože by to všechno znamenalo velkou újmu na skrovném rozpočtu každého malého pracujícího člověka a každého nájemníka. A mluviti za tlakových okolností, když pokles cen životních potřeb není ještě takový a sotva teprve začíná, už teď mluviti o tom, aby těm, kteří za války po tři, čtyři léta neměli vůbec přidáváno, těm, jejíchž rodiny byly téměř na vymření, chodili jako otrhanci, když feste ani domácí své zařízení a ošacení dostatečné nemají, aby těm hned už se mělo přicházeti se všeobecným odbouráváním mezd a dokonce vedle toho říkat, že tím uschopní se průmysl ke konkurenci. To jsou plány, které nelze uznati a které také nikdy neuznáme. Nechť si uvědomí stoupenci soukromokapitalistické hospodářské výrobní soustavy, ti, kteří ji chrání a velebí proto, že připouští v jedné chvíli za příznivé konjuktury veliké zbohatnutí, že na druhé straně přirozené zákony tohoto hospodářského uspořádání zase v nepříznivých okamžicích přinesou nevyhnutelně velké ztráty. A tu říkám, že kruhy průmyslnické, zaměstnavatelské a obchodnické, vydělaly nepoměrně ohromné zisky za války, po celá 4 léta válečná a teď po válce vydělávali zase už více jak další 3 léta. Tedy oni vydělávali z chudých konsumentů ohromné zisky po celých dlouhých sedm let, po celých dlouhých sedm let nesli jsme my, nesl pracující lid ohromné ztráty, teď přišla zase na ně doba, kdy oni musí vzíti také jednou ty ztráty na sebe. (Tak jest!) Teď je řada na těch, kdo tak dlouho bohatli, jednou také oni musí něco spolknouti z toho dobrodiní soukromokapitalistického hospodářství. K zabezpečení vývozu a existence průmyslu musí dojíti ke kalkulaci menších zisků. Jak to dělají průmyslníci v jiných státech? Dělají to na př. průmyslníci sousední říše Německé, že když to bylo potřebí, že bez zisku prodali do ciziny jenom protop aby v této věci získali trhy, aby je jiný nepředešel a trhy nezabral. U nás zvykli si naši obchodníci a výrobci, a nemohou si to odvyknouti, aby pořade kalkulovali ještě s ohromnými zisky, a těchto ohromných zisků se nechtějí nikterak vzdáti, nechtějí na tom nic měniti, a má tuto schopnost a konkurenci k vývozu umožniti dělník tím, že svolí ke snížení mzdy. Výrobci naši musí se odhodlati i na odprodej zboží třeba i bez zisku. Právě proto, aby trhy byly zachráněny. Konec konců přece jenom snad jim na tom také ještě záleží, dokud ještě trvá kapitalistický systém hospodářský, aby vydělávali také v příštích létech. A jestli chtějí zachrániti trhy, když ne pro republiku, tedy aspoň k vůli svým příštím ziskům a prosperitě závodů, musí se v této mimořádné době rozhodnouti k obětem, snížiti ceny a prodati třeba i bez výdělku a také třeba se ztrátou, když po mnoho let měli zisky přímo ohromné.

A ještě jednu věc chtěl bych poznamenati, totiž, že Je potřeba věnovati zvláštní pozornost otázce nezaměstnanosti zejména nyní, když se nezaměstnanost šíří, a máme už kraje, kde přišli lidé docela o zaměstnání. Máme mnoho míst ve východních Čechách, kde tisíce lidí se živilo síťkováním vlasů a změnou valutárních poměrů, poněvadž vývoz dál se přes německé exportéry, výroba téměř je zastavena. Máte horské vesnice, kde není daleko široko průmyslu, a lidé tam chodí v létě na práce polní a v zimě nemají krejcaru výdělku a podpory v nezaměstnání přirozeně z daleka na úhradu živobytí toho lidu nestačí, poměry jsou nejvýše žalostné a dostáváme každou chvíli přímo plačtivé a naříkavé dopisy, což je potvrzením toho, že není doba k tomu, aby dělnictvu mzdy byly snižovány. Je to také pobídkou, aby státní správa dbala i tohoto roku pečlivě, kde je možno a kde veřejné práce musí se podnikati, aby byly provedeny pokud možno v době nejhorší nezaměstnanosti.

Chtěl bych poznamenati feste jednu věc, která se týče hlavně rozpočtu i dodatkového. Je to kapitola železnic. Pravím výslovně, aby nebylo chybně snad rozuměno. Pro Slovensko mamě investiční plán ohledně výstavby spojovacích drah. Tyto jsou v zájmu Slovenska a největším zájmem republiky nutný. (Ano!) Republika musí tyto dráhy míti, poněvadž všechny dráhy vedly dříve k jinému centru. Výslovně to říkám, a - naše strana proti tomu nebude - ani moje slova nejsou namířena proti těmto plánům. Ale já jsem se dotknul této věci, abych znovu vyzvedl tu skutečnost, že v tomto investičním plánu, poněvadž jako nejzávažnější nutnost se cítila vybudovati nejdříve spojky v na Slovensku, nebyly z příčin finančních do tohoto investičního plánu zařazeny projekty, které by se týkaly Čech a Moravy, ačkoli tady máme nezbytné a důležité projekty dávnoleté. Vidíme, že v některých krajích Čech je to hotová poušť, že mají lidé 5 až 6 hodin cesty na dráhu, jsou to celé jižní Čechy. Co zatím nebylo ulehčeno chudým krajům zemědělským v Čechách a na Moravě, přáno bylo za dřívějšího režimu velkým krajům průmyslového podnikání, jež se hlavně nalézalo v rukou příslušníků druhé národnosti. Kraje české a moravské zůstaly zanedbány, a prosím, vyžaduje to jen spravedlnost a nejživější potřeba oživení hospodářského života těchto krajů, vyžadují to hospodářské a kulturní potřeby těchto krajů, aby také státní správa a také súčastněné strany Národního shromáždění měly tyto věci na zřeteli a v dohledné budoucnosti bylo pamatováno na výstavbu nových drah nejnutnějších v Čechách a na Moravě.

Pokud z příčin finančních tato věc nebude mocí býti řešena, musíme přes to, že víme, že autobusová doprava je spojena s deficitem pro státní pokladnu, velmi vřele doporučiti, aby toto jediné možné spojení byla aspoň malou náhradou těm krajům zapadlým a odstrčeným a aby pokud možná nehojněji tratě autobusové byly zřizovány. Dlužno velice litovati toho, když takovéto věcí rozbíjejí se o nedostatky finanční. Lituji toho velice, že banky, peněžní ústavy a kapitálově silní jednotlivci mají sice, jak jsme to viděli v posledních 3 létech od převratu, na všech stranách peněz dost, mají miliony a desítky milionů na zakládání podniků soukromých, na zakládání soukromých obchodních a podobných společností, ale mají uzavřené pokladny, když mají dáti úvěr vlastnímu státu, vlastní republice na investice a životní potřeby státu. Jako zajímavý doklad uvádím, že jisté konsorcium, jak jsem zvěděl v poslední době, učinilo vládě nabídku - je-li tato informace správná - že by opatřilo 500 milionů Kč pro rakouskou půjčku, kdyby se tomuto konsorciu zabezpečil v Rakousku určitý monopol. Pánové, je zde takové konsorcium, je zde možnost poskytnouti pomoc státu jinému - já nemluvím proti věci, jen ku charakteristice, abych naznačil, že peníz,e jsou, nikoli abych mluvil proti tomu, že se Rakousku pomoc dáti nemá. Viděli jsme to na celé řadě půjček, jak dopadly a vidíme, že velmi mnohé společensky vysoce postavené a vlivné osobnosti mají plná ústa vlastenectví, které jde právě jen až po tu wertheimku, a dají před republikou přednost příležitostí, kde se dá hodně vydělávati. Nevím, z jakých příčin. Snad z toho důvodu, že přišel pracující lid v našem státě poněkud k veslu, kde dříve bylí jen bohatci? Nevím, jest-li to je ta příčina, ale jiné příčiny nenalézám.

Vážení pánové! Ještě bych chtěl říci jednu věc. Bylo zde vzpomenuto kol. Polachem, že se nestalo ještě nic v otázce starobního a invalidního pojištění. Jistě i pan kol, Polach zná, že se na této věci pracuje, že se věc vážně vzala do ruky, jest si také zajisté každý vědom, že je to dílo obsáhlé a veliké, že mohlo býti také založeno na statistických jistých předpokladech, že i sčítání muselo předcházeti. Když se věci dotýkám, vyslovuji své uspokojení nad tím, že můžeme počítati s tím, že předloha starobního a invalidního pojištění, zákon nesmírné důležitosti, který teprve doplní všechny druhé sociálně pojišťovací zákony, takže potom chudý pracující a nemajetný člověk bude vlastně pojištěn pro všechny svízelné okamžiky svého života, jak se jen v životě mohou naskytnouti. Vyslovují uspokojení nad tím, že máme na to vliv, aby tato předloha v dohledné době, během snad ještě tohoto roku, stala se předmětem v projednávání v obou sněmovnách Národního shromáždění. Ale když, pánové, o této otázce jsem se zmínil, chtěl bych vzpomenouti, jak bylo, když vešlo v platnost pojištění nemocenské a úrazové. Jak v těch prvých počátečních létech - a velmi dlouho to trvalo - kruhy zaměstnavatelské živily odpor, nespokojenost a nepochopení pro takový nový sociální zákon. Pánové, i nyní velmi často je slyšeti hlasy, že novým pojištěním starobním a invalidním zase bude průmysl a podniky vůbec velmi zatíženy a že toho vůbec nesnesou. Máme tedy co počítati zase s tím, že se bude opakovati to, co bylo při počátku pojišťování nemocenského, že totiž zaměstnavatelské kruhy budou i tentokráte štváti proti novému zákonu a. my již napřed musíme říci: Pánové, my varujeme vás, je to věc nutná a nezadržitelná. Je to věc nutná pro klidný vývoj republiky. Stát, společnost, národ je tím povinen pracujícímu lidu, předloha tato musí se státi skutkem a kdo proti této předloze se bude stavětí, ten je nepřítelem pracujícího lidu! (Tak jest!) Pánové, zabezpečíte stát, budete-li míti dosti pochopení pro nemajetný pracující lid, pro jeho existenci a pro jeho nutné sociální zabezpečení. Velikou službu prokážete dále všemu občanstvu a celému státu a celému jeho hospodářství, ztlumíte-li svojí zaujatost proti státu, ať již prýští z nějakého zanícení náboženského nebo nacionálního.

Pánové, nelze pořád žíti jen z vášně nacionální. Národové, kteří žijí v této republice, musí přestati vyhledávati příležitost, kde by mohly jeden druhého štípnout, urazit, potupit a klásti v cestu rozvoji druhého národa překážky, musí přestati vyhledávati, co by nás znepřátelilo. Ve věcech národnostních mohou se však zaznamenati již jednotlivé zjevy jako první holubičky, že jsou politikové, kteří mají odvahu v tom nebo onom táboru volati po sblížení národnostním v zájmu lidu i státu a hledati možností smírného soužití národnostních kmenů této republiky. Chápu, že třeba u občanů německých to přeorientování je velmi těžké a nesnadné, poněvadž druhdy oni byli vlastně rozhodujícím činitelem a nyní jsou postaveni všichni ti, příliš nacionálně založení, jenom nám na roven, nejsou nic méně, ale byli zvyklí státi výše. (Výkřiky sen. dr Hilgenreinera.) Teď jisté nám postavení na roven, pane kolego, a já chápu, jest-li po převrate snad vaši činovníci političtí měli za to, že musí v té dějinné chvíli něco pro svou nacionál-ní myšlenku učiniti, aby obstáli před dějinami svého národa v příštích generacích. Tak snad vzniklo i takové heslo - promiňte pánové, heslo nemožné a nesmyslné heslo, od kterého těžbo se můžete přeorientovati: Deutschböhmen patří Rakousku! Vždyť bylo to heslo jenom z nouze. Ve skutečnosti byla u vás velkoněmecká touha soustřediti všechny Němce ve státě jednom. Válka dopadla proti ústředním mocnostem a výsledky mírových smluv vyzněly rovněž proti nacionálním touhám německého lidu. Rakouská republika se tvořila a tak se snad zdálo spíše možným vysloviti heslo >Deutschböhmen patří k Rakousku<, ať již to bylo proveditelné, nebo neproveditelné, k Rakousku, které bylo omezenci na Rakousko německé. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Co je s právem sebeurčení?)