Také nemám velké naděje a důvěry v různé návrhy, aby cestou mezinárodní měna snad byla nějak sanována. Myslím, že spoléhati musíme samí na sebe a na svou hospodářskou sílu a když my sami sobě nepomůžeme, nikdo jiný nám nepomůže, nehledě k tomu, že bychom každou zevní pomocí upadali do jisté politické i hospodářské závislosti ciziny. Naproti tomu nejsem proti tomu, abychom snad, můžeme-li, také svým sousedům v jejích tísní valutní vypomohli, ježto znehodnocená měna sousedních zemí ani nám není na prospěch.

V tom směru vítám proto, že dnešnímu Rakousku poskytujeme úvěr, pakli tak můžeme činiti za určitých záruk. Jenom bych si přál, aby tento úvěr a vůbec naše ochota vůči Rakousku byly spojeny se vzájemnou jeho protiochotou a aby zejména dosud nevyřízené finanční otázky, které s ním máme, jako naše deposita, pohledávky atd., konečně jednou již byly upraveny a uspokojivě vyřízeny, poněvadž náš hospodářský život tím trpí, a trvá to již snad tři roky, kdy tato vyjednávání pořád nevedou k cíli.

Konečně bych si přál, aby naše správa finanční záhy již splnila svůj slib, který nám dala, že totiž úroky z předválečných dluhů budou honorovány, jak jsme k tomu povinni ostatně podle st.-germainské smlouvy a jak toho vyžaduje konečně nejenom slušnost, ale přímo naše mezinárodní čest. To může jen posíliti také náš úvěr v cizině.

Vážení pánové! Lituji, že jakožto zpravodaj rozpočtového výboru nemohu schválení jeho doporučiti jménem celého rozpočtového výboru, nýbrž jenom jménem jeho většiny, ačkoliv i tato většina neuzavírala se různým kritickým výtkám, které činila menšina. Mohu si vykládati toto oposiční stanovisko menšiny zase jen onou zásadní negací, kterou ona chová k našemu státu. Ale myslím, že pánové by měli přece jenom uvážiti, čí hospodářská posice je lepší, zdali jejich soukmenovců v tomto státě anebo jejich soukmenovců alpských a že by tedy již z tohoto důvodu měli odložiti ten svůj zásadní odpor. Proto pro budoucnost také doufám, že hospodářské výhody, kterých zajisté v tomto státě požívají, povedou také konečně ku změně jích názorů na poli politickém.

Ve starém Rakousku byla jednou hlásána theorie z německé strany o kladivu a kovadlině, že totiž ve státě, kde žije více národností, vždy jedna z nich musí býti kladivem a druhé kovadlinou. V naší republice však tomu tak není a také nebude. Toto ujištění mohou pánové přijmouti. (Výborně!)

Jsem, také přesvědčen, že známý výrok jednoho našeho zvěčnělého politika, který mluvil o papírové stěně, která děli oba kmeny této země, se jednou ukáže pravdivým a že ta papírová stěna na konec bude roztržena a že všechny národnosti- tohoto státu budou svorně spolupracovati k jeho blahu a prospěchu. (Bravo! Potlesk.) Jménem většiny rozpočtového výboru doporučuji tedy slavnému senátu, aby jak dodatečný rozpočet tak i změněný finanční zákon a konečně sedm připojených resolucí bylo schváleno. (Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Navrhuji, aby byly stanoveny pro jednotlivé kluby tyto celkové doby řeči:

Klubu českých sociálních demokratů 2 hod., Klubu strany republikánské a strany živnostenské 1 hod., Klubu strany lidové 1 hod., Klubu národně-demokratickému půl hod., Klubu českých socialistů 1 hod., Klubu slovenské strany ľudové ³/4 hod., Klubu čsl. komunistů ¹/₄ hod., Klubu německých sociálních demokratů 1¹/₄ hod., ostatním německým stranám 1 hod.

Jsou námitky proti těmto lhůtám? (Nebyly.) Námitek není. Lhůty jsou přijaty.

K řeči jsou přihlášeni proti: Sen. Polach, Link, dr Hilgenreiner, Durčanský, dr Kovalik, Chlumecký. Pro: Sen. Havlena, Zimák, Lažo, Šachl, Horák, Jílek, Rozkošný, Hrubý, Klofáč.

Uděluji slovo prvnímu řečníku proti sen. Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Velevážené dámy a pánové! Velebitelé politiky tohoto státu mluví rádi o konsolidaci tohoto státu a velebí v časopisech i jinakým způsobem, že tato konsolidace již nastala. Ale i zpravodaj většiny, jenž právě podával zprávu o dodatečném rozpočtu, musel konstatovati, že v příčině finanční konsolidace již vzhledem k rozpočtové technice našeho státu byla by si přáti ještě mnohého. Je-li zapotřebí rozlišovati mezi řádným a investičním rozpočtem anebo rozlišovati mezi řádným a dodatečným rozpočtem, je-li zapotřebí k dodatečnému rozpočtu přičiniti ještě doplňky, ukazuje-li rozpočet na rok 1922 při přesném zkoumání, že také zde jest řada nepřesností a nedostatků, které nám s absolutní jistotou ukazují, že také pro rok 1922 budeme míti dodatečný rozpočet - vidíme-li to vše, pak si musíme říci, že již čistě technicky vzato, nemůže býti řeči o konsolidací po stránce finanční. Ale kdežto řečník >pro<, zpravodaj - své výtky v této příčině může vysloviti jen s jistým omezením, poněvadž přece jest řečníkem vládní většiny - jest ochoten svalovati vinu za poměry v tomto státě na finančně-technická opatření, jsem jakožto řečník >proti< v příjemném postavení, že mohu pro to uvésti omluvný důvod, omluvný důvod, který záleží v tom, že i kdyby finančně-technická opatření byla mnohem lepší, nežli ve skutečnosti jsou, i kdyby umění sdělávati rozpočet bylo zkušenější a lepší, že bychom i v tomto případě patrně následkem skutečnosti, že naše hospodářské osudy co nejúžeji souvisí s hospodářskými poměry světovými, nemohli pěstovati ideální finanční techniku.

Protivou k vývodům kolegy prof. Horáčka nejsem toho mínění, že by stát, který jako náš v prvé řadě nebo větší měrou, jest státem průmyslovým a větší měrou státem vývozním, mohl - jak on míní - stabilisovati svoji valutu anebo svou hospodářskou činnost a učiniti ji nezávislou od osudů, jímž spjat jest s osudy jiných států. Domnívám se, že si musíme uvědomiti, že naše finanční politika souvisí s naší hospodářskou politikou a že naše hospodářská politika nemůže býti vyřazena ze světové hospodářské souvislosti, v níž se nalézáme, a že nemůže býti vyřazena z velikého zločinu proti hospodářskému rozumu celého světa, jenž spočívá v mírech, které položily základ pro hospodářský nepořádek v celém světě.

Vážené shromáždění! Nechci mluviti o politické stránce mírových smluv, nýbrž pouze o jejich stránce hospodářské. Co přinesly nám mírové smlouvy po stránce hospodářské ve světě? Nepřirozené rozlišování států a národů ve vítězné a poražené, kteréž, hledíc ke stránce hospodářské, jeví se býti pravým výsměchem. Znáte snad všichni z mythologie známou povídku o králi Midasovi, jenž sobě od kteréhosi boha za odměnu záslužného činu vymodlil, že vše, čeho se dotkne, má se státi zlatem. Netoliko stromy, netoliko veřeje a domy, nýbrž také potrava, které se dotknul, aby ji pozřel, proměnila se v zlato a tento bohatý král Midas byl by hlady zemřel při svém bohatství zlata, kdyby bůh nebyl býval milostiv a tento dar mu nebyl zase odňal. V postavení krále Midase, velevážení, nalézají se vítězné státy, jež ostatním státům diktovaly hospodářské zákony. V tomto postavení nalézají se státy, jejichž valuta jest tak stkvěla, že ji nemohou uvésti v pohyb, že nemohou prodávati své průmyslové výrobky. Bohatý král Midas, to jsou tyto bohaté a vítězné Státy, v nichž počet nezaměstnaných denně vzrůstá a které jako kletbu svého vítězství musí snášeti to, že počet nezaměstnaných denně s rostoucím citem pocitu je nutnost: pryč s těmito mírovými smlouvami, pokud možno rychle změnu těchto minových smluv, aby opět zjednána byla možnost životní! A my vidíme, že tam, kde smysl pro tuto hospodářskou souvislost a pro hospodářské poměry vlastní země se stal jasnějším, vědomě a plánovitě se pracuje k tomu, aby hospodářská ustanovení mírových smluv byla revidována, ježto jejich trvání znamená zničení světového hospodářství, jež zůstává jednotkou přes to všechno a přes všechna ustanovení mírová. A my vidíme, sledujeme-li události sotva tři a půl roku, jak od Versaillessu a St. Germainu přes Londýn, kde vysloveno bylo ultimatum, počíná se připravovati cesta uznání a porozumění, jež nás povede do Janova, kde má býti rozhodnuto o tom, má-li kdo odvahu vyvoditi důsledky ze zlých zkušeností, jež byly učiněny s mírovými smlouvami. Jest tomu již tak, pánové. Mocní tohoto světa, polobozi, kteří ve Versaillesu a St. Germainu diktovali mír, nedovedli přes všechnu svou nesmírnou všemohoucnost, přes všechno své nesmírné sebevědomí toho, alby diktovali hospodářské zákony, jež jsou silnějšími než lidé. A každým dnem stávají se směšnějšími tito pánové v úloze, kterou si 'osvojili, domnívajíce se, že mohou přes zákony světové a přes zákony národního hospodářství vynutiti věcí jichž vynutiti nelze. Tito pánové činí se tak směšnými, jako kdysi - dovolte, abych přinesl vzpomínku z dějin - jako kdysi jistý vysoký pán. Myslím, že to bylo v církevním shromáždění v Kostnicí, tam učinil se směšným německý císař Zikmund. Mluvil o schizmatu - zdá se, že nebyl obzvláště pevným v latinské gramatice - a mluvil o >schizma foetida<, o ohavném schizmatu, načež jej učený arcibiskup upozornil na to, že schizma je středního rodu a že by se tudíž mělo říci >schizma foetidum<, načež císař odvětil slovy: Jsem římským císařem a povznesen nad gramatiku. A tak domnívali se pánové Poincaré a ostatní ve Versailles, že jsou pány světa a že stojí nad hospodářskými zákony. Ale ve skutečnosti ukázaly se hospodářské zákony silnějšími nežli příkaz a diktát tohoto panstva.

Jaké tedy jsou hospodářské skutečnosti, které máme před sebou, působením mírových smluv? Jakožto následek mírových smluv máme bohaté a chudé státy, ale bohaté i chudé státy trpí stejně. Co mohou konstatovati bohaté státy jako ovoce mírových smluv? Váznutí odbytu ve svém průmyslu, nezaměstnanost, stlačování mzdy. V Americe stoupl počet nezaměstnaných již na 6 milionů, v Anglii jsou 2 miliony nezaměstnaných, počet lidí krátkou dobou zaměstnaných jest asi ještě větší. V poražených státech zase vidíme znehodnocení peněz, drahotu, největší zbídačení. Kapitalistické protivy doznaly zde válkou ještě urychlení. A nyní, pánové, je nám volno se rozhodnouti, zdali se máme počítati k vítězným nebo poraženým státům. Skutečností jest, že následky hospodářské bídy můžeme konstatovati u obou skupin. Naše valuta stoupla v době sotva tří měsíců téměř o 100% a vlastencové a politikové prestyže rozšiřovali slávu této skutečnosti po celém světě. Avšak po tomto opojení následovala již velmi veliká kocovina; vidíme již jasně negativní účinky stoupnutí valuty za tak krátkou dobu. Kdežto se chválí, že nám naše valuta umožnila nakoupiti lacinější mouku nežli dříve, spatřujeme, že přibývá počtu těch, kdož sobě vůbec nemohou nakoupiti mouky, poněvadž zlepšení valuty přivodilo stížení předpokladů pro průmysl, zvýšení výrobních nákladů, stížení konkurence a jakožto následek ubývající zaměstnanosti propouštění dělníků a ovšem také větší zatížení státu. Rozhodně tedy nelze mluviti o konsolidací vzestupem valuty. Pan ministr obchodu mluvil v přednášce u českých průmyslníků, o které jsme dnes mohli čísti v novinách, o přirozené hodnotě naší koruny a mínil, že poměr 1 : 10 by byl přirozený poměr naší valuty. Jako by stabilisace byla jedině závislou na hodnotě koniny doma, jakoby vůbec mohla býti stabilisace, pokud okolní státy, s nimiž jsme v hospodářském spojení, nemohou stabilisovati svoji valutu! A radil průmyslníkům, aby sjednávajíce podmínky svého průmyslu, přizpůsobili se této skutečnosti, aby kalkulovali se základnou ceny l: 10. A to praví v době, která jasně ukazuje, že při tomto poměru hodnoty kalkulace skoro již se stala nemožnou a kdy podnikatelé obtíže svého vývozního průmyslu chtějí napraviti tím, že snižují mzdy dělníků, že chtějí zhoršiti životní míru proletářů. Právě tak jako dnes na celém světě nemáme konsolidaci finančních a hospodářských poměrů, právě tak nemáme konsolidace v našem státě: jsme velíce daleko vzdáleni od takovéto konsolidace. Musíme se zhoršení valuty obávati právě tak jako příliš rychlého zlepšení, pokud nenastala konsolidace v hospodářství celého světa. A nesdílím ani zde mínění kolegy dr Horáčka, že by totiž bylo možno přivoditi zlepšení poradami zástupců všech států. Nikoliv diktování určité relace valuty, nýbrž stanovení jistých hospodářských zásad, obchodně-politických vztahů a poměrů zjedná teprve konsolidaci valuty. Kdybychom začali pořádati hospodářské poměry, což původně bylo zamýšleno v Janově, neměla by valuta, jak každý vážný hospodářský politik musí přiznati, žádného jiného významu, nežli že jest tlakoměrem, na kterém můžeme měřiti teplotu našeho hospodářského života. O valutě nemůžeme se mezi národy shodnouti, zajisté však o hospodářských zásadách, o obnovení hospodářských styků, o znovuvybudování Evropy, o překonání nepřirozených protiv, jež způsobeny byly mírovými smlouvami; o těchto věcech lze se nesporně dohodnouti.

Odmítáme tento dodatečný rozpočet, i když vidíme, že všechnu vinu nelze svalovati na to, že stát není konsolidován, a na finanční politiku jeho. Ale odmítáme dodatečný rozpočet také proto, poněvadž nemůžeme konstatovati politickou konsolidaci v tomto státě, poněvadž musíme konstatovati, že také v politickém ohledu ještě daleko jsme vzdáleni od konsolidace a že právě to, čím chcete odůvodniti své tvrzení, že naše poměry jsou konsolidovány, totiž skutečnost, že všechny strany českého národa ve vládě jsou zastoupeny, jest důkazem toho, že zde konsolidace není. Neboť koalice trvá jen proto, poněvadž nefunguje anebo spíše funguje v tom smyslu, že zabraňuje funkci jednotlivých stran jakožto zástupců určitých hospodářských skupin. Neboť kdyby různé ty strany, jež v koalici jsou sloučeny, chtěly působiti ve smyslu svého programu a v zastoupení zájmů jež mají zastupovati, pak nemohla by koalice trvati ani jeden den. Do dnes nemohli jste rozřešiti ani jediný problém z velikých a důležitých problémů, jež jste dali na program koaliční vlády, a celá politická činnost koalice záležela posud v tom, zabrániti tomu, aby žádná z těchto velikých otázek nestala se předmětem politických rozprav. Sociální pojištění nepostoupilo o krok ku předu od dob vaší nové koalice. Bytovému problému, jednomu z nejdůležitějších sociálních problémů našeho státu, neodvažujete se vůbec přiblížiti. Smiřujete se úpíme se skutečností, že soukromý kapitál nalezne ovšem příznivější možnost investice nežli stavěti byty za výrobní cenu, již nelze dosíci, a všechny ty různé pokusy poskytováním úvěru nevedly do dnes k žádnému výsledku. Jest charakteristickým, pokud jde o bytovou otázku pro ducha koalice, že ani tento malý zákon o ochraně nájemníků nemůže zjednati jednotnou vůlí v koalici, že nemůžete ani trvale prosaditi samozřejmý požadavek, aby alespoň ochrana nájemníků byla zaručena potud, pokud nebude vystavěno bytů v dostatečné míře, aby nájemníkům byla dána jistota, že ze svých bytů nebudou vyhnáni. Byli jste nuceni prodloužiti platnost zákona o ochraně nájemníků na čtvrt roku; nedovedete zde stanoviti kalendářní jistotu až k časové hranici, kdy bude dána možnost stavěti byty v dostatečné míře.

Anebo dokonce kulturní program koalice, program odluky církve od státu! Cítíte zajisté všichni, kdož sedíte v koalici, že kdyby se učinil vážný pokus dáti na denní pořad tuto kulturní, tuto pro život důležitou otázku, že by to působilo jako výbušná látka v koalici. (Sen. Meissner [něm.]: Toho není potřebí!) Ale koaliční vláda prohlásila, že odluku církve od státu považuje za programový požadavek koaliční vlády. (Sen. Meissner [něm.]: Zajisté bude uhlí pak lacinější!) Mluvíme-li o kulturních otázkách, bude kolega Meissner ovšem mluviti o uhlí, a mluvíme-li o uhlí, tak mluví on o něčem jiném. Nejste s to, abyste odluku církve od státu učinili jen předmětem aktuelních rozprav. Selhává tudíž myšlenka koaliční také po stránce kulturní.

Anebo v otázce zákonů o reformě půdy. President republiky uznal ve svém novoročním poselství za vhodné, vysloviti myšlenku dle mého zdání správnou, že technický moment vyžaduje ne příliš rozbíjeti, aby výnos půdy byl zvětšen. Poznamenávám, že tento náhled rozhodně lze srovnati s naším sociálně-politickým stanoviskem a že si můžeme zcela dobře představiti, že s tím lze srovnati sociálně-politickou základní myšlenku, podílnictví vedoucích osob dle družstevní zásady. Ale myslím, že nás to zde méně zajímá, skutečností jest, že tyto vývody vyvolaly pravou revoluci u agrárníků, že zde, ač to, co se posud stalo ve věcech pozemkové reformy, v podstatě bylo znárodněním v reakcionářském smyslu slova a žádnou socialisací, že zde přece oživla třídní protiva mezi velkými a malými agrárníky a že as mnohý agrárník na základě poselství presidentova nalezl slova velice nevlídná, když tento výrok vešel ve známost a stal se srozumitelným.

Zdá se tedy, že koalice jakožto vládní princip jen tím se stává účinnou, že neúčinkuje, že pouze tím vládne, že se jakékoli vlády a jakéhokoli uplatnění zříká. Chceme-li pak přece hledati nějaké vysvětlení, nějaké ospravedlnění před voličstvem českého lidu pro oprávněnost koalice, pak zdá se, že skutečně byla redukována na skutečnost, že koalice alespoň působila proti oposici, že především působila proti německé oposici také v těch otázkách, ve kterých národnostní oposice Němců se vztahuje na obor, na kterém by nemělo býti boje ani zápasu na obor školy. Nemám v úmyslu široce o tom vykládati, mohu však konstatovati, že hluboké roztrpčení jest nikoli v národnostně smýšlejícím, nýbrž v mezinárodně,smýšlejícím německém proletariátu proto, poněvadž zhoršeny byly životní a kulturní podmínky německého dítěte touto politikou, že jest tu rozhořčení proto, poněvadž v celé řadě obcí uzavřeny byly německé školní třídy, jež mají 30 a více žáků, kdežto v těchže obcích zároveň se zřizují menšinové školy, v nichž je 6 nebo 7 českých dětí. Tato skutečnost nesmírně roztrpčuje. My němečtí sociální demokraté nejsme žádní šovinisté, my to neříkáme z důvodů národnostních. Pravím vám upřímně: Ačkoli jsme v oposici, přejeme si, abychom jednou ve všem klidu s vámi si sesedli, bychom se s vámi radili o kulturních a životních potřebách německého dítěte. Budeme umět velmi přesně rozlišovati mezi případy, kdy zhoubnými účinky války počet dětí se zmenšil a kde následkem toho snad zde neb onde zmenšení počtu tříd bylo oprávněno, o čem in camera caritatis v klidné rozpravě lze hovořiti, oproti roztrpčující skutečnosti, že se to děje na něčí přání, aniž bychom byli tázáni, překrucováním, sofistikou a zneužíváním. To jest, co vám v této příčině máme říci. My němečtí sociální demokraté pojímáme školu jakožto otázku sociální a kulturní, jakožto otázku, o níž by přece alespoň se socialistickými stranami v českém národě nemělo býti protivy ani rozporu. Přejeme si přece všichni, aby mládeži usnadněn byl boj o život, máme přece všichni týž zájem, aby nám nevyrůstali analfabeti, všichni máme zájem na tom, by škola tak byla reformována, aby se stala schopnou a řádnou zbraní v podstatně stíženém boji o život obzvláště dítěte proletářského. Chceme konečně, aby také v našem státě se ujala moderní myšlenka školské reformy. Jsem přesvědčen, že kdyby se o tom konalo hlasování, že většina obyvatelstva tohoto státu měla by největší zájem na tom, aby tato reforma školy konečně jednou uvedena byla do proudu, jenž by jednotlivým dětem více nežli v dosavadní škole umožňoval připravovati se k bojí o život, přizpůsobovati se ztíženým podmínkám. Všichni učitele stojí na pudle pracovní školy a jednotné školy, a místo, abychom přikročili k této veliké reformě, kteráž by byla největším ziskem pro stát, pro společnost, pro kulturu a pro proletariát, místo, aby se přikročilo k řešení tohoto problému, spatřujeme, že německá škola jest utiskována, že celý školský zápas má jedině za účel rozmnožiti analfabetismus druhé národnosti tohoto státu. Velevážení pánové! Máme velmi nutně zapotřebí, aby přišla reforma školního zákona, která zmenšuje počet dětí ve třídě; máme největší zájem na tom, aby utvořen byl nižší stupeň pro vzdělávání dítěte, na kterém by se bral větší zřetel na moderní psychologií, na psychologii dítěte, na snahu dítěte po činnosti; máme zájem na tom, aby ze školy vyučovací stala se škola pracovní, i táži se vás: Co stalo se za 3¹/₂letého trvání tohoto státu v tomto směru? Ani toho nejmenšího, nic, nežli platonické ujišťování. Nedostáváme tohoto zákona, této předlohy, při níž bychom, jak se domnívám, se také mohli vzhledem k velkým a vážným otázkám sjednotiti o sporných bodech, jež se dnes projednávají jako čistě národnostní, při čemž nechci zatajiti, že my Jako sociální demokraté máme největší zájem na sesvětštění školy, největší zájem na tom, aby odstraněn byl ze světské školy vliv činitelů, kteří energii a zdatnost pro životní boj na půdě skutečnosti mohou oslabiti. Pro nás jest myšlenka, že na školu má vliv činitel zásadně světu odcizený, jakým jest klerikalismus, něčím, proti čemu bojujeme, ne snad z nepřátelství proti náboženství - o tom mezi myslícími vážnými lidmi netřeba více mluviti - nýbrž proto, že chceme, aby hlavní váha pří výchově dítěte byla kladena na přizpůsobení se životním podmínkám, veskrze pozemským životním podmínkám boje, a aby stát jiné vlivy odmítal. Chceme také, aby škola stala se republikánskou v mnohem širším smyslu, nežli vy jste tomu posud rozuměli se stanoviska nacionalistické politiky republiky. Tak jako jsme považovali za neštěstí, že na ducha dítěte působeno bylo monarchistickou školní výchovou dřívějších dob, kdy vštěpováno bylo zcela falešné pojetí, lživé pojetí dějinných událostí, tak chceme, aby také nacionalistický duch zůstal vzdálen jenž chce dítě učiniti jedině částí národa, nikoli však zároveň částí lidstva, bojujícího lidstva. Musíme však především konstatovati, že zápas o školu, nechci to zatajovati, vedeme jakožto sociální demokraté, abychom mládeži vštípili především ducha nikoli politického, nýbrž sociálního, poněvadž jsme přesvědčeni, že to bude velikou protiváhou proti zhoubným účinkům, jež působily se strany klerikami i monarchistické, jakož i se všech těch stran, jímž nešlo o čirou pravdu. Každá doba měla svoji školu a v každé době činily panující třídy školu nástrojem své vůle. (Sen. dr Hilgenreiner [něm.]: Tak budou činiti nadále!) Mýlíte se. Chtějíce vybudovati školu na zásadě práce, na zásadě lidskosti, na zásadě mravnosti, na zásadě pravdy... (Sen dr Hilgenreiner [něm.]: My snad ne? - Sen. dr Heller [něm.]: Vy nikoli a vám rovni nikoli! - Sen. dr Hilgenreiner [něm.]: Pane doktore, od vás se nebudeme učiti! - Výkřiky. - Sen. dr Hilgenreiner [něm.]: My jsme o práci a mravnosti asi nevěděli ničeho?) Pan kolega Hilgenreiner má přece pravdu. Chceme školu přetvořiti ve smyslu světového názoru socialistického. Nazýváte-li pravdu, lidskost, solidaritu, radost z práce socialistickou politikou, pak vám s díky kvitujeme toto uznání. V tomto smyslu chceme ovšem školu politisovati. (Sen. Starck k sen. dr Hilgenreinerovi [něm.]: Vy chcete hloupost! - Sen. dr Hilgenreiner [něm.]: S vámi se o hlouposti hádati nebudu!) Nevím, zdali výměra akademického vzdělaní sama stačí, abychom zjistili, co dnes dítě potřebuje pro život, jakoby akademická pýcha byla na místě tam, kde se jedná o životní zájmy lidu. (Sen. dr Heller [něm.]: Akademická pýcha, to je to pravé slovo!) Každá doba dívala se na školu jako na politikum. Veliký školský reformátor Komenský působil v době, kdy se dalo vystřídaní hospodářství naturálního hospodářstvím peněžním. Byla to pravá škola pro počínající občanskou,a národnostní revoluci. Velicí školští reformátoři od Pestallozziho vycházeli z veliké myšlenky francouzské revoluce: >Zpět k přírodě a k rozumu!< a školská politika a školské snahy stály pod vlivem této myšlenky ve vysoce kapitalistické době byla ovšem především snaha přeměniti žáky v ochotné a autoritě věřící občany společenského řádu, ve kterémž bohatí a majetní mají všechna privilegia a ostatní musí poslouchati. Na půdě zásady autority působila tato škola. Chceme, aby na její místo nastoupila přirozená autorita pravdy a poznání, chceme, aby na její místo nastoupila mravnost, solidarita a pocit soudružností, a pravíte-li, že jest to socialistickou politikou, pak můžeme s radostí konstatovati, že touto socialistickou politikou plníme to, co v duchu a smyslu dějinného vývoje nás vede k nejvyšším metám lidství. Jest zajímavo, že rozechvění na německé občanské a na německé klerikální straně se jeví nejsilněji, mluvíme-li o thematech kulturně-politických.

Ale chci opustiti kapitolu, která kolegu Hilgenreinera přivedla do rozčílení, jak set domnívám, vnitř rozlišeného, a chci jakožto poslední bod zkoumati, jak dalece náš stát jest konsolidován po stránce demokratické. Podstata demokracie spočívá v rovnosti, v úplné rovnoprávnosti všech státních občanů. Právě v posledním čase jsme zakusili, že této rovnosti není nejen ohledně všech státních občanů, nýbrž ani pokud jde o všechny členy parlamentárních korporací. Jak známo, nebyla na základě jednacího řádu, který jste si utvořili na ochranu demokratické republiky, připuštěna řeč jistého poslance do stenografického protokolu podle ustanovení jednacího řádu, ve kterém se praví, že do protokolu nesmí přijíti to, co se příčí mravnosti, co odůvodňuje podstatu velezrady a co jest státu nebezpečno. Obzvláště nás zajímá poslední bod. Státu jest nebezpečno vše, co jest oposicí proti dočasné vládě a proti přání vládních stran. Již skutečnost, že může býti takovéto ustanovení v jednacím řádu, jest výsměchem demokracie, již se vychloubáte. Ale tím věc není skončena. Můžete se přece formálně odvolávati na jednací řád. Můžete mi věřiti, že se mně v této právnické otázce nejedná o náhodu, že to byl právě komunistický řečník, jehož řeč nesměla přijíti do protokolu. Jest vám známo, že vůči komunistům stojíme v boji, ale v otázkách právních není rozlišování práva dle stran. Ale stalo se něco ještě horšího. Zpráva o řeči komunistického poslance byla v novinách zabavena, ačkoli jest netoliko- právem, nýbrž dokonce, povinností novin, přinášeti pravdivé zprávy o tom, co se děje v parlamentě, Z těchto dvou skutečností vidíte, kteří přece pocházíte z kruhů, kde ochrana demokracie jest zvláště důležitá, jak to vypadá s demokratickou konsolidací.

Snad smím při ukončení této věcí poukázati ještě na to, že státní zastupitelství v demokratické republice před několika dny považovalo za nutné zabaviti projev presidenta republiky, jenž zároveň byl projevem ministerského předsedy republiky a při neštěstí zahynulého ministra Štefánika a to, aby věc byla, učiněna zvlášť poučnou v místě, jenž nemýlím-li se, jest rodným místem našeho presidenta, v Hodoníně; a to netoliko zabaviti, nýbrž dokonce ještě zakázati rozšiřování, (Sen. dr Heller [něm.]: Konfiskuji sebe sama!) Konfiskují sebe sama, zcela správně. Řeknete-li snad), že tomu tak bylo také ve starém Rakousku, chci připamatovati na to, že tomu tak ve starém Rakousku, po němž neroníme ani slzu, nebylo, že sice zápis českých řečí do stenografického protokolu až do roku 1917 byl nemožným, přes mnohé návrhy socialistických stran, aby tyto řeči byly pojaty, že však konfiskace řečí v parlamentu i v reakcionářském Rakousku rozhodnutím nejvyššího soudu byla znemožněna.

Vidíme-li tedy, jakým způsobem se vede politika tohoto státu, srovnáváme-li theorii a praxi v tomto státě, vidíme-li absolutní nedostatečnost politiky hospodářské, sociální, obzvláště politiky pro pracující lid, pak nemáme naprosto žádného důvodu, abychom tuto koaliční politiku považovali za žádoucí a abychom této vládě povolovali úvěry, ať jsou již požadovány jako úvěry hlavní anebo jako úvěry dodatečné. Prohlašujeme tímto, že dodatečného rozpočtu nepovolíme, že k tomu nemáme žádného důvodu, jako sociální demokraté, kteří v celé dosavadní politice tohoto státu spatřují jen politiku kapitalistického třídního státu, že jej však také nemůžeme přijmouti přihlížejíce k zvláštnosti, k zvláštnímu obsahu, jejž tato politika v posledních měsících vytvořila. (Potlesk německých sociálních demokratů.)