Předseda: Nikdo není k slovu přihlášen, přikročíme k hlasování.

O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Nejsou. Budeme tedy hlasovati

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nápisem a úvodní formulí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí se přijímá ve čtení prvém a to ve znění tisku čís. 1212.

Přikročíme k projednávání bodu osmého, jímž jest

8. Zpráva I. sociálně-politického výboru a II. rozpočtového výboru senátu Národního shromáždění R. Čs. o usnesení poslanecké sněmovny stran vládního návrhu zákona o vystěhovalectví. Tisk 1250.

Zpravodajem za výbor sociálně-politický je pan sen. Cholek, za výbor rozpočtový sen. Havlena.

Udělují slovo panu sen. Cholkovi.

Zpravodaj sen. Cholek: Vážený senáte! Obšírná důvodová zorává k vládnímu návrhu a důvodová zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového poslanecké sněmovny vysvětlují dostatečně historicky vývoj vystěhovalectví evropského až po světovou válku, která vystěhovalecký proud ve všech státech zastavila. Obě zprávy obsahují též hojně statistických dat, pro naše vystěhovalectví velmi poučných. Z doby popřevratové nemáme dosud potřebních dat, jichž uveřejnění jako výsledek úředního šetření slibuje statistický úřad státní sice pro dobu nejbližší, jež by však právě pro posouzení potřeby tohoto zákona byly cenným materiálem. Musíme se proto spokojiti s materiálem, který nemá úřední záruky úplnosti a bezpečné spolehlivosti. Ale i tak poskytuje možnost nahlédnouti hloub do toho proudu vystěhovaleckého, jenž byl podnětem ke zpracování zákona.

Ministerstvo sociální péče zjistilo dotazem u pražských zastupitelstev osmi lodních společností, že tyto společnosti vypravily v roce 1921 na 23.000 vystěhovalců z Československé republiky za moře. Tímto počtem není ovšem vyčerpán úhrnný počet všech československých vystěhovalců v roce uvedeném, protože dopravu dalších, jistě několika tisíců, obstaraly jiné cizozemské agentury uvedených společností a jiné lodní společnosti, které nemají v Praze svého zastupitelství. Nechybíme zajisté mnoho, odhadneme-li počet všech v roce 1921 do ciziny vypravených československých vystěhovalo na 30,000 osob.

Podotknouti dlužno, že v druhém pololetí 1921, t. j. od 1. července 1921 do konce roku toho platil již americký, t. zv. 3%ní zákon, omezující vystěhovalectví do Spojených států, Z tohoto počtu prošla necelá polovina státní vystěhovaleckou stanicí v Libní. Tato stanice registruje každého vystěhovalce jí procházejícího a její záznamy poskytují zajímavý materiál.

Celkový počet vystěhovalou, jež v roce 1921 přijala vystěhovalecká stanice libeňská, činil 12,303 osoby, jímž poskytnuto bylo 55,921 nocleh. Z počtu toho bylo 10.042 Slováků, 1.177 Maďarů, 404 Rusínů, 213 Čechů a 187 Němců (zbytek národností různých). K tomu třeba podotknouti, že z Čech, Moravy a Slezska málo vystěhovalou vyhledávalo noclehů ve vystěhovalecké stanici, jež byla teprv poslední dobou ministerstvem sociální péče dobudována a náležitě vypravena. Největší část byla dělníků a služebných (8417 osob). Na prácí cestovalo 4827 osob, k příbuzným jelo 3880 osob. Nejvíce osob stěhovalo se ze župy zemplinské, Z této statistiky je vidět, že otázka vystěhovalecká je najmě otázkou slovenskou. Na jednotlivé župy Slovenska a Podkarpatské Rusi připadá z celkového počtu vystěhovaleckou stanicí libeňskou r. 1921 prošlých vystěhovalců:

Zajímavo je, jak se naši státní občané do Ameriky stěhují, zda-li obstarávají jim lodní společnosti jízdenky anebo zda-li si je dávají posílati už z Ameriky.

Z lodních lístků celkového počtu koupena byla polovice příbuznými vystěhovalců v Americe a zaslána do republiky, kdežto pouze polovice koupena byla samými vystěhovalci v Praze.

Nejvíce z těchto vystěhovalou odplulo z Hamburku (2569), pak z Rotterdamu (2104), z Antverp (2027), z Havru (1497), z Brém (1317), z Cherbourgu (958), nejméně z Terstu (89) a z Janova (16). Převážnou většinou stěhovali se do Spojených států a tam opět do Pensylvánie (2452), New-Yorku (867) a Ohia (801).

Všech těchto 12,303 vystěhovalců odvezlo s sebou za moře (podle jejich udání správě vystěhovalecké stanice) celkem 116,278.000 Kč.

Podle toho je viděti, jak veliké národní jmění pohltila tato cesta, a jaké ztráty má Československá republika z vystěhovalectví. Ta druhá, větší polovice vystěhovalců, která neprošla vystěhovaleckou stanicí, neodvezla pravděpodobně peněz méně. Co znamená roční úbytek 230 milionů Kč pro naše národní hospodářství, dovede si slavný senát domysliti.

Tyto miliony nemusejí však býti ztraceny a při účelné politice vystěhovalecké ztraceny nebudou; naše vystěhovalectví musí býti aktivní.

Mnoho povídají tato neúplná data o našem Slovensku a Podkarpatské Rusi a volají důtklivě po zákonné úpravě vystěhovalectví našeho a co se má státi tímto zákonem.

Sociálně-politický výbor senátu uznal nezbytnost této úpravy a připojuje se v tom směru cele k vývodům důvodové zprávy návrhu vládního i důvodové zprávy výboru sociálně-politického a rozpočtového poslanecké sněmovny. Prozkumav podrobně osnovu zákona, jak schválena byla poslaneckou sněmovnou Národního shromáždění, uznal ji za vhodné a správné řešení našeho vystěhovaleckého problému. Osnova, vypracovaná se sociálního hlediska péče o vystěhovalce jako zákon na ochranu vystěhovalců v nejlepším smyslu toho slova, doznala ještě cenného zlepšení poslaneckou sněmovnou a poskytuje dostatek účelných prostředků k zabránění umělého vyvolávání vystěhovalectví, k účinné ochraně všech, kdo se již pro vystěhování rozhodli, a k opatřením, aby naše vystěhovalectví nebylo ke škodě ani vystěhovalcům samým ani jejich staré vlasti a jejích národu. Proto sociálně-politický výbor senátu schválil po příslušných vysvětleních zástupci vlády s několika pokyny pro vypracování prováděcího nařízení osnovu zákona beze změny tak, jak usnesena byla poslaneckou sněmovnou. Doporučil při tom zejména: aby prováděcím nařízením čeleno bylo, pokud to bude možno, praksí, která by snad zbytečně zostřovala omezení svobody vystěhovalectví; aby prováděcím nařízením rozvedena byla jasně ona místa zákona, která by mohla sváděti k nesprávnému výkladu, zejména v § 17, odst. 3., a v § 23, čís. 3; aby pamatováno bylo na zajištění práv kontrolních na lodích a na zamezení příliš časné dopravy vystěhovalců do přístavů nalodění. Mimo to doporučeno vystěhovalectví ze Slovenska v některých směrech zvláštní pozornosti ministerstva sociální péče. Z trestních ustanovení, jimiž zákon stíhá činy proti zákonu, věnoval výbor zvláštní pozornost ustanovením § 35 o obchodu ženami. Skutková podstata § 35, č. 1., odpovídá zcela mezinárodní úmluvě ze dne 4. května 1910 (čl. I.). Jak ze znění zákona jasno, postihuje odst. 2. a 3. jednání kriminelně závažnější vyššími tresty; kvalifikačními momenty jsou tu: úmysl, aby užito bylo ženy ke smilstvu po živnostensku provozovanému, pak lstivé předstírání stran zaměstnání, jež ženu v cizině čeká dále zpětilost a konečně provozování činů po živnostensku. Zákon užívá v odst. 3. tohoto paragrafu výrazu >pohlavně bezúhonné< za tím účelem, aby upozorněno bylo, že nejsou totožnými s výrazy >pohlavně zachovalá< ve smyslu virgo intacta. Za osobu pohlavně bezúhonnou sluší tudíž pokládati také ženu deflorovanou, jestliže její pohlavní život se stanoviska ethického není pro ní nečestným, tedy na př. i žena vdaná. Upozorniti ovšem sluší, že se nevyžaduje k pojmu osoby pohlavně úhonné, aby žena provozovala smilstvo po živnostensku, t. j. aby se prodávala za peníze, nýbrž stačí, jestliže třeba z pouhé vilnosti oddává se pohlavně různým mužům. Ustanovení posledního odstavce paragrafu 35 o trestnosti cizozemce bylo nutno zařaditi do zákona vzhledem k ustanovení čl. I. mezinárodní úmluvy o potlačování obchodu s děvčaty ze dne 4. května 1910 (uveřejněné v čís. 26 ř. z. z r. 1913), dle něhož činy v § 35 uvedené mají býti trestány, třeba by k jednotlivým, jednáním bylo došlo v rozličných státech.

Doporučuji váženému senátu, aby zákon beze změny schválil podle usnesení poslanecké sněmovny.

Předseda: Uděluji slovo panu zpravodaji za výbor rozpočtový sen. Havlenovi.

Zpravodaj sen. Havlena: Slavný senáte! Výbor rozpočtový zabýval se předlohou po stránce sociálně-politické velikého významu, ocenil také její přednosti, a poněvadž státu po stránce finanční a rozpočtové nevzejdou žádné obtíže ani žádná zvláštní nová vydání, usnesl se doporučiti slavnému senátu, aby tuto předlohu schválil a připojuje se tedy k usnesení sociálně-politického výboru.

Předseda: Zahajuji debatu. Navrhuji řečnickou lhůtu čtvrt hodiny. Kdo souhlasí s tímto mým návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá, Ke slovu je přihlášen pan sen. Link. Uděluji mu slovo. (Hlas: Není přítomen!) Není přítomen, ztrácí slovo. Nikdo není dále ke slovu přihlášen. Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji.

Zpravodaj sen. Cholek: Poněvadž sociálně-politický výbor nedoporučoval nijakých změn, vzhledem k důležitosti zákona, aby co nejrychleji vešel v platnost, usnesl se na třech resolucích, a já všechny tři re-soluce doporučuji též slavnému senátu k schválení.

Předseda: Přikročíme k hlasování. O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou. Jsou námitky proti tomuto mému způsobu hlasování? (Nebyly.)

Není jích. Budeme tak hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijata jest ve čtení prvém, ve znění obsaženém v tisku čís. 1231.

Přikročíme k bodu devátému, jímž jest

9. Rozprava o zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se stanoví změna finančního zákona ze dne 17. prosince 1920, čís. 682 Sb. z. a n. a dodatek ke státnímu rozpočtu a rozpočtu státních investic na rok 1921. Tisk 1240.

Zpravodajem je pan sen. dr Horáček. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Horáček: Slavný senáte! Zabývati se dodatečným rozpočtem není nijakým příjemným úkolem. Jednak z toho důvodu, poněvadž si tím sbory zákonodárné dopřávají jistého přepychu dvojí rozpočtové debaty krátce za sebou, jednak z toho důvodu, že každý dodatečný rozpočet nutno považovati za jakési zlo, a to zlo tím větší, čím pravidelněji se opakuje. My pohříchu - již po několikráte - musíme vedle řádného rozpočtu se zabývati i rozpočtem dodatečným. Tu třeba vyšetřiti, v čem vlastně příčina toho záleží. Myslím, že v této věcí nemůžeme docela také omluviti vládu. Vláda ovšem odůvodňuje dodatečné podání rozpočtu všeobecným důvodem, že prý se hospodářské poměry změnily od podání původního rozpočtu a že tudíž byla nucena položky výdajové zvýšiti. Avšak změna hospodářských poměrů přece jenom nebyla do té míry nepředvídatelnou, aby již při sestavování rozpočtu původního k ní nemohl bytí vzat zřetel. A bylo by povážlivým, kdyby tento zlozvyk schválených rozpočtů se měl u nás zahostiti pravidelně, jelikož by to pak mohlo vésti k tomu, že by původní rozpočet nebyl sestavován s takovou pečlivostí a obezřetností, jak toho je třeba. Snad by potom při sestavování původního rozpočtu se řeklo: >A co, vždyť beztoho přijdeme s dodatečným rozpočtem, a sbory zákonodárné nám schválí dodatečně, co snad dnes v rozpočtu ještě nemáme.< To bych pokládal za velikou chybu.

Ale na druhé straně nemůžeme ovšem ani omluviti sborů zákonodárných, že samy zavdávají příčinu k překročování rozpočtu. Kdyby si pánové vzali do ruky zprávu mého kolegy v poslanecké sněmovně, jenž referoval o tomto dodatečném, rozpočtu, nalezli by asi na dvou stránkách celou řadu takových usnesení, která měla za následek výdaje, na které v rozpočtu nebylo pamatováno a nemohlo býti pamatováno a pro které nebylo žádných úhrad. Vidíme tedy, že vinu nesou, i sbory zákonodárné, a tu by si bylo přáti, abychom jedinou již vážně a doopravdy v té věci přijali zásadní: Žádný výdaj bez úhrady!

Hlavně bude záležeti na tom při dodatečném rozpočtu, jak je velké překročení proti rozpočtu původnímu. A tu ovšem dle nového dodatku k rozpočtu, který vláda předložila v poslanecké sněmovně v měsíci listopadu minulého roku, bylo toto překročení velmi značné. Jest známo, že původní náš rozpočet na minulý rok se honosil přebytkem okrouhle asi 288 milionů Kč, ale již tehdy byly projevovány pochyby, zdali tato aktivnost našeho rozpočtu nebo rovnováha v rozpočtu, jak jsme to nazývali, se bude moci udržeti čili nic. A nyní se ukázalo, že opravdu rovnováha v našem rozpočtu byla velmi vratkého rázu, neboť v dodatku k rozpočtu v listopadu předloženém nejen byl ten přebytek 288 milionů Kč úplně vyčerpán, úplně zmizel, nýbrž naopak, objevil se tam schodek, a to schodek 2.627 milionů Kč, tedy více než půl třetí miliardy.

Poslanecká sněmovna se nechtěla uspokojiti jenom všeobecným odůvodněním tohoto velikého překročení původního rozpočtu a žádala ještě bližších vysvětlivek. Tyto bližší vysvětlivky byly skutečně vládou podány, ovšem až v měsíci lednu t. r. A tu v těchto bližších vysvětlivkách ke všeobecnému překvapení, a ovšem velmi příjemnému překvapení, najednou ten velký schodek přes půl třetí miliardy se zmenšil. (Sen. dr Hilgenreiner: Zmizel!) a to na 727¹/₂ milionů korun okrouhle.

To se stalo tím, že nikoli snad výdaje by se byly snížily, ty zůstaly v původní/výši, ale naproti tomu příjmy se najednou zvětšily, a to velmi podstatným způsobem. Jsou to zejména příjmy daňové. Tedy zmenšení schodku by nás mohlo ovšem těšiti, ale na druhé straně nemůžeme se zbaviti té námitky, že příjmy zvýšené nebyly již uvedeny v prvním dodatečném schodku, že vláda ještě v měsíci listopadu o nich nevěděla a že teprve v lednu s nimi přišla na světlo. To by mohlo zavdati příčinu k jistému, snad nesprávnému mínění, že snad vědomě příjmy byly líčeny menšími, než jak skutečně se pak vyskytly.

Ale mám tu ještě jinou závažnější námitku. Jestliže zkoumáme, které to byly příjmy, jež tak značným způsobem v dodatečném rozpočtu se vyskytují, tedy vidíme, že jsou to příjmy daňové. Já jsem ve své zprávě, schválně vytkl ty daně, které nejvíce byly zvýšeny. Pánové z toho vidí, že na příklad příjem daně pozemkové proti původně preliminované číslicí se zvýšil okrouhle o 43 miliony, všeobecné daně výdělkové skoro o 73 miliony, daně výdělkové z podniků veřejně účtujících o 55 milionů, daně rentové o 20 milionů, daně z příjmu o 253 miliony, dámě válečné o 97,5 milionů, cla o 513 milionů, daň z kořalky o 158 milionů, daň z masa o 36 milionů, dávka uhelná o 300 milionů, kolky o 41 milion, právní poplatky o 284 miliony, daně dopravní o 315 milionů, daň z převodu o 96 milionů, příjmy z prodeje tabáku o 434 miliony atd. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: K tomu scházejí ještě 3 měsíce do konce roku!)

To ovšem zavdává podnět, abychom uvažovali o tom, zdali skutečně naše výše daňová není již taková, že dalšího napětí nesnese. My až dosud nejen zde, nýbrž i v minulém Národním shromáždění jsme vlastně v oboru daňovém nic jiného nedělali, nežli nové daně vymýšleli a staré daně zvyšovali, a to nejen daně přímé, nýbrž i nepřímé.

Jestliže dnes se volá po nějaké berní reformě, podle mého názoru nemůže ta berní reforma spočívati v ničem jiném, než že musíme nastoupiti cestu sestupnou, cestu dolů, poněvadž se mi zdá, že dnes celý náš život hospodářský je tak stižen v oboru daňovém, že bychom to dlouho asi nevydrželi. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To bude jednomyslně přijato!)

Ať se o tom soudí jakkoliv, přec jen daně jsou břemeno, které posléze zůstane váznouti na spotřebitelstvu. Daně se na konec přesunují a jsou příčinou toho, že se nemůžeme dostati z těch nepříznivých cenových poměrů, ve kterých ještě jsme, K tomu přistupuje dále vedle té daňové politiky ještě jiná politika státu, to je ta jeho tarifní politika. Víme, že od nového roku byly zvýšeny tarify na místních drahách, že bylo zvýšeno poštovné atd. To jest také podle mého názoru cesta, po které nemůžeme dále pokračovat. Mám za to, že konečně musíme se nejen politicky, ale i hospodářsky vrátiti zase k normálním předválečným poměrům. My se k nim nemůžeme vrátiti hned, budeme se k nim vraceti snad jen pozvolna, ale my se k nim musíme vraceti. To se stane jen tím způsobem, že budeme pokud možno činiti úspory, a to všude, nejen na jednom místě, jak se to někdy děje. Ale budeme se musiti ze jméno také v cenové politice vrátiti zase pokud možno pomalu k cenám předválečným. Stojíme zde právě dnes pod dojmem velké debaty, která byla provedena včerejšího dne. Debata ta jest důsledkem obrovské stávky, která otřásá celým naším hospodářským tělesem a vidíme, že konečné příčiny této stávky jsou právě nepříznivé poměry drahotní, a musíme jednou všichni vzíti za heslo: >s cenami se musí dolů<. (Výborně!)

Ale tu právě myslím, že jsme v jistém bludném kruhu, V tom bludném kruhu, že každý stav, každá třída a každé povolání říká: >Napřed začni ty, a pak budu následovati já.< (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Souhlasí! - Hlas: Každý dává přednost!) To myslím, že je chyba. Zde se musí začíti na všech stranách a najednou, ne říkati: napřed dělnické mzdy se musejí snížiti; anebo říkati: napřed potraviny se musejí snížiti: nebo napřed průmyslové výrobky se musejí snížiti. To, kdybychom pořád čekali jeden na druhého, kdo začne s tím snižováním, pak bychom se nikdy nedostali ku předu. Víme, že se zvyšováním šli se ruku v ruce, jedno s druhým souviselo, a tak to také zpátky s tím snižováním nepůjde jinak.

A mluvíme-li již o poměrech cenových, nemohu zde, zejména při projednávání dodatečného rozpočtu, nezmíniti se úpět o otázce valutové. Tu se setkáváme se zvláštním zjevem, a chci tu zejména také reagovati na jisté projevy, které se i zde v senátě staly.

Víme, že po dosažení státní samostatnosti starali jsme se nejprve o to, abychom, provedli měnovou rozluku od států ostatních, které tvořily bývalou říši Rakousko-Uherskou. Co bylo, prosím, účelem této rozluky? Účelem jejím bylo, abychom svou měnu osamostatnili, postavili na vlastní samostatný základ, poněvadž jsme se právem obávali, že kdyby zůstala sloučena pořád s ostatními státy, že při derutě finanční těchto států, pří té nepřetržité inflací, která se tam provádí, by naše měna klesala stále víc a více. Toho jsme se báli a provedli jsme proto odloučení naší měny, ano, my jsme provedli ještě další opaření, jistě dosti tvrdá, zejména ono zadržení polovice banksovek, jakož i zavedení majetkové dávky, která teprv dnes bude velmi těžce pociťována od těch, kteří budou musit dávku tu platiti.

Za jakým účelem jsme to všechno učinili? Učinili isme to proto, abychom pozvedli a udrželi naší měnu na výši přiměřené, abychom tuto měnu stále zlepšovali, a proto je mně to podivné, když dnes, kdy konečně podceňování naší měny v cizině přestalo a ona dosáhla tam oné hodnoty, která jí vskutku přísluší, volá se po nějakém katastrofálním a prudkém stoupání jejím, jako by to bylo neštěstí, že naše měna opravdu něco platí. A mnoho-li platí, pánové? Ona nedosáhla dosud ani ¹/₁₀ oné hodnoty, kterou měla před válkou. Jestli toto, celkem tak skrovné stoupnutí naší měny jest katastrofální, pak nevím, proč jsme až dosud naší valutní politiku tím způsobem prováděli, proč jsme bankovky zadržovali, proč jsme dávku z majetku zaváděli. To jsme mohli následovat Rakouska, Maďarska, Polska, tisknouti vesele dále, a mohli jsme ovšem býti také tam, kde tyto okolní státy jsou.

Mně jest ovšem docela dobře známo, že stoupání naší měny jest spojeno s jistými velmi bolestnými účinky. Každé porušení měny jest něco podobného, jako u člověka nemoc. Je to pathologický hospodářský zjev a jako rekonvalescence je spojena někdy s jistými nepříznivými a někdy nepříjemnými následky, tak tomu jest také při nápravě měny. Vím, že zejména průmysl exportní bude v té věci trpěti, že se octne v přechodné krisi, ale že také i výroba zemědělská, o tom není pochyby, již dnes tím trpí, když ceny plodin v zahraničí klesají a tak jsou schopny soutěžiti na trhu domácím. Ale to jsou jistě zjevy, se kterými se počítati musí, a jsem přesvědčen, že každý rozumný průmyslník s tím také počítal. Když průmyslník měl své veliké konjukturní zisky, když obchodník své předválečné zásoby mohl pak prodávati za válečné ceny, tedy zajisté měli o to dbáti, aby jisté reservy si učinili pro budoucí kursovní ztráty, které utrpí. To se mí zdá věcí přirozeném a myslím, že všichni prozíraví a dobří hospodáři také tím způsobem si počínali.

Mluví se dnes také mnoho o stabilisaci koruny a míní se tím, aby měna naše co do své hodnoty octla se na prvém bodu, kde by již stále, nekolísala. To lze zajisté jen všeobecně si přáti. Ale jest otázka, ve které výši má ten bod nastati, a o tom jsou ovšem dnes nejrůznější názory. Mluví se někdy i o t. zv. přirozené hodnotě naší měny, ale i t. zv. přirozená hodnota naší měny, kterouž se myslí právě ta vnitřní hodnota její, může býti každého měsíce jiná a může se tedy také měniti. Tedy v tom ještě ta stabilisace měny nezáleží. Mimo to musíme si však býti vědomí toho, že každá stabilisace měny, která by byla pod hodnotou, kterou měla koruna před válkou, znamená vlastně devalvací měny a každá devalvace že jest vlastně jistý druh státního bankrotu. Na to nesmíme zapomenouti, mluvíme-li o stabilisaci měny. Já jsem, vážení pánové, ovšem dalek toho, a bylo by to naivní, kdybych snad chtěl, aby naše měna co nejdříve dosáhla zase hodnoty předválečné. Toho se, bohužel, sotva někdo z nás dočká, ale já bych nechtěl, abychom nějakým způsobem uměle chtěli stabilisaci přispívati. Jsem odpůrcem toho, aby se měna naše na cizím trhu, uměle povznášela, ale jsem také odpůrcem toho, aby se uměle stlačovala. (Výborně!) A proto bych litoval, kdyby náš bankovní výbor, ve kterém ovšem zastoupen je dnes hlavně průmysl, podotýkám, že tam není ani jednoho zástupce zemědělství - a jejž bych rád viděl již nahrazena řádnou cedulovou bankou, sledoval nějakou devisovou politiku, kterou by se uměle na stlačení kursu koruny působilo; tomu snad nasvědčovalo to, že nyní získáno bylo asi miliardy cizích devis. Já bych kursu naší koruny rád ponechal volný průběh. Náš hospodářský život, který jistě v budoucnosti nebude nepříznivý, bude sám již určovati hodnotu naší měny, a.myslím, že bude tedy nejlépe, když nebudeme nijakým umělým zásahem v té věci nějak působiti. Na konec bude přece nutno postaviti měnu na základ kursový. Ty různé moderní theorie, které jaksi, s vrchu pohlížely na kovový základ měny a které v papírové měně spatřovaly ideál budoucí měny, ty theorie, myslím, že se brzy přežijí a že se vrátíme zase k zlatu, jako jedinému základu zdravé a solidní měny. Ostatně jest známo, že i dnes hospodářsky silné a vyspělé země západní Evropy jedině tomu státu poskytují úvěru, jehož měna je založena drahým kovem, totiž zlatem, které jedině se jako v dobách minulých i jistě v budoucnosti osvědčí.