Máme ešte jeden úbohý stav na východnom Slovensku a to je zemedelský ľud, ktorý nemá žiadnej podpory, ľen útlak a vykorisťovanie od veľkostatkárov, veľkoagrárníkov, od takých, Schônbornov, grófov Csákovcov, Bujanovicsov a viacej židovských arendátorov, ktorí nechcú rešpektovať kolektívne smluvy. Veľkostatkári s podporou četníkov vyhadzujú robotníkov z bytov von a to sa robí s podporou služnovských úradov a paritnej komisie, ktorá rozhoduje vo väščine zástupcami veľkostatkárov a toto neprávne rozhodnutie podporuje naše ministerstvo v Bratislave a odmieta tie chudé zemedelské proletáre, keď sa domáhajú pomoci a dovoľuje v tom zimnom čase ten úbohý zemedelský ľud z bytov na ulicu vyhadzovať. Tu je jeden konkrétny prípad. Na veľkostatku Júliusa Bujanovicsa, ktorý Jana Rentkú, zemedelského komenciáša so četníkmi dal z bytu vyhádzať na ulicu, jeho žena je nemocná a má lekárske vysvedčenie, že musí ležať v posteli. Stejne tak dali vyhodiť z bytu Jána Halabu a také prípady sú u nás na východnom Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, a paritné komisie tak úradujú ako veľkostatkárska armáda diktuje.

Máme tu poštovných zamestnancov celú hrôzu, ktorí nemajú zaručený svoj plat a pensiu a žijú ako žobráci. Máme naše ne
šťastné zamestnahce pri košicko-bohumínskej dráhe. (Hlas: Všichni nemohou být senátory!) Tá massa je tak prenasledovaná, že nemôže sa akceptovať k demokratickému smeru, poneváč je požadované, aby si každý zamestnaixec obstaral domovskú
príslušnosť - a chodia tí ľudia od Petra k Pavlu a od mestských úradov (Smích) a od milosťpána župana odvislí, komu potvrdí jeho príslušnosť aľebo odmietne. Máme mnoho železničiarov, ktorí 10 až 25 let pracujú pri dráhe košicko-bohumínskej, ktorá
dráha nie je budovajiá v Anglii alebo ve Francii, ale na našom území, a za túto spomenutú dobu ztratil tam príslušnosť, kde
sa narodil, poneváč o tých je reč, ktorí sú prenasledovaní, a to sa robí len k vôli nespokojnosti. To nie je romantika, ale fakt,
a to je s našimi železničiarmi taká všeobecná kalvária. Zdarmo máme takých železničiarov, ktorí 12 až 20 rokov stále sú na
Slovensku a proti tomu dostávajú vykázanie zo československého územia. (Hlas: Prečo ste ukazoval na nás?) - Ty si im po
máhal!

Nehovorím romantiku, ľen spomenem z tých mnohých pádoch aspoň niekoľko. Michal Secsody je 22 rokov v Prešove aktívnym železničiarom ako vlakvedúci, má svoj dom už 10 rokov a platí všeobecné dane v tomto území a musí sa na štátnej
polícii každý druhý deň hľásiť. Od košicko-bohumínskej dráhy dostáva ľen 50% platu. Tu je druhý prípad: Ján Šujo 12
rokov býva v šarišskej župe ako aktívny železničiar a tiež dostal vykázanie z tohoto územia. Od mesiaca augusta žiadny plat ne
dostal a podal si appeláciu proti vykázaniu na bratislavské ministerstvo a to naše splnomocnené ministerstvo s ministrom
Mičurou odmietlo jeho appeláciu a tohoto železničiara vyhodili, vyštipovali z tohoto územia von. To je demokracia, a tej sa
smejte! V tejto mizernej situácii čo urobil ten nevinný 34ročný železničiar Sújo? Šiel sa učiť obuvnícke remeslo a zo 14- až 15-
ročnými chlapcami je tento 34ročný chlap v jednej kategórii. A teraz sa môžete zase smiať!

Tretí prípad: Železničiar Gusti Duhony, ktorý mal 11 rokov služby a zomrel bežného roku v mesiaci, júli ako definitívny vôzmajster, a chudá vdova po ňom podľa služobnoj železničnej pragmatiky má nárok na trimesiačný aktívny plat a maľa dostať 5030 korún, ale dostala vyplatené od slávneho riaditeľstva košicko-bohumínskej dráhy 1800 korún a neuznalo toto riaditeľstvo minimálnu pensiu, ale dáva tej chudej vdove, s 5 dietkami, najmľadšie 9mesiačné, najstaršie 9ročné, jeden raz na vždy 1800 Kč.

Štvrtý prípad: Vdova po Janu Sulyovi, ktorý 23 rokov slúžil verne košicko-bohumínskej dráhe a bežného roku v apríli zomrel a zostalo po ňom 8 sirotkov - ani pensiu nedostáva. Mal by som moc takých faktičných prípadov, ale pre náš klub kommunistický, ako je hovoreno bolševický, toľko času nemáme povolené, abysme o tých demokratických pomeroch referovať mohli, lebo hned by bolo hovorené, že my komunisti sme proti štátu.

Zo svojej zkušenosti môžem tiež hovoriť, že som mnoho legionárom slovenským písal žiadosti, aby boli vzatí do služby ké košicko-bohumínskej dráhe. (Hlás: Tomu nikdo nerozumel!) A po mojich intervenciách dostal som od riaditeľstva krátku od poveď: Niet miesta!

Ešte musím spomenúť jednu vážnu vec. V jednom zasedaní senátu prehovoril pán kol. Klofáč, že sa nesmie dovoliť, aby sa našim legionárom nadávalo, lebo majú tú zásluhu a česť, že bojovali za našu republiku. Tento vyslov uznávam za krásny, ale naproti tomu my kommunisti vidíme smutný fakt, že úbohí legionári českí, moravskí a slovenskí, ktorí skutočne obetovali svoje životy, keď sa vrátili zo všech front domov, sú dnes žobráci, že po uliciach zápalky a iné veci predávajú a z milodarov spoluobčanov majú dennú výživu. Máme ich niekoľko tisíc, ktorí chodia z úradu do úradu žobrať o zamestnanie a nemôžu ho dosiahnuť. Pánovia, ten legionár z tých pár čistých halierov žiť nemôže, tu sa musí štát o tento ľud starať! Nech sa nedáva slepému, bezrukému a beznohému invalidovi harmonika, husle atd. do rúk, aby takto si musel vyžobrávať svoj denný chlieb. Nech sa z rozpočtu ministerstva národnej obrany jedna miliarda škrtne a nech sa skutočne chráni ten ľud, ktorý sa za tú republiku obetoval a ktorý má na podporu nárok. Nie toľko bodákov, ale dať to tým žobrákom, bývalým vojakom, ktorí republiku vybojovali! Tým dnes chleba nedávate a oni musia sa trápiť ako žebráci.

Ďalej dožadujeme sa odstránenia pána ministra dra Mičury, požadujeme zdvihnutie štátariuma a shromažďovacej slobody na východnom Slovensku.

Z týchto všetkých dôvodov, ktoré som prednesiol, menom svojej strany prehlasujem, že naša komunistická strana za tento antidemokratický rozpočet hlasovať nemôže.

Místopředseda Kadlčák: (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Lippertovi.

Sen. Lippert (německy): Slavný senáte! Máme-li dnes čest ujmouti se zde slova v rozpravě o rozpočtu, vzpomínám jedné věty z evangelia, kde se praví: Dávejte státu, co náleží státu a co je božího, Bohu. Jako upřímný německý sedlák jsem vždycky ochoten, každému dávati a ponechati, což jeho jest. I dnes bych dal s radostí státu, co náleží státu, ale přeji si také, aby stát, žádá-li čeho od svých občanů, sám také dával a ponechal svým občanům, což jejich jest. Ale přiznáte mi, zeptám-li se vás, že se v tomto ohledu stát, po případě jeho vláda vůči národům velmi těžce provinila. Pochopíte tudíž, že nemohu pro rozpočet hlasovati.

Především musím také zdůrazniti, co i v mém okrese tíží malorolníky, malé živnostníky a vůbec veškerý venkovský lid, je to válečná půjčka, (Nepokoj. Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Kdo pak má slovo, pane předsedo? - Předseda zvoní.) válečná půjčka je také pro stát palčivým bodem, pokud nezaplatí spravedlivým způsobem válečnou půjčku, nedojde nikdy pokoje. Nezaplacením válečné půjčky bylo sta a tisíce lidí ožebračeno, dohnáno k šílenství a sebevraždě. Nedivte se pak, že důvěra lidu ke státu byla otřesena a že ani za hranicemi neposkytují státu úvěru. Je svatou povinností státu, aby tuto otázka už jednou konečně rozřešil. Vyčítá se nám, že jsme podporovali válku, že jsme ji chtěli-Tomu jistě nebude pan ministr černý věřiti, že jsme válečnou půjčku upisovali dobrovolně, z vlastenectví. Jako vysoký politický úředník ve starém Rakousku ví asi nejlépe, jak jsme k tomu byli nuceni a dohánění. Jako starosta obce za války mohl bych vypravovati o tom příklad. Přišel k nám český okresní hejtman a ptal se mě jakožto starosty obce: "Proč neupisujete, proč neupisuje obec proč nezatížíte obecní jmění?" Já jsem odpověděl: "K to mu se nepropůjčím, abych zatížil obecní jmění." Tu on prostě prohlásil, to my uděláme z vlastní moci. Byli to zvláště čeští okresní hejtmane, kteří nutili k upisování válečné půjčky. Můžete mi to věřit, neboť mluvím upřímně. Spočívá to na pravdě. Kdo upsal, byl k tomu donucen, a upsaly-li rodiny svůj poslední groš, nastřádaný na stará kolena, učinily to proto, aby válkou způsobené zdražení životních potřeb vyrovnaly vyššími úroky z válečné půjčky. Stát se dopouští do nebe volajícího bezpráví nejen na nevinných státních občanech, nýbrž i na sobě samém, když neplatí var léčnou půjčku. Jedině proto nemá stát důvěry doma, ani úvěru v cizině.

Stát s nespokojeným obyvatelstvem nemůže míti trvání a nemůže prospívati. My němečtí rolníci, jak již kolega Knesch řekl, visíme celým srdcem na hroudě, my nemůžeme vzíti živnost a půdu na záda a vystěhovati se. Zvláště německý venkovský lid chce míti mír a pokoj a chce také v míru a pokoji žíti se svými českými sousedy, žiji na jazykovém rozhraní u Plzně. My němečtí rolníci snášíme se velmi dobře s českými rolníky a nebýti českých šovinistických novin, které lidi štvou, šlo by všechno v pořádku. Dejte nám Němcům práva, která nám patří a pak můžete býti jisti, že my němečtí rolníci jsme ochotni spolupracovati pro stát a moje strana projeví ochotu spolupracovati k užitku a prospěchu státu i lidu.

Promluvil bych při předpisování obilního kontingentu zvláště o mnohých šikanách utiskování rolnictva. Není přípustno, aby se ve prospěch ostatních stavů všemožně využívalo, jednoho stavu, který je takřka základem každého státu, který se snaží vrozenou pracovitostí a šetrností opatřiti všem stavům chléb. Poukazuji zde jen na nové vládní nařízení z října letošního roku. Není přípustno, aby, když v červnu vládním nařízením o odvedení obilního kontingentu byl stanoven určitý kontingent a ostatní obilí uvolněno, aby se v říjnu přišlo znovu a řeklo se: Musíš nám dát zas! Neboť kde jest dnes obilí? Rolníci podle prvního nařízení volné obilí prodali a nemají už ničeho na prodej. A teď se přijde opět a chce sahá rolníku znovu obilí. Kdyby byla vláda na začátku roku řekla, musíš odvésti více, byla by oprávněna, vyžádati více. Nyní však není oprávněna vydávati nařízení a znovu žádati obilí. My němečtí rolníci jsme se s prvním nařízením spokojili. Ovšem nikoli s nespravedlivým rozvržením, poněvadž chudší okresy v Rudohoří byly velmi těžce postiženy. Řekli jsme si: Dobrá, je to přechod k volnému hospodaření, chceme i letos přinésti oběť, ačkoli každému jinému stavu je dovoleno, prodávati své výrobky ve volném obchodě, za ceny, jaké jsou právě na světovém trhu. Že tato oběť rolnictva nebyla malá, přizná každý nestranný člověk, poněvadž my rolníci při každém metrickém centu obilí, odvedeném z kontingentu darujeme, nejméně 200 Kč státu, případně chudšímu obyvatelstvu.

Dále musím v zájmu německého zemědělstva a živnostníků prohlásiti, že celé berní zákonodárství vyžaduje důkladné revise, jmenovitě zrušení všech daní z nemovitostí a zavedení všeobecné, spravedlivé a stoupající daně z příjmu, jakož i rozpuštění odhadních a odvolacích komisí u jednotlivých berních správ, poněvadž už nevyhovují nynějším poměrům, a dosazení zástupců, jež by volily jednotlivé stavy podle poměru své síly. Ostatně poukazuji na pamětní spis německých zemědělců v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku z 21. října 1921, který byl předložen vládě 27. října 1921. Vyzývám i zde s tohoto místa vládu, aby těmto spravedlivým přáním německých zemědělců, pokud možno, vyhověla. Neboť my němečtí zemědělci s radostí dáme státu, co mu náleží - dokázali jsme to při odvádění obilí i placení daní po válce - musíme však od vlády žádati, aby i našim spravedlivým požadavkům bylo vyhověno, poněvadž už za žádných okolností nemůžeme klidně přihlížeti k tomu, aby se nás stále jen využívalo jako dojné krávy ve prospěch ostatních stavů. Kdyby však vláda nevyhověla těmto spravedlivým požadavkům německých zemědělců a živnostníků, jako.je konečné odstranění nuceného hospodaření, plné zaplacení válečné půjčky, zúročení předválečných rent, jakož i všechny ostatní požadavky v tomto pamětním spisu, byla by naše strana, jakožto nejsilnější, pevně organisovaná občanská strana německá nucena, vybojovati si je všemi po ruce jsoucími zákonnými prostředky. Varuji vládu, aby vůbec příliš nenapínala luk proti německému národu. Neboť je-li některý národ nespokojen, nebude ve státe nikdy klidu a pořádku, jehož je třeba pro zdar a trvání každého státu. Kdyby byla vláda hned při založení tohoto státu učinila svou povinností, dáti všem národům, kteří byli proti své vůli do tohoto státu vtěsnáni, jich práva, aby si tito národové tento stát zamilovali, a měli k němu důvěru, nebylo by zajisté bývalo třeba v poslední době naříditi onu tak drahou mobilisaci. A kdyby byla uznala válečnou půjčku, mohl by si československý stát gratulovati. Mohl by býti nejlepším státem mezi novými státy, vzniklými ze starého Rakouska. Nebyl by ztratil důvěru svých národů a nebyl by ztratil ani důvěry německého národa.

Končím. Německý venkovský lid je ochoten spolupracovati. Dejte nám však naše práva a změňte svoji politiku a bude to jen k dobru všech národů i státu. Poněvadž se to však až dosud nestalo, poněvadž vláda až dosud nikterak nevyhověla spravedlivým našim přáním, nemůžeme tudíž hlasovati pro státní rozpočet. (Souhlas.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Petříkovi.

Sen. Petřík: Slavný senáte! Při rozpočtové debatě chci se zmíniti o některých požadavcích a přáních drobného lidu venkovského, tedy drobných majitelů a nájemců půdy. Stavu tomu velice záleží na tom, aby bylo provádění pozemkové reformy urychleno tempem takovým, jak se v poslední době slibuje. Není to jen v zájmu drobného lidu venkovského, ale především v zájmu samotného státu, aby, se tak stalo. Je zřejmo, že majitelé velkostatků nehospodaří již na vlastním majetku, protože majetek ten zabrán je státem. Také velkonájemci nevědí, jak dlouho budou ještě jako nájemci na velkostatcích hospodařiti. Mají na př. šestiletou smlouvu, která však může býti za nějaké dva nebo tři roky státním pozemkovým úřadem zrušena. Není tu, pro ně, jak říkáme, dřívější právní jistoty. To vede, pánové, samozřejmě k tomu, že nikdo z těch, kteří ještě obhospodařují tuto půdu, již na této půdě svědomitě nehospodaří, nikdo již do ní nic neinvestuje, řádně ne-hnojí, nemelioruje, neoře již dobře, nýbrž každý hodlá půdu pouze vymrskat, tak aby z ní hodně vytěžil. Totéž se týče i budov; budovy se neopravují pro velký náklad, protože nikdo neví, kdo vlastně bude vlastníkem těch budov. Nářadí se neobnovuje, pouze se poněkud opraví a nové se nekoupí. Hudlaří se zkrátka s tím, co tu zbývá. Za takovýchto okolností půda i s budovami se znehodnocuje. Jest nebezpečí, že zabraný majetek bude v dohledné době tak vy brakován a znehodnocen, že obnova jeho bude státi mnoho námahy a nákladu. Urychleným prováděním pozemkové reformy dá se předejíti tomu znehodnocení. Druhý důvod, aby pozemková reforma prováděna byla rychle, je ten, že toto znehodnocení půdy působí k tomu, že nemůžeme býti soběstačnými ve výživě. Všem nám je dobře známo, jak se hospodařilo na velkostatcích během války. Silo se jen to, čeho stát nemohl potřebovat k výživě obyvatelstva, a to z různých důvodů. To se ani dnes nezměnilo a tak nemůžeme se státi soběstačnými. Proto jest nutno, aby půda byla brzy státem převzata, abychom nemusili za naši znehodnocenou valutu kupovati obilí ve státech, které mají valutu vyšší.

Je tu ještě jedna příčina pro rychlé provádění pozemkové reformy, to jest nezaměstnanost ve městech a na venkově. Chci se zmíniti, že na našem českém západě a jihu je mnoho dělníků, kteří jezdili do Německa, po případě do Vídně na práci. Ovšem naši dělníci jezdili také do celého světa, jako na příklad hudebníci atd. Ti nyní ve světě zaměstnání hledati nemohou a proto čekají na příděl půdy, a kdyby ji dostali, byli by klidnými státními občany, na které by frázovitá hesla platiti nemohla. To by bylo, pokud se týká nutnosti rychlého provádění pozemkové reformy.

Několika slovy chci se ještě zmíniti také o pozemkové reformě samé. V této době poválečné, nehotové, kdy peníze nemají žádnou určitou hranici, kdy jednotka není jednotkou, je velikou chybou a nevýhodou, že půda se dává do trvalého vlastnictví zásadně. Tato půda měla býti pro nějakou dobu dávána lidem do pachtu a teprve po nastoupeni ustálených poměrů - takových, myslím, jaké byly před válkou - mělo býti přikročeno k prodeji. Celá řada dnešních žadatelů o půdu nalezne později zaměstnání tak výnosné, že půdy nebudou potřebovati. Také pachtýři vzdali by se přidělené jim půdy a ta mohla by pak přidělena býti těm, kteří ji dostali málo a kteří se budou musit obděláváním půdy živit. Jak by to bylo proveditelno za poměru pachtovního a se státního hlediska, to ovšem nevím. Snad by se to dalo řešiti nějakou výpůjčkou na státní půdu. Chci se dále zmíniti o následku prodeje půdy v dnešní nehotové době. Někdo se zadluží na takové půdě, takže nebude moci platiti ani úroky z kapitálu, ani splátky amortisační. I kdyby byly nízké, bude to z 10.000: Kč 1,50 Kč denně, tedy obnos, který se na venkově průměrně ani nevydělal. Tím přijde leckdo do nesnází, poněvadž vzhledem k zvětšenému majetku bude musiti přistavovati chlévy, stodolu, nakupovati inventář, bude potřebovati nový tažný kus, protože má slabý potah. Tak se zatíží hospodářsky, udělá dluhy, které nejsou velikými dnes, ale za pět let ho utisknou tak, že nebude moci hospodařiti. Je třeba přihlížeti k tomu, že celá věc je zde něco jiného než u řemeslníka. Ten, když draho nakupuje, za týden prodává. Malý zemědělec, když letos nakupuje, bude prodávati napřesrok. Nakupuje v drahé době a v laciné době bude prodávati. Je na šikmé ploše, tak jako za války byl na ploše vzestupující. To je další nebezpečí. Dle přídělového zákona nastává vázanost půdy do budoucna, žádná půda v budoucnosti nebude volnou, každý, i když dostane málo půdy, bude míti půdu vázánu, nesmí ji prodati, a byl-li před tím třeba i vlastníkem své půdy, má také tuto půdu vázánu. Ti, kdož obdrží "nedíl", kdo doplní svůj majetek přídělem na "nedíl", jako ti, kdož se budou kolonisovati, všichni budou míti půdu vázánu, každý z nich bude moci majetek svůj prodávati jen v celku, resp. bude ho musiti nabídnouti pozemkovému úřadu. Také velké usedlosti lze přihlásiti pod zákon o "nedílech"; to znamená, že by se všechny větší usedlosti staly fideikomisy, čili, že zase půda stane se vázanou. To znamená stěhovati se z obcí do měst, když tam nemohou dostati půdu a to znamená opětně přelidnění měst. Pozemková reforma na těchto podkladech nemá velkou budoucnost, a má-li budoucnost, bude nutno prováděti jinou reformu nejpozději v 10 letech, a ta již bude důkladnější; tu se půjde i na půdu rolnickou, pokud bude míti větší výměru. Jest ovšem těžko měniti zákon o přídělech. Já toho také nežádám, ale upozorňuji na to, co to do budoucnosti bude znamenati.

Naše strana je dále také pro to, aby půda drobným lidem dostala se alespoň v té míře, aby si mohli držeti vlastní tažný dobytek, aby každému byla dána možnost svou půdu obdělávati vlastním potahem, aby si majitel nemusil potah zjednávati, neboť půda obdělávaná zjednaným potahem nedává žádného užitku, je to jen dřina zadarmo. Chceme, aby zemědělským zaměstnancům byla dána půda tak, jak to přídělový zákon zaručuje. Komu ji lze dáti do samostatného obdělávání, ať se mu dá jako jednotlivci; kdo nebude moci takto hospodařiti, ať se mu dá ve zbytkovém statku. Když nemohou zaměstnanci zbytkové statky převzíti, poněvadž nemají potřebné hotovosti, nechť jsou tyto statky obstarávány hospodářským oddělením pozemkového úřadu, který je hospodářsky povede v režii z nějakého, ústředí, a ať se dělníci platí jako smluvní, po případě ať se jim při dobrém hospodaření nebo při zvláštním přičinění vyplácí nějaké příplatky z docíleného zisku. Jsem, pánové, také pro to, aby nebylo spekulováno nějak po straně, aby se zbytečně nedráždil lid zakládáním pastvinářských družstev, jako se to děje na Domažlicku a Novokdyňsku, kde se podobné družstvo uchází za pomoci Zemědělské rady a ministerstva zemědělství o přidělení Nového Dvora s půdou prvotřídní bonity. Drobní držitelé půdy obdělávají tam políčka na strmých svazích, hnůj tam musí nosit i v nůších, a nyní, když mohou dostat půdu úrodnou a v rovině, chce se zabrat pro pasení dobytka.

Tedy ať odborníci říkají, co chtějí, že pastviny musí míti nejlepší půdu, já tomu nevěřím a nemohu dopustiti, aby si pastvináři přivlastnili naši nejlepší půdu a aby ubozí lidé v nůších na vysoké vrchy musili nositi hnůj. Ať se to třeba vymění, ať sedají dva strychy na jeden, ale lid musí býti uspokojen. My na takovém základě pastvinové hospodářství nepřipustíme a když se to bude dělat, budeme se všemožně bránit. Jsem pro to, aby dobytkářství na Domažlicku a Novokdyňsku bylo povzneseno, ale ne tímto způsobem.

Drobných zemědělců velice těžce se dotýká, že zákon o výkupu dlouholetých pachtů není ještě uskutečněn. Představte si, pánové, tento stav, když člověk, který má nárok na dlouholetý pacht, na výkup - soud mu ho dokonce přiznal - ale on není uživatelem tohoto pozemku, během války byl mu farářem nebo velkostatkářem nebo kýmkoli odebrán, poněvadž byl na vojně a žena nemohla dobře platiti, nemohla choditi na práci, poněvadž si musila hleděti dětí nebo hledati jiné lehčí zaměstnání a musila se proto vzdát pozemku, který její muž, pokud byl doma, mohl obdělávati. Nemají tedy pozemky v užívání, ale mají na ně nárok a dokonce třeba složili v květnu 1920 peníze na ně, nemohou se státi vlastníky toho pozemku, poněvadž u zemského soudu, v knihovním úřadě, u zemských desk nemohou býti s těmito pracemi hotovi. Jest to tak trudný stav, že jest naprosto třeba, aby se tu něco stalo a aby bylo urychleně v té věci pokračováno. Dal jsem si dosti značnou práci s tím, abych přišel na kloub tomu, kde to vězí a abych učinil návrh k nápravě, kde se náprava má státi. Pánové, náprava se zde státi. musí. Zde nestačí, co navrhuje ministerstvo; víme, že dobrá vůle nestačí. Někde nejsou s dotyčnými věcmi ještě hotovi ani u okresních soudů a bude potřeba učiniti nátlak v té příčině u okresního soudu v Blovicích a jinde. Pánové, jest známo, že soudy nejsou hotovy s oceňováním pozemků. Nebylo by neštěstí, kdyby něco nebylo hotovo, ale kdyby aspoň to, co leží u zemských desk, šlo nějak ku předu, tak bychom se aspoň těšili, že to bude za 14 dní hotovo. Ale u zemských desk práce váznou tak, že by příslušné práce nebyly do 5-6 let hotovy. Stav ten přivádí lid na myšlenku, že není vůle uvésti zákony ve skutek a že se ceká na nějaký nový převrat. Ano, pánové, tak si to ti lidé vykládají. Na venkově jsou lidé nedůvěřiví a myslí, že úředníci jsou podplaceni atd. Bude tedy třeba deskový úřad reorganisovati tak, aby tam práce mohla jíti rychle. Deskový úřad, vlastně kanceláře, jsou v přízemí, ale archiv jest v II. patře. Jestli úředníci tam chtějí něco vyhledati, potřebují-li spisy, musejí pro ně běžeti nahoru. Pánové, to jest velká těžkopádnost. Ty kanceláře musejí býti připojeny k tomu archivu nebo archiv ke kancelářím, zkrátka, nějak to musí býti uzpůsobeno, aby běhání z místnosti do místnosti, z přízemí do II. patra, přestalo. Informoval jsem se také, jaké výsledky mělo, že tam. bylo přeloženo šest soudců před půl rokem. Já nechci soudce podceňovat, vím, že je jich opravdu málo a nevyčítám jim, že nejsou hotovi, neboť jich jest méně než před válkou a mají mnohem více práce. Ale ten, kdo v té věci není'zapracován, může těžko něco vykonati. Pro soudce taková práce není. Bylo to špatně organisováno. To zase nevyčítám, protože nikdo nemůže věděti, co se později objeví. Peníze se měly složiti ne u zemského depositního úřadu, nýbrž u soudu, ten je měl poslati se spisy k zemskému soudu, a byli by pánové měli všecko pohromadě a bylo by bývalo vše zjednodušeno.

Musí se tam přiděliti úředníci administrativní, kteří jsou vůbec zapracováni, anebo kteří v podobných kancelářích již jinde pracovali. Doporučuji, aby se zapracovaným úředníkům umožnilo pracovati přes čas, případně ať se jim dovolí vzíti si práci s sebou domů a ať se jim za to zaplatí. Přijde to laciněji, nežli když se tam vezme spousta lidí, kteří nejsou nic platní. Bylo by dobře, aby se uvažovalo, zda by to manipulační úředníci nedovedli rychleji vyřizovati, nežli nově slíbení soudní auskultanti.

Také bych chtěl říci, že není radno připustiti, aby se každému, kdo tam přijde intervenovati, vyhovělo, když chce, aby se vzala jeho věc napřed, úředníci, kteří mají jiný dvůr přidělený, odkládají tak rozdělanou práci a začínají zase jinou partii a tím jsou práce zdržovány. Zkrátka je nutno, aby se úředníci nechali pracovati a nikdo neměl přednost, aby veškerá protekce zde odpadla.

Pokud jde o akci S, jest nutno, aby Státní pozemkový úřad působil na velkostatkář re, aby vhodnou stavební půdu stavebníkům za levný peníz rychle odprodali. Trhové smlouvy nechť pak pozemkový úřad urychleně opatří schvalovací doložkou.

Pokud jde o akci R, o půdu rozptýlenou a půdu na rozšíření dvorků a zahrad, jsem pro to, aby tato akce šla stejně rychle, ale odděleně od akce S.

Pánové, chci se ještě zmíniti o zákonu o ochraně drobných pachtýřů. Když jsme 12. srpna zákon ten projednávali, nemohli a nechtěli jsme nic měniti. Pamatujte se, pánové, že jsem k půlnoci k tomu zákonu mluvil a řekl jsem, že mám z něho veliké obavy. Nedostatky, o kterých jsem tehdy mluvil, dostavily se při obnovování pachtů. Zákon stanoví, že obnova pachtu nenastává, když pronajímatel nevlastní více zemědělské půdy než 15¹/₂ ha (54 korců). Ochrana ta jest nadměrně vysoká a neměla býti vyšší než 8 ha, zvláště když zákon o výkupu dlouholetých pachtů nepřipouštěl, aby ten, kdo má 8 ha půdy, mohl si ještě najmutou půdu vykoupit. Zákon o přídělech uznává za soběstačnou usedlost ve výměře 6 ha. Ale ustanovení to chrání i takové pronajímatele, kteří nejsou zemědělci, a tak jsme svědky toho, že všichni pronajímatelé půdy, kteří nevlastní přes 15 a půl ha půdy, odepřeli pacht prodloužiti, u soudů věc vyhráli a pozemky pronajímají novým pachtýřům za lichvářské pachtovné. Zcela se zapomnělo na poměr podpachtovní. Někdo nevlastní třeba půdu žádnou, ale má najmutou větší usedlost, od níž zase odpachtoval půdu podpachtýřům. Ten mohl zrušiti veškeré podpachty. Na pachtýřích žádá se vysoké pachtovné, a to v obilí nebo v jeho bursovní ceně. žádá se ze strychu l-2-3 q žita a vedle toho placení daní a dávek. (Sen. dr. Kovalik: Kolik je to strych?) U nás 800 kvádr. sáhů. Vy máte 1400 jedno jitro, my máme 1600, to jsou naše dva strychy. Tedy z 1 strychu se žádá 1, 2 a 3 q žita a vedle toho platit daně a dávky. (Sen. dr. Kovalik: To je moci) To jsou hrozné věci. Počítáme-li, že se při řádném hospodaření průměrně sklidí 12 q žita u dobrého pole - domkář má jen průměrné pole - činí sklizeň 3 q 40 kg z jednoho, strychu. Někdo chce 3 q a ještě platit daně, tak že by pachtýři zbylo 40 kg ze strychu, když by se urodilo, a všechny ostatní práce by musil vynaložiti zadarmo. Soudy nevědí, jak rozhodovati a máme případy, že soudce vynese rozsudek, že při 6. třídě bonitní má se platiti 168 K ze strychu, v jiném případě 200 K ze strychu. Zda se musejí na konec platiti daně nebo ne, to nevím, ale jsou to hrozné věci. Zákon stanoví v § 5, že se nájemné může zvýšiti, když by byla nízké, ale myslilo se, to podle tabulek Brdlíkových, které byly platné loni. To však v zákoně není. A já na to poukázal hned v ten den, že je v tom veliké nebezpečí, že se § 5 neodvolává na opatření Stálého výboru N. S. z 8. října 1920, č. 586. Také se soudy podle toho říditi nemohou, když to citováno není. Poměry jsou neudržitelné, zákon se musí změniti.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho lhůta vypršela.

Sen. Petřík (pokračuje): Já tedy již skončím. Chce-li někdo snížení, prohraje proces a musí platiti ještě útraty.

Chtěl jsem se zmíniti, že také něj sem spo-kojen s tím, jaké stanovisko zaujímá zemský správní výbor k § 9 zákona ze dne 17. července 1919, č. 421, kde tvrdí, že pozemky obecní musejí se pronajímati ve veřejné dražbě, každému přístupné. (Výborně! Potlesk.)