S počátku bylo popleteno a zděšeno, ale konečně jednoho dne toto oddělení a prokuratura našly paragraf, kterým by se církev československá mohla zabrzditi. Zjistilo se totiž, že v Národním shromáždění recipovaly se také staré, zákony rakouské, mezi jiným zákon ze 7. května z roku 1874, čís. 50 ř. z. Jest to paragraf o ochraně a celistvosti římsko-katolického majetku. To byl paragrafový ostrůvek, jejž vlna československá neodplavila. Do té doby naše soudy pravidelně žaloby podávané katolickými faráři pro zabírání kostelů zamítaly jako věc povahy veřejnoprávní, neboť faráři neměli legitimace k těmto kostelům. Ale prokuratura s církevním oddělením našeho ministerstva chopila se zmíněného paragrafu zákona z roku 1874 a provedla toto sofisma žádá totiž: "československá církvi, prokaž, že máš právo a nabývací titul na kostel, který byl tebou zabrán, a nemáš-li, jdi z kostela pryč." Jak vidíte, nerozhoduje vůle obce, vždyť většina těchto kostelů vznikla z peněz předků, rozhoduje vůle občanstva, že chtějí míti náboženství nebo církev odchylnou. Rozhoduje jen tento titul. Ještě nikdo nevysvětlil, co tento právní titul nabývací jest a bohužel, nikdo se po něm neptal. A tohoto právního titulu chopily se politické správy zemské v Praze i v Brně a na základě něho dávají církvi československé výnosy, aby se kostelů vzdala. Vyhánějí z kostelů novou církev i tam, kde obec jest patronkou kostela a kde sama dobrovolně kostel nové církvi propůjčila. Úřady toto propůjčení ruší, poněvadž prý obec překročuje meze své, působnosti. >Řekl jsem, že tento právní postup pokládám za sofisma a právní pravidla že jsou tu obrácena na ruby. Farář, který žaluje pro rušení držby, musí býti soudem zamítnut, poněvadž nemá oprávnění k žalobě, neboť kostel není jeho majetkem. Jediný, kdo by mohl žalovati podle dosavadních právních názorů, jest představitel všeobecné církve, papež. Ale i kdyby papež žaloval, musil by dokázati, že má on právní titul na držení kostela. A tu by bylo jemu dokazovati, jaký jest právní titul těch držení. Násilí! Byly to z velké části kostely českých Husitů nebo Českých Bratří, které byly zabrány českými úřady pobělohorskými v průvodu Breunerových nebo Lichtenšteinových dragounů. Při druhé části kostelů by se ukázalo, že je postavili předkové místních občanů, kteří je dali k užívání církvi své, a jejich dědicové, že je přenášejí na novou církev, ke které se přihlásili sami.

Církev římská by mohla namítati, že ona má pro sebe vydržení - to je známý pojem o vydržení - a že kostel jest jí v gruntovních knihách připsán. Dle mého mínění nelze mluvit o vydržení, neboť o právním vydržení majetku mluví se tehdy, když ten, proti komu majetek vydržen, měl právní a fysickou mravnost přetrhnouti toto vydržení. Já se táži, kdo z Čechů měl možnost za Rakouska hlásili se o svůj majetek. Máme v Čechách a na Moravě řadu československých a bratrských sborů, na př. mladoboleslavský sbor, ale nikdo neměl možnosti dožadovati se jeho navrácení. Kdo by se o to byl pokoušel v 17. a 18. století, byl by shnil nepochybně v temném žaláři, a kdo^by se byl o co pokoušel v 19, století, nebyl by sice shnil v žaláři, ale byl by viděl, jaký jest pojem bezpečnosti, neboť římský majetek byl chráněn ramenem světským. S tím vydržením by se nemělo chodit ani na světlo boží. Chci československé církvi raditi, aby se nevzdávala kostelů, jež drží, o jejím právu nebo neprávu se rozhodnouti musí jinak než nyní. A byl jedné chvíle okamžik, kdy v úřadech státních se ozval rozum. V 9. odboru ministerstva školství byl vypracován zákon o spoluužívání kostelů a myslím, že tehdy, když vlny protiřímské vystoupily z břehů, že by se s tímto řešením byli i katolíci smířili, aby totiž lidé, třeba tří církví, jestliže kde v obci existují... (Hlas: To je možné! - Sen. dr. Kovalik: To je absurdní!) Prosím vás, budete někoho zabíjet, kdo sedí vedle vás a modlí se? Co je tu absurdního? (Hlas: Odluka v tom je!) K tomu přijdeme. Jde o to, aby ve 20. století nebylo užíváno takových prostředků surových jako ve středověku, že by lidé jedné nebo druhé církve se pronásledovali, když chtějí býti nábožní. My odsuzujeme středověk. (Hlas: My je nevyháníme, oni jdou do našeho práva!)

Neříkejte to. Vystoupila celá obec Chotoviny a okresní hejtman táborský dosadil tam na faru kaplana pro tři nebo čtyři zbylé lidi, dr. Nádherného, a ten chtěl zamknouti kostel. (Hlas: Komu patří ten kostel? Obci? Kdo je knihovním vlastníkem,? Knihovním vlastníkem je ten kostel!) Podle mého rozumu právního může býti vlastníkem jen osoba a kostel nemůže býti knihovně připsán kostelu. (Sen. dr. Procházka: To jsou právnické věci. Nemíchejte se do právnických věcí!)

Dovolte, abych mohl skončiti. Já své názory přednesu a dělejte si s nimi pak co chcete. Myslím, že to bylo správné, když v IX. odboru ministerstva školství byl vypracován návrh zákona na společné užívání kostelů, a to v době, kdy církev římská nevěděla ještě, nebude-li hnutí proti ní ještě silnější. Tenkrát by se s tímto řešením byla smířila a my ostatní také. (Sen. dr. Procházka: To je váš subjektivní názor!)

Ale církev římská, majíc oporu ve státních úřadech, zatím se vzpamatovala a vyhlásila ' zásadu nesmiřitelnosti, která má zase svůj reflex v úřadech. Proti tomu způsobu řešení, které se nyní děje tím, že se církvi československé ukládá, aby řekla, jaký má titul držení, prostě protestuji a protestuji také proti takovým výnosům, jaký časopis "Čech" 30. listopadu uveřejnil. Uveřejnil totiž výnos okresní politické správy ve Vysokém Mýtě, poslaný československé církvi, aby vydala kostel ve Srubech, kterého se zmocnila, protože je to část jmění církve-katolické. Takových výnosů nyní lítá po Čechách a Moravě několik tuctů,, a jaký bude jejich osud? Pravidelně bývá osud takový: československá církev odvolává se proti výnosu k zemské správě politické, a ta rekurs zamítá, československá církev odvolá se k ministerstvu vnitra a to rekursy také zamítá, aspoň v poslední době. Vyřizují se všecky ty re-kusy zamítavě, a tak konec konců záleží na tom, má-li okresní hejtman rozum, nebo je-li to bezhlavý byrokrat. Rozumný úředník odhodí věc stranou, bezhlavý pošle četníky, aby československé církvi násilně kostel vzali a z toho hrozí bouře a krveprolití. Stojíme tedy opravdu na prahu náboženských sporů a po případě i bojů, proti kterým... (Sen. dr. Procházka: Nemíchejte se do toho, vy nejste členem československé církve!) Ale mám smysl pro spravedlnost. Zdá se, že vy ho nemáte. Mne bolí křivda, ať byla spáchána na posledním člověku v této republice, kterému se překáží jednati dle náboženského smyšlení. Před náboženskými spory vždycky nás varovali ti, kteří věděli, že v těchto sporech prohrají a před náboženským bojem a krveprolitím varovali nás vždycky ti, kteří sami to krveprolití začali. (Sen. Walló: Katolíci nikdy neprolévali krev!) My přece známe husitské dějiny, vy na Slovensku jich neznáte. Co pak Husité volali Křižáky sami na sebe? To byli katolíci, ti Křižáci, papežové je vedli a odpouštěli hříchy každému, kdo zabil Husitu. (Sen. Walló: Husitismus přestal, katolicismus nastal!) Páni katolíci, já vás upozorňuji, že v tomto sporu se mnou prohrajete. Na 40. stránce II. dílu Katolické mravouky od prof. Vřešťála ze zdejší university stojí, že katolíci nemají se pouštěti do veřejných náboženských disputací s jinověrci, leč když si vyžádají apoštolského svolení. A ani tenkráte ne, kdyby privátně snad v úmyslu obrátiti jinověrce, na př. mne, chtěli se zúčastniti disputace, nemají, nic podnikat, nejsou-li na to připraveni, a to vy nejste. (Veselost.)

To stojí na 40. stránce Katolické mravouky. (Sen. dr. Kovalik: Já sa dľa toho nedržím, pána doktora premeniť nechcem, račte zóstať pri svojich názorech!) V republice Československé máme nyní dvě církve katolické. (Hlas: Jen jedna může býti! Hluk a různé výkřiky.) Přátelé dovolte, nerušte mne!

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím, pánové, o klid.

Sen. dr. Herben (pokračuje): V republice československé máme teď dvě katolické církve,- neboť nová církev československá zůstala katolickou výslovně prohlašujíc, že se nedotýká dogma, že tedy stojí dogmaticky na tom stanovisku jako církev latinská. Jedna z těch církví je proto katolicko-latinská a druhá katolicko-československá. Obě jsou státem uznány. Ale situace je taková, (Sen. Walló: To je pravým opakem!)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Pane kolego Walló!

Sen. dr Herben (pokračuje): že jednu tu církev stát protěžuje a druhou pronásleduje. (Hlas: V republice!)

Prosím, do této církve československé přihlásilo se přes l milion obyvatelů, (Sen. dr. Procházka: Podle vašeho!) možná, že i více, když počítáme, jak to počítali zatím ve školách, že v Praze.je pouze 66% katolických dětí. (Hlas: Bezvěrců! Jiný hlas: Jakého jste Vy vyznání, pane doktore?) Českobratrského, Také jsme dvojnásobně stoupli. Tato československá církev vyučuje 130.000 dětí, a prosím, v rozpočtu našeho ministerstva školství, je na církev katolicko-latinskou 41 milionů a na československou ani haléře. (Sen. dr. Procházka: 800.000 je tam, pane doktore!) Mimo to státní úřady rozrušují organisaci této církve. Již byl na Moravě zvolen biskup a v Čechách dva, ale nebyli státem potvrzeni, ačkoliv moravský biskup byl dokonce v Bělehradě patriarchou na biskupa, vysvěcen. Na českém a moravském venkově se již zorganisovaly obce náboženské, po způsobu francouzském. Leč církevní oddělení ministerstva školství obcí těch neuznává, překáží organisaci venkovských obcí náboženských, jakož i celé konsolidaci této církve a následky toho jsou evidentní. Tam, kde není jistoty u knězi, jak se jim povede, kde není jistoty majetku, kde není platu a subvence státní, tam ovšem se věc zabrzdila. Já konstatuji, že při tom českoslovenští faráři vedou matriky, ačkoliv je vésti nemají a dokonce státní úřady vyžadují od nich výpisy z matrik a děje se to všecko mimo právo. Tento nynější stav je bezzákonný, ex lex, stav naprosto neudržitelný a je hanebný, protože jde o 1 milion občanů československého státu. (Hlas: Tak jest!) Nemohu jinak ukončiti, nežli obžalobou úřadů státních a toto právo členové v parlamentu máme i tenkráte, kdy jsme v koaliční vládě a když mluvím jako člen strany koaliční. Parlament má právo kontrolovat, co úřady dělají. 150.000 československé mládeže se vyučuje, o tom ministerstvo dobře ví, ale neplatí za to odměnu buď žádnou anebo 1,80 K za vyučování a tam, kde je duchovní správce, musí beztak 6 hodin vyučovat zadarmo. (Hlas: Jako u katolíků stejně.) Připomínám ještě to, že odvolávati se na zákon z roku 1874 zdá se mi býti docela pochybným, i z toho důvodu, že v poslední konsistoři papež výslovně prohlásil, že pakty a smlouvy, které byly dříve mezi Apoštolskou stolicí a starými státy (tedy i Rakouskem) uzavřeny, ztratily veškerou platnost ve státech nástupních, (český Zápas 16. prosince). My tedy poměr svůj k Římu musíme řešiti na základech docela nových a jiných, na základě zákona, který nám zde v senátě, nebo v poslanecké sněmovně teprve bude předložen, a tam... (Sen. dr. Procházka: To málo ukazujete znalost zákonů.) Vy byste měl přece svého papeže respektovati, když on prohlásil v konsistoři, že pakty a smlouvy, které byly mezi apoštolskou stolicí a starými státy uzavřeny... (Sen. dr. Procházka: Konkordát nebyl z roku 1874, to je říšský zákon z roku 1874.) Konkordát byl z roku 1855, předpokládejte, že já historii umím. Ale jisto jest, že i pozdější zákony církevní v Rakousku sdělávány byly ve shodě s papežskou stolicí a papež jich nyní neuznává. (Sen. dr. Procházka: Jak tak můžete mluvit, pane doktore!) Papežská stolice prohlásila, že pakty a smlouvy, které byly mezi apoštolskou stolicí a starými, státy uzavřeny, ztrácejí veškerou platnost ve státech nástupních. My tedy, když budeme řešiti poměr k církvi staré i nové, odvolávati se nemůžeme na zákon z roku 1874. My vůbec nebudeme řešiti poměry náboženské podle starého šalabastrovského způsobu; potřebí je, aby poměr byl řešen jako poměr občana, který potřebuje jiného náboženství. Zásady církve československé odpovídají heslům Havlíčkovým, v Epištolách kutnohorských: (Sen. dr. Procházka: Nejste právník.) Já se právníků bojím. (Hlas: To je dobře!) Všecko, co zde organisaci státní zdržuje, jsou právníci. (Hlas: Jen doktoři filosofie mají rozum!) Je mnoho jurisprudence a důvtipkářství! Dosti jsem poukázal k tomu, že milionům československých občanů děje se bezpráví, že církevní úřady dostávají pomoc v úřadech státních, což jest nesprávné. Státní úřad má znáti jen akta, a má mu býti lhostejno, zdali on k té, či oné náboženské obci přistupuje. Myslím, že mám pravdu a myslím, že mně v tomto případě dáte i vy za pravdu.

Přicházím k naší českobratrské církvi evangelické. Naše československá bratrská církev jest starého původu, ale když po tolerančním patentu za císaře Josefa II. se ukázalo asi 100.000 tajných Husitů a Bratří, nebylo jim dovoleno, aby se organisovali jako církev husitská nebo bratrská. Císař Josef v tom viděl jakousi výhodu, když ve všech svých státech bude míti uniformitu a proto nutil naše předky, aby dosavadní Husité a Bratři se organisovali v v církvích v Německu běžných, a to buď v augsburské-lutheránské nebo v helvetské-reformované. Takovým způsobem se stalo, že potomci Husitů a Bratři nosili na sobě cizí kabát a ten nosili až do našeho politického převratu. Tímto převratem byla naše církev desorganisována dvojím způsobeni. Především ztratila svou organisační hlavu, církevní radu ve Vídni a za druhé ztratila možnost jakýmkoli způsobem se říditi tak jak byla, totiž ve spolku s Němci českých zemí. Do svazku církve náleželi, totiž češi i Němci bez rozdílu.

Byl svolán společný sněm církevní obou konfesí 17. a 18. prosince 1918 a stalo se na něm usnesení, že církev česká se vrací ke svým pramenům, na nichž kdysi byla, založena. Sněm přijal za základ svého učení českou konfesí z roku 1575 a českobratrskou z rokli 1662. Dále, že k této spojené církvi české patří všecky sbory a všichni souvěrci české národnosti. Za třetí přijal jistá organisační ustanovení dočasná, jež nazval "Základní a přechodná ustanovení". Mimo to sněm ten odkázal vypracování podrobného zřízení příštímu synodu. Všechna tato usnesení byla vládou i presidentem republiky schválena 5. a 22. listopadu 1919 a to na základě protestantského patentu z 8. dubna roku 1861. Tímto ustanovením obě církve staré proměnily se v jednotnou církev, která byla tedy státem uznána. Konečně sešel se synod této spojené církve pod novým jménem.v únoru 1921 a přijal na základě řečených "Základních a přechodných ustanovení" nové Církevní zřízení a předložil je ministerstvu školství. Německá církev velmi pokojně a klidně uznala národnostní rozdělení, jakožto požadavek i pro sebe a uspořádala se v největším pokoji a shodě jako církev německá. A tu přichází rušivý živel do tohoto pokojného vývoje církevního a to je ministr spravedlnosti. Když ministerstvo školství předložilo 3. listopadu církevní zřízení českobratrské církve ministerské radě, vyžádal si je. pan dr. Dolanský k revisi. A u pana dra Dolanského, jako ministra spravedlnosti, toto naše církevní zřízení odpočívá. Pánové a dámy, jako bychom se vraceli do 16. století. Byl to právě prvý Habsburg, který po krvavém sněme dal popraviti tiskaře Olivetského a svěřil censuru v Čechách arcibiskupovi, který ji odevzdal Jezovitům. V husitských Čechách, kde katolíků bylo sotva 10%, nesmělo v tiskárnách vyjíti nic, co neprošlo censurou Jezovitů. Husovy spisy musily býti tištěny v Norimberku, a když Jiří Melantrich otiskoval v novém vydání svou slavnou bibli husitskou a nemoha se dočkati censury Jezovitů, otiskl nakolik archů předem, hrozila mu ztráta koncese a trest na to. Neboť, když někdo si dovolil vytisknouti něco bez svolení censury, byl na to trest čtvrcení. (Hlas: Jenom!) Vracíme se do 16. století, když církevní zřízení českobratrské církve pojednou podléhá censuře katolického ministra spravedlnosti. Rád bych věděl, je-li ještě některé jiné ministerstvo v republice, které náleží pod kontrolu ministerstva spravedlnosti. Prostě proti tomu protestuji a to tím více, poněvadž jsem se dověděl, že ministr dr. Dolanský toto církevní zřízení neuznává a že prohlašuje českobratrskou církev za církev novou. Prosím, představte si důsledky toho, že zde trvá církev od roku 1781, a může nyní být zbavena svého majetku, může být osekána jako lípa, poněvadž jako církev nová nemohla by se dožadovati základů, na kterých stojí. Opakuji, že "Základní a přechodná ustanovení a celý postup církve byl již vládou schválen v listopadu 1919 a že tento akt byl podepsán také presidentem. Nemohu pochopiti, jakým způsobem může ministr spravedlnosti právě proto, že je katolíkem, vykonávati kontrolu nad tím, jaké církevní zřízení chce míti naše církev. Církev naše opírá se o protestantský patent, a v tom patente stojí, že církvi se dává naprostá samostatnost, což znamená, že může měniti jméno, že se může odchýliti od konfese, může se odchýliti od církevního zřízení a do toho všeho žádnému ministru nemůže nic být, leda jestli se ukazuje, že se vracíme do 16. století. (Sen. dr. Kovalik: Pře český národ bude dobré, keď sa na 50 církví rozpadne!) Ano, tenkrát bude nejkrásnější život náboženský, když každý bude vyznávati Boha, jak myslí sám. (Potlesk.) Ať si každý člověk uspořádá svůj poměr k Bohu, jak chce. (Tak jest! Bravo! Sen. Valló: Pane doktore, já vám niečo poviem. Lepší je, keď sa člověk na Boha obrati, ako keď by sa na něho vôbec neobrátil. Ale i to má hranicu. Pýtám sa vás, co římská katolická církev vám urobila? I vy ste boli v ní. Hluk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím, pánové, o klid!

Sen. dr. Herben (pokračuje): Třetí otázka, o které bych rád řekl své mínění, jest otázka těch katolických gymnasií na Slovensku, která zavdala podnět k secessi ľudové strany slovenské 26. listopadu. Tento rozchod ľudovců vykládá se již nyní takřka stereotypně v novinách takto: Ministr Šusta slíbil, vrátiti církvi katolické na Slovensku 3 gymnasia v Nitře, Růžomberku a v Báňské Bystřici, ale ministr Šrobár to ľudové straně, odepřel. To jsem si doslovně vypsal z časopisu, který není katolický, ale tak už ta formulka zní.

Myslím, že je svrchovaná potřeba, aby slavný senát a všecka veřejnost naše znala fakta o těch věcech, tím spíše, že i posl. Buday, který v těchto dnech vykládá historii 3 gymnasií v listě své strany, vyložil historii tu nepřesně, neboť podává raději výklady než doklady a některé doklady vůbec zamlčuje. Jednání o gymnasiích mělo tento průběh: Na rozkaz ministra Šusty navštívil ministerský rada Folprecht biskupa Kmeťko 7. července 1921 v Nitře, účel schůzky byl informovati se, jak si ľudoví politikové slovenští představují převzetí 3 gymnasií státních do své správy. Tedy informovati se, ne vyjednávat, ano výslovně bylo uloženo ministrem dr. Folprechtovi, že nemůže býti jednáno o navrácení bývalých katolických gymnasií, nýbrž o zřízení nových gymnasií. O navrácení nemohlo býti proto řeči, poněvadž smlouvy s bývalými udržovateli těchto 3 ústavů po převratu staly se neplatnými. Gymnasium v Nitře a v Růžomberku vydržovali Piaristé, tedy cizozemci, a gymnasium v Báňské Bystřici bylo gymnasium královské. Za těchto okolností dr. Folprecht vyslechl přání biskupů Kmeťka a Wojtašáka a podal o něm zprávu ministru Šustovi a 12. července ministr Šusta sám osobně mluvil s biskupem Kmeťkem. Základ, o který se jednalo, je uložen V tak zv. "zápisnici", kterou po informativní schůzi nitranský pan biskup Kmeťko dal sepsat a v ní se praví - je to důležitý odstavec - "Vo všeobecnosti platiť má zásada, že smlúvy bývalého, maďarského státu s udržovateľmi nitranského římsko-kath. gymnasia uzavřete sa oživotvorí a ve smysle tejže sa bude pokračovať."

Ministr Šusta jednal tedy přímo na tomto základě, že se oživí smlouva, která byla kdysi uzavřena s maďarským státem. Po tom 4. srpna ministr Šusta dal písemný slib biskupu Kmeťkovi, že ministerstvo zřídí v průběhu školního roku 1921 a 1922 gymnasia v Nitře a Růžomberku na podkladě §u 47, čl. XXX. uherského zákona z roku 1883, a že na tomto základě uzavře s novými vydržovateli smlouvu. Stran Báňské Bystřice, že bude však jednati ještě s biskupem Blaho o podmínkách případné smlouvy, poněvadž podrobný základ gymnasia v Báňské Bystřici nebyl našemu ministerstvu dosti znám. "Hlavní směrnice" ministr Šusta naznačil, takto: "Zásadně přislíbena státní subvence, o jejíž výši a formě mělo se,dále jednati, odevzdání budov nyní státem používaných, jmenování profesorů vydržovateli za souhlasu ministerstva školství, ujednání o způsobu pensijního zabezpečení profesorů na těchto katolických ústavech".

Jak patrno, ministr Šusta přistoupil na požadavek Kmeťkův, že bývalá smlouva s^: maďarským státem o gymnasia sa oživotvorí.

Jest potřebí znát obsah toho paragrafu 47. toho článku XXX. uherského zákona z roku 1883. V paragrafu tom se praví, že ministr kultu a vyučování může dávati subvence, nebo pod svůj dozor vzíti střední školy konfesijní, nejsou-li zakladatelé s to, aby je sami udrželi. Ministerstvo maďarské položilo podmínky do § 47, že sice jistiny, kapitály, budovy, statky atd. a příjmy z nich plynoucí zůstanou ústavu, ale o plánu učebním rozhoduje ministerstvo, že profesoři placení z fondů soukromého ústavu mohou býti jmenováni správou ústavu z řad řádně kvalifikovaných profesorů, ale ovšem minimum platu musí býti pevně stanoveno úmluvou s ministerstvem. Profesoři však, kteří budou vydržováni ze subvěnce státní, budou jmenováni ministerstvem. Jestliže státní subvence bude představovati méně než polovici, nebo nejvýše polovici nákladu na vydržování školy ročně potřebného, pak veškerá správa školy připadne soukromému vydržovateli a ministerstvu připadne pouze dozor. Když by však stát připlácel více než polovicí nákladu, ministerstvo převezme v říjení šve celý ústav a zajistí soukromé korporaci jen právo majetkové a právo jmenovati tu část profesorů, kteří jsou placeni ze jmění ústavu. O tom se udělá smlouva.

Na tyto podmínky upozornil ministerský rada Appelt. pány Kovalika, Budaye a Jurigu v srpnu a připomenul jim, že je třeba příslušné smlouvy. Když se 3. září biskup Kmeťko dožadoval, aby jednání o smlouvě bylo zahájeno, určeni byli se strany biskupů vyjednavatelé Hlinka, Buday a Bobok a jednání začalo 8. listopadu.

Začalo jednání ne však již s ministrem Šustou, nýbrž s ministrem Šrobárem za přítomnosti ministerských radů Folprechta a Valoucha. Z ministerstva bylo ukázáno na předpisy článku XXX. z roku 1883. Obě strany se dohodly, že koncem listopadu bude další schůze, v níž si strany vymění návrhy smluv. Až bude docíleno dohody, noví vydržovatelé zažádají o zřízení katolických gymnasií na základě smluvených podmínek. Když 18. listopadu Hlinka, Buday, Bobok a biskup Kmeťko předložili svůj návrh smlouvy zástupcům ministerstva Appeltovi a Valouchovi, strany rozcházely se o jediný požadavek, o formu subvence. Tu právě nastal dramatický konflikt v jednání, že třeba položiti vedle sebe návrh Kmeťkovy smlouvy a návrhy ministerstva.

Tím srovnáváním bych vás dlouho unavoval, připomínám jen, že ten článek XXX. státního zákona maďarského z roku 1883 praví: "Kdyby subvence měla přesahovati více než polovici, převezme stát ústav, a ne už soukromý vydržovatel." (Sen. dr. Kovalik: V Holandsku vydržuje a platí stát církevní školy! Hlas: Založte si tedy církevní školy v Holandsku, pošlete si pro gymnasia do Holandska! Sen. dr. Kovalik: A kdo platí daně? Ten katolický ľud!)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím, pan dr. Herben má slovo, neračte ho vyrušovati!

Sen. dr. Herben (pokračuje): Připomínám a opakuji, jestli snad v té rychlosti jste přehlédli, že ministerstvo školství přistoupilo na základnu vyslovenou biskupem Kmeťkem, že se měl oživiti zákon maďarský z roku 1883. (Hlas: Co chcete víc?) Na žádném holandském, nýbrž na tomto základě. mohlo ministerstvo jednati, když to bylo přijato za základ jednání.

Zástupci ministerstva školství přáli si, aby do smlouvy přijata byla vhodnější forma subvence než ta, kterou navrhoval pan biskup. On totiž navrhoval, že biskup nitranský dá na každého profesora ročně jen 2400 K (Hlas: Nóbl!) a všechny ostatní platy těchto profesorů doplatí republika. (Hlas: To je chytré. - Chytrost nejsou žádné čáry.) Tedy naše vláda se opírala o tento zákon z roku 1883... (Výkřiky.)

Pánové, při tom všem ministerstvo vyučování naprosto nikdy neřeklo "ne!" Ministerstvo vyučování, ani ministr Šrobár, ani dr. Appell, dr. Folprecht a Valouch neřekli "ne", nýbrž chtěli dále jednati. Ale Hlinka a consortes už nejednali, nýbrž 26. listopadu odepřeli hlasovati pro rozpočet, prohlásivše, že Šrobár jim gymnasia odepřel. A to není pravda, což má býti konstatováno v tomto slavném shromáždění. (Slyšte!) Správně také ministr Šrámek, v prvním interviewu pravil, že lidová strana za záminku tato gymnasia si vzala, aby mohla odejít. (Tak jest! Sen. dr. Kovalik: Žádali odpověď, ale nedostali ji!) Já celý akt znám, pane profesore, a já jsem zvyklý dáti ruku do ohně, když mne usvědčíte z nepravdy! Do konce listopadu se mělo jednati dále. (Sen. dr. Kovalik: Nedostali odpověď, když žádali.) Ani řeči o tom, to budete teď vykládati, abyste celou věc okrášlili a mohli dělati mučedníky.

Vážený senáte! Připomínám, že ministerstvo nabízelo subvenci paušální a k tomu mělo mnoho důvodů. Ukazovalo se na podobné paušály soukromých ústavů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aby byl zachován jednotný způsob. Ukazovalo na neblahé zkušenosti s doplatky učitelů na státních školách lidových a ukazovalo, že paušál je výhodnější i pro biskupy, kteří dle paušálu mohou určiti platy profesorům. Ukázalo se však, že podle §u 47 subvence nemůže přesahovati polovici ročního nákladu na školy, poněvadž by škola jinak přešla na stát. Při tom se vypočetlo - račte poslouchati -: Ve státním rozpočtu na příští rok je preliminována řada potřeb na státní gymnasia: v Báňské Bystřici 202.595 K, v Nitře 195.000, v Růžomberku 223.000 K. V tom nejsou ještě zahrnuty draho tni a nouzové výpomoce zaměstnanců, které činí přes 240.000 na každý ústav. Podle smlouvy Kmeťkovy uvoluje se biskup dávati jen 40.000 K, a tu by musel stát na každý jednotlivý ústav připláceti 400.000 nebo 440.000 K, což přestává býti subvencí, ale jest úplným vydržováním gymnasií ve prospěch pana biskupa. (Sen. dr.Kovalik: To by neškodilo státu. Sen. Friedrich [německy]: Ale nám by to škodilo. Jeden platit a druhý poroučet.) Pane profesore, s tím návrhem, by mohla přijíti i jiná vyznání a chtíti svá gymnasia konfesijní, na př. slovenští lutheráni a ti naši, českoslovenští, kterých je jeden milion, mohli by chtíti 5 gymnasií. Může stát přistoupiti na konfesijní školy v republice? Já jsem tato fakta. (Sen. dr. Kovalik: Holandsko! Sen. dr. Procházka: Ale pro to, nemusíme zabíhati do Holandska, když máme své zákony.)

Vy jste si sami navrhli základ, podle kterého je chcete zříditi. Já jsem pokládal za povinnost ujmouti se i ministra Šusty i Šrobára, kteří jsou zbytečně obviňováni, neboť oni neporušili daného slova. A šli tak daleko, jak daleko jim politická situace kázala. Já to pokládám za štěstí, že toto jednání o gymnasiích bylo rozbito, poněvadž nikdo neví, kde bychom pak přestali, kdybychom začali zřizovati konfesijní školy, a politiku lidovců s těmito gymnasii prostě prohlašuji za vyděračství. Pánové jakmile zpozorovali, že by musili platiti 1,200.000, když by chtěli míti svá gymnasia, nebo aspoň polovic, když by chtěli míti v rukou správu, hned od svého požadavku utekli. A tak je to pánové, s celou slovenskou autonomií. Jakmile žadatelům vyložíte, kolik bude státi, uvidíte, že ji nebudou chtíti. (Sen. dr. Kovalik: Slovensko je tak bohaté, že si samo zaplatí, co ono chce!)