To byly doby, na které žádný zemědělec nezapomene. Konečně nastalo osvobození, stali jsme se samostatnými, volnými. Tu teprve nastala našemu zemědělství obrovská úloha, uživiti svůj vlastní stát. Myslím, že i této úlohy se zhostilo naše zemědělství dobře, ač všem zachovati se nebylo možno.

Nedomnívejte se, pánové, že za republiky má zemědělství na růžích ustláno. Zemědělský stav skládá se ze 70% z drobných zemědělců, jichž roční příjem sotva stačí na vydání. Musí se šetřit usilovně na všem: na obleku i na stravě. Pro drahotu mu nelze opravovat svého obydlí ani zlepšovat svého hospodářství, jen s velikým sebezáporem se udržuje nad vodou. Pro něj není osmihodinné doby pracovní, nýbrž od východu do západu slunce, v létě až 16 hodin neúnavné práce při chudé stravě s celou rodinou, poněvadž není řádné čeledi, jelikož nelze ji tak platit, jako je placen průmyslový dělník.

Připouštím, velectění pánové, že je řada lépe situovaných zemědělců, ale to není na škodu našeho statunám konsumentů. či domníváte se, pánové, že by bylo pro republiku lépe, kdyby měla ochuzené a zadlužené zemědělstvo? Přejte v ^ohledu hospodářském nám, jako my přejeme vám vymoženosti na poli sociálním, vždyť, čím více budeme moci produkovati, tím dříve nastanou normální poměry v naší republice a tím dříve nastane žádaná láce a zmizí všemi námi nenáviděná, lichva. Vzhledem k tomu, že válkou polozničené zemědělství, které dosud plně se nezotavilo, letošním katastrofálním suchem opětně, najmě v chovu dobytka, utrpělo nenahraditelné ztráty, prohlašuji, že zemědělství naše dalších břemen daňových nesnese a proti jakémukoliv zatěžováni drobných vrstev lidových se postavíme s celou vehemencí. Naproti tomu plné porozumění pro zájmy našeho drobného venkovského lidu požadovati budeme, zvláště pak brzkého uskutečnění vládou slíbeného sociálního pojištění, a to nejen pro osoby nesamostatně, výdělečně činné, totiž dělnictvo, nýbrž i pro osoby samostatně činné, to jest pro drobné, zemědělce a maloživnostníky.

A nyní ještě několik slov k rozpočtu samému. Budu co nejstručnější. Od doby převratu zavládla na venkově nejistota ohledně bezpečnosti majetku i osoby. Polní i lesní pych se silně rozmohl. Strážcem venkova jest četnictvo. (Sen. Matuščák: Dělají ještě více, než za starého Rakouska dělali!) To není to četnictvo, jako za starého Rakouska, to četnictvo musí dělat za všech okolností pořádek, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Má-li četnictvo konat svědomitě svoji povinnost, je třeba, aby o jeho hmotné zájmy bylo náležitě postaráno. Metlou venkova jsou cikáni. V té věci musí nynější vláda něco podniknouti.

Likvidací centrál jest zpečetěn i osud ministerstva zásobování a všelikých těch hospodářských rad. Ať bylo působení jejich jakkoliv posuzováno, my zemědělci si oddechneme a zrušení jich litovati nebudeme.

Zvýšení kontingentu obilního ze 30 na 60% budiž vymáháno v okresích hospodářsky lépe situovaných, které suchem tolik neutrpěly, rozhodně budiž vzat zřetel na okresy horské a obce výše položené. Volného obilí je dosti a nedostávající se částka budiž tímto hrazena.

Na ministerstvo zemědělství připadá z celkového miliardového rozpočtu pouze 591 milionů Kč, to jsou 3% veškerých státních vydání. To je částka nepatrná, uvážíme-li, že zemědělství jest páteří našeho státu a že na jeho prosperitě závisí zdar nejméně 80ti% veškerého našeho průmyslu, pro nějž musí opatřovati suroviny. Zřízení fondu pro opatření strojených hnojiv za účelem všeobecně žádoucího zvýšení produkce půdy, kteréž naše strana s povděkem uvítala, naše drobné zemědělce pro drahotu hnojiva a pro proti nám zaujaté stanovisko komise roztřiďovací naprosto neuspokojilo, a proto jen vítáme likvidaci zmíněného fondu.

Ještě o jednom důležitém odvětví naší zemědělské výroby musím se zmíniti, jest to naše lnářství. Byla-li kdy doba příznivá pro pěstování lnu, pak je to doba dnešní. Aby se lnářství pozvedlo, není jen zájmem pěstitelů, nýbrž eminentním zájmem naší československé republiky. Miliony korun mohly by býti ušetřeny za drahou cizí bavlnu, kdybychom věnovali větší péči této vzácné, jediné naší textilní plodině. Pro krátkost času a pro způsob, jakým se zde debaty konají, nemohu se pouštěti do dalších detailů a prohlašuji: Lnářství má pro náš stát význam nejen hospodářský, nýbrž i sociální, poněvadž může býti provozováno v krajinách horských, výše položených, chudých. Má-li u nás zdomácněti, musí je stát podporovati a to 1. zvýšením státní dotace na zakoupení originálního osiva semene ruského, pernávského nebo rižského, 2. subvencováním stávajících družstev rolnických, 3. vysláním lnářského odborníka do Belgie k seznání tamějšího pěstování lenu a hlavně umělého močení, jímž nabude se daleko jemnějšího, a proto také prodejnějšího vlákna, než-li přírodním rosením naším. Peníz, věnovaný na povznesení výroby lnářské, bude jedním z nejproduktivnějších. Jelikož v čele našeho zemědělství stojí muž, hospodářský i lnářský odborník, očekávám od něho plné porozumění pro toto dosud zanedbávané odvětví zemědělské výroby a kojím se nadějí, že moje žádost nevyzní na prázdno. Získá si za to vděk drobných horských zemědělců i vděk republiky.

Ještě několik slov k pozemkové reformě. Strana lidová stojí neochvějně na požadavku, že půda patří všem drobným lidem bez rozdílu politické příslušnosti, kteří jí k výživě potřebují a chtějí na ní hospodařiti za všech okolností, dobrých i zlých, žádáme rychlejší postup v provádění, což by se mohlo státi zjednodušením a decentralisací správy a udělením větší exekutivy obvodovým komisariátům. Provedení pozemkové reformy a uzákonění slíbeného sociálního pojištění vedle stávajících sociálních reforem přispěje do jista velkou měrou k uklidnění drobných, sociálně slabých vrstev a bude míti blahodárný vliv na hospodářské i politické sesílení naší milé republiky uvnitř i na venek.

Prohlašuji jménem své strany, že budeme hlasovati pro předložený rozpočet u vědomí, že jej nepovolujeme jen vládě, nýbrž státu i občanstvu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji dále slovo panu sen. Schmidtovi.

Sen. Schmidt (německy): Slavný senáte! Nejdůležitější, co může býti svěřeno vládě, je obstarávání státního hospodářství. A je proto dobrým právem lidu věděti, jak a jakým způsobem stát hospodaří, jak a jakým způsobem se zachází s těžce získanými, ba často od úst utrženými daněmi státních občanů. Státní rozpočet poskytuje vládě příležitost, aby už napřed z toho skládala účet, a je proto povinností parlamentu zkoušeti, zdali se s daněmi zachází skutečně svědomitě, to jest tak, aby nejdůležitější zájmy, především zájmy kulturní, sociální a hospodářské, tedy nejvlastnější životní zájmy všeho obyvatelstva, byly správně podporovány a zajištěny. Jenom je-li tomu tak, zasluhuje vláda důvěry, jenom je-li tomu tak, můžeme jí dovoliti, aby v rámci podaného rozpočtu nechala plynouti veškeren státní a národní život. Státní rozpočet obráží ducha a směr dotyčné vlády. To dokazuje také předložený nám státní rozpočet na rok 1922. Takováto jednostranně orientovaná vláda, jako je nynější vláda tohoto státu, mohla ovšem předložiti také jenom takový jednostranný státní rozpočet, jaký máme v rukou. Skoro z každé položky je patrno, před čím se třeba míti na pozoru od této vlády, jakého ducha je výplodem, že není oduševňována a vedena žádnou skutečně zdravou, velkou státnickou myšlenkou. Tento osud sdílí ovšem se všemi moderními vládami. Budoucí dějepisec naší doby, až přemůže hnus vůči kvetoucí podlosti, která na něj hledí ve všech a ze všech aktů našich dějin, bude musit především potlačiti nekonečný úžas, až zpozoruje, jak byl tento tak veliký čas strašně malý, strašně ubohý, ba ubožáčky. Ubohý a ubožáčky i co se týče vašeho státnického umění. Zánik západní kultury, o kterém se už nyní mluví, projevuje se po této stránce zcela, nepopiratelně.

Státníci naší doby, kteří udávají tón, jsou všichni strašně malí lidé a co obmýšlejí, činí a mluví, jest stejně strašně malé. Všecko to leze po břiše a žere prach, jenom lži a pokrytectví se daří dobře. Nikde ani jediná, skutečně veliká, zářící myšlenka. Neboť i skutečně zdravou zásadu sebeurčovacího práva národů obrátili šťastně v její pravý opak a udělali z ní směšnou frašku, nemotorné chytání hejlů. V této bezútěšné nížině sešlého státnického umění má svoje sídlo také vláda tohoto státu, o čemž jsme se mohli s dostatek přesvědčiti už při programových výkladech pana ministerského předsedy. Vždyť tento celý program, nebyl v podstatě ničím jiným než obratné obíhání kolem nejdůležitějších otázek v docela všeobecných konvencionálních frázích. A když si vůči tomu jistý vládní časopis přece ještě troufal pojmenovati vládní program velkolepým a svého cíle si jistým, nutno k tomuto objevu skutečně blahopřáti. Střízlivý německý kulturní člověk, který je zvyklý dívati se na státní život s vyššího cimbuří ve světle určité ideje, najde v něm jen jedno, jen jedno z něho vyposlouchá: na konec má zůstati všechno tak, jak bylo a jest, má, se vše s bídou protloukati jak to právě jde. Nu, je to zajisté také cíl, ale jistě jeden z nejmenších. Velkolepé bylo při tom jenom, s jakou záviděníhodnou naivností se pan ministerský předseda dotkl nejvážnějších otázek a jak je odbyl. A důvod, proč nepřicházíme k žádné zdárné reální politice? Protože také tato vláda zase nosí staré národnostní klapky na očích, které jí brání viděti věci tak, jak se skutečně mají. O sladkém snu národního státu zdá se vesele dále, ať si při tom všecko ostatní zajde. Táži se nyní: Můžeme a smíme my Němči, dovoliti takovéto jednostranně orientované vládě, aby hospodařila s našimi daněmi? Můžeme, ba smíme povoliti její právě tak jednostranně sestavený státní rozpočet?

Letmý rozhled po nejdůležitějších oborech státního života, položí nám sám od sebe na rty odpověď na to.

Počínám zahraniční politikou. Pan dr. Beneš nám řekl ve své programové řeči, že vláda spolupracuje o rekonstrukci střední Evropy. Ale jako spolutvůrce mírového díla, tak neuvěřitelně lehkomyslného, které světu míru nepřineslo, musil přece pan ministerský předseda věděti, že možno mluviti snad o pokračující desorganisaci a destrukci, ale nikterak už o rekonstrukci střední Evropy. Vždyť chaos se stále zvětšuje. Tak zvané mírové smlouvy a jejich stranické provádění - připomeňme si jenom potupu v Horním Slezsku - vytvořují vždy nové třecí plochy, ničí vždy znova důležité, životní možnosti. Hospodářsky to praská na všech stranách. Nespokojenost, omrzelost a zoufalství na všech stranách. To je ta rekonstrukce, při které vláda spolupracuje. A jak úspěšně to činí, dokazuje právě opět hornoslezská potupa, při které politika tohoto státu, jak to polský ministr zahraničí potvrdil, byla tuze vydatně zúčastněna.

Ale to dokazují také události posledních neděl. Bezdůvodnou, naprosto zbytečnou mobilisací, fraškovitou hrou s válečným ohněm, který snadno mohl roznítiti zase požár v celém díle světa - tím se opravou neposloužilo rekonstrukci střední Evropy. Ale o tom nebylo také řeči. Bylo jen třeba zase jednou roznítiti staré vášně. Musilo se jen zase jednou dávati představení na světovém jevišti. Režii musí ovšem hraditi poplatník, především také německý poplatník. Těžké miliardy! Za které bylo možno vytvořiti velká díla mírová. Byly obětovány přízraku. A při tom se bezděky prozradilo, že demokratická republika i Malá Dohoda musí státi na tuze slabých nohách, mohla-li jim čistě vnitropolitická záležitost Uher, tohoto malého státu o sotva 7 milionech býti tak nesmírně nebezpečná. Ale takhle se Evropa nezrekonstruuje. Ne, buďme skromní, ta trocha pořádku, kterou ještě máme, je; výhradně dědictvím času předválečného, ale ta se brzo překonstruuje, brzo se opotřebí. Něco nového, positivního se nevytvořil je. A tak se podobáme my a také vláda marnotratníku, který žije z hotového, ale při tom zapomíná, že úspory otců jednoho krásného dne budou pryč. Ano, potřebovali bychom rekonstrukci. Ale nemáme ji, neprovádíme ji. A dokonce už nesmí se vláda tohoto států chlubiti, že spolupracuje na rekonstrukci Střední Evropy.

A teď ta vnitřní politika! Že jejím nejdůležitějším bodem je rozřešiti t. zv. otázku národnostní, vláda ovšem, jak se zdá, tuší, ale neudělala po této stránce doposud ničeho. Dr. Beneš si myslí, že našel klíč k rozřešení této hlavní otázky ve statistice. Úžasně geniální nález! Výsledek sčítání lidu, o němž přece také vláda velmi dobře ví, že byl hodně silně "dělán". Nikoli, klíč k rozřešení této otázky jmenuje se pouze spravedlnost. Této požadujeme my Němci. žádná čísla! Spravedlnost! Nic více a nic méně! Jen to, co nám patří právem jako svobodnému národu, který chce žíti a vzkvétati. Zde, zde by musila vláda konečně jednou přiznati barvu. Je-li státu vhod práce, kterou konají německé ruce, jsou-li mu vhod hodnoty, které se touto prací vytvořují - a úvěr státu spočívá v neposlední řadě na těchto hodnotách:- jsou-li mu nejvýš vítány německé daně a neméně i tuhá německá mládež, která mu plní vojsko, musí mu býti vhod také náš německý lid jako takový, jako nositel, všech těchto cenných věcí. Ale pak musí také učiniti zadost duši tohoto lidu. Ve správě, ve veškeré kulturní činnosti i ve školství, v sociálním a hospodářském životě, zkrátka ve všech věcech, které činí lid života schopným a spokojeným. Myslím při tom především na nás Němce v tak zvaném Slovensku. My Němci na Slovensku nesledujeme pražádných dobrodružných politických plánů. Co se blábolí o irredentismu a podobných ideách, které prý nám straší v hlavě, je v podstatě strach před strašidly, úzkost před vlastním stínem, tendenčně za vlasy přitažená pomluva. Náš lid je nespokojen, rozezlen a zmalomyslněn, poněvadž nenachází nikde.porozumění pro svoje spravedlivá přání, poněvadž se od něho požaduje vše možné, především, aby se postavil bez výhrady na půdu státní, při čemž však vidí, že se mu jeho požadavky stále jen odpírají. Dokud se však s námi zachází jako s polovičními zločinci, dokud se naše řeč ve správě prostě ignoruje, dokud nevidíme přes všechna krásná slova svoje lidové,
kulturní, státně občanské a hospodářské zájmy poctivě a úplně zaručeny, dotud můžeme cítiti jenom jedno: Hlubokou nelibost a zcela samozřejmou nedůvěru. Zde ať se začne! Zde ať se zlepší celé postavení! Ale právě v tom to vázne. V tomto směru se neděje nic. Nechť se nám vyjde vstříc, s blahovůlí a důvěrou, a pak se dostaví důvěra také u nás.

Nezapomínejte: My jsme se československému státu,nevnucovali, my jsme byl bez ptaní do tohoto státu násilně vtlačeni. Není tedy na nás, abychom se ucházeli o vaší přízeň, o vaší důvěru, nýbrž vy nám musíte podati důkaz, že můžeme míti k tomuto státu důvěru. Postavte se především vy bezvýhradně na základy svého státu! Pochopte jednou tyto základy! Jsou to základy vysloveného státu národnostního. Rozlučte se tedy s bludem národního států. Vy nejste národním státem! Systém šovinistického imperialismu, který posud sledujete, znamená něco nemožného, šovinistický imperialismus - dřevěné železo. Buď - a nebo! Buď imperialisticky - dobrá. Ale pak pryč se vším šovinismem! Kdo chce ovládnouti národy různojazyčné, nesmí chtíti samovládu jedné řeči. A nebo šovinisticky - dobrá. Ale puk žádný imperialismus! Pak nám Neslovanům dejte volnost a obmezte svoji vládu na území vámi osídlené, žádáme tedy v této věci úplně jasný směr na celé čáře, pro všechnu vnitřní politiku. Tím by také existenční oprávněnost tohoto státu nastala sama sebou. Jako jednotlivec musí dokázati svoji existenční oprávněnost tím, že pro celek vykoná něco positivního, tak tomu jest také u národů a státu. Představujete-li pravý stát národnostní, to jest řešíte-li národnostní otázku skutečně spravedlivě, řekl bych vzorně, tedy také příkladně pro jiné státy, pak teprve jste dokázali existenční oprávnění svého státu v jeho nynějším rozsahu. Pouhá existence státu, podmíněná obratně využitými poměry, není ještě daleko důkazem pro jeho nutnost, pro jeho existenční oprávněnost.

A tak se tomu také má s vychvalovanou demokracií. Také zde se na to musí teprve ukázati, že tu neběží pouze o laciné 'řeči, nýbrž o skutečnosti. Já pro svou osobu se stavím vůči demokracii dosti skepticky. Ale nazýváme-li se se zvláštním důrazem republikou demokratickou, pak jsme také zavázáni učiniti aspoň poctivý pokus, demokratickou zásadu provésti. V demokratickém státě má-se všechno říditi podle "démos", podle lidu, a to nejen podle, abstraktně skonstruovaného lidu, který bydlí někde v oblačné ptačí říši, nýbrž podle skutečného lidu, jak žije v prostoře a čase. Kde třeba jenom jedna vrstva lidu je, znásilňována, tam už není demokracie. Všechno i státní ústava, i státní správa, musí býti podle lidu, přistřižena. Především také jazykově. Bezohledné užívání jedné řeči jako tak zvané státní řeči je v zemi, kde lid v milionech jinou řečí mluví, tak nedemokratické, jak jen možno. A také tak nemoudré, jak jen možno. Zvláště za našich dnů, kdy válkou a převratem teorie státní řeči, kde vládla, důkladně byla odbyta. To je skrz naskrz zpátečnická teorie. Ale o zpátečnictví není zde v tomto státě vůbec žádná nouze. Vždyť přece je tato demokratická republika policejním státem in folio. Je hodně vidět, že její vedoucí mužové svého času mnoho cestovali v cárském Rusku. Znamenitě odkoukali báťuškovi, jak si kdysi, odkašlával a odplivoval. A to se předvádí pod názvem demokratické republiky zvláště nám obyvatelům Slovenska jako ideální svoboda. Smekáme před nebožtíkem Meternichem, který celkem provozoval totéž státnické umění, ale alespoň pod žádným falešným jménem. A jeho lidé nešikanovali také brutálněji a hloupěji nežli orgány demokratické republiky. Opravdu kdybych byl Čechem nebo Slovákem, zrovna bych se styděl vzíti do ústa slova "demokratická republika". Neboť s takovými titěrkami, které platí za demokratické kat exochén, jako odstranění šlechty a podobným sype se přece písek do očí jenom politickým sirotečkům. Zralý kulturní člověk, který se obhlédl v dějinách a životě, ví, jak má takové věci oceňovati. Stát, který nemá ještě ani parlamentárně zrobené ústavy, ba ani parlamentního domácího řádu, parlamentem samým ustanoveného, má zajisté vykonati ještě vše, čím by se mohl prokázati jako stát demokratický. Ale zůstanu u Slovenska, teto obzvláštní domény nejmodernějšího, demokratického vládního a správního umění. O, ano, Slovensko jest spravováno a to tak důkladně a tak skvěle, že možno říci, že ho samým,spravováním usmrtili. Buď jak buď. Se stanoviska správně-politického je to pravé zbořeniště. Pustá, pestrá směs starých uherských, starých rakouských, nových československých zákonů a možno-li ještě pestřejší quodlibet nařízení často si přímo odporujících, vytvořily takovou právní nejistotu a libovůli, že dnes už nikdo neví, co skutečně platí anebo neplatí. K tomu nákladná armáda úředníků a úřednic, jež si ponejvíce docela bezhlavě sama v práci překáží a jen jednomu umění znamenitě rozumí, na nešťastného státního občana, hlavně německého státního občana, když už je nucen použíti jeho služeb, důkladně zhruba se obořiti. Kdo chce míti svou věc provedenu rychle a co možná hladce, musí po tom důkladně jíti, neboť, jinak mu věc snadno někde uvázne anebo dokonce i s podanými spisy se někde ztratí. Ale hlavní věc je, že se úřaduje česky anebo slovensky, že všechny nápisy dokonce i na nádraží, jsou také pouze české, že všechna doručení, výměry,' tiskopisy a podobné, také jenom v této řeči jsou sepsány. Rozumí-li jim německý státní občan nebo nerozumí, je-li jimi často přiveden do nejtrapnějších rozpaků, ba často poškozen či nic, to je našim správním umělcům jednoduše vosk. Obyvatelstvo právě má býti nucené poslovaněno anebo aspoň nuceno užívati českého nebo slovenského jazyka. Nákladní listy na př. se přijímají přece pouze v těchto řečech. Tu právě jde všechno podle melodie: "A sám-li nepůjdeš, chci užíti násilí." A na takovou bídnou, nejenom nedemokratickou, nýbrž lidu nepřátelskou správu, má německý poplatník sehnati a platiti průměrně 500 Kč na hlavu. Proti tomuto špatnému hospodářství se musíme rázně ohraditi. Máme ho více než po krk.

Žádáme za svoje spravedlivé daně správu evropskou, přesnou, rychlou, nestrannou, neúplatnou, která s námi nezachází jako bychom nebyli ničím, nýbrž která bére ohled na naši národnost, na náš jazyk. Chceme býti spravováni ve svém jazyce. Jazyk přece není žádné politikum, nýbrž dorozumívacím prostředkem. V ^demokratickém státě musí to býti samozřejmě jazyk, kterým dotyčné obyvatelstvo tou dobou mluví. Proto žádáme pro německé krajiny německé úřednictvo, zvláště, také při takových úřadech, kde se projednávají a vyřizují naše kulturní, především naše školské věci. Je to stav přímo nesnesitelný, že v bratislavském školském referáte není jediného německého úředníka a že nad našimi školami mají dozor a dohled slovenští školní inspektoři. Tu pak není divu, že naše školství nikterak není vybudováno a zvelebováno. Bratislava, toto staré.německé kulturní středisko, nemá posud žádné německé střední školy, ani pro chlapce ani pro dívky. Německé paralelky, zřízené na některých středních školách, nemohou přece býti náhradou za to. Žádáme co nejdůrazněji zřízení německého reálného gymnasia, tedy čistě německou, německy vedenou a spravovanou střední školu. Chceme, aby z našich daní bylo vydržováno naše školství. Na vydržování slovenských škol svých daní neplatíme. A jak se zachází s našimi kulturními potřebami u bratislavského ministerstva! Městské divadlo bratislavské, které bylo vystavěno především z peněz německých, slouží nyní téměř výhradně divadlu českému nebo slovenskému. Německý poplatník směl letos v létě z nejvyšší milosti navštěvovati divadlo po několik neděl. A při tom je slovenské divadlo ovšem prázdné a musí býti uměle krmeno z našich peněz, poněvadž domnělých 41% Čechoslováků v Bratislavě jest ovšem jenom na papíře, a jistě nedodávají přiměřeného počtu divadelních návštěvníků. Nehodláme za žádných okolností vydržovati ze svých německých peněz toto života neschopné slovenské divadlo na útraty svého německého umění, žádáme spravedlivé rozvržení divadelní saisony, které by odpovídalo skutečným poměrům. Pro takové věci potřebujeme v ministerstvu pro Slovensko německého oddělení. Nyní se s námi u nejvyššího správního úřadu jedná beze všeho porozumění. Když spousta bratislavských ulic byla pojmenována podle všech možných i nemožných všeslovanských veličin, které s našim městem vůbec nesouvisí, a my Němci jsme žádali, aby byl vzat zřetel také na náš kulturní svět, byli jsme jednoduše odmítnuti.

Ano, co všechno bychom neměli žádati, nač na všechno bychom si neměli stěžovati! Vždyť jsme vydáni ve všech oborech vládě slepého násilí a libovůle. Připomínám jen surové roztřískání korunovačního pomníku v Bratislavě, uměleckého díla, které mělo pro město dvojnásobnou cenu, poněvadž pocházelo z ruky mistra, kterého s pýchou nazývalo svým. Nekonečný výminečný stav se svým bezohledným vypovídáním a pitomým internováním, nejapné poměry censurní, hanebné špiclovství a provokatérství, brutální zasahování vlády do našich samosprávných. korporací, neustálý odklad obecních voleb, vědomé a soustavné zbídačení středního stavu tím, že se posud nevyplácí válečná půjčka, tak zvané znárodňování jednotlivých průmyslových podniků, které konečně povede tam, že v demokratické republice budou určitá povolání vyhrazena pouze panujícímu národu, a tak dále. Opravdu mnoho se od nás žádá a naše beztak obdivuhodná trpělivost se vystavuje příliš veliké obtěžkací zkoušce.

Tak nás chcete získati pro svůj stát. Nuže, již jsem vám jednou řekl: Jste prašpatní psychologové. Nám touto politikou neimponujete. Docilujete tím jen jednoho a to můžete míti, toužíte-li po tom: Ze srdce jdoucí opovržení. Vy ovšem řeknete Nepřátelství k státu! Jak myslíte. Mám za to, že to právě jsou praví přátelé tohoto státu, kteří Vám otevřeně řeknou, čím stůně a musí stonati, dokud nezanechá šíleného systému, kterým se řídí také nynější vláda. Nepotřebujeme se ani tak příliš namáhati se svým nepřátelstvím ke státu. Neboť čeho jím konečně můžeme dosáhnouti, to obstaráváte vy sami svojí ztřeštěnou, samovražednou politikou znamenitě a velice důkladně. Kdybychom byli skutečně zlými škůdci, za které nás pokládáte a vydáváte, potřebovali bychom jen hráti si na škodolibé diváky a říkati: Jen houšť! čím divočeji, tím lépe! Tím dříve budete u konce se svou politickou mysliveckou latinou. Ale, nikoliv! Tak nemluvíme. Prostě proto, poněvadž jsme nyní skutečně s vámi zapraženi do této státní káry na zdar a na zmar. A tu nám není lhostejno, jakou cestou hrkota. Spadne-li do propasti, je to také naší škodou. Proto musíme varovati a potírati váš blud. Buďte rádi a vděční, že tak činíme. Kdybyste chtěli uvěřiti našim slovům, Vaší škodou by to nebylo. Jisto je, že nemůžeme podporovati váš systém - svědomí nám to nedovolí. Vláda nemá naší důvěry. Váš rozpočet odmítáme v celku i v jednotlivostech. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo. panu sen. Koušovi.

Sen. Kouša: Slavný senáte! Pokládám za svou povinnost zmíniti se o aktuelní otázce, kterou považuji za otázku celostátní, o otázce bytové. Otázku bytovou musíme nazvati bytovou krisí. Letošního roku na jaře zabývali jsme se v sociálně-politickém výboru návrhy iniciativními jakož i vládními návrhy, které měly sloužiti k tomu, aby nouze o byty byla řešena co nejrychleji. Dokonce uvažovalo se o tom, aby byl jmenován bytový diktátor. Podněty senátorů i vládní návrhy již projednané a schválené výborem senátu nenalezly místa v poslanecké sněmovně a nebyly akceptovány. Poslanecká sněmovna se usnesla, na zákoně č. 100 o stavebním ruchu, jehož platnost hlavy I.: "Opatření stavenišť" a hlavy VII.: "Finanční podpora staveb provisorních", pozbývají účinnosti dnem 31. prosince 1921, ostatní paragrafy pozbudou účinnosti příštího roku.

Když se podíváme na tento zákon prakticky, vidíme, že sklamal veškeré naděje. Sklamal v prvé řadě v §u 23, podle něhož vláda byla zmocněna, aby opatřila pro podporu stavebního ruchu kapitál do 1 miliardy korun losovou výpůjčkou. Dle vyjádření pana ministra financí půjčka vynesla však dosud jen 25 milionů korun, takže přihlížíme-li k tomu, že v prvním roku bylo opatřeno těchto několik milionů, musili bychom čekati na opatření jedné miliardy pro stavební ruch celkem padesát roků. Tak dlouho ovšem dnešní generace čekati nemůže. Zákon sklamal také v §u 36, podle něhož měly se sestoupiti peněžní a pojišťovací ústavy ve zvláštní společnosti s ručením omezeným za účelem opatření peněz, nutných ke stavbám domů. Společnosti ty měly požívati osvobození od daně výdělkové, ale přes tuto velkou výhodu, dodnes se nesestoupily a neustavily a také žádných peněz neopatřily. O zákoně tomto mohu směle říci, že, nevyhověl dnešním potřebám bytovým, a to z toho jednoduchého důvodu, že vláda nemohla použíti. své moci exekutivní. Zákon tento, lépe řečeno jeho tvůrcové, spoléhali více na stavební podnikatele nežli na bytová družstva, obce i samotný stát. A přece dnešní otázka bytová není a nemůže býti otázkou soukromou, tím méně otázkou stavební spekulace. Dovoluji si projeviti názor, že otázka bytová je otázkou Československé republiky, otázkou československého národa. Nemůže nám býti lhostejno, že máme v Praze organisaci nájemníků, podnájemníků a nebydlícího občanstva. Tato organisace, čítající 30 tisíc nebydlících ve Velké Praze, vyžádala si slyšení, a to dvakráte u pana presidenta republiky a žádala, aby ochrana nájemníků byla zabezpečena zákonem a aby zabírací zákon byl zostřen. Je přirozeno, že pan president nemůže těmto nebydlícím pomoci, když vláda, nemohla opatřiti potřebné peníze. Poměry bytové jsou strašné nejen v Praze, ale i na venkově, česká města a české obce snaží se stavěti a také staví, avšak německá města ve své převážné většině zachovávají pasivitu. A tak český živel v německých městech se ocitá v zoufalém postavení. Nechci při této těžké otázce mluviti politicky, také bych nerad viděl, aby se se sociální péčí a s bytovou péčí dělala nějaká politika. Jsou však mezi námi lidé, kteří veřejně mluví, veřejně vyhrožují. Pan kol. sen. Frant. Jesser mluvil 12. května t. r. na veřejné schůzi ve Svitavách a vyzýval posluchače, aby všemi prostředky znemožnili otevření české školy měšťanské ve Svitavách. Ve svém referáte mluvil mnoho proti Čechům. Mezi jiným pravil, že vývoj Čechů mohou Němci znemožniti jen tím, když se z německých měst a obcí odstraní všichni čeští dělníci, čeští učňové a úředníci. Senátor Jesser také ve své řeči řekl, aby Němci nepronajímali byty Čechům. Všichni Češi, pravil, musejí ven a do německých krajin nesmějí býti dosazováni čeští úředníci, zřízenci, četníci a legionáři. Pan sen. Jesser šel ještě dále prohlásiv, že neuznává Masaryka jako presidenta, že jej zná jako zrádce. (Sen. Jesser [německy]: To není pravda!)