Slavný senáte! Jestli my si zařídíme s pravou úsporností a skromností své hospodářství, pak nejen u našich poplatníků, nýbrž i v cizině získati musíme důvěru ke svému státu. Jako zevnější důkaz té důvěry pociťujeme zvednutí naší valuty. My vidíme, že nynější naše vláda si stanovila za program upřímně, ne snad pouhými frásemi, nýbrž skutečně věcně šetřiti v rozpočtu a slibuje, že tohoto pravidla bude přísně dbáti, a vy vidíte dnes, jak valuta naše v cizině stoupá. To je také neklamným znakem důvěry, kterou cizina ke státu chová. Této vládě, vládě celonárodní a vládě právního pořádku na důkaz své důvěry povolujeme tento rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo má paní sen. Perthenová.

Sen. Perthenová (německy): Velevážené dámy a pánové! Finanční politika tohoto státu má dvojité dno. Kdo si všímá rozpočtu, musí přiznati, že provádíme věci, ke kterým se mohou odhodlati jen státní území silná finančně a hospodářsky. V Československé republice je finanční ministr, ať už náleží k jakékoli koalici, gentlemanem, když běží o neplodná vydání, o militarismus. Ne miliony, nýbrž miliardy hltá tento moloch. Letadla a děla velikého kalibru svědčí o pokroku na zemi i ve vzduchu, svědčí však také o tom, že československý stát takovýchto zařízení k svému, bytí nezbytně potřebuje. Kulturní státy jsme až dosud poznávali po tom, že vydávaly co možná nejméně na militarismus a co možná nejvíce na národní hospodářství. Tu však náhle přestává pyšné, gesto finančního ministra, které ukazuje při militarismu: Vždyť to přece máme a můžeme si to popřáti!

Péče o mládež nedostala v loni ani 3% té sumy, která byla obětována militarismu; procentový poměr se ani v tomto roce podstatně nepřesunul. Láska k tomuto Systému zhýčkaného militarismu zvláště u dělnictva se nezvětší, i kdyby miliony na něj ještě více stouply.

Obracím se k péči o mládež a řekla bych ráda toto: československý stát mohl by býti příkladným kulturním střediskem, kdyby měl jednou finančního ministra, jehož cílem by nebylo pouze plniti nenasytná přání militarismu, který by spíše viděl svoje poslání v tom, aby uskutečnil slovo o opravdovém odrakouštění. Kde je v rozpočtu podklad pro odrakouštění? 22 kapitol rozpočtu se proti loňsku zvýšilo, kapitola "sociální péče" se zmenšila o 5,6%, ministerstvo pro zásobování o 20 procent.

Rakousku také nic nezbylo pro tvořivé vrstvy lidové. Nyní zde vyvstaly znovu stejné zásady. Jsme-li poctiví, musíme říci, že se porakoušťujeme. Na římský kultus platí v kapitole "školství" republika roku 1920 29 milionů, roku 1921 50 milionů, roku 1922 54,9 milionů korun, ale na péči r. 1919 jenom 17 milionů, což je 58% sumy, kterou dostává od státu římský kultus. Pro letošek, je péče obmyšlena 22 mil. 644.840 korunami, tedy o 30% více než jak stát subvencuje římský kultus.

V kapitole "školství" se věnuje péči o mládež 4 miliony, což jest dvanáctina toho, co dostává od státu bohatá katolická církev. K militarismu není možno tuto kapitolu vůbec přirovnati. Co je příkazem chvíle? Příspěvky na péči o mládež se musí zvýšiti. Dětská úmrtnost dostoupila výše, jež je povážlivá. Na 1000 porodů připadá 130 úmrtí. Tuberkulosy rapidně přibývá, na každých 100.000 obyvatel připadá 355 úmrtí. Nad tím by se měla vláda zamysliti. Tisíceré rány třeba ještě v národním těle hojiti. Zanedbaná mládež, vdovy, sirotci a invalidi, váleční mrzáci se ještě daleko netěší péči, 'jakou by jim musil věnovati kulturní stát. Podpůrné položky jsou při nynějších poměrech příliš nepatrné, mnohé stát vůbec vypustil ze své pomocné činnosti, život tisíců vdov a jejich dětí není nic jiného než stálý hlad. Tisíce válečných invalidů, kteří jsou otci rodin a nemohou svým dětem ničeho poskytnouti, jsou výmluvnými žalobci proti státní nedbalosti. Tam, kde by stát měl hojiti rány, přenechává řešení sociálních problémů, ozdravení národního těla, nemocemi otřeseného, prostředkům soukromým. Vzpomínám na vánoční svátky. Dětské opatrovny, organisace péče o mládež, školy pro slepce, chodí dům od domu žebrati a prositi o dary, ze kterých musí žíti celé týdny a které poskytují vítanou zásobu peněz ještě po vánočních svátcích. Stát, který obětuje miliardy militarismu, posílá potřebné občany žebrotou! Také jindy než o vánocích nejsou lidumilné ústavy s to, aby vyšly, nechodí-li prosit a žebrat. Tištěná zpráva "péče o mládež" v Teplicích počíná slovy: "Srdečně prosíme příjemce této zprávy, aby podporoval naši mnohotvárnou činnost o sociální péči věnováním mimořádného daru, ať už pošle svůj dárek jeslím pro kojence, útulně pro malé dítky, prázdninovým osadám, dětskému domovu nebo dětské útulně, čítárně pro mládež, večernímu domovu, poradně pro matky, poradně pro ošetření chrupu chudých školních dětí nebo vánoční nadílce." Něco k tomu ještě podotýkati znamenalo by nositi dříví do lesa. 600.000 válečných poškozenou dostává letos 463,000.000, na osobu připadají 773 K ročně nebo 64 K měsíčně, nebo 2,14 K denně. Má v tom někdo nalézti náhradu za ztracené zdraví a údy, za ztracenou existenci a mnoho jiného? Pokrok ještě dlouho neodstraní se světa toto bezpráví, které vězí v tom, že militarismus dostává od státu miliardy, kultus miliony. Stát ještě pořád vynakládá svoje miliony na ničení, ne však na zvelebení národního zdraví a péče o mládež. A jak se vede péči o invalidy, tak vede se také válečným vdovám a sirotkům. Příklad: žena s dvěma dětmi, jejichž živitel padl ve válce, brala podporu až do 1. října 1921. Dostala nyní vyrozumění, že přebrala až do května 1922, a že tedy nebude ničeho dostávati do té doby, až úplně bude splaceno. Všechno vysvětlování u vyživovací komise a u berního úřadu nebylo nic platné. Táži se nyní: co si má ta žena se svými dvěma dětmi zatím počíti?

Co se děje se školní mládeží? školní lékaři, školní sestry, měli býti již dávno státní institucí. Co bychom však viděli, kdyby těchto břemen nepřevzaly obce a okresy, když se stát o to nestará? Jaký bezútěšný obraz rozdrceného dětského zdraví rozvíjejí právě zprávy školních lékařů! V okresu děčínském, kde okresní správní komise zavedla toto zařízení pro 3000 dětí a asi 40 míst, podávají lékaři takovouto zprávu: Mezi vyšetřovanými dětmi našli jsme 1511 dětí chudokrevných, a mezi nimi 102 s vážnou srdeční vadou. Zavšivených bylo 528, se špatnými zuby 826, souchotinářských 90, slabomyslných 81, zatížených vadou řeči 54. Podvýživa obmezuje se téměř výhradně na města. Okresní správní komise obětovala na zdraví mládeže přes 100.000 K, stát k tomu nepřispěl ničím. Rozpočet ministerstva školství vyměřuje pro celý stát jen 10.000 K. Co však je se školní péčí o zuby? Rozpočet vůbec nezná takovéto položky. Právě tak potřebná by byla větší položka pro dětské zahrádky, dětské útulny, aby mohla býti tato zařízení konečně vybudována a školní mládež byla vyrvána nebezpečnému životu pouličnímu. Pro hluchoněmé a slepé, duševně choré a slabomyslné děti má rozpočet sumy, z nichž není možno takový ústav udržovati. Ale co se děje s jinými? Proč mají právě tyto kapitoly takový význam? Poněvadž je povinnostní každého státu starati se nejenom o to, aby hranice na venek byly silně opevněny, nýbrž, chce-li ozdravěti, aby i uvnitř byl základ dobře vybudován. K tomu patří v prvé řadě ochrana matek a kojenců, péče o mládež, zřízení pro děti školou povinné a mladší. Parlament odmítl 26. min. měsíce všechny návrhy, které bylý učiněny k této kapitole. Nutno zde říci, že se většinové strany tímto odmítnutím provinily. Při loňské rozpočtové debatě poukázala jsem na návrh zákona o mateřství, jejž podaly moje kolegyně v parlamentě. Tento návrh byl v poslanecké sněmovně zamítnut s odůvodněním, že je příliš dalekosáhlý. Je to prostě kulturní hanba a nedůstojné republiky, která chce být demokratickou, že g prázdným gestem odmítla vše, co se týká péče o matky a kojence. Při tom se v tomto státě neděje skorém ničeho pro chudé šestinedělky. Nemocnice jsou přeplněny, protože často, v celých.okresích, jako na příklad v čistě průmyslovém okrese děčínském, je jenom jediná nemocnice. Co však se bude díti, vypukne-li jednou epidemie? Toho nelze domysliti.

Jaká sociální zařízení poskytuje stát péči o mládež pracujícího lidu? Tak málo, že musíme pozorně hledat, abychom našli státní lidumilný ústav. Stavěly se a staví nové kasárny, které pohltí miliony. Na druhé straně však bylo nutno zavříti ústavy pro péči o mládež, jako ve Svadově u ústí nad Labem, protože nebylo peněz, a zmenšiti počet míst v útulně pro mrzáky v Liberci. V Podmoklí slíbila obec organisaci péče o mládež, když stavěla místnosti pro dětské jesle, zařízení toho bylo již před válkou používáno, ale jesle musily tehdy býti zavřeny, protože se nedostávalo potravin. Místnosti jsou nyní téměř hotovy, ale jen si nemyslete, že se tam jesle, jež jsou pro děti tak potřebné, tak hned otevrou. Obec tam musí umístiti 300 vojáků, kteří přicházejí z ústí, poněvadž nemá jiných místností, a vojsko musí býti ubytováno. Tak vypadá péče o kojence, ve mnohých městech, kde často bydlí většinou dělníci.

Ale jak to vypadá v ústavech, jejichž úkolem je vrátiti zase společnosti zanedbanou mládež? V těchto ústavech, pro které stát nemá téměř vůbec peněz, ukazuje se třídní ráz tohoto státu co nejzřetelněji. Jen několik příkladů, které znám z vlastní zkušenosti: V Opatovicích je polepšovna pro chlapce, ve které je nyní 154 chlapců. Tam mně řekli, že by mohli přijmouti ještě 70 až 80 chlapců, a jejich příbuzní už žádali o přijetí, ale ústav je musil odmítnouti, protože nemá ani bytů pro dozorce, ústav sám je ponurá budova, cukrovar, kde se z každé místnosti a chodby na vás dívá cukrovar.

Právě tak nemožno je vychovávati děti spíše odděleně, ačkoli by to bylo s výhodou pro ty, které jsou polepšitelné. Jsou tam i chlapci, kteří jsou vůbec nepolepšitelní, dále také velmi slabomyslní. Jak se tím práce vychovatelova stěžuje, pochopí každý laik, jenom ti ne, kteří tu k tomu vlastně jsou. Mohlo-li ředitelství přes to říci, že jich vychází 60-70% polepšeno, a že se všichni naučili nějakému řemeslu, svědčí to o obrovské námaze tajnějších učitelů i správy. Stát, jehož povinností tuším jest učiniti všechno, aby aspoň rodičům umožnil vychovati dítě, jež by snad ještě mohlo býti užitečným členem společnosti, nemá pro takové věci peněz. A tak tomu bylo také v jiných ústavech. Všude scházejí prostředky, za něž by se mohlo vykonati něco positivního.

Ale jak to vypadá teprve v ústavech pro nezhojitelně nemocné a slabomyslné děti! V Přívoze je ústav pro. slabomyslné, jenž je majetkem sester III. řádu sv. Františka, tedy ústav, soukromý. Tam mi řekly sestry, že příspěvky, které mají k disposici, jsou nepatrné. Příbuzní nebo ústavy, které tam dětí dávají, platili dříve 15 K, nyní 60 K měsíčně. Dostávají subvence jenom od zemské komise liberecké a brněnské. Když žádaly vládu -ale je to už dlouho, nelekejte se, velectění pánové - dostali 300 K. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Jak sestry, říkaly, podaly nedávno žádost o subvenci. Věnuje-li na to stát zase takovou nesmírnou sumu, bude, trvám, těmto nezhojitelným chudým dětem pomoženo! Budova sama byla docela malý klášter. Ubohé děti obývají přízemní budovu do dvora, kam po celý den slunce nezasvitne. Bylo tam 15 dětí, pro více není místa. Pokoje jsou vším jiným, jen ne pokoji pro nemocné. Za to byla umístěna v klášteře samém v krásné světlé místnosti modlitebna, pěkný, krásný sál. Také zde musí odmítnouti mnoho dětí, poněvadž není místa. Mezi těmito dětmi jsou některé úplně slabomyslné, zcela zmrzačelé a jiné stížené nezhojitelnými chorobami, často tam přivedou děti, a z listin není ani vidno, co jim schází. Tak se často stalo, že tam přišly děti souchotinářské, nebo i děti s hroznou oční chorobou trachomem. Lékař navštěvuje ústav většinou bezplatně, a teprve když jednou přijde, může nemoc zjistiti. V tomto ústavu je také 13 starých lidí, kteří už nemohou vstáti z lože, mezi nimi slepí, docela chromí a věkem sešlí, ba i syfilitičtí. Tedy také kousek starobního zaopatření možno nalézti v tomto ústavě, pro který věnuje stát tolik jako nic. Je to prostě zločinem, že nelze pro tyto ubohé nešťastné děti nic jiného opatřiti, že není lépe postaráno o ty chudáky, a že musí v takových místnostech skončiti dny svého života, často tak prací vyplněného. Podle výpovědí sester neuvidí tam masa po celý týden.

O jiné takové péči jsem dostala zprávy z pomocné školy pro slabomyslné v Liberci. Podle sčítání je v německém území 4900 dětí, které jsou zcela určitě duševně méně schopné, krom toho jich je ještě 900 podezřelých ze slabomyslnosti. Je téměř na jisto postaveno, že je v našem území kolem 8000 slabomyslných německých dětí. Z těch 8000 dětí jich zhruba 1200 potřebuje ošetření a vychování v ústavech, částečně pro těžké duševní vady, částečně pro domácí poměry, částečně pro své nepředložené, obecně nebezpečné jednání, ostatní potřebují nezbytně zákona o pomocných školách pro slabomyslné. Bylo mi sděleno, že tento školní svaz podal takový zákon v parlamentě. Jak vidno z výročních zpráv z Německa a ze Švýcar, vyšlo tam 80% slabomyslných dětí z ústavů polepšeno. U nás v Československu jsou poměry takové, že převážná část slabomyslných, když vychodí školu, je břemenem rodině, zemi nebo státu, plní vězení, pracovny, káznice a polepšovny, poněvadž tito slabomyslní lidé propadají neřesti, zločinu a prostituci. Tak se stará stát o tyto ubožáky! Z ústavů pro slabomyslné mají Němci v Československu soukromý ustáv ve Slezsku, malý soukromý ústav, a zemský ústav na Moravě, v Čechách vůbec nemají žádného. Ministerstvo školství dalo do svého rozpočtu pro rok 1921 směšně malou sumu 10.000 K pro německé i české pomocné školství. Také suma pro slabomyslné v rozpočtu ministerstva sociální péče jest, hledě k potřebám, příliš nepatrná. Pomocné školy pro tyto slabomyslné děti byly zřízeny jen přispěním zemských komisí a přispěním, obcí. Ale pouze čtrnáctina všech těchto dětí může choditi do těchto škol, třináct čtrnáctin nemá obecnoškolského vyučování, pro ně vhodného. Pro všechnu tuto péči zbývají státu jenom drobty, které spadají se stolu militarismu. Co však by se stalo, kdyby nezakročovala tak rozsáhlá soukromá péče, jakou rozvinuje na př. německá zemská komise pro ochranu dětí a péči o mládež, která udržuje 8 osad, rozsáhlou péči soukromou, 24 dětské útulny, 38 opatroven, přes sto poraden pro matky, 200 dětských zahrádek? Je nedůstojné státu, který chce býti demokratický, aby mu mládež vychovávala soukromá péče.

Ke konci bych se ráda ještě něčeho dotkla, co velice přispívá k zanedbávání mládeže. Je to otázka bytová. Také zde selhává vládní aparát úplně. Není v těchto německých krajích města, není místa, kde by bytová nouze se nevytvářela tak, že přímo ničí rodiny. Uvedu jen jeden případ. V podzemním bytě o třech místnostech bydlí dvacet osm osob obojího pohlaví, od kojence až po dědečka. V témž domě je druhý.byt se dvěma pokoji a týmž počtem napěchovaných lidí. Lze se pak diviti, když mně v kostomlatské polepšovně pro desítileté až čtrnáctileté dívky na.moji otázku, proč vlastně tyto dívky přišly do ústavu, řekli, že jsou skoro všechny mravně spustlé a z části pohlavně nemocné. Bylo tam tak asi sto dívek. V jiné části ústavu byly starší internovány v donucovací pracovně.

V rozpočtu je stanoveno na bytovou péčí 113 milionů. Ráda bych na příkladě ukázala, jak možno 113 miliony pomoci bytové péči. V Podmoklí stojí dva domy, které mají v přízemku několik místností pro úřadovny a pak ještě 17 bytů, tři miliony. 113 milionů by tedy stačilo v celé republice jen na 38 domů. To potřebuje větší město samo. Tak vypadá bytová péče v tomto státě! Ještě příklad. Když se stavěly dva domy, byli zástupci obce u vlády žádat o subvenci. Ta jim slíbila dva miliony. Ale když byla stavba tak daleko, že se peníze spotřebovaly, neměla vláda peněz. A ovsem že jako je tomu zde, je tomu ve mnohých jiných německých městech. Máme technické učeliště. Tento ústav by stačil svým místem tak asi pro 40-50 žáků. Ale v těchto místnostech musí studovati 500 posluchačů. Také se nemůže toto učeliště rozšiřovati v budově, ve které je umístěno, poněvadž je potřebí místností pro vojsko. Vojsko bude tak dlouho v těch místnostech, až budou hotova kasárna, pro která je určeno 3 miliony korun. Vidíme zde opět: o stavbu kasáren je postaráno, ale o byty a ústavy pro sociální péči nikoli.

Z tohoto vylíčení musí každý nepředpojatý, vážně myslící člověk, vycítiti obžalobu. Oběti války, oběti bídy a bytové nouze mluví velmi zřetelnou žalobou, že jsou státem zanedbávány. K státnímu vědomí možno vychovávati jen tehda, když státní zřízení značí pro každého prospěch. Nynější zařízení na poli sociálně-politickém a zvláště na poli péče o mládež jsou zbytky z minulých dob, které, zůstanou-li tak, značí pro stát pomník hanby naší doby. Z těchto všech důvodů nemůžeme hlasovati pro rozpočet. (Souhlas.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Dále uděluji slovo panu sen. dr. Reylovi.

Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! Rozpočet na příští rok dokazuje, že v kulturním ohledu snaží se naše republika vyhověti úkolům kulturního státu, neboť z celkových nákladů 7% proti 4% minulého, roku přikazuje se z celkových nákladů státních ministerstvu školství a národní osvěty. Jistě můžeme říci, že celkem štědřeji proti bývalým létům pamatuje republika na školství, ale tím nejsou ještě všechny naše tužby náležitě ukojeny. Tak postrádáme zvláště v VII titulu rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty větší položky na školství pro děti úchylné, zmrzačené, hluchoněmé a jinak vadné.

Již paní předřečnice zde poukázala na tyto nedostatky, jak jsou tyto školy pro úchylné děti málo dotovány. Celková položka pro tyto školy je 45 tisíc na celý rok. Ovšem pro hluchoněmé děti v průmyslových školách je přikázáno 130 tisíc, ale to je přece jen hrozně málo, když přihlížíme k tomu ohromnému počtu dětí úchylných, které potřebují zvláštní péče. Za tyto ubohé se přimlouvám, poněvadž těm schází dostatek výmluvnosti a síly, aby mohli sami na svou bídu upozorniti.

Při této příležitosti vzdávám díky katolickým ústavům, že bez ohledu na chválu lidskou a bez ohledu také na podporu státní,
starají se se všech sil o péči potřebnou a o výchovu těchto dětí úchylných. Ovšem všecko uznání dlužno přiznati zemským komisím pro péči o mládež. Tak v Čechách česká komise pro péči o mládež sebrala a vydala 1,332.000 K, z nichž 70% uhradila sama ze svých prostředků, svým přičiněním. Věstník ministerstva pro zásobování lidu čís. 17 letošního roku sděluje, že československá péče o děti vyživuje denně v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi celkem 67.000 dětí. Není toho mnoho, ale je to dobrá pomůcka pro školní výchovu, protože dítě, které není dostatečně živeno, nemůže nikterak se duševně rozvíjeti. Vzpomenouti dlužno s povděkem americké misse, která od té doby, kdy československá péče o dítě začala, totiž od dubna roku 1919, poskytla českým, neznámým dětem darů okrouhle asi 450 milionů korun. K tomu ovšem přispěla naše vláda 33 miliony korun. Dík americké missi a také vládě.

Když tolik porozumění jest pro tělesnou péči dítěte, mohli bychom také žádati, aby stejné porozumění bylo pro duševní a mravní vývoj dětský. Bohužel nemohu stejné uznání projeviti vládě v tomto směru, škola má nedostatky jak v intelektuelním ohledu, tak i v ohledu mravním. Tyto nedostatky v intelektuelním ohledu jeví se nejlépe při zkouškách. Když na příklad dítě přestupuje z obecné školy do školy střední, projevují mnozí absolventi obecných škol hrozné nedostatky v pravopise a základních vědomostech. Jeví se to dále i při maturitách a nejbolestněji při přísných státních zkouškách. Mluvil jsem s některými členy komisí a ti mi pravili, že se dnes nesmí od zkoušeného kandidáta mnoho žádati. My ovšem mnoho stěžujeme si na válku, že zavinila tuto zaostalost naší mládeže, ale nedá se popříti, že je nutno zvýšiti snahu po vědecké výši našeho dorostu, naši mládeže, nemá-li ta chlouba naše, že jsme jedním z nejpokročilejších národů, státi se pouhou illusí. Učitelstvo čeká v tom veliká práce, a proto je tajné toho litovati, že se nemůže plně věnovati svému úkolu. Mnoho učitelů stále ještě jest ve vojenské službě a v jiných zaměstnáních, čímž se oddalují svému původnímu cíli. Závady ovšem větší má naše škola v ohledu vychovávacím a mravním. Tyto závady vidím ve zlehčování náboženství. (Hlas: Tak jest!) Profesor dr. Krejčí ve své "Psychologii" napsal, že těžký zločin páše na humanitě ten, kdo trhá představy náboženství lidu a dítěte. (Hlas: Má pravdu!) Já snad nechci zde roniti slzy nad ztracenou posicí církve ve škole. Pamatuji se na slova zesnulého biskupa Brynycha, který v r. 1897 prohlásil veřejně, že jak dnes poměry jsou, církev nemůže chtít, aby snad řídila všecky školní záležitosti. Církev netouží po tom, aby uplatňovala takový způsob, který ve škole vládl, a proto hesla, že je potřebí odcírkevnit školu, zdají se mně býti zbytečnými, poněvadž církevní vliv ve školách není žádný. Myslím, že spíše. by to heslo mělo znít: My chceme školu zmaterialisovat, my ji chceme zbavit veškerého náboženského rázu!

Pánové, toto snažení v národě cyrilomethodějském, v národě Husově a Komenského, je poněkud divné. Jestliže se odstraňují ze škol modlitby a kříže, odznaky křesťanství, pak se táži, proč Komenský psal své spisy, ve kterých přesvědčivě dokazuje, že počátek moudrosti je bázeň boží. My provozujeme konfiskaci myšlenky Komenského, my nedovolíme, aby jeho zásady byly přednášeny ve škole, aby přišly ke prospěchu mravního rozvoje naší mládeže, nýbrž je odsuzujeme k tomu, aby práchnivěly v archivech. My, pánové, chceme-li vyniknout českou kulturou a chceme-li přispět ke kultuře všeobecné, evropské, musíme se snažit, abychom měli individuelní, zvláštní českou kulturu, a proto žádným způsobem nevynikneme, když budeme importovat sem cizí myšlenky, když je budeme rozřeďovat a když je, někdy ani ne dosti zažité, budeme vydávat za kulturní pokrok. Je potřebí stavět na české svérázné kultuře.

Škola musí odpovídat nejen duši dítěte, ale musí odpovídat také duchu národa. Ve škole české pracuje se o vymícení náboženského ducha za přímé podpory bývalé Vlády. Tak, výnos Habrmanova ministerstva z 9. května 1919, č. 5125 dovoloval, aby modlitby, pozdravy křesťanské, a symboly náboženské byly podle uvážení místních poměrů ze škol vyloučeny nebo zdobrovolněny. (Hlas: To je velká chyba. To straší Slovensko. To odtrhuje Slováky. Jiný hlas: Husa jste upálili ze samého křesťanství.)

Pánové, Bedřich II., císař německý, jenž nebyl nijakým zvláštním katolíkem, jak jest známo, vydal zákon proti kacířům a podle jeho zákona byl Hus souzen. To patří do historie. Já bych nerad zabloudil do historie, odvedlo by mne to od mého předmětu.

Uznávám, že dospělý člověk, se nemůže nutit k nějakému náboženskému výkonu, to by byla nesmyslná ceremonie, ale u dětí je to něco jiného. Jestliže dítě se nabádá k tomu, aby se súčastnilo náboženského výkonu, je to obyčejný pedagogický prostředek, kterým se navádí k získání náboženské ctnosti. Všecko ve škole musíme děti naučit naváděním, cvikem učí se také lásce k vlasti, k.práci a všem ctnostem, tedy i náboženským ctnostem, že byla povinná docházka do kostela, to byl pedagogický prostředek, a proto výnos Habrmanův z 9. května 1919 byl výnosem, který se příčil pedagogickým zásadám. Mnozí učitelé to uznávali a proto modlitby ve škole s dětmi konali. Ale ministerstvo Šustovo 17. srpna 1921, č. 37.715 vydalo ještě horší výnos, podle něhož většina sboru rozhoduje o tom, má-li být modlitba a jiný úkon náboženský povinným. Toto usnesení sboru je závazné. (Hlas: Ještě ne! Místní školní rady!) Jestliže tedy se usnese většina ve sboru, nesmějí někteří učitelé, jako dříve dělali, modlitbu ve škole konat. Je to zvláštní, že tento výnos neplatí pro Slovensko. Jestliže tento výnos je dobrým, proč vlastně toho dobra zbavujeme Slovensko? Je-li však chybný a mylný, proč, jen naše škola má býti tímto výnosem poškozována? Máme ministerstvo pro unifikaci zákonů, mají tedy býti také výnosy vydávány tak, aby vyhovovaly v Čechách, na Moravě i na Slovensku. V tom jest viděti slabost tohoto výnosu, že pro Slovensko neplatí. Tímto výnosem dává se možnost většině ve sboru, aby rozhodovala o zrušení modlitby ve škole, byť si přála celá osada její zachování. To jest vlastně znásilňování svobody náboženské. Jest to skutečně chyba, že vláda takové znásilňování výnosem svým podporuje, ba přímo nařizuje. Kdo, náboženství chce vylučovati ze školy, ten 'vlastně, ukazuje, že nemá pravého pojmu o náboženství. Vždyť náboženství není snad pouhým citem nebo nějakou účastí na ceremoniích. Náboženství je také naukou, a to naukou normativní, která předpisuje vůli lidské, aby člověk žil v souhlase se zákonem božským, v čemž dle Herberta Spencera spočívá vlastně blaho lidské. Náboženství je nauka normativní, která se řadí důstojně k jiným vědám duchovým, jakými jsou logika pro myšlení, esthetika pro cítění a ethika pro chtění. Proto náboženství jako každá nauka jiná má své oprávněné místo v osnově vyučovací. Kdo vylučuje náboženství ze školy, ten vlastně připravuje školu o důležitý její úkol výchovný, škola nesmí jen utvářeti paměť, ona musí také utvářeti svědomí. Škola nesmí naplňovati paměť chovanců poučkami, ciframi a zásadami, aby se podobali naučnému slovníku, nýbrž je nutno, aby také vůle byla k dobru posilována a city byly šlechtěny předpisy náboženské nauky. (Souhlas.) Je potřeba vytvářet nejen paměť, nýbrž také svědomí; to je pocit odpovědnosti k zákonu božskému a lidskému. Vědění je moc, ale vědění bez svědomí je zkázou duše. Tuto skutečnost přehlížejí naše školské orgány a to považuji za největší vadu školy a za největší škodu republiky. Veliký syn americké republiky, Jiří Washington, pravil: "Nikoliv bohatství, ale počestní a zbožní synové vlasti jsou zárukou budoucnosti svého národa." (Hlas: Washington šel do kostela a modlil se!) Četní národové již vyhynuli, ne snad proto, že nebyli dostatečně učeni a vědecky pokročilí, ale že neměli dostatek mravního charakteru.

Je potřeba umravnění, je potřeba převýchovy, jak se stále říká, a já tvrdím, že skutečné umravnění a povznesení mravnosti je nejdůležitějším problémem naší republiky, snad ještě důležitějším problémem, než zvýšení naší valuty. Doba poválečná je pro mládež velmi nebezpečnou. Statistika ukazuje, že zločinnost v našich zemích úžasně pokračuje. Dle statistiky, vydané ministerstvem spravedlnosti, v českých zemích v roce 1910 bylo projednáno před soudem zločinů a přečinů 33 tisíc, v roce 1917 již to bylo 53 tisíc - ostatní cifry vynechávám - v roce 1918 to bylo 81 tisíc, v roce 1919 to bylo 92 tisíc a v roce 1920 jsme dospěli již k číslu 104 tisíce. Tedy prosím, zločinnost... (Sen. Matuščák: Kdo se nemodlil!) ne, kdo se nemodlil, to jsou zločiny proti cti, majetku atd. Pánové, kriminalistika, resp. zločinnost v našich zemích českých za 10 let stoupla o 200%, kdežto přírůstek obyvatelstva na Moravě a ve Slezsku je 1,3%, vdechách je úbytek 1,7%. To jsou cifry, které mluví více než co jiného. Chci jen říci, že naše poměry jsou velmi povážlivé a že znamenají velké nebezpečí pro naši mládež. Tato čísla volají po nutnosti umravnění naší společnosti, a tu ovšem se musí počíti u mládeže. Jako strom se omlazuje od kořene, tak také společnost se musí umravniti počínaje mládeží. V této krisi varuji před experimenty, kde se má výchova zakládati na nevyzkoušeném pokusnictví a doporučuji, aby se výchova dala na osvědčených starých zásadách. (Výborné!) Mnozí tvrdí, že se může mravní výchova díti také na základě vědeckém, jak to dokazuje v tom směru Francie. Nezapomínejme, že ve Francii vedle státní školy s vědeckou morálkou jsou i školy konfesijní s morálkou náboženskou. Které školy více prospívají, poznáte, budete-li blíže zkoumati poměry ve Francii. Nepodceňuji morálku vědeckou, ale nemohu ji, považovati za rovnocennou morálce náboženské. Vědecká morálka nemá ustáleného pojmu o mravnosti. Kdyby nebránila mi krátce vyměřená lhůta, mohl bych vám citovati dvacet učenců a filosofů, kteří se neshodují v pojmu a normě mravnosti. Když pojem vědecké mravnosti není ustálen, nemůže býti učiněn základem výchovy. Vědecká morálka nemá vyšší, metafysické sankce. Nepodceňuji ji, protože uznávám, že když občané se řídí ve svém jednání pohnutkou náboženskou a respektují předpisů občanské morálky, dospívají k ideální mravnosti. Já bych kladl vždy důraz na to, aby každý občan respektoval při pohnutkách náboženských i příkazy občanské morálky ve svém jednání, ale nemohu vědeckou morálkou nahraditi náboženskou morálku. Mohl bych zde citovati sociálně, demokratického spisovatele F. V. Krejčího, ale pan předseda již na mne zvonil, lituji, že si toho nemohu dopřáti. Mohl bych citovati našeho Masaryka, jenž jako filosof napsal ve svých "Ideálech humanitních" na stránce 54: "Já si nemohu představiti konečného rozluštění mravní otázky bez náboženství." (Hlas: Sláva!) Také F. V. Krejčí dokazuje, že mravnost založená na evangeliu je ideální mravností. Koho to zajímá, dám mu ten výrok přečísti. (Hlas: Dělejte podle evangelia, co Kristus dělal!) Právě, musíme hleděti podle evangelia žíti, jenže nesmí si nikdo evangelium po svém způsobu vykládati. (Hlas: Podle sepsání Leninova!) Lenin by byl již pátý evangelista, my známe jenom čtyři.